Interpressfilm 1983/10, s. 42-48. Sedmdesát pět let norské filmové tvorby Nils Klevjer Aas Norská filmová tvorba se po celou svou existenci vyznačuje dvěma hlavními rysy: skrovným počtem titulů, ale také plynulým nastupováním nových režisérů a filmových společností, z nichž mnohé odcházejí ze scény právě tak rychle jako se objevily. Tyto zjevy lze přičítat řadě faktorů; ale je mimo pochybnost, že mezi činiteli, které jsou na úkor rozvoji norské filmové produkce, zaujímá přední místo nedostatek takového tuzemského trhu, jenž by byl schopen podporovat národní tvorbu, a spolu s tím také dlouholetý nezájem vládních míst o film a jeho podporu. Po umělecké stránce lze zjistit nevyřešenou podvojnost filmových hodnot a zábavních kvalit, přičemž první se z obojího obětuje v zájmu druhého, aby se tak dosáhl komerční úspěch, jenž je nezbytný pro další existenci. V posledních letech probíhal příznivý vývoj, ale budoucnost je nejistá. V letech 1908 až 1982 bylo natočeno necelých čtyři sta hraných filmů. Pro porovnání: je to polovina filmové produkce ve Finsku za totéž údobí. V prvních třiceti pěti letech norských filmových dějin vzniklo jenom kolem jednoho sta filmů, z nichž třetina byla kratší než dva tisíce metrů. Ze 37 společností, které tyto filmy vyrobily, byly na konci druhé světové války v činnosti už jenom dvě; první údobí produkce se nevyznačovalo sousledností. Jediným zajímavým rysem filmového podnikání před rokem 1920 byla činnost, kterou vyvíjel Peter Lykke-Seest, který si získal předtím jméno ve Švédsku jako scénárista, založil produkční firmu Christiania Film Compagni a vybudoval filmový ateliér. Na této základně vyrobil a režíroval v letech 1916 až 1919 celkem osm hraných filmů, načež jeho firma prožívala pokles a po marných snahách umístit své filmy na trhu USA zanikla. Všechny Lykke-Seestovy filmy byly údajně nezvěstné, ale nedávno se v Československu objevilo jeho nejvýznamnější dílo Chlapcův příběh (Historien om en gutt) z roku 1919 a poskytl důkaz o jeho průbojnosti a uměleckých ambicích. V raném údobí norských filmových dějin probíhal pozoruhodný vývoj v oblasti provozu kin. Norsko jako první skandinávská země předvedlo veřejnosti ožívající obrázky prostřednictvím německého bioskopu bratří Skladanowských – pouze tři měsíce poté, co bratři Lumièrové uspořádali své první představení v Paříži. Podobně jako v jiných zemích, i v Norsku se konala tato první filmová představení společně s varietními vystoupeními nebo je pořádala putovní kina. Ale v roce 1904 zahájilo činnost první stálé kino; uvedl je do provozu Hugo Hermansen, zvaný „filmový král“, a jeho příkladu brzo následovali další po celém Norsku. A lidé se hrnuli do kin, jejichž repertoár se skládal ze všeho, co bylo k dispozici – hlavně filmy švédské, dánské, německé a francouzské. Bouřlivé veřejné diskuze po celé zemi vyvrcholily kolem roku 1910 parlamentním jednáním o filmu a vyhlášením zákona o kinech v roce 1913. Tento zákon obrážel starostlivost o případný škodlivý vliv filmu a také celkovou tehdejší tendenci dostat společenské síly pod veřejnou kontrolu; zákon ustavil ústřední sbor filmových cenzorů a poskytl místním úřadům pravomoc v rámci jejich oprávnění poskytovat povolení k promítání filmů. Počínaje rokem 1914 využívaly obecní rady filmový zákon stále víc k tomu, aby vytvářely obecní monopol nad