JL kootrulA ivy\fii »iuvuk. i (irotimfch wLí tlrU hm« ]< • rikcn tvřt," |>rohoJil jícní. .. I......     ] i . i -i j-..,,-" - i. ■ .! mi
Milci., du ř*S. „tím j,Q»«liitju . ráu>í]lí • •*■« pohybují, tun
Cijii- |.iil-iii.-N,ln "
Co je poezie?
Cu je poezie/ Chceme-li definoval tento pojeni, tnuiilj bychom proti němu postavit to, co poezií není. Ale říci, co není poezie, není dnes tak prostí, Seinám básnických témat za doby klasické anebo romantické byl značil omezen. Pamatujeme se dobře na tradiční rekvizitu: měsíc, jezero, slavík, skály, růže, hrad alcl., atd. Ani romantikovy sny nesměly x tohoto okruhu vybofovat. „Dnes jsem mél sen,** pile Máchu, „že jsem byl v nejakých zříceninách, jak se bořily před i za mnou a v jezeru pod nimi se koupali duchové ženili... Jak jde milenec pro svou milenku do hrobky. >,
Pak - hromady umrlcích kostí ve zříceném gotickém stavení--létaly
okny ven." Z oken hýla právě gotická v zvláštní ohlibé a za nimi nulnř svítila luna. Dnes je básníkovi každé okno stejné poetické, od obrovského zrcadlového okna obchodního paláce aí do okénka venkovské hospůdky, hustí poipinřnrho mouchami. A lze dnes básnickými okny videi ledacos. Nezval o lom psal:
mne oslní zahrada uprostřed vély anebo latrína nezáleží na tom
již nerozeznal dni jei-v podle půvabu nebo olklivosti kterou jste jim přiřkli
Pro dneiního básníka jako pro starého Karamaiova „není šeredných ženských**. Není zátiší nebo aktu. krajiny nebo myilenky, které by nyní byly mimo okruh poetických témat. Otázka po tématu poetickém je tedy pro dneíek bezobsažná.
Moiná £e lze vymezit okruh poetických prostředků, kunstgrifů? - Nikoli, nehoť dejiny umění -.vrděi i> jejich sliilě proměnlivostí. Ani záměr-nost tvárného prostředku není pro umění závazná. Stačí vzpomenout, jak často dadaisté a surrealisté nechávali básnit náhodu. Stačí si uvědomit, jak velkou radost míval z tiskový i h ch \ l> velký rusky básník Chlcb-nikov. Prohlásil, ie tisková chyba je oblá* skvělým umělcem. Antickým
co je poezie1
sochám useklo údy středověké neporozumění, dnes se o to 9tará sochař sám, výsledek (výtvarná synekdocha) je stejný. Čím se vysvětlují skladby Musorgského a obrazy Henriho Rousseaua - genialitou tvůrců nebo jejich uměleckou negramotností? Čím jsou způsobeny jazykové prohřešky Návalový proti ÍVoii řeči - tím, že ji nečetl, anebo íe ji řetl, ale vědomě zavrhl? Jak by se bylo dosáhlo uvolnění ruské spisovné normy, kdyby nebyl přisel Ukrajinec Gogol, špatné ovládající ruitinu? Co by psal l m!j mil místo Maldororoiýck zpěvům kdyby nebyl blázen? - Takové otázky patří do téhož kruhu anekdotických problémů jako pověstné téma školní kompozice: co by odpověděla Markéta Faustovi, kdyby byla inu
Ba i když zjistíme, které tvárné prostředky jsou typické pro básníky dané doby, neobjevíme ještě demarkační čáru poezie. Stejných a lite r učí a ostatních eufo nic kých prostředků užívá i soudobé řeč nic t ví, nedosti na tom - uiívá jich i každodenní hovorová řeč. V elektrice uslyiíte vtipy založené na stejných figurách jako ucjjruinější lvrika a kompozice klepů odpovídá ěasto zákonům kompozice módních novel nebo aspoň novel pírilešlé básnické sezóny (podle stupně klepařovy inteligence).
