[88]
[89]
básnického obrazu v nejrůznějšíeh podobách. Únavu z tohoto stL vu je dnes cítit zcela zřetelně. Nebylo by také nesnadné prokázal vat na některých současných básnických výtvorech, že básnickí obraz, který pozbyl samozřejmosti pojmenování vlastního, pjffl zbývá i básnické účinnosti. Riziko, nutné riziko poezie záleží dněl už mnohem méně v tom, najít nový obraz — neboť cesty jsou vyj chozené a dokonale přístupné epigonům —, než v tom, dosáls nout, aby básnické pojmenování, ať jakékoliv; melo přesvědčiv!! vztah k pojmenované skutečnosti. Obraz, který příliš naléhavě dává najevo básníkovu subjektivní libovůli, působí jako dětské hraní se slovem — bez dětské svěžesti; nejeví se však vážným úsil lim o zvládnutí skutečnosti. Netroufáme si ani v nejmenšítn pred^ vídat východisko, jaké si poezie najde, ani chvíli, kdy se jí to poá daří. Svou drobnou úvahou, umožněnou právě dnešním pocitem! z poezie, chtěli jsme jen naznačit, že výsledkem bude podle vší| pravděpodobnosti opět takové básnické pojmenování, které sej bude chvít v neklidné, ale právě proto ostře působivé rovnováze^ mezi obrazem a pojmenováním neobrazným.
(1946).
DIALOG A MONOLOG
I. VSTUPNÍ POZNÁMKY
rrtw..t.j ■
Otázka vztahu mezi monologem a dialogem patří k naléhavým "otázkám dnešní poetiky i teorie dramatu, avšak také — a vlastně ■především — samé jazykovědy. Zejména úvaha o promluvě jakožto aktuální aplikaci jazykového znaku nemůže, jak ještě vysvitne ■z další souvislosti naší studie, být dovedena ke zdárnému konci, dokud nebude vyšetřen vztah mezi dialogem a monologem;1^ dosud lingvisté, pojednávajíce o promluvě, mívají na mysli zpravidla projev monologický. Větší studie, zabývající se (mimo jiné otázky dialogu) vzájemným poměrem monologu a dialogu, jsou vlastne jen dvě, jedna z nich Tardova v knize L'opinion et la foule (Paris 1922), kde otázkám dialogu je věnována obsáhlá kapitola L'opinion et la conomation, druhá pak L. P. Jakubinského, jež pod názvem O dialogičeskoj rečivyšla ve sborníku Russkaja reč 1 (Peter-burg 1923, red. L. V. Ščerba). Rozdíl mezi těmito studiemi po stránce metody je ten, že Tardovy úvahy jsou orientovány sociologicky, činíce si východiskem mimojazykové okolnosti, za kterých k dialogu dochází a které mají vliv na jeho vývoj, kdežto Jakubinskij jakožto lingvista vychází od vnitřní výstavby dialogu, i když přitom nezanedbává vztah řeči k vnějšku, zejména k předmětné situaci, do které je hovor zaklíněn. Pokusíme se v několika
1) Termín „monolog" pojímáme zde ovšem ve smyslu lingvistickém, nikoli v onom, který mu přisuzuj e úzus divadelní; tam mini se jím vlastně dialog s nepřítomným nebo pomyslným partnerem; pro lingvistiku znamená však monolog jazykový projev o jediném účastníku aktivním bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost účastníků ostatních, pasivních; typickým monologem ve smyslu lingvistickém je proto např. vypravování.
[90]
následujících odstavcích o kritický rozbor oněch tezí Jakubinské-ho a také Tardových, které se zblízka dotýkají našeho tématu.-
Dvojice monolog-dialog jeví se Jakubinskému jedním z funkčních protikladů jazykových, podobně jako např. jazyk spisovný a hovorový nebo intelektuální a emocionální. A v této dvojici jeví.1 se Jakubinskému základním (podle pozdějšího označení zavedeného N. S. Trubeckým: „bezpříznakovým") členem dialog, kdežto monolog je mu „umělou" nadstavbou dialogu. Jakubinského zařádění dialogu a monologu mezi jazyky funkční znamenalo v své době rozhodující obrat v metodologickém postoji lingvistiky k oběma těmto jevům. Mohlo-li se do té doby zdát, že volba mezi monologem a dialogem je záležitost nahodilých a lingvisticky irelevantních okolností doprovázejících aplikaci jazykového znaku, ukázala Jakubinského teze, že tato aplikace je lingvistickým aktem volby mezi dvěma pevnými a zákonitými soubory jazykových konvencí. V tom, že rozdíl mezi monologem a dialogem učinil předmětem lingvistického zájmu a zkoumání, je veliká zásluha Jakubinského, jednoho z průkopníků funkčního nazírání na jevy jazykové. Dnes však, kdy funkční pojímání jazyka je už metodologickou samozřejmostí, projevuje se potřeba podrobnějšího pojmového rozlišení.
Označení „funkční jazyk" týká se vztahu niézi cílem vyjádření a jazykovými prostředky k dosažení tohoto cíle vhodnými. O volbě jistého souboru prostředků („funkčního jazyka") k aktuální promluvě rozhoduje v každém daném případě individuum mluvící. Volba mezi monologem a dialogem nezávisí však jen na záměru a rozhodnutí mluvícího, nýbrž na vztahu mezi oběma stranami účastnými jazykového projevu, mezi účastníkem mluvícím a naslouchajícím, mezi subjektem aktivním a pasivním. Projev počatý jako monolog může se v svém průběhu změnit v dialog zásahy „pasivních" účastníků (přiházívá se to např. při parlamentních řečech), a naopak zase rozhovor může převážením jednoho účastníka nad ostatními přejít v monolog buď na delší chvíli, nebo natrvalo. Ani o volbě jazykových prostředků při dialogu nerozhoduje jen jediný účastník; svědectvím toho je okolnost, že při dialogu může každý z účastníků užívat jiného funkčního jazyka: jeden např. emocionálního, druhý intelektuálního, jeden spisovného, druhý hovorového — je známo, jakých efektů je možno dosáhnout takovýmto kontrastováním funkčních stylů např. v dialogu drama-
[91]
ckém- Rozdíl mezi monologem a dialogem jeví se takto jako cosi 'ubšího, než je diferenciace jazyka ve funkční styly, třebaže se nolog a dialog jeví w^/jako kanonizované soubory jistých Jarkových prostředků. Jde však při nich o víc než o pouhé funkční fajněření: monolog a dialog jsou dva navzájem protikladné elementární postoje, z nichž jedním prochází s osudovou nutností ždé uvedení ve vztah jazyka s mimojazykovou skutečností. Je dále ještě třeba pojednat o druhé z tezí Jakubinského, které 'se nás týkají, totiž o jeho tvrzení priority dialogu před mono-'■ logem. Budiž předem poznamenáno, že Tarde hájí tezi zcela opačnou: podle něho náleží priorita monologu; uvedeme nejdříve výroky jeho:
Mnohem dříve, než se jazyk stal užitečným v rozhovoru (conversa-tion), byl již prostředkem k vyjadřování rozkazů a připomínek náčel-, níků nebo k formulování sentencí moralistických básníků. Zkrátka, nejdříve a nutně byl jazyk monologem. Dialog se dostavil teprve později; to je ostatně ve shodě se zákonem, že jednostrannost předchází před vzájemností, (c. d., s. 91)
A jinde opět:
Je pravděpodobné, že na raném úsvitě řeči, v první rodině nebo kmeni, jež byly svědky prvních pokusů o vyjádření, mělo monopol řeči individuum nadanější než ostatní; tato individua ostatní toliko naslouchala, jsouce již schopna, byť s námahou, rozumět, ale neschopna napodobit mluvícího. Dar řeči přispíval jistě k vyvýšení mluvícího jedince nad jeho okolí. Z toho lze vyvozovat, že monolog otce mluvícího k dětem a otrokům předcházel před vzájemných hovorem otroků a dětí i před rozhovorem jich s otcem a náčelníkem, (s. 92)
A konečně:
Na rozdíl od antických epopejí a také od chansons de geste, kde je rozhovorů tak pořídku, vyznačují se moderní romány, počínaje si. de .  Scudéry, stále vzrůstající hojností rozhovorů, (s. 99)
Jííkubinskij, přesvědčený naopak o prioritě dialogu, cituje Ščerbovo zjištění o jazykové praxi dialektické ze studie Vostočno-luziclcoje narecije:
Připomínaje si dobu strávenou mezi těmito polosedláky a polodělní-ky, s údivem zjišťuji, že jsem nikdy neuslyšel monologů, nýbrž jen útyokomtédialogy. Přiházelo se, že se mnou jezdili lidé do Lipska na výstavu nebo ha práci do okolních měst atd., ale nikdo nikdy nevyprávěl
[92]
o svých dojmech, nýbrž omezovali se zpravidla na více nebo méil živý rozhovor. A to nikoli z nekultúrnosti, nýbrž možná spíše naopifa z průměrné kultivovanosti, z věčného shonu za novými povrchnfgfS dojmy a z jakéhosi chvatu odlišujícího dělníky od skutečných sedilí ků [...] Všechna tato pozorování dokazují, že monolog je do značíf? míry umělou formou a že skutečnou svou podstatu odhaluje jazyk v diaW, £».(s.l32)
Sám Jakubinskij formuluje pak ještě důrazněji:
Není vzájemného jednání pomocí jazyka tam, kde není dialogu, alli existují naopak takové skupiny lidí spjaté vzájemným jednáním, ktejl ré znají toliko dialogickou formu a neznají formu monologickou [ |j Každé vzájemné jednání vůbec se podle své podstaty chce vystříhat! jednostrannosti, chce být oboustranné, „dialogické", a vyhýbá sel „monologu". Každé jednostranné jednání, pokud je jinými lidmi vníl máno, vyvolává v nich radu silnějších nebo slabších reakci, kteref směřují k tomu, aby se viditelně projevily; Tak je tomu i s působeními monologu na posluchače: reakce vznikající během vnímání (vztaBS k projevu, hodnocení atd.) nutí je k projevům, a to jazykovým [...]* Ne nadarmo se říká, že je třeba umět naslouchat druhému, nauat se,l dopřávat mu sluchu, kdežto přerušovat jej netřeba umět, protožef k tomu sklon je vrozený [...] K tomu, aby lidé poslouchali monolog; jsou zpravidla nutné jisté vhodné podmínky, např. organizace shro-ji máždění s pořadím mluvčích, s udělováním slova;'Š předsedou —*; a i přitom se ještě ozývají hlasy „z publika" [...] Dialog, přestože je?, beze vší pochyby jevem kulturním, je zároveň větší měrou než monolog i jevem přírodním, (s. 132-139)
Máme tedy před sebou dvě protichůdná mínění, z nichž jedno ] přiznává prvenství monologu (Tarde), druhé dialogu (Jakubinskij), Kterému z nich třeba přisvědčit? Zřejmě má každé z nich část pravdy. Proti Tardovi lze však uvést, že „rozkazy otců a náčelníků", kterých se dovolává, lze sotva pokládat za monolog: jsou to dialogy, při kterých replikami jsou jednání mimojazykqvá: vyhovění rozkazům. Jakubinskému lze opět namítnout, že jsou" z denní zkušenosti známa prostředí, kde základní .formou jazykového projevu je monolog. Takové je napr. prostředí školní, kde převládá monolog učitelův při výkladu; i odpovědi žáků při zkoušení směřují k monologické reprodukci učitelova výkladu: je-li zkoušenec přerušován, tj. projevuje-li zkoušející snahu nahradit monolog dialogem, bývá to žákem pociťováno jako ztížení zkoušky. Nelze tedy ani předpokládat prioritu monologu, ani prokázat obecnou prioritu dialogu; vztah mezi monologem a dialogem
[93]
Sp: spíš být charakterizován jako dynamická polarita, při které, ||e prostředí a doby, jednou nabývá vrchu dialog, jindy mono-Pfúkolem dalších kapitol naší studie bude ukázat, že jejich vzá-jfjjé sepětí je ještě užší, než by se mohlo jevit na základě dosa-ffních citátů a úvah.
