II/1 Kategoriální paradigma slovesné 1.0 Úvod. Morfosyntaktické vymezení slovesa Sloveso je třída lexikálních jednotek morfologicky dobře disponovaných k zastávání syntaktické role predikátu. Tak zní naše morfosyntaktické vymezení. V čem spočívá ona morfologická dispozice? Abychom ji správně uchopili, musíme vyjít od syntaktické role, na niž se odvoláváme. Predikát je první větný člen. Je definován jako vrchol závislostní hierarchie syntaktických vztahů ve větě. Připomeňme, že závislostní hierarchii určujeme testem vypustitelnosti (1/2.5) a že zá-vislostně nejvyšší je ten člen, který po vypuštění všech ostatních stále ještě dovede tvořit větu. Uvědomme si dále, že použité vymezení předpokládá, že věta má závislostní vrchol pouze jeden, nikoliv třeba dva členy vyšší než všechny ostatní, leč navzájem neporovnatelné. Pokud bychom narazili na větu, jež by takovou zvláštní strukturu vykazovala, totiž že po vypuštění všech ostatních závislých členů by zbyly dva hierarchicky nesrovnatelné, jež dohromady větu ještě tvoří, leč žádný z nich sám o sobě už ne, museli bychom prohlásit, že podle naší definice se v oné větě predikát stanovit nedá. Z toho by ještě nevyplývalo, že naše teorie je vadná, totiž sporná, pouze že nepokrývá všechny možné jazykové jevy, čili že není exhaustívní. Z pozice na vrcholu závislostní hierarchie pak vyplývá, že predikát musí být schopen tvořit větu sám o sobě. To ovšem znamená, že schopnost morfologické kongruence predikátu se subjektem, což je jistě ukázkový případ morfosyntaktického vztahu mezi dvěma větnými členy, je z hlediska morfologické dispozice k syntaktické roli predikátu druhotná. Sloveso jistě musí být schopno vyjádřit též kongruenci, aby bylo možné se na ně napojit všemi druhy syntaktické závislosti, musí však zároveň být schopno vyjádřit i to, že s žádným větným členem kongruentní není.1 Poznámka. Podmět nemusí být explicite vyjádřen zvláštním lexikálním morfem. Stačí implicitní vyjádření pouze morfy lexikální jednotky přísudkové, tedy právě projevem slovesné kongruence, cf. Už hrál? vs. Už hrála? vs. Už's hrál? Vůbec nepřítomnost podmětu (nikoliv jen nepoužití explicitního morfii lexikálních jednotek on, ona, ty) vyjadřuje teprve predikátový tvar Už se hrálo? Lexikální jednotka není v systému jazyka sama. Předpokládá jednotky další. Typy a role doprovodných lexikálních jednotek, jejichž textový souvýskyt s danou lexikální jednotkou je nejčastější a nejpravidelnější, zachycujeme při systémovém popisu jazyka pomocí valenčního rámce vyšetřované lexikální jednotky. Naprostá většina sloves má ve svém valenčním rámci doplnění zvané agens. Morfologická dispozice slovesa pro syntaktickou roli predikátu znamená, že sloveso je schopno svůj valenční rámec vyprázdnit. Speciálně pak musí být schopno zbavit se agentového doplnění, a to cestou, již lze sémanticky charakterizovat jako zevšeobecnění. Právě takové vyprázdnění, zevšeobecnění agentu vyjadřuje výše uvedený příklad Už se hrálo ? 1 Pohybujeme se uvnitř jazykového typu flektívního, pro nějž je morfologické vyjádření syntaktických vztahů příznačné: popisujeme litevštinu, soustavněji srovnáváme s češtinou (občas i s jinými slovanskými jazyky), příležitostně s latinou či řečtinou; pro některá srovnání si můžeme odskočit dokonce i do fracouzštiny, ačkoliv její morfologie je převážně pravopisná. Nesnažíme se uchopit sloveso vůbec. Pro popis angličtiny, kde je morfologická kongruence silně omezena, neřkuli dánštiny, kde naprosto chybí, bychom museli postupovat jinak. 94 Verbum Liber ii Slovesný tvar hrálo se, jenž sám o sobě tvoří stejně úplnou větu jako konstrukce Hrálo Smetanovo kvarteto, je «odosobnělý», «deagentívní». Možnost odosobnělého vyjádření je nutnou podmínkou k tomu, aby sloveso mohlo tvořit větu o jediném členu, predikátu. Není však podmínkou postačující, jak dokládají české věty Hrálo se «Z mého livota», či Hrál se Smetana, z nichž obou byl sice odstraněn agens, leč v obou je přítomen a kongruencí vyjádřen podmět. Oba morfosyntaktické projevy predikátu — jeho nekongruenci oproti možné kongruenci a de-agentívnost oproti možné agentívnosti — musíme od sebe důsledně odlišovat. Litevština se v těchto jevech — vzdor velké shodě, již jinak ve svém morfologickém inventáři vykazuje — s češtinou nápadně a překvapivě rozchází. 1.1 Vedlejší morfémaíické kategorie Formální morfologií slovesné jednotky se obvykle rozumí soubor tvarů, jimiž ona jednotka vyjadřuje různé predikátové kongruence, přesněji pak soubor souborů, kde každý dílčí soubor předvádí všechny tvary potřebné pro kongruenci a jednotlivé dílčí soubory jsou mezi sebou odlišeny v pojmech slovesného způsobu a času. Za hlavní označíme ty morfématické kategorie, jimiž strukturujeme celý velký soubor, například kategorii způsobu; za vedlejší pak ty, jimiž strukturujeme dílčí soubory, například kategorii osoby. Na ty vedlejší se právě v tomto oddíle zaměříme. Základní indoevropeistická zkušenost upozorňuje, že pojímáme-li formální morfologii slovesa jako soubor souborů, je na místě pracovat se třemi úrovněmi, přičemž na té nejvyšší jsou soubory souborů mezi sebou rozlišeny jako genera verbi. To je nevyhnutelné pro latinu, řečtinu, sanskrt. U jazyků baltských i slovanských však máme jenom jeden soubor souborů. Vůči němu jistě lze postavit soubor jistých participiálních konstrukcí a o takto vytvořený rozdíl pak opřít kategorii diathese, leč tímto krokem už nřecházíme k rovine větného významu* ííe rovine srovnávat morfém a syntagma jako veličiny téhož řádu. 1.1.1 Pro začátek si dáme malou rozcvičku na materiálu jazyka českého. Nelze očekávat, že všechny dílčí soubory jsou uspořádány stejně. V češtině vidíme, že jediné položce půjde ze souboru ind.fut odpovídají v souboru ind.praet tři různé položky, šel, šla, šlo. Nejprve tedy shromáždíme všechny sématické kategorie, v nichž se kongruence může odehrávat, a potom stanovíme, které z nich se uplatní ve kterých dílčích souborech. Pro češtinu tak za souhrn kongruenčních kategorií slovesa můžeme prohlásit trojici osoba - číslo - (jmenný) rod a musíme dodat, že všechny tři kategorie se uplatní v souborech ind.praet, cond_ praes a cond.praet, kdežto v ostatních jen první dvě; přitom ind.praes a ind.fut využívají všech sémat, jež ony dvě kategorie nabízejí, zatímco imper pouze některých z nich. Než půjdeme dál, musíme si uvědomit závažnost pojmu kongruence. Rozumíme-li jí současný výskyt jistých sémat u obou členů syntaktické vazby, pak v případě kongruence prísudku s podmětem musíme předpokládat nejen to, že přísudkové sloveso vykazuje sémata jmenného rodu, ale i to, že podmětové jméno vykazuje sémata slovesné osoby. Přiřazení osoby substantivům je triviální: s výjimkou lexikálních jednotek já, ty, my, vy dostanou všechna ostatní séma 3. osoby.2 Nabízí se dokonce zajímavá úměra: substantiva vykazují společně 2 Při morfosyntaktickém vymezení slovních druhů zájmena (ani číslovky) slovním druhem nejsou. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 95 s adjektivy sématickou kategorii (jmenného) rodu, přičemž substantivum má séma jediné, neměnné, kdežto adjektivum volně disponuje všemi sématy této kategorie, a táž substantiva vykazují společně se slovesy sématickou kategorii (slovesné) osoby, přičemž substantivum má opět séma jediné, neměnné, kdežto sloveso volně disponuje všemi sématy této kategorie. Ve výrazech jmenný rod či slovesná osoba jsme složky jmenný a slovesná dávali do závorky. Jejich použití je sice tradiční, ale domyslíme-li podstatu kongruence do důsledku, vidíme, že kategorie upřesněná jako jmenná se nutně vyskytuje i u sloves a kategorie upřesněná jako slovesná se nutně vyskytuje i u podstatných jmen.3 Vyjádřená upřesnění neplatí a není důvod, ba vůbec není správné jich používat. Zaveďme tedy sématickou kategorii rod coby záležitost jak jména (podstatného i přídavného), tak slovesa a sématickou kategorii osoba coby záležitost jak jména (podstatného),4 tak slovesa. Tím obě kategorie přiblížíme postavení kategorie číslo, které se tradičně vnímá jako společná záležitost jména (podstatného, přídavného) i slovesa. Jistě, upřesnění jmenný rod se původně zavedlo k odlišení od rodu slovesného. Konfúsi lze zabránit jednak terminologicky, třeba pojmem MORFÉMatická diathese, jednak koncepčně, totiž tím, že kategorii slovesného rodu vůbec nezavedeme. Pro svůj výklad litevštiny volím druhou z naznačených cest. 1.1.2 Přistupme nyní k systému jazyka litevského. Na velikost souboru vedlejších morféma-tických kategorií litevského slovesa má zásadní vliv, jestli se omezíme na tvarové soubory tradičně zvané uerbum fínltum nebo na vůbec všechny tvary, jež mohou vystupovat v syntaktické roli predikátu, což by znamenalo zahrnout i některá litevská participia. V prvním případě vystačíme s kategoriemi osoby a čísla (jejich vzájemný vztah budeme dále problematizo-vat), ve druhém případě musíme pracovat s kategoriemi čísla a rodu (v tradičním smyslu «jmenného», což dále už nebudeme říkat). Vždy však pracujeme pouze s dvojicí kategorií: rod se zároveň s osobou nikdy neuplatní. Litevské uerbum fínltum - na rozdíl od slovanských jazyků - nemá kategorie, jež vznikly morfématickým přehodnocením participiálních syntagmat a v důsledku této své minulosti vyžadují rodovou shodu.5 Verbum fínltum a participium jsou v litevšti-ně alternativy, jež obě dokážou zastat roli predikátu, leč do jediného komplexního morfému se společně nepojí. V litevské morfosyntaxi lze vyčlenit dva velké okruhy, kdy nepříznakové uerbum fínltum je v predikátu nahrazeno příznakovým participiem: přechodníkové spojení jedné predikace s jinou a vyjádření jistých stavových modalit. 