lůžkem a ty sprostný jesličky za zlatou kolíbku ať tobě jsou, kterou bych srde: ráda tobě opatřila, kdyby má možnost z toho býti mohla. Tu svatý Josef seno z ti jeslí vyndal a lůžko způsobil, jak nejlepěji mohl, potom s plačtivýma očima nej tější Panna to rozmilé děťátko do něho položila a s svatým Josefem na svá kol padla. A jak do těch jeslí položené bylo, tu hned začal ten vůl a osel na něj dýc a tím dýcháním jej zahřívati, jako by rozum měli a věděli, že to dítě tepla potřebuje. O nebeský Otče, kdo by nad tím žalostivým divadlem lítosti neměl, kdyby sobě pomyslil, kterak sám Bůh nejvyšší tak jest od lidí opuštěný, že jej němé a nerozumné hovádka zahřívati musí?
Tu ti dva pozemští serafínové, Maria a Josef, na zemi klečeli před tou archou Páně a s tou největší ponížeností tomu vtělenému Bohu se klaněli. Pomysli sobě, pobožný křesťane, jak mnoho laskavých a jak mnoho žalostných slzí ty dvě svaté osoby tu prolily. Pomysli, kolikráte jsou se před tím svatým dítětem nakloňovali, jak pobožně před ním se modlili, jak uctivě čest jemu prokazovali, jak přívětivě na něj se smáli, jak sladce k němu mluvili, jak velice nad snížením jeho se divili, jak srdečně jemu za tak veliké dobrodiní děkovali a jak vroucně s tělem i s duší k službám jeho se obětovali a oddávali. Tu celou noc oba dva před těma jeslema klečeli, aniž se jim zdál čas dlouhý býti, neboť tak velikou sladkostí naplnění byli, že téměř sami o sobě nevěděli. Tak velikým podivením naplněni byli, když toho nej mocnějšího Boha v způsobu jednoho nemluvňátka ležeti viděli, že nevěděli, co myslit mají. Byly pak také srdce jejich tak velikou láskou k tomu nejspanilej-šímu dítěti zapálené, že jako nějaké rozpálené uhlí ohněm plápolaly. Tím způsobem tu celou noc strávili a nám naučení dali, jak my v tu noc se chovati máme.
Co pak to rozmilé Jezulátko sobě pomyslilo, když se v tak opovrhlým místě na tvrdém seně v jakej sích dřevěných jeslích mezi hovady ležeti vidělo? Bezpochyby že jeho spanilé očičky slzami se zalívaly a srdečko jej nad tím bolelo, že ten nevděčný svět tak zatvrdilým k němu se ukazuje. Nepochybně žeť je své plačící oči k nebi obrátilo a k Bohu Otci takto mluvilo: Popatř, můj nejmilejší Otče, jak velice jsem snížený, pohleď, jak jsem od lidí zavržený a potupený! Teď nedávno ležel jsem na holé zemi, nyní ležím v hovädských jeslích. Ejhle, do takové chudoby jsem přišel, že i těch věcí, kterých potřebuji, míti nemohu a s těma nejničemněj-šíma potřebama zavděk přijít musím; však to všeckno rád mile snáším a snášeti budu, dokavádž na světě živ zůstanu. Co na to nebeský Otec, co Duch svatý, co svatí anjelé řícti museu, když chudobu, nouzi, poníženost a opuštění toho chudičkého nemluvňátka svýma očima viděli? Já za to mám, že nad takovou ponížeností (tak říkaje) všickni se užasli a nad tím divadlem dosti se vynadiviti nemohli.
Modlitba k Pánu Ježíši při jesličkách
Ó nejsvětější Ježíši, v těch tvých jesličkách tobě se klaním a s takovou uctivostí a pobožností žádostiv jsem tobě se klaněti a tebe ctíti, s jakou se tobě klaněla Ma-
[•14]