potichu, nabotf nenávidím hlitk varlete, nenávidím hluk, jafcý bývá ve studiích-
Liďé, kteří me mají, majf mč za uzavřeného. Snad Jsem Jím proto, že tnusíin pfíM cnsto otvírat ústa k smíchu,
S nehybnou tváří jdu svým vlasÉíiTm životem, jen tu a tam s: dovolím mí ruč se usmát a Často přemýšlím o tom, ída jsem sa inlbec kdy smál. Myslím, že ne. Mojí sourozenci tvrdí, Je jsem prý by] vždycky vážný chlapec.
A tak se dovedu smát různým zpQaobem, ale svůj vlastní smích neznám.
Doktora Můrka sebraná mlčeni
Kařdého rána, když vstoupil do budovy rozhlasu, podstoupil Murke existenciální cvtienf; skočil do páternosteru, ale nevystoupil ve druhém pase hrali, kde byla jeho kancelář, nybrä se dal vynáäeí výä, tratfm, čtvrtým, pátým poschodím, a pokaždé ho přepadl strach, kdyí se plosina výluhové Itatřiny zvedla nad úroveň chodby pátého poschodí, kabina 50 sunula se skřípotem do prázdného prostom, kde naolejované řetězy, mazadlem natřené tyfe, stenajíc! íelezný atrnj pfesunuly kabinu 2ě smĚru nahoru do smeru dolů, a Murke zíra] pln strachu na toto jediná r.eomltnuté mlsEo rozhlasové budovy, vydechl, kJyí se kabina posunul?, projela otvorem a opět se zařadila a pomalu klesala pátým, čtvrtým, třetím poschodím; Murke v&dél, Se Jeho strach byl neodůvodněný: samotřejme\ ŕe se nikdy rtir nestane, vůbec nic se nemize stát, a kdyby &e nteo stalo, byl by v nejhůrsim případe praví nahoře, kdyby se výtah EasEa-vi!, o. on by byl hodinu, nejvýSe dvfi zavřen tam nahoře, Vždycky mel v kapse knihu, vždycky mél s sebou cigarety; aväak co budova roíht&su stála, u5 tři roky, výtah je&íě ani Jednotí neselhal. Přišly dny, kdy jej prohlíželi, kdy se Murke musel aŕíci tŕchtn čtyŕ a půí Vteŕia strachu a v těchto dnech byl podrážděn s nespokojeňý jako lídéř kteří nesnídali. Potřeboval tento strach, jako jiní potřebují kávu, ovesnou kaší nebo ovocnou sfávu.
Když potom vyskočil E výtahu Ve dl-uhétt) poschodí, kde bylo umístěno oddělení „Kulturní hlídka", byl vesel ŕ a klidný^ Jako Je práve veselý a klidný ten, kdo mň svou práoí rád a rozumí J[. Otevřel dveře sve> kanceláře, pomalu kráčel k své sldll, posadil ůtt a zapálil s: cigaretu í vždycky byl ve službe
1*7
první. Byl mladý, inteligentní a laskavý, a odpouštěli mu dokonce i jeho aroganci, která tu a tam krátce prošlehla, dokonce i tu mu odpouštěli, protože se vedelo, ze studoval psychologii a promoval s vyznamenáním.
Nyní se Murke už. po dva dny zřekl ze zvláštního důvodu své stracliové snídaně: musel přijít do rozhlase v osm hodin, okamžitě uhánět do studia a zafít pracovat, protože obdrží pd ředitele přikaž ku má obě přednášky o podstatě umění, které namluvil veliký Bur-|Ma!ottke na pás, sestříhat podle Bur-Malottkova návodu. Bur-Malottke, jenZ v náboženském nadšení robu 1945 konvertoval, „pojal náhle přes um*, jak říkal, „náboženské pochybnosti, náhle pocítil, že Je spolu-vinen náboženským přetížením rozhlasu", a došel k rozhodnutí, že skrine Boha, kterého v obou svých půlhodinových přednáškách o podstatě umění často citoval, a že ho nahradí formulací, která odpovidala víc mentalite, k níž se anai před rokem 1945; Eur-Malottke navrhl řediteli, fiby slovo Bůb nahradili formulací „ona vyšší bytost, kterou uctíváme", odmítal však namluvit ty přednášky anovu, nýbrž prosil, aby vystříhali Boha z přednášek a vlepili tam „onu vyšší bytost, kterou uctíváme". Bur-Malottke byl g ředitelem spřátelen, avšak toto přátelství nebylo příčinou toho, ie ředitel vyhověl jeho přání; Bur-Malottkovj se prostě neod-puruvalo, Bur-Malo*tke napjal ťietné knihy esejisti cko-f ilnso-ficko-nábožensbo-kuJturně historického obsahu, ftedÄl v redakční radě tři časopisů a dvou novin, byl Šéfredaktorem nej většího nakladatelství. Prohlásil, že j a ochoten přijít ve Ětředu na čtvrt hodiny do rozhlasu, aby „onu vyiäl bytost, kterou uctíváme" namluvil na pás tolikrát, kolikrát se v Jeho přednáškách vyskytoval Bůh. Ostatní přenechával technické inteligenci lidí od rozhlasu,
Ěeditelí bylo zalěžko najít někoho, komu by mohl tuto práci přidělit; napadl mu sice Murke, ale uáhlo&t, s jakou mu Murke napadl, vzbudila jeho nedůvěru — byl to muž vitálni a zdravý —, a tak přemýšlel pět minut, myslel na Schwendlinga, na Humkoka, na slečnu Broldinovou, avšak znovu dospél k JUurkoví. Ředitel neměl Marka rád; angažoval ho sice okamžitě, jakmile mu to navrhli, angažoval ho,
tak jako jako ředitel zoologické zahrady, jehož láska p*tfi vlastně králíkům a srnkám, zaopatří přirozeně í ééhtiy, protože do zoologické zahrady patři pravě 1 šelmy — ale ředitelova láska přece platila právě králíkům a srnkám a Murke byl pro neho intelektuální bestii. Nakonec zvítězila jeho ví-Ulita a on pov^MÍ Můrka, aby sestřihal Bur-Maiottkovy přednášky. Obe přednášky byly na programu ve čtvrtek a v pátek a Bur-Malottkovy pochybnosti a svědomí se dostavily v noci 7. rftděle na pondělí — a (Slovek by byl mohl právě tak dobře spáchat sebevraždu, jako odporovat Bur-Malottkovi, a ředitel byl příliš vitální, aby pomýšlel na sehevraždu.
