K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotováného korpusu Část 2*. Eva Hajičová, Jarmila Panevová a Petr Sgall 2.2. Přímá a nepřímá řeč Hranice mezi přímou a nepřímou, popř. polopřímou řečí, není vždy ostrá; v PDT zachycujeme všechny druhy jako PAT, popř. EFF slovesa uvozovací věty. Za objekt byla považována i dřív, viz zejm. Šmilauer (1947, 246nn); ten také upozornil, že predikátem uvozovací věty nejsou vždy jen slovesa dicendi. Zejména přímou řeč uvozují i slovesa, u nichž označení řeči jako PAT/EFF není vhodné. Slovesa pravení (v užším i širším smyslu), na kterých závisí nepřímá řeč, mají ve své obsahové struktuře zpravidla původce výpovědi, adresáta výpovědi, téma výpovědi a její diktum (srov. i Konečná, 1966), popř. ještě zdroj informace, ztvárněné na rovině významové stavby po řadě jako ACT, ADDR, PAT, EFF, popř. ORIG. Všechna slovesa, která zahrnujeme do sloves pravení, se však nechovají stejně co do strukturace svého valenčního potenciálu: liší se v počtu realizovaných míst valenčního pole, v jejich obligatornosti a fakultativnosti i v jejich morfématickém ztvárnění. Sloveso vypravovat (a několik dalších jemu podobných) se štěpí do dvou lexií (dvou významů polysémní jednotky), lišících se valenčním rámcem. V jednom významu {vypravovat}) má rámec: ACT (nom), ADDR (dat), [PAT (o+lok)], EFF (akuz/Kl)7; ve významu 2 spojuje téma a diktum do jediného aktantu a má tento rámec: vypravovat2 ACT (nom), PAT (o+lok), ADDR (dat). (21) Vyprávělaj nám.ADDR o svých záměrech.PAT, že po obhájení disertace odjede.EFF na rok do USA. (22) Vyprávěla2 nám.ADDR o svých plánech.PAT (23) Vyprávělaj nám.ADDR o svém vnukovi.PAT, že ho letos vzala.EFF poprvé na hory (24) Vyprávěla2 nám.ADDR, že letos vzala.PAT vnuka poprvé na hory. 1 Podle tohoto modelu (štěpení na dvě lexie) se chovají také např. slovesa říkat, povídat, informovat, ale také slovesa, která se jen volně řadí ke slovesům pravení (a verbálního sdělování), jako např. číst, psát, (u)slyšet, dozvídat se. To umožňuje odlišit i konstrukce: četli Dostojevského.FFF, četli o Dostojevském.PAT a četli o Dostojevském.PAT knihu.FFF, řekl] nám definici.FFF oktantu, řekli nám o definici.PAT oktantu, řekli nám o valenci.P AT, ze oktantem rozumí.EFF.... Kde je diktum vyjádřeno metajazykovým pojmenováním v akuzativu (řekl pravdu, vykládal nové zprávy z fronty, objasňoval podstatu věci), tam jde o EFF u lexie s číslem 1. Některá taková slovesa mají ORIG, ale ne ADDR (dozvědět se co od koho, slyšet o čem co od koho). U těch sloves z této skupiny, která se štěpí na dvě lexie, lze ve významu 1 vyjádřit odděleně téma a diktum, ve významu 2 se téma a diktum realizují v jediné valenční pozici, srov. (25) a (26): (25) Vyprávěla] nám o svém vnukovi.PAT, jak jel.EFF poprvé k moň. (26) Vyprávěla2 nám o první cestě.PAT svého vnuka k moň. Často je možné téma vyjmout z dikta do samostatné syntaktické pozice v souladu se zvýrazněním aktuálního členění, srov. (27): (27) O svém nadřízeném.PAT předpokládali, že pňjde.EFF na party taky. Nebudeme zde komentovat rozdíly mezi valenčními rámci jednotlivých sloves, protože rozdílů není málo a je potřeba slovesa zpracovat jednotlivě; složitou otázku, jak ekonomicky zachytit všechny možné realizace valenčních rámců konsistentním způsobem, zde jen naznačujeme. Sloveso mluvit např. má fakultativní PAT a obligatórni ADDR (ve formě s+Instr), srov. Panevová (2001). Některá jiná slovesa mají jak rámec s fakultativním PAT a obligatorním EFF (lexie 1), tak i rámec bez EFF a s obligatorním PAT (lexie 2), ve kterém vyjadřují spojené téma a diktum formou akuzativu, např. předpokládat, připomenout, viz (28)(a)-(c), jiná formou o+Lok, jako dozvědět se, říkat, viz (29)(a)-(c): (28) (a) O té party.PAT předpokládal], že na ni jeho nadřízený pňjde.EFF taky. 2 (b) Předpokládali Opat, že jeho nadřízený na party pňjde.EFF taky. (c) Předpokládal2 příchod.PAT svého nadřízeného na party. (29) (a) Dozvěděli se o své manželce.PAT, že je.EFF mu nevěrná (b) Dozvědělise 0PAT, že je mu manželka nevěrná.EFF (c) Dozvěděl2 se o manželčině nevěře.PAT Podobný soubor aktantů, včetně PAT a EFF (obligatorních nebo fakultativních) mají slovesa sdělovat, dokazovat, přesvědčit, oznamovat, dohodnout se s, vyprávět, připomínat, snad i ptát se, dotazovat se {na koho/co, zda...), dodávat, zdůrazňovat {o kom/čem, ze), upozorňovat {na koho/co, ze...); bez ADDR jsou zveřejnit, konstatovat, poznamenat, uvést, myslet, vědět, domnívat se, předpokládat aj.; slovesa mluvit, poukazovat nač patrně nemají EFF. V nepřímé řeči a v dalších obsahových větách rozbíráme např. Bál se toho, ze zaprší tak, že zaprší má funktor PAT, toho se jako odkazovači slovo v TGTS vynechá. Podmínky výskytu odkazovacích slov (obligatorních tam, kde rekční apod. pád není nominativ ani bezpředložkový akuzativ) bude třeba podrobně vymezit, s odlišením od zájmen řídících vztažné klauze, viz Panevová (1971). Přímá řeč není zdaleka tak pevně zakotvena v jazykovém systému jako řeč nepřímá. Jde o "včlenění neorganické části" (Šmilauer, loc. cit.) a její chápání jako PAT, popř. EFF (které zachováváme v typických případech) není vhodné tam, kde přímá řeč má podobu celého řetězu vět, takže není jednotným syntaktickým celkem, i když v jistém smyslu obsazuje valenční pozici uvozovacího slovesa. Existují i případy s valenční pozicí PAT (EFF) obsazenou jiným členem, než je přímá řeč, viz např. (30): (30) "Nechci být jen nástrojem tvých vášní, ... chci, aby sis vážil mé duše, mé inteligence, mého mozku!" recitovala v divadle malé formy mladá herečka moderně pojatého klasika. (H. Pawlowská: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Praha: MOTTO, 1993, s. 19.) Jako PAT u recitovala tu lze vidět slovo klasika a přímá řeč se dá chápat jako PAT elidovaného sémanticky prázdného slovesa, které 3 by mělo postavení doplňku. Zatím můžeme jen konstatovat, že obě zvláštnosti přímé řeči patří k aspektům, ve kterých jazyk výjimečně překračuje hranice jinak zachovávaných syntaktických pravidelností. Potvrzuje to vhodnost přístupu, který se nesnaží předem obecně vymezit celý prostor možných souborů jevů, ale postupuje i při explicitním popisu od pro to typického, bezpříznakového jádra k vrstvám kontextově omezeným a specifickým, až po jednotlivé výjimky, které narušují i hodně obecné principy (srov. Sgall 2001). 2.3. Valence substantiv O otázce hranic mezi restriktivním přívlastkem (RSTR), např. poslanec Svoboda a doplněním identity (ID), např. pojem subjekt(u) jsme se zmínili v odd. 2.1.2. U RSTR i u deskriptivního (nerestriktivního) přívlastku (DES), u kterého jsou tak časté chyby v interpunkci, jde o fakultativní volná doplnění. Opozice mezi takovou valencí v širším slova smyslu a valencí ve smyslu užším (tj. souboru aktantů a těch volných doplnění, která jsou u daného řídícího slova obligatórni) je dosud otevřenou otázkou v několika bodech: (i) dvojznačnost mezi volným doplněním ID (např. otázka kvadratury kruhu) a aktantem PAT {otázka jeho ubytování u nás), popř. ACT {otázky našich čtenářů), podobně u problém, teorie, seminář gen/o+lok; (ii) funkce členu vyjádřeného od+gen (např. zařízení od firmy X), který rozvíjí nejrůznější substantiva, takže tu nejde o aktant ORIG; vidět tu volné doplnění odkud (DIR.l) patrně nelze vzhledem k distribučním kritériím (nemožnost koordinace); aktant ORIG rozvíjí slovesa obdržet, vypůjčit apod., i odpovídající dějová substantiva (např. u spojení po obdržení potřebných údajů od pojišťovny jde o homonymii mezi adverbálním ORIG a volným doplněním substantiva pojišťovna); ACT můžeme vidět u dějových substantiv a u názvů výsledků děje jako dar, přispění, půjčka; 4 (iii) vyjádření ACT u dějových substantiv instrumentálem a PAT genitivem {vytvoření díla umělcem); pokud základové sloveso (a tedy ani dějové substantivum) nemá PAT, vyjadřuje genitiv jeho ACT (příchod vašeho otce); genitiv chápeme jako vyjádření PAT i u jmen artefaktů {pomník T. G. Masaryka); přesnější vymezení těchto skupin, i otázka fakultativnosti PAT (zejm. v opozici mezi jeho absencí a všeobecným PAT) předpokládá podrobnější zpracování jednotlivých valenčních rámců ve slovníku; (iv) hranice mezi APP a MAT ve spojeních jako část člověka.APP a část lidí.MAT, i tisíc(e) lidí. 2.4. Některé specifické syntaktické otázky 2.4.1. Vyjádření „stavu" a tzv. „neshodný doplněk" U slovesa být (u kterého v TGTS nerozlišujeme mezi sponou a slovesem existence) nacházíme kromě valenčního PAT {Je učitel/učitelem, Obloha je modrá) a volných adverbiálních určení {Je na zahradě) celou řadu předložkových určení, pro něž by se obecně hodil funktor stav (STATE). Ani zavedení tohoto funktoru samo situaci neřeší, protože sémantických diferencí je tu velmi mnoho: např. pacient byl při smyslech, je na řadě, je po operaci, je bez obtíží, košile je bez límečku, byl pod tlakem, je v podmínce. Je třeba tu zkoumat zejm. ustálenost předložkových výrazů, i uplatnění opozice + vs. - {být v provozu, být mimo provoz) ■ Zřejmě by bylo třeba pracovat s celou řadou syntaktických gramatémů; zatím volíme užití funktoru významově nejbližšího (včetně přenesení významů, např. LOC pro je v krizi, TWHEN byl po operaci) se zvláštním symbolem *, signalizujícím, že jde o stav. Obdobné doplnění se vyskytuje i v pozicích doplňkových (s funktorem COMPL), srov. (alespoň v jednom z významů) např.: (31) Zastihli ho s aparátem v ruce. (32) Přepadl prodavačku s tržbou v kufříku. 