ohniště ani postele, ale holá zem byla. Ó pobožná duše, kdybys byla viděla, kt nejsvětější Panna nad tak velikou chudobou svého syna hojné slzy vylévala, za i ty byla bys musela s ní plakati a nad nevhlídností světa, který Vykupiteli sv' tak špatné a opovrhlé místo připravil, jí pomohla sobě stěžovati.
Když tehdy se večer přibližoval, řekla Maria Panna k svatému Josefu: Můj milejší ženichu, nyní se šťastná noc přibližuje, v které Bůh svůj div ukáže, dnes o půlnoci devět měsícův se dokoná od toho času, v kterém jsem Stvoří" mého v mém životě počala, a tak zajisté této noci uzříme toho, kterého zday patriarchové a proroci viděti žádali. Na to svatý Josef odpověděl: Má nejr Maria, srdečně se raduji a Bohu dosd děkovatí nemohu, že mě k té tak veliké losti vyvolil; ale snad musím některých pobožných žen povolán, který by tobě porodu přítomné byly. Na to mu odpověděla Maria: Nejní zapotřeby, neb anjelé mně přítomni budou, který Otec nebeský k službě Syna svého z nebe šle. Sice také nic jiného nepotřebuji, kromě abychom oba dva skrze opravdo pobožnost a vroucnou modlitbu se přihotovili, abychme hodně mohli toho S sitele světa přivítati a přijití. Protož, můj nejmilejší ženichu, chceme oba celou na modlitbách strávití a Ducha svatého prošiti, aby nám vnuknutí dal, nás osví kterak bysme měli Spasitele světa přivítati. Neb poněvadž svět jej zavrhuje a potupuje, protož my to nahradit musíme, co nevhlídní lidé učiniti zanedbali, pověděl svatý Josef: Má nejmilejší Maria, já srdečně chci všecko vykonati, co možného jest, jen milostivý Pán Bůh rač mou dobrou vůli vděčně přijití. Pote vyšel ven (jak Zjevení svaté Brigidy vysvědčuje, z kterého tato celá následující ] torie vzatá jest), přinesl tý svatý Panně rozžitou svíci, kterou do zdi strčil, a za ven vyšel a na modlení se odebral.w O pobožná duše, klekni i ty s tím svatým Josefem na tvá kolena a srdečnou vroucností s ním se modli, aby světa Spasitel tobě k spasení se narodil.
Když nejsvětější Panna samotná v té jeskyni byla, tu nejprve zula obuví z noh svých, nápodobně jako někdy Bůh Mojžíšovi u hořícího kře rozkázal, neb dobře věděla, že to místo, na kterém jednorozený Syn boží má narozen bytí, tak svaté bude, že žádný hoden nebude, aby měl na ně s obuvím šlapati. Potom složila ze sebe svůj plášť i také bílou rouchu z hlavy, položila to obý vedle sebe, a tak jen v sukni tu stála, jejížto krásný vlasy přes ramena visely. Potom vyložila dvě vlněné a dvě plátěné bílé plinky, které s sebou z domu přinesla, aby do nich mohla to děťátko obvinouti, též také ještě jiné dva plátěný šátky, aby hlavičku děťátku do nich zaobalila, a vedle sebe položila, aby když čas přijde, mohla všeckno na pohotově míti. Když pak myslila sobě, jak sprosté věci jsou, aby tak urozené a královské dítě do nich se obvinulo, kterému všeckno bohatství celého světa špatné jest, tu začala srdečně nad tím plakati a k Bohu takto mluvila: O nebeský Otče, pohleď na všeckno zboží, které jsem pro nqmilejšmo Syna tvého připravila. Tu jest všeckno mé bohatství, které Synu tvému chci darovati. Já dobře vím, že on jakožto Pán
[308]