3 Není důvod přenášet kategorii (slovesné) osoby zejména podstatného též na jméno přídavné, protože se nijak neprojevuje v kongruenci adjektívního přívlastku s jeho řídícím substantivem, cf. iii/l. 1.3. 4 Nic však nebrání přiřadit všem adjektivům séma osoby 3 (a právě té). Uvědomme si, že substantiva já, ty, my, vy, jediní nositelé osob 1 a 2, u sebe syntakticky nepřipouštějí vůbec žádný přívlastek, takže starost o jejich kongruenci se závislým přídavným jménem je bezpředmětná. — Abych předešel námitkám či nedorozuměním, dodám, že lexikální jednotka já označující mluvčího coby diskursní osobu je naprosto odlišná od lexikální jednotky znějící též já (častěji však s alomorfem ego), jež označuje psychickou osobnost a představuje sice nesklonné, leč jinak zcela banální substantivum nosící neměnná sémata 3.osoba, neutrum spolu s proměnlivými sématy z kategorií číslo a pád, cf. Osudy státu se odvíjely od hypertrofovaného já jediného státníka. 5 Teprve druhotně přišly některé slovanské jazyky v těchto kategoriích o možnost shody v osobě, jak dokládá pro ind.praet protiklad ruského (a) 6mji :: 6tuia, (tm) Sliji :: ÔHJia a polského bylém :: by lam, byleš :: by las. 96 Verbum Liber ii Zároveň se stanovováním kongruenčních kategorií však budeme hledět i ke schopnosti litev-ského slovesa vyjádřit, že s žádným svým doplněním kongruentní není. 1.1.3 Predikátové participium označíme za příznakový případ a jako jednodušší záležitost je popíšeme nejdříve. Upřesněme, že se nyní zaměřujeme na participium «agentívní» (jeho povahu v protikladu k participiu «deagentívnímu» i k dalším participiím vyložíme v 1.3.3). Na kongruenci se podílí kategorie rodu se sématy maskulÍnum (mase) a feminínum (fem) a kategorie čísla se sématy singulár (sg), plurál (pl) a duál (du). Důležité je, že kongru-ence se děje vždy ve dvojici (rodové séma, číslové séma) při systémovém využití všech matematicky možných kombinací.6 Že kategorie rodu sestává pouze ze dvou sémat, a to právě masc a fem, je zvláštností baltských jazyků.7 Že pracujeme se sématem duálu jako s plnohodnotným číslem rovnocenným ostatním, je rozhodnutí našeho výkladu. Litevský jazykový systém umožňuje odvozovat duálové tvary ode všech ohebných slov, leč neužívá jich. My zde s duálem vědomě pracujeme právě pro lepší vhled do systémových vztahů. Stav nekongruence se u některých participiálních predikátů vyjadřuje tvarem, jenž je shodný s tvarem masc.pl, u jiných pak holým kmenem bez koncovky (cf. iii/8.1). Holým kmenem obsluhuje participium především jistý typ přechodníkových konstrukcí. Těmi obecně rozumíme případ, kdy dvě větné predikace, jež obě by nepříznakově vyjádřilo uerbum flnltum (Vf), jsou propojeny tak, že jedna, příznaková, je podána jako průvodní okolnost k druhé. A právě v té příznakové predikaci vystupuje participium (Part), přesněji řečeno, některé druhy z mimořádně bohatého inventáře litevských participií. Litevština připouští dva typy: (i) obě predikace mají stejný podmět — a potom v té, jež má být podána jako průvodní okolnost, se uplatní participium kongruentní, jež specifickou koncovkou vyjadřuje rod a číslo podmětu oběma predikacím společného; anebo (ii) neplatí předpoklad (i) — a potom se uplatní holý kmen (někdy i holý kmen vůbec jiného participia). Holý kmen coby invariantní tvar participia slouží prvotně k vyjádření nestejných podmětů, cf. brólis išéjo (VF) 'bratr odešel' _&_ áš grižaú (Vf) 'já se vrátil' -» brólis išéjo (Vf) priěš mán grijus (Part: invar) 'bratr odešel dřív, než já se vrátil', a teprve druhotně se jako zvláštní případ neshody podmětů vyhodnotí i situace, kdy jedna z predikací vůbec žádný podmět nemá, cf. brólis išéjo (Vf) 'bratr odešel' _&_ aúšo (Vf) 'svítalo' -> brólis išéjo (Vf) priěš aúštant (Part: invar) 'bratr odešel dřív, než začalo svítat'. Vyjádření nekongruence participiálním tvarem formálně totožným s tvarem masc.pl se uplatňuje v okruhu stavových modalit, cf. jiě (masc.pl) sako (Vf), kád jaú visuř biev-e (Part: masc.pl) 'oni tvrdí, že už všude byli' vs. jiě sako (Vf), kád jaú visuř pasnig-e 6 Nesamozřejmost toho tvrzení si uvědomíme, uvážíme-li, že ruština rozlišuje rod pouze v singuláru a polština vykazuje v plurálu jiné rody (osobní vs. neosobní) než v singuláru (mužský životný vs. mužsky neživotný vs. žensky vs. strední). 7 Vzhledem k referenčnímu indoevropskému stavu, danému trojicí masc - fem - neut, představují baltské jazyky stav po zániku neutra, k čemuž máme obdobu v jazycích románských (tam navíc můžeme historicky doložit, že a jak neutrum splynulo s maskulínem). Ze úprava referenčního stavu může jít i jinou cestou, dokládají moderní jazyky skandinávské, rozlišující rod «obecný» (do nějž splynulo masc a fem) a «střední» (pokračování neutra). Přitom sama indoevropská trojice masc - fem -neut není historicky nejstarší. Vznikla z dvojice rodu «životného» a «neživotného» (anim - inanim), jejž ještě dokládá chetitština, tou cestou, že se «životné» rozdělilo na masc - fem a «neživotné» zůstalo vůči této nové dichotomii jako to neutrální. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 97 (Part: inkong) 'oni tvrdí, že už všude sněžilo', což je lépe překládat ve smyslu "prý už je všechno pod sněhem". Synchronně je třeba zdůraznit, že tvar masc.pl je ze všech kongru-entních podob nejméně příznakový, takže se uplatňuje pro plurál vůbec, a to nejen v případech vícenásobného podmetu s podílem rysu fem, ale může přímo i nahradit kongruentní tvar fem.pl, a že právě jeho malá příznakovost tvar disponuje k tomu, aby se uplatnil i v případech bez kongruence. Diachrónne pak víme, že jde o indoevropské neutrum singuláru, jež po zániku neutra v baltských jazycích bylo využito pro plurál vůbec (a teprve v kontrastu ke zvláštnímu tvaru fem.pl vyjadřuje masc.pl), takže inkongruentní uplatnění je původní a nej-starší funkcí tohoto tvaru. Zdůrazněme na závěr rozdíl mezi litevštinou a češtinou, v níž otázku nekongruence participiálního predikátu vůbec nelze položit. Jediný případ, kdy české participium vůbec může vystoupit jako predikát, závislostně nejvyšší člen věty, představuje pře-chodník — a toho lze použít jedině tehdy, má-li predikace u sebe podmět. 1.1.4 Litevské uerbum fínitum lze pro kongruenci prísudku s podmětem popisovat ve standardních kategoriích osoba a číslo. Jejich sématický obsah nevzbudí žádnou pozornost (osoba je první, druhá a třetí, číslo jednotné, množné a dvojné),8 ba dokonce vypadá jako «indo-evropský ideál», srovnatelný se staroslověnštinou, řečtinou či sanskrtem. Pokud se však nechceme dívat na litevštinu jako na jedno z mnoha různých vyplnění universálního indoevrop-ského schématu 3 (osoby) x 3 (čísla), ba naopak usilujeme o samostatnou sématickou kategorizaci, jež by co nejlépe odpovídala systémovému uplatnění litevských morfů, můžeme postupovat i hodně jinak. Litevské sloveso, jež v 1. i 2. osobě dokáže jasně rozlišit tři různá čísla, je v osobě 3 k číslu překvapivě indiferentní. V žádné své modálně-časové kategorii, v žádném formálním paradigmatu neumožňuje rozlišit zvláštní kongruenci k podměťům "on // ona", "oni // ony", "oni_ve_dvojici //onyvedvojici". Dokonce i athematické ěsti, oblíbený indoevropský archaismus, znamená jak '(on) je', tak '(oni) jsou' i '(oni jako dvojice) jsou'.9 Tato zvláštnost platí pro všechny baltské jazyky a pro celou dobu jejich textově doložené existence. Indoevropská srovnávací jazykověda vytvořila řadu teorií vykládajících ztrátu distinkce čísla ve 3. osobě (shrnuje Christian Stang 1942; 1966:411-412), kupodivu se však lze - navíc s minimálním výkladovým aparátem - na celou záležitost dívat i tak, že distinkce čísla ve 3. osobě baltského slovesa nikdy nevznikla (Hoskovec 1999, 2002).10 Navrhneme jinou soustavu sémat. Sloveso (a jím myslíme dále jedině uerbum fínitum) rozlišuje dvě příznakové osoby (1. osoba s mluvčí, 2. osoba = oslovený partner mluvčího) oproti 8 Duálové tvary lze v litevštině odvodit ke každému slovesu, leč neužívá se jich. 9 Uvedený rozsah je v indoevropském pohledu «nový», byť v historicky doložené litevštině k němu není alternatíva. V této souvislostí lze připomenout přehodnocení predikátového ecrt v ruštině, cf. ecTb y TeÔH aem.™? Litevské ěsti pokrývá jedině 3.osobu, protože v 1. i 2. osobě vždy fungovaly zvláštní tvary, ať již athematické či thematické. Ruské ecTb má k sobě alternativu nulového predikátu pro obě čísla a všechny osoby, takže se uplatní i v prvních dvou osobách, cf. t3kobi>] mm h eeri>. 10 Systematizace thematického slovesa v jednotlivých indoevropských (IE) jazycích zásadně proměnila postavení starších slovesných kategorií a jednotlivé IE jazyky (včetně těch nejstarších, které známe) si budovaly individuím' systémy podle velmi rozličných zásad, jež se pak promítly do rozličné kategorizace slovesa. V oddíle 8.4.1.3 (2002: 166) se navíc vyjadřuji i k systémovému postavení těch zvláštních morfů slovesa (staro)pruského, v nichž se někdy hledaly pozůstatky praindoevropské distinkce. 