Tak si Murke odposlouchaí v pondělí odpoledne a v úterý ráno třikrát obé půlhodinové přednášky o podstatě umění, vystřihal Enha a v tgrfl malých přestávkách, které vkládal, když mlíky kouřil s technikem cigaretu, přemýšlel o ředitelově vitalitě a o té nízké bytost], kterou Bur-Malottke uctíval. Nikdy nepřejeti od Bur-Malůttka ani ráduk, nikdy předtím neslyšel jedinou jeho přednášku, V noci z pondělka na úterý ge mu zdálo o schodišti, které bylo tak vysoké a strmé jako Eiffelovka, a on po ním vystupoval nahoru, ale brzy zpozoroval, že schody byly natřeny mýdlem a doíe stál ředitel a volal: „Kupředu, Murke, kupředu.,, ukažte, co umíte.., kupředu!" V noci z úterý na středu byl sen podobný: nic netuše, přišel na pouti ke skluzavce, zaplatil třicet fenikú muži, který mu připadal známým, a kdys vystoupil na skluzavku, uviděl náhle, ze je nejméně doset kilometrů dľouhá, věděl, že není cesty nazpět a napadlo mu, že ten muž, kterému dal třicet feniků, byl ředitel. — Vždycky ráno po těchto snech už nepotřeboval tu nevinnou strachovou snídani nahoře v prázdně prostoře páternosteru.
Nyní byla středa, a v noci se mu nezdálo nic o mýdle, o skluzavkách; o ředitelích. 3 úsměvem vstoupil do budovy rozhlasu, nastoupil do paternoster ú, dal se vynést až do Šestého poschodí — čtyři a pul vteřiny strachu, potom zaskřípání řetězů, neomí tnuté místo — potom se dal snést až do čtvrtého poschodí, vystoupil a kráčel ke studiu, kde míl schůzku s Bur-Malottkem, Bylo za dví minuty deset, kdyí sa posadil ne zelenou židli, pokynul technikovi a zapálil si cigarety. Dýchal klidně, z tobolky vyndal lístek a pohlédl na hodiny: Bur-Malottke byl přesný, rozhodně kolovala pověst
198
199
o Jeho pfésnostf; a když vteíinová ručička naplňovala Šedesátou minutu desáté hodiny, minutová ručička se vySplhala na dvanáctku, hodinová ručička na desítku, otevřely se dveře a vstoupil Rnr-Malottke. Murke se zvedl prívetivé se usmívaje, šel k Bur-Malottkovi a představil se. Bur-MnloUkc mu stiskl ruku, usmál se a řekl; „Nu, tak do toho!" Murke vzal lístek se stolu, strčit si do úst cigaretu a řekl Bur-Molott-kov i nahlížeje do lístku:
„V obou přednáškách sfi vyskytuje Bůh přesně třiatřicet-krát — musim vás tedy požádat, abyste řekl tř la třicetkrát to, co máme vlepit. Byli bychom vám vdécni, kdybychom vás směli poprosit, abyste to řekl oamatřicetkrát, protože bychom mohli potřebovat určitou reservu při vlepování.f
„Nemam námitek," s úsměvem řekl Bur-Malotthe a posadil se.
„Je tady ovšam následující potíž," řekl Murke. ,U slova Bůh, jak vidíme ve vaší přednášce, není k&suálm* vztah tak zřetelný jako u výrazu ,ona vyšší bytost, kterou uctíváme', je ho väak třeba učinit zřetelným. Potřebujeme .—" přívětivě se na Bur-Malottka usmál — „potřebujeme dohromady dvanáct nominativů, tedy dvanáctkrát: ,ona vyšší bytost, kterou uctíváme*, a čtyři genitivy, pět dativů a tři lokály, tedy dvanáctkrát: ,oné vyšži bytosti, kterou uctíváme', potom pět aku-sativů, tedy pětkrát: dotiu vySáí bytost, kterou uctíváme^, — tři i nstrumentáíy, tedy třikrál: ,onou vyšší bytostí, kterou uctíváme', — zbývá ještě jeden vokativ, místo, kde fikáte: ,0 Bože'. Dovoluji si vám navrhiieuti, abychom u vokatlvu zůstali tt abyste řekl: ,Ô ty vyíiäí bytosti, kterou uctíváme!''*
Bur-Malottke zřejmé na tyto komplikace nemyslel; začal se potit, posuny v pádech mu působLy útrapy. Murke pokračoval:
„Celkem,1' řekl přívětivě a vlídně, „budeme pro těchto třiatřicet nové namluvených vět potřebovat minutu a dvacet vteřin vysílacího času. zatímco tria třicetkrát vyslovené 3«h' vyžadovalo jen dvacet vteřin. Musíme tedy vzhledem k valäm zmenám škrtnout z každé přednášky půl minuty,"
Bur-Malottkc se potil silněji; v myšlenkách se proklínal kvůli svým náhlym pochybám a zeptal se: „Sestřih už máte, co?"
„Ano," řekl Murke, vytáhl z kapsy plechovou krabičku na clsarety, otevřel ji a podával ji Bur-Malottkovi: v krabičce byly krátké natemalé ústřižky zvukového pásu a Murke rejd
potichu: „Třiatfícetkrát Bůh v různých pádech, jat XX* to
Sám vyslovil. Chcete to?"
lrNeru zuřivé řekl Eur-Malottke, „dekuji. Promluvím s ředitelem kvůli oběma půlminutám. Které vysílání následuje za mými předná škami?"
„Zítra," řekl Murke, „následuje po vaší přednášce pravidelný pořad Interně 2 K LTV, vysílání redigované dr, Greh-menv"
„Zatracené," řekl Bur-Malottke, „6 Grehmem ae nedá mluvit."
„A pozítří," řekl Murke, „následuje po vaíí přednášce vysílání .Vesele do tance>."
„Huglieme," zasténal Bur-Malottke, „oddělení zábavy ještě nikdy nepřenechalo kultuře ani pětinu minuty."
„Ne,1* řekl Murke, „ješté nikdy, rozhodné" — a propůjčil fivému mladému obličeji výras bezúhonné skromností — „rozhodně jeíté nikdy, co já pracuji v tomto oddelení.1*
„Výborné," řekl But-Malottke a pohlédl na hodiny, „za deset minut ío snad bude hotovo, potom promluvúr: s ředitelem o té minuté- Začneme, Můžete mi tady nechat ten važ lístek?"
„Ale s radostí," řekl Murke, „mám ta ěfsla přesně v hlavé," Technik odložil noviny, jakmile Murke vešel do malé skleněné kabiny. Technik se usmíval, Murke a technik spolu během t&ch Šesti hodin v pendčjí a v úterý, když odposlouchávali Rur-Malottkovy přednášky a při tom je prostřihávall, nepromluvili jediné soukromé slovo; Jen tu a tam se na sebe podívali, jednou  nabídl technik  Murkovi, podruhé Murke technikovi cigaretu, když udělali přestávku, a když teč Murke videi, Jak se teeftfuk srnéje, pomyslel st: fcxistuje-li vůbec na tomto světí přátelství, tak je tento rmiž mým přítelem. Položil na stál krabičku s ústrižky z Bur-Malottkovy přednášky a potichu řekl: „Ted" to začne." Přepojil na studio a řekl do mikrofonu: „Hlasovou zkouíku si jisté můžeme ušetřit, pane profesore. Nejlépe když hned začneme: mohu vás poprosit, abyste zařal s nominativy?"
