Kapitola šedesátá pátá
Kterak svatí tří králové do Betléma přijeli
Když Herodes od těch knížat kněžských a zákoníků předzvěděl, že Kristus Pán v Bederně se má narodid, povolal v soukromí k sobě ty tři krále a srdcem falešným takto k nim mluvil, řka: Všickni v zákoně zběhlí nachází v Písmé božím, že Mesiáš náš v Bederně má se narodid, kteréžto městečko třech hodin cesty zdálí od Jeruzaléma leží. Protož žádám vás, abyste tu cestu sobě tam oblíbili a pilně se vyptávali, na kterém místě aneb v kterým domě to tak svaté dítě se narodilo. Když pak najdete, zvěstujte mi, abych i já, tam přijda, jemu se klanéd mohl.
To pak proto s níma mluvil, když by oni to dítě našli, aby žádného křiku neudělali, ale v tíchosd jemu vědomost dali. Neboť je sobě myslil: Dovědí-li se Židé, kde to dítě jest, že jej před ním ukrejí, bojíce se, aby jej snad nedal zamordován, on pak bude-li dříve vědomost o něm míti, tehdy snadno jej může dát zahubiri. A tak $ uctivostí ty krále od sebe propustil, kteří s svým komonstvem přímo k Bedému jeli a o těch věcech, které v Jeruzalémě se přihodily, spolu rozmlouvali.
Když z Jeruzalema jeli, veškeren lid na ně patřil a divili se jejich tak slavné procesí a žádný z nich nebyl, který by byl nevěděl, že ti všickni z dalekých krajin přišli, aby ic Mesiáši jejich klanět a daty jemu darovat mohli. Zdaž to nebyla ta největší hanba, že ti zavrhlí Židé k vůli a počestnosti svého Mesiáše za tři hodiny cesty zdýli jít nechtěli, k jehožto cti a zalíbení pohané tak dalekou cestu za třiapadesáte dní zdýli před sebe vzali? To tak ku podivení člověku přichází, že téměř možné nejní tomu věřit, aby aspoň někteří dobří lidé mezi takovým množstvím zlých nebyli, kteří by se z příští svého Mesiáše radovali a s těma králi tam nešli, aby jemu poklonu učinit mohli; a ačkoliv snad někteří byli, kteří rádi by to byli učinili, však pro strach krále Herodesa to učinit nesměli. O, kolikráte i já těm lidem podobný jsem, když tolikráte sobě stěžuji, majíce pro Boha nejaký dobrý' skutek učiniti; který však světu k vůli, rád všeckno činím, cokoliv jen mohu. Kterak Bohu to se nelibí, snadno sobě myslit mohu. Od světa žádné odměny očekávat nemohu, však s radostí jemu sloužím; od Boha věčnou odměnu mám naději dostat, avšak nerad jemu sloužím.
Nyní podívejme se na nový zázrak. Když ti svatí králové téměř dvouch hodin zdýli od Jeruzalema byli, tu poslal jim Pán Bůh zase jejich věrného cesty ukazatele, neb v okamžení zase ta jasná hvězda se jim ukázala a jako kdy prve zase předcházela. Tu vypsat se nemůže, jak veliká radost mezi tím svatým tovaryšstvem povstala, když jsou m jasnou a veselou hvězdu poznova spatřili. Velikou radostí ruce své spínali a Boha na výsosti chválili, který tak patrné svou milostí jim pntornným byl. Na tom místě, kde se ta hvězda poznova svatým třem králům ukázala, jest jedna veliká a krásná cisterna, která téměř ustavičně vodu v sobě má, z které jak lidé, tak hovada tudy jdoucí se napá-iep.' Všickni pak poutníci tudy putující na tom místě na svá kolena padají a Boha i svatý tři krále prosívají, aby je svou milostí osvítiti ráčil.
[351]