ZLATÍ ÚHOŘI
Jednou jsem přivezl z Amsterodamu svazeček uzených úhoříků. Byli tencí jak raný chřest anebo vrbové proutky, a jelikož byli mladí, byli zlatí. Vzal jsem stužku a převázal s ní úhoříky. Koho jsem měl rád, tomu jsem pak podal zlatého úhoře. Na koho se nedostalo, ten nedostal nic.
Uzeným úhořům jsme vždycky říkali doma zlatí, přestože nikdy takoví nebyli. Když byli velcí a prošli pecí, dostali barvu temných nocí a hlubokého mořského dna.
„Chytnem někdy zlaté úhoře?"
Tatínek měl na mysli, kdy dostanem tolik úhořů najednou, že to bude stát za to, jít k řezníkovi Francimu Janou-chovi a říci mu, aby zapálil akátové a švestkové dříví, které kvete bíle, a přidal k němu jalovcové bobulky. Šilhavý Franci nám slíbil, že to dříví určitě nechá na dvorku pro naši soukromou spotřebu. Tatínek i Franci stárli, a jak mě Ja-nouch potkal, vysmíval se mi, kde mám ty úhoře ze zlata.
Úhoře jsme se už snažili chytat poctivě, jenom na pruty. Sedávali jsme na rozhraní dne a noci, kdy loví úhoři nejčastěji, a hleděli jsme na krásná znamení, praporky bílé, až nás oči bolely. Čekali jsme, až se rozechvějí jak membrány a rozjedou se na stožár prutu. Většinou jsme čekali marně, zřiďounka se praporek jako bílý psík rozutíkal ke špičce. Byl to většinou jen osamocený tulák. Někdy jsme chytili dva, málokdy tři za večer. To se stalo tak jednou do roka, jako je jednou do roka marcipánové posvícení.
Spal jsem na půdě chaty a okénko zakrývala krajkovina z lesklých cetek cirkusových maringotek. Zvenku přicházelo měsíční světlo a na lomeném stropě vytvářelo šipky připomínající let bílých ptáků.
Sešel jsem dolů v pyžamu, tatínek ležel na zádech a také nespal. Klekl jsem si k jeho posteli a zas jsem se naléhavě ptal:
152
„Jsou vůbec ti zlatí úhoři?"
„Jsou. Já je nespatřil, ale ty je možná spatříš. Zdvihnou se ze dna a táhnou. Seberou všechno, co jim dáš." Usnul jsem uklidněn.
Pak jsem pracoval asi tisíc dní a spal asi tisíc nocí.
Potom měl můj tatínek kulaté narozeniny a já mu neměl co dát, protože všechno už v životě asi měl a po ničem jiném netoužil. Nechtěl už ani nové navijáky, protože ty staré se ještě pořád točily a předly tiše jako kolovrátky, a nechtěl ani nové Troníěkovy pruty. A tak mě napadlo, že bych mohl splnit jeho sen. Pokusit se zas jednou o ty zlaté úhoře. Jet do kraje dětství, kde ještě žije převozník strejda Prosek, který mi poradí, jak na ně jít.
Jel jsem tedy vláčkem.
Čtyři dny a čtyři večery jsem chodil z Bránová k Berounce jak blbej a nakonec jsem si řekl, že to vzdám jak Napoleon v prohraný bitvě u Waterloo. Reka byla nemožně mrtvá. Spíš na koupání něž na rybaření, teplá jak kafe, a nebe bylo hladký a vybledlý jako rakovnický mejdlo. Nikde jsem neviděl rybu, jenom rybí potěr si hrál v krajích na projížděnou a na šplouchandu.
Pojedu domů o den dřív. Přestanu už konečně bláznit s těmi zlatými úhoři, kteří neexistují. Ráno jsem vstal jak zpráskanej pes. Má úcta — to byl krásnej vejprask od ryb. Čtyři dny u vody a ani čudlu. Skládal jsem na bránovském dvorku pruty do zelených futrálů. Z kuchyně vylezl Prosek, něco si pohvizdoval. Zeptal se mě:
„Copak, mladej?"
„Strejdo, balím to. Nemá to verka. Nemám už kliku na tyhle řece."