Bur-Maloítke přikývl, Murke přepojiL stiskl knoflík, který uvnitř ve studiu rozsvítil zelené svetlo, potom slyšeli Bur-Malottkův slavnostní, dobře akcentovaný hlas, jak přednáší: „Ona vyšäí bytost, kterou uctíváme— ona vyšší bytost.,.'4
Bur-Malotíkí* Špulil rty k tlamičce mikrofonu, jeko by jej Chtěl políbit, pot mu kanul po obličeji a Murke pozoroval
chísíínokrcvnĚ skrz skleněnou strnu, jak ae Bur-Malottke trápi; polom náhle. Bur-Maiuttka vypnul, zastavil odvíjející se pás, jcnt zachycoval Bur-Maiottkova slova, a popásal se na tom, když za sklenenou stěnou viděl Bur-Malottka němého jako tlustou, velice krásnou rybu. Zapjal mikrofon a klidně řekl do studia: „Je mi líto, ale měli jsme defektni pas, musím vás poprosit, abyste začal jtĚLĚ jednou od začátku s no-jríjnatlvy," Bur-Malottke klel, ale byly to učme kletby, které slyšel Jen on sám, nebot Murke ho vypnul a zapojil ho znovu teprve, když ssačat odříkávat „ona vyáäí bytost.,." Murke byl příliš mlád, považoval se za pfiliä vzdělaného, aby užil slova nenávist Zde. váak, za skleněnou stěnou, zatímco Bur-Ma-lotlke odříkával své gunítivy, náhle vadil, co to nenávist je; nenáviděl tohoto velkého, tlustého a pěkného Člověka, jehož knihy &e povalovaly va dvou milionech a třech stech padesátí tisících exemplářů v knihovnách, půjčovnách, ve skříních na knihy a v knihkupectvích, a ani vteřinu nepomýšlel na to, aby tuto nenávist potlačil. Když Bur-Malottke odříkal dva ge-nitivy, Murke opfit zapjal mikroíon a klidně řekl: „Promiňte, Se vás přerušuji: nominativy byly výtečné, i ten první gcníliv, ale prosím od druhého genitivu jcStc jednou; maloučko měkčeji, poněkud mírnějl, já V^íti to jednou přehraji.r A ačkoli Bur-Malottke prudce potřásl hlavou, dal Murke znamení technikovi, aby zapojil pás do studia. Viděli, jak to Bur-Malott-kcm cuklo, jak se ještě víc potil, potom si zacpával uši, dokud pás nedoběhl. Něco říkal, klcí, ale Murke s technikem ho ncslyšeíi, vypnuli ho, Murke chladné Cákal, a£ mohl na Bur-MsJottkových rtech přečíst, že opět začal a tou vyEäi bytostí, rapojil mikrofon a pás, a Bur-Malottke začal s dativy: „oné vySší bytosti, kterou uctíváme".
Když odříkal dativy a ostatní pády, zmačkal Murkův lístek, zvedl se, koupaje se v putu a rozzlobený, a chtěl jít ka dveřím; ale Murkův mírný, přívětivý mladý hlas ho zavolal zpět, Murke řekl: „Pane profesore, zapomněl jste vokattv" Eur-Malottke na něho vrhl nenávistný pohled a pronesl do mikrofonu; „O ty vyšSť bytosti, kteroj uctíváme:"
Když chtěl odejit, ?avolaI ho Murkův hlas ježte jednou zpět. Murke řekl: „Promiňte, pane proftaore, ale takto namluvená věta je nepoužitelná,"
„Proboha," šeptal mu technik, „nepřehánějte to,"
Bur-Malottkc se zastavil u dveří zády ke skleněné kabince, jako by ho Murkův hlas přilepil.
Byl bezradný jako ještě nikdy a tento tak mladý, ptlriUwf,
tak nesmírné Inteligentní hlas ho mučil tak, >»fc ho §0Ě ntkdy nic nemučilo, Murke pokračoval:
„Mohu to přirozeně vlepit do přednášky tak, ale Ann^y ■ vás uppKdrnjt, Pa|le profesore, že to nebude působit dofcte"
Bur-Malottke se ntoílil, vrátil se opět k mikrofonu a fů3, po:ichu a slavnostně;
„O, ty vyšší bytosti, kterou uctíváme."
Aniž sc ohlédl po Murkoví, opustil studio. Ejdo přesnĚ rtvrt na jedenáct, a ve dveřích se sra2:l s mladou, hezkou ženou držící v ruce noty. Mladá Sena byla rudovlasá a kvetoucí, £ia energicky k mikrofonu, otočila jej, přistrčila stůl ta*, aby mohls stát volné před mikrofonem.
Ve skleněné budce se Murke bavil půl minuty ô Huglle-raem, redaktorem zábavního oddělení. Huglieme řekl, ukazuje na krabičku od cigaret: ^Potřebujete to ještě?'' A Murke řekl: „Ano, ještě to potřebují." Uvnitř zpívala rudovlasá mladá žena: „Vezmi si mé rty, tak jaké jsou, vždyí jsou tak krásné.|: HuBlipme zapojil mikrofon a klidné řekl: „Prosím tě, crä přece ještě dvacet vteřin hubu, ještě nejsem tak daleko." Mladá "zena se zasmála^ ohrnula riy a řekla: „Ty chlíp-nej velbloude." Murke řekl technikovi: „Tak tedy přijdu v jedenáct, potom to rozstřiháme a slepíme na Čisto,"
„Musíme si to potom taká ještě poslechnout?11 zeptal se technik. „Ne/ řekl Murke, „sní ta milion marek si to neposlechnu ještě jednou."
Techziik přikývl, nastavil pásek pro rudovlasou zpěvačku, a Murke Sel. *
Zastríil si do úst cigaretu, nechal ji nezapálenou a Sel zadní chodbou k druhému páternosteru. který byl na Jížhi sírane a vedl dolů do kantýny. Koberce, chodby, nábytek a obrazy, vžechno ho d:-ážd:lo. Byly to krásné koberce, krásné chodby, krásný nábytek a vkusná obrazy, ale on si náhle přál vidět někde tady na stěně ten kýčovitý obrázek Srdce Ježíšova, který mu poslala jeho maíka. zastavil se, rozhlédl se. naslouchal, vytáhl obrázek z kap?iy a vtiskl Jej mezi tapety a výplň dveří u pomocného režiséra v oddelení rozhlasových her. Obrázek byl pestrý, křiklavý a pod vyobrazením Srdce Ježíšova stálo: Pomodlil jsem sn zo tehe u sv. Jakuba,
Murke šel dál, vstoupil da páternosteru a svezl se dolů. Na
202
203
této ítraně budovy byly u5 umístěny Schror-schnauzovy popelníky, které v soutěži o nejiepäí popelníky obdržely první cenu. Byly připevněny vedle svítících červených číslic udá-vajícjch poschodí: červená čtyřka, Schrorschnauzův popelník, červená trojka, Schrorschnauzův popelník, červená dvojka, Schrorschnauzův popelník. Byly to krásné, měděné, mušloví té popelníky, jejíchž podpčru tvořily jakési z mSdi zhotovené originální mořské rostliny: kolínko vatě vodní řasy — a každý popelník stůl dve sté osma padesát marek a sediiv asedmdesát feniků. Byly tak kfásné, že Murke ještě nikdy neměl odvahu znečistit je cigaretovým pope'eín nebo dokonce něčím tak neestetickým, jako je Špaček. Všem ostatním kuřákům jako by se vedlo podobně — prázdné krabičky od cigaret, spečky a popel ležely vídycky na podlaze pod těmi krásnými popetníky; zdálo se, íe nikdo nenašel odvahu použít tyto popelníky skutečné jEko takové; byly mčdéné. leskle a vždycky prázdné.
