Kapitola padesátá třetí
Kterak Ježíš a Maria porodu žádostiví byli
nto svatém čase adventním měl by jedenkaždý pobožný křesťan pobožně rozjímati, kterak to rozmilé dítě Pán Ježíš po svém narození dychtělo. Již téměř to nejsvětější děťátko celých devět měsícův v životě nejsvětější Panny jako v ně-tmavém žaláři zavřené leželo, jak tehdy sobě vinšovati nemělo, aby jednou z něho vysvobozené bylo? Neb kdyby jiné některé dítě v životě matky dospělý rozum mělo, jak by ten žalář jemu těžký byl? Kterak by nemělo vysvobození žádati? Podobně pak, přirozeným způsobem o tom mluvíce, tak se dálo s tím malým Je-äšem, neb ačkoliv jeho duše a jeho božství krom lůna Boha Otce žádného pří-íemnějšího místa bud' na nebi, neb na zemi nemohlo nalezti jako v srdci Marie, 'réak předce jeho svaté maličké tělo všelijaké nedostatky trpěti tam muselo. Protož pomysli sobě, pobožná duše, jako by to maličké děťátko z života Panny takto k tobě mluvilo: O mé milé stvoření, vidíš, kterak já, Bůh a Stvořitel všeho světa, pro tebe velice jsem se ponížil. Hleď, pro tebe jsem z nebe na zem přišel. Seděl jsem od věčnosti v klíně Otce mého nebeského, nyní pak zde ležím jako nějaký vězeň v tmavém žaláři. Já jsem ten, kterého nebe ani země postíhnouti nemůže, - pak mě v sobě postihl život mé matky. Já jsem věčné Slovo Otce mého, a nyní ani slovo nemohu mluviti. Moje ruce zem i nebe stvořily, a nyní rukama ani nohama hýbali nemohu. A tak téměř celých devět měsícův ležím v tom tmavém místě -raším všelijaké nesnáze a nemožnosti, a to všeckno trpím pro tebe, abys ty nemusel navěky v pekelném ohnivém žaláři zavřen býti. Hle, já dobrovolně dal jsem se do toho žaláře zavřití, musíš tehdy sám vyznati, že tebe srdečně miluji, sice navěky toho bych byl neučinil.
Modlitba k Pánu Ježíši v životě matky své zavřenému
O můj nejrozmilejší Ježíši, pro veliký div nevím téměř, co mám mluviti. Je-liž to možná, abys mě tak velice miloval a z lásky pro mě z nebe na zem sstoupil? Je-liž to možná, abys mě od pekla vysvobodil, že jsi sám sebe do tmavého žaláře života matky zavřel a maličkým dítětem chtěls učiněn býti, tvých pěti smyslů jsi se zbavil a tak nepříjemný žalář po celých devět měsícův dobrovolně snášel, a to všeckno z pouhé ke mně lásky? O Bože můj, jak veliká jest tvá láska? co jsi sobě na mně všímal? co tobě na mně záleží aneb co máš ode mě očekávati? Jestliže tehdy to všeckno z pouhé ke mně lásky činíš, co pak já zase z lásky k tobě nemám činiti? zdaliž mně má zátěžky býti v tento čas adventní mých pět smyslů na uzdě držeti a je mrtviti, když ty z lásky ke mně po celých devět měsícův chtěls tvých pět smyslů tak velice mrtviti? Já silné předsevzetí činím, ó můj Ježíši, na památku a pro vděčnost toho tvého devětměsíčného žaláře mé oči, uši, jazyk ode vší marnosti vzdalovati, mé nohy od daremní procházky zdržovati, k tomu mi dopřej tvé milosti. Amen.
[285]