N''     ' ■ íl. O ZÁKLADNÍCH STRÁNKÁCH A TYPECH DIALOGU.
Steré z růzností dosti paradoxních mezi uvedenými názory Tarifnými a Jakubinského vyplývají z toho, že každý z obou badate-ítniá při svých úvahách na mysli jiný odstín dialogu. Kdežto |J|ubinskij myslí, jak zřejmo z jeho výkladů, především na dialog flzného života splývající přímo a těsně s jednáním člověka (srov. Ižíiia s. 174n. jeho pojednání poukaz k včlenění dialogu do ob-yíčlehó životního kontextu), tane Tardovi na mysli především jjfonvéřzace", tj. dialog umělý, zbavený bezprostřední závislosti jjgía/životní praxi, pronášený zpravidla za okolností zvlášť k hovo-|řu přizpůsobených (shromáždění společnosti jen za účelem hovo-gni atd.). Takováto různost představ vede ovšem nutně k neshodě jfbadatelských. výsledků. Není proto dobře užívat termínu „dialog", i aniž si předem uvědomíme celou rozlohu a různotvárnost zjevu §jím označeného. A tak i naše studie, třebaže má za úkol zjištění ^.vztahu mezi monologem a dialogem, nemůže se vyhnout pokusu Sfvo.výěet oněch stránek dialogu, které nutně vyplývají z jeho podstaty; jen tak možno doufat, že nabudeme o dialogu představy úplné a nezkreslené.
Jaké jsou tedy nezbytné, a proto všudypřítomné stránky jazykového jevu nazývaného běžně dialogem? Jsou tři:
1. První z nich je dána vztahem mezi oběma účastníky, jejž ze stanoviska toho z nich, který právě mluví, lze označit jako vztah mezi „já" a „ty". I při monologu účastní se ovšem jazykového projevu strany dvě, avšak monolog nemusí být mluvčím nijak zvlášť výrazně „adresován"; ba dokonce zabarvuje takovéto „adresová-, ní" monologu (pomocí oslovení, osobního zájmena druhé osoby atd.), dojde-li k němu, monolog dialogicky. Polarita mezi „já" a ;,ty" je při dialogu proto tak zdůrazněna, že se při něm role mluvícího a naslouchajícího stále vyměňují; vzájemný vztah účastníků hovoru je proto pociťován jako napětí, neupoutané k žádné z obou mluvících osob, nýbrž existující skutečně „mezi" nimi;
[94]
[95]
li i
ll v
objektivuje se proto jako „psychologická situace" hovoru; srojij známý fakt, že jistá nálada, byť i měla původ v duševním rozpolí žení jediného z účastníků dialogu, zmocňuje se mnohdy rychli všech účastníků ostatních a udává pak ráz celkového emocioriálf ního zabarvení dialogu. |
2. Druhou základní stránku dialogu tvoří vztah mezi účastnil hovoru na straně jedné a reální, předmětnou situací, která účastníky ve chvíli hovoru obklopuje, na straně druhé. Předmětná! situace může do hovoru vnikat nepřímo, stává-li se jeho tématem? i přímo, a to tak, že svými proměnami má vliv na směr rozmluvy (tak např. téma hovoru se změní vlivem události, která upoutá pozornost mluvících: výkřik zaslechnutý z ulice atp.), nebo dc konce že poukaz k ní nahrazuje jednotlivá slova, popř. i vety! a celé repliky rozhovoru (tak např. vejde někdo do místnosti, kd< leží mrtvý, nevida jej a nejsa zpraven o jeho osudu; ptá se druhá osoby v místnosti přítomné: „Kde je X?", a osoba odpovídá bezel slov pouhým ukazovacím gestem). Vliv předmětné situace na rozhovor může ovšem být krajně omezen, to se děje např. tehdy, se-jdou-li se hoVořící v místnosti zvlášť k hovoru určené nebo jsou-li'1 od předmětné situace okolní izolováni tématem hqyoru velmi odf ní vzdáleným; i v takových případech stačí však často nepatrný, náraz vycházející z předmětné situace k uplatnění jejího vlivu na rozhovor. Předmětná situace je tedy v dialogu všudypřítomná; ne-li vždy aktuálně, tedy aspoň potenciálně.
3. Třetí nutnou stránku dialogu tvoří specifický ráz jeho významové výstavby; jestliže obě předchozí stránky jsou dány vnějšími okolnostmi, jež jazykový projev doprovázejí, tkví tato třetí uvnitř jazykového projevu samého, jsouc záležitostí jeho souvislosti.' V dialogickém projevu prolíná se a střídá několikerý, aspoň dvojí kontext, na rozdíl od projevu monologického, jenž má kontext jediný a nepřetržitý. Nemůže se ovšem ani dialog obejít bez významové jednoty, avšak ta je dána předmětem hovoru, tématem, jež musí být v dané chvíli stejné pro všechny účastníky; bez jednoty: tématu je dialog nemožný, srov. posměšné lidové rčení „já o voze a on o koze" i folklorní parodii dialogu o dvojím tématě, rozhovor s hluchým: „Tetka, jdete z funusu?" — „I ne, prodala jsem husu.'' — „Teta, hodně plakali?" — „I ne, málo mi za ni dávali" atd. Něco, jiného než téma je kontext daný smyslem, jejž osoba mluvící do tématu vkládá, tj. stanoviskem, které k němu zaujímá, a způso-
ť i
fgv jakým jej hodnotí. Poněvadž je při dialogu účastníků více Sjeden, je tu i několikerý kontext: promluvy každé z osob, tře-Híise střídají s promluvami osoby druhé (popřípadě osob ostat-jglJh),'tvoří jistou jednotu smyslu. Poněvadž kontexty, které se Éäralägu takto navzájem prolínají, jsou odlišné, často dokonce Itotikladné, dochází na rozhraních jednotlivých replik k ostrým fíznamovým zvratům. Čím živější je hovor, čím. kratší jsou jed-Jbtlivé repliky, tím zřetelněji se vzájemné narážení kontextů promuje; vzniká tak zvláštní sémantický efekt, pro který stylistika stvořila dokonce termín: stichomytie.