Murke už viděl, Jak se k nemu blíži pátý popelník vedle červené zářící nuly, vzduch se oteplil, bylo to cítit jídlem, Murke vyskočil a odpotácel se do kantýny, V rohu u stolu seděli tri externí spolupracovníci. Po stole stály kaliĚky na vajíčka, talířky a kávové konvice.
Ti tri muži sepsali společné pořad: Plíce, důležité ústroji lidsícrho iĚlat společně sl vyzvedli svůj honorář, společnĚ se nasnídali, popíjeli teď spolu kořalku a kloubem prstu fúkali do výplatní poukázky. Murke znal dobře jednoho z nich, Wendrlcha; ale Wendcich právě naléhavě volal; „uměniL" — „umění!" zvolal jeätfi jednou, „umíní, uměni!" a Murke sebou zděs*n£ cukl jako žábě, na nfi GaLvaru objevil elektřina Murke slySel slovo Umění v posledních dvoJ d nach přťlií často z úst Bur-Malottknvýchí v obou přednáškách se vy-skytovalo přesně stočtyřiatricetkrát; a on slyšel ty přednášky třikrát, tedy čtyřístadvakrát slovo U?né?ií, příliš Často, aby pocítil chuf na zábwvu o něm. Protlačil se kolem pultu do boxu v protilehlém rohu kantýny a ulehčené SÍ oddechl, když box byl volný. Usedl na žluté polštářovanou Sídlí, zapálil si cigaretu a když přišla číšnice Wulla, řekl: „.Jablečný mošt, prosím," a byl rod, že Wulla zase hned zmizela, Zavřel učí, avšak anií chtěl, naslouchal rozhovoru spolupracovníků v rohu, kteří jak se ztiálo se vášnivé přeli o umění; pnkaždé, kdykoli někdo z nich zvolal „umění", Murke sebou Škubl. Jako by člověk dostal bičem, myslel sl.
Wulla, která mu přinesla jablečný moSt, se na něho starostlivě zadívala. Byla velká a silná, ale ne tlustá, měla adťavý, veselý obličej, a kdyi nalévala most z káraly do sklenice, řekla; (lMěl byste si vzít dovolenou, pane doktore, ä raději nechat toho kouření.*
Dříve se nazývala WÍLfrieda-UUa, avíak potom stáhla to jméno kvůli jednoduchosti na Wulla. Mela zvláštní respekt před lidmi z kulturního oddělení.
„Nechte mě na pokojí," řekl Murke, „prosím vás, nechte mě:"
„A měl byste jednou jít s nějakou prostou, milou dívkou do kina," řekla wulla.
uTo udělám, dnes večer." řekl Murke, „slibuji vám ta"
„Nemusí to být hned nějaká bfehulka, prostá, milá, klidná, srdečná dívka. Takové *e pořád jefitě najdou."
0á vím,*' řekl Murke, „najdou a já sám dokonce jednu znám,"
No tak, pomyslela sl Wulla a odešla naproti k těm externím spolupracovníkům, z nichž jeden objednal třikrát kořalku a tři fialky kávy. Ti ubozí pánové, myslela si Wulla, umění Je leště docela poblázní. Měla náklonnost pro externí spolupracovníky a vždy je přidržovala k šetrnosti. Jak mají jednou peníze, mysleJa si, hned je rozházejí, a S1a k pultu potřásajíc hlavou a odevzdala muži u bufetu objednávku na tři kořalky e tři Šálky kávy,
Murke upíjel jablečný mošt, íamáčkl cigaretu do popelníku a myslel pln strachu na ty hnrjiny mezi jedenácti a Jednou, kdy bude muset Rur-Malottkovy průpovfdky rozstříhat a vlepit na správná místa v pfednáäkáeh. Ve dvé chtél ředitel přepojit obě přednášky do svého studia. Murke myslel no znaziavé mýdio, na schody, strmé schody a skluzavky, myslel na réditeíovu vitalitu, myslel na Bur-Malottka a lekl se, když viděl vcházet do kantýny Schwendlinga,
Schwendllns měl Červenočernou, hrubě kostkovanou kosili a cílevědomě mfřll k boxu, kde se skrýval Murke, Schwend-line si pobzukoval Šlágr, který ta? byl vetmj oblíbený: JSVezmí si mé rty, tak Jaké jsou, vídyf jsou tak krásné..,," zarazí! se, když uviděl Můrka a řekl: „Ty jsi tady? Myslel Jsem, Že piitáS ten tejra Bur-Maiottky*
„V jednáet pokračuj eme," řekl Murke.
„Wulla, pivo," zařval Scbvŕendling k pultu, „půl litru, — No," obrátil »e k Murkovl, „zasloužil bys za to zvláätní do-
204
205
volenou, to přece musí být hrozné, Starý mi vypravoval, oč jde."
Murke mlčel a SchwendJing řekl: „Via ten nejnuvějSf d*-b o Muckwitaovi?"
Murke nejdříve za vrtčl bes zájmu hlavou, potom se se zdvořilosti šeptal: „Copak je s nim?*
Wulla přinesla pivo, Schwenď.ing se napil, trochu ae nafoukl a pomalu řekl: „Muckwitz dělá pásmo o tajze,"
Murke ee zasmál a řekl; „Co dvlá Fenn?"
pTen,'1 ŕekl SthYrendling, Htea zíiä pásmu je tundru."
„a weeeuchť?"
„Weggucht dělá pásmo o mně a já udělám o nŕm pudle volebního hesla: Zpssmuj tjr mé; potom zpásmuju já tebe,, *'
Jeden z těch externích spolupracovníků teď vyskočil a m-íaticky zařval do kantýny: „Umění — umění — to je jediné, na čem záleíi,"
Murke- se přikrčil, jako se přikrčí vojak, když z nepřátel-skcřhn zákopu zaslechne odpálení mínometu. Vypil jeStě jeden doiírek jablečného mostu a zase to s nim škublo, když jakýsi hlas řekl v ampJůmi: „Pan doktor Murke je očekáván ve studiu třináct — pan doktor Murke j c očekáván ve studiu třináct* Pohledl na hodiny, bylo teprve půl jedenácté, ale hlas neúprosné pokračoval: „Pan doktor Murke Je očekáván ve studiu třináct — pan doktor Murke je očekáván ve studiu třináct,11 Amplión visel ned pultem v kantýně, hned pod prúpovidkou, kterou dal ředitel namalovat ne stěnu: Disciplina je v£e.
„No," řekl Sthwcndlmg, „nic naplat, jdi."