Hranice, která děli básnické dílo od toho, co básnickým dílem není, je labilnější než hranice finských státních útvarů. Novalisovi a Mallar-méovi se zdála největšim básnickým díletn abeceda. Ruití básníci se obdivovali poetirnusu vínneho lístku | Yjazemskij), seznamu carských šatů (Gogol), jízdního řádu {Pasternak), dokonce líčtu i prádelny (Kručených). Kolik ba-níkú prolila - uje dnes reportáž za umělečtější výkon, než ji iinii;in .i nutria. Málokdo by -c utni iluvedl nadchnout pru Pohorskou vesnici, kdetto intimní dopily Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem.
Existuje vtipná humoreska u řec kořím i k ve h zápa-nícich. Světového šampióna porazil zápasník podřadný. Jeden z diváků prohlásil, že je to ..:!■!! vyzval vítěze na zápas a porazil ho. Na druhý den bylo v novinách odhalení, že i tento druhý zápas byl předem smluvený Švindl. Dotčený divák přišel do redakce a zfackoval referenta. Ale novinářské odhalení i rozhořčeni divákovo bylo rovněž napřed ujednanvni švindlem.
Nevěřte básníkovi, který ve jménu pravdy, reality atd., atd. zříká se své básnické minulosti nebo umíní vůbec, Tolstoj s rozhořčením zamítal své dílo, ale nepřestal být básníkem, nýbri vydobyl si cestu k novým literárním formám ještě neopotřebovaným. Bylo správně řečeno, ie od-hazuje-li herec masku, objevuje se líčidlo. Staří vzpomenuut na nedávný masopustní žert Durychův. Rovněž nevěřte, pot/rá-li kritik básníka ve jménu pravdivosti a přirozenosti - ve skutečnosti zavrhuje jeden básnický směr, lotii jeden soubor prostředků deformujících materiál, ve jménu jiného básnického směru, jiného souboru deformačních prostředků. Umě-
lec v stejné nuřr hraje, kdy i oznamuji-, že tentokrát to nebude Dichlung, nýbrž nahá Wahrheít, jako když ujišťuje, že dané dílu není než řirým výmyslem a ře vůbec ..básnictví jc lež a básník, který nezačíná be/ohloJ-nř lhát od prvního slova, k ničemu není".
Vyskytují sr literární lú-lorikové, kteří vědí o básníkovi víc nei básník sám, než estetik, jenž rozbírá strukturu jeho díla, a než psycholog, jenž zkoumá strukturu básníkova duševního života. Tito literární historikové s neomylností katechety sdělují, co v básníkově díle je pouhým „dokumentem lidským" a co je „dokladem uměleckým", kde je „upřímnost" a „přirozený životní názor" a kde „před st Írán f a „umělkovaný literární názor", co „jde ze srdce" a co je „strojené". To, co uvádím, jsou vesmĚs citáty ze studia Hlaváčkovu dekudiiúni frutikti. kapituly nedávného spisu Soldanova. Líčí se vztah mezi erotickou básní a básníkovou erotikou tak, jako by nešlo o dialektické pojmy, o jejich stálé proměny a zvraty, nýbrž o nehybná hesla z naučného slovníku; jako by znak a označený předmět byly jednou provždy muiioganuiě spojeny a jako by byl zapomenut starý iisvcliubi^ickv poznatek, že rádný cit lak Ěistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným i ambiv alence citů).
Hojno literáruěhistoritké práce ih,-inl operují -trnuly in J li.i h-t u-1, y ni schématem: psychická realita - básnicky výmysl a hledají vztahy mechanické kauzality mezi oběma, takže sr mimoděk v ybavuje v paměti utázka, která trápila starodávného francouzského šlechtice; je-li ocas připjat ke psu či pes k vlastnímu ocasu?
