V KOCOURKOVĚ
Nedávno jsem v marnivé metafoře přirovnal ky-máčení stromů a tajnou energii větru k viditelnému světu, který se hýbe tlakem neviditelného. Užil jsem této metafory jen proto, že jsem článek psal náhodou v lese. Nicméně nyní, kdy se vracím do Fleet Street (jež se mi, přiznám se, zdá mnohem lepší a poetičtější než všecky divoké lesy na světě), vrací se mi ku podivu toto náhodné přirovnání. Lidské postavy jsou jako les a jejich duše jako vítr. Všechny lidské osobnosti, jež se mnou mluví slovy nebo znameními, jako by měly fantastický ráz třásnítého lesního hřebene proti obloze. Člověk, který se mnou mluví, není přece ničím více než článkovaným stromem. Čím je tam ten řidič nákladního auta, který na mě mává zuřivě rukama, aby mí naznačil, že se mám vyhnoutí, čím je, ne»lí otepí větví, jimiž pohybuje a kymácí duševní vítr, nebo lesním ^předmětem, který mohu dál klidně pozorovat!. Čím je tam ten strážník, který zvedá ruku, aby varoval tři dostavníky před ne-bezpečím, jež jim hrozí, srazMí se s mou osobou, čím je, ne=lí keřem, jímž na okamžik zatřáslo zavanutí lidského zákona, který je podivnější než anarchie. Postupně však tento dojem lesů vybledá. Ale tento černobílý kontrast mezí viditelným a neviditelným, tento hluboký cit, že jediná závažná víra je víra v neviditelné proti viditelnému, vrací se mí náhle a sensačně na mysl. Právě v okamžiku, kdy se Fleet Street stala nejdůvěrnější (to jest nejklamavější a nejživější), zahlédl jsem jasně fialový plakát, na němž jsem viděl napsána velkými černými písmeny tato pozoruhodná slova: „Mají se krámští pomocníci ženítí?"
Když jsem přečetl tato slova, všechno jakoby
se zrovna obrátilo vzhůru nohama. Lidé ve Fleet Street jako by chodili po rukou. Kříž na chrámě sv. Pavla jako by visel ve vzduchu špicí dolů. Neboť mí připadá, že jsem opravdu přišel do země, kde lidé skutečně věří, že kymácení stromů způsobuje vítr. To jest, oni věří, že hmotné okolnosti, třebas ohavné a zmotané, jsou důležitější než duševní skutečnosti, třebas mocné a čisté. „Mají se krámští pomocnicí ženití?" Jsem na rozpacích, mám»lí pomysliti, co by si několik období a škol lidské historie počalo s takovou otázkou. Asketi-kové východu nebo některých období prvotní církve by byli myslili, že otázka ta znamená: „Nejsou krámští pomocníci příliš svatí, příliš z jiného světa, aby cítili pohlavní vzruchy?" Myslím však, že nachový plakát má jiný význam. V některých pohanských městech by snad znamenal: „Má býtí tak bídným otrokům jako jsou krámští pomocnicí ještě dovoleno rozšiřovatí své nízké pokolení?" Myslím však, že nachový plakát má jiný význam. Bojím se, že musíme pohledět! v tvář celému jeho šílenému významu. Znamená ve skutečností, že skupina lidského pokolení se táže, zda jsou základní styky obou lidských pohlaví zvlášť jrýhodné. pro moderní krámy. Lidské pokóTeHTse" táže, zdali se Adam a Eva hodí úplně pro Mar-schalla a Snelgrova. Nejsou«lí tohle zvrácené pojmy,, nedovedu si představítí, které by vlastně byly. Tážeme se, zdali všeobecná instituce prospěje naším dočasným (Bůh dej) institucím. Přece však jsem poznal mnoho takových otázek. Slyšel jsem na příklad, jak se kdosi vážně ptal: „Pomůže demokracie nějak říši?" Což je totéž jako říci: „Prospívá umění freskám?"