5 (33) Přepadl prodavačku s pistolí v ruce. Takové předložkové výrazy nebývají k doplňku řazeny, protože nevykazují shodu. Bylo by možné doplnit tu elidované prázdné sloveso (srov. "mající, maje") s koreferencí typu kontroly, jako u doplňku; výběr interpretace je podmíněn lexikálním a pragmatickým kontextem, srov. rozdílnou interpretaci vět (32) a (33). 2.4.2. Otázky dalších slovních druhů Z okruhu zájmen vyžaduje podrobnější řešení na základě rozsáhlejšího materiálu především problematika tzv. 'pronouns of laziness' (víceznačného, popř. vágního užití zájmen); např. v (34) není jasné, zda tvar ji zastupuje spojení svou ženu nebo jeho ženu: (34) Můj bratr svou ženu políbil a já jsem ji políbil taky. Je-li referenční vztah z kontextu zřejmý, řeší se ve vzorovém souboru v atributu COREF, i tam, kde je zájmeno (i se slovesem) elidováno. Příslovce mají často primární funktor způsob (MANN), ale jsou tu ovšem možnosti sekundární (je třeba formulovat kritéria pro jejich rozlišení) a příslovce s bezpříznakovým funktorem jiným, jako včera.TWHEN, tofy.LOC, bohužel.ATT. Seznam v Manuálu by měl zahrnout všechna příslovce s jiným funktorem než MANN. U částic není jasná hranice mezi rematizátory (RHEM, 'focalizers') a funktorem postoje ('Attitude', ATT). K tomu se stručně vrátíme v příštím oddílu, kde probíráme otázky aktuálního členění. 2.5. Aktuální členění věty 2.5.1 Úvodní poznámky Teoretická koncepce aktuálního členění věty (AČ) je ve FGP soustavně propracovaná, viz pro češtinu zejm. Sgall ad. (1980) a s diskusí o formální sémantice AČ i o některých dalších důležitých aspektech Hajičová ad. (1998). Důraz se vždy kladl na formulaci konsistentních operativních kritérií a na ověřování na rozsáhlém 6 materiálu v češtině i ve srovnání s jinými jazyky. Při anotování PDT jsme proto mohli formulovat instrukce pro anotátory poměrně jednoznačně. Ty ovšem jen specifikují hypotézu, kterou je třeba na základě dalšího materiálu ověřovat, upřesňovat a třeba i měnit. Uzlům závislostního stromu se přiřazuje jedna z následujících hodnot atributu TFA ('topic-focus articulation'); podle nich se určuje základ a ohnisko věty (viz Hajičová - Sgall, 2001): T: pro uzly kontextově zapojené (KZ) nekontrastivní C: pro KZ uzly stojící v kontrastu F: pro uzly kontextově nezapojené (KN) Základním vodítkem je postavení výrazů v povrchovém slovosledu, respektive v ATS. Členům závislým na slovesu zlévaje přiřazena hodnota T nebo C (k té viz níže), s výjimkou jasně (v mluvené podobě intonací typickou pro vlastní ohnisko) vyznačeného členu vyjadřujícího „novou informaci" (nebo nový vztah), jenž dostane hodnotu F. Tu dostane i člen závislý na slovesu nejvíce zprava, a F zpravidla dostanou i členy závislé na slovesu a stojící mezi slovesem a tímto posledním uzlem, pokud není kontextem dáno, že jsou KZ (např. se tento člen opakuje nebo je zahrnut v antecedentu apod.); takový KZ uzel dostane hodnotu T. Hlouběji závislé členy (jako např. přívlastek) považujeme (s výjimkami obdobnými jako v předchozím bodě) za KN, mají hodnotu F. Tato pravidla lze ilustrovat následujícím příkladem, kde (35b) je velmi zjednodušenou linearizovanou podobou věty (35a); uvádíme u každého uzlu jen hodnotu lexikální, syntaktickou a aktuálně členskou; závorky nahrazují hrany: levá závorka značí hranu dolů, pravá závorka návrat k řídícímu uzlu. (35)(a) České radiokomunikace musí v tomto roce rychle splatit dluh televizním divákům. (b) (radiokomunikace.ACT.T (České.RSTR.F)) ((v tomto.RSTR.T) roce.TEMP.T) musí-splatit.F (rychle.MANN.F) (dluh.PAT.F (divákům.RSTR.F (televizním.RSTR.F))). 7 2.5.2. Kontrastivní základ (C) Podrobná analýza příkladů s rematizátory (RHEM),9 napi. jenom, pouze, také, i, a(le)spoň (v. Hajičová ad., 1998, 151) vedla k vyčlenění zvláštní hodnoty pro kontrastivní část základu (k prvním motivacím takového postupu srov. Koktova, 1999). Rozhodující argumenty byly dva; jeden je založen na hledisku sémantickém, druhý na využití výrazových prostředků v češtině: (i) Z hlediska sémantického ukazují na nutnost rozlišování kontrastivního základu, C, především příklady s rematizátory v základu, protože je takové rozlišování relevantní pro jeho dosah. (36) (Kdo kritizoval i papeže jako nástroj kapitalismu?) I papeže kritizoval JIRKA. (36') (i.RHEM.T) (papeže.PAT.C) kritizoval (Jirka.ACT.F) Slovo papež, v předcházející větě rematické, je tu kontrastivním tématem. Jak ukazuje příklad (37) z PDT, nemusí být nositel C výrazem totožným s antecedentem v předchozí větě: (37) (Před několika týdny však Francii opustil korunní svědek.) Právě Jacques Glassmann.C ... v květnu 1993 veřejně potvrdil snahu funkcionářů Olympique uplatit utkání s Valenciennes. (ii) Má-li hodnotu C zájmeno, užívá se výhradně silný tvar, jak ukazuje obměna příkladu (36): (38) (Kdo kritizoval i papeže jako nástroj kapitalismu?) I jeho.C kritizoval JIRKA. Toho lze využít i jako operativního kritéria pro hodnotu