98 Verbum Liber ii nepříznakové neosobě (non-pers). Neosoba nepodléhá žádným dalším distinkcím, osoby ano, rozlišujíce, zda mluvčí i partner jsou právě jeden, tvoří skupinu nebo dvojici. Tyto distinkce jsou povahy číselné a po jistém váhání je nazveme stejně jako sémata kategorie čísla u jména, tedy singulár (sg), plurál (pl) a duál (du). Proč jsme váhali? K lexikálním jednotkám áš 'já', tu 'ty', měs 'my', jús 'vy', mudu 'my dva', judu 'vy dva', což jsou - znovu připomeňme - substantiva, je nejrozum-nější přistupovat jako ke jménům bez číselného rozlišení. Vztah já a my, ty a vy opravdu neodpovídá vztahu strom a stromy. Mezi substantivy se vyskytují různé morfosyntaktické výjimky, též takové, které neumožňují paradigmatickou proměnu v sématické kategorii čísla ani v sémantické, významové kategorii počitatelnosti (v češtině je to třeba hmyz, skot). Systémo-vost oněch kategorií nijak nenaruší, přidáme-li k podobným výjimkám ještě několik málo dalších, pro češtinu čtyři, pro litevštinu šest. Kdybychom hleděli jenom na paradigmatické vztahy, mohli bychom zde tuto úvahu ukončit. Nicméně morfologie se týká i vztahů syntagmatic-kých. Česká substantiva hmyz a skot nemají číslo, protože nejsou schopna patřičné komutace, leč dostávají séma sg, protože si to žádá syntaktická kongruence, jíž se účastní, cf. bodavý hmyz, zdivočelý skot.11 Substantiva jako ty a. vy nepřipouštějí žádný, tedy ani kongruentní přívlastek, takže jediná kongruence, jíž se mohou účastnit, je podmětově-přísudková. A zde se projeví odlišnost českého a litevského slovesa. V češtině, kde 3. slovesná osoba rozlišuje strom vyroste :: stromy vyrostou a kde řada slovesných tvarů navíc vykazuje morfové obměny na jmenný způsob, totiž podle dvojice (rodové séma, číslové séma) bez ohledu na osobu, je možné vést úměru mezi strom vyrostl :: stromy vyrostly a ty jsi vyrostl :: vy jste vyrostli, já jsem vyrostl :: my jsme vyrostli. Je tedy systémové prohlásit, že substantiva já, ty, my, vy nemají číslo jako paradigmatickou kateeorii. leč Dro koneruenci vvkazuií sémata sg (já, ty) a pl (my, vy).12 V litevštině je tomu jinak. Paradigmatický rozdíl jmenného čísla - třeba áiuolas 'dub' (sg) :: qžuolai 'duby' (pl) - je pro kongruenci se slovesem irelevantní, cf. áiuolas áuga, uiáugo 'dub roste, vyrostl', gžuolaíáuga, uiáugo 'duby rostou, vyrostly'. Jedině šestice litevských substantiv označujících diskursní osoby si kongruenci vynucuje změny slovesného tvaru: áš áug-u, uiáug-au '(já) roštu, vyrostl jsem' :: měs áug-ame, užáug-ome '(my) rosteme, vyrostli jsme' :: mudu áug-ava, užáug-ova '(my dva) rosteme, vyrostli jsme', tu áug-i, užáug-ai '(ty) rosteš, vyrostl jsi' :: jús áug-ate, uiáug-ote '(vy) rostete, vyrostli jste' :: judu áug-ata, užáug-ota '(vy dva) rostete, vyrostli jste'. Máme tedy na jedné straně šest substantiv, jež nevytvářejí paradigmatické proměny čísla jako ostatní substantiva, nemohou být rozvita přívlastkem a v kongruenci podmětově-přísudkové vyžadují jiné slovesné tvary než všechna ostatní substantiva. Za takové situace je nejlépe prohlásit, že litevské uerbum fínitum má šest příznakových tvarů pro podmety áš, tu, měs, jús, mudu, judu (a tyto tvary v nějakém pořadí očíslujeme) a jeden nepříznakový tvar pro všechny ostatní případy. Toto řešení nás zbaví povinnosti přiřazovat substantivům sémata slovesné osoby. Za popsaného stavu (nikoliv pouze za navrženého řešení) však zároveň nemáme možnost definovat podmět jako větný člen bezprostředně závislý na prísudku v syntaktickém vztahu kongruence. " Ze stejného důvodu, totiž kvůli kongruenci v jistých syntagmatech, dostávají substantiva různá sémata rodová, přestože žádné substantivum (na rozdíl od adjektiv) není schopno paradigmatické opozice, jež by u něho kategorii rodu zakládala. 12 A na rozdíl od všech ostatních substantiv vykazují ad hoc nejrůznější sémata rodu, včetně středního, cf. ...a nechtělos být, kuře, náhodou moudřejší slepice? Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 99 Proč nakonec s kategorií čísla přece jen (částečně) pracujeme? Pro analogii s predikátovým participiem. To, jak už víme, vyjadřuje kongruenci sématickou dvojicí (rod, číslo). Lze postavit úměru QŽuolas (masc.sg) áuggs, uiáuges (Part: masc.sg) 'dub (prý) roste, vyrostl' :: aluolal (masc.pl) áuga, užáuge (Part: masc.pl) 'duby (prý) rostou, vyrostly' :: Qluolu (masc.du) áugančiu, užáugusiu (Part: masc.du) 'dvojice dubů (prý) roste, vyrostla'13 <=» tu áugas, užáuges (Part: masc.sg) '(ty prý) rosteš, vyrostl jsi' :: jús áuga, užáuge (Part: masc.pl) '(vy prý) rostete, vyrostli jste', judu áugančiu, užáugusiu (Part: masc.du) '(vy dva prý) rostete, vyrostli jste' <=> áš áugas, užáugzs (Part: masc.sg) '(já prý) roštu, vyrostl jsem' :: měs áuga, užáuge (Part: masc.pl) '(my prý) rosteme, vyrostli jsme', mudu áugančiu, užáugusiu (Part: masc.du) '(my dva prý) rosteme, vyrostli jsme'.'4 Uvedená kongruenční úměra představuje v celém systému litevského jazyka jediný morfosyntaktický vztah, o který lze opřít přiřazení číslových sémat vyšetřovaným jednotkám. Uzavřeme tedy, že substantiva áš 'já', tu 'ty', měs 'my', jús 'vy', mudu 'my dva', judu 'vy dva', paradigmatický neschopná vyjádřit kategorii čísla, nesou pro kongruenci sémata sg {áš, tii), pl (měs, jiis), du (mudu, judu).15 1.1.5 Na litevské sloveso (sc. uerbum ímltum) má právě přijaté rozhodnutí dopad povýtce formální. Tvary áugu, užáugau — áugame, užáugome — áugava, užáugova — áugi, užáugai — áugate, uzáugote — áugata, užáugota musíme tak jako tak inventarizovat. Sématické nálepky l.sg — I.pl — I.du — 2.sg — 2.pl — 2.du jsouk tomu rozumné zvoleným prostředkem: osoba 1 označuje mluvčího, osoba 2 jeho partnera, příznak sg upřesňuje, že mluvčí či partner jsou pojati jako jedinci, pl že jako skupina, du že jako dvojice. Zbývající, nepříznakový tvar (áuga, užáugó) však důsledně označíme za neosobu (non-pers). Neosoba slouží nejen pro «ostatní kongruenci», o níž ostatně lze u litevského slovesa mluvit jedině per analógiám, protože nemá žádnou morfosyntaktickou oporu, ale pro predikaci vůbec. Neosoba obsluhuje všechny případy predikátu bez konatele, kde nejznámějším představitelem jsou uerba meteorologica, cf. jaú aušta 'svítá', lijo 'pršelo', tegiil sniňga 'jen ať sněží'. Neosoba však obsluhuje i všechny případy predikace, kde vyjádření (mofosyntak-tického) podmetu či (významového) konatele je problematické. Nemáme-li možnost opřít morfosyntaktickou definici větného členu podmět o kongruenci, lze uvažovat o náhradním řešení, jež by zdůrazňovalo třeba pádové vyjádření. Zkusíme proto definovat podmět jako větný člen bezprostředně závislý na predikátu ve vztahu nominatívní rekce. Všechny výše vyšetřované litevské příklady této definici vyhovují (substantiva áš, tu rozlišují pády stejně jako ážuolas)'6 a věty jaú aušta; lijo; tegúl sniňga jsou bezpodmětné, protože bez nominatívního doplnění. 13 Duálový případ je velmi nepřirozený, leč plně konformní klasickým - a z hlediska normy stále platným - popisům novodobého spisovného jazyka (Jablonskis 1922; Senn 1929, 1966). 14 Prosodická podoba áuga, áugas odpovídá staré, původní spisovné normě; dnes se prosadilo augq, augqs, což spisovná norma připouští a úsus pokládá za jediné možné, cf. 3.2.5. 15 ...a první čtyři přibírají ad hoc kterékoliv z rodových sémat, kdežto poslední dvě jsou rodově specifická, cf. III/6. 16 Dodejme, že litevština explicite vyjadřuje i ty podmety, jež si pro kongruenci žádají zvláštních slovesných tvarů (áš, tu etc), a že tento postup je - na rozdíl od češtiny - nepříznakový, cf. 1/2.1.2. 100 Verbum liber u Za problematické označíme případy, kdy místo «standardního» nominativu vystoupí genitív. Vedle vět miškě áuga (Vf: non-pers) áiuolas (n.sg) 'v lese roste dub' a miškě áuga (vf: non-pers) QŽuolat (n.pl) 'v lese rostou duby' máme též miškě áuga (Vf: non-pers) qíuoIQ (G.pl) 'v lese rostou také nějaké duby' a miškě áuga (Vf: non-pers) visókiu mědžiu (G.pl) 'v lese rostou všelijaké stromy'. Predikát se nemění, vyjádření konatele přešlo od celostního nominativu k dělivému (partitívnímu) genitívu: věta miškě áuga aíuolai vyjadřuje, že les je výrazně dubový, věta miškě áuga ažuolQ. vypovídá o lese, který už jako dubový charakterizovat nelze, kde však rostou i duby. Jinou záměnu představuje genitív záporový, cf. misko pa-kraštyjě stové'davo (Vf: non-pers) trys drutl aiuolai (N.pl) 'na kraji lesa stávaly tři mohutné duby' vs. misko pakraštyjě nebestóvi (Vf: NON-pers) ně víeno áiuolo (G.sg) 'na kraji lesa už nestojí ani jeden dub' (všechny je pokáceli). Přechod od nepříznakového nominativu k příznakovému genitívu postihuje i podměty vyjadřující diskursní osoby. Příznačně se přitom ruší kongruence a slovesný tvar přechází do neosoby, cf. měs (N) padidéjom (Vf: l.pl) 'rozrostli jsme se', dosl. "zvětšili jsme se" vs. músu (G) sumažejo (Vf: non-pers) 'ubylo nás', dosl. "zmenšilo se nás"; äš (N) búsiu (vs: l.SG) namiě 'budu doma' vs. maněs (G) namiě nebús (Vf: non-pers) 'já doma nebudu', dosl. "mě doma nebude". Vidíme, že chceme-li zavést podmět pomocí nominatívní rekce, musíme navíc myslet na genitívni střídání. Samotný záměr však kvůli tomu není nutné opouštět. Ve druhém, morfosyntaktickém svazku této práce předvedeme v plných systémových souvislostech, že přechod z N do G představuje velkou změnu v aktantové struktuře věty; teď pouze konstatujme, že při N je možná systémová konverse mezi predikátovým Vf a Part, při G nikoliv. 