Takové jsou tři hlavní a podstatné stránky dialogu. Bez žádné lizťflích není dialog možný, neboť dvě z nich vyplývají z nutných álníeh předpokladů hovoru, třetí pak tvoří sémantický rozdíl ifrfezi dialogem a monologem. Každá z nich projevuje se také svým způsobem v jazykovém skladu dialogu: : 1. Protiklad mezi „já" a „ty" má svůj jazykový korelát ve vý-: . ňarňovém protikladu mezi zájmeny — osobními i přivlastňovacími — prvé a druhé osoby, dále v protikladu mezi první a druhou jŔbsobou slovesnou, pak v imperativu, vokativu a do značné míry J ve větě tázací; může být promítnut i do protikladu mezi kladem jhřa záporem (ano — ne) a do některých syntaktických vztahů mezi větami, zejména do adverzace (avšak, ale) a do vztahu připouště-cího (přesto, nicméně). Všechny vyjmenované prostředky jazykové /sou schopny zdůraznit vzájemné ohraničení subjektů dialogu a vyzdvihnout různost jejich mínění, citů i chtění.
2. Vztah hovořících subjektů k aktuální situaci, za které se hovor děje, ke „zde a teď", dochází jazykového výrazu deixí prostorovou i časovou, představovanou zájmeny ukazovacími (tento, onen atd.), adverbii místními i časovými (zde, tam, teď, ráno, večer, dnes, zítra atd.), slovesnými časy (prézens proti préteritu a futuru). **
3. Významové zvraty, které, jak řečeno, vznikají na rozhraní jednotlivých replik v dialogu jako následek prolínání několikerého kontextu, mají svůj jazykový korelát v lexikálních protikladech rázu hodnotícího, jako: dobrý-špatný, krásný-ošklivý, ušlechtilý-rpodlý, důležitý-bezvýznamný, prospěšný-škodlivý atd.; hodnocení může ovšem být promítnuto i do protikladů kvalitativních, jako velký-malý, mladý-starý atd. Odstíny významových zvratů možných na rozhraní replik jsou ovšem mnohem bohatší než tyto
[96]
strohé kontrasty; často záležejí i v pouhé hře s významem, n|| ve využití dvojsmyslu a v různých druzích paradoxu. Po strafí fenologické docházejí významové zvraty v dialogu vyjádření nos tmi intonace (např. výškovým protikladem mezi dvěma sil sedními replikami), výdechové intenzity, timbru (srov. např. M nické opáčení partnerových slov) a tempa. I tyto foňologiM prostředky mají ovšem dosah významový, vyjadřujíce Čaji významové přesuny nedostupné slovnímu vyjádření. Čím vícé*j§ hovor založen na významových zvratech, tím větší nároky kláli na schopnost mluvčích ovládali hlas po jmenovaných stránkácjl proto také může společenská konverzace dospět skutečné kultí vovanosti jen v takových prostředích, která vládnou dokonalou hlasovou kulturou, a naopak zase rozvoj společenské konverzace* podporuje rozlišení intonace, exspirace, timbru a tempa v jemni odstíny. I Tři základní stránky dialogu, které jsme právě vypočetli a cha'1 rakterizovali, jsou, jak již řečeno, nutné, a proto všudypřítom-L , né: žádný dialog nepostrádá úplně ani jediné z nich. Přesto jsou^ ovšem případy, kdy některá z nich převažuje a zabarvuje tak roz-jj mluvu svými vlastnostmi. Z pouhých stránek dialogu stávají séí tak typy. Pokusíme se v několika následujících odstávcích chaiak-J terizovat tyto vyhraněné formy dialogu, odpovídající jednotlivým jeho základním stránkám.
Rozmluva prvního typu vyzdvihuje protiklad mezi „já" a „ty",-v dialogu takto zaměřeném pronikají zvlášť zřetelně prvky citové a volní. Nejkrajnějším jeho případem je proto hádka, od níž je již jen krok ke vzájemnému jednání. Čím kultivovanější je jisté společenství, tím silněji je v něm toto extrémní vyústění „osobního" dialogu potlačováno. Že však přesto má „osobní" stránka dialogu elementární důležitost, ukazuje bystře Tarde (s. 108): „Záliba v rozepři odpovídá dětskému instinktu, totožnému s oním, který se projevuje u ko(!at i u všech zvířecích mláďat. Avšak podíl rozepře na rozmluvě se zmenšuje dospíváním." Hádka jeví se tedy Tardovi ze stanoviska ontogeneze prvotní formou dialogu. Týž postup sleduje však podle názoru Tardova i vývoj fylogenetický; Tarde vykládá, že i ve vývoji společnosti se projevuje postupné ubývání podnětů k rozepřím, a tedy i rozepří samých: smlouvání v obchodě bylo odstraněno pevnými cenami, zmizela kolektivní ješitnost korporací, rodin a církví, která přečastp zavdávala pod-
1*
I
CM]
llípřím, zpřesnily se vědomosti o cizích zemích atd., 'neurčitost často dráždila k hádkám. „Je pravda, že pokrok Kôvänosti rozřešil mnohé z otázek kdysi živě přetřásaných, Jiruhé strany týž pokrok vyvolal nové otázky a nové diskuse, IjPji jsou již povahy méně osobní a jsou také méně úporné; fÉjia drsnost je z meh vyloučena: toho druhu jsou všechny dis-feldzofické, estetické, literární, morální, jež podněcují o'd-féj-äniž však jej zraňují.tiž)
Iřihlédneme nyní k druhé základní stránce dialogu, totiž ke hu mezi mluvícími osobami a aktuální předmětnou situací, j kdy ta se projevuje v čisté podobě? Nejzřetelněji děje se to Jrvoru „pracovním". Představme si např. dva inženýry dohovoria' se v krajině nebo i jen nad mapou krajiny o budování cest jío usplavnení řek atp. Jejich hovor, pokud nezabočí v diskusi, ffike pln deiktických poukazů k jednotlivým podrobnostem kra-lyTk jejímu celkovému útvaru atd. Mnohá substantiva budou nrazována ukazovacími zájmeny; větné členy nebo i celé věty ifctou v hovoru leckdy zastupovány ukazovacími gesty; ke krajin-é situaci bude hovor vázán i četnými příslovečnými určeními *. Hovor takto vedený bude co možná čistým představitelem íálogu spjatého s předmětnou situací. Podobně budou se „situač-Símu'1 hovoru blížit i jiné hovory při práci; občas, při práci ruč-píí, stane se hovor jen pouhým zlomkovitým průvodcem pracováních úkonů. Rozhovory tohoto druhu postrádají silnějšího tíitového zabarvení, není při nich napětí mezi hovořícími, nepřecházejí v jednání vzájemné, ale v jednání vůči situaci. Třeba jen = ještě dodat, že situace, ke které se vztahují, může být i vzdálena od aktuálního „zde a teď", může být umístěna jinde v prostoru i čase; srov. např. hovor mistrův s dělníkem v dílně b práci, kterou bude třeba vykonat na jiném, oběma známém místě, nebo která tam již byla vykonána.
Přejdeme nyní k třetí stránce dialogu, a tím ovšem i k třetímu jeho typu: obrátíme pozornost k dialogům osnovaným převážně na významových zvratech daných vzájemným prolínáním a střídáním několika kontextů. Hranice, kterou zde překračujeme, je závažnější než mezi typem prvním („osobním") a druhým („situačním"):
2) K této poznámce Tardově třeba dodat, že podle našeho pojetí tvoří diskuse spojující člen mezi dialogem převážně „osobním" (typ 1) a dialogem založeným na protikladu významových kontextů (typ 3).