„Ne," řekl Murke. „nfe naplat," Vstal, položil na stůl peníze za Jablečný mošt, protlačil se kolem stolu externích spolupracovníků, vstoupil venku do pátemogtEru a. dal se vynést zase nahoru kolem péti Schrorsehnauzových popelníků, Spa-třil svůj obrázek Srdce JeĚÍSova ještě vtisknutý do výplně dveří pomocného režiséra a pomyslel sir
„Zaplaťpánbůh, ted je aspoň jeden kýčovitý obraz v rozhlase,"
Otevřel dveře kabiny ve studLa, uviděl, že technik sedí sám před pěti lepenkovými krabicemi a unaveně se zeptal; ,TTak co je?'1
„Tamtt hyli hotovi dřív než mysleli a my jsme získali půl hodiny," řekl technik, „myslŕl jsem si, že by vám snad záleželo na tom, abyste využil tu půlhodinu."
206
„Ovíem že mi na tom zaleží," řekl Murke, „mám v jednu schůzku. Tak začneme. Co je 5 těmi krabicemi?"
„Mám," řekl teehmk, „pro každý případ jednu krabici — nominativy v první, genitlvy, dativy a lokaly ve druhé, ve třetí akusativy, ve čtvrté instrumentály a tady v té" — ukázal na krabicí ležící nejdále vpravo, na malou krabičku, na níž stálo CISTA ČOKOLÁDA, a řekl: „a tady uvnitř Jeři oba vůkativy, v pravém rohu ten dobrý, v levém Spatný."
„To je ohromné," řekl Murfce, „tak vy jjstň uí tedy ten Šmejd rozstříhal."
„Ano." řekl techmk, rfi jestli jste st poznamenal pořadí, V kterém se musí ty případy vlepit, budeme ne j později za hodinu hotovi. Máte to poznamenané?" — „Mám,'1 řekl Murke. Vytáhl 2 kapsy lístek, na kterém byly poznamenány číslice 1 až 33; za každou číslicí stál jeden případ.
Murke se posadil, podal technikovi krabičku cigaret; oba kouřili a technik kladl rozstříhané pásky s Bur-Malottko-vými přednáškami na kntouč.
„Do prvního střihu," řekl Murke, „musíme vlepit jeden akusalív,"
Teohnik sáhl tfo třetí krabíce, vsal Jeden ístřižek pásu a vlepil jej do mezery,
„Da druhého" řekl Murke, Jeden dativ"
Pracovali hbicě a Můrkovi bylo lehčeji, Se to älo tak rychle.
„Teď," řekl, „přijde ten vokativ; přirozená vezmeme ten Spatný."
Technik se zasmál a vlepil do pásu Bur-Maloitkův Spatný vokativ.
„Dál," řekl, „dííir — „C?enítIv,K řekl Murke.
ftedítel fcíl svedomité každý dopis od posluchačů. Ten, který četl pravé teď, zněl:
Milý Rozhlase, určitě nemáš věrnější posiluchačky nade mne. Jsem stará žena, sedmasedmde&átlletá matička, a poslouchám tě uí třicet let každý den. Nikdy jsem ne&jtřila chválou. Snad si vzpomeneš na můj dopis o pořadu: .Sedmero dusí krávy KaTveídy," Byl to velkolepý porad — ale ted se musím na tebe rozhoévatl Opomíjení, jež v rozhlase za-kouSí duse paf, 3e znenáhla stává pobuřujícím. To potom
207
nazýváš humanismem, Hitler měl určitě své stinné stránky: mftSe-ii člověk věřit všemu, co slyší, byl to ošklivý člověk, ale jedno mélr měl srdce pro psy a nčeo pro ně udělal. Kdy konečné zase přijde pes v německém rozhlase k svému právu? Tak, 3"£k ses □ to pokusil v pořadu ,Jako kočka a pes', to oviem nejde: to byla urážka pro každou psí dusi. Kdyby můj malý Lohengrin uměl mluvil, ten by tl to řekli A jak Stékal, ten miláček, kdy Z bfržel Tvůj nepodařený porad, ítě-kal, aĚ jednomu mohlo srdce puknout hanbou. Platím své dvé marky měsíčné jako každý druh? nnsluchae a používán svého práva a táží se: Kdy konečně zase přijde psí duše v rozhlase k svému právu? Prňtelsky — atkolf se na íebe tolik hněvám —
Tvoje Jadwiga Herchenová, v domácnosti.
P. S. Kdyby s?nad žádný z těch cynických společníků, které st vyhledáváš k spolupráci, nebyl schopen ocenit vhodným způsobem psí duSi, tedy sl posluž mýtní skromnými pokusy, které ti přikládám. Honoráře s& zříkám. Můžeš jej rovnou poukázat Spolku pro ochrany zvířat.
Příloha: 35 rukopisů. Tvá J, H,
Ředitel si povzdychl. Sháněl se po rukopisech, ale jeho sekretářka je už zřejmě odstranila, ftedítel si nacpal dýmku, zapálil sl ji, olízl si vitální rty, zvedl sluchátko a spojil se s Krcchym- Krochy měl nepatrnou Jízbičku s neparným, ale vkusným psacím stolem nahoře v oddělení kulturní hlídka a spravoval resort, jenž byl tak uzoučký jako jeho psací stůl: Zvíře v kultuře.
„Krochy," řekl ředitel, když se referent skromné ohlásil, „kcíy jsme naposledy přinesli něco o psech?M
„O psech," řekl Krochy, „domnívám se, pane řediteli, že Jeäté nikdy, rozhodně, pokud já tu jsem, jesté ne."
„A jak dlouho jste ui tady, Krochy?" A Krochy se zachvel nahoře va svém pokoji, protože hlas ředitelův tak zjihlí věděl, že ho necekalo nic dobrého, když tento hlas-aýihl.
„Jsem ade ted deset let, pane řediteli,'" řekl Krochy.
„To je svinstvo," řekl ředitel, „ěc jste jeStě nic nepřinesl i> psech, konečně to patří do va&eho resortu. Jaký byl název vašeho posledního vysílání?"
„Moje poslední vysílání mělo název," koktal Krochy.
„Nemusíte opakovat včtu," řekl ředitel, „nejsme u vojska."
„Sovy ve zdech," řekJ nesměle Krochy.
„Eůhem následujících tří týdnů," řnkl ředitel, nyní wpét ijihle, „bych rád slyšel pořad o psí dusi."
„Prosím," řekl Krochy, zaslechl klape utí, jak ředitel položil sluchátko, hluboce vzdychl a řekl: „Můj Bože!"
Ředitel sáhl po dalším dopisu poslúcha f ů.
V tomto okamžiku vstoupil Bur-Malo:tke. Mohl si dovolil vstoupit neohlášen v kaídout dobu a často sl to také dovoloval Ježte se potil, unavení se posadil na židli proti řediteli a řekl:
pDobré jitro."
„Dehrá jitro," řekl ředitel a odstrčil dopis posluťhafie stranou, „Co pro vás mohu udělat?'*
„Prosím," řekl Bur-Malotike, „darujte mi jednu minutu,"
„Bur-Malottke," řekl ředitel a udélal velkolepé, vitální íjesto, „má nepotřebuje prosit o jednu minutu, hodiny, dny jsou vám k disposici."