Neřekl na to nic. Vylezl do dvorka, aby viděl víc nebe. Po-/ vytáhl si kalhoty a podíval se do oblohy nad lesy ke Kou-řimei a potom do oblohy nad řekou. Jako by tam četl něco hrozně zajímavýho anebo jako by slyšel odtamtud povědomý hlas. Pak zakašlal, měl astma, spíš se dusil. A vy-chrchlal ze sebe plivanec na kamenný dvorek. Řekl rázně:
153
„Dnes jdi ještě k vodě. A pak jeď ke všem čertům."
Šel a přibouchl. Mrzelo ho zřejmě, že jsem něco nepochopil. Šel jsem doprostřed dvorku jako on, dokonce jsem si po-vytáhl kalhoty, zakašlal jsem a díval se do oblohy. A nic jsem neviděl. Jenom se mi zdálo, že je nebe takové napěchované.
Vyndal jsem pruty z futrálů a šel jsem slepě k řece. Slunce mě přibíjelo na cestu, před očima se mi dělaly šmouhy sem a šmouhy tam a z luftu mi připadalo, že padá sníh.
U vody jsem se zas marně snažil získat všemi způsoby přízeň ryb.
Lehl jsem si nakonec do trávy nad jezem u Šímovic skály. Byla už celá rezavá a rozstřílená dynamitem. Za svými zády jsem zahlédl pod skálou louž naplněnou vodou.
Prut s navijákem jsem dal na rousnici a na druhý proutek bez navijáku jsem navlékl žížalku na nějakého caparta. Žížaly se koupaly a mně bylo jasný, že dneska opětovně nic nechytím. Nechápal jsem, jak se mohl Prosek tak seknout a poslat mě k vodě.
Naproti klapal nezabudický mlýn svým vybreptaným kolem starou píseň a mně se zdálo, že je o časech, které byly a už nebudou. Chytali tam úhoře do slupi. Slup je koryto ze dřeva, kterým úhoři plavou, spadnou do takové bedny a z té se nedostanou za žádnou cenu. Mlynář Čech chytil do slupi před válkou úhoře, který měl kolem šesti kilo. Dal ho do necek na paření prasat a lidé z vesnice se na něj jezdili dívat jak na anakondu do cirkusu. Nachytalo se tu moc úhořů, ale ty doby jsou fuč. To byste měl vědět, pane Prosek, když jste nekorunovaný král rybářů. Tak jsem meditoval, protože už mi nic jinýho nezbývalo. A pak se mi najednou zdálo, že se točí svět. Zvrátil jsem hlavu a podíval se do nebe. Jako by chtělo prasknout a rozestoupit se. Ztmavlo, zrzavá skála nade mnou se nachýlila.
Na starém nezabudickém kostele svatého Vavřince bil zvon poledne.
Bim! Bam!
Bylo dvanáct hodin. Bim! Bam!
Představení bylo připraveno.
Obloha praskla a z ní se vysypala tma. Napadlo mě: svatí přicházejí! Neznámí nebeští střelci vystřelovali do lesů a do řeky blesky. Někdo tloukl na police. Z oblohy se spustila voda. Řeka se zvlnila a plavaly po ní bubliny veliké jako pěsti. Stromy se kývaly, dostaly strach, aby se nezlomily a neumřely.
A někde se zachechtal pták.
Vtom mě napadlo podívat se na prut. Znamení klidu spadlo, imitace se soukala do rozbouřené řeky, jako by ji někdo ve vodě nenasytně polykal. To je ryba, běží s návnadou! A druhý proutek se houpal jako rameno pumpy, kterou jsme dostali od dědečka Nováka. Vyskočil jsem a uchopil proutek, abych mu ulehčil a aby nepraskl. Objevila se tajemná úhoří hlava. Vyvlekl jsem ho trávou k té louži naplněné vodou. Uřízl jsem imitaci a hodil ho do louže, odkud nemohl upláchnout. Skočil jsem po druhém prutu a přisekl. Zase úhoř! Přitáhl jsem ho ke břehu a na silné imitaci vyhodil na břeh. Doslova skočil k té louži. Navázal jsem háček. Ruce se mi třásly rozčilením, voda se mi lila přes tvář. Třetí úhoř. Čtvrtý už je zlatý. Na tyto chvíle jsem čekal celé roky.
„Přišli zlatí úhoři!"
Jeden se mi zachytil na dně řeky. Pepík Vlků, který sem přiběhl z Luhu a který všechno viděl, pádil pro loďku. Seděl jsem a čekal na hlavní prut, ztratil jsem dobrých dvacet minut. Teď už nesmím promarnit ani vteřinu. Dole jich musely plout zástupy. Zdvihli se ze dna jak stádo antilop. Vždycky našli mou návnadu a brali ji okamžitě jako slepice. Snad se báli, že nastává konec světa. Snad ten konec nastával a jakousi mocí tomu bylo zabráněno.
