*4 Ortodoxie
beze změny. Kruh se vrací sám v sebe a je omezený. Kříž rozpřahuje svá ramena do čtyř větrů; ukazuje směr všem svobodným poutníkům.
Symboly samy o sobě mají při těchto závažných věcech jen ml- \ havý význam. Jiný symbol vzatý z hmotné přírody vyjádří výstižně skutečné místo, jež má v historii víra v tajemství. Jediná stvořená ' věc, na kterou nemůžeme pohledět, je zároveň jedinou věcí, v jejímž světle se díváme na všechno ostatní. Jako slunce o polednách tajemství vysvětluje všechno ostatní jasem své vítězné neviditelnosti. Abstraktní intelektualismus je (v přesném smyslu běžného rčení) pouhá měsíční záře; je to světlo bez tepla, světlo druhotné, odrážené mrtvým světem. Řekové měli pravdu, když ; učinili Apollóna bohem fantazie a zdravého rozumu, neboť byl zároveň ochráncem básnictví i lékařství. O nutných dogmatech a určitém světovém názoru budu mluvit později. Avšak onen transcendéntalismus, jímž žijí všichni lidé, zaujímá v podstatě takové místo jako slunce na obloze. Uvědomujeme si je jako nějaký nádherný zmatek; je to něco zároveň skvělého i beztvarého, oslňujícího i nejasného. Kruh měsíce je naproti tomu stejně jasný a nesporný, stejně uzavřený a nevyhnutelný jako Euklidův kruh na tabuli. Neboť měsíc je naprosto rozumný; je otcem bláznů a dal též všem lunatikům své jméno.
III. kapitola
Sebevražda myšlení
Hovorová úsloví bývají nejen působivá, ale 1 dost svérázná; neboť slovní obrat se často dostane do tak malé škvíry, že nepřipouští výklad. Výrazy jako "vyvést z rovnováhy" nebo "přišel k tomu jak slepý k houslím" by mohl razit takový Henry James ve svém úsilí o verbální přesnost. Ale není hlubší pravdy nad tu, kterou vyjadřuje běžné rčení, že má někdo "srdce na pravém místě". Je v tom zahrnuta idea normálního poměru: nejen že nějaká funkce existuje, ale má i správný vztah k jiným funkcím. V záporném smyslu by tato věta vystihovala s neobyčejnou přesností poněkud chorobné milosrdenství a zvrácenou laskavost většiny nejvýznač-nějších pokrokářů. Kdybych měl například spravedlivě vylíčit povahu Bernarda Shawa, nemohl bych se vyjádřit přesněji, než že má hrdinsky veliké a ušlechtilé srdce, ne však srdce na pravém místě. A tak je to i s typickou společností naší doby.
Moderní svět není špatný; v některých věcech je moderní svět až příliš dobrý. Je plný zplanělých a promrhaných ctností. Je-li otřesena náboženská soustava (jako bylo otřeseno křesťanství za reformace), nejsou zbaveny pout jen neřesti. Neřesti se ovšem uvolní, pohybují se nevázaně a škodí. Ale uvolňují se i ctnosti, poletují ještě nevázaněji a škodí ještě víc. Moderní svět je plný starých křesťanských ctností, které zešílely. Ctnosti zešílely, protože byly od sebe navzájem odloučeny a těkají osamoceně. Tak napři-
26
Ortodoxíe
Sebevražda myšlení
27
klad záleží některým vědcům na pravdě; ale jejich pravda je nemilosrdná. Některým humanltářům zas jde pouze o milosrdenství; ale jejich milosrdenství je bohužel často nepravdivé. Pan Blatch-ford například napadá křesťanství, protože se pomátl jedinou křesťanskou ctností: čiře mystickou a téměř iracionální ctností lásky. Má podivnou představu, že usnadní odpuštění hříchů, bude- 11 tvrdit, že žádné hříchy neexistují. Pan Blatchford není jen prvotním křesťanem; je jediným prvotním křesťanem, kterého měli sežrat lvi. Neboť v jeho případě je pohanská výtka vskutku oprávněná: jeho milosrdenství by znamenalo pouhou anarchii. Je opravdu nepřítelem lidského pokolení - protože je tak lidský. Jako opačný extrém bychom mohli uvést břitkého realistu, který v sobě vědomě zabil veškerou radost z příběhů se šťastným koncem nebo z utěšování lidského srdce. Španělský inkvizitor Torquemada mučil lidi fyzicky kvůli mravní pravdě. Zola mučil lidi mravné kvůli fyzické pravdě. V Torquemadově době však byl alespoň systém, který mohl do určité míry dosáhnout toho, aby se spravedlnost a mír políbily. Teď se sobě ani nepokloní. Avšak mnohem působivější příklad než tyto dva, týkající se pravdy a milosrdenství, lze najít v pozoruhodném případě pokory na nepravém místě.