„Ne," řekl Eur-Malcttke, „nejde o obyčejnou minutu, nýbrž o vysílací minutu. Moje přednáška byla pozměněna a protáhla, se o jednu minutu." fieditel zvážněl jako satrapa, jení modeluje provincie. ,7Snad," řekl kysele, „to neni politická minuta,"
„Ne," rekt Bu-r-Maloítke, „půl lokálky a půl zábavné mi* n u ty,"
„Zaplaťpánbůh," řekl ředitel, „u zábavy mám ještě devěta-sedmdesát vteřin, u lokálkáPů ježté třiaosmdesát vteřin k dobru, rád dám Bur-Malottkovi jednu minutu."
„Zahanbujete mí," řekl Bur-Malottke,
„Co pro vás mohu ještě učinit?" 2epial se ředitel.
„Byl bych vám vděčný," řekl Bur-Malottkc, „kdybychom příležitostné mohli přistoupit ke zkorigování všech pásků, které jsem namhivíl od ruku 1945. Jednoho dne," řekl — přejel si přes čelo a pohlédl trudnomyslne na pravého Bríil-lera. který visel nad ředitelovým psacím stolem — „jednoho dne" — zarazil se, něhot sdělení, jež měl učinit ředitel), bylo pro potomstvo přiHĚ bolestné — „jednoho díle — zemřu — opět udělal přestávku a dal řediteli příležitost, aby vy'evene vzhkidl a odmítavé zamával rukou — „a je mi nesnesitelné pomyslet na to, Je po mé smrti možná pobčřf pasky, na nichž řikám vccl, o kterých už nejsem přesvédčen. Zvláště k politickým projevům jsem se dal v tom nadační petačtyřieátěho roku strhnout, k projevům, které mne dnes naplňují silnými
208
14 - cfclťb mlsdycfc J«
209
pochybnostmi a které mohu přičíst pouze na konto oné mla* dlstvosti, jíž se mé dílo odjakživa vyznamenává]ů. Pravé probíhají korektury mého napsaného díla a já bych vás prosil, abyste mi dal brzy příležitost zkorigovat i jtjé mluvenu duo."
Ředitel mlfel, jen si malounko odkašlal a na jeho Cele se ukázaly malé, velmi jasnŕ kapičky potu! napadlo mu, Se. BUt> Malottke mluvil od roku 1945 kaidý měsíc uejmánr jednu hodinu, a hbitě počíia!, zatímco E ur-Malottke hovořil dálí dvanáct híktin krát deset bylo sto dvacet hodin mluveného Bu i~Malottka.
„PcdanŤe^e," fakl Bur-MaloUke, „je pou.se od nečistých duchů označována za nehodnou genia, víme přeeo" — a ředitel se cítil polichocen* že je tím my zařazen mezi duchy čisté— „že skuteční, velcí geniové byli pendaruičtí. Himmels-beim dal jednou celé vytištěné vydáni svého SmIoksi na vlastní náklad znovu svázat, protože se mu tri nebo čtyři vety uprostřed tohoto díla už nezdály vhodnými. Myšlenka, že by mohly byt vysílány moje přednášky, o nichž jsem u3 nebyl přesvědčen, kdyí Jsem se odebíral na věrnost — tatc myšlenka mí Je nesnesitelná. Jaké řešení byste navrhl?'1
Kapky potu. na ŕedltolovt Cele &e zvůtSLly, „Musel by být," řekl potichu, „nejprve jednou pořízen přesný seznam všech vámi namluvených relací a potom prohledán archiv, ada tňm jsou ještě všechny tyto pásky,"
„Doufám,*1 řekl BĽr-Miilottku, Jřže žádný z těchto pásků nebyl smazán, aniž jsem byl vyrorumeji. Nebyl jsem vyrozuměn, tedy nebyl žádný paštik smazán."
„Zařídím všechnu," řekl ředitel,
^Prosím vás o to," řekl špičaté Bur-Malottke a vítal. „Xa shledanou."
„Na shledanou,* řekl ředitel a doprovodil Bur-Malottka ke dveřím.
Externí spolupracovníci v kantýně se rozhodli, žo si objednají oběd. Vypili jeSee víc kořalky, stále jeStě mluvili o umění, Jejich rozhovor se stal klidný jilm, níkcJi vsak méně váänlvým. Välchni ulekanč vyskoíili, když do kanlýoy náhle vstoupil Wanderbufn. Wanderburn byl velký, melancholicky vyhlížející báŕinllí h tmavými vlasy, sympatíckýrfi ob li fejem, jenž byl půn&kud poznamenán s*ygmatom slávy. Toho dne byl neoholený a vypadal proto jeáte sympatičtěji. UoSel ke stolu
210
I
B    „Déti, dejte mi něco napít. V tomto domé mam vždycky poat.
\    že zahynu zrznf.'1
i Dali mu napít sklenku kořalky, která tam jesíé stála, a zty-tek sodovky z lahve, Wanderburn sc napil, postavil sklenici, pohlédl poradě na ty tři muže a řekl: „Varuji vás pfed rozhlasem, p?ed tímto hajzlem, pře Ú tímto vylízaným, napará-dértýrn, jak dhoř hladkým hajzlem. Varuji vás. Všechny vás zničí,"
Jeho varování kýto upřímné a udělalo na ty tři mtsdé múre velký dojem; ale ti tri mladí muži nevěděli, £e Wanderburn pŕígel präv£ od pokladny, kde si vyzvedl hromadu peněz jako honorář     nepatrné přepracování knlliy Jobovy.
„Rozstřihají nás," řekl Wanderbum, „vysají našli podstatu, slepf nás a to bude náš konec."
Vypil sodovku, postavil sklenici na stůl á křičel s melancholicky vlajícím pláštěm ke dveřím.
Přesné" ve dvanáct byl Murke hotov s lepením, Pravé vlepili posledr.í ústrlíek, jeden dativ, když Murke vstal. XJí držel ruku na klice, ty řekl technik: „Rád bych míl takc tak citlivé" a nákladný svědomí. Co udoláme s tou krabici?." Ukázal na krabičku od cigaret stojící naboíe na regále mezi lepenkovými krabicemi s novými pasy.
„Nechte Ji tam stát," řekl Murke,
„K čemu?"
,:Srjůd j L jeĚlc budeme potřebovat."
^Povalujete za moiné, že ho 7RSe přepadnou výčitky pvě-dnmí^
„Kenf to nemožnej" řekl Murke, ^raději vyčkejme. TVa shledanou," Éel h pfednímu páteriiosfem, dal s* dovrít do druhého poschodí a poprvé toho dne vstoupli do své kanceláře. Sekrety řk^ odeäla k obědu, Markův äéf Humkoke sedů J U telefonu a Ěetl knihu. Usmál se na Můrka, vstal a řekl: „Jto tak, vy jegtS čijete. Je tahle kr.tha vaSe? Vy jste ji pf.tlof.il na stůl?" Ukázal ftíurkovi název a Murke řekl: „Ano, je moje.** Kniha měla zeleno-šcdo-oranlovau obálku, jmenovala se Eftt-Iňyova Iwivhi Stofcn, pojednávala o j£dn4ltf mladárn anglickém basníkovij jenž před sto lety sestavil katalog: londýnského slangy.