C. Kritériem je i (snad fakultativní) prozodické zvýraznění prvku s C stoupavým přízvukem; v psaném korpusu je jeho vyznačení (např. typem písma) vzácné, ale vždy je možné si představit rozebíraný text v jeho mluvené podobě. O to větší důležitost jistě má vytváření a rozbor korpusu mluveného, i akustická analýza řeči. Srovnání příkladů (39) a (40) naznačuje, že se C nevyskytuje jen v konstrukcích s rematizátory. (39) (Kde se mluví česky?) Česky se mluví V ČESKU. (39') Česky.T (se) mluví.T (v) Česku.F 8 (40) (Mluví se česky v Česku nebo na Slovensku?) Česky se mluví v ČESKU, na Slovensku se mluví SLOVENSKY. (40') Česky.C (se) mluví.T v-Česku.F, na-Slovensku.C se-mluví.T slovensky.F Podobně lze srovnat větu (41) s větou (42) a větu (43) s větou (44): (41) (Petr ji nazval KONZERVATIVCEM.) Potom jeho urazila ONA. (4ľ) Potom.T jeho.C urazila.T ona.F (42) (Petr ji nazval KONZERVATIVCEM.) Potom ho (ona) OPUSTILA. (42') Potom.T ho.T [ona.T] opustila.F (43) (Kdy jsi ho viděl?) Viděl jsem ho VČERA. (43') [já-T] ho-T viděl.T včera.F (44) Jeho jsem viděl VČERA (a ji už PŘED TÝDNEM). (44') Jeho.C [já.T] viděl.T včera.F (a ji.C už.F před-týdnem.F). Hodnotu C nemusí mít jen jeden člen; v češtině jsou členy s C zpravidla umístěny na začátku věty: (45) (Rodiče odjeli na dovolenou a děti svěňli příbuzným.) Syna.C v sobotu.C odvezli k babičce a dceru.C v neděli.C k tetě.F (46) Syna.C v sobotu.C otec.C odvezl k babičce.F a dceru.C v neděli.C matka.C k tetě.F Kontrastivní může být i hlouběji zapuštěný KZ člen ohniska, srov. silný tvar tebe v příkladu (47); celá vedlejší věta v daném kontextu patří do ohniska, ovšem vlastním ohniskem je jen sloveso mrzelo. (47) (Všem se vývoj událostí líbil, ale ty jsi měl odlišný názor.) Pňznal ses, že tebe osobně to MRZELO. (47') [ty.T] pňznal-ses.T tebe.C osobně to.T mrzelo.F Kontrastivní základ je vybrán z množiny alternativ, podle faktorů textových i situačních. Tato množina bývá vyjádřena s různým stupněm explicitnosti: od silného typu kontrastu, kdy je vymezena výslovně (jako v příkladu (48)) nebo aspoň nějakým zahrnujícím výrazem (příklad (49)), přes vymezení slabší (příklad (50)) až k případům sémantického asociativního vztahu části k celku, v. (51). (48) (Dalšími uchazeči ... jsou Korejská republika a Mexiko,) pňčemž Korea.C již svou žádost PŘEDLOŽILA. (49) (O ženský titul bojovaly na severu Čech dva celky z Moravy.) Zkušenější Olomouc.C momentálně zápasí s KRIZÍ (a tak jen s obtížemi potvrdila roli favorita.) 9 (50) (V německé, anglické i italské fotbalové lize pokračují dosud vedoucí celky neohroženě ve své cestě za titulem.) Vedoucí celek nejvyšší anglické divize Blackburn Rovers.C sice jen remizoval se čtrnáctým týmem tabulky Norwich CITY, ale svůj náskok před druhým Manchester United přesto zvýšil na tři body. (51) (Loni jsme renovovali celý dům.) Omítku.C jsme natřeli na žluto, střechu.C jsme taky vyspravili, všechna okna.C jsme vyměnili za dvojitá. Kontrast je vnímán citlivěji, pokud jsou prvky s C při koordinaci či v těsném kontextu v analogické větné pozici: (52) (Včera se hrál zápas mezi Brnem a Ostravou.) Domácím.C se daňlo ZE ZAČÁTKU. Hostům.C se povedl až druhý POLOČAS. Všeobecně se soudí, že v ohnisku věty jde vždy o výběr z množiny alternativ. Pokud bychom tedy hledali specifický kontrast v ohnisku, muselo by jít o člen zdůrazněný navíc, nějakým příznakovým způsobem. Zatím jsme nenašli argumenty pro takovou distinkci v češtině, a proto tuto otázku necháváme otevřenou. Pro některé jazyky však taková opozice může být nutná; např. pro němčinu se upozorňuje (v. i Hajičová, 2000), že prvek ohniska se může přemístit doleva jen tehdy, jde-li o ohnisko kontrastivní. 2.5.3 Určení hranice mezi základem a ohniskem a pořadí uzlů Přiřazení hodnot atributu TFA uzlům v PDT slouží pro určení základu a ohniska věty. Součástí základu jsou uzly závislé přímo na slovesu, pokud mají hodnotu T nebo C, a všechny uzly na nich přímo či nepřímo závislé; ostatní závislé uzly jsou v ohnisku. Sloveso patří do ohniska, pokud se neopakuje nebo není obsaženo v antecedentu apod. Pokud sloveso i všechny uzly na něm přímo závislé mají T, pak hranice mezi základem a ohniskem je před prvním uzlem s F ležícím na poslední (tj. nejpravější) cestě dolů od slovesa, srov.: (53) (Kterého učitele ti řekl, že včera potkal?) Řekl, že potkal učitele matematiky. (53') (on.T) řekl.T, že (on.T) (potkal.T) ((učitele.T (matematiky.F) Hlavní sloveso této věty i jeho konatel a patiens jsou KZ, stejně tak oba členy (konatel i patiens) závislé na slovese vedlejší klauze; jediným KN členem je restriktivní přívlastek matematiky; ten je také jediným prvkem ohniska. Hajičová ad. (1998, 135) zavedli termín 'proxy focus' pro takový KZ uzel odlišný od slovesa hlavní klauze, jemuž je podřízeno (tj. závisí na něm) ohnisko celé věty. Proxy focus sám je ovšem součástí základu věty. V dosavadních úvahách jsme předpokládali, že KZ není jen bezprostředně řídící člen proxy focusu, ale i všechny uzly ležící na cestě vedoucí od něho k vrcholu stromu. Tento předpoklad se však nepotvrdil, jak dokládá příklad (54), kde pozice intonačního centra ukazuje, že vlastním ohniskem je uzel podřízený KZ uzlu, i když je v horním keři jiný uzel s hodnotou F. (54) Prozradíte.F DALŠÍ.F elitní.T jména.T? Na nutnost dalšího zjemnění definice proxy focusu ukazují i obměny věty (53) uvedené zde jako (55)(b) a (c) s kontextem v (a): (55) (a) (Kterého učitele ti řekl, že včera potkal?) (b) Řekl, že před školou potkal učitele matematiky. (c) Řekl, že potkal před školou učitele matematiky. Ve větě (b) je člen před školou zřejmě KZ a ohniskem je jen přívlastek matematiky (závislý na proxy-focusu učitele). Ve větě (c) postavení členu před školou za slovesem ukazuje spíš na to, že toto místní určení je KN; je otázkou, jak určit charakter patientu; kontext ukazuje, že vlastním ohniskem je jeho přívlastek matematiky. Při rematické platnosti pomocného slovesa (včetně vlastních sloves modálních) řadíme celé sloveso do ohniska; ačkoli je jeho lexikální hodnota KZ, má sloveso v TGTS hodnotu F; analýza podrobnější (s Petkevičovým formálním rámcem) označí příslušnou gramatickou hodnotu, např. gramatém RES v (56), jako KN. (56) Uděláno to ještě NEMÁ. (56') on.T to.T ještě.F ne.F uděláno-má.F Má-li sloveso jednoduchý tvar (jako v Ještě to neudělal, ale určitě to udělá), povrchový slovosled ovšem takový rozdíl (zde mezi KZ udělat a KN futurem) nevyjadřuje, ale TGTS ho i pak reflektuje. 11 Specifické je i vyjádření AČ u přímé řeči: sloveso uvozovací klauze má zpravidla T, ačkoli tato klauze bývá na konci souvětí. Pro pořadí uzlů v TGTS platí primárně, že KZ uzly na řídícím uzlu závisejí zleva a uzly KN zprava (opačné pořadí může být u rematizátorů, u sester v koordinaci a u proxy focusu). Uzly s C jsou vlevo od svých sesterských uzlů. Předpokládané pořadí uzlů v tématu v TGTS zpravidla odpovídá povrchovému slovosledu: částice odkazující k předcházejícímu kontextu, jako tedy, proto, přesto (s funktorem PREC) předcházejí před slovy s INTF a s ATT (např. On naštěstí Jirka nepřišel), za těmi následuje vlastní téma, pak kulisy a dál zbývající ('nevlastní') část tématu; v obou těchto skupinách jsou vlevo doplněná slova s ELID nebo ELEX (viz odd. 3.2) a pak príklonky. Sloveso (s T, C i F) zpravidla stojí na hranici mezi svými KZ a KN dcerami. Tektogramatické značkování přináší zvlášť cenný materiál pro ověření hypotézy o systémovém uspořádání prvků (o jeho zjišťování srov. Sgall ad., 1980, 1995). Bude zajímavé porovnat (zčásti snad i automaticky) pořadí v předpokládaném ohnisku se systémovým uspořádáním postulovaným pro češtinu a vyhledat odchylky od dosavadní hypotézy (třeba pro jednotlivá slovesa, popř. i z hlediska generačního zařazení mluvčích apod.), z čehož asi vyjdou i podněty pro překlasifikování funktorů. Podle dřív získaných výsledků řadíme v PDT rematizátory mimo stupnici systémového uspořádání, jako prototypicky míň dynamické než sloveso; k tomuto závěru nás vede zjištění, že v dosahu rematizátorů je vždy celé ohnisko věty. Bylo by množné považovat rematizátory za gramatémy a nikoli za funktory (srov. už Sgall, 1967). Postavení rematizátorů zasluhuje ještě další zpracování. Zatím chápeme RHEM primárně jako sestru uzlu, který uvozuje: např. ve větě Viděli jen ČERVENÉ auto závisí jen i adjektivum na slovu auto. V koordinaci (apozici) RHEM v TGTS závisí na spojce, pokud uvozuje celou konstrukci (např. ve vysílání zejména televizní a rozhlasové visí RHEM zejména na spojce a), ale jsou i jiné možnosti: ve spojení zejména televizní.F a rozhlasové^ vysílání.T je RHEM sestrou spojky a konstrukce vysílání televizní a zejména rozhlasové je koordinace dvou substantiv, s elipsou druhého výskytu, na kterém závisí i RHEM. Závisí-li RHEM na KZ slovesu, je umístěn vlevo od něho (s T) a uvozuje svou matku; pokud KZ sloveso není v dosahu RHEM, závisí na něm RHEM zprava (s F); závisí-li RHEM na slovesu KN, má F a uvozuje svou matku i jí podřízené členy s F, ale v TGTS závisí zleva (v. Hajičová, 1975; 1984). Nejasné je i rozlišení RHEM od spojek: máme považovat např. spojení a také celé za spojku? A jak má být určeno např. ani ve větě Nepřišel tam ani PAVEL] Funkce RHEM a spojky se někdy kombinují v jednom slovu, srov. rozdíl mezi spojkami a a i. 2.6. Koordinace a apozice 2.6.1 Hranice mezi druhy koordinace Rozdíly mezi spojovacími výrazy odporovacími, jako ale, jenomže, ovšem, jsou zčásti jistě sémanticky relevantní. V TGTS, kde spojky mají svůj uzel, to lze zachycovat různými lematy. Pro teoretické chápání funkcí spojek