Jde nám pouze o jeden aspekt pokory. Pokora většinou znamenala brzdu zpupnosti a nekonečné lidské žádostivosti. Člověk vždy předstihoval své milosrdné skutky svými nově vymyšlenými choutkami. Sama jeho schopnost radovat se zničila polovinu jeho radostí. Tím, že si žádal rozkoš, ztratil hlavní rozkoš; neboť hlavní rozkoš je překvapení. Z toho vyplývá, že má-li člověk svůj svět zvětšit, musí se sám stále umenšovat. Vznešené vize, velká města i strmící vrcholky jsou dílem pokory. Obři, kteří šlapou lesy jako trávu, jsou dílem pokory. Věže, které se ztrácejí v nebi pod nejosamělejší hvězdou, jsou dílem pokory. Neboť věze jsou vysoké jen tehdy, dí-váme-li se vzhůru, a obři jsou tenkrát obrovití, když jsou větší než my. Celá tato gigantická představivost, jež je snad největší radostí člověka, je v podstatě naprosto pokorná. Bez pokory nelze mít z ničeho potěšení - ani z pýchy ne.
Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě. A to se právě zvrátilo v pravý opak. Dnes šije člověk jist právě tou částí člověka, kterou by si neměl být jist - sám sebou. Část, o níž pochybuje, je právě ta část, o níž by pochybovat neměl - božský rozum. Huxley hlásal pokoru, která se
spokojuje tím, že se učí od přírody. Novodobý skeptik je tak pokorný, že pochybuje i o tom, zdaje schopen se učit. A tak bychom byli na omylu, kdybychom ukvapeně tvrdili, že neexistuje pokora typická pro naši dobu. Existuje: aleje prakticky jedovatější než nejvýš třednější pokořování asketů. Stará pokora byla ostruhou, která člověku nedovolila, aby se zastavil; nikoli hřebíkem v botě, který by mu bránil pokračovat v cestě. Neboť stará pokora nutila člověka pochybovat o jeho úsilí, což ho mohlo přimět k tomu, aby pracoval houževnatěji. Nová pokora naopak nutí člověka pochybovat o jeho cílech, což bude mít za následek, že se přestaneme namáhat vůbec.
Na každém rohu můžeme potkat člověka, který pronáší šílené a rouhavé tvrzení, že se možná mýlí. Denně se setkáváme s někým, kdo prohlašuje, že jeho názor samozřejmě nemusí být správný. Jeho názor ovšem správný být musí, jinak to není jeho názor. Jsme na nejlepší cestě vytvořit pokolení, které bude myšlenkově tak skromné, že neuvěří ani v násobilku. Jsme v nebezpečí, že spatříme filozofy, kteří budou pochybovat o gravitačním zákonu, jako by to bylo něco, co si sami vymyslili. Pochybovači dřívějších dob byli příliš pyšní, aby se dali přesvědčit; tihle jsou naopak příliš pokorní. Mírní jsou dědici země; ale moderní skeptikové jsou příliš mírní, aby se vůbec dožadovali svého dědictví. Právě tato intelektuální bezmocnost je naším druhým problémem.
Předešlá kapitola se zabývala zjištěnou skutečností, že hrozí-li člověku nebezpečí morbidity, vychází toto nebezpečí spíše z rozumu než z fantazie. Neměl to být útok na rozum, spíš poslední důvod k jeho obraně. Neboť rozum potřebuje obranu. Celý moderní svět je v boji proti rozumu a věž se již kymácí.
Často se říká, že myslitelé nenalézají odpověď na záhadu náboženství. Nesnáz však není v tom, že by nemohli najít odpověď, nýbrž že nemohou najít onu záhadu. Jsou jako děti, které jsou příliš hloupé, než aby postřehly rozdíl v tvrzení, že nahoru neznamená na horu. Moderní náboženští liberálové například mluví o autoritě v náboženství nejen jako by neměla žádný smysl, ale jako by nikdy pro ni neexistoval žádný důvod. Nejen že nechápou její filozofický základ, ale nevidí ani její historickou příčinu. Náboženská autorita byla nepochybně často tyranská nebo nerozumná, stejně jako každý právní systém (a zejména dnešní) je necitelný a plný kruté lhostejnosti. Je rozumné, ba dokonce skvělé útočit na policii. Moderní kritikové náboženské autority se však podobají lidem, kteří by chtěli útočit na policii, aniž kdy slyšeli o lupičích. Neboť lidský duch je ohrožen velkým a reálným nebezpečím - ne-
Ortodoxie
.péčím tak konkrétním, jako je loupež. Proti němu byla postave-jako hráz, ať právem či neprávem, náboženská autorita. A něco >ti němu rozhodně postaveno být musí, má-li naše pokolení Lknout zkáze.