Sedmý, osmý, devátý, desátý, jedenáctý.
Nic netrvá věčně. Ani krása, ani radost, ani bolest. Nebe se zacelilo modrým hedvábím a poslalo na zem žluté slunce. Bouřka odešla, úhoři zmizeli.
154
155
Nebyl to přelud? Nebyl to sen?
Stál jsem nad louží a v ní se proplétali úhoři. Nebyli velcí ani malí. Byli akorát. Byla to pravda o zlatých úhořích. Nandal jsem je do brašny a utíkal jsem přes mateřídouškový kopec na Bránov. Prosek stál na zápraží, kroutil si vojáčky knír a lišácky se smál.
Jel jsem domů vláčkem přes Beroun a Karlštejn a přemýšlel jsem, jak poznal Prosek ten pravý den. Bylo to zřejmě počasí, které je rozhodující v chytání ryb. A hlavně tlak vzduchu a změny. Cukání v oku, astma a bolení kuřího oka k tomu. Poznal předem, co je ve vzduchu a nepotřeboval k tomu rádio a přehled počasí. Když jsem to vzal kolem dokola, tak ty úhoře poslal mýmu tátovi k narozeninám strejda Prosek. Já je jenom přisekával a tahal z vody.
Mrtvé úhoře jsem přinesl řezníkovi Francimu na pult. Oči se mu rozšilhaly.
„Tak jsi je přeci chyt. Je jich celá jedenáctka jako na letenským trávníku. Uzení budou jako báseň."
Janouch byl velkým příznivcem A. C. Sparty, ale Spartu už svýma špatnýma očima dlouho neviděl, jenom ji slyšel řádit na hřišti anebo v rádiu. Nejvíc miloval starku železnou Spartu a ty chvíle, kdy světlovlasý záložník, zlatovlasá pri-madóna Sparty Káďa, šel s balónem na noze vp^ed a měkce prihrával českou uličkou Vaškovi Pilátovi. A vždycky se zaposlouchal, jako by slyšel volání desetitisíců, oslavujících tu Spartu neporazitelnou a železnou.
Úhoři tedy budou jako báseň od nej lepších českých básníků. Bude v nich moře, měsíc, řeka, smrt. A slunce, které nenávidí. Bude v nich omastek přepychu, kdy hodovali v kalných nocích, a bude v nich hlad půstu a nekonečného putování.
Mezitím jsem koupil v železářství u pana Rouska zlatý póvlový tác za dvanáct kaček. A vydal jsem se pro vyuzené úhoře.
19. červenec.
Všechno bylo nachystáno k tatínkovým narozeninám. 156
Žluté růže na stole, bílý paličkovaný ubrus a čistý tatínek, kterého maminka vydrhla celého rejžákem. Hovězí polívka s nudličkama a kuře s bramborečkama. Meruňkový kompot a točené pivo od Hartmann. Než se začalo nosit na stůl, řekl jsem skromně:
„Měl bych předkrm."
„Sem s ním!" vykřikl rozjarený tatínek. Snad očekával šunku anebo buřty v cibuli.
Já však nesl z kůlny na tácu svou jedenáctku zlatých úhořů, převázanou krásnou modrožlutou mašlí A. C. Sparty, kterou mi na ně připevnil pan Franci Janouch. V mé duši k tomu troubily fanfáry, tlouklo se na puklice a srdce provolávalo mnohokrát sláva. Věděl j sem, že tatínek bude mít radost, protože jsem je chytl já, jeho syn, a to je stejný, jako by je chytl on. A taky jsem se nemýlil. Postavil jsem zlatý tác před tatínka a ozdobil ho třemi citróny ze španělského jihu, vytaženými z kapsy. Protože správní uzení úhoří se musí pokapat citrónem, jinak by neměli šmak a nebyli by jako báseň. Okny sem svítilo na stůl slunce a nejen tác, ale i úhoři se leskli ve zlatě. Byli náhle zlatí jako zlato na královské koruně anebo na pokladech Tutanchamónových. Tatínek byl ohromen a volal do kuchyňky na maminku:
„Hermínko, náš chlapec chyt zlaté úhoře!"