1.1.6 Neosobní slovesný tvar na případný podmět nijak neukazuje, ale také se s ním nijak nevylučuje. Naopak, podmět snadno přibírají i slovesa bez konatele ve valenčním rámci, aniž k tomu vidíme zvláštní sémantický důvod, cf. jau diená (N) aušta (Vf: non-pers) dosl. "už svítá den", lijo (Vf: non-pers) lietús (N) // lietaús (G) dosl. "pršel déšť //pršelo něco deště", tegiil sniňga (Vf: non-pers) sniěgas (N) dosl. "jen ať si sníh sněží".17 Má-li sloveso ve svém valenčním rámci konatele, pak jej ve větě hledáme (třeba i v partitívním genitívu), a nenacházíme-li, snažíme si jeho nepřítomnost vysvětlit aktuální elipsou. Chceme-li vyjádřit, že není co hledat, že konatel «se nekoná*, protože je výslovně vypuštěn, nabízí litevské sloveso zvláštní prostředek, jemuž budeme říkat deverbatívní predikatív. Pro sloveso áugo 'roste' vypadá áugama "děje se proces růstu", přibližný překlad, protože áugama samo o sobě tvoří větu, by mohl znít ' všechno je teď v růstu ', pro sloveso užáugo 'vyrostl' vypadá užáugta "proběhl proces (vz)růstu", v přibližném překladu 'už všechno vyrostlo'. Složitým názvem jistě naznačujeme, že deverbatívní predikatív (Praed) v sobě skrývá složitou vnitřní historii, a to jak v diachronním pohledu na cestu systémového přehodnocení indoevropských morfů do litevských prostředků, tak především v synchronním pohledu na posloupnost morfologických derivací a s nimi spojených syntaktických transpozic. Nám teď ale postačí argument opřený o prosté vnější přírazem: každé litevské sloveso, které má ve svém valenčním rámci předepsané doplnění Agens (konatel), a v důsledku toho i ve svém 17 Všechny uvedené příklady jsou v litevštině naprosto usuální. Volba mezi větou bez podmetu a s podmětem vychází spíše z požadavků na rytmus řeči. V češtině představuje doplnění podmětu zvláštní aktualizaci, cf. pršely kyselé deště; den začínal svítat, často je však nutné posudkové sloveso vyměnit, takže lepší zítřky spíš vzcházejí než svítají & hustý sníh raději padá nebo se sype než sněží. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 101 neosobním tvaru předpokládá k sobě podmět, se v podobě deverbatívního predikatívu konate-le zbaví a může vystoupit jako predikát bez podmetu. Tím jsou splněny požadavky našeho morfosyntaktického vymezení slovesa, jež jsme připomněli na samém počátku této kapitoly. 1.1.7 Shrňme. Litevské uerbum fínitum rozlišuje ve svých vedlejších morfématických kategoriích nepříznakovou neosobu (non-pers) a příznakové osoby (1 :: 2), u nichž pak ještě rozlišuje sémata číselná (sg :: pl :: du). Osoby jsou tvary kongruentní, neosoba tvar nekon-gruentní. Litevské participium (probírali jsme pouze participium «agentívní»; práce s deagen-tívními participii by zde ale žádný nový sématický vztah nepřinesla) rozlišuje ve svých vedlejších morfématických kategoriích rod (masc :: fem) a číslo (sg :: pl :: du), jež dohromady zakládají soubor tvarů kongruentních. Kongruence při predikaci čistě slovesné (Vf) závisí na kategorii osoby, kongruence při (agentívní) predikaci participiální (Part) na ní nezávisí. Díky tomu, že mezi predikací s VF a predikací s Part existuje systémová konverse, je možné jednak ztotožnit kategorii čísla pro jméno a pro sloveso, především však je možné per analógiám uvažovat o kongruentním vztahu podmetu a predikátu i ve spojení se slovesnou neosobou. Predikaci nekongruentní, protože bezpodmětnou vyjadřuje Part pouze druhotně, prostředky vybranými ad hoc pro jejich malou příznakovost (tvar MASC.pl, případně holý kmen). Vfv takovém případě samozřejmě používá nepříznakového tvaru non-pers, implicitě se však zapojují další jazykové jevy (genitívni doplnění místo nominatívního, absence agentu ve valenčním rámci). Kromě toho litevský jazykový systém vytváří deverbatívní predikatívy (Praed), tvary, jež jsou schopny samy o sobě konstituovat větu, jež lze ve větě rozvíjet různými doplněními, nikdy však ve vztahu kongruence. V následujícím oddíle 1.2 předvedeme, že predikatívy jsou dokonale paralelní s VF, nikoliv s agentívním participiem, a v oddíle 1.3 vyložíme jejich vztah k participiím deagentívním. Celkovou aktantovou strukturu věty o deverbatívním predikátu rozebereme až v navazujícím svazku. 1.2 Hlavní morfématické kategorie. Paradigmatické vztahy I V předchozím oddíle jsme si ujasnili vnitřní strukturu dílčích souborů, z nichž sestávají formální paradigmata lexikálních jednotek slovesných. Ony soubory jsou uspořádány podle vedlejších sématických kategorií, a to v litevštině na dvojí způsob: uerbum finítum pomocí kategorií osoba a číslo, participium pomocí kategorií rod a číslo. Obě kombinace vedlejších sématických kategorií slouží k vyjádření morfosyntaktické kongruence prísudku s podmětem. Kromě toho disponují slovesné lexikální jednotky zvláštními prostředky na vyjádření syntaktického stavu, kdy žádný větný člen s predikátem kongruentní není.18 18 V oddíle 1/2.6 předchozí knihy jsme rozlišovali třídu a okruh lexikálních jednotek. Třída sloveso se opírá právě o to vymezení, jehož důsledky jsme podrobně rozebírali v 11/1.1, tedy o morfologickou dispozici k syntaktické roli predikátu, čemuž určitě vyhovuje uerbum finítum. Okruh verbvm umožňuje uvažovat o slovesné jednotce zároveň s tvary, jež v predikátu nevystupují, například s infinitivem. Postavení českého participia je problematické, protože možnosti jeho predikátového uplatnění jsou velmi omezené: osobně bych je při popisu češtiny vykázal až do lexikálně-gramatického okruhu. Nicméně litevské participium se v predikátu uplatňuje hojně, takže do morfosyntaktické třídy slovesa rozhodně patří. Celý tento oddíl 1.2 pojednává o slovese jako morfosyntaktické třídě. 102 Verbum Liber II Nyní se podíváme na vnější uspořádám mezi jednotlivými dílčími soubory. Představují paradigmatický vztah takové proměny predikátu, jaká nezávisí na jeho kongruenci ani inkon-gruenci. Výklad podáme primárně pro soubory kongruentního uerbum finítum, soubory kon-gruentního participia a inkogruentní predikatív osvětlíme odvozeně s odkazem na prvotní uspořádání. V dalším textu je výraz «sloveso» zkratkou pro kongruentní uerbum finítum. 1.2.1 Tvarové soubory (kongruentního) slovesa uskupujeme v litevštině stejně jako v češtině podle morfématických - lze říkat též sématických - kategorií způsob a čas. To budou pro nás hlavní paradigmatické vztahy. Verbum finítum je jimi pokryto úplně, v ostatních pod-okruzích slovesa, jež též zastávají syntaktickou roli predikátu, musíme zavést ještě jednu kategorii. Vyjasněme však nejdříve vzájemný vztah prvních dvou. Česká i litevská školní zvyklost ony kategorie udává v pořadí čas - způsob. Nevím, je-li za tímto zvykem uvědomělé zdůvodnění. Mnohé jazykovedné úvahy o slovesných kategoriích zdůrazňují, že čas je větší universalie než způsob, nicméně počet časů se mezi jednotlivými jazyky liší stejně často jako počet způsobů. V této práci budeme důsledně hierarchi-zovat 1° způsob, 2° čas, a to tak, že čas bude vnitřním dělením jednotlivých způsobů. Různé způsoby mohou mít různý počet časů. Pro české sloveso má indikatív časy tři, kondicionál dva a imperativ jeden.19 Kdybychom vyšli z obráceného hierarchického pořadí, museli bychom vysvětlovat, proč v některých způsobech jistá časová sémata zanikla, či dokládat, že se tam neutralizují. Efektní partií každé strukturně pojaté morfologie je okamžik vnitřního dělení slovesných sémat. Pro češtinu by bylo rozumné vymezit indikatív (ind) negatívne jako člen nepří-znakový, imperativ (imp) jako nositele pozitivního příznaku "vůle" a kondicionál (cond) jako nositele příznaku "ireálnost". Oba příznaky vytvářejí s nepříznakovým členem binární priva-tívní opozici, leč navzájem srovnatelné nejsou.20 Hlavní argument ve prospěch takového dělem by zněl, že nepříznakový člen může oba příznakové nahradit, naopak to však nejde, stejně jako jeden příznakový člen nemůže zastoupit druhý příznakový člen. Uvnitř jednotlivých způsobů bychom pak obdobným aparátem mohli vymezovat sémata času. Český indikatív by rozlišoval nepříznakový prézens (praes) ve dvojí privatív-ní opozici, oproti préteritu (praet) s pozitivním příznakem "před referenčním bodem" a oproti futúru (fut) s pozitivním příznakem "po referenčním bodu", přičemž by se opět argumentovalo, že jeden každý příznakový člen lze nahradit nepříznakovým, ne však naopak, aniž jdou pozitivní příznaky navzájem zaměnit. Český kondicionál by rozlišoval nepříznakový prézens (praes) v jediné privatívní opozici k préteritu (praet) s pozitivním příznakem "před referenčním bodem". Argument náhrady příznakového členu nepříznakovým by platil stejně a mohli bychom i poznamenat, že hodnota nepříznakového členu přirozeně pokrývá též jazykový obsah "po referenčním bodu", s nímž se obsah příznakového členu vylučuje.21 19 Poslední tvrzení je ekvivalentní s tím, že imperativ nemá žádný čas: abychom mohli mluvit o mor-fématické kategorii, potřebujeme mít alespoň dvě od sebe různá sémata, která by se v ní střídala; jednoprvkovou kategorii lze zavést jedině per analógiám. 20 Reprodukuji zde vymezení Dokulilovo (1967), ovšem bez vzájemného binárně hierarchického uspořádání opozic. Tuto otázku zde nechci otevírat. Čtenáře prosím, aby se na jednotlivé opozice díval jako na samostatné vztahy. 