Toto nebezpečí záleží v tom, že lidský rozum má volnost zničit na sebe. Jako jedna generace může zabránit vzniku příští gene-:e tím, že všichni vstoupí do kláštera nebo skočí do moře, tak iže určitá vrstva myslitelů do jisté míry znemožnit další myšlení i, že bude učit následující generaci, že myslet nemá cenu. Je rtečné mluvit stále o rozdílu mezi rozumem a vírou. Rozum sám Dředmětem víry. Je věci víry tvrdit, že naše myšlenky mají vůbec íaký vztah ke skutečnosti. Pouhý skeptik si musí dřív nebo po-íji položit otázku: "Proč by vůbec mělo něco platit - pozorování edukce? Proč by dobrá logika nemohla být stejně mylná jako atná logika? Obojí je jen mozková činnost odrodilé opice." Mladý ;ptik řekne: "Mám právo myslit sám za sebe." Ale starý skeptik, jptik naprostý, říká: "Nemám právo myslit za sebe. Nemám vů-2 právo myslit."
Existuje myšlení, jež potlačuje myšlenky. Je to jediné myšlení, ;ré by mělo být potlačeno. To je ono základní zlo, proti němuž la namířena každá náboženská autorita. Objevuje se jen na nci úpadkových období, jako je naše, a jeho zkázonosný prapor zvedl H. G. Wells; napsal vytříbenou ukázku své skepse pod ná-;m "Pochybnosti o nástroji". Vyslovuje se tu skepticky o mozku bec a pokouši se vymýtit jakoukoli realitu ze všech svých výroků nulých, přítomných i budoucích. Právě proti této vzdálené zkáze ly původně zřízeny a vedeny všechny vojenské systémy v nábo-istvi. Kréda a křižácké výpravy, hierarchie a hrozná pronásledo-ni nebyla organizována, jak se z neznalosti tvrdí, pro potlačení lumu. Bylo to pro obtížnou obranu rozumu.
Slepým intelektem člověk věděl, že začne-li se jednou o věcech omezeně pochybovat, rozum přijde na řadu první. Autorita kně-dávat rozhřešení, autorita papežů definovat autoritu, dokonce lutorita inkvizitorů zastrašovat - to všechno byla jen temná ranná zařízení kolem jediné ústřední autority, nedokazatelnější nadpřirozenější než všechny ostatní, autority člověka myslet, ď víme, že tomu tak je, a nic nás neomlouvá, nevíme-li to. Neboť ršíme, jak skepse proráží starým kruhem autorit, a zároveň vine, jak rozum kolísá na svém trůně. Tou měrou, jak odešlo boženství, odchází i rozum. Neboť obojí má tutéž primární a au-ritativní povahu. Obojí je nástrojem dokazování, který se sám vy-
f
Sebevražda myšlení
29
myká důkazu. A tím, že jsme zničili ideu božské autority, jsme z velké části zničili i ideu oné lidské autority, jež je základem exaktní vědecké práce. Dlouho a vytrvale jsme se pokoušeli strhnout mitru pontifikálního človeka; a jeho hlava padla s ní.
Aby se to nezdálo neodůvodněným tvrzením, bude snad žádoucí, i když trochu nudné, probrat zběžně hlavní moderní myšlenkové směry, které svým účinkem potlačují myšlení. Materialismus jakož i názor, že všechno osobní je iluze, mají takový vliv; neboť je-li smysl mechanismem, myšlení nemůže být příliš vzrušující, a je-li vesmír neskutečný, není o čem přemýšlet. V těchto případech však je účinek nepřímý a pochybný. Někdy naopak je přímý a zřetelný, zejména v případě tak zvané evoluce.
Evoluce je dobrou ukázkou moderní inteligence, která, ničí-11 něco, ničí sama sebe. Evoluce je buď nevinný vědecký popis, jak vznikly určité pozemské věci; anebo, jde-li o něco víc, je to útok na samotné myšlení. Ničí-li evoluce něco, není to náboženství, nýbrž racionalismus. Znamená-li evoluce prosté to. že konkrétní věc zvaná opicí se pozvolna proměnila v konkrétní věc zvanou člověk, nemůže to popudit ani ty nejpravověrnější, protože osobní Bůh může tvořit pomalu i rychle, zejména je-li Jako křesťanský Bůh mimo čas. Znamená-li to však něco víc, znamená to, že neexistuje opice jako východisko změny, ani neexistuje člověk jako cíl změny. Znamená to, že neexistuje žádná věc, která by byla věcí. Při nejlepším existuje jen jediné: totiž že se všechno mění a plyne. Není to útok na víru, nýbrž na rozum: není možno myslit, nejsou-li věci, o nichž lze přemýšlet. Není možno myslit, nejsme-li odděleni od předmětu myšlení. Descartes řekl: "Myslím, tedy jsem." Filozofický evolucio-nista tento výrok převrací a dává mu záporné znaménko: "Nejsem, a proto nemyslím."
Pak je tu opačný útok na myšlení - ten. který podniká H. G. Wells, když tvrdí, že jednotlivá věc je "jedinečná" a že kategorie vůbec neexistují. I toto je čistě destruktivní. Myslit znamená spojovat věci. a nelze-li je spojovat, jsme v koncích. Není třeba připomínat, že tato skepse, zakazující myslet, zakazuje nutně i mluvit; člověk nemůže otevřít ústa. aby jí neodporoval. A tak když Wells kdesi říká: "Všechny židle se vzájemně naprosto liší", nepronáší jen chybný výrok, nýbrž si zároveň pojmově odporuje. Jsou-li všechny židle naprosto odlišné, nelze o nich mluvit jako o "všech židlích".