Jak neplodné jsou tyto rovnice o dvou neznámých, poví nám třeba Máchův deník, svrchovaně poučný dokument, který je bohužel dosud vydáván se značnými mizera mi. Jedni literární historikove počítají jedině s básníkovým veřejným dílem a naprosto ponechávají stranou problémy biografické, jiní zas se snaží co nejzevrubněji rekonstruovat básníkův životopis - uznáváme obě stanoviska, ale výslovně zavrhujeme postup tčch literárních historiků, kteří nahrazují opravdový životopis básníkův oficiálním výkladem čítankově sestříhaným. Mezery v Máchově deníku zůstaly proto, aby sni ní mládci obdivu pW se M\-linkově suše na Petříně nezažila zklamání. Ale jak pravil už 1'uškiri. literatura — a dodejme, tím spíše literáměhistorické prameny - nemohou brát ohled na patnáctileté dívky, jež ostatně čtou dnes věci povážlivější, než jc Máchův deník.
Ve svém deníku Mácha s klidnou epičností líčí své fyziologické úkony - erotické i anální. Únavnou šifrou zaznamenává s neúprosnou přesností účetního, jak a kolikrát ukojil touhu při schůzkách s Lori. Sabina praví o Máchovi, že „důmyslný vzhled temných očích, velebné čelo, na němž se hluboké myšlénky jevily, onen zádumčivý ráz, jenž se nazvíce bledou tvářností vyzrazuje, raz jenu) u-t i .1 011 d a no-1 i ž.-ii-ké pout Lily jej u k r Laného pohlaví nade všecko ostatní". Ano, tak vypadá dívčí krása v básních
CO JE POEZI
1 pan hl kách Máchových, kdeito podrobné popisy míleněina zevnějšku v jeho deníku připomínají -[ .'- bezhlavá ž-u-k., tuna obrazů Šímových.1
Což je vztah mezi lyrikou a deníkem vitahem mexi Dichlung a Wahr-heiťf Nikoli, oba aspekty jsou stejní pravdiví, jsou to jen různé významy, nebo. mluvě uŕi-nŕ. různé sémantické plány téhož predmetu, téhol zážitku. Filmař by frkl, ie jsuu to rozliŕné záběry jedné scény. Máchův deník je stejně básnickým dilem jako Máj a Marinka, nemá ani přídechu utilitárního, je to fisty ľarl t ■:.< ľarl, je to básnictví pro básníka. Ale kdyby Mácha lil dnes, možná že by zrovna lyriku (Srnko, i.il.i -nik,, uposlechni radu ap.) ponechal pro intimní domácí potrebu a uveřejnil by •(■.- deník. Pridružili bychom ho k Joyceovi a Lawrencovi, s nimil jeví v leckterých detailech značnou podobu, a kritik by napsal, že tito Iři autori „usilují o to, aby ukázali nezfalšovaný obraz Člověka, jenž se zbavil viech řádů a zákonů j nyní jen plyne, tete, vzpíná se jako pouhý
Puškinova báseň: „Pamatuji ie na divukrásný okamžik - ty se* zjevila přede mnou jako prchavá vidina, jako géniu* řislé krásy." Tolstoj se v stáří rozhořčoval. Že o téže dámě. kterou opěvuje tato vznešená báseft. Puíkin napsal v ležérním dopisu příteli: „Dnci jsem ■ boží pomoci nul Annu Michajlovnu." 1 Ale Mattiřkář není rouhání! óda a burleaka jsou co do pravdivostí rovnocenné, jsou to pouze dva básnické druhy, dva vyjadřovací prostředky třeba pro jedno téma.
Tématem, které stále - zas a zas trápilo Máchu, je podezření, že nebyl u Lori první. V Máji tento motiv zni:
Ach - ona, ona! Anjel mil/.'
Proi klesla dřív, ne i jsem ji znal?
Proč otec můj? - Proč ttůdce tvůj?...
