KNIHA DESÁTÁ
269
dary a na darech nápis, jenž v krátkém versi zněl takto: „//ís, teď chlapec, zde věnuje to, co slíbil jak dívka"
A když zítřejší slunko se usmálo nad širým světem, Venuše, Hymenaios a luno se společně sešli na svatbu: mladík Ifis ten den svou lanthu dostal.
KNIHA X
Orfeus a Eurydiké
Z Kréty pak Hymenaios, v plášť zahalen žlutavé barvy, letí vysoko vzduchem v kraj Kikonů do thrácké země, kde jej Orfeus pěvec svým zpěvem nadarmo vzýval. Bůh sice k ženichu letěl, však šťastné svatební písně nenesl s sebou, ni veselé tváře, ni znamení dobrá. Pochodeň také, již držel, mu čadila štiplavým kouřem, nemohouc rozhořet se a nemohouc vzplanouti v plamen. Konec byl horší než předzvěst, neb Eurydiké, choť mladá, — zatímco v průvodě Najád se travnatou pasekou brala,—-uštknuta od zmije v kotník se na zem skácela mrtva.
Když pak už thrácký pěvec se pro choť na tomto světě naplakal dost, chtěl o říši Stínů se pokusit také. Tainarskou branou on sestoupil pod zem a ke Stygu kráčel vzdušnými zástupy mrtvých, jichž tělům se dostalo hrobu, předstoupil před Persefonu a před vládce, který v tom
smutném
království panuje Stínům. Tam rozechvěl k písni své
struny,
takto pak zpíval: „ó božstva té říše, co pod zemí leží, do které přichází vše, co k smrti se na světě zrodí, smírn-li a svolíte, abych tu promluvil pravdu a nechal okolků klamavých úst, já nepřišel uvidět temný T ar t ar os, také ne abych snad spoutal trojité hrdlo netvora z Medusy strašné, jež četnými hady se ježí. Za svou chotí jsem přišel; ta na louce na zmiji šlápla, byla uštknuta od ní a zemřela v rozkvětu mládí. Chtěl jsem snésti svou ztrátu, a nezapřu, že jsem to zkoušel,
270
PROMĚNY
KNIHA DESÁTÁ
271
zmohla mě láska. To božstvo je dobře tam na světě známo; nevím, zda znáte je zde, však myslím i tady je známo, ačli je pravdivá pověst, jež o dávném únosu mluví: Amor přec spojil i vás! Já při těchto děsivých místech, při této zející tmě a při tichu pusté zde říše prosím vás: Eurydice, mé manželce, vraťte zas život! Každý z nás podléhá vám, když na světě prodlíme krátko, všichni sem spěcháme na jedno místo, ať dříve či pozděj. Všichni spějeme sem, zde poslední domov nás čeká, vy máte nad lidmi všemi z všech vladařů nej delší vládu. Také má žena, až uzraje čas a skončí svá léta, připadne vám: dar trvalý nechci, jen o půjčku žádám! Brání-li osud dát milost mi pro choť, jsem rozhodnut
pevně
navždy zůstat již zde: vy z dvojí se radujte smrti!" Při těchto pěvcových slovech, k nimž na lyře rozchvíval
struny,
plakaly bezkrvé duše, i Tantalos chytati přestal
prchavou vodu, již s kolem sám Ixíón stojí a nervou
Tityovi dva supové játra, i Sisyfos ušed'
na kámen; Danaovny též nechaly děravých věder.
Tehdy i Lítice kruté prý písní tak dojaty byly,
slzou že zvlhly jim líce; a prosbě té neodolali
ani královna temnot, ni vladař podzemní říše:
volají Eurydiku, jež mezi novými Stíny
kráčela pomalu jen, neb kulhala nedávnou ranou.
Nazpět ji Orfeus dostal, však pod tou podmínkou pouze,
aby se neohléď dříve, než z podsvětí na světlo vyjde,
jinak že milosti dar se marným pro něho stane.
Cestou kráčejí vzhoru, jež němým vede je tichem, cestou příkrou a chmurnou a v hustou se halící mlhu. Od kraje povrchu země již nebyli vzdáleni příliš, když vtom v bázni, zda stačí mu choť, a v touze ji spatřit
manžel se ohlédne po ní — ta ihned však zmizí mu zpátky. Paže vztahoval k ní, chtěl obejmout, objat být od ní, ale nechytne nic než nehmotný mizící vánek. Podruhé umírajíc nic ne vyčte manželu svému —-nač by si naříkat mohla, než na jeho přílišnou lásku? — jenom poslední sbohem, jež sotva on zachytil sluchem, pronesla tiše a zpátky se propadla do říše smrti.
