Osnova:
II. Správní, POLITICKÁ A hospodářsKÁ CHARAKTERISTIKA
Metropolitní Francie je rozdělena na 96 departementů. Zámořská území čítají 4 zámořské departementy (DOM - départements d’outre-mer): Guadeloupe, Martinique, Guyane française, Réunion. Dále pak dvě tzv. „collectivités territoriales“ : Saint-Pierre-et-Miquelon a Mayotte a zámořská území (TOM - territoires d’outre-mer): Nouvelle-Calédonie, Wallis-et-Futuna, Polynésie française, terres australes et antarctiques. V čele každého departementu je předseda Generální (departementní) rady (Conseil général), jehož členové jsou voleni na základě všeobecného volebního práva během kantonálních voleb. Stát je zde reprezentován prefektem. V roce 1964 dospěla francouzská vláda inspirovaná politikou územního plánování k rozhodnutí spojit metropolitní departementy do vyšších územně správních celků - krajů (régions). Ve 22 krajích, jejichž hranice jsou dány spíše administrativními faktory než faktory historicko-geografickými, stojí na 1. místě předseda Regionální rady (Conseil régional). Členové této rady jsou rovněž voleni v celonárodních regionálních volbách. Regionální radě v jejích rozhodnutích napomáhají další poradní orgány jako je Hospodářská a Sociální rada. Stát zde zastupuje krajský prefekt.
Francouzské volby 1997 a následné soužití pravicového prezidenta a levicové vlády přilákaly pozornost k ojedinělé poloprezidentské formě vlády ve Francii, vytvořené roku 1958 prezidentem de Gaullem. V květnu 1958 došlo k pokusu o vojenský puč v Alžírsku a na Korsice (pučisty zorganizován Výbor veřejného blaha). V reakci byl 1. 6. 1958 jmenován premiérem Charles de Gaulle a dány mu plné moci pro vytvoření nové ústavy, parlament pak odešel na prázdniny. Ústava 5. republiky byla schválena referendem 28. 9. 1958 plnými 80% hlasů a účinná byla již od 4. 10. 1958. Pro francouzský stát určuje ústava základní charakteristiku jako nedílnou (unitární), laickou, demokratickou a sociální republiku, v níž svrchovaná moc pochází od lidu, přičemž je výslovně v čl. 2 užito Lincolnovy definice demokracie jako vlády lidu, lidem a pro lid.
Nová ústava radikálně změnila formu vlády z parlamentní na poloprezidentskou, charakterizovanou postavením prezidenta jako hlavy státu i vrcholného orgánu výkonné moci při zachování vlády jako kolegiálního orgánu v čele s premiérem, a narušila dosavadní všemocnost parlamentu, i když často formálně zachovala stávající orgány, ovšem k starým názvům dávala nové pravomoci. Prezident byl od referenda v roce 1962 do referenda roku 2000 volen na 7 let. Nyní je opět volen na 5 let v celonárodních prezidentských volbách. Má značné pravomoci, jako je právo na vypisování referend, prezident může rozpustit Národní shromáždění, jmenuje premiéra a na jeho návrh jmenuje vládu, má právo udílet milost. Stojí také v čele ozbrojených složek. V případě výjimečného nebezpečí má zvláštní pravomoci. Zákonodárnou moc vykonává parlament. Jeho dolní komora (Nár. shrom. - Assemblée nationale) je volena v parlamentních volbách na 5 let a horní komora, Senát (Sénat), je volen na 6 let (do roku 2003 byl volen na 9 let), přičemž třetina jeho členů je znovu volena po 3 letech v nepřímých volbách.
Teprve po téměř třiceti letech byla francouzská forma vlády úspěšně vystavena praktické zkoušce vládnutí prezidenta a premiéra s vládou opírající se o většinu v Národním shromáždění z odlišných politických proudů, a to za socialistického prezidenta F. Mitterranda v letech 1986- 88 (premiér J. Chirac ze Sdružení pro republiku) a 1993 -95 (premiér E. Balladur ze Sdružení pro republiku).
Ústava 5. republiky ve své preambuli pro oblast základních lidských práv a svobod výslovně odkazuje na Prohlášení práv člověka a občana z r. 1789 ve změnách a doplnění daných preambulí ústavy 4. republiky z roku 1946. I když tento odkaz není součástí vlastních ústavních článků, jsou na základě soudní praxe oba dokumenty přímo aplikovatelnou součástí ústavního práva Francie, což stvrdila svým rozhodnutím r. 1971 Ústavní rada. Prohlášení zakotvuje základní lidská práva: svobodu a rovnost lidí před zákonem, ochranu vlastnického práva, princip presumpce neviny v trestním právu, zákonnost trestního řízení, právo na odpor proti útlaku aj. Preambule ústavy z r. 1946 doplňuje tato práva v oblasti hospodářské a sociální.
- Encyclopaedia Universalis. Heslo „France“.
- Dictionnaire Hachette Multimédia. Heslo „France“.
- Koudelka, Zdeněk. „Politický systém Francie“. Universitas, 31, № 1, 1998.
- Caporal, Stéphane. Histoire des institutions publiques : de 1789 à nos jours. Paris : Hachette supérieur, 2005.