' Bdtni Tvoje modří oci... malinoví 1*1 »1,.. zlalé vlasy... Hodina, jel ji •tečko visls, la i uiU. zraky, ielo její ptWabaf tmí l unutek piaJa... .Marinka: tm*. pro.U vluy padaly v iríki.l, kaJeřirh kolem bledého, vyzáblino obličeje, který wmk *eUkr Ma« ned. >• haf Haý lat. jeni nahoře si li krku upjal, dole al k inale lehounké nolce dosahoval, vysokou, iliblou jeve postavu černý opasek
■ víra) ..url.- lilo a íerná ipooka přepínala krásné, vysoké, bůé celo. Nic ale
■ ■-J.mhb. kráiy plamenných, ternych. hlnbako pod Mam letících oä; len rjrmx -n.iiik,: a louhy Udne pero nenaanaři... Cikani: kadeře vyvyiovaly milou bledost neiného obliřeje: s ty řerne nři. které se dnes poprvé usmívaly. ueodlotJy faM JJoubo u-vajld unulek... fcoaJlo danúV VyivedJ jf sukni a díval se u al popředu, potíraní i pozadu... Ta mi nordyántkou p-    Mela píkní bili alehna... Král jsem si ■ její nohou, sundala punčochu, sedla na kanape atd.
2 V originálu In sní dratlifUji.
Sok - otec máj! vrah - jeho syn, on svůdce dívky mojí! -i\exnámý mně.
V deníku lící Mácha, jak neštval ■ Lori papír, jak ji dvakrát mél, „pak i — e 11. - opět mluvih o lom, že nikomu dovolila, přála si umřít; pravila: ,0 Culí! wie unglm kliuli Lin ich."* Následuje zase prudká scéna erotická a pak podrobné Lícní, jak jde básník na stranu. Závěrem je sentence: „Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť bych li i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda."
Ten, kdo řekne, že druhý motiv je věrnou fotografu ikutefnosti, kdežto první (Májovýi pouhým básnickým výmyslem, zjednodušoval by realitu jako středoškolská ufebnice. Možná Že zrovna Májová redakce je odhalenější projev duševního exhibicionismu, ještě stupňovaný oidipovským komplexem (sok - olec můj).1 Vždyť i sebevražedné motivy v básnictví M.i |.ikii \ - kľli.i L\ l\ k.h -i i po v ,iŕm á m tu pouhý literární Irik a byly by snad považovány až dosud, kdyhy Mujakovskij jako Mácha předěaaně skonal na zánět plic.
Sabina sděluje o Máchovi, ie „v pozůstalých poznamenáních jeho ělc-in<- jakýňi zlomku vit > |.uj.i- ní-jiikř uioLy novurotnii n lit k cli o il ru lni. kti-iv se zdi býti věrným výrazem samého básníka a hlavním vzorem, dle kteréhož zamilované charaktery ulvořoval". Rek lohoto zlomku „zavraždil se u nuhou dívky, kterou vroucně miloval, a která lásce této ještě vrouc-něji odpovídala. Mysle, že je zavedena, nutil ji přísahami, aby mu svůdce svého udala, by ji pomstil; ona zapírala; on hořel hněvem, zuřil; - ona přísahala; - tu myšlénka n> birsk jej prolétla: Já Lyili ho, ji mstě, zabil; můj trest by byl smrt; nechť žije, já nemohu.' " Rozhodl se tedy spáchat sebevraždu a o své milence myslil, „ie je andělem trpělivosti, ani svůdce svého nešťastným uťiniti m-chtiV", ulr v pn»lfilní chuli pochopi), „že jej zklamala" a „andělská tvář v ďábelskou se mu změnila". V dopisu důvěrnému přiteL popisuje Mácha tuto svoji milostnou tragédii: Já jsem Vám řekl jednou, ie bych se pro jednu věc zbláznit mohl: - jest to zde
- eine Nulhzuchl ist unterlaufen-----; - holky mé matka zemřela.
straibvá přísaha se složila s půlnocí u rakve její-----a-----
nebyla to pravda - a já - hahaha! - Eduarde! já jsem se nezbláznil - ale řádil jsem".
