Kazuistika 2.


Petr, 42 let, svobodný, bez zaměstnání, bez známosti. V rodině psychiatrická diagnóza – pradědeček
hospitalizován na psychiatrii, neví se proč. V rodině se o tom nikdy nemluvilo, jako ohledně i o
většině dalších věcí. Otec tvrdě pracoval, práci si nosil domů, s matkou téměř nemluvil. Matka byla
stále doma, s lidmi se nestýkala, věnovala se malířské tvorbě  19 století. Nepamatuje si, že by sis
s ním někdo hrál, povídal si s ním, nebo se ho tělesně dotýkal. Ve škole slušný prospěch přestože
rodiče se nezajímali. Kamarády neměl, vždy byl tichý a uzavřený. Spolužáci ho nechávali spíše na
pokoji. Kontakt s nimi nevyhledával, neměl si s nimi co říct. Po škole odešel na vysokou –
vystudoval matematicko-fyzikální fakultu. Přítelkyni nemá, chvíli s někým chodil, ale vztah byl
příliš náročný a nepřinášel dostatečný užitek. Nechápe, co by mu kromě sexuálního uspokojení mohl
vztah se ženou přinést. Práce kterou vykonává ho plně uspokojuje, vyhovuje mu, že se nemusí stýkat
s lidmi. V rozhovoru dominuje oploštělá afektivita, odstup. Z psychiatrie podezření na sociální
fóbii.