A začal hned plakat, věren zásadě, že pláč je tak krásný jako smích. Tenhle jeho pláč neměl nikdy dlouhé trvání. Rozřízl španělský citrón a přivoněl k němu, jako se voní k růži. Přikývl. Se Španěly byl spokojen. Pak si dal do úst první sousto úhoře, kousl a udělal takový ksicht, jaký dělal v pozdějších letech Louis de Funés v Saint Tropez krátce po propuštění z policejních služeb. Teď tedy tekly tatínkovi slzy opravdově. Vyprskl zbytek úhoře na paličkovaný ubrus a řekl:
„To se nedá žrát. Franci je blb. Měl lehkou ruku a navíc zas myslel na tu svou slavnou Spartu. Ty úhoře přesolil."
To řekl a dal se do hovězí polívky s nudličkama. Začal mlaskat, aby oznámil, jak si pochutnáváv
157
Odplížil jsem se do kůlny a nevěděl jsem, jestli tam mám pověsit úhoře anebo sebe. Nakonec jsem se rozhodl pro úhoře. Viseli tam dlouho a nikdo si jich nevšímal. Maso se z nich vytratilo a zbyly jenom hlavy a kůže, které se kývaly ve větru jako oběšenci, jakmile se otevřela kůlna. Rozhodl jsem se, že je pochovám jako lidi. Zakopal jsem je pod břízou u studánky, odkud bylo vidět na řeku a na jejich vodní cestu k Sargasovému moři. A napadlo mě tehdy, že snad není zlé, když člověk zabije rybu. Ale je strašné, když ji nespotřebuje. Jako by mrtvé a zničené ryby byly doopravdy jen ty, které se zahrabou do hnoje, naházejí do popelnic, anebo kterým se vykope kdekoliv hrob.
To byl tedy hrob mých zlatých úhořů. Takový zbytečný hrob, jaké někdy bývají nejen u ryb a ptáků, ale také u lidí.
Časem zemřel Franci Janouch, řezník a uzenář c. k. mocnářství a později ČSR a ještě později ČSSR. Janouch, kterému jsme nikdy neřekli, že ty úhoře přesolil. Naopak jsem mu jednou řekl, že byli jako báseň od Fráni Šrámka. Chtěl vědět, kterou báseň mám na mysli, a já mu řekl: „Splav."
Odešel Prosek. Převáželi ho v rakvi na jeho nejmilejší lodi a pod tou lodí plavala stráž ze stříbrných ryb. Plakal jsem na břehu jak nikdy v životě, pláč nebyl tentokrát krásný jako smích.
Jen tatínek se ještě držel na zahradě světa a vydal se na stará kolena na západ.
Na západ maličko od Prahy, do Radotína, kde si koupil za mince stržené za chatu malý domeček, jen tak postavený, aby ho slunce nespálilo a neshodil větříček. Měl zahrádku s jahodami a jabloněmi, na které si ještě postavil vyvýšenou chatičku, skoro na kuřích nohách. Říkal jí kutloch nebo trucovátko. Do ní si zalezl, když měl dost celého světa a maminky. Tamodtud nám nadával, že si ho nevážíme za to, co pro nás udělal.
Naštěstí mu tekla pár set metrů od domku jeho řeka Berounka.
S kamarádem Vaškem Hájkem postavil na zahrádce z betonu čtverhranný bazének na ryby. A jak jsem se měl brzy dovědět, hlavně na úhoře. Myslel jsem, že to všechno skončí tím přesoleným fiaskem, ale ono to všechno pokračovalo s daleko větší intenzitou nanovo.
V Radotíně na kraji města u transformátoru bylo tehdy docela interesantní rybářské ovzduší. Na starém hrnci tam seděl a chytal starej Braindl, o kus dál rybařil Alois Pur-chart, který za protestu místních žen s oblibou chytával žížaly na zahradách v noci v podvlíkačkách, a taky tam chodil rybářský machr Vodolán. Běhal tam i Hájkovic jezevčík Ferda a rybářům kradl a žral nejfajnovější těsta určená rybám. A hlavně tam jezdil můj tatínek, posedlý úhoři. S tatínkem rybařil občas Vašek Hájek, který měl krásné tělo a uměl nádherně plavat, takže když rybáři uvízli háčkem na dně, Vašek tam zadarmo zaplaval a vyprostil to. Šutrů tam bylo daleko víc než ryb a tatínek, který přijel na kole s vozíkem na ryby, brzy chytil za dno a křičel v nastávající noci:
„To je řeka!"