bude nutné zvažovat uplatnění syntaktických gramatémů, popř. i jemnější třídění funktorů. Za souřadné spojení považujeme i důsledek, CSQ ('consequence'); relevantním měřítkem je, že se jeho spojky nevyskytují na začátku souvětí, že tedy mají postavení mezi spojovanými klauzemi, typické pro koordinaci: (59) Potom ... přesune na noční provoz prostřednictvím počítačového systému, takže na něj budou mít přístup obchodníci ze všech časových pásem. (60) Móda je stále víc přivádí z přírody do měst, a tak i pro RAV 4 platí označení městský terénní automobil. Bude třeba se zabývat např. i slučovacím užitím disjunktivních spojek nebo, či: Jde tu snad o postup od kontextů, ve kterých spojka sama vyjadřuje disjunkci, ale obsahově z celého spojení vyplývá platnost slučovací, jako (57), (58), k případům, kdy už se spojka (jen v určitých typech promluv v publicistice ap., nebo i obecněji?) chápe jako slučovací. Co z toho se týká jen knižního či, v. (59), a co i základní spojky nebo, jako v (60), popř. dalších spojek? (57) Uložili tam ty, kteří jsou ranění nebo nemocní. (= ...ty, kteří jsou ranění a ty, kteří jsou nemocní.) (58) Jako příklad můžeme uvést raněné nebo nemocné. (59) V Praze sice ubylo Američanů, ale bohatě je nahradili Italové či Rusové. (60) Uložili tam raněné nebo nemocné. Všimněme si, že v (57) může být i ...buď ranění nebo nemocní, kdežto v (60) by užití buď vylučovalo slučovací význam věty. Otázka možné dvojznačnosti vět jako (58) nebo (59) je, pokud víme, otevřená. 2.6.2. Apozice Zatím u apozice rozvití zprava chápeme jako rozvití jejího pravého členu, např. ve spojení český král, Karel, který... vztažná klauze závisí na Karel; obecně tedy rozvití závisí na bližším členu apozice. Bude ale nutné rozlišení jemnější, např. u specifikující apozice se asi pravostranné rozvití může týkat apoziční konstrukce jako celku. 2. 6. 3. Reciprocita Uzel s lexikální hodnotou Rcp zaplňuje místo „nepřítomného" valenčního členu, tj. členu přítomného obsahově, ale ve větné stavbě přesunutého do koordinace s jiným aktantem, jako v (61), nebo zahrnutého v plurálovém aktantu, jako v (62); v. Panevová (1999). (61) Jan.ACT a Marie.ACT se setkali Rcp.PAT před školou. (62) Chlapci.ACT se (spolu) prali Rcp.PAT před školou. Reciprocita se týká i volných doplnění (srov. (63), kde po sobě bude v TGTS zastoupeno uzlem s hodnotou Rcp.LOC, i (64)) a vztahů adnominálních, (65): (63) Honza.ACT a Kuba.ACT se po sobě válejí (64) Družstva.ACT se k sobě (= Rcp.DIR3) přiblížila. (65) Došlo k dohodě mezi členy.ACT (Rcp.PAT) ODS a ČSSD.10 Reciprocita úzce souvisí s otázkou hypotaktické koordinace; jsou tu případy jasnější (jako (66) a (67)) a méně jasné ((68) a (69)): (66) Jan.ACT se líbal s Marií.PAT (67) Jan.ACT a Marie.ACT se líbali Rcp.PAT (68) Jan.ACT s Marií.PAT se líbali. (69) ?Jan s Marií se líbal. Věta (69) se nejeví jako plně akceptovatelná, mezi (67) a (68) vidíme sémantický rozdíl spočívající v míře aktivity Jana a Marie na ději, proto je analyzujeme různě {líbat se s někým.PAT je jiná lexikální jednotka než líbat někoho.PAT). Pro další výzkum ponecháváme otevřené, jak zapsat různé druhy reciprocity (inherentní i vyjádřenou explicitně, pomocí spolu, navzájem) ve slovníkovém hesle slovesa, jehož doplnění se na reciprocitě podílejí. 2. 7. Koreference Tu koreferenci, kterou nazýváme gramatickou (srov. Hajičová ad., 1985-7, Panevová, 1991), je nezbytné v PDT zachytit, neboť jde o jevy systémové. U koreference se vztažným zájmenem a u reflexív (osobních a přivlastňovacích, u tzv. vázání) do atributu COREF vyplňuje lema jejich antecedentu. U infinitivu a některých nominalizací (v. Panevová, 1996, Panevová ad., 2002) se doplňuje nevyjádřený „kontrolovaný" člen (subjekt infinitivu, aktant dějového jména) s lematem Cor (v atributu COREF má lema antecedentu, tj. kontrolujícího členu). I u tzv. slovanského akuzativu s infinitivem vidíme vztah kontroly, srov. větu (70) a náznak její anotace: (70) Honza slyšel Karla otvírat dveře. (70') Honza.ACT slyšel Karla.PAT Cor.ACT.ELID.COREF:Karel otvírat.EFF dveře.PAT. Podrobnější zpracování vyžadují jak adnominální infinitivy (snaha, schopnost, idea, nápad odejít), tak nominalizace typu (71): (71) Matěje podezírají z krádeže slepic. (7ľ) Matěje.ADDR podezírají z krádeže.PAT slepic.PAT Cor. ACT.ELID. COREF:Matěj Seznamy slov spojených s kontrolou podřízené predikace (včetně údajů o jejich gramatických vlastnostech) se postupně sestavují. S kontrolou bude třeba pracovat i u přechodníků a u všech doplňků (i těch, které nevykazují tvaroslovnou shodu, např. přišel naboso jako přišel bos, snad i našli ho s cigaretou). Abychom vytvořili dobrou materiálovou základnu i pro studium pr omluvy, zachyticujeme aspoň zčásti i některé jevy koreference (a anaforické návaznosti) textové. Tu ostatně můžeme vidět nejen u zájmen a substantiv, ale i u sloves, resp. klauzí a výpovědí, srov. Hlavsovo (1975, s. 23-26) pojetí denotace. 