Tedy tři verze: vražda a trest, sebevražda, vztek a rezignace. Každá z těchto verzí byla prožita básníkem, každá je stejně opravdová bez ohledu na to, která z daných možností došla uskutefnění v soukromém Životě
1 Rovníl i CikoMcA. ..< n., iti-.jj ■ - otec matku ivrdl - ne, on zavraždil matku mou
mnj lavraidil otce mŕbo'-
co je poezie:
u která v bterárním (Ide. i--i.hu.-. kdo provede delimitační íáru mezi -. ■. i .ii a Puškinovým soubojem nebo čítankově nesmyslným -k., n r m Márhovým.
Mnohonásobní prolínáni ■■■/,■ ■ soukromého livota jeví se nejenom v důrazní- komunikatívnosti Máchova básnického dfla. nVbri tároveA v .ni......... zasahovaní blcrarnírh motívu do iivola. Vedie iívah o indi-
viduálni psyrholoprké genezi nálad Máchových je oprávněna otátka o y juh sociálni funkci. Zklamána! látka má není jen soukromou lálriitoati Machovou - jak správně vyalihl Tyl v mistrném pamfletu Rotervarur, je tu i. --i,., neboť směrodatné he»lo Máchovy literární íkoly iní, Je je toliko L. I.    matka pravé poezie". V plánu literárněhittorirkém (opakuji
- v plánu literárněhUtorickémi má Tyl pravdu, kdyi prohlaluje: Máchovi te hodí, mil/.- ii fit i, le ji- v lásce nešťastný.
Téma svůdce a iárkvce je vhodnou náplní pro pauzu, pro chvíli únavy a smutku po l.i-. ■■ ukojené. Malátny pocit nedůvěry bc vyhraňuje v kon-n n. m muliv, důkladně propracovaný tradicí básnickou. Sám Mácha v dopisu příteli zdůrazňuje literárni zabarvení tohoto motivu: „Takové veci. co ne ne mnou dály, uni Victor Hugo, ani Julci Janin ve svých u ej strašlivějších románech nebyli vslavu popsali, a já jsem je prezil a -i m básník!!" Má-li tato ničivá nedůvěra skutkovou podstatu nebo je volnou básnickou invenci, jak naznačuje Tyl, tato otázka má vyznám leda pro soudní medicínu.
Kaidt slovní projev v jUtém smyslu štylizuje a pŕetvoŕuje událost, kterou N. , Rozhoduje tendence, patos, adresát, predbežná „cenzura**, zásoba hotových schémat. Protože básnjekost slovního projevu důrazné oznamuje, tc vlastní nejde o komunikaci, můie zde být „cenzura" přitlumena a zeslabena. Básník opravdového formátu, Janko Kráľ, který ve svých kostrbaté krásných improvizacích geniálne stírá hranici mezi závratným drliricm a lidovou písni a je ještě nespoutanějií ve své obrazotvornosti, jeätŕ spontánnější ve svém půvabném provinci u b srnu než Mácha, - Janko Kráľ je vedle Máchy skoro příručkovým příběhem oidi-povského komplexu. Bolena Němcová, kdyi poznala Kráfe osobně, napsala o něm přítelkyni: Je to hrozný podivín, a ta jeho iena je velmi pěkná, mladičká, ale hrozná husa, a on ji má tak právě jen co děvečku, sám mi řekl, ie on jednu jen ienu miloval, nade všecko, z celé duté své, a to byla matka jeho, zato ale otce s toutei nárutivostí nenáviděl, a sice
1 T.ktu líeí svoj MM nemocní Mích* M dni pred smru': „Jeli jsem. 1c Lori byla ad ná. z dunu. lak jsem se roiviieklil, te .-.m i toho niabl míl imrt. Tskl od s--.li fs« ■ Ůie luslní .rp, .      Všecko jsem tu . ■JI I -1. .i ■ myslil jsem. hned ie inu .,n, jíl
— ■ - - > - ■  ■ -as te máte d£Lal. co c ber. Ji vím. proí nechci, .by jen i domu sni urvyrbásela." Jambirkv hřoai inuVnce: „bei melnera Leben acbwor icb Dlr. Du ■icliil
proto, le matku týral. (A on totél leně dělá.) - Co umřela, nemiluje nikoho. - Mně se zdá, ie ten ělověk přece jen v blázinci umře!" A tato nevíední infantilnost, která v livolě Kráľove polekala stínem iúrnství dokonce smělou Boženu Němcovou, nikoho nestraší v Kráľových básních; jsou vydány ve sbírce Čitanie Študujúcej mládeže a zdají se pouhou „maskou" - přestože málokdy v básnictví milostná tragédie syna a matky byla tak prostě a příkře odhalena.
O íem vypravují Kráľovy balady a písně? - O vřelé materské lásce, která nikdy deliť sa nedala, o nezbytném odchodu syna, jenž přes nui-terinsfcií radu pevně ví: darmo je, kto proti osudu? ÍVie mne súdeno. -O nemožnosti návratu z cudzích krajov domov ku mateři. Zoufale hledá matka syna: po tom celom svete smútok je hrobový, ale ani zmienky nieto o synovi. Zoufale hledá syn matku: \ ,. ■■ ulei domov k bratom a otcovi?... načo do dediny, kridlatý sokole? Tvoja matka, ta lla na to liro poie. Strach, fyzický strach divného Janka odsouzeného na zahynulí, sen o lůně materském zní téměř neivalovsky.
Z Nezvalovy Historie Šesti prázdnych domů:
Maminko
Můieí-ti nech mé navždycky tam dole
V prázdném pokoji kde se nikdo nepřijímá
Je mi sladce v tvém podnájmu
A bude to stralné až mne z ného vypudí
Kolikerá stehování mne očekávají
A to nejstrainfjlí stěhování
Stěhování za smrt
Z Kráľova Zverbovaného.
Ach, mamifku moju, keds ma rada mala, k čomus ma takému losu do rúk dala! Veďs ma vyložila na tento cudzí svet, ako keďxo črepa vyhodia mladý kvet; kvet ten, ktorý tudia dosial nevoňáli, keďho chcú vytrhať, nálože ho siali! Tatko to, preťažko lúčke bez dóždička, ale sto ráz ťažíte, keď moria Janička.
Nezbytnou antitezí prudkého prílivu poezie do života jest její neméně prudký odliv.
co je poezie?
Po této cestě jsem nikdy neíel Ztratii jsem vajíčko kdo je naíel? Bdě vejce Černé slepice Drží se ho tři dni zimnice
Celou noc vyje pes Jede jede kněz Žehná viem dveřím Jak páv svým peřím
Je pohřeb je pohřeb a sniíi Vajíčko ta rakví bili Není to žen V tom vajíčku je čert
Zle svědomí mi hýčká tij tedy bez vajíčka čtenáři blázne Vajíčko bylo prázdné
Příraorařf hlasatele revoltní poezie buď rozpaěití zamlíovah' takové i .."-u 11 In j. anebo rozhorřeně povídali o zradě u úpadku básníkově. Jsem vlak pevní přesvědčen, ie tyto Nexvalovy popěvky jiou stejně význaěuým průbojem jako promyllený. neúprosní logicky exhihicionis-ii.ii- jeho antilyriky. Tyto dŕtin s k ť hřífky jsou jedním z dicků velké jednotné i.- .ni ■■ jednotné fronty namířené proti fetiíství tlova. Druhá jio-lovice devatenáctého století byla iluhou prudkí' inflace ja/j kovy cli znaků. Nebylo by lílké odůvodnit tuto tezi sociologicky. Nejtypíětějlí kulturní projevy oné doby jsou neseny snahou zastřít stůj co stůj tuto inflaci a zvýiit viemi prostředky d A víru k papírovému slin u. I'm. itivismus a naivní realismus ve filozofii, liberalismus v politice, mladugraraalický smír v jazykuzpytu, ukolébavý duzionumus v literatuře ■ nu jeviiti, ať je to naivita iluze naturalistické anebo sobpsistická iluze dekadentní, atotni-zarní metody literární védy (a vlastní vědy vůbec), tak se jmenuji rozmanité prostředky, kterými se sanoval úvěr slova a upevňovala se víra ■■ jeho reální hodnotu.