kiny, přičemž sledovaly dvojí cíl: zajistit zisky kin pro obecní pokladnu a využívat film pro osvětu širokých vrstev obyvatelstva. Aby čelila společně nátlaku ze strany distributorů, sdružila se v roce 1917 obecní kina v celostátní sdružení Kommunale Kinomatografers Landsforbund. To mělo za následek, že distributoři zavedli bojkot obecních kin, ale členská kina odpověděla založením vlastní distribuční společnosti Kommunernes Filmcentral A/S. Přemožením bojkotu si zajistilo Celostátní sdružení obecních kin postavení nepopíratelného protějšku distribučních firem, protože začalo vyjednávat a intervenovat na úředních místech jménem všech kin, ať už bylo jejich vlastnictví a jejich provoz v soukromých, nebo obecních rukou. Toto postavení si udržuje Celostátní sdružení obecních kin doposud; v roce 1970 upravilo svůj vztah ke kinům v soukromém vlastnictví ustavením Norské nadace pro kina a film, která je organizačně začleněná do „Sdružení“. V norské filmové tvorbě po roce 1920 zaujímají významné postavení tři režiséři: Rasmus Breistein, Tancred Ibsen a Leif Sinding. Zčásti působili jako nezávislí producenti, zčásti pracovali pro mladé společnosti a zčásti na objednávku pro produkční firmy ovládané kiny; tito tři režiséři stáli v popředí norské filmové produkce třicátých let. Rasmus Breistein, který jednu dobu cestoval s promítací aparaturou a houslemi, aby podpořil uvádění svých filmů, se obzvlášť zajímal o venkovský život a líčil ho v romantických barvách. Režijně debutoval v roce 1920, kdy natočil první norský dlouhometrážní film Anna Tulačka (Fante-Anne).[1] Sindingova tvorba do značné míry čerpala z literárních děl uznávaných norských spisovatelů, mezi nimiž figurovali Oskar Braaten, Johan Falkberget a Gabriel Scott. Avšak nejvýznamnějším režisérem třicátých let byl Tancred Ibsen. Tento vnuk dvou literárních gigantů norské kultury, Bjørnsona a Ibsena, mimořádně pohledný důstojník od kavalerie, získal zájem o film za pobytu v USA v letech 1921 až 1925. V rozmezí let 1926 až 1963 režíroval 24 filmů, z nichž 5 ve Švédsku a další dva jako koprodukce se švédskou firmou, a až do své smrti v roce 1978 byl nekorunovaným králem mezi norskými režiséry. Po založení Celostátního sdružení obecních kin soustředila na filmovou produkci svůj zájem i kina: v produkci distribuční společnosti Kommunernes Filmcentral A/S se v letech 1920 až 1935 vyrobilo osm filmů. Pro tuto společnost režírovali jak Breistein tak Ibsen, a stojí také za pozornost, že v této produkci vznikl první norský film pro děti (a druhý zvukový film dlouhé metráže) Princezna, kterou nikdo nedokáže umlčet (Prinsessen som ingen kunne målbinde, 1932, režie Walter Fürst). Dlouhodobě vzato se však produkce v rámci distribuční společnosti projevila jako neuspokojivá. Členská kina Celostátního sdružení obecních kin se poté, co se jim nepodařilo vyvolat zájem na vládních místech, ujala sama iniciativy a založila v roce 1932 společnost Norsk Film. Podnikavý předseda Sdružení Kristoffer Aamot získal potřebnou dodatečnou část kapitálu tak, že ji po troškách získával od jednotlivých obecních rad a obecních kin po celém Norsku. A v roce 1935 mohl uvést do chodu ateliéry v Jaru poblíž Osla. Téhož roku uvedla firma Norsk Film do premiéry svůj první hraný film Slíbil jsi mně ženu (Du har lovet meg en kone!), který režíroval Tancred Ibsen a