S tím je spřízněna falešná teorie pokroku, podle níž musíme měnit měřítko, místo abychom se mu snažili vyhovět. Slýcháme například často: "Co je správné v Jedné době, není správné v jiné."
30
Ortodoxie
Je to zcela rozumné, pokud to znamená, že existuje pevný cíl a cesty k němu jsou v různých dobách různé. Chtějí-li, řekněme, ženy být elegantní, přejí si podle vkusu doby buď ztloustnout, jindy zase zhubnout. Ale nelze říct, že se něco zlepší tím, že přestanou toužit po eleganci a budou chtít být jako obdélník. Jestliže se cíl mění, jak může existovat zlepšení, které cíl předpokládá? Niet-zsche přišel s nesmyslnou myšlenkou, že lidé kdysi vyhledávali jako dobro to, co teď nazýváme zlem; kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom mluvit o tom, že jsme je předstihli, ba ani že jsmeje nedo-stihli. Jak můžeme někoho předhonit, jdeme-li opačným směrem? Nelze se přít o to, zdali se jednomu národu lépe podařilo být nešťastným než druhému být šťastným. Vypadalo by to jako diskuse na téma, zda byl Milton puritánštější než je prase tlusté.
Je pravda, že člověk (pošetilý člověk) může učinit svým cílem nebo ideálem změnu. Ale jako ideál se i změna stává nezměnitelnou. Chce-li ten, kdo uctívá změnu, zhodnotit svůj pokrok, musí se přísně držet ideálu změny, nesmí začít lehkovážně flirtovat s ideálem jednotvárnosti. Pokrok sám o sobě nemůže pokračovat. Mimochodem, je pozoruhodné, že když Tennyson vítal poněkud neuváženým a chabým způsobem ideu nekonečné proměny společnosti, použil instinktivně metafory, která připomíná uvězněnou nudu. Napsal:
"Velký svět at věčně vín
po zvučných kolejích změny."
Pojímá i samu změnu jako nezměnitelnou kolej; a je tomu tak. Změna je snad nejužší a nejtvrdší kolej, do níž se člověk může dostat.
Jde však především o to, že představa podstatné proměnlivosti cíle je jednou z věcí, které prostě znemožňují myslit o minulosti nebo o budoucnosti. Teorie úplné změny měřítek v dějinách nás nezbavuje jen potěšení uctívat předky; zbavuje nás i mnohem modernějšího a aristokratičtějšího potěšení pohrdat jimi.
Tento strohý výčet sil, které dnes ničí myšlení, by nebyl úplný bez zmínky o pragmatismu; neboť ačkoli jsem zde užil pragmatické metody jako předběžného vodítka k pravdě a budu tuto metodu vždy hájit, lze ji uplatnit též extrémním způsobem, při kterém jakákoliv pravda vezme za své. Stručně řečeno, souhlasím s pragmatiky, že zjevná objektivní pravda nezahrnuje všechno; že existuje autoritativní potřeba věřit ve věci, které jsou pro lidskou mysl nezbytné. Tvrdím však, že jednou z těchto nezbytností je právě víra v objektivní pravdu. Pragmatik radí člověku, aby myslel tak, jak myslet musí, a nestaral se o absolutno. Avšak právě jedna z věcí,
Sebevražda myšlení
31
na něž člověk musí myslet, je absolutno. Tato filozofie je vskutku jakýmsi verbálním paradoxem. Pragmatismu jde o lidské potřeby; a jednou z prvních lidských potřeb je být něčím víc než pragmatikem. Krajní pragmatismus je zrovna tak nelidský jako determinismus, jejž tak vášnivě napadá. Determinista (který, abychom k němu byli spravedliví, nepředstírá, že je lidskou bytostí) dělá nesmysl z lidského smyslu pro konkrétní volbu. Pragmatik, který se pokládá za specificky lidského, dělá nesmysl z lidského smyslu pro konkrétní fakta.