21 Takto podaný systém si říká o zásadní námitku. Jak se máme postavit ke skutečnosti, že dokonavá Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 103 1.2.2 Obávám se, že nyní čtenáře zklamu. Po intelektuální rozcvičce nad diferenční sémantikou způsobových a časových sémat v češtině prohlásím, že pro formální morfologii litevského slovesa nic takového dělat nebudeme, protože to vlastně nepotřebujeme. Chceme-li inventarizovat malý a uzavřený soubor forem, je málo důležité, uspořádáme-li jej do jednorozměrného řádku, dvourozměrné tabulky, či třírozměrného kvádru, podobně jako je vedlejší, čím pořadí členů v jednotlivých uspořádáních motivujeme. Jsem hluboce přesvědčen, že zvolené uspořádání musí být «rozumné», totiž uvnitř promyšlené a navenek přesvědčivé. Stejně tak jsem ale přesvědčen, že inventarizaci forem nemusíme začínat s uspořádáním konečným a dokonalým, zvláště hodláme-li v budoucnu celý inventář studovaných morfému srovnávat ještě v dalších definičních oborech, ponejvíce syntagmatických. Navrhuji proto pouze provizorní sématické kategorie a diskusi k jejich sémantické interpretaci odsouvám na později, dokonce na velmi později, totiž do druhého svazku, pojednávajícího o větných vztazích. Provizorní uspořádání bude následující: indikatív prézentu (ind.praes), indikatív préterita (IND.praet), futurum (fut), frekventatív (freq), imperativ (imp), kondicionál (cond). Všechno jsou to slovesné tvary jednoduché. Třídění se opírá o rozdíl ve slovesných kmenech. Ty má litevština celkem tři, prézentní, préteritní a infinitívní. Z prézentního kmene vycházejí tvary ind.praes, z préteritního tvary IND.praet, z infinitívního všechny ostatní. Indikatív je výslovně rozdělen pouze na dvě časová sémata, nepříznakové praes a příznakové praet (s možností náhrady příznakového tvaru nepříznakovým, ne však naopak). Kondicionál a imperativ jsou slovesné způsoby odlišné od indikatívu a neobsahující vnitřní dělem podle kategorie času. Futurum a frekventatív se v gramatikách běžně počítají do indikatívu jako další časová sémata, myje zde zatím držíme stranou, dokud v širších větných souvislostech nevyšetríme jejich sémantické možnosti. Úsus litevského futura má hodně blízko k usům imperatívu i kondicionálu. Nahraditel-nost příznakových modů imp a COND nepříznakovým ind je jistě jevem širší platnosti, jaký bychom dokázali předvést i v češtině, přesvědčivě pro imp, cf. nekecám a makám místo nekecejme) a makej(te), ne tak přesvědčivě pro COND, cf. co se mi může stát? místo co by se mi mohlo stát? V litevštině však potkáme náhrady, jaké jsou v češtině nezvyklé, ba nemyslitelné, a především je nápadné, jak důsledně se nahrazuje tvary futura, nikoliv třeba prézentu. Litevský frekventatív otevírá otázku, zda by nebylo vhodné zavést nezávisle na modalitě slovesného obsahu ještě kategorii násobenosti či opakovanosti slovesného děje. Zvláštní by byla tím, že se váže na sémantický rys "před referenčním bodem", cf. (IND.praet) 'zpíval' giedójo :: giedódavo 'zpívával' (freq), zatímco jinde by se opírala o obsah syntagmat, cf. (ind.praes) 'zpívá' gíeda :: dažniáusiai gíeda 'nejčastěji zpívá', čili "zpívává". Takto položena, působí otázka násobenosti u litevského slovesa jako nemístný solitér. Položíme-li ji však v širších souvislostech způsobu slovesného děje, přestane vyčnívat. Litevština má prostředky, jak slovesný děj upřesnit coby "malý, pozvolna probí- slovesa v češtině rozlišují v indikatívu pouze dva časy? Vzdor gramatické tradici, jež zdůrazňuje, že dokonavá slovesa vyjadřují tvarem přítomného času čas budoucí, je logicky konsistentní takový výklad sémat, který se těsně drží paralelismu v morfech: dokonavé sloveso má nepříznakový IND.praes a příznakový ind.praet, nic víc (sc. ind.fut chybí). Proč? Protože příznakový tvar lze nahradit nepříznakovým, cf. zaklepal jsem, nikdo se neozýval, vejdu dovnitř a tam vidím..., ne však jiným příznakovým. Indikatív dokonavých sloves je tedy v češtině členěn stejně jako kondicionál vůbec všech sloves. A podobně jako u cond.praes můžeme pouze přičinit poznámku, že hodnota sématu ind.praes při absenci morfému, jenž by zvlášť nesl séma ind.fut, pokrývá též jazykový obsah "po referenčním bodu", přičemž rys dokonavosti právě tento obsah zvýrazňuje. 104 Verbum Liber ii hájící", "náhle uskutečněný", "uvádějící do stavu" i "jsoucí ve stavu", ale též "vlastním průběhem završený a vyčerpaný", což připomíná slovanský dokonavý vid.22 Všechny tyto polohy budemem chápat jako Aktionsart. K otázce litevského vidu se vyjádříme vzápětí (1.2.4, 1.4.7), zde jsme pouze chtěli ukázat, že frekventatív coby nositel sémantického obsahu "v minulosti intensivně, opakovaně probíhal děj výchozího slovesa" přesahuje z gramatické morfologie modálně neurčitého času do slovotvorné morfologie způsobů slovesného děje (3.7). 1.2.3 Predikatívní participia agentívní disponují tvarovým inventářem, jenž je vázán na kmeny ind.praes, ind.praet, fut a freq, tedy na tradiční inventář litevských časů.23 Tento soubor nahrazuje uerbum finltum v příslušných kategoriích, a tak vytváří jistou příznakovou polohu vyprávěcí. Jde o prostředek nemálo «intelektuálský», dobře využívaný v beletrii. Kazys Boruta ve svém románu Baltaragio malunas (Baltarágův mlýn) podává dlouhou zpověď zlostné staré panny celou v participiích. Vezměme z ní jedinou větu (reprodukuji na literární způsob, tedy bez prosodických značek): Ir tas Baltrukas vis labiau patikdaves (Part: freq) ir ji labai noréjusi (part: ind.praet) už jo ištekěti, tiktai jis apie tai ně uisiminti nenorědaves (part: freq), tarsijam visa tai nei galvon neat-eitu (cond). 'A ten Baltrukas se jí líbil čím dál tím víc a ona se moc a moc chtěla za něho provdat, jenže on se o tom nechtěl vůbec ani zmínit, jako by mu celá ta věc nikdy na mysl nepřišla.' Pasáž obsahuje čtyři predikáty, první tři jsou vyjádřeny participii odpovídajícími modálně nepříznakovým slovesům, poslední, modálně příznakový kondicionál, je v běžném slovesném tvaru.24 Teoreticky lze téhož inventáře využít v přechodníkových konstrukcích o neshodných podmě-tech, fakticky se však užívají jen participia odpovídající ind.praes a ind.praet. Vztah nepří-znakového bezčasí a příznakového préterita se přitom přehodnocuje na vztah nepříznakové procesuálnosti (stav probíhajícího děje) a příznakové perfektívnosti (stav vzniklý tím, že proběhl děj). Participiální predikace v přechodníkových konstrukcích o shodných podmětech se opírají o částečně jiný soubor agentívních participií, rozlišujících pouze protiklad nepříznakové- 22 Nositelem této dokonavosti jsou v litevštině především předpony, cf. raše 'psal' :: parašě 'napsal', válgě 'jedľ :: suválgé 'snědl'; pojí se však i s některými příponami, cf. putě 'foukal, válo' :: půsteléjo 'foukl, zavanulo'. Příznakově dokonavá slovesa vytvářejí jak rND.praes, cf. paräšo, su-válgo, pustelěja, tak fut, cf. parašys, suválgys, pústelés, jsou však v některých časových kontextech vyloučena, pro ind.praes třeba jako odpověď na otázku kQ jis dabařdáro? 'co (právě) teď dělá?'. Prézens litevského dokonavého slovesa, odlišný od futura, představuje těžký oříšek pro překlad do češtiny, ale též návod, jak se v češtině zbavit přílišné vazby nepříznakové nepréteritního dokonavého slovesa na naturální interpretaci: nepříznakový prézens oproti příznakovému futúru vyjadřuje spíš než nějakou "současnost s referenčním bodem", jež se s dokonavosti opravdu vylučuje, nepříznakové bezčasí, jež se s dokonavosti snáší. Uvědomme si, že v české radě-výtce když nevím, tak se zeptám, interpretované jako "kdykoliv nevím, zeptám se" (lat. cum iterätluum), vidíme dva indikatívy prézentu, první nedokonavého slovesa, druhý dokonavého, jež díky své maximální nepříznakovosti označují amodální a atemporální prostor obecné platnosti. 23 Jelikož zatím užíváme jen provizorního modálně-temporálního uspořádání, budeme o onom čtyřčlenném souboru mluvit jako o «časech» bez upřesnění způsobu (to vyhrazujeme pouze pro IND.praes a IND.praet). 24 Všimněme si, že litevský frekventatív je uplatněn i tam, kde české iterativní tvary "líbíval, nechával jsou naprosto nemyslitelné. I to je důvod, proč jej raději chápat jako Aktionsart s rysem intensity. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 105 ho bezčasí, tradičně označovaného za prézens, a příznakové minulosti, tradičně označované za préteritum. Z hlediska formálního popisu jistě ničemu neuškodí, ponecháme-li sématické označení motivované kategorií času, tedy praes vs. praet, pro sémantickou interpretaci by se však lépe hodilo mluvit o příznakovém perfektu (perf) s obsahovou charakteristkou "stav vzniklý tím, že proběhl jistý děj" oproti nepříznakovému procesu (proč) uvnitř zvláštní kategorie aspektu. Šlo by o aspekt v pojetí spíše starořeckém než novočeském (proto se zatím vyhýbáme českému slovu «vid»),25 byl by vázán na participium, ne na Vf a jeho perfektívní člen by nezávisel na «dokonavosti» způsobu slovesného děje, o níž jsme se zmínili výše. 1.2.4 U participiální predikace v přechodníkových konstrukcích jsme tvrdili, že se tradičně popisují v protikladu časovém jako nepříznaková současnost, či ještě lépe bezčasí (praes) oproti příznakové předčasnosti (praet), že je však adekvátnější onen rozdíl popisovat v kategorii aspektuality s nepříznakovým stavem probíhajícího děje (proč) a příznakovým perfektem (perf), totiž stavem, jenž vznikl v důsledku toho, že proběhl jistý děj. Byla to volba mezi dvěma terminologickými alternativami, jednou tradiční, jednou systémově uvědomělejší, což je v čistě formální morfologii otázka podružná. Deverbatívní predikatívy (praed), tedy zvláštní prostředky pro vyjádření deagentívní predikace ve větě bez podmětu představují případ, kdy vztah aspektu a času se stane závažným, protože obě hlediska se kříží. Z části 1.1.6 známe dva druhy predikatívu, sc. áugama "děje se proces růstu" a ui-áugta "proběhl proces vzrůstu, či zarůstání". Tradičně se i o nich mluví v sématické kategorii času