představitel hlavní role Einar Sissener. Tak se zrodila produkční firma, která je od té doby neustále hlavní oporou norské kinematografie. Po nacistické okupaci Norska v roce 1940 převzali filmovou produkci a místní i centrální správu kin Quslingovi stoupenci. Vyskytly se pokusy přimět lidi k bojkotu kin, avšak návštěvnost stoupala: obyvatelstvo zřejmě potřebovalo alespoň na pár hodin nějaký únik před trpkou realitou. A filmová produkce se uzavřela do ateliérové ulity, kde vznikaly lehké únikové veselohry. Jenom o jediném, možná o dvou ze třiadvaceti filmů, které měly za válku premiéru, lze prohlásit, že se v nich projevoval sklon k hlásání nacistické ideologie. Když nic jiného, tak válka způsobila, že se po jejím skončení začalo s čistým stolem, na kterém se mohla zahájit přestavba norského filmového průmyslu. Navíc poskytla řadě filmových tvůrců vděčné látky, z nichž potom v následujících letech čerpali pro četné filmy. V roce 1945 si začala norská vládní místa (poučená nacistickými zkušenostmi) uvědomovat, že filmová produkce je opravdu záležitostí celostátního kulturního zájmu. Celostátní sdružení obecních kin se na této rozpravě podílelo a už v roce 1945 přišlo s návrhem, aby byla za tímto účelem založena instituce, která měla být utvářena v duchu týchž zásad, které se později uplatnily při založení Švédského filmového ústavu. Jenomže byrokratické průtahy a nerozhodnost způsobily, že se věc nehýbala z místa a nakonec byl celý záměr odložen ad acta. Ale filmoví tvůrci byli v pohotovosti. V roce 1945 bylo vyrobeno šest hraných filmů. Tři z nich se zabývaly válkou, ale Nils R. Müller, později jeden z nejplodnějších poválečné doby, debutoval napínavým příběhem Tak na viděnou zítra (Så møtes vi i morgen). Do roku 1965 režíroval Müller dvacet filmů a nejvíce snad utkvěl v paměti diváků zásluhou svých veseloher Bereme se (Vi gifter oss, 1951) a Chceme se rozvést (Vi vil skilles, 1952), ale též vážných společenských příběhů Bratr Gabrielsen (Broder Gabrielsen, 1966) a Má Marion (Min Marion, 1975). V roce 1949 režijně debutoval Arne Skouen filmem Uličníci (Gategutter). Tento novinář, spisovatel a dřívější důstojník tajné služby natočil za dvacet let sedmnáct filmů, načež zanechal režie a stal se vysoce uznávaným úvodníkářem. Skouenovy filmy se zabývají tak rozmanitou tématikou, jakou je hrdinství za války, rušivé vlivy na dětskou psýchu nebo prostá lidskost střetávající se s technikou a byrokracií; jsou prodchnuty pronikavým psychologickým pohledem a ostrým sociálním vědomím. Skouenovo drama z dob druhé světové války Devět životů (Ni liv, 1957) bylo nominováno na Oscara. V roce 1950 měly premiéru dva významné příspěvky k norské dokumentaristické tvorbě: filmy Další setkání s obyvateli džungle (Gjensyn med jungelfolket, režie Per Høst) a Kon-Tiki (Kon-Tiki, režie Thor Heyerdahl a Olle Nordemar). Høst se později zabýval Laponci na severu Norska ve filmech Laponec Jakki (Same Jakki, 1957) a Laponské vzpomínky (Same Ællin, 1971), zatímco Heyerdahl natočil dlouhometrážní dokumenty o svých dalších plavbách na lodích Ra a Tigris. Ivo Caprino si založil vlastní ateliér a na vlastní pěst natočil řadu nanejvýš úspěšných dlouhometrážních loutkových filmů. Ve své tvorbě, kterou v roce 1952 zahájil Malý Frikk a jeho housličky (Veslefrikk med fela) a která vyvrcholila Velkou cenou na Sevřeném