[98]
dialog typu třetího je totiž poměrně velmi značně odpoutjfji přímé závislosti na vnějších okolnostech, a to jak na vzájéiŕSí citovém a volním vztahu rozmlouvajících, tak na předmětnérsll ci. Jeho cílem a zároveň Í krajní mezí je čistá hra významů. p§ davkem je soustředění pozornosti na dialog sám jakožto řeM významových zvratů; tomuto požadavku přizpůsobují se ivrí* okolnosti; lidé shromažďují se toliko za účelem hovoru, Čaf ve zvláštních místnostech, a je-li hovořících více než dva, tM mezi nimi jeden (hostitel), jenž bdí nad tím, aby hovor zůsts vzdálen jak vzájemných citových a volních vztahů mezi osol mi, tak i aktuální situace předmětné. Za těchto okolností dochl ke konverzaci, k hovoru pro hovor sám, do jisté míry samoúěl ňému, a proto dosti silně esteticky zabarvenému, jak správa vystihl Tarde: -M
Konverzací rozumím každý dialog bez přímé a bezprostřední užiti nosti, při kterém se mluví především proto, aby se mluvilo, pro zaB vu, pro hru, ze zdvořilosti. Tato definice vylučuje z našeho zájil soudní výslechy a diplomatická nebo obchodní vyjednávání, poral a dokonce i vědecké kongresy, byť oplývaly zbytečným povídánííffl Nevylučuje však mondénni flirt ani vůbec milostné rozhovory přel častou průhlednost jejich cíle, který přesto nepřekáží samoúčelné zj libnosti jazykového projevu [...] Kdybych zkoufn'al jen uhlazenäfl a kultivovanou konverzaci jevící se jako zvláštní umění, nemohl býlm jí datovat dříve než od patnáctého století ve Francii, o něco pozdě™ v Anglii a od sedmnáctého století v Německu, počínára-li ovšem svuffl počet teprve od konce klasického starověku. Ale již dlouho před pj| ným rozvinutím tohoto estetického květu civilizace počala se objeli vovat první jeho poupata na stromu jazyků; a třebaže jsou přízemni 1 rozhovory primitivů méně bohaté viditelnými výsledky než konvers zace elity, mají i ony velkou sociální důležitost, (s. 83-84)
Konverzace není tedy jako dva první typy dialogu životní saiý. mozřejmost, nýbrž kulturní výboj, a je na ní proto velmi mnohcl umělého, i sama volba tématu. Při prvních dvou typech dialogu! „osobním" a „situačním", je totiž téma zpravidla do značné míryl předurčeno nebo i zcela dáno zvnějška, situací psychologickou! nebo předmětnou, kdežto při konverzaci vzchází ze svobodnéf volby mluvčích. Je známo, jak často musí být téma konverzačního rozhovoru hledáno několikerým společným pokusem, než se na-1 jde takové, které by bylo vhodné pro všechny účastníky; velmil důležitou úlohu negativní má při tomto hledání zřetel k tomu,
__
íJlňstávalo co nejdále od aktuální psychologické i před-lÉůace. Leckdy se dokonce záměrně užívá konverzace pon jejího zdání k tomu, aby od této dvojí aktuální sítua-™p%2;ornost odvedena, aby byla situace „zamluvena". l|jeitt- nemožné, aby zřetel k okolní skutečnosti vnější p|byl zcela potlačen. Jde jen o pouhé směřování k samo-J^iiavoru átoto směřování dochází svého cíle co možná ||íi v krajních případech „bezpředmětného" hovoru; takové 'bývají přivozovány jen uměle za účelem zvláštního efek-lg,castě]i komického — sem náleží zejména „bezpředmětné" glpkomíků-klaunů na scéně (viz o nich Jakobsonův článek g Deset let Osvobozeného divadla, Praha 1937). Přihází se i-iobčas, že i konverzace „skutečná" dospívá dosti blízko ™ué*:hranici bezpředmětnosti, tak např. v hovorech lidí navzá-Siíézflámých, kteří jsouce nějakou vnější okolností donuceni ffálFdélší chvíli tváří v tvář, hovoří se jen proto, aby zabránili aápnému mlčení"; hovor se v takových případech skládá z obra-
Étéměř jen formálních, „synsémantičkých", které by mohly něco jriiěnat jen v souvislosti s určitým tématem, avšak neznamenají í$měř mc bez něho („Jsem téhož názoru jako vy, ale myslím, že Břeee jen..." — „Ovšem, třeba věc posuzovat z širokého hlediska." |&sVšakono to nabude nějaké tvářnosti." atp.). I takové případy jsou však jen okrajové; vztah ke skutečnosti, jak již řečeno, nemůže být úplně potlačen, jenže se na něj při konverzaci neklade hlavám důraz: odtud sklon k proměnlivostí tématu během konverzace
Éna rozdíl od dialogů prvních dvou typů, které se zpravidla původního tématu drží nebo se k němu aspoň tvrdošíjně vracejí. - Je-h však konverzace takto od bezprostředního vztahu k aktuální skutečnosti uvolněna, byť ne zcela z něho vybavena, vzniká otázka, zda lze jí přisuzovat, jak to činí např. Tarde ve výše uvede-ném citátu, „velkou sociální důležitost"? Nuže, přes vši svou nezávislost na situaci aktuální, nebo snad spíše právě pro ni včleňuje se konverzace velmi těsně do obecné situace sociální. O tom svědčí, jak ukazuje Tarde (s. 99nn.), již vliv,' který na konverzaci sociální situace v širokém slova smyslu vykonává: tak omezuje náboženství v jistých dobách konverzaci tím, že zapovídá některá témata, ukládá mlčení jistým skupinám (mnišské řády) a naopak zase některá témata hovoru poskytuje; politika vede např. v demokracii k hovorům o věcech veřejných, v absolutní monarchii naopak nutí
dávat přednost tématům literárním a psychologickým pozórj ním; pomsty hospodářské'vykonávají na konverzaci vliv v tom sí ru, že jejich příznivý stav dává dostatek volného času k hovo| a umožňuje pěstování jich i ukojením aspoň nejnaléhavěji hmotných potřeb. Taková je pasivní spojitost konverzace sel ciální skutečností; o aktivním vlivu konverzace na vytváření obs ného konsenzu v nejrůznějších záležitostech verejného zájmulj třeba pro jeho samozřejmost obšírného výkladu. Jen na uká budiž vzpomenuto vlivu konverzace na utváření obecného-ni,^ ru o věcech literárních: „Všude tam, kde v jistém prostředí bý. trvalým tématem hovorů literatura, vypracovávala se těmito hoví ry kolektivně, bez vědomého záměru hovořících poetika, literáff to zákoník obecně přijímaný a schopný dodávat hotové úsudli vždy navzájem shodné o všech druzích duchovní tvorby." (Tarc| s. 147) Vztah konverzace ke skutečnosti je tedy zvláštního druh! i tehdy, týká-li se konverzace nějakého konkrétního připadl „míní" jím obecnost. V té věci podobá se, ovšem mutatis mutal dis, uměleckému dílu, jehož věcný vztah také přesahuje konkréi ní téma; viz o tom naši studii Básnické pojmenování a estetickáfunk, ce jazyka.
Sluší dodat, že konverzace není jediný druh dialogu zalc^ na prolínání několika významových kontextů a riaí významových zvratech z toho plynoucích; formy dialogu konverzaci příbuzné! ale nikoli s ní totožné našli bychom často v básnictví, zejména! dramatickém, tak např. dialog „lyrický". Drama ostatně, i kdyžl k svým účelům využívá všech tří stránek dialogu a všech typů na| nich založených, obrací vždy, již pro svou uměleckou povahu, os^l treji pozornost divákovu lc významové stránce hovoru, než tomu? bývá v dialozích praktických.
Probrali jsme podrobněji tři charakteristické, navzájem značně odlišné typy dialogu: dialog „osobní", „situační" a konverzaci.; Nesmíme ovšem zapomenout zásadní jednotnosti dialogu: probrané námi typy jsou jenom krajní meze, ke kterým dosahuje převaha některé ze tří základních stránek tohoto podstatně jednotného jazykového jevu. Existuje však veliké, téměř nepřehledné množství různých odstínů dialogu vznikajících různými kombinacemi a různým „dozováním" jeho základních stránek. Není možno pokusit se v této studii o podrobnější výčet a o typologii odstínů dialogu; přesto však chtěli bychom poukázat k přechodným ty-
ňezi
llíjfin. spoje mezi typem třetím (dialog rázu konverzační-gfldým z prvních dvou typů námi jmenovaných (dialog jfflla ;,situační")- Zdá se nám to nutné právě proto, aby se y',-že zdánlivě velmi hluboký předěl, který konverzaci od 3íln dvou vyhraněných typů dialogu odděluje, nezasahuje é.podstaty jevu zvaného dialogem.
\iz přechodných typů, které chceme probrat, prostředku-Jionverzací a dialogem „osobním", založeným na protikladná »ty"; je jím diskuse. Již výše citovali jsme slova Tardova IfŽé diskuse nahradila během vývoje do značné míry hádky, j méně osobní než ony; tím je i historicky doložen přechod lialogu „osobního" k dialogu založenému na prolínání a stří-ggí kontextu; je ostatně možno vzpomenout i toho, že ve stře-pěkých disputacích byl ještě podíl osobního citového vztahu tzi účastníky mnohem silnější, než bývá v moderních vědeckých ^ ch. Vývojem došlo k tomu, že protiklad osob byl nahrazen ^otikladem «z/, tj. významových kontextů, a tím se diskuse při-ffžťla ke konverzaci, aniž kdy s ní zcela splynula. S konverzací Sbližují diskusi i překvapující významové zvraty na rozhraní sou-jplních replik, které leckdy vedou, ba svádějí k paradoxům osvětlujícím ostré rozdílnost mínění.
ŕ- Přechod od dialogu „situačního" k dialogu s převládající strán-ébu významovou, tedy ke konverzaci, má tvářnost ještě zajímavější. Zdůraznili jsme, mluvíce o konverzaci, že vliv předmětné situace na ni bývá pečlivě odstraňován již samou povahou místa, t íkde se rozhovor koná; mohlo by se tedy zdát, že zde jde o hranici ■j, nepřekročitelnou. A přece ukazuje postřeh Tardův, že právě mezi dialogem situačním a čistě významovým existovalo po dlouhou dobu těsné spojení:
Dosti často, tím častěji, čím blíže primitivnímu životu, hovoří muži i ženy, zejména však ženy, jen tak, že se přitom obírají jinou věcí, zaměstnávajíce se jídlem a pitím, nebo vykonávajíce lehkou práci, jako sedláci, kteří za večerních besed louskají luštěniny, zatímco jejich ženy předou, šijí a pletou, (s. 101)
Přechodný druh dialogu mezi dialogem situačním a čistě významovým je tedy hovor, který bývá zván besedou. S konverzací pojí jej čistě významové (nejčastěji asociativní) navazování replik, s dialogem situačním závazné, třebaže jen formální sepětí s předmětnou situací.
_[102]_
Predel mezí hovorem čistě významovým a ostatními d|| typy dialogu, noeticky velmi závažný, je tedy v praxi velmi: no překročitelný, právě proto, že svou podstatou je dialog jediný a nedílný. Avšak ani celkově nesmí být dialog pojímá^jl fakt osamělý. Vyložili jsme již ve vstupních poznámkách, žef zbytným průvodcem a stálým konkurentem je mu monolog. \|| sledujících kapitolách chceme se pokusit o důkaz, že jejichfl jemné sepětí je ještě mnohem těsnější a podstatnější, než bjl mohlo zdát na první pohled, že monolog i dialog jsou v povědof mluvčího při každém mluvním aktu přítomny zároveň, zápášf ještě v samém průběhu tohoto aktu o nadvládu. K tomuto důf zu bude nejdříve zapotřebí pohledu do psychologie jazyka.