Abychom shrnuli svá dosavadní tvrzení, můžeme říci, že nej-význačnější běžné filozofické směry mají nejen rysy šílenství, ale rysy sebevražedného šílenství. Čirý pochybovač narazil hlavou na meze lidského myšlení - a rozbil šiji. Právě proto je tak marné varování pravoverných i vychloubání pokrokových lidí, pokud jde o nebezpečné dětství volné myšlenky. Co máme před sebou, není dětství, je to stáří a konečný rozklad volné myšlenky. Nadarmo uvažují biskupové a zbožné osobnosti o tom, co hrozného se stane, získá-li neomezená skepse volné pole působnosti. Dohrála svou úlohu. Nadarmo řeční výmluvní ateisté o velkých pravdách, které budou odhaleny, až volná myšlenka opravdu začne. Jsme svědky jejího konce. Nemá už, co by uváděla v pochybnost; uvedla se v pochybnost sanía. Nelze si představit nic fantastičtějšího než město, kde se lidé navzájem dotazují, mají-li nějaké já. Nelze si vymyslet skeptičtější svět než ten, kde lidé pochybují, zdali vůbec nějaký svět existuje. Byla by se jistě zhroutila rychleji a bez komplikací, kdyby ji nebyly chabě udržovaly při životě nehajitelné zákony o urážce náboženství nebo absurdní předstírání, že moderní Anglie je křesťanská. Ale ke krachu by došlo stejně. Bojovní ateisté jsou dosud nespravedlivě pronásledováni, ale spíš proto, že jsou starou, nikoli novou menšinou. Volná myšlenka vyčerpala svoji volnost. Je unavena vlastním úspěchem. Jestliže dnes nějaký horlivý volnomyšlenkář vítá filozofickou svobodu jako jitřenku, podobá se jen onomu muži u Marka Twaina, který se zabalen do ložních pokrývek šel podívat na východ slunce a dorazil právě včas, aby je viděl zapadat. Jestliže dosud nějaký ustrašený farář říká, že to bude hrozné, rozšíří-li se temnota volné myšlenky, lze mu jen odpovědět vznešenými a mocnými slovy Hillaira Belloca: "Jen se, prosím vás, netrapte vzrůstem sil, které jsou už v rozkladu. Zmýlil jste se v noční hodině; už je ráno." Není se už nač ptát. Pátrali jsme po otázkách v nejtmavějších zákoutích a na nejsrázněj-
32 Ortodoxie
ších vrcholcích. Našli jsme všechny, které bylo možno najít. Je na čase, abychom přestali hledat otázky a začali hledat odpovědi.
Je však třeba dodat ještě slovo. Na začátku tohoto předběžného rozboru jsem řekl, že myšlenkové zhroucení bylo způsobeno scestným rozumem, nikoli scestnou fantazií. Člověk nešílí proto, že postaví sochu kilometr vysokou, ale může se zbláznit, začne-li o ní přemýšlet po čtverečních centimetrech. Nuže, jedna filozofická škola si to uvědomila a chopila se toho jako způsobu, jak obnovit pohanské zdraví světa. Víme, že rozum ničí, ale vůle, říkají, tvoří. Konečná autorita je prý vůle, nikoli rozum. Nej důležitější není, proč člověk něco chce, ale že to chce. Nemám dost místa, abych sledoval nebo vykládal tuto filozofii Vůle. Vyšla, tuším, od Nie-tzscheho, který hlásal něco, co se jmenuje egoismus. To bylo ovšem dost prostoduché, neboť Nietzsche popíral egoismus prostě tím, že jej hlásal. Hlásat znamená rozdávat. Egoista napřed nazve život nemilosrdnou válkou a pak si dá co největší práci, aby vycvičil své nepřátele ve válčení. Hlásat egoismus znamená provádět altruismus. Ať to však začalo jakkoli, v běžné literatuře je tento názor zcela obvyklý. Hlavní obranou těchto myslitelů je, že nejsou myslitelé; jsou tvůrci.
Říkají, že volba sama je něco božského. Tak Bernard Shaw napadl starou myšlenku, že činy nutno posuzovat mírou touhy po štěstí. Tvrdí, že člověk nejedná pro své štěstí, nýbrž ze své vůle. Neříká: "Zavařenina mě učiní šťastným," nýbrž "Chci zavařeninu." A v tom všem ho následují ostatní s ještě větším nadšením. Pozoruhodný básník John Davidson je tak unesen, že musí psát prózou. Vydává krátkou hru s několika dlouhými předmluvami. To je sice docela přirozené u Bernarda Shawa, neboť všechny jeho hry jsou předmluvami; mám podezření, že Shaw je jediný člověk na světě, který nikdy nenapsal báseň. Že však Davidson (který umí psát vynikající básně) místo toho píše pracnou metafyzickou prózu na obranu této nauky o vůli, svědčí o tom, že se nauka o vůli mezi lidmi ujala. Dokonce i H. G. Wells mluvil napolo jejím jazykem, když prohlásil, že člověk nemá hodnotit své činy jako myslitel, nýbrž jako umělec, který říká: "Cítím, že tato křivka je správná" nebo 'Tato linie musí jít takhle." Všichni jsou vzrušeni a ne bez příčiny. Domnívají se totiž, že pomocí této nauky o božské moci vůle budou moci vyváznout z pevnosti racionalismu, která je odsouzena k zániku. Domnívají se, že uniknou.
Ale neuniknou. Tato čirá chvála chtění končí stejným fiaskem a stejnou prázdnotou jako pouhé sledování logiky. Zrovna jako
Sebevražda myšleni 33
úplně svobodné myšlení zahrnuje pochybnost o samotném myšlení, tak víra v pouhé "chtění" ve skutečnosti ochromuje vůli. Bernard Shaw nepostřehl skutečný rozdíl mezi starým utilitárním měřítkem potěšení (jež je ovšem hrubé a lze je nesprávně vykládat) a tím, co navrhuje on. Skutečný rozdíl mezi měřítkem štěstí a měřítkem vůle je prostě v tom, že měřítko štěstí je měřítko, kdežto druhé není. Lze se dohadovat o tom, zdali cílem člověka, který skočil ze skály, bylo štěstí; není však možné se přít o to, zda byl řízen vůlí. Samozřejmě že byl. Lze chválit nějaký čin proto, že měl způsobit potěšení nebo bolest a tím odhalit pravdu nebo zachránit duši. Není však možné chválit nějaký čin, protože je projevem vůle, neboť v takovém případě chvála znamená pouze uznání, že je to čin. Nelze tím zvolit směr, který by byl lepší než jiný. A přece volba jednoho směru proto, že je lepší než jiný, je právě definicí vůle, kterou chválíme.
Uctívání vůle je popření vůle. Obdivovat pouhou volbu znamená odmítat volit. Přijde-li ke mně Bernard Shaw a řekne-li: "Chtějte něco," je to totéž, jako kdyby řekl: "Nezáleží mi na tom, co chcete", a to je zase totéž jako: "Nemám v té věci vlastní vůli". Nelze obdivovat vůli obecně, poněvadž její podstatou je jedinečnost. Výtečný anarchista jako John Davidson se pohoršuje nad běžnou morálkou, a proto vzývá vůli - vůli k čemukoli. Chce jen, aby lidstvo něco chtělo. Lidstvo však skutečně chce něco. Chce obyčejnou morálku. Davidson se bouří proti zákonu a radí, abychom chtěli něco nebo cokoli. Ale my už jsme něco chtěli. Chtěli jsme zákon, proti němuž se on bouří.
Všichni zbožňovatelé vůle od Nietzscheho po Davidsona ve skutečnosti postrádají chtění. Nemohou chtít a stěží si mohou něco přát. A chce-li pro to mít někdo důkaz, dá se provést docela snadno. Důkazem je to, že stále mluví o vůli jako o něčem, co se rozšiřuje a proráží na všechny strany. Ale je tomu právě naopak. Každý úkon vůle znamená omezení sebe. Přát si činnost znamená přát si omezení. V tomto smyslu je každý úkon úkonem sebeobětování. Zvolíme-li si něco, odmítáme všechno ostatní. Tato námitka, kterou stoupenci této školy obraceli proti manželství, je vlastně námitkou proti jakémukoli činu. Každý čin je neodvolatelným výběrem a výlukou. Bere-li si člověk jednu ženu, vzdává se všech ostatních; a zrovna tak, zvolí-li si jeden směr činnosti, vzdává se všech ostatních. Stanéte-li se anglickým králem, rezignujete na místo kostelníka v Bromptonu. Jedete-li do Říma, obětujete pestrý a zajímavý život ve Wimbledonu. Právě existence této záporné či
34
Ortodoxle
Sebevražda myšlení
35
omezující stránky vůle působí, že většina řečí anarchických zbož-ňovatelů vůle vypadá o málo lépe než holý nesmysl. John Davidson například radí, abychom neměli nic se zákazem "nesmíš"; je však jistě zřejmé, že tento zákaz je jen jedním z nutných doplňků ke "chci". "Chci se podívat do zoologické zahrady a ty mi v tom nesmíš bránit." Anarchismus nás zapřísahá, abychom byli smělými tvůrčími umělci a neohlíželi se na zákony a omezení. Je však nemožné být umělcem a nedbat zákonů a omezení. Umění znamená omezení; podstatnou částí každého obrazu je rám. Kreslíte-li žirafu, musíte ji kreslit s dlouhým krkem. Jestliže si smělým tvůrčím způsobem dovolíte nakreslit ji s krátkým krkem, zjistíte, že to není žirafa. Kdo vstoupí do světa faktů, vstupuje do světa omezení. Je možné oprostit věci od cizorodých nebo nahodilých zákonů, ale ne od zákonů jejich přirozené povahy. Tygra lze zbavit zamřížované klece, ale nelze ho zbavit jeho pruhů. Ani nelze zbavit velblouda jeho hrbu; přestal by být velbloudem. Nepobíhejme jako demagogové povzbuzujíce trojúhelníky, aby prorazily žalář svých tří stran. Prorazí-li trojúhelník svou trojstrannost, skončí svůj život žalostným způsobem. Kdosi napsal dílo, které se jmenuje "Lásky trojúhelníků". Nečetl jsem je, ale jsem si jist, že jestli někdy takové lásky existovaly, byly milovány pro svou trojúhelníkovitost. Tak je tomu určitě s veškerým uměleckým tvořením, které je v mnohém směru typickým příkladem svobodné vůle. Umělec miluje své omezení, neboť toto omezení je ve věci, s kterou pracuje. Malíř je rád, že plátno je ploché. Sochař je rád, zeje hlína bezbarvá.
Není-li to dost jasné, osvětlí to snad příklad z historie. Francouzská revoluce byla vskutku hrdinskou a rozhodující událostí, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali demokratické svobody, ale i demokratické zákazy. Chtěli mít hlasování a nechtěli mít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi a expanzivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevný základ a tvar, jednoznačnou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu kvůli omezení, která v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na svobodomyslnost. Lidé se snažili změnit sloveso "zrevolucionizovat" z přechodného na nepřechodné. Jakobín byl schopen říct, nejen proti jakému systému se bouří, ale i, což bylo důležitější, proti jakému systému se nebouří, jakému by důvěřoval. Nový rebel je však skeptik a nedůvěřuje plné ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže
být nikdy skutečným revolucionářem. A to, že o všem pochybuje, mu vlastně překáží, když chce něco odsoudit. Protože každé odsuzování předpokládá nějakou mravní normu; a moderní revolucionář pochybuje nejen o instituci, kterou odsuzuje, ale i o normě, na základě níž odsuzuje. Napíše třeba knihu, v níž si stěžuje, že vládní útisk uráží čistotu žen, a pak napíše jinou (o sexuálním problému), kde ji uráží sám. Proklíná sultána, že křesťanské dívky pozbývají panenství, a pak proklíná paní Grundyovou, že si je uchovávají. Jako politik bude hlásat, že válka je mařením života, a potom jako filozof bude tvrdit, že život je mařením času. Ruský pesimista bude odsuzovat policistu za to, že zabil mužika, a pak z nejvyšších filozofických principů dokáže, že se mužik měl zabít sám. Někdo odsoudí manželství jako lež a potom odsoudí aristokratické zhýralce, že s ním zacházejí jako se lží. Národní vlajku nazve kusem hadru a potom obviní utlačovatele Polska a Irska, že ten kus hadru odstranili. Stoupenec této školy jde nejdřív na politickou schůzi, kde si stěžuje, že se s divochy nakládá jako se zvířaty; pak si vezme klobouk a deštník a jde na vědeckou schůzi, kde dokazuje, že vlastně jsou zvířata. Zkrátka, moderní revolucionář, poněvadž je neomezeně skeptický, podkopává své vlastní pozice. V knize o politice napadá lidi, že šlapou po morálce; v knize o morálce napadá morálku, že šlape po lidech. Proto se moderní revolucionář stal prakticky nepoužitelným pro jakoukoli revoluci. Tím, že se bouří proti všemu, ztratil právo bouřit se proti něčemu konkrétnímu.
Můžeme dodat, že stejnou prázdnotu a úpadek lze pozorovat ve všech siláckých a útočných druzích literatury, zejména v satiře. Satira může být bláznivá i anarchická, ale předpokládá uznanou nadřazenost jistých hodnot nad jinými; předpokládá měřítko. Když se chlapečkové na ulici smějí tloušťce známého žurnalisty, nevědomky přijímají měřítko řeckého sochařství. Dovolávají se mramorového Apollóna. A že se z naší literatury začíná vytrácet satira, je zajímavým dokladem toho, že boj slábne, neboť z nedostatku zásad není zač bojovat. Nietzsche měl přirozené nadání k ironii; dovedl se posmívat, ale nedovedl se smát. V jeho satiře je vždycky cosi bez hmoty a bez tíže prostě proto, že za ní nestojí váha obecné morálky. Nietzsche sám je pošetilejší než cokoliv, co odsuzuje, a poslouží vskutku jako velmi dobrý doklad toho, jak abstraktní násilí selhalo na celé čáře. Měknutí mozku, jež ho nakonec stihlo, nebylo fyzickou náhodou. Kdyby nebyl skončil slabomyslnosti sám, byla by tak stejně skončila jeho nauka. Ten, kdo myslí v izo-
36
Ortodoxie
Sebevražda myšlení
37
laci a v pýše, skončí jako idiot. A každého, komu nezměkne srdce, H postihne nakonec měknutí mozku. h
Tento pozdní pokus uniknout intelektualismu končí v intelek- j tualismu, to jest smrtí. Výpad z obležené pevnosti selhal. Šílené uctívání bezzákonnosti i materialistické uctívání zákona končí v stejné prázdnotě. Nietzsche slézá závratná pohoří, aby se nakonec octl v Tibete. Usedá vedle Tolstého v zemi nicoty a nirvány. ' Oba jsou bezmocní - jeden proto, že se nesmí ničeho chytit, druhý proto, že se nesmí ničeho pustit. Tolstojovská vůle je zmrazená buddhistickým instinktem, že všechny individuální úkony jsou špatné. Avšak nietzschovská vůle je úplně stejně zmrazená jeho názorem, že všechny individuální úkony jsou dobré; neboť jsou-li všechny individuální úkony dobré, není žádný z nich individuální. Oba stojí na rozcestí a jednomu jsou všechny cesty odporné a druhému se všechny cesty líbí. Výsledkem je - některé věci není nesnadné si spočítat - že zůstávají stát na rozcestí.