A nyní! Moderní fenomenologie soustavně odhaluje jazykové fikce a důvtipně ukazuje, jak zásadní je rozdíl mezi znakem a oznaíeným předmětem, im-/! slovním významem a obsahem, na Ději je tento význam zaměřen. Paralelním jevem na poli sociálně politickém je váinivý boj proti prázdným, Škodlivě abstraktním, mlhavým slovům a frázím, ideo kratičký lioj proti „slovům - gaunerům" podle okŕíiilenéhu vvrazu. V umění bylo
to kino, které jasně a důrazně odhalilo nesčíslným divákům, že je jazyk pouze jedním z možných systémů znakuvých, jako kdysi hvězdářství odhalilo, ie země je pouze jednou z množství planet, a tím způsobilo dokonalý převrat v ivílovém nazírání. V jioditatě znamenala ui ceata Kolumbova konec báji o exkluzivitě starého - i ale teprve novodobý rozmach Ameriky zasadil jí poslední ránu - rovněž film byl povazován na začátku za pouhou exotickou kolonu umění a teprv ve svém vývoji, krok za krokem, rozbíjel vládnoucí ideologii vferejika. A koneční básnictví poetiitů a příbuzných směrů hmatatelně zjiiťuje svézákonnost slova. Rozmarné říkánky Nexvalovy si nalézají tedy účinné spojence.
V poslední době patří do kritického bontonu vypichoval pochylicnost takzvané formalistické vidy literární. Prý tato škola nechápe vztah umění k společenskému životu, prý hlásá lart pour lartismus a pokraíuje v ilé-přjírh kantovské estetiky. Kritici, kteří tohle namítají, jiou ve svém radikalismu tak diWi-dnť- pi-iniořuří. ie zapomínají na existencí třetí dimenze, vidí vlečko na plote. Ani Tyúanov, ani Mukařovský, ani Šklovskíj, ani já nehlásáme »übest «ŕ n os t umění, nýbrž ukazujeme, ie umění je součástí sociální stavby, složkou souvztainou s ostatními sloikami, sloikou proměnlivou, neboť se stále dialekticky mění i okruh uměni i jeho vztah k ostatním úsekům sociální struktury. To, co zdůrazňujeme, není Separatismus umění, nýbrž autonom nosí estetické funkce.
Iii jsem se zmínil, ir labilní a rasoví podmíněný je obsah pojmu poezie. ale poetická funkce, bdsmekost je. jak zdůraznili . l •■ m.prvkem tui generis, prvkem, který ncJse mechanicky redukovat na prvky jiné. Tento prvek lze odhabl a osamostatnil, jak jsou odhaleny a osamostatněny tvárné prostředky třeba v kuhi-ln ku li ul.rázech - to je viak zvláštní případ, pi ípad, který z hlediska dialektiky umění má svůj raison d'etre. ale přece je případ speciální Většinou je hásmrkosl pouhou součástí sloni, struktury, ale .......-i   která nutní pfetvuřuje ostatní prvky a sjmi
lu m . li je povahu celku. Právě tak olej není zvláštním chodem, ale rovněž není nahodilou přílohou, mechanickou sloikou, mění chuť celého jídla a nikdy je jeho úloha tak pronikavá, že rybičku /.truci pŇ vodní genetický název a bývá překřtěna na olejovku. - Nabývá-h v slovesném díle bis-nickost, poetická funkce významu směrodatného, mluvíme o poezii.
Ale v fem se projevuje básnickou? - V tom, Ie slovo je pociťováno jako slovo, a nikuli jako pouhý reprezentant pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce. V tom, že slova a jejich skladba, jejich význam, jejich vnějlí a vnitrní forma nejsou lhostejnou poukázkou na skuteěnost. nýbrž nabývají vlastní váhy a hodnoty.
Pro* je toho vieho zapotřebí? Proč je zapotřebí zdůrazňoval, ie znak nesplyvá s předmětem? - Proto, že vedle bezprostředního povědomí lo tuinosti mezi znakem a předmětem (A je A|) je nutné bezprostřední po
co je poene?
vědomí nedostatku totožnosti (A není Ai); tato antinomie je nezbytná, neboť bez protimluvu není pohybu pojmů, není pohybu znaků, vztah mezi pojmem a znakem se automatizuje, zastavuje se dění, povědomí rcalily odumírá.