III. OTÁZKA PSYCHICKÉHO SUBJEKTU V DIALOGU A JVIONOLOGU
Každý jazykový projev předpokládá aspoň dva subjekty, mezi kt| rými jazykový znak prostředkuje: subjekt, od kterého jazykov znak vychází (mluvčí), a subjekt, ke kterému se tento znak obraŠä (posluchač). Naznačili jsme již, že při monologu je jeden z těch! to subjektů trvale aktivní, druhý trvale pasivní, kdežto při dialof gu se role stále vyměňují; každý z obou subjektů je střídavě aktii ní i pasivní. Zdá se na první pohled, že pojem „subjekt" je zdi nutně synonymem pojmu „konkrétní psychofyzické individuum" ale není tomu tak: již z nejběžnějŠÍ jazykové praxe je znám jevi zvaný „samomluva", při kterém se individuum jazykovým proje-| vem myšleným nebo i hlasitě pronášeným obrací k sobě samémuJ Jediné psychofyzické individuum je tedy při samomluvě nosite-J lem obou subjektů nutných k jazykovému projevu, aktivního i pasivního. Je-li projev rázu dialogického, mohou se oba subjekty, í realizované týmž hlasem jediného individua, střídat, obracet se vzájemně k sobě jakožto „já" a „ty". V takovémto rozštěpení téhož individuálního vědomí ve dva subjekty jazykového projevu třeba hledat původ středověkého literárního tématu označovaného jako „spor duše s tělem"; dvojitost subjektu při jediném psychofyzickém individuu je zde promítnuta v dvojjediné spojení duše s tělem. Je přirozené, že vztah mezi „já" a „ty" je při samomluvě velmi pohyblivý; tak najdeme např. v Březinově lyrice několik případů, kdy se zdá, jako by si zájmena první a druhé osoby ;
[103]
fe^vyměnila místa; tak je tomu např. v básni nazvané cha-jPtícky Slyším a dmi, jejíž první a poslední strofa zní:
S| slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh, ffio&mým bodnutím krev tryskla tónů tvých; fňika v kícčích jen zahřměla naklávesách |t noci úzkosti na dveře umdlených.
llfópný roj tvých včel, jenž z mého ulét úle, Iftromu dutého jsem kouřem vyhnal zpět; píni )sem uvěznil a sugescí své vůle Wck písní zahořld jsem mízu, dech a květ.
(Sahaní na západe)
R^e mluví? Ten, kdo druhého oslovuje zájmeny „ty" a „tvůj", felBilefl druhý, jenž je takto oslovován? To je ponecháno v nelit neboť by nebylo nic snazšího než vzájemný poměr zámě-JfzIjBtíěn převrátit („Když slunce zpívalo, já na svůj nástroj %H, jen pod tvým bodnutím krev tryskla tónů mých" atd.). Pře-ffcení gramatických osob je zde užito jako postupu současně äsnického i noetického.
Miz tyto úvahy stačí, aby naznačily složitost otázky subjektu jazykovém projevu vůbec. Nám vsak jde o to, abychom si ověřili ifeněnku, že při samém zrodu jazykového projevu se uplatňuje ^lísání mezi zaměřením na „já" a zaměřením na „ty", a tedy i kolí-lÉapí mezi monologem a dialogem. Poslechněme proto, co praví ppEgger ve známém spise La parole intérieun (Paris 1881): „Jsme4i ^sužováni nespavostí, nemůžeme umlčet svou myšlenku; slyšíme ji, ;neboť mluví nahlas; a netoliko ji slyšíme, ale nasloucháme jí jako ' hlasu cizímu, neboť je v rozporu s našimi přáními; vzbuzuje v nás é" údiv a neklid, je nepředvídaná a nepřátelská." Na jiném místě téhož p spisu praví autor. „Přihází se dokonce občas ve stavu hypnagogic-kém [jt|. na rozhraní mezi stavem bdělým a snem, J. M.], že slova, která slyšíme, nejsou námi přisuzována ani nám, ani osobě jiné." Zůstává tedy v takových případech „já" zcela nerozlišeno od „ty". Vzpomínám sám na příhodu, kterou jsem zažil za únavy po dlouhé cestě: přítel řekl mi několik slov, která mi utkvěla v paměti; nevím vsak podnes, byla-li tato slova opravdu řečena, či zda jsem si je tehdy jen myslil já sám. Velmi názorný doklad kolísání mezi „já" a „ty" v jednotlivcově povědomí obsahuje příběh snu, jejž vypravuje
'Jill I
[104]
G. Ch. Lichtenberg (v knize Myšlenky o sobě. Myšlenky filozofi Myšlenky psychologické, přel. A. Gottwald, Praha 1912, s. 5®|
Bylo to koncern září 1798, kdy jsem někomu ve snu vyprávěl p mladé a krásné hraběnky H-ové, který mne a vůbec každého < Umřela v září 1791 v šestinedělí, či vlastně za porodu, který se i _ vedl. Otevřeli ji a dítě položili vedle ní do rakve a v noci s pochodft mi ji odvezli za velikého shonu lidu do sousedního města, kde bf rodinná hrobka. Stalo se tak na gottingském pohřebním voze, veffi toporném to vozidle. Tím tedy velice zpřeházeli mrtvoly. Nakonf nežli ji uložili do hrobky, chtělo ji zhlédnout několik lidí. Otevři rakev a shledali matku ležící na tváři, zmuchlanou s dítětem dohr| rnady [...] Tehdy jsem se často obíral tímto obrazem, zvláště proti že jsem velmi dobře znal jejího manžela, jednoho ze svých nejhotlj vějších posluchačů. Tento smutný příběh vyprávím tady někomu i snu před někým třetím, kterému byl také znám tento příběh. Ale ž. pomněl jsem (velmi podivno) okolnost s dítětem, která přec byl hlavní okolností. Jakmile jsem dovyprávěl, jak jsem myslil, s durazen. a dojetím toho, jemuž jsem vyprávěl, řekla třetí osoba: „Ano, a díti leželo vedle ní, všecko v chomáči." „Ano," takřka jsem vyhrkl v dak řeči, „a její dítě leželo zároveň s ní v rakvi."„Takový je sen. Pročfs mně podivný, jest toto: kdo mně ve snu připomněl dítě? Byl jsem to přece sám, jemuž napadla ona okolnost. Proě.jsem ji nepodal sám vel snu jako vzpomínku? Proč si moje obraznost stvořila třetí osobuj která mne překvapila a takřka zahanbila? Kdybych býval vyprávěl pft'4 běh ve stavu bdělém, najisto nebyla by mi uklouzla ona zajímaváf okolnost. Ve snu musil jsem ji pominout, abych se nechal překvapitl [...] Byl zde zdramatizován příběh velmi podivuhodný pro mne. Ale! vůbec není u mne nic neobyčejného, že mne ve snu poučí někdo tře;,; tí. Není to však nic více než zdramatizované rozpomínání.
Podali jsme tento značně obšírný pasus téměř úplně pro jeho po-| učnost: příběh, jejž reprodukoval v podobě vyprávění sen, byl v mysli autorově uchován zřejmě jako monolog spjatý s jediným vypravěčem. Sen však dá vypravěči opominout důležitý moment; a přidělí jej osobě jiné. Je zajímavé, že v příběhu samém je na mís-1 tě, kde se subjekt vypravování odštěpil od osoby hlavního vypravěče, neočekávaný významový zvrat, pointa příběhu. Řekli jsme výše, že pro dialog jakožto významovou výstavbu zvláštního druhu jsou významové zvraty na rozhraní sousedních replik charakteristické. Lze se tedy domnívat, že do jisté míry byla dialogizace latentné obsažena již v monologické verzi příběhu a že sen toliko odhalil potenciální dialogicnost skrytou v uvedeném místě monologu. Toto zjištění je důležité pro další postup našich úvah.