jako o praes a praet, nicméně zde takovou charakteristiku musíme odmítnout. Oba druhy lze totiž časově specifikovat přídatnými morfy pomocného slovesa búti 'býť, cf. bitvo (ind.praet) áugama/lužáugta, bus (fut) áugama IIuiáugta, búdavo (freq) áugamalluiáugta. Tím se ovšem specifikace predikatívu nevyčerpáva. Stejně tak lze přidat pomocné sloveso nesoucí sémata cond nebo imp. Vidíme, že pro predikatívy je nezbytně nutné zavést samostatnou kategorii, nezávislou na kategoriích způsobu a času. Nazveme ji aspektem a obsadíme právě dvojicí sémat "procesuálni" (proč) :: "perfektívní" (perf), z nichž první je nepřízna-kové, druhé příznakové, totiž nahraditelné prvním. V části 1.1.6 jsem záměrně uvedl predikatívy lehce nesymetrické. Procesuálni odpovídal slovesu áugo 'rostl', perfektívní slovesu uzaugo 'zarostl'. Tato volba měla ulehčit překlad do češtiny videm nedokonavým (<= proč) a dokonavým (<= perf). Je legitimní i ze strany litevského systému prohlásit, že užáugoje příznakově dokonavé oproti nepříznakově nedokonavému áugo, musíme však mít na mysli, že litevská dokonavost je pouze jednou z vícera možností, jak upřesnit způsob slovesného děje. Procesuálni predikatív se přitom odvozuje od 25 Vezměme ten subsystém řeckého slovesa, jaký vytvářejí deriváty slovesných kmenů prézentního, aoristového a perfektního (při vydělení futura, jež zakládá zvláštní derivační podokruh, do předchozích nedostatečně začleněný). V tomto subsystému nehleďme tolik k indikatívu, jenž je vnitřně rozdělen na primární a sekundární časy, jako k ostatním způsobům VF, k infinitivům a participiím. Získáme tak paradigmatické soubory, jež uvnitř podléhají časování (Vf), skloňování (Part), nebo se už neproměňují (Inf) - to jsou případy vedlejších morfématických kategorií - a navenek se mezi sebou dají porovnat jedině v hlavní morfématické kategorii aspektu. Ta sice čítá tři hodnoty, "progresivní" = "procesuálni" (kmen prézentní), "perfektívní-dynamické" (kmen aoristový) a "neprogresívní-statické" (kmen perfektní), jejich vzájemné postavení však nikdy nebylo rovnocenné. Perfektní okruh se plně paradigmatizoval až velmi pozdě (v helénismu) a záhy vypadl z užívání jako redundantní vedle okruhu aoristového. Nová řečtina pak má dvouhodnotový systém kmenů odlišitelných v týchž pojmech proč a perf, jakých užíváme pro litevštinu. O paradigmatických proměnách blíže píše autor (2002). 106 Verbum Liber ii sloves nedokonavých (áugama "probíhá proces růstu") stejně jako dokonavých {uiáugama "probíhá proces zarůstání") a podobně i perfektívní predikatív může být jak dokonavý (už-áugta "proběhl proces zarůstání", 'všechno už je zarostlé'), tak nedokonavý (áugta "proběhl proces růstu", nevyjadřujeme se k vyčerpání děje). Je tedy jasné, že kategorie aspektu nezávisí na dokonávosti coby způsobu slovesného děje. 1.2.5 Shrňme. Litevský jazykový systém má šest modálně-temporálních souborů, jež každé uerbum fímtum (Vf) může paradigmatický střídat při zachování svých syntaktických vztahů, včetně kongruence. Všechny tyto soubory sestávají z tvarů jednoduchých, tedy z jediného fo-notaktického slova. Pro diferenční popis oněch souborů vyčleňujeme dvě příznaková sémata modálni bez vnitřního časového dělení (imp, cond), dvě sémata temporální (praes, praet), sdružená v nepříznakovém modu ind, a dvě sémata dočasně necháváme jako temporální bez modálního zařazení (fut, freq). Stejným inventářem paradigmatických diferencí disponuje i deverbatívní predikatív (Praed), kde však s výjimkou ind.praes jde o složené tvary opisné, sestávající ze dvou fo-notaktických slov. Praed navíc vnitřně podléhá aspektové opozici proč :: perf, nezávislé na předchozích kategoriích modálně-temporálních. Agentívní participium (PartI) v postavení predikátu rovněž podléhá aspektovému dělení proč :: perf, vedle toho však využívá i škály «časů» bez způsobového upřesnění, sc. praes, praet, fut a freq. Plné čtyřčlenné škály se užívá jen ve zvláštních, ponejvíce «lite-rátských* případech; běžně se vystačí jen s položkami z modálně nepříznakového indikatívu, sc. praes :: praet. Ty se tak sbližují s kategorií aspektu (praes = proč, praet s perf). Na rozdíl od praed tedy u PartI nejde o nezávislost hlavních morfématických kategorií, spíš o vnoření jedné (aspektové) do druhé (temporální). Dodejme, že deagentívní participia (Part2, cf. 1.3.3), jež jsou predikatívům po stránce kmenotvorné mimořádně blízká, rozlišují stejně jako predikatívy jedině aspektový protiklad proč :: perf. 1.3 Lexikálně-gramatické podokruhy slovesa Pojem lexikálně-gramatického okruhu slovesného jsme zavedli proto (1/2.6.1), abychom mohli v jediné lexikální jednotce spojovat tvary morfologicky způsobilé i nezpůsobilé pro syntaktickou roli predikátu. Šlo o ústupek předporozumění lexikálnímu, jež bylo silnější než kombinační vymezení «gramatické» ve smyslu systémové větotvorby, a zároveň o ústupek kulturní tradici «gramatické» ve smyslu soustavného popisu jazyka. Indoevropeistická zkušenost předpokládá u slovesné jednotky podokruhy uerbum finitum, infinitiuus (a tvary jemu blízké), participia a nomina uerbalia. Jejich propojení se obvykle opírá o zřetelné vztahy morfologicky derivační. Litevský jazykový systém toto indoevropeistické očekávám bohatě naplňuje. Sice jsme v této kapitole ukázali, že některá litevská participia splňují definici morfosyntak-tické třídy slovesné úplně stejně jako uerbum finitum, přesto však můžeme úhrn litevských participií prohlásit za zvláštní, značně nestejnorodý podokruh litevského okruhu slovesného. Podrobnému rozboru morfologické derivace jednotlivých podokruhů se věnujeme v následujících kapitolách této II. knihy. Zde se podíváme na specifické gramatické kategorie, jež se na ony podokruhy vážou. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 107 1.3.1 Hlavní i vedlejší morfématické kategorie podokruhu uerbum fínitum jsme právě probrali v oddílech 1.1-2, další možnosti předvedeme v oddíle 1.4. 1.3.2 Podokruh infinitívní obsahuje v litevštině tři položky: Infinitiuus (Inf), supinum (Sup) a budinýs (Bud). K prvním dvěma známe historické korespondence latinsko-slovanské, jež dobře odrážejí jejich vzájemný vztah, poslední je výlučně litevská a nemá ji ani lotyština. Všechny tři tvary si jsou nápadně podobné: slabičné sufixy -ti (Inf), -tu (Sup), -te (Bud), alternativně rozšiřující stále stejný infinitívní kmen; v prosodických charakteristikách se však plně shodují jen první dva (cf. 3.3.3). Vzdor této blízkosti nenacházíme v litevštině žádnou morfématickou kategorii, jež by Inf, Sup a Bud spojovala coby svá sémata. Na morfématické rovině se proto na morfémy Inf, Sup a BOD budeme dívat jako na izolované jednotky. Infinitiv pojímáme v češtině především jako zkratku či syntaktický kondensát slovesného predikátu, přičemž zdůrazňujeme, že ačkoliv nevyjadřuje kongruenci, uchovává rekci. Pro litevský infinitiv je mnohem spíše na místě vyjít od vazeb, jež se tak nápadně neshodují s rekcí slovesného predikátu, že se pro ně ustálilo označení der rektionslose Infinitiv. Nerek-ční infinitiv vyjadřuje zřetel ke slovesnému obsahu. V tomto významu má k sobě protějšek v dativu vyjadřujícím zřetel k obsahu jmennému, a to bez jakékoliv vazby na aktantové propojení dotyčného slovesa a jména ve větě. Dobře to dokládají dva sousední verše z lidové říkanky o koloběhu jsoucen: kám tas dalgělis? šiénui (D) pjáuti (Inf) — kám tas šienělis? kárvěms (D) ésti (Inf) ' k čemu ta kosa? bude seno síct — k čemu to seno? budou ho krávy žrát ', kde dvojí zřetel, zde upřesněný jako účel, se vyjadřuje vždy stejně, dativem jména a infinitivem slovesa, bez ohledu na implikované predikace šiěna (A) pjáuna (Vf) 'seče seno', kárvěs (N) ěda (Vf) 'krávy žerou'. Nezávislost infinitivu na implikované predikaci dobře vidíme i v různých polohách existenčního predikátu, cf. reikia (Vf) Jokúbas (N) pakviěsti (Inf), be jô niěkai ' musíme poprosit Jakuba, bez něho to nepůjde ' (Jonas Biliúnas: Vagis). Predikát reikia 'je nutné, nezbytné' (lépe však uchopit jako "vyvstává nutnost, nezbytnost") je doplněn nominativem toho, kdo je v dané chvíli nutný a nezbytný, a zřetelovým infinitivem upřesňujícím, jak si dotyčného zjednat (musíme ho uctivě pozvat, nejde mu poručit).26 Supinum vyjadřuje zřetel ke slovesnému obsahu v jednom zvláštním kontextu, totiž jako doplnění predikátu pohybového; má přitom specifický protějšek v genitívním doplnění zřetele, či účelu jmenného. Opět doložíme z lidové slovesnosti: ateína (Vf) trys mergělěs (N) tu uogěliií (G) riňktu (Sup), atjója (Vf) trys berněliai (N) tu mergěliu (G) imtu (Sup) ' a vyšly si tři panenky ty jahody trhat, a vyjeli tři mládenci ty panenky pobrat ' 21 Supinový tvar na -tu. v moderním jazyce již sice nežije a spisovná norma jej z piety drží jen jako vysoce knižní archaismus, supinová konstrukce, jež spočívá v genitívním doplnění po slovesech pohybu, však žije a je spisovnou normou striktně vyžadována, pouze místo Sup na -tu se užívá Inf na -ti. Budinýs jsme v části 1/1.4.1 charakterizovali jako systémový prostředek, jímž se vytváří figura etymologica, cf. kělias eína tiěsiai, kalp šáute (Bud) šáuna (Vf) ' cesta vede 26 Bohemista si v této souvislosti vzpomene na syntaktické diskuse kolem věty Je vidět Sněžka. 