Orfeus ustrnul stejně, když podruhé spatřil smrt choti, jako ten muž, jenž Hérakla spatřil, jak Kerbera vede řetězem spoutaného, a dříve se nezbavil strachu, dokud úžas a děs jej nezměnil v studený kámen: nebo jak Ólenos kdysi, jenž na sebe cizí vzal vinu, a jak Létháia, hříšná choť jeho, jež věřila příliš, příliš své kráse: vy dva, kdys šťastní manželé věrní, nyní jste skalami dvěma kdes na fryžském pohoří ídě.
Orfeus nadarmo prosil, chtěl podruhé přeplout, však
marně:
Charón už nevpustil jej, ač v špinavém smutečním Šatě bez jídla po sedm dní on nehnul se od břehu Stygu, strastmi a duševním bolem a slzami jenom se živil. Na krutost podsvětních bohů si stýskal a vrátil se zpátky k Rhodopě strmé a Haimu, jejž bičuje severní vítr.
Soustrast stromů
Plynula léta a třetí již zima svou skončila vládu. Orfeus stále jen truchlil a všech žen unikal lásce, buďto že zkušenost špatnou a bolest mu přinesla láska, aneb že plnil svůj slib. Zen přemnoho toužilo po tom, aby ho za muže měly, on všecky je odmítl chladně. Orfeus za doby smutku prý naučil národy thrácké jinochům věnovat lásku a užívat v rozpuku mládí krátkého života vesny a první květy v ní trhat.
308
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
VERGILIUS: GEORGICA IV
309
Sama tě zavedu já, až poledním žhnout bude slunce žárem, když žízní tráva a stín je milejší stádu, v skrytou kmetovu sluj, kamž mořskými vlnami znaven chodí — tam snadno ho lapíš, až ve spánek pohroužen
bude.
Až ho však rukama chopíš a budeš ho svírati pouty,
budou přeludy různé a podoby šelem tě šálit,
neboť ježatým kancem a strašným tygrem se stane,
j esterem plným šupin neb lvicí s ryšavou šíjí,
praskat bude jak plamen a z vazby se zdánlivě vymkne,
nebo zas ve vodu cistou se rozplynout zkusí a zmizet.
Čím však více ten bůh své podoby měniti bude, tím víc ty zas mu utahuj pouta, můj milený synu, až se zas v své tělo vrátí a opět ho takovým spatříš, jako když počínal dřímat a spánek mu zavíral oci!"
Řekla a nebeskou vůni kol dokola rozlila cistou, která celým tělem mu prolnula: jinochu rázem z vlasů, jež upravil krásně, se libá linula vůně, do údů svěžest sil hned vstoupila.
Jeskyně velká
v boku je duté hory, kam za vlnou vlna se valí, větrem na skály hnána, a v zátoku táhlou se tříští; plavcům stiženým bouří to zdávna je bezpečný úkryt. Ve vnitřku dlívá Próteus a za velkou skálou se skrývá.
Ve sluji syna si v zákoutí tmavém umístí nymfa, sama pak za mlžnou ukryta clonou se postaví poblíž.
Sírius na nebi zářil a pálil žíznivé Indy, žhavý, a ohnivé slunce již středem dráhy své prošlo, rostliny žízní prahly a v korytě horkém až na dno hluboká řeka se hřála a žhavými paprsky vřela.
Vtom již vychází z moře a ke sluji míří jak jindy Próteus, a tuleňů rod kol vladaře skáče si s plesem, slané krůpěje mořské kol dokola daleko stříká.
Porůznu tuleňů dav se tam rozloží po břehu k spánku. Bůh — jak dozorce stád kdes na horách vysokých někdy v době, kdy večer a hvězda již přivádí telata z pastvy k stáji a beěením svým jen dráždí jehňata vlky — vprostřed na skálu sedne a přehlíží tuleňů počet.
Toto byl pastýři okamžik vhodný, by zmocnil se věštce: sotvaže vyčkal, až kmet své zemdlené uložil údy, vyrazil s velkým křikem a rychle ho spoutal, jak ležel.
Naproti tomu i bůh byl pamětliv umění svého, v podoby všemožné, divné, se ihned měniti začal, ve zvíře měně se hrozné neb v prchavou vodu neb oheň. Když se mu žádnou lstí již ne vy nik L donucen Próteus ve svou se podobu vrátil a lidským zas ozval se hlasem: ,,Kdopak jenom tě poslal, ó jinochu nadmíru smělý, vstoupit do mého domu? Co chceš?4'
Dá odpověď jinoch: „Víš, ó ty to víš sám, je nemožno něěím tě klamat! Ty však neklamej též! — Já přišel na rozkaz boží, abych se po věštbě ptal stran pohromy, která mě stihla."