■ [105]
podrobnější pohled do psychického dění, z kterého se .zýkový projev, poskytne nám problém tzv. „vnitřního mo-Ifjkterým se zabývá praxe i teorie výpravné prózy několika 1L Jjiích desítiletí počínaje osmdesátými lety minulého století, fpíšoyatelů, kteří se vnitřním monologem umělecky zabývají, Jptjai ekvivalent psychického dění ve skutečné jeho podobě, ifepprobíhá v hlubokých vrstvách duševního života, na hranici Jfrvědomím a podvědomím. Problém tento řešilo několik umě-Jjjýchškol po sobě, počínaje symbolisty a konče prozatím sur-Hiisty, kteří dali problému i nové jméno: „automatický zápis" Icrituře au torna tique). Obtíž uměleckého zvládnutí vnitřního fonologu záleží — jak správně rozpoznal J. Cazaux (Surrealisme et %chologie, Paris 1938) — v tom, že ke vzbuzení iluze přímého pohledu do vnitřního života nestačí protokolární zápis jednotlivých fôžívpsychického dění; je k tomu třeba jiného způsobu podání, iež je onen, který se autorovi při sebepozorování spontánně na-jjízí: jako vždy a všude leží i zde mezi skutečností a uměním nut-fnost uměleckého přetváření. Zde je pramen teoretického zájmu |šamých umělců o otázky vnitřního monologu. Jejich úvahy nás zajímají potud, pokud v nich najdeme zmínky o psychologické spojitosti monologu s dialogem. V dalších odstavcích uvedeme několik citátů z nejrozsáhlejšího pojednání o vnitřním monologu, z knihy básníka (a také historika) E. Dujardina Le monologue inté-rteur (Paris 1931)9
Zajímavé je pro nás již samo autorovo pojetí monologu. Očekávali bychom totiž, že právě „vnitřní" monolog bude se autorovi jevit jako záležitost \en jediného subjektu, onoho, jenž psychické dční prožívá. Místo toho však spojuje Dujardín své pojetí vnitřního monologu s monologem dramatickým, jenž je v podsta-
3) lí^vodem k nim třeba poznamenat, že Dujardin, jeden ze symbolistu, uveřejnil ■ . r. 1887 román Les lawiers sani coupés, jenž je mnohými a ovšem i autorem samým pokládán za první pokus o umělecké využití vnitřního monologu. Román po svém vyjití zapadl téměř bez ohlasu a vzpomínka na něj oživla teprve počátkem let dvacátých při hlučném úspěchu Joyceova Ulyssa, jehož autor se dovolával Dujardina v svých projevech jako předchůdce. Současně se však vyskytli někteří, mezi nimi např. A. Gide, kdo prioritu Dujardinovu popírali tvrdíce, že techniku vnitřního monologu znali již autoři starší, zejména Dostojevskij. A tak byl Dujardin nucen pokusit se z důvodů obranných o teorii vnitřního monologu, zejména o definování rozdílu mezi ním a staršími, „nepřímými" popisy vnitřniho života románových postav. Jako každá opravdu vážná polemika vedla i tato k řadí bystrých postřehů.
[106]
tě projev dialogický. Ch. Le Goffic, jejž Dujardin cituje (s. 9s| praví, že „přesný popis citů, myšlenek a vjemů, které proběhni! lidským mozkem od sedmé do sedmnácté hodiny denní, hyíM monologem hodným tak velikého herce, jako byl Coquelin mlpj ší". A Dujardin sám připsal svůj román památce autora drámaťp kého, J. Racina; jak k věnování došlo, vysvětluje v knize o vniťí ním monologu charakteristickými slovy: „Toto věnování nebylí jen protest proti nespravedlnosti romantiků, ani jen výraz svrchä váného obdivu ke klasické kráse; byl výrazem vůle navázat, práve přes nepřízeň větru a přílivu, tímto pokusem na tradici; znamená lo zejména také ctižádost pokračovat jinými prostředky a ni jiném poli v básnickém výboji Racinově. To však nebylo pochopy no: byla příliš velká vzdálenost mezi řádem rozumu, v jehož] mezích se dál vývoj 17. století, a řádem iracionálna, do kteréhel jsem se pokoušel vniknout. Většina přátel kladla mi otázku, proíi jsem svou knihu připsal právě Racinovi," í Mladý Dujardin, tvůrce techniky vnitřního monologu, navazo-ja val tedy vědomě na tradici dramatu, básnictví dialogického,^ a chtěl tuto tradici přenést „na jiné pole" i pokračovat v ní „jiný-íj mi prostředky". Stejně jako všichni symbolisté podlehl paradoxíj nímu vábení vyjádřit to, co na lidském duševním životě je skry-, té a nevyslovitelné, avšak na rozdíl od svých básnických druhů! vycítil ostře potenciální dialogičnost duševního dění: v tom jel jeho objev. Ze stanoviska lingvistického dal by se cíl, který Du->| jardinovi tanul na mysli, formulovat jako transpozice dialogu do řeči monologické.
Šlo ovšem zároveň ještě o transpozici jinou, pro nás rovněž poučnou: Dujardin toužil totiž, opět jako dobrý symbolista, pře-, nést do básnictví umělecké postupy hudby Wagnerovy:
Román Les lauriers sont couph byl počat s pošetilou ctižádostí přenést do literatury postup R. Wagnera, jejž jsem si definoval takto: vyjádření duševního života pomocí nepřetržitého proudu hudebních mo- a tivů, které se dostavují jeden za druhým, postupně a bez konce, aby ,| vyjadřovaly v tomto seřadění „stavy" myšlenky, citu a vnímání; v literatuře šlo o realizaci nebo spíš o pokus realizace tohoto postupu sledem krátkých vět, z nichž každá by podávala jeden z těchto stavů myšlenky a jež by za sebou šly jako řetěz nárazů, bez logického pořádku vycházejících ze samé hlubiny bytosti či — jak by se řeklo dnes — z nevědomá a podvědomá, (s. 97)
[107]
Pnárii ozřejmovat!, proč se duševní život jeví Dujardino-išípg: „nahodilost" sledu, v kterém za sebou jdou jednot-Órfázěi působí stálou významovou proměnlivost podoba-jyznaniové proměnlivosti dialogu. Ještě zřetelněji vysvitne PŽtu následujícího:
^fiolog řekl by, že netoliko myslíme v několika „plánech", ale že |||$nyŠlenka neustále přeskakuje z jednoho z těchto plánů do dru-Igíjjg. děje se to s rychlostí, která dodatečně může budit zdání sou-$ĚĚHošii, 'aniž jí ve skutečnosti je; a v tom právě záleží dojem neuspo-Iptaiie' nahodilosti, kterým působí vnitřní monolog; „nepřetržitá íiě" jpýceova je v podstatě linie „lomená", (s. 61n.)
ijípópišuje Dujardin to, co jsme jako vzájemné prolínání a stří-n^hěkolikerého kontextu označili za jednu ze základních strá-l^áiógu. Ják ukazuje básník, jě tento podstatný příznak dialogu 3|JÍŽen již v duševním dění, z kterého jazykový projev vzchází, Jpimůž tedy přísluší priorita před jazykovým projevem. Stává se iyfStaké zřejmým, kde je pramen, oscilace mezi jediností a mnohostí subjektu ve vědomí jedincově, o které mluvily výše uvedené tífaty z;Eggera a Lichtenberga: různost významových kontextů, Jío:Ícterých se duševní děje řadí, může být velmi snadno přičtena půzhosti subjektů. Pro nás vyplývá z těchto úvah poučení, že Imphológičnost ä dialogičnost jsou současně a nerozlučně přítom-. 'pý jíž v psychickém dění, z kterého jazykový projev vychází, a že fStónolog s dialogem nesmějí být pojímány jako dvě navzájem cizí ía stupňovitě řáděné formy jazykového projevu, nýbrž jako dvě -síly, jež spolu neustále zápasí o převahu dokonce i v samém průběhu promluvy. Úkolem příští a poslední kapitoly bude pokusit se ■i o důkaz této teze na jazykovém projevu samém.
IV. DIALOG V MONOLOGU A MONOLOG V DIALOGU
Pokusíme se nejdříve o vysledování dialogičnosti potenciálně obsažené v monologu. Materiál nad jiné vhodný, přesvědčivosti doslova experimentální, poskytne nám k tomu dramatizace povídky V. Dýka Krysař, podniknutá E. F. Burianem a předvedená v lednu 1940 divadlem D 40. Při této dramatizaci počínal si totiž Burian podstatně jinak, než bývá pravidlem: neomezil se na vypreparování a dramaturgickou úpravu dialogů obsažených přímo v básníkově textu,
nýbrž dramatizoval text celý, tedy i jeho partie monologické, pó| žuje při tom có možná doslovně původní jeho znění. Takovýto p| covní postup je nad jiné vhodný k tomu, aby odhalil potenciáli dialogičnost skrytou v monologických částech Dykovy povídil Počneme příkladem:
V. Dyk!
V neděli, po slavné mši, bylo živo a rušno v hospodě U Žíznivěji člověka. — Hospoda U Žíznivého člověka byla nejslavnější a nejobíll benější z toho, co mělo hanzovní město Hammeln. Nikde jinde šicff ko daleko nepopiii lepšího vína; a kuchařka krčmy, černá Líza, moruf se s kteroukoli měřiti. Ani hlavy obce nepohrdaly vstupem do klenií té síně hostinské; měly svůj stůl pečlivě chráněný před vetřelci, Oiryí okoušely první nově došlé sudy; ony pronášely závažné a rozhodné slovo ve věcech kuchyně a veřejného mínění. — V hostinci U Žíznivé! ho člověka se uzavíraly obchody, poněvadž opatrní a rozšafní ohú né města Hammeln teprve zde se rozehřívali; uzavíraly se zde sňatky! poněvadž opatrní a rozšafní občané města Hammeln teprve zde poí čali pomýšlet na něco, co by se podobalo lásce asi tak, jako se vrabec! podobá orlu. Jestliže občana města Hammeln stihl smutek, šel popítiá ke Konrádu Rógerovi (tak se jmenoval zavalitý krčmář, dobrý člo;J víček, který nepohrdal poklady vlastního sklepa!). Přihodilo-h se|_ však něco radostného, bylo také popiti u Konráda Rôgera. Nikdol nedovedl tak bujaře sdílet radost; oslavovaly se křtiny,.,|:zdálo se, že's křest koná se v domě Rogerově; oslavovaly se jmeniny, a podobalo* se, že oslavuje Roger sám.
E. F. Burian:
První hon: A nejživěji a nejrušněji je U Žíznivého člověka v neděli po'í slavné mši, cizince. Duhýhost: Hospoda U Žíznivého člověka byla vždy nejslavnější a nej-; oblíbenější z toho, co mělo město Hammeln. Cizinec (netečně): Hm...
