2.1 Litevské konsonanty (souhlásky)


2.1.1 Znělé a neznělé souhlásky

j

 l

  m

   n

    r

     b

      d

       g

        z

         ž

          h

            v

             c

               č

–

 –

  –

   –

    –

     p

      t

       k

        s

         š

          ch

            f

             dz

               dž


buvo (byl)        tu (ty)         seka (sleduje)       šilas (bor)

puvo (hnil)       du (dva)     sega (zapíná)        žilas (šedivý)


Asimilace (spodoba) znělosti:

b, d, g, z, ž

        ↕

p, t, k, s, š


            znělost → neznělost

dirba (pracuje) → dirbti [dirpti] (pracovat)                auga (roste) → augti [aukti]
(růst)

veža (veze) → vežti [vešti] (vézt)


            neznělost → znělost

suka (kroutí) → sukdavo [sugdavo] (točil)                 lipa (leze) → lipdavo [libdavo] (lezl)

neša (nese) → nešdavo [neždavo] (nosil)                    kasa (ryje) → kasdavo [kazdavo] (ryl)



2.1.2 Měkkost a tvrdost souhlásek (palatalizace)

Všechny litevské souhlásky mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j“ – je vždy měkké.



2.1.2.1 Poziční tvrdost:

            Souhláska je tvrdá před zadními samohláskami (vokály), včetně dvojhlásek ai, au, uo;
al, am, an, ar; ul, um, un, ur.


            C + V(a) → CV(a)


            galva (hlava), vaikas (dítě), baltas (bílý), duona (chléb), šoka (tančí), rodo
(ukazuje)



2.1.2.2 Poziční měkkost:

            Souhláska je měkká před předními samohláskami, včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en,
er; il, im, in, ir.


            C + V(i) → C'V(i)


            pilis (hrad), pienas (mléko), mes (my), nervinti (znervózňovat), dėdė (strýc)

2.1.2.3 Nepoziční měkkost

            Souhláska může být měkká také před zadní samohláskou (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al,
am, an, ar; ul, um, un, ur). Tato měkkost nesouvisí s pozicí souhlásky; označujeme ji písmenem „i“,
které se vloží mezi souhlásku a samohlásku.


C + V(a) → C'iV(a)


                kaulų   →    kiaulių                           rašau     →   rašiau

            (kostí, g. pl.)     (sviní, g. pl.)                             (píšu, přít.č.)
(psal jsem, min. č.)



2.1.2.4 Písmeno „i“ má v litevštině dvojí uplatnění: označuje samohlásku [i], anebo je znakem pro
palatalizaci (měkkost) souhlásek. Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nečte“, jen změkčuje
před ním stojící souhlásku. Příklady:


„i“ jako vokál: pilis (hrad), tu esi (ty jsi), Čekija, pirmas (první), pilkas (šedý), istorija
(historie)


„i“ jako znak pro palatalizaci: šiaurė [š´æure:] (sever), kiaulė [k´eule:] (svině), liaudis
[l´æudis] (národ), liūdnas [l´u:dnas] (smutný), siūlas [s´u:las] (nit)


Písmeno „i“ jako samohláska + „i“ jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných
pozicích:

1)      „i“ jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku ani na konci slova; v těchto pozicích
označuje „i“ vždy samohlásku, proto se také vyslovuje (např. istorija, tu esi);

2)      „i“ jako samohláska se nikdy nevyskytuje mezi souhláskou a samohláskou; v těchto pozicích
je „i“ vždy znakem pro palatalizaci, proto se nevyslovuje (např. šiaurė, siūlas).


Existují dvě výjimky:

a) Kombinace „souhláska + ie“, např. pienas (mléko), miegas (spánek). „i“ je zde součástí
dvojhlásky „ie“, nikoliv znakem pro palatalizaci.

b) Při setkání dvou samohlásek na hranici slabik čteme „i“ jako samohlásku, např. šiitas [ši-i-tas]
(větev muslimů), pianinas [pi-a–ni-nas] (piáno).




2.1.2.5 Cvičení. Určete, zda písmeno i označuje v následujících slovech vokál nebo znak pro
palatalizaci.



1. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šilta (teplá), 5. Vilnius, 6. meilė
(láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siūlo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný), 11. žiogas
(kobylka), 12. žiema (zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmėlė (housenka),
17. kiaušinis (vejce), 18. žiedas (květ), 19. žiauna (čelist), 20. šiukšlės (smetí).



2.1.2.6. Palatalizace souhláskových skupin

Měkkost se vždy týká celé souhláskové skupiny v slabice:


šnekėti (hovořit), gandrelis (mládě čápa), pliaupti (hodně pršet)

2.1.2.7 „č“ a „dž“ v litevštině

Poziční měkkost/tvrdost se u souhlásek „t“ a „d“ uplatňuje stejně jako u ostatních:

tiltas (most)                 deda (klade)



Nepoziční měkkost „t“ a „d“ způsobila vznik afrikát „č“ a „dž“: měkké „t“ se před zadní samohláskou
proměnilo v „č“, měkké „d“ v „dž“:


t→č: skaitė   →  skaičiau                    d→dţ: žaidė  →  žaidžiau

       (četl/a)       (četl/a jsem )                                           (hrál/a)
(hrál/a jsem)



Příklady proměn t→č a d→dž při ohýbání slov:


 (užovka)                     (kohout)

N. žaltys                      gaidys

G. žalčio                      gaidžio

D. žalčiui                      gaidžiui

A. žaltį                         gaidį



skaityti, skaito skaitė (číst);                 gydyti, gydo, gydė (léčit)

aš         skaičiau                                               gydžiau

tu         skaitei                                                 gydei

jis, ji     skaitė                                                  gydė




2.2 Litevská slabika

Litevská slabika povinně obsahuje alespoň jednu samohlásku. Dvojhlásky a jednotky „souhláska +
samohláska“ (al, am, an, ar, ...) také mohou vytvářet slabiky.


Samotná souhláska slabiku netvoří. Litevština nevytváří slova typu krk, vlk, Brno.


Slabika je dlouhá, pokud obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo jednotku „souhláska +
samohláska“. Slabika je krátká, pokud obsahuje krátkou samohlásku.




Litevské slovníky on-line:

Slovník litevsko-anglický/německý a anglicko/německo-litevský:

http://www.progress.lt/cgi-bin/intraled.exe?status=0

(tento odkaz a také malý slovníček litevsko-český a česko-litevský najdete na stránkách baltistiky:
www.phil.muni.cz/jazyk/baltistika)


Litevské výkladové slovníky:

www.lkz.lt

http://www.lki.lt/dlkz/