Konjunktivy od perfektního kmene:   konj. pf. a plpf.



Konj. pf. akt.:       pf. kmen + příslušná koncovka (erim, eris, erit, erimus, eritis, erint)

·         až na 1. sg. jsou koncovky shodné s ind. fut. II. ak.

konj. perf.                                                    ind. fut. II.

deleverim ať jsem pochválil                     delevero až pochválím

deleveris ať jsi pochválil                           deleveris až pochválíš


Konj. pf. pas.:       ptc. pf. pas. + konj. préz. od slovesa esse


deletus sim ať jsem byl zničen

deletus sis ať jsi byl zničen


-          v hlavních větách konjunktiv perfekta vyjadřuje:

a/ přání splnitelné v minulosti          utinam (ne) deleveris!       ať/kéž jsi (ne)zničil!

b/ zákaz 2. os., zejména dokonavý   ne deleveris!                        neznič!

c/ možnost dokonavou                      (non) deleveris    snad bys (ne)zničil

-          překládá se tedy

a/ částicí ať/kéž ve spojení s indikativem minulého času dokonavých sloves,

b/ imperativem, zejména dokonavým,

c/ kondicionálem přítomným ve spojení s jistotně modální částicí snad.



Konj. plpf. akt.:    pf. kmen + koncovky (issem, isses, isset, issemus, issetis, issent)

·         lze říci, že se jednoduše k inf. pf. připojí osobní koncovka

konj. plpf. delev-isse-m byl bych zničil


Konj. plpf. pas.:    ptc. pf. pas. + konj. ipf. od slovesa esse


deletus essem byl bych býval zničen

-          ve větách hlavních konjunktiv plusquamperfekta vyjadřuje:

a/ přání nesplnitelné v minulosti              utinam (ne) delevisses!     kéž bych (ne)byl
(z)ničil

b/ neskutečnost v minulosti     (non) delevisses                  (ne)byl bych (z)ničil

-          překládá se kondicionálem minulým, v případě přání doprovázeným částicí kéž (utinam)



Tedy:     Perfektní systém lat. slovesa je přesnou obdobou prézentního systému:

                               Ind. pf., plpf. a fut. II. vyjadřují v poměru k ind. préz., ipf. a
fut. I. předčasnost.

                               Konj. pf. a plpf. mají často stejné fce jako konj. préz. a ipf.,
jenže v minulosti.

                               (viz příklady ve skriptech s. 112)




Použití konj. pf. a plpf.:



A)      ve větách hlavních


1)       věty přací: přání splnitelné X nesplnitelné

přítomnost:           konj. préz. X konj. ipf. („ať chválím X kéž bych chválil“)

minulost:               konj. pf. X konj plpf. („ať jsem chválil X kéž bych byl chválil“)


2)       věty žádací:          vyjádření příkazu a zákazu pomocí konj. préz. (lekce 9) a konj. pf.
(význam

téměř stejný, konj. préz. je častější, konj. pf. vyjadřuje snad jen větší důraz na

zákaz; pro kladný příkaz se konj. pf. užívá jen výjimečně)


3)       věty hlavní nevyjadřující skutečnost: rozdíl potencialita (možnost) X irealita
(neskutečnost)


potencialita:         v přítomnosti či budoucnosti se klade místo čes. slovesa

nedokonavého konj. préz., místo čes. slovesa dokonavého konj. pf.


                                               irealita:   pokud hovoříme o přítomnosti, klademe
konj. ipf., pokud o minulosti,

klademe konj. plupf.


                                               Tedy: U potenciality se řídíme videm, u ireality
časem (na vidu zde nezáleží).





B)      ve větách vedlejších



1)       věty účelové:        po hl. čase konj. préz., po vedl. čase konj. ipf. (spojky ut a ne)

Oro, ut venias.                    „Prosím, abys přišel.“

Orabam, venires.                                „Prosil jsem, abys přišel.“

-          bývají uvozeny spojkou ut/ne

-          konjunktiv ve vedlejší větě se řídí indikativem věty hlavní: je-li ve VH indikativ
futura nebo prézentu, je ve VV konjunktiv prézentu; je-li ve VH indikativ imperfekta nebo perfekta,
je ve VV konjunktiv imperfekta.



2)       věty podmínkové: nedok. přítom. potencialita   – konj. préz (Si tecum loquar, omnia tibi
narrem.)

dok. přítomná potencialita    – konj. pf. (Si te viderim, omnia tibi dixerim.)

jakákoli přítomná irealita        – konj. ipf. (Si pecuniam haberem, illum librum emerem.)

jakákoli minulá irealita            – konj. plpf. (Si pecuniam habuissem, illum librum emissem.)

-          bývají uvozeny spojkou si, v záporu nisi;

-          mohou být:

a/ reálné: ve VH i VV je indikativ příslušných časů: VH indikativ futura, prézentu, imperfekta,
perfekta; ve VV indikativy stejných časů, pokud jsou děje současné; pokud děj věty vedlejší
předchází ději věty hlavní, objevují se ve vedlejších větách indikativy futura II.,
plusquamperfekta, eventuálně perfekta;

b/ potenciální: ve VH i ve VV je konjunktiv podle vidu českého slovesa: konjunktiv prézentu, pokud
se jedná o potencialitu nedokonavou, konjunktiv perfekta, pokud se jedná o potencialitu dokonavou;
poznáme je podle jistotně-modálního příslovce snad, asi;

c/ ireálné: ve VH i ve VV je konjunktiv podle času: pro irealitu přítomnou (odpovídá jí v češtině
kondicionál přítomný prostý) užíváme konjunktivu imperfekta, pro irealitu minulou (v češtině jí
odpovídá kondicionál minulý) užíváme konjunktivu plusquamperfekta.



3)       věty časové: cum historicum (jinde se konj. nepoužívá)

při současnosti konj. ipf., při předčasnosti konj. plpf.

Cum venirent, multi eum salutabant.                            „Když přicházel, mnozí jej
zdravili.“

Cum venisset, multi eum salutaverunt/salutabant.     „Když přišel, mnozí jej pozdravili/zdravili.“

-          bývá uvozena spojkou cum, v záporu cum non;

-          ve větě hlavní je indikativ minulého času: imperfektum nebo plusquamperfektum; ve větě
vedlejší vyjadřuje konjunktiv imperfekta děj současný s dějem věty vedlejší, konjunktiv
plusquamperfekta děj předčasný před dějem věty vedlejší;

-          oba konjunktivy překládáme indikativem minulých sloves: konjunktiv imperfekta
indikativem minulých sloves nedokonavých, konjunktiv plusquamperfekta indikativem minulých sloves
dokonavých.



4)       nepřímé otázky   (budeme o nich mluvit později)