První kost: Nikde jinde široko daleko nepopijete lepšího vína... Druhý host: A kuchařka, černá Líza, může se s kteroukoli měřiti. Roger (vyměňuje jim sklenice s vínem).
První hosf. Pravda, kamaráde... že ani hlavy obce nepohrdají vstupem do tvé hospody...
Roger (majestátně): Tam — mají svůj stůl pečlivě chráněný před vetřelci. A ony okoušejí nově došlé sudy... Ony pronášejí závažné a rozhodné slovo ve věcech kuchyně a veřejného mínění... Tam — u svého stolu... (Odspěchá.)
Druhý hosf. U Žíznivého člověka se uzavírají obchody...
^Wjwsf. ...poněvadž opatrní a rozšafní občané Hammeln teprve ^^■rozehřívají... jĚkýfatf' Uzavírají se zde sňatky! ||f$w: Dokonce!
XHtfhost: ...poněvadž opatrní a rozšafní občané města Hammeln uprve zde počínají přemýšlet o něčem, co by se podobalo lásce asi fekíjak0 se vrabec podobá orlu... (Rozesměje se a ostatní po něm.) ^OfáBfMost: Ano... tak je to U Žíznivého člověka, cizince... To všech-Mowusíte vědět, přičházíte-li dó Hammeln.
Wpfonfkotr. Jestliže občana města Hammeln stihne smutek, jde si popít IfeKonrádu Rógerovi.
Wijizinec Rôger se jmenuje ten zavalitý krčmář? W-pípm host: Ó, to je dobrý človíček! Ten nikdy nepohrdne poklady 1 vlastního sklepa.
-'Druhý kost: Přihodí-li se však něco radostného, je také popiti ' ii Konráda Rôgera.
Prenthosf. Nikdo nedovede tak bujaře sdílet radost! ~0ruký host: Nikdo tak nedovede oslavovat krtiny. -Prvníhost: Zdálo se kolikrát, že křest se koná v domě Rogerově. '" Dtuhýhost: Oslavovaly se jmeniny, a podobalo se, že oslavuje Roger sám.
íf.Témčř beze změny znění přešel zde monolog v dialog, a to ni-_"koli monolog sám v sobě „dramatický", nýbrž klidný monolog ■ výpravný. Vypravěčem monologu byl básník sám, partnery dialogu jsou osoby, vzešlé z uskutečnění předmětné situace, o které monolog toliko vyprávěl: jsou jimi hosté krčmy U Žíznivého člo-věka; v samém textu monologu však nejsou tyto osoby nikterak "dány. Monolog vydal tedy svou dialogizaci skutečně ze sebe, ze : své výstavby, nikoli ze svého tématu: jakým způsobem se to stalo? Především byla zde Dykova záliba ve vyjadřování větami hlavními, navzájem souřadnými; spojování těchto vět v souvětí děje se u Dýka zpravidla způsobem slučovacím, i když skutečný jejich významový vztah je jiný než kopulativní („oslavovaly se krtiny a zdálo se", místo „oslavovaly-li se krtiny, zdálo se" nebo „kdykoli se oslavovaly krtiny, zdálo se"). Monolog je tak. již v svém původním stavu rozčleněn ve významové úseky navzájem nezávislé, z nichž každý se může do značné míry osamostatnit, nehledě k tomu, že mnohofunkčnost kopulativního spojení činí jejich vzájemný syntaktický, a tím i významový vztah potenciálně mnohoznačným: je tak naznačena možnost významových zvratů na rozhraních replik, i když v citovaném úseku dialogu
jdou repliky za sebou klidně, bez nápadných významový! přesunů.
Další okolnost, která již v původním monologu vychází] vstříc budoucí dialogizaci, je hojnost slov a obratů zjevně něj aspoň náznakem hodnotících; takové jsou např.: superlativ „nej slavnější a nejoblíbenější", spojka „ani" ve významu stupňovacíj („ani hlavy obce nepohrdaly"), dále slova, která v samém svěji významu obsahují odstín hodnocení, jako „závažný a rozhodný! „opatrní a rozšafní", a konečně i hodnotící přirovnání „co by < podobalo lásce asi tak, jako se vrabec podobá orlu". Až na májL výjimky jsou hodnocení v textu jednosměrně kladná, a postrádá tak zdánlivě pro dialog žádoucí vzájemné protikladnosti; ta všaf je umožněna tím, že některá z nich jsou míněna zjevně ironic| („opatrní a rozšafní občané"), jiná aspoň připouštějí ironický 1 klad. Tyto dvě okolnosti, jednak převážně kopulativní ráz větnýc spojení, jednak množství hodnocení zčásti kladných, zčásti nických, umožnily dramaturgovi, aby jediným trhnutím rozvoln souvislou vazbu monologu v sled dialogických replik. Dialogič nost byla tedy již potenciálně přítomna v textu monologickéffij což jen potvrzuje naši tezi z předešlé kapitoly. Důležité přitom je že prostředky, kterými byla dána, jsou rázu jazykového, a že tedl sama jazyková stránka textu jeví se zde jakožtô'oscilující mezil monologem a dialogem.
Ještě zřetelněji než v dialogu psaném uplatnila se dialogičnosií citovaného místa při jevištním provedení, kde režisér měl k dispqj zici rozdíly zvukových vlastností: intonace, timbru, exspiŕacef a tempa. A právě E. F. Burían-režisér těchto vlastností bohatě vfM užívá, je to zřejmé i z psaného textu Krysaře, doprovázeného ná^ pádně velikým množstvím režijních poznámek, jež většinou budf přímo, nebo nepřímo vyžadují na herci změnu hlasu po některé! ze jmenovaných stránek. Tak např. nedlouhá 1. scéna (odpovídá^ jící 1. kapitole Dykova textu) má takovou poznámku téměř při' každé replice, někdy dokonce několik během repliky jediné. Uvedeme je, aby aspoň ze slovního jich znění byla zřejmá rozsáhlost-stupnice, jež ovšem v hlasové skutečnosti je daleko bohatší: Agnes* s lehkým smíchem, se smíchem, akcent smíchu, žensky naléhavě,, lehký smích, vydechne uchvácena, sotva vydechuje, velmi vážně, šeptá, mazlivě dětsky se zasměje, po chvíli tiše vydechne, velmi hluboce; Krysař vřele, s vášní, "tiše, temně, ale prudce. I odstíny!
druhu jsou obsaženy již v původním monologu, třebaže |||y: jsou dány obsahem vět, významem slov, jejich emocio-iím zabarvením, větnou stavbou.^ A tak také zvukové přemě-Iroří složku latentní dialogičnosti Dykova monologu, ^alogičnost" jazykového projevu nepočína tedy teprve jeho leněním v jednotlivé repliky; lze dokonce, opět v Burianově ímátizaci Krysaře, najít doklad, který přímo prokazuje sekun-fřnost tohoto rozčlenění i v samém dialogu. Dykův text, tento-áteidialogický, zní:
|f „Ano," zasmála se žena ve dveřích. „Při svatbě Kateřiny objevila se l^pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna, a Kateřina padla do 'í'mdlob. Lidé nesnesou nic tak málo, jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se pak zavolat krysaře." „Připravujete svatbu nebo krtiny?" otázal s, se krysař náhle, bez přechodu.
tfirian tento dialog doslova přejímá, avšak přesunuje hranici mezi eplikami:
^ Agnes (se smíchem): „Při svatbě Kateřinině objevila se pořádná krysa. ^' Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob.
Krysař. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť. Připravujete svatbu nebo krtiny?
sjedná ze dvou vět, které u Dýka pronáší Agnes, byla u Buriana přisouzena krysaři. Našel se tedy uvnhřprvm z původních promluv (dialogický zvrat, který se dramaturgovi jevil žádoucnějším rozhraním mezi oběma promluvami než rozhraní zvolené básníkem. Tím ■však nebyl významový zvrat mezi větou „Lidé nesnesou nic tak málo" atd. a následující otázkou „Připravujete svatbu" atd. — ač dramaturgem posunut dovnitř repliky — nikterak potlačen, nýbrž spíše zdůrazněn, protože se v živém přednesu nutně projeví náhlou změnou timbru kryšařova hlasu.
Co z tohoto případu pro nás vyplývá? To, že „dialogičnost" i samotné dialogické řeči není soustředěna jen na rozmezích mezi replikami, nýfírž, podobně jako v monologu, prosycuje stejnoměrně
4) Burían-režisér přejímá vůbec často z básnických textů výrazné intonační motivy, z kterých si vytváří, slovník zvukových znaků pro jisté dramatické situace již
■ nezávisle na textech původních. Anekdotický doklad zaslechnutý na zkoušce:
■ . Herečka má vyslovit slovo „Krysaři!", jehož zabarvení Dykův text přímo, popi-
suje takto: „Krysaři," zašeptala Agnes chlácholivě a prosebně. Burian, vyslovuje slovo sám a dodává: „Takto se to musí říci; tuhle intonaci objevil pro české divadlo jednou provždy Šrámek" — tedy básník v textu psaném.
[112]
D13]
UM!
d 1
Re mm
X I
V II
řeč celou. Abychom si toto tvrzení ještě zřetelněji ověřili, uvedl ještě jeden, poslední příklad z Krysaře. Stačí nám tentokrát jeh: maturgická úprava, bez básníkova textu. Jde o scénu mezi A|j a krysařem; místo je ve světnici Agnes, doba ráno po milo$fJ noci. Krysař přechází neklidně po scéně, Agnes sedí na lůžkuI
Agnes (po chvíli úzkostlivého pozorování tiše): Jak je v svém hn>. krásný! Jeho oči planou znepokojujícím ohněm. Všechny jeho po by zkrásněly. Jako by vyrůstal... (Choulí se strachem v koutku lůžlí Vyrůstej, krysaři, krásná Agnes čeká... Bojím se, krysaři, tvé neznát moci. Nechápu ji dobře, ale podléhám jí chvílemi. Bojím se a mil svou bázeň. Miluji také tebe, krysaři... (Vrhne se k němu a obej; ho. Prosebně:) Krysaři...
To, co zde čteme, je sice delší souvislý projev, ale přesto zaklíní ný do dialogu a adresovaný partnerovi, tedy dialogický. Na třecí místech čteme režijní poznámky, které předpisují změnu mimik! a gestikulace a s ní přirozeně.i změnu hlasovou; pří přednes bude možná hlasových proměn ještě víc. Poněvadž však tyto prol měny jsou signály zvratů významových, zřejmých ostatně v dal ném případě i z proměn emocionálního zabarvení textu (obdivl strach, láska), dokazuje jejich přítomnost, že i vnitřní významová! výstavba citované promluvy je ve stálém pohybu. Čím „dialogičf tější" je dialog, tím hustěji je významovými zvraty prostoupena bez ohledu na hranice replik. Z teze o potenciální dialogičnostif každého jazykového projevu vyplynula nám tedy jako dusledekf teze další, o dialogu jako zvláštním druhu významové výstavby zaměřeném na maximum významových zvratů; rozvržení dialoguj v repliky jeví se v tomto osvětlení jako znak druhotný.5) I po této \
5) Ze směřování dialogu k maximální a nepřetržité významové proměnlivosti lze ! vysvětlit nepomíjející příchylnost dramatu k verši, která dovedla přežít i drti- \ vý náraz realismu a naturalismu. Mohlo by se na první pohled zdát, že právě drama počítající s předvedením v hmotném prostředí pomocí reálních lidí- ' -herců má nejméně důvodů k udržování básnické konvence tak vzdálené od skutečné mluvy, jakou je básnický rytmus; zatím si však drama možnost ver- ' šového podání podnes udrželo, kdežto epika se jí do značné míry vzdala. Vysvětlení třeba hledat v tom, že verš je jednotkou netoliko rytmickou, ale i významovou a že touto svou vlastností rozmnožuje možnost významových zvratů, tak žádoucích pro diaíog. Každé meziveršové rozhraní jeví se ve veršovaném dialogu potenciálním místem významového zvratu. Text sám může této možnosti v daném případě využít nebojí pominout. Vzniká tak jistý syn-kopický vztah mezi rytmem a významovou výstavbou textu, umožňující neobyčejné bohatství odstínů.
Íri
Iffáxíedy pravdu funkční lingvistika, když vedle označení fpinamenajícího jistou vnější formu jazykového projevu í&ériníp „dialogická řeč", kterým se míní osobitý druh jazy-|>&fa ovšem i významové) výstavby. Třeba jen ještě dodat pfljalogičnost" označující potenciální tendenci ke střídání ijÉjfej-jQ i více významových kontextů, tendenci, jež se uplatňu-JISq: v:dialogu, ale i v monologu.
Šfiyý'ií nyní ještě převrátit problém v tom smyslu, že si póloží-Sbtáízku monologičnostiv dialogu. Nej viditelnější je přítomnost filologického živlu v dialogu tehdy, je-li monolog (tj. řeč proná-j.bez zásahu druhého účastníka hovoru, byť přítomného, tedy Jbii monolog „dramatický") do dialogu vložen, jako napr. loupežnického Našich Juriantech vypravování dědečka Petra nora, jak přišel k svým památným tolarům. V takových případech fevšak o setkání dvou vyhraněných jazykových forem; nám jde |íše o monologickou tendenci prostupující dialog bez porušení pHo specifického rázu.
Sr-T A tuto tendenci můžeme pozorovat v každé téměř rozmluvě, pripomeňme si jen známou okolnost, že zpravidla jeden z mluvcích projevuje snahu ovládnout hovor: „Přihází se velmi zřídka, fže role mluvčích jsou při rozmluvě rozděleny stejnoměrně. Nej-lĚastěji mluví jeden z nich mnohem více než druhý. Platonovy dialogy jsou toho příkladem" (Tarde, c. d., s. 146). K převaze jednoho mluvčího nad ostatními docházívá z různých důvodů: pro lepší informovanost, pro převahu intelektuální, sociální, věkovou atp. Vždy však ten, komu převaha připadá, ztělesňuje tendenci k mono-: logizaci dialogu, a tato tendence dochází i výrazu jazykového " (ve stavbě vět, ve volbě slov atd.); působí ovšem také na významovou výstavbu, která počne v promluvách toho, kdo v dialogu převažuje, projevovat sklon k nepřetržité souvislosti logické bez významových zvratů. Jsou ještě jiné případy monologizace dialogu; tak např^dochází k ní i v klidné besedě mezi účastníky sobě navzájem blízkými a rovnými tím, že jeden z mluvčích zapomene na svého partnera a mluví „pro sebe", oddávaje se vzpomínání nebo zahloubávaje se do svého nitra. Také značnější počet účastníků hovoru přivozuje téměř nutně monologizaci, ježto při něm rozdělení úloh stěží může být rovnoměrné; zpravidla se v takových případech automaticky jeden z účastníků stává hlavním mluvčím, ostatní pak téměř jen pasivními posluchači; docházívá
4713
_pifl_
i k tomu, že místo dialogu vzniká řetězec monologů: jednot! mluvčí se ujímají slova po řadě k souvislým projevům; tento sob „hovoru monology" je, jak známo, oblíbeným a prastarý kompozičním schématem povídkových cyklů.
Zvláštní druh monologizace nastává tehdy, dostoupí-li kel senzus rozmlouvajících osob takové míry, že úplně zmizí mnohi násobnost kontextu, nutná pro dialog; v takovém případě m|l se dialog jako celek v monolog střídavě pronášený; za příklad můll nám posloužit Fragment dialogu z Maeterlinckova dramatu 7»| ríeur. Scénická situace je zde taková, že dvě osoby, stařec atil nec, pozorují, stojíce pod širým nebem, oknem rodinu ve svetnf ci; rozhovor zní, jak následuje:
Cizinec: V této chvíli se lidé ve světnici mlčky usmívají... Stařec: Jsou klidní... Neočekávali jej dnes večer... Cizinec: Usmívají se bez pohnutí... ale hic, otec klade prst na rty.. Stařec: Ukazuje na dítě, které usnulo na srdci matčině... Cizinec: Matka se neodvažuje zvednout zrak ze strachu, aby nevyrťj| šila dítě ze spánku...
Stařec: Už nepracují... Panuje hluboké ticho.
Stupeň i odstín monologičnosti v dialogu mohou tedy být velmi rozmanité a teprve rozbor řady konkrétníclv,případů mohl b|| ukázat důležitost monologičnosti pro dialog v'celé její závažností! i rozloze; před takovým rozborem musilo by ovšem předcházet! podrobné lingvistické rozlišení řeči monologické od dialogické! Obojí tento úkol přesahuje rámec naší studie určené k tomu, abjii podala noetické předpoklady takovýchto zkoumání. Jako próza1! tímní charakteristika rozmanitosti možných kombinací dialogu] s monologem bud'tež uvedena slova básníka Dujardina, míněnáí ovšem jen vzhledem k dialogu dramatickému, ale platná v podstat tě pro dialog vůbec:
Podlehlo-li tolik básníků svodům dramatické formy, nestalo se to| proto, že tato forma poskytuje možnost poněkud všední — a zpravn dla draze zaplacenou — ztělesnit své koncepce v prostředí pomalovali ných pláten, ale proto, že drama umožňuje, aby básníci dali promhi- J vit skrytým hlasům, které slyší v hloubi svého srdce. Ten a nejiný je ŕ zdroj zajímavosti netoliko oněch řídkých skutečných monologů,;^ s kterými se v dramatě setkáváme, ale i všech partií dialogických, v kterých osoba mluví jakoby k sobě samé: někdy se celá replika jeni zdánlivě obrací k partnerovi, jindy opět celá věta nebo i jen pouhý | větný člen zazní voláním podvědomá, stávajíce se tak útržky mono-
[115]
m. V tom smyslu je pravý dramatický dialog kombinací skrytých jJhblogů, vyjadřujících duši jednající osoby, s dialogy ve vlastním Mfea smyslu, (c. d., s. 3Sa.)®
říjilconce svých úvah o monologu a dialogu. Pokusili jsme affcazati v nich tezi, že'monologičnost a dialogičnost tvoří lidní polaritu jazykového dění, která dochází přechodného fäy obnovovaného vyrovnání v každé promluvě, ať formálně iblogické či dialogické. Nebylo však naším úmyslem odpově-ffítůto tvrzením na otázku monologu a dialogu. Šlo spíše jen jípoložiti ji.
(1940)
L:€) Třeba ovšem dodat, jak již výše řečeno; že skrytá monologičnost není vždy •'••••••^ptojev duše",.ale často následek vnějších okolností rozhovoru.