Tuto mu odpověď dal. Vtom věštec s úsilím mocným zakoulel oěima svýma, jež modrou jiskřily barvou, hlasitě zaskřípal zuby a ku věštbě otevřel ústa:
,,Je-li nějaký bůh, jenž těžkým hněvem tě stíhá: pykáš za velký hřích, vždyť neštěstím stíhaný Orfeus — třebaže bez viny své — tou pokutou tebe teď trestá — leda by zvrátil to osud. — Je zuř i v pro ztrátu choti: neboť když jsi ji stíhal, tu po břehu úprkem běžíc, dívka spíš smrti však souzená brzké, ach! hrozného hada v trávě si nevšimla vysoké, plaz se však na břehu skrýval. Družina, Dryadek sbor, hned velkým naplní křikem vysoké vrcholy hor, též plácí rhodopské vrchy, vysoký Pangaeus pláce a martská Rhesova země, Getové plácí, i Hebrus, i athénská Orithyia —
310
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
VERGILIUS: GEORGICA IV
311
Sám hrál na dutou loutnu a konej Šil muka své lásky, tebe, ó sladká choti, jsa samoten na pustém břehu, tebe, když počínal den, když zhasínal, opěval tebe.
Ano i k taenarské sluji a k Dito ve vysoké bráně, v háj, jenž zahalen je kol dokola temnotou černou, zasel, k podsvětním duším a k hroznému vladaři prosit, k srdcím, jež prosbou lidskou se nedají obměkčit nijak.
Dojaty zpěvem jeho se z nej hlubších Erebu sídel nehmotné sbíhaly Stíny a postavy zbavené žití, tolik, kolik je ptáků, jichž tisíce v listech se skrývá, kdykoli pudí je z hor bud bouřný liják, neb večer: mužové, vdané ženy a statných hrdinů duše, jakmile skončili žití, i chlapci a nevdané dívky, mládci, jež před zraky otců kdys na vrch hranice kladli. Černý Kokytu močál a hustý, ošklivý rákos v bahně, jež línou vodou je protivné, všechny je poutá, rovněž poutá je Styx, jenž devíti rameny tece.
Strne i příbytek smrti, ta podsvětí prohlubeň sama, Tartar i Eumenid sbor, jichž vlas je propleten* hady, Kerberův trojitý jícen, pln úžasu, otevřen zůstal, také Ixion s kolem se větrem toěiti přestal.
Orfeus vracel se již, již ze všech vyvázl nehod, vrácená Eurydike již stoupala k hornímu světu za ním — s podmínkou touto ji vydala královna Orku — když vtom, rozvahy prost, byl náhlým zachvácen
bludem,
lásce jejž prominout možno, však promíjet neumí Orkus: zapomněl, stanul a na choť, už před samým východem
k světlu,
přemožen vášnivou láskou, se ohlédl — veškerá práce byla tím zmařena vráz: byl krutého vladaře předpis porušen — třikrát třesk bylo slyšet v avernských vodách. ,Jaké to šílenství hrůzné,* tak zvolala, ,zhubilo tebe,
zhubilo ubohou mne? — Již podruhé ukrutný osud volá mě zpět, již pokrývá sen mé hasnoucí oci. Orfee, sbohem! Cos rve mě a zpět nese v tmy propast
hrůznou.
Po tobě, ne však již tvá, ach! vztahuji bezmocné ruce.4 Řekla a hned jak lehký dým, jenž s prchavým vzduchem splývá, prchla mu z ocí a zmizela, aniž už potom spatřila manžela svého, jenž nadarmo po stínu sahal, mnoho jí povědět chtěje. A také převozník Orkův močál, který je v cestě, mu nedal podruhé přeplout. Nuže, co ted? Kam jít, když dvakrát mu manželka vzata? Jak má pláčem duše, jak zpěvem dojmout má bohy? Eurydike — ta, neživě chladná zas, přes Styx už plula. On, jak vypráví zvěst, prý po sedm měsíců s pláčem žaloval oblačným srázům a pustého Strymonu proudům, aneb v jeskyních chladných svůj osud žalostně zpíval, písní krotil tygry a hýbal tvrdými duby.
Nejinak kvílí slavík a v chladném topolů stínu pro svá mláďata lká, jež vypátral bezcitný orác, holátka z hnízda mu vybral a odnesl — nebeský ptáček po celou noc pak pláce a znovu vždy plačtivou píseň počíná, na větvi sedě, a plní okolí nářkem. Srdcem mu nehnula láska ni po novém manželství touha, sám jen po sněžném Donu a ledovcích hyperborejských chodil a rhipajských krajích, v nichž jíní netaje nikdy, nad smrtí ženinou truchlí a nad marným Ditovým darem.
Avšak thrácké ženy, jež zamítal pro lásku k choti, slavíce slavnosti bohů   a nadšeny Bakchovou službou, rozsápou Orfea v kusy a rozmetou po širých polích.
A když thrácký Hebrus svým prudkým vířivým
proudem
unášel pěvcovu hlavu, již urvaly od sněžné Šíje, volal ,Ó Eurydiko!' sám hlas, byť stydl už jazyk,