Zde končím (díky Bohu) první a nejtrapnější úkol této knihy -zběžný přehled současného myšlení. V dalším chci podat nástin životního názoru, který možná nebude zajímat čtenáře, který však rozhodně zajímá mne. Uzavírám tuto kapitolu a přede mnou leží kupa moderních knih, v nichž jsem listoval při své práci - kupa důmyslu, kupa marnosti. Díky náhodnému odstupu mohu vidět neodvratný krach filozofie Schopenhauerovy a Tolstého, Nietzscho-vy a Shawovy tak zřetelně jako neodvratnou srážku vlaků z balónu. Všechny jsou na cestě k prázdnotě blázince. Neboť šílenství možno definovat jako duševní činnost jež vede k duševní bezmocnosti; a té už skoro dosáhli. Kdo myslí, že je ze skla, myslí , k zkáze myšlení; protože sklo nemůže myslit. Stejně ten, kdo ne- ' chce nic odmítnout, chce vlastně jen zkázu vůle; protože vůle neznamená jen volbu něčeho, ale zároveň i odmítnutí téměř všeho. A jak se probírám duchaplnými, podivuhodnými, únavnými a zbytečnými moderními knihami, upoutává můj zrak titul jedné z nich. Jmenuje se "Jana z Arku" od Anatola France. Jen jsem do ní nahlédl a stačilo to, abych si vzpomněl na Renanův "Život Ježíšův". Uplatňuje se tu stejná metoda uctivého skeptika. Znevažuje nadpřirozené příběhy, které mají jakýsi podklad, prosté tím, že vypráví přirozené příběhy, které podklad nemají. Poněvadž nemůžeme věřit tomu, co světec konal, máme předstírat, že víme přesně, co cítil. Nezmiňuji se však o obou knihách, abych je kritizoval, nýbrž proto, že náhodná kombinace titulů vyvolala dva vzrušující obrazy duševního zdraví, jež sežehly tu hromadu knih přede mnou. Jana
z Arku neuvázla na rozcestí odmítnutím všech cest, jako Tolstoj, nebo přijetím všech, jako Nietzsche. Vybrala si cestu a šla po ní bleskovým pochodem. Přitom měla v sobě. jak jsem si uvědomil, vlastně všechno, co pravého měl v sobě Tolstoj nebo Nietzsche, ba dokonce i všechno, co je u Tolstého vznešené - radost z prostých věcí, zejména z prostého soucitu, zájem o svět, úctu k chudým a k ohnutému hřbetu. Jana z Arku měla všechno a ještě navíc, že dovedla chudobu nejen obdivovat, ale i snášet; kdežto Tolstoj je pouhý typický aristokrat, který se snažil vyzkoumat její tajemství. A pak jsem myslel na všechno, co bylo statečného, hrdého a patetického u chudáka Nietzscheho, a na jeho vzpouru proti prázdnotě a strachu z naší doby. Myslel jsem na jeho výzvu vyvážit nebezpečí extází, na jeho hlad po trysku velkých koní, na jeho výzvu do zbraně. Ano, Jana z Arku tohle všechno měla; jen s tím rozdílem, že nechválila boj, nýbrž bojovala. Víme, že se nebála vojska, zatímco Nietzsche, pokud víme, se bál krávy. Tolstoj venkovana jen chválil, ona venkovankou byla. Nietzsche válečníky jen chválil, ona válečníkem byla. Překonala je oba v jejich antagonistických ideálech; byla mírnější než jeden a prudší než druhý. A přesto byla naprosto praktickou osobou, která něco vykonala, kdežto oni byli bláznivými teoretiky, kteří nevykonali nic. Přitom mě nemohla nenapadnout myšlenka, že Jana z Arku a její víra snad měly nějaké tajemství mravní jednoty a užitečnosti, které se od té doby ztratily. S tou myšlenkou se vynořila jiná, větší. Kolosální postava jejího Mistra přešla jevištěm mých představ. Stejná moderní nesnáz, která zatemnila námět Anatola France, zatemnila i námět Ernesta Re-nana. Renan též oddělil soucit svého hrdiny od jeho bojovnosti. Vyložil dokonce spravedlivý hněv v Jeruzalémě jako pouhé nervové zhroucení po idylických vyhlídkách Galileje. Jako by byl rozpor mezi láskou k lidstvu a nenávistí k nelidskosti. Altruisté odsuzují tenkými, slabými hlasy Krista jako egoistu. Egoisté (ještě tenčími a slabšími hlasy) ho odsuzují jako altruistu. V našem nynějším ovzduší jsou takové úsudky docela pochopitelné. Láska hrdiny je strašnější než nenávist tyrana. Nenávist hrdiny je šlechetnější než láska filantropů. Existuje obrovské a heroické zdraví ducha, z něhož mohou modernisté sbírat jen úlomky. Existuje obr, z něhož vidíme se pohybovat jen konce rukou a nohou. Roztrhali Kristovu duši na nesmyslné cáry označené jako egoismums a altruismus a jsou stejné zmateni jeho šílenou velkomyslností i jeho šílenou mírností. Rozdělili mezi sebou jeho roucha a o jeho oděv metali los, ačkoli to byla suknice nesešívaná, tkaná vcelku odshora až dolů.