27 Vím, že substantivum úogos označuje genericky všechny drobné plody, borůvky, maliny, rybíz i višně. Pokud je zde překládám specifickým výrazem 'jahody', opíraje se o balto-slovanskou etymologii, činím tak proto, abych užil slova spojovaného s představami jednoznačně libými a vyhnul se podezřelým, ne-li přímo jedovatým "bobulím". J 08 Verbum Liber II rovně, jako když střelí ', kde sloveso šáuna 'střelí' je zesíleno výrazem šáute. V syntagma-tických vztazích má k funkci formy búdinýs velmi blízko infinitiv přípustkový, cf. yrá (Vf) biiti (Inf) úogu (G), bet nedaúg ' jahody jsou, ne že by nebyly, ale není jich moc ', girděti (Inf) girdéjau (Vf), bet nesuprataů (Vf) ' slyšet jsem ho slyšela, ale nerozuměla jsem mu '. Všimněme si rozdílu: symagmatický, infinitivem vyjádřený vztah podává přípustku, čili rozpor "sice jsou, ale málo" (případně "...ale ne pro tebe") , "sice jsem slyšela, ale nebylo mi to nic platné", kdežto búdinýs je povinně souhlasný, potvrzující, cf. úogu (G) búte (BfJD)yra (Vf) ' jahod je strašně moc ', girdete (BOD) girdéjau (Vf) ' na vlastní uši (opravdu) jsem ho slyšela ', přičemž potvrzovat může i tvrzení záporné, cf. pô tam tikrQ, kařtais iř sakýte (Bud) nepasakýtu (Part -» Adj) zôdžiu ' po jistých, někdy dokonce ani výslovně nevyřčených (jakoby "vyslovením nevyslovených") slovech '. 1.3.3 Zatímco infinitiv řadí gramatická tradice do sféry slovesa zcela jednoznačně, jak o tom svědčí již samo označení modus infínitiuus, byť s modem v našem pojetí nemá infinitiv nic společného, participia pokládala antická gramatika za zvláštní slovní druh, odlišný od jména i od slovesa, s nimiž oběma mají něco společného: se slovesem pojem času,28 se jménem pojem pádu. Viděli jsme již, že přinejmenším některá - a dosti početná - litevská participia dokážou vystupovat v syntaktické roli predikátu stejně dobře jako uerbum fínltum. V této části podáme přehled všech participií. Začneme konstatováním, že podokruh litevských participií je velmi heterogenní, takže jediné, co jej jednoznačně drží pohromadě, je morfologická derivace vycházející od právě jednoho ze tří základních kmenů litevského slovesa, sc. od prézentního, préteritního nebo infinitívního, což stejně platí i pro uerbum finltum. Pokud jde o jmennou flexi, máme participia, jež se vůbec neohýbají, máme taková, která se mění v kategoriích rodu a čísla, ne však pádu, a pak «klasická», jež vykazují rod, číslo i pád.29 Skloňování participií a jeho proměnlivý rozsah podrobně rozebereme v 8. kapitole III. knihy. Zde pro nás bude hlavním kritériem jejich (morfo)syntaktický potenciál. Jsou participia schopná tvořit větu na způsob slovesné predikace, participia schopná tvořit věty «jmenné» bez slovesného predikátu a participia vůbec neschopná tvořit věty. Vedle toho se participia dělí podle schopnosti zaujmout syntaktické postavem shodného přívlastku — a ta, která to dovedou, pak podstupují všechny morfologické transformace, jež se vztahují na adjektivum. Jednu z uvedených syntaktických schopností, predikatívní nebo atributívní, má litevské participium vždy, pouze některé participiální kmeny jsou však schopny obou syntaktických aktivit zároveň. Následující třídění vychází prvotně ze syntaktického potenciálu predikačního. Skupinu Pl tvoří participia, jež uchovávají rekci příslušného Vf a jsou schopna vlastními prostředky vyjádřit kongruenci, uplatňují se však i ve vztazích bez kongruence. Vyznačují se kmenotvornými formanty -nt- a -us-, odvozují se ode všech modálně nepříznakových časů, sc. ind.praes a fut (formantem -nt-), ind.praet a freq (formantem -us-). Vyjadřují aktuálnost slovesného děje (obsahu), a to pro praes bez časového omezení, jinak s časovým posunem podle příslušné slovesné kategorie. Větný člen, s nímž je participium skupiny Pl 28 Infinitiv byl ke slovnímu druhu verbvm řazen právě proto, že latinské i řecké sloveso odvozuje infinitivy od různých svých kmenů, jež se interpretovaly časově, od prézentního, perfektního, etc. 29 Připomínám, že rod zde i jinde je vždy a výlučně rodem jmenným. Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 109 kongruentní, je příznakově označen jako konatel slovesného obsahu (a je totožný s konatelem příslušného Vf). Konatelský vztah vyjadřuje participium Pl i v postavení kongruentního přívlastku. Skupina Pl se tradičně označuje za participia činná, tomuto názvu se však vyhneme, protože jevy slovesné diathese popisujeme jiným aparátem (vyložíme ve druhém svazku). Raději užijeme označení «agentívní». Paradigmatický protiklad v rozsahu celé čtyřčlenné časové škály se uplatňuje spíše omezeně, mnohem častěji se užívá užšího definičního oboru praes :: praet, což se přehodnocuje do protikladu proč :: perf (praes = proč, praet s perf). Participium se zvláštním označením Pl Vi též uchovává rekci Vf, na rozdíl od Pl je však povinně kongruentní. Vyskytuje se pouze v predikátu. Morfologicky se odvozuje formantem -dam- od infinitívního kmene. Je agentívní a vyjadřuje aktuálnost slovesného děje. Ve svém predikátovém postavení se může paradigmatický střídat s participiem Pl odvozeným formantem -us- od kmene ind.praet a v této opozici vyjadřuje protiklad proč :: perf (PVA je nepříznakový člen procesuálni). Litevské gramatiky mu říkají «polopříčestí» (lit. púsdaly-vis, něm. Halbpartizip) a na to naráží i číselné označení, které jsme mu zde dali. Participia skupiny P2 jsou důsledně kongruentní a navíc vytvářejí zvláštní rekční vztahy, obecně odlišné od rekce příslušného Vf. Uplatňují se jako přívlastek a vedle toho dokážou konstituovat větu jmennou vůbec bez slovesného predikátu. Jsou morfologicky dvojího typu, odvozované formantem -m- od kmene prézentního a formantem -t- od kmene infinitívního. Tradičně se participiím P2 říká «trpná», tomuto názvu se ale opět vyhneme a použijeme označení «deagentívní». Odvozují se ode všech sloves, též od intransitívních, cf. plaúkia 'plave, pluje' ->plaukiamä upé 'splavná řeka', jó/o 'jel (na koni)' -> jótas arklys 'kůň, na kterém (se kterým) se jelo//jezdilo'. V důsledku své deagentívnosti mají blízko k neaktuálnímu pojetí slovesného děje: m-participium vyjadřuje dispozici, potencialitu (neaktuálnost v bezčasí), kdežto /-participium poznamenanost dějem, který aktuální byl, ale už nem (neaktuálnost po aktuálnosti). Pro systémový popis však použijeme protiklad proč :: perf, stejný, jakým dělíme participia Pl. V předchozím odstavci jsme prohlásili, že participia P2 jsou důsledně kongruentní. Musíme dodat, že jak pro procesuálni, tak pro perfektívní člen disponují zvláštním tvarem inkongruentním. Právě ten v lexikálně-gramatickém okruhu litevského slovesa slouží jako de-verbatívní predikatív, tedy systémový tvar, jenž každé slovesné lexikální jednotce umožňuje stanout na vrcholu závislostní hierarchie věty samostatně, bez doplnění podmětového i kona-telského (cf. 1.1.6). V dalším výkladu prohlásíme predikatívy za samostatný podokruh. Za participium P3 označíme litevské gerundluum, jež se odvozuje formantem -tin- od infinitívního kmene. Je pouze kongruentní, nevytváří vůbec žádnou rekci, vyskytuje se jedině v přívlastku. Za participium je pokládáme proto, že vyjadřuje jednoznačný vztah k výchozímu slovesu, a to sémantickým rysem "nutnost aktualizace slovesného děje". Slovesný děj jakoby postihuje jméno, s nímž je participium P3 kongruentní, cf. tikéti 'věřit' -* sunkiai tike-tina naujíena 'těžko uvěřitelná novina'. Stejné syntaktické vlastnosti vykazuje i participium, jež se odvozuje formantem -m-od kmene fut (jenž je druhotnou modifikací kmene infinitívního). Budeme je označovat P3'. Tradičně se mu říká «pasívní futurální». Morfologicky se nijak neliší od procesuálního participia P2, nevstupuje však do zvláštních syntagmat, jež jsou pro P2 typické (cf. 1.4.5). Systém umožňuje odvozovat participia P3' ode všech sloves, úsus tak nečiní: jediné (sic!) vskutku živé je busimas 'budoucí' od slovesa buti 'býť, cf. bii-s-i 'budeš', takže je spíš na místě hovořit o deverbatívním adjektivu vytvořeném ad hoc, byť derivační cestou systé- 110 Verbum Liber II mově dobře motivovanou. Důvodem neusuálnosti participií P3' je konkurence ze strany participií P3. Ta systémově nesou séma "nutnost", jež spojení příznaku "deagentívnost" (=* neaktuálnost), v P3' vázaného na formant P2, a "budoucnost" (=> vůle k aktualizaci), v P3' vázaného na formant kmene fut, dává jasnější sémantickou interpretaci. Participia P3' se tak uplatní jen v případech, kdy je potřeba rys nutnosti výslovně odstranit, cf buti 'býť -* buti-nas (P3) 'nutný' (sc. "mající být") vs. búsimas (P3') 'budoucí' (ne však nutný), věsti 'oženit se' -* jó vestinä (P3) mergělé 'dívka, kterou si má/musí vzít' (okolnosti tak rozhodly) vs. jó vesimá (P3') mergělé 'dívka, kterou si vezme' (on se tak rozhodl). 1.3.4 Podokruh jmen slovesných jsme už otevřeli v souvislosti s participii P3'. Dotýká se však i participií P3. Ta se dají odvodit ode všech sloves, a to se stále stejným sémantickým rysem. Kdybychom ale kmen na -tin- skloňovali podle jiného paradigmatického typu, dostali bychom již obecné adjektivum slovesné, jehož vztah k výchozímu slovesu je dán ad hoc, cf. dirbti 'pracovať -* dirbtinas (P3) 'který se musí udělat' vs. dirbtinis 'umělý' (oproti přirozenému či pravému), tedy takový, který "vzešel z nějaké práce", kde práce je hodnocena kupodivu negativně. Taková nesoustavná adjektiva není nutné zařazovat do lexikálně-gramatic-kého okruhu Verbvm (a pokud bychom se tak rozhodli, měli bychom z něho vykázat i participium P3'). Problematická však budou jména konatelská a jména dějů, jež jsou zároveň jmény výsledků dějů. Ta se odvozují jednotně ode všech sloves a vymezují se vůči nim pevnými sémantickými rysy. Nepatří do české (ani třeba latinské) gramatické tradice řadit podobná substantiva do lexikálního okruhu slovesného, patří to však do lexikografické tradice litevské, a vzhledem k systému litevského jazyka jde o rozhodnutí naprosto správné (cf. III/8). 