„Tohlecto je řeka!"
„Do prdele, tohle je proklatá řeka!"
Pak se rozhodl:
„Mám americký vlasec USA. Utrhnu s ním i dno."
A jal se vytahovat za povzbuzování ostatních kameny a dno. Z baráků se brzy ozývalo volání, aby byli jako rybáři zticha, že pracující nemůžou usnout. Jestli to bude každý večer, půjdou si stěžovat na SNB anebo na národní výbor.
Tatínek dno neutrhl, a tak zas volal:
„Vašku, stále váznu. Zaplav mi tam."
Vašek se svlíkl, párkrát se rozcvičil, osmělil, a hups tam. Brzy zjistil, že tatínek má tak silný vlasec, že by na něm mohl tahat vodní krávy. Proto nemohl utrhnout vlasec Ma-de in USA. Vašek se potopil jak vydra a vyndal háček zpod kamene. Když se octl ve vodě, tak si trochu zaplaval a řeka byla načas přeplašena, takže se zatím nechytalo anebo se to
158
159
n
nebralo vážně. Vyprávěli si anekdoty a báječně se bavili. Ale většinou se to vážně bralo.
Tatínek přišel na novou teorii. Musí nachytat stovky a tisíce rousnic. Rozseká je pro úhoře na maděru, nahází je do vody a bude v tom chytat. Tak dostane úhoře. Ale nejdřív musel dostat ty rousnice. Chodili s maminkou v mokrých nocích po Novákovic zahradnictví ohnuti, svítili baterkami a chytali rousnice za hlavičky a vytahovali je ven. Bolel po tom kříž a oči. Chtělo se spát, protože to bylo vždycky v době, kdy už normální lidé spí. A tatínek měl dokonce po těžké operaci a z očí mu tekl takový sajrajt a slzy. Maminka naříkala, že už to nevydrží, a tvrdila tatínkovi, že si měl vzít docela jinou maminku. Tatínek jí dokazoval, že to musí vydržet, a vedl propagační řeči. Maminka mu skutečně dala za pár dní vale, zůstala doma a on poletoval po nocích se světlem sám jak Bludný Holanďan.
Když měl dostatek rousnic, vydal se na kole k řece. Nevěřil už, že potká zlaté úhoře, ale začal chytat úhoře samotáře.
Brzy jsem dostal od něho vzkaz, abych přijel do Radotína. Přivítal mě oholen a slavnostně naladěn. Posadil mě do zasklené verandičky, kde někdo prostřel bílý paličkovaný ubrus, a na něj položil vidličku s nožem.
Tatínek přinesl dlouhý pergamen, který opálil svíčkou jak v nočním baru. A na něm bylo vyjmenováno 42 jídel z úhořů.
Prosím:
Anglická paštika z úhoře Anglický úhoř Beaucairský úhoř Benátský úhoř Úhoř Benedikt Úhoř Bonvalet Bordeauxský úhoř Burgundský úhoř Durandův úhoř
160
Normandský úhoř
Pařížský úhoř
Úhoř pečený v popelu
Provensálský úhoř
Úhoř s humrovou omáčkou
Úhoř s račími ocásky
Úhoří ragú
Úhoř Robert
Rouenský úhoř
Úhoř Fines — herbes Vlámský úhoř Francouzský úhoř Hamburský úhoř ÚhořHelly Labužnický úhoř Mlynářský úhoř Úhoř na jehle Úhoř na másle Úhoř na modro Úhoř na smetaně Německý úhoř
Ruský úhoř Římský úhoř
Úhoř s holandskou omáčkou Smažený úhoř Úhoř St. Menehould Suffrenův úhoř Španělský úhoř Tatarský úhoř Uzený smažený úhoř Vilémův úhoř Úhoř Villeroi Zadělávaný úhoř
Tak a konečně jsem pochopil, proč plavou úhoři v noci a ještě po samém dně. Mají na ně spadeno nejlepší kuchaři a labužníci celého světa. Někdy za ně platí i zlatem.
Tatínek přišel v zástěře a nesl nahřátý talíř jako v nóbl podniku. Pak přinesl na pánvi naporcovaného opečeného úhoře se zlatýma kůrčičkama. Omluvně se usmál a řekl tiše:
„Jedenačtyřicet jídel z úhořů je vyprodáno. Máme jen toho na másle."