„Je tů ohromná kniha," řekl Murke.
14* 311
„Ano," řekl Humkoke, „Je ohromná, ale vy se to nikdy nenaučíte."
Murke sc na něho tázavě podíval
„Vy se nikdy nenaučíte, že se ohromné knihy nenechávají povalovat po stole, je-li očekáván Wanderburn a Wanderbum je očekáván vždy. Přirozeně ji okamžitě vyslídil, otevřel, pét minut v ni četl, a následek?"
Muťke mlček
„Následek jsou," řekl Humkoke, „dvě hodinová pásma Waridcrbumova o Batleyově Lyrtcfcé sťooe. Tenhle chlapík nám ještě jednoho dne naservíruje svou vlastní babičku jako pásmo, přičemž nejhoršl je právě to, £e jedna z jeho babiček byla i mou babičkou. Prosím vás, Murke, zapamatujte si: nikdy nenechávat ohromné knihy na stole, jedl očekáván Wanderhurn, a Já opakuji, ten je očekáván vždy. — Tak, a teď jděte, máte odpoledne volno a já £e domnívám, žc jste si to volné odpoledne zasloužil. — Je už ten krám hotovy? Poslechl jste si jej jeatě jednou?"
„Všechno mám hotové," řekl Murke, „ale poslechnout si ty přednášky už nemohu, já prosté nemohu."
„,Já prosté nemohu'  je dčV.ínskc rčení," řekl Humkoke,
„Budu-li muset dnes ješté jednou slyšet slovo Umění, budu hysterický," řekl Murke.
„To už jste," řekl Humkoke, „a dokonce vám přiznávám, že máte důvod být hystericky. Tři hodiny Bur-Malottka, to oddělá, to pnrazi i nej silnéj Sího muže, a vy nejste ani silný mu*.'1 Hodil knihu na stůl, popošel o krok k Murkovi a řekl: „Když jsem byl ve vaSem veku, měl j*em jednou zkrátit o tři minuty jednu Hitlerov.- čtyřhodinovou řeč a museí jsem si tu řec třikrát poslechnout, než jsem byl hoden navrhnout, které tri minuly mají býi vystříhány. Kdy* jsem zača; poslouchat ten pás poprvé, byl jsem jeSte nacista, ale když Jsem vytrpěl tu řeč po třetí, už jsem nacistou nebyl; byla to tvrdá, strašlivá, ale účinná léčba "
„Zapomínáte," řekl potichu Murke, h£c jsem byl z Bur-Malottka už vyléčen, než jsem si musel poslechnout jeho pásky."
„Vy jste přece bestie," řekl se smíchem Humkoke, „jdete, ředitel si to ve dví ječte jednou poslechne. Musíte jtnom být dosažitelný, pro případ, kdyby se nčco stalo,"
„Od dvou do tří jsem doma," řekl Murke,
„Jeste něco," řekl Humkoke a vytáhl í regálu stojícího
212
vedle Murkova psacího stolu žlutou krabici od keksů, to máte ústřižky pásků v téhle krabici?"
Murke zrudl. „To jsou,* řekl. Já sbírám jistý druh zbytků/
„Jaký druh zbytků," zeptal se Humkoke.
„Mlčeni," řekl Murke, „sbírám mlčení."
Humkoke sc na ného tázavé zadíval a Murke pokračoval*
„Márn-li rozstříhat pásy, kde přednášející udělali občas přestávku ■■- i povzdechy, výdechy, absolutní mlčení , nezahazuji- to do kože, nýorž to sbírám. Ostatně Bur-MaloUkovy pásy nedaly ani vteřinu mlčení,'"
Kumkoke se smál: „Přirozeně, ten přece nebude mlčet. — A co děláte s lémi ústřižky?"
„Slepím je a přehrávám si pásek, když jsem večer doma. Není toho ještě moc. Mám teprve tři minuty — ale ono se také moc nemlčí."
„Musím vás upozornit, že je zakázáno brát 5 sebou části pásků domů"
„I mlčení?" zeptal se Murke.
Humkoke se zasmál a řekl: „Teď jděte"' A Murke Sel.
Když ředitel několik minut po druh; vstoupil do svého studia, Bur-Malottkova přednáška právo začla:
... q kdekoli, jakkoli, kdykoli a z jcfcáhořcoh důvodu sočné rozJiouor o podstatě umĚttl, musíme nejprve, rzftiéíinout k oné vyš&i bj/rořít, kterou uctíváme, musíme se v pokofe sklonit před ortou vy$$í bytosti, fcteroi* uctíváme, a musíme přiimoať umění vděčně jako dar oné oyšSť bytosti, kterou uctíváme. Vviíni. -,
Ne, pomyslel si ředitel, skutečně nemohu očekávat od žádného člověka, že bude stodvacet hodin odposlouchávat Bur-Malottka, Ne, pomyslel si, jsou věci, které človék prosté nemůže iidélat, které nepřeji ani Murkovi. Odešel do své pracovny, zapjal si tam reproduktor a slyšel, jak Bur-Malottke právě říká: „O, ty vySsí bytosti, kterou uctíváme..." Ne. pomyslel si ředitel, ne, ne.
Murke ležel doma na svém gauči a kouřil. Vadle ného na židli stál šálek čaje, a Murke pohlížel k bílému stropu pokoje u jeho psacího stolu sedila překrásní plavovlasá dívka, strnule pohlížející oknem na utjei. Mezi Murkem a dívkou
i 13
stál rta kufackém stolku magnetofon nařízený na příjem. Nebylo proneseno ani slovo, ani hláska nepadla. Člověk by byl mohl pokládat tu dívku za fotografický model, tak byla krásná a němá.
„Já už nemohu,* řekla náhle dívka, „Já už nemohu, to je nelidská, co žádáS, Jsou muži, kteri žádají od děvčete nemravné véci, ale skoro sl myslím, že to, co ty na mně checi. je jefitě nemravnější, než ty věci, které žádají druzí muži na déi/cet*,*
Murke si povzdechl. „Můj bože" řekl, „milá Hino, to všechno musím zase vystřihnout, buď přece rozumná, buď hodná a namlel mně ještě aspoň pek minut pásu."
„Namlčet," řekla dívka a řekla to způsobem, který by byl před třiceti lely nazván .nerudným'. „Namlčět, to je také lakový tvá j vynález. Namíuvit pás, to bych jednou ráda — a!e namlCet..."
Murke vstal a zastavil magnetofon. „Ach Kino,*1 řekl, „kdybys věděla, jak mi je tvé mlčení vzácné. Večer, když jsem unavený, kdyä tady musím sedět, pustím si tvé mlčení. Prosím té, buď hodná a namlč mi ještě aspoň tri minuty a uspoř mi b»n sestřih; víš přece, co pro mě znamená střih, „Pro mne za mne," řekla dívka, „ale dej mi aspoň cigaretu."