Tvrdím, že se klade mnoho takových otázek. Stravuje»lí je však svět neustále, mohu navrhnoutí velký počet otázek přesně téhož druhu, zakládá-
60
61
jících se přesně na týchž zásadách. „Prospívají nohy botám?" - „Daří se chlebu lépe, když jej jíme?" - Mají být v kloboucích hlavy?" - „Neničí topení paliva?" - „Prospívá čistota mýdlu?" ~ „Jde cricket opravdu k duhu crícketovým pálkám?" - „Máme si brátí nevěsty se svými snubními prsteny?" a sta jiných.
Ani jediná z těchto otázek neliší se vůbec roz-tímovým dosahem nebo rozumovou hodnotou od otázky, kterou jsem citoval s nachového plakátu, nebo od kterékoli typické otázky, jíž dala polovina vážných národohospodářů naší doby. Všechny otázky, jež dávají, mají takovýto ráz; všechny mají příchuť téže absurdnosti. Neptají se, zda jsou prostředky vhodné pro konečný cíl; ptají se všichni (s hlubokým a pronikavým skepticismem), hodí»li se konečný cíl pro prostředky. Neptají se, sluší'lí psu ocas. Ptají se všichni, je-li pes (podle nejvyšších uměleckých zásad) nejozdobnějším pří-davkem, který lze připojiti k ocasu. Zkrátka, místo -aby se ptali, zdali naše moderní zřízení, naše ulice, obchody, smlouvy, zákony a konkrétní instituce jsou v souhlase s prvotním a stálým ideálem zdra-vého lidského života, nepřipustí tento zdravý lidský život vůbec k diskusi, vyjma z nenadání a náhodně ve zvláštních okamžicích; a pak se jen ptají, zdali se tento zdravý lidský život hodí pro naše ulice a pro náš obchod. Dokonalost je snad dosažitelná nebo nedosažitelná jako konečný cíl. Je snad možné nebo nemožné mluviti o nedokonalostí jako o pro« středku k dokonalostí. Jistě však nelze pjripujtití, aby se o dokonalosti mluvilo jako o prostředku k nedokonalostí. Nový Jerusalem je snad skutečností. Snad je snem. Jistě však je příliš pře-pjaté tvrdíti, že Nový Jerusalem existuje skutečné jna cestě do Birmínghamu.
To je největší a zároveň nejzáhadnější z mo» -derních materialistických tyranií. V teorií je věc dost jednoduchá. Opravdu lidský tvor kladl by vždy duševní stránku na prvé místo. Chodící a mluvící obraz boží sezná v určitém okamžiku, že je zaměstnán jako krámský příručí. Cítí v sobě sílu strašlivé lásky, slib otcovství, žízeň po jakési věrnosti, jež dodává životu jednoty a pří obyčejném průběhu událostí táže se sama sebe: „Do jaké míry souhlasí platné podmínky krámských příručích s mým zřejmým a epickým údělem lásky a manželství?" Zde však, jak jsem řekl, začíná působiti klidná a drtívá síla moderního materialismu. Zabrání jeho vzpouře, k níž by jinak došlo. Ustavičně mluvě o okolí a viditelných věcech, ustavičně mluvě o hospodářství a o fysické nutností, maluje a obnovuje ustavičně obraz železných strojů a nemilosrdných lokomotiv, ocelových kolejí a kamenných věží, vytváří posléze moderní materialismus v lidské obrazností tento strašlivý dojem, v němž je pravda postavena na hlavu. Konečně je výsledku dosaženo. Člověk neříká, jak by měl říkatí: „Mají ženatí mužové^setrvati při zaměstnání v moderních krámech?" Člověk říká: „Mají se krámští příručí ženiti?" Obrovský materialistický přelud byl korunován triumfem. Otrok neříká: „Jsou mne tyto okovy hodny?" Otrok praví vědecky a spokojeně: „Jsem-li jen hoden těchto okovů?"
62
1
63