srázu (Flåklypa Grand Prix) z roku 1975, Caprino těžil pro své nevšední historky náměty z norských báchorek a lidových veselých příběhů. Prvním náznakem, že vláda projevuje ochotu investovat peníze do záslužné věci byl takzvaný plán podpory z roku 1950. Plán, který spočíval na poskytování peněz na produkční záruky, se zasloužil o nástup nových talentů, jenomže rozmach byl příliš rychlý. Po začátečním zdárném průběhu začaly kvality filmové produkce trpět právě tak vinou nezkušeností nadšenců jako nezodpovědností horlivých podnikatelů. Byla to stará historie v novém vydání: malé finanční prostředky, roztříštěné na příliš malé částky. Na produkci dvaceti čtyř filmů natočených v letech 1953 až 1955, se podílelo čtrnáct společností, z nichž devět skončilo činnost po premiéře prvního filmu. V roce 1955 došlo k reorganizaci plánu podpory a po dalších úpravách z roku 1963 nabyl plán svou nynější podobu, kdy poskytuje podporu ve formě půjček na produkční záruky, které počítají s budoucí tržbou v kinech a s plánovaným uhrazováním případných deficitů. V padesátých letech došlo k největšímu kvantitativnímu rozmachu norské filmové produkce: mělo premiéru 92 filmů a tento počet byl předstižen teprve v sedmdesátých letech. Předtím, v padesátých letech, vznikla také malá, ale houževnatá produkční firma ABC-Film, která pak poskytla norské kinematografii některé z jejích nejvýznamnějších osobností. Byl mezi nimi například Erik Borge, který v roce 1955 režíroval veselohru z lidového prostředí Drozd v lustru (Trost i taklampa) a později se stal vrchním ředitelem firmy Norsk Film. Erik Løchen, jehož film Lov (Jakten) z roku 1959 měl po umělecké stránce velký ohlas, se stal uměleckým ředitelem Norsk Film a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1983. Pak to byl ještě Jan Erik Düring, který režíroval všechno možné od experimentálních filmů až po veselohry. Po reorganizaci plánu podpory v roce 1963 a po „palácové revoluci“ mladých filmařů u firmy Norsk Film byla šedesátá léta údobím hledání nové orientace. Po vzoru firmy ABC-Film založila řada mladých filmových pracovníků své vlastní produkční společnosti jako alternativu soukromé produkci a Norsk-Film. Z těchto nových společností si zaslouží pozornost zejména NRM-film, kterou založil Nils R. Müller, ARA film v čele s Arne Skouenem a Teamfilm, kterou vedla trojice Knut Andersen, Knut Bohwim a Mattis Mathiesen. V polovině onoho desetiletí vyráběli tito a další nezávislí producenti téměř všechny norské hrané filmy. Trhlina, která nastala u Norsk-Film, způsobila ochromující nečinnost: v letech 1962 a 1963 nevyrobila tato firma ani jeden film, v roce 1964 jediný, potom v letech 1965 až 1967 znovu nic a v roce 1968 pouze jednu koprodukci.[2] Mezitím se nezávislí producenti postarali o rozmach filmové veselohry: firma Teamfilm s pravidelností chronometru vyráběla ročně jednu až dvě lidové veselohry. V roce 1969 uvedla tato společnost do kin první norský film Olsenovy bandy (Olsen-Banden, režie Knut Bohwim), která vycházela z dánského vzoru. Vznikla celá série těchto filmů; celkem se natočilo v letech 1969 až 1981 jedenáct filmů o Olsenově bandě a všechny figurují mezi pětadvaceti tituly, které měly v kinech nejvyšší tržbu všech dob. Další úspěšnou sérii natočil Nils-Reinhardt Christensen: veselá vyprávění o protivenstvích, kterým musí