Murke se usmál, dal jí cigaretu a řekl; „Tak mám tvé mlčení v originálu a na. pásu, to je ohromné," Opět spustil pásek a oba seděli mlčky prnti sobě, dokud nezazvonil telefon. Murke vstal, bezmocně pokrčil rameny a vzal sluchátko.
„Tak tedy,"4 řekl Humkoke, „přednášky proběhly hlade©, séf neřekl nic negativního.., Můžete jít do kina, — A myslete na sníh,"
„lía jaký sníh?" zeptal se Murke a pohlédl na ulici ležící v prudkém letním 'sluncí.
„Můj bole," řc-sl Humkoke, „přece víte, že; teď musíme zářit myslet na zimní program. Po;řebuju písničky o sněhu, povídky o sněhu i— nemůžeme přece pořád a věčné trčet na Schubertovi a Stifterovi. — Zdá se, že nikdo netuší, jaký nedostatek máme právě pfsnf o povídek o ančhu, Představte si jednou, kdyby byla tuhá a dlouhá sírna s množstvím sněhu a s mrazy: kde vezmeme naše sněhové pořady. Tak hledte. ať vám napadne něco sněhového."
„Ano," řekl Murke, „budu hledět, aby mně něco napadlo." Humkoke zavěsil.
„Pojď," řekl Murke dívce, „můíeme Jít do kina." „Smím teď zase mluvit?" řekla dívka. „Ano/1 řekl Murke, .mluv!*
V tuto dobu si pomocný režisér z oddělení rozhlasových her ještě jednou odposlechl krátkou hru, která měla běžet večer. Shledal, že je dobrá, jen konec ho neuspokojoval. Seděl ve skleněně budce, studia třináct vedle technika, žvýkal zápalku a studoval rukopis.
(Akustika velkého prázdného kostela) Atheista; (mluví hlasité a jasné) Kdo pomysli jeítě na mne, až se stanu kořisti červů? (Mtčení)
Atheista; (pronese o odstín hlasitěji) Kdo na mne čeká, ar se opét v prach obrátím? (Mlčení)
Atheista; (ješté hlasitěji} A kdo pomalí ;e5íé tia mne, až se
Opět stanu íistim? B
(Mlčení)
Bylo to dvanáct takových otázek, které atheista vykřikoval do prostoru kostela, a za každou otázkou stálo: Mlčení.
Pomocný režisér vyňal rozžvýkanou zápalku z úst, strčil si do úst novou a tázavě se podíval na technika,
„Ano," řekl technik, ,>když už se mě ptáte: zdá je ml, že je v tom trochu moc mlčení."
„To se mi zdálo také," řekl pomocný režisér, „dokonce i autorovi se tD zdá a zmocnil mě, abych to pozmenil. Jednoduše nějaký hlss má pronést; Bůh — ale muset by to bft hlas beia akustiky kostela, musel by to pronášet tak říkaje v jiném akustickém prostoru. Ale řekněte ml, kde ted seberu ten hlas?"'
Technik se usmál, sáhl po krabici od cigaret, která stále Ještě ležela nahoře na regálu, „Tady," řekl, „tady. je hlas, který pronáší v benakustickém prostoru ,Bůh'."
Pomocný režisér spolkl překvapením stápalku, trochu se zakuckal a měl ji opét vpředu v ústech. „Po je docela nevinné," řekl s úsměvem technik, „museli jíme to vystřihnout z jedné přednášky třiatricetkrát."
„Tolikrát to vůbec nepotřebuji, jen dvanáctkrát" Tekl pomocný režisér.
21+
215
„To je přirozené Jednoduché," íekl technik, „vystřihnout mlčení a dvanáctkrát vlepit Bůh — jestliže si to můžete zod-povědět**1
ípVy jste anděl," řekl nomocný režisér, „a já si to mohu íod-povědět. Tak, začněme." Celý Šťastný poMédl na ty vel;nl malé ústřižky pásku bez, lesku v "Murkove krabičce od cigaret, „Vy jste opravdu anděl.," ?ekl, „lak jdeni' na to!"
Technik se pousmál, protqže sľ tesil na ty ústřižky mlčeni, které bude moci věnovat Murkovi: bylo to moc mlčeny v celku skoro jedna .minuta; tolik mlčení jcsté nikdy nemohl Murkovi věnovat a on mél toho mladíka rád.
„Dobře,'' řekl s útměvem, „Eačněme."
Pomocný režísé? sáhl do kap^y kabátu, vyňal svou krabičku cigaret; uchopil vsak současné jakýsi zmuchlaný lístek, uhladil Jej a podal je] technikovi: „Není to komické, jaké kýčovité věcí možno nal&i v roiiúussj To jsem naifll u sebe na dveřích,"
Technik vzal obrázek, podíval se ha ně] a řekl: ^Ano, komické," a hlasitá če;2, co bylu dole napsáno; ■ Pomodlil jsem se zo Teí>e li svatého JafctiEm,
íie
Něco se stane
Pavidka bohatá na Siny
FE najpozoruhodnejším údobím mého iivota patfl asi to, které jsem strávil :aFro zLměstnariec továrny Alfreda Wun-řiedlq. Od přírody mam náklonnost spfäé k přemýšlení a nicneděláni než k práci, přece však tu a lam m£ trvalé finanční téikňsd — ntibot přemýšlení vynáší právě tak málo jako nicnedělání — nutň abych, přijal, jak se fiká, nějaké místo; Octnuv ae zase jednou na dně, svěřil jsem uprorlfedko-vatolně míst a byl jsem se sedmi jinými spolutrpiteli poslán do Wunsledlovy továrny, kde jsme su měli podrobit zkoušce způsobilosti,
Uř pohled na tu. továrnu vzbudil mou nedůvěru: továrna J c celá fjcralavena ze sklenčných cihel, a má nechuť vůči světlým budovám a svčtlým místnostem i a tak silná jako moje nechuť k práci. Jeíté nedůvěřivějším jsem se stal, kdya ném by]a ve světlé, toefc&V* vymalované kantýně ihned podána snídaně: hezké číšnice nám přinesly vajíčka, kávu a topinky, ve vkusných karafách byla pomerančová sfáva; zlilé rybičky tí/ikly své blaBĚOvaně tváře na stěny světlejitjiiýcii akvárii Číšnice byly tak veselé, jako by měly ves*lostf téměř prasknout. Jen silné vypětí vůle — tak se ml zdálo — je sdríovalo od ustavičného trylkování. Byly tak naplněny nevyspí vánými pienĚmí jako slepice nc&ncsenýrriľ vajíčky. Okamžirě. jsem tužil, co mojí spolutrpitelé jako by netuSšli: ze 1 tato snídán č patří ke zkoušce; a tak jsem oddaně ivýkai jako člověk, kierý sl plité uvédoíriiijer že svérnii íélu dodává cenné látky. Učinil jsem něco, k čomu by mě noimálně nepřiměla žádná moc na tomto světě; n* lačný žaludek jsem vypil pomerančovou Šťávu, nechal jsem stát kávu a vajíčko a větší Část to-
117