J tem přesvědčen, ie rok 1932 vejde jednou do dějin české kultury jako rok Nezvalova Skleneného haieloku, lak jako r. 1836 je pro fcikou kulturu rokem Máchova Máje. Současníkům »r taková tvrzení větiinou zdají paradoxními. Nemyslím přitom samozrejme ani na Tomíčka, který prohlásil Máj la íkvám a jeho autora za rýraotepce, ani na hojné nástupce a dědice To míŕ k j Ale i nadšeným současníkům básníkovým se zdávají takové odhady rasto přemrltěnymi. I^toiní volby, krize, konkursy, skandální procesy se vidy povalují za něco markantnej tího a cha-raktcristictějiího. 1'.-     ■ Odpověď je jednoduchá.
Podobní tomu, jako poetická funkce organizuje a řídi básničke dílo, unii nutně přečnívá a plakátově bije do oíí, zrovna tak i básnické .lil-v celkovém souhrnu sociálních hodnot nevyniká, nepřevaiuje ty ostatní hodnoty, ale presto je podstatným a cílevědomým organizátorem ideologie. Právě básnictví zajiiťuje před automatizací, před rezavěním naie formule lásky a nenávidí, odboje a smíření, víry a záporu.
Procento občanů ČSR, kteří přeřítil třeba Nezvalovy verte, není velké. Pokud je přeřctli a přijali, mimoděk budou poněkud jinak žertovat s přítelem, nadávat odpůrci, intonovat virusem, vyznávat a prozívat lásku, politizovat. I kdyí je přečetli, ale odmítli, přece nezůstane beze změny jejich řeř a denní rituál. Budou dlouho pronásledováni fixní ideou: jen aby se v ničem nepodobjli tomu Nezvalovi. Budou se víelijak odstrkovat od jeho motivů, obrazů, od jeho frazeológie. Avlak odpor proti básním Nezvalovým je naprosto jiný psychologický stav, nei je jejich neznalost. A od těchto obdivovatelů a zavrhovalclů Nezvalovy poezie budou se její motivy a intonace, její slova a vazby sířit dál a dál a formoval řeř a cely li.il'iiii- dokourc takovtrh lidi. kteří vědí o Nezvalovi leda z denní kroniky v Politifce.
Tak nevěděl Moliěrův Jourdain, ie mluví prózou, tak neví úvodniěkář pondělního plátku, ic přrivýkává průkopnická kdysi hesla světových filozofů, a množství uaiich současníků nemá tulení o Hamsunovi,
0 Šrámkovi nebo třeba o Verlainovi, ale přitom miluje podle Hamsuna, podle Šrámka nebo Verlaina. Moderní národopis tomu říká; gesunkenes Kulturgut - kleslá kulturní hodnota.s
1 Mkohk nisornýi h příklsJd: kleslou hodnotou kultury h.rokní jsou celné prvky alrodoevroutktba lidového uměni, kleslou hodnotou kultury osvícenská je dnešní .ulnoinyilcnksř.tví, s ).,/« u,r.dni genetický „nilursllstický" směr. vládnoucí
v německé ■■■<■■ druhé polovin devatenáctého století, dochoval se jako ucfzítuukcnct KuLturzuL vc formě biúcrismu.
Teprv kdyi odumřela doba a rozpadla se těsná spojitost jednotlivých jejích složek, teprv na pověstném hřbitově dějin slavnostně íní nad rozmanitou archeologickou veteši básnické „památky". Pak pietně mluvíme o době Máchově. Tak teprve v hrobce shledáváme lidskou kostru, teprv kdy ui k niěemu není. Vymykala se pozorování, pokud plnila svůj úkol, leda bychom ji uměle ozářili rentgenovými paprsky, leda bychom dotěrně pátrali: co je páteř, co je poezie.