čelit žák internátní školy Stompa. První film, Stompa & Co, s tímto hrdinou vznikl roku 1962. „New Deal“ sedmdesátých let začal vlastně už v roce 1969, kdy byl uveden do kin film Arne Skouena An-Magritt (An-Magritt) na podkladě dvou románů Johana Falkbergeta a v produkci firmy Norsk Film[3] a druhý vážně pojatý film firmy Teamfilm Spálená země (Brent jord) – jeden z několika výsledků plodné spolupráce, k níž spojili své síly režisér Knut Andersen a spisovatel a scénárista Sigbjørn Hølmebakk. Koncem šedesátých let debutovalo několik slibných mladších režisérů, kteří se pak znovu přihlásili o slovo začátkem sedmdesátých let: Pål Helge Bang-Hansen, Arnljot Berg, Pål Løkkeberg. Zanedlouho přibyli další: Anja Breienová, Per Søren Blom, Oddvar Bull Tuhus, Haakon Sandøy, Erik Solbakken. V roce 1970 dospěla také do konečného stádia snaha Celostátního sdružení obecních kin o vytvoření všeobecné organizační struktury norské činnosti v oblasti filmové produkce a provozu kin. Sdružení bylo už unaveno naprostou nepružností svých úředních protějšků, a proto jednostranně založilo Norskou nadaci pro kina a film – z filmových zdrojů financovanou společnou organizaci, věnující se podpoře rozvoje kin a filmové činnosti v Norsku. V roce 1972 uspořádalo Celostátní sdružení obecních kin první ročník Festivalu norských filmů – akci, která se v průběhu posledních deseti let stala nejvýznamnější filmovou událostí v severní Evropě. Ustavení Norské nadace pro kina a film bylo rovněž ve spojitosti s reorganizací firmy Norsk-Film: koncem roku 1971 nově vydané akcie zvýšily podíl státu na této společnosti na dvoutřetinovou většinu. Koncem sedmdesátých let se zřetelně projevily v norské filmové tvorbě dvě další tendence: polemická diskuse a nástup nových nadaných režisérek. Režiséři Bredo Greve, Roar Skolmen a dvojice Svend Wam + Petter Vennerød dali podnět k živé diskuzi a ke kritickým úvahám o kvalitách norské filmové tvorby. Ale o kvalitě stěží mohly vyvstávat pochybnosti v případě režisérek: Nicole Macéová, Laila Mikkelsenová a Vibeke Løkkebergová se přidaly k Anje Breienové, aby na sklonku sedmdesátých let obohatily norskou filmovou tvorbu o vyhraněně ženský rys. V osmdesátých letech se pozornost norských filmových kruhů zaměřuje z velké části na otázku vládní politiky v oblasti filmového průmyslu. Očekává se, že ještě v průběhu roku 1983 dojde k tomu, že k veřejné diskusi a možná i k parlamentní rozpravě bude předložen široký rejstřík témat: nový zákon o kinech, vládní Bílá kniha o filmovém průmyslu, vládní zpráva o kabelové televizi a o norském televizním vysílání. Výsledky těchto diskuzí mohou zásadně změnit tvářnost celého norského podnikání v oblasti filmové produkce a provozu kin, ale je otázkou budoucnosti, jakým směrem, jakým způsobem a s jakou rázností budou tyto změny probíhat. Přeložil Ljubomír Oliva Screen International (Londýn), č. 408/20.8.1983. ________________________________ [1] Anna tulačka byla natočena podle příběhu z venkovského prostředí, jehož autorem je Kristofer Janson;, pozn. překl. [2] Byla to koprodukce se Sovětským svazem Jenom život (Bare et liv – Historien om Fridtjof Nansen), kterou režíroval Sergej Mikaeljan a která zachycovala život a činnost Fridtjofa Nansena; pozn. překl. [3] V tomto filmu hráli Liv Ullmanová a Per Oscarsson, u kamery byl Sven Nykvist; pozn. překl.