2.8. Pasívum Pasívum se od aktiva často (zejména v angličtině, francouzštině ap.) liší slovosledným pořadím aktantů; proto jsme původně počítali s tím, že významový rozdíl mezi oběma rody je dán rozdílem AČ. Později jsme se však přesvědčili, že nelze ani při shodném AČ počítat s plnou synonymií (obecnou zaměnitelností), nýbrž jen s kvazisynonymií aktiva a pasíva, protože se významově liší aspoň v kontextech s doplněním typu ATT; doplnění jako dobrovolně, rád, s chutí mají totiž určitý sémantický vztah k entitě, ke které referuje ("povrchový") podmět: Spatřili ho dobrovolně. - Byl jimi spatřen dobrovolně. Vzhledem ke vzácnosti takových pasivních vazeb v češtině zapisujeme prozatím v TGTS pasívum stejně jako aktivum, takže rozdíl se pozná pouze ze vztahu mezi ATS a TGTS dané věty. Úplnějším řešením by bylo zaznamenávat, který aktant je podmětem (není-li jím ACT); může to být PAT, ale i ADDR (Byl o tom informován). Bylo by možné zavést gramatém SB (Oz.ADDR.SB Gen.ACT informovat to.PAT). 2.9. Slovní zásoba a tvoření slov Zatím se v PDT nezpracovává složení lexikálního významu, většinou ani ne tam, kde je zřejmé z morfématické derivační struktury. Bude třeba zpracovat produktivní odvozování, tzn. k odvozenému slovu se ve slovníku automaticky najde jeho derivační základ. Dnes tak zpracováváme jen několik typů, zejména s Kurylowiczovou "syntaktickou derivací" (beze změny lexikálního významu), jako: (i) substantivum - adjektivum: např. otcův lze rozbírat jako otec. APP (otcův stůl), popř. ACT (otcův příchod) aj., matčin jako matka.APP (ACT aj.); (ii) adjektivum - adverbium: např. ostře se rozbírá jako ostrý.MANN; podobně statečně v TGTS derivujeme od statečný atd., ale tam, kde lze vidět vztah opačný, máme zatím i v TGTS samostatná slova, např. dnes a dnešní, tam a tamní, jinak a jiný; u adverbií zřetelových řadíme zatím např. názorově k lexikální jednotce názorový, ale ne k názor; (iii) sloveso - substantivum, adjektivum (nominalizace): např. psaní, napsání, psaný, napsaný, píšící se rozbírají jako N, A s valenčním rámcem odvozeným z rámce slovesa; produktivně tvořená slova jako výše uvedená (i vyrábění, vyrobení atd.) snad bude možné v TGTS derivovat od slovesa (s neutralizací času); odvozeniny ne úplně produktivní, např. výroba, je nutné vidět jako zvláštní lexikální jednotky, i proto, že nerozlišují vid; výhledově lze i substantiva jako příchod vs. přicházení, kde je vid rozlišen, derivovat od slovesa; (iv) sloveso - sloveso: např. šířit a šířit-se jsou v TGTS a ve slovníku jako dvě slova; hranice mezi touto derivační částicí se a tvarem zájmena (např. v pozorovat se/sebe) nejsou zcela jasné, jde o široké přechodné pásmo. (v) zájmeno - zájmeno: podobně jako u přivlastňovacích adjektiv, v. (i), je možné tvar s APP (i s ACT u dějových jmen ap.) chápat jako derivovaný od základního slova i u zájmen, přičemž by se hodnota gramatému rodu určovala podle základu: její by se zapisovalo jako on.FEM.APP, jejich jako on.PL.APP s rodem podle kontextu; i zájmena jehož, jejíž atd. by se mohla derivovat od který nejen v příkladech jako kolega, jehož-PAT jsme se nedočkali, ale i kolega, jehož knihu čtu (kde tvaru jehož v TGTS odpovídá který.APP, závisející na knihu). V TGTS bude třeba zachycovat rodu substantiv (vzhledem k možným personifikacím, k mytologii aj.), zatímco tam, kde má rod jen platnost shody, s ním pracujeme jen v ATS; pozornost vyžadují kontexty, ve kterých je antecedent shody elidován (např. Přišli/y/a včas); tady může být rod určen po doplnění antecedentu elidovaného zájmena (což při textové koreferenci nebude snadné). U tzv. bezrodých zájmen je třeba rod v TGTS na základě shody doplnit (Vy.ANJJVI jste přišli - Vy.FEM jste přišly). Vnitřní syntax složených vlastních jmen chápeme jako závislostní podstromy, ale nerozlišujeme v nich specifické funktory, tj. ve jménech jako Zdar nad Sázavou, Jindřichův Hradec mají závislá slova funktor RSTR. Relevantní tu je rozdíl mezi vlastním jménem v užším smyslu a názvem, např. v názvu Rada pro Českou televizi je třeba funktory rozlišit {televize.AJJVI český.PSTR). Přechodná pásma mezi lexikem a gramatikou je třeba dál zkoumat v oblastech, jako jsou míň produktivní odvozovací typy, jednotlivé typy frazému (v. odd. 3.3) a nezcela gramatikalizovaných kategorií (vid, stupňování aj.). Z dalších otázek lexika připomeňme jen specifickou otázku výrazu intenzifikace (s funktorem INTF): např. on rozbíráme jako INTF ve větách jako Ono prší, On Jirka přijde, ale jako ACT např. v On přijde, kde nedochází k tzv. zdvojení podmětu. Příznakové užití zájmena ten (snad jen tvaru to) jako v On si to (Jirka) šine; To on si to šine je snad frazeologický omezené na nevelkou skupinu sloves. 