A já na to řekl:
„Toho mám nejradši, tatínku." A dal jsem se do jídla.
Posypal toho úhoře jemnou petržilkou ze své zahrádky, takže voněl po zahrádce a po jahodových květech, které kvetly v blízkosti té petržilky. Seděl, díval se na mě a čekal, až dojím. Spucl jsem ho celého, už dlouho jsem nejedl tak báječného úhoře. Řekl jsem, že byl jako báseň, a on byl šťastný jako kluk.
Chytal úhoře dál a dával je pro mě živé do bazénu a já nechápal, proč nezve také jiné lidi, například mé bratry. Když chytil úhoře, vždycky mi vzkázal, abych přijel. Jezdil jsem tam a jen jednou jsem vzal s sebou kamaráda, který měl tenkrát nějaké trable, a já chtěl, aby mu je ten úhoř rozehnal. Vždycky to mělo stejný obřad. Pergamenový lístek ně-
161
kde opsaný. Úhor na másle. Ticho. Chvála. Obdiv. Cigareta. Bílé chlazené víno. Potom unipovat zralé jahody na záhonu a klábosit.
Od radotínských rybářů jsem slyšel, kolik večerů u Berounky strávil. Stovky hodin za tmy, kdy špatně viděl a kdy i potulní psi odešli spát na pelech. Byl tam sám jako tulák a sám po jednom tuláky lovil. Zlatí úhoři mu nikdy nepřišli, nikdy neměl to Štěstí. Snad to bylo jako hra. On měl štěstí v lásce. V rybách neměl štěstí skoro nikdy. Musel si své ryby vysedět, a to tvrdě, kámen, na kterém sedal, se pod ním za tu dobu prohloubil jak pod tekoucí vodou.
Zas mi napsal lístek, abych přijel na večeři. "Všechno bylo jako obvykle. Ale ne docela všechno. Tatínek mi připadal , slavnostnější. Když jsem dojedl a usmál se na něho, nepustil mě ke slovu a sám řekl:
„To byl, kamaráde, ten jedenáctý."
A já jsem náhle všechno pochopil. Jak jsem mohl být tak blbej? Prostě mi odvedl a splatil tu jedenáctku úhořů, nechtěl mít žádné dluhy, než odejde na onen svět.
Z Třebotova nám telegramem oznámili, že je mrtev.
Naznačil jsem pohřebnímu majstrovi, že když to pro mě udělá, nebude to zadarmo. Vím, že se to nemá. Dal jsem majstrovi do ruky malou porcelánovou dózu s víčkem. Na její bělobě byla namalovaná popínavá červená růže, malá jak panenské jablíčko. Poprosil jsem ho, aby do dózy nasypal pár zrníček popela.
Za čas mi tu dózu vrátil a já jsem s ní šel k tátově nej milejší řece Berounce. Vál lehký větřík a po silnici běhal jezevčík Ferda a čapíroval uši. Jinak tam nikdo nebyl. Sedl jsem si na bobek u tůně, kde chytil táta nejvíc úhořů. Vyndal jsem dózu s růží a vysypal tu drobítku na rozhraní tišiny a proudu. Některá zrnka se potopila na dno řeky, některá plavala dál. Přál jsem si, aby ho řeka zanesla do krásných teplých moří, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je někdy zima lidem na této planetě, která se točí jak barevný kolotoč pořád dokola.
Zvednu hlavu a spatřím pár velkých ptáků, bílých labutí. Mávají křídly a letí k zbraslavskému zámku, v němž se slzy, smích a lidé změnili v sochy.
162
OTA PAVEL
ZLATÍ
ÚHOŘI
Uspořádal, ediční poznámku a doslov napsal Bohumil Svozil
Na přebalu použito výřezu z obrazu
Rudolfa Kremličky
Typografie Rostislav Vaněk
Vydal Československý spisovatel v Praze
roku 1985 jako svou 5206. publikaci
Odpovědní redaktoři Lenka Ščerbaničová
a Milan Pávek
Výtvarný redaktor Bohuslav Holý Technická redaktorka Ivana Škorpilová Vytiskl Tisk, n. p., knižní výroba, záv. 3, Revoluční I, Český Těšín AA 8,20, VA 8,51. 601/22/856. Stran 184 Vydání v této podobě první Náklad 60 000 výtisků 13/33. 22—016-85. Kčs 17,-
KNIHOVNA ČESKÉ ^