1.4 Difúsní morfématické kategorie. Paradigmatické vztahy II Hlavní i vedlejší morfématické kategorie jsme dosud zaváděli v definičních oborech morfému, jejichž morfy se projevují jediným fonotaktickým slovem (s výjimkou modálně-temporál-ních upřesnění Praed). Ony definiční obory se navíc překrývaly s lexikálně-gramatickými podokruhy slovesa, takže jsme vůči sobě nikdy nestavěli Vf :: Part ani Vf :: Praed, nemluvě o syntagmatech, jež z nich lze vytvořit. Jakmile vykročíme za takto úzké hranice, otevřou se nečekaně široké možnosti dalších srovnávání: participium predikující samo o sobě a ve spojení s «pomocným» slovesem; participium, jež se coby «doplnění» plnovýznamového slovesa střídá s infinitivem; «modalita» vyjadřovaná participiálrumi konstrukcemi a «aktuál-nost» vyjadřovaná slovesnými částicemi; navíc částice upřesňující aktuálnost slovesného děje se nápadně podobají předponám upřesňujícím způsob slovesného děje. Podobné diferenční pohledy jsou pro popis litevského slovesa mimořádně podnětné. Adekvátní výklad k nim však můžeme podat jenom v kontextu celého větného významu. Vím, že čtenářovu trpělivost znovu vystavuji zkoušce, nicméně i v této záležitosti ho musím odkázat až do příštího svazku. Ted' a tady předvedu pouze inventář výrazových možností a vzhledem k němu postavím otázku, kam a za jakou cenu lze posouvat hranice definičních oborů při diferenčním popisu morfému z lexikálně-gramatického okruhu slovesa. 1.4.1 V předchozích dvou oddílech jsme předváděli uerbum fínitum a participium jako dvě alternativy, jak uvnitř morfosyntaktické třídy Sloveso vyjadřovat kongruenci subjektu s pre- Caput 1 Kategoriální paradigma slovesné 111 dikátem. Participium nebylo jakékoliv, nýbrž výlučně agentívní. Ve smyslu části 1.3.3 šlo o participia PI a PIV2. Jaký mají tato konkrétní participia vztah ke kongruentnímu slovesu? PI V2 je výhradně syntaktickou variantou Vf. Uplatňuje se v případě, kdy dvě predikace, jež obě mají subjekt a obě mají týž subjekt, jsou spojeny tak, že jedna, příznaková, se podává jako průvodní okolnost druhé, nepříznakové. Příznakovost se vyjadřuje právě přechodem od Vf k PIV2. v temže syntaktickém kontextu se uplatní i Pl, pouze však s formantem -us- (odvozené od kmene ind.praet). Vnitřní protiklad obou participií postihuje vztah proč :: perf, tedy průvodní okolnost nepříznakové současnou, či lépe časově neutrální, a takovou, jež tu je coby následek děje, který již proběhl. Definičním oborem pro protiklad vf :: Pl V2 (i s variantou vf :: Pl pro příznakové vyjádření perfektívnosti) je v tomto případě celá věta, totiž celý větný komplex, adekvátním výkladovým nástrojem jsou vztahy syntagma-tické, nikoliv paradigmatické. Rád bych upozornil že litevské participium zdaleka překračuje možnosti českého pře-chodníku, cf. priěs valgýdamas (Pľ/2), nusipraůsk (Vf) 'než půjdeš jíst, tak se umyj', dosl. "dřív než jeda, umyj se", sténgiausi (Vf) kíek galedamas (Pl 'A) 'snažil jsem se, jak jenom jsem mohl', dosl. "snažil jsem se, kolik moha", sakýk (Vf), kQ išmanýdamas (PIV2) 'řekni, co umíš', dosl. "...co doveda", váikščiok(V¥), kuřnore-damas (PlVi) 'jdi si, kam chceš', dosl. "...kam chtěje". 1.4.2 Pl, s formanty -nt- i -us- a odvozované od všech čtyř modálne málo příznakových časů Vf, dokáže samo o sobě stát v opozici k Vf a vyjadřovat polohu "nejistoty sdělení", cf. ministras seřga (Vf) 'ministr je nemocný' :: ministras sergQs (Pl) 'ministr je prý nemocný'. Participium zde příznakově označuje tvrzení, za něž míuvčí neručí; vedie toho, ba především je značně literárním prostředkem pro vyjádření nepřímé, či spíše «polopřímé» řeči (připomeňme si románový úryvek předvedený v 1.2.3). V popisně-normativních gramatikách XX. století můžeme sledovat zajímavý posun v hodnocení tohoto jevu, a to od syntagmatického k paradigmatickému. Od počátku se objevuje pojem «modus reläťíuus», nejprve však jako záležitost textové syntaxe: po uvozovací větě s Vf signalizuje Pl, že mluvčí víceméně přesně reprodukuje cizí řeč, či cizí mínění, jež jeho, mluvčího, svým obsahem nijak nezavazuje. Tak věci ještě popisuje Senn (1966: §§765-775) a dodává, že spisovný úsus tento prostředek podporuje. Soudobé litevské gramatiky užívají pojmu netiesióginé núosaka 'nepřímý způsob' a staví ji mezi slovesné způsoby (DLKG §861). Protože však tento zůsob v úsu zaniká, objevuje se i zajímavý pokus o jeho záchranu přeřazením mezi způsoby větné (Valeckiené 1998: 88-89). Lituji, že nevím o práci, která by soustavně analyzovala textové výskyty a funkce této participiální konstrukce. Bez pevné opory v jazykovém materiálu lze říct jen to, že norma spisovného jazyka se ve XX. století pokoušela prosadit do úsu jistou systémovou potenci, leč příliš neuspěla; zůstává tak u prostředku spíše literární tvorby a intelektuální hry. 1.4.3 Agentívní participia Pl vystupují v jednom zvláštním typu syntagmatického spojení, vyjadřujíce dvě příznakové polohy slovesného děje: aktuálnost děje a poznamenanost jeho následky. Netýká se to všech participií Pl, pouze těch, jež se odvozují od kmene ind.praes (formant -nt-) a ind.praet (formant -us-). Ta jsou - po vyloučení modálně nezřetelných kmenů fut a freq - jasnými nositeli opozice proč :: perf. Procesuálni agentívní participium se rozšiřuje o morf be- (připojovaný zepředu), jenž je příznakem aktuálnosti. Takto upravené participium nevystupuje v predikátu přímo, nýbrž 112 Verbum Liber II jako druhé doplnění slovesa buti 'býť, kde v prvním, podmětovém doplnění stojí konatel příslušného děje, cf. áš buvau (Vf) beišeinanti (Pl), kal... 'právě jsem byla na odchodu // právě jsem se chystala odejít, když tu...', dosl. "já byla aktuálně-odcházející // ta-kdo-právě-odchází, když...". Sématický obsah konstrukce vytváří "agentívnost" společná všem participiím Pl, "procesuálnosť', nesená formantem -nt-, jež v opozici k "perfektívnosti", vázané na formant -us-, představuje člen nepříznakový, a "aktuálnost", nesená příznakovým morfem be-. To k popisu zvláštního významu dané konstrukce stačí. Že je celá konstrukce podána navíc syntagmatem o predikátu búvo 'bylo' (konkrétní podoba buvau odráží kongruenci s podmétem), je průvodní skutečnost, kterou konstatujeme, ale nemusíme dále interpretovat. Perfektívní agentívní participium vystupuje coby druhé doplnění predikátu buti bez dalších příznaků; v podmětovém doplnění opět stojí nositel děje, celá konstrukce vyjadřuje, že podmět je poznamenán završeným dějem, jejž kdysi sám vykonal, cf. jis yrá (Vf) iř kalě-jime bitves (Pl) 'má za sebou i kriminál', dosl. "on je ten-kdo-i-ve-vězení-pobyl", což je výpověď o bohatství a skladbě životních zkušeností dotyčného. Sématický obsah konstrukce vytváří "agentívnost" participia Pl a příznaková "perfektívnost" nesená formantem -us-.30 Oboje je prostřednictvím predikátového Vf podáno jako vlastnost podmětu, což na rozdíl od předchozího případu musíme do rozboru zahrnout. V uvedených konstrukcích se predikátové buti může objevit ve všech způsobech a časech, jimiž Vf disponuje, tedy i ve vysoce příznakových podobách imp a cond. Soudobé funkčně pojaté gramatiky litevštiny (za všechny uveďme DLKG §948 ss.) hovoří o «slože-ných» časech a způsobech slovesných a staví je paradigmatický na roveň slovesným tvarům jednoduchým. To vyvolává potřebu zavést třetí hladinu morfématických kategorií (po vedlejších a hlavních, jež jsme zde předvedli). Takového kroku se zatím zdržíme (konečné rozhodnutí odsouvám do druhého svazku) a budeme se k oběma strukturně paralelním výrazům stavět jako k syntagmatům. Zmíněné litevské gramatiky (DLKG §952, Valeckiené 1998: 382-387) tvrdí, že pro «aktuální» slovesné tvary se užívá všech způsobů a časů s výjimkou ind.praes, pro «stavové» pak všech bez výjimky. To je v rozporu s podáním historického tvůrce spisovné litevštiny (Jablonskis 1922: § 179), ale hlavně s čítankovými příklady, jež textově revidoval týž Jablonskis a jež po celé XX. století platily jako jazykové vzory. Cituji z pohádky o hadí královně: Jauniáusiojiliuri — jas marškiniQ rankóvéje isiraňges laltys begulis. 'Nejmladší (sestra) kouká — v rukávu její košile leží stočený had.' Pô trijQ. dienu tévai žiari — visas žalčiu puíkas bešliuôžiQs ijQ kiěma. 'Za tři dny rodiče vidí, jak se k nim do dvora plazí celý hadí pluk.' V obou větách je příznaková aktuálnost děje podána v prézentu, cf. žaltys begulis 'had právě leží', žalčiQ. pulkas be-šliuólias 'hadí pluk se právě plazí'. Je pravda, že chybí predikátové yrá 'je', leč to se v litevštině vypouští běžně. Navíc obě věty s příznakovou aktuálností jsou uvedeny predikátem iiůri 'hledí', což aktualizuje séma pra es natolik dostatečně, že jeho zvláštní nositel yrá je v predikacích "jeprávě-ležící", "je právě-se-plazící" zbytečný. 1.4.4 Z předchozí části víme, že agentívní participium Pl (s kmenem ind.praes, tedy s rysem proč) je možné příznakově aktualizovat. I bez příznaku be- však participia Pl (obecně všechna) vyjadřují děj v jistém smyslu aktuální, a sice v důsledku své agentívnosti. Vynikne to zvláště v protikladu k infinitivu. Syntaktickým prostředím, kde se uvedený rozdíl projeví, 30 Zakončení -es (též -e) je jistým alomorfem kmenotvorného formantu -us-, tak jako zakončení -