2.10. Gramatémy 2.10.1. Vid a druhy děje Kategorii vidu (v užším smyslu) pokládáme za gramatickou a na TGTS rozlišujeme tři její hodnoty: (i) PROČ (procesuálnost, primárně vyjadřovanou tvary nedokonavými), (ii) CPL (komplexnost, s dokonavými tvary) a (iii) rezultativnost (RES), která odpovídá Mathesiovým perfektním časům a Hausenblasovu výslednému stavu (v. Panevová ad., 1971, Sgall ad., 1986, odd. 2.43). Řazení RES k vidu je poměrně ekonomické řešení, umožněné tím, že se RES s opozicí vidu nekombinuje (jde o dokonavé tvary). Připomínáme, že i prostý dokonavý tvar (uvařil jsem) má někdy stejný význam RES jako mám uvařeno; toto užití bude možné rozlišit až později, stejně jako příklady typu mám vařeno, které snad lze rozbírat jako RES, i když obsahují morfém nedokonavosti. Do gramatického vidu v širším slova smyslu počítáme díky její produktivitě opakovanost (IT, 'Iterativeness'); tento gramatém, zachycovaný jen ve vzorovém souboru, je kompatibilní se všemi třemi hodnotami vlastního vidu (pro CPL.IT v. Pokaždé, když přijde, zapne rádio). Jiné způsoby slovesného děje počítáme do slovotvorby a v PDT je zatím nezachycujeme. Nově tuto problematiku z jiného hlediska zpracovala Filip (1999); porovnání obou přístupů by bylo závažným přínosem pro bohemistiku. 2.10.2. Modalita Hranice mezi analytickou modalitou a syntaktickým spojením není neprostupná, o čemž svědčí různé jevy týkající se zejm. slovesa chtít. I ve spojení s infinitivem, kde je protějškem chtít gramatém modality, jsou okrajové možnosti výjimek jako včera ráno to chtěl udělat večer, ale stihl to už v poledne, nebo zápor u infinitivu {To musí nevidět; může nepřijít). Snad tu objektová platnost infinitivu (PAT) proniká pod tlakem morfologické formy (nejde-li jen o jednotlivé odchylky). Zatím není zpracováno ani spojení dvou modálních sloves (v. Benešová v Panevová ad., 1971, s. 127), ani jejich epistemické užití {tady někde musí/může být) a otázka jeho synonymie s částicemi jako asi, určitě. 2.10.3. Stupňování Ačkoli gramatikalizace stupňování není úplná (nestupňují se všechna adjektiva a adverbia, valence jednotlivých stupňů se liší, vyjadřovacími prostředky jsou afixy), řadíme ho do tvarosloví. Elativ {nejpřednější autoři) ani absolutní užití komparativu {staršípán) zatím nespecifikujeme; jedním z možných řešení je vidět tu doplnění s hodnotou Gen a s nulovým vyjádřením; srov. i odd. 2.11. 2.10.4. Syntaktické gramatémy (u funktorů) Je známo, že některé funktory vyžadují jemnější sémantické členění. Ve FGP se s ním už dříve počítalo u funktorů lokálních a směrových (viz níž), i časových; TWHEN - kdy se člení na TWHEN.AFT -kdy-před (následnost závislého členu po řídícím), TWHEN.NIL -kdy (s bezpříznakovou současností), TWHEN.BEF - kdy-po (předčasnost), srov. Panevová ad. (1971, kap. 3). Dalším gramatémem u funktorů TWHEN je JBEF ('just before'), tj. bezprostřední předčasnost {jakmile). Nově sem řadíme i hodnoty APPX {kolem poledne) a INTV {mezi pondělkem a pátkem). S binární opozicí hodnot syntaktického gramatému jsme už dříve pracovali u určení doprovodu (ACMP, s předložkami s a bez) a benefaktivu (prospěchu, BEN, pro vs. proti. I účel (AIM) se štěpí na dvě hodnoty {pomoci k čemu vs. od čeho, krém na opalování vs. prášky proti bolesti), a také u zřetelového určení (REG) je dvojice se zřetelem/ohledem k/na vs. bez zřetele; jemnější členění vyžadují další sémantické diference sekundárních zřetelových předložek. Sémantické opozice u jiných funktoru mají nepříznakovou hodnotu NIL a v í c e hodnot příznakových, jako u srovnání (CPR, v. odd. 2. 11) a míry (EXT); ta se uvádí „přesně" (EXT.NIL: zaplatil hodně, zaplatil na halíř), nebo „přibližně" (EXT.APPX: váží kolem 4 kg), „nad uvedenou míru" (EXT.MORE) a „pod ni" (EXT.LESS). Také u funktoru ACT a PAT (popř. EFF, viz odd. 2.2) máme gramatémy pro sémantické distinkce nesené genitivem partitivn íma negativním (ACT.GPART: Ubylo vody, ACT.GNEG: Není peněz, PAT.GNEG: Na vesnici není vody, PAT. GP ART: Dodej solil i ACT.GMULT: Tam bylo lidů, ACT.DISTR: Na každé větvi viselo po jablíčku, ACT.APPX: Na stovky odpůrců zákona přišlo). Významový rozdíl přísudkového nominativu a instrumentálu u spony (označovaného jako druhý aktant, tj. PAT) je vyjádřen gramatémem NIL pro nominativ {Dědeček byl švec) a PNREL pro relační instrumentál {Pokladníkem je teď Horák). U funktoru lokálních a směrových se základní vztahy člení na řadu významů vyjadřovaných primárními i sekundárními předložkami. Rozdíl položit věci na stůl vs. do stolu se jeví jako rozdíl v syntaktickém gramatému funktoru DIR3, avšak rozdíl šel do lesa vs. na pole se chápe jako frazeologický vázané vyjádření téhož funktoru i téhož gramatému DIR3-