ÚVOD DO DĚJIN A KULTURY FRANCIE
Osnova:
Francie vždy hrála důležitou roli v dějinách Evropy, ale nejen jí. Tato role se dnes může zdát jako disproporční vzhledem k její teritoriální rozloze a demografické síle. Mám zde na mysli zejména fakt, že Francie dnes figuruje až na 4 místě mezi světovými hospod. mocnostmi daleko z Německem. Na této skutečnosti se podepsala i velmi citelná ztráta kolonií během 20. stol. Zbytky jejího vlivu lze ještě stále zaznamenat v Asii, kde ji však jež překonalo Japonsko svojí hospodářskou vahou. Její zámořské departementy a území jsou tak jen jakýmisi strategickými opěrnými body v Tichomoří. Na druhé straně koloniální minulost umožňuje Francii nadále počítat se 134 miliony frankofonních obyvatel (údaj Nejvyšší rady frankofonie), kteří sídlí zejména v Africe, Evropě (zde od 17. st. fungovala francouzština jako jazyk nejen kulturní a intelektuální elity, ale i jako jazyk politiky, diplomacie či vojenství), na Blízkém Východě a v Sev. Americe. Tak jako v případě kolonií, 20. stol. toto postavení značně oslabilo a na místo francouzštiny se dostala angličtina.
Navzdory tomu je dnešní Francie stále třetím nejrozlehlejším státem Evropy (po Rusku a Ukrajině) a až do 19. století byla vyjma Ruska státem s nejvyšším počtem obyvatel. Dnes je tomu samozřejmě jinak: po sjednocení Německa (81,7 mil. ob. v roce 1998) se metropolitní Francie řadí s 58,5 mil. ob. (údaj z roku 1999) po bok Velké Británie (58,8 mil. ob.). Co do hustoty obyvatelstva (107,4 ob. na km2 [1999]) je Francie méně osídleným státem Evropy 25: (191,5 ob. na km2 v Itálii, 243,3 ve Velké Británii, 229 v Německu, 330 v Belgii, 368 v Nizozemí).
Bylo to však zejména francouzské myšlení, jež vzešlo z osvícenských myslitelů a zejména Francouzské revoluce obletělo celou planetu a nenechalo žádnou z kultur čerpajících z antiky a křesťanství, jakož i úplně jiných kultur bez znatelných stop svého vlivu. Vliv francouzského světského myšlení pochází z představy Francie o své jednotě a svém poslání šiřitelky svobodného myšlení.
Po necelé jedno tisíciletí se francouzští králové snažili sjednotit Francii jak územně, tak národnostně. Tento centralizační proces byl završen během Francouzské revoluce a Prvního císařství, kdy Francie konečně dosáhla tvaru šestiúhelníku - hexagone. Jeho stěny jsou tvořeny přirozenými hranicemi - 4 moře (Severní, La Manche, Atlantik, Středozemní) a 5 pohoří (Ardeny, Vogézy, Jura, Alpy, Pyreneje) .
Na druhé straně o sobě vždy Francie smýšlela jako o starší dceři církve – francouzský král si dával přízvisko „le roi très catholique“ – a také jako o zemi lidských práv (Déclaration des Droits de l’Homme et du Citoyen předcházející Ústavě ze 3. Září 1791 byla ustanovena fr. Nár. shromážděním (tzv. Konstituantou) během jeho zasedání ve dnech 20. – 26. Srpna 1789) a nesmíme zapomínat ani na Francii Křížových výprav a Francii červencové revoluce 1848. Tato Francie vždy žila pocitem, že je pověřena úkolem vtisknout ostatním národům svoji vlastní vizi světa.
Vždyť i na počátku třetího tisíciletí tato země, jejímž hlavním trumfem je právě ona pověst země velkého uvědomění, by ráda ovlivňovala nové evropské uspořádání a definovala nový druh vztahů mezi národy světa, jež se nacházejí ve velikém mutačním pohybu.
Další všeobecné charakteristiky: velikost Francie lze přibližně charakterizovat pomocí délky 1000 km ze severu na jih a téže šířky od západu na východ. Její rozloha činí 549 192 km2 (s DOM 641.192 km2). Země se rozkládá ve střední zeměpis. šířce mezi 42. a 51. rovnoběžkou (vč. Korsiky). Francie se těší mírnému klimatu (climat tempéré) se střídajícími se čtyřmi ročními obdobími. S DOM čítá Francie 60,1 mil. ob. (rovněž údaj z roku 1999). Hlavním městem je Paříž, která v celé aglomeraci čítá zhruba 10,969 mil. ob. Jméno Francie se objevuje během 4. stol. n.l. jako „Francia“, země Franků na východ od Kolína nad Rýnem a v 6. stol. je ho užíváno pro část území Galie. Po Verdunské smlouvě (843) se název „Francia occidentalis“ kryje přibližně s územím, kterému dnes říkáme Francie a které dosahovalo ke Rhôně a Meuse.
Francie je republikou kombinující prezidentský a parlamentní systém. Úředním jazykem je přirozeně francouzština, nad jejíž správností bdí Francouzská akademie[1]. Měnou je od r. 2000 euro.
Z geologického hlediska je Francie zemí, na jejímž na území se setkávají pozůstatky dvou největších evropských horotvorných procesů: hercynského vrásnění na severu a alpínsko-pyrenejského vrásnění na jihu. Ve čtvrtohorách, kdy byla severní část území pokryta pevninským ledovcem, dochází k zalednění a náhorní plošiny se ocitají v periglaciálním režimu, jehož stopy nese i současné uspořádání povrchu Francie. Hexagon je tedy upořádán ze 4 reliéfových jednotek: severních nížin a sedimentárních pánví (Pařížská a Akvitánská), jež jsou prodloužením velké evropské severní roviny. Dále pak jsou to staré masívy (Centrální /fr. Středohoří/ a Armorický), jež tvoří hercynský systém, a mladá pohoří na jihu a jihovýchodě, která jsou typická pro alpskou Evropu. Francouzský reliéf je tedy nositelem geologického dědictví starého přes 300 milionů let, neboť jej tvoří prvohorní vyvýšeniny, pro něž jsou typické masívy a vysočiny (Vosges), sedimentární pánve, žuly a metamorfované horniny. Ve druhohorách se tyto vyvýšeniny zarovnaly a otupily, vytvořily klenbu ve tvaru V (Bretaň, Massif Central, Corse, Alsasko) a na jejich konci tento prostor zalilo moře přinášející nejrůznější naplaveniny (zejm. písek, jíl a vápencové horniny). V rozhodujícím období pro konfiguraci fr. povrchu, třetihorách, do prvohorního celku naráží 2 menší jižní desky: iberská (E) insubrijská (I). Mořské usazeniny ležící na místech srážky dávají vzniknout Pyrenejím a Alpám. Hercynský podstavec se hluboce zvrásnil, čímž vytvořil hluboké příkopové propadliny (jih Alsaska, okolí Saôny). Záp. Středomoří se propadá, vznikají terénní zlomy, jejichž výsledkem jsou rhodanská a languedocká brázda („couloir“). Se čtvrtohorami přišla další doba ledová a na úz. Fr. sestoupil pevninský ledovec ze severu.
Povrch Francie charakterizují 4 typy reliéfu:
1) Staré hercynské masívy zaznamenávající bouřlivé změny ještě ve třetihorách jsou typické kontrastem mezi údolími hluboko zaříznutými do tvaru soutěsky a svou topografií vysočiny (plochá krajina nad 200 m.n.m.). Patří mezi ně Massif central zajímající 15 % fr. území s nejvyšší horou Puy de Sancy, 1.885 m.n.m. Jeho nejvyšší pahorky mají vulkanický původ ve třetihorách (typ. jsou hory nazývané „Puy“, jež jsou vulk. krátery. Cf. kraj Auvergne – Puy-de-Dôme.). Dále sem patří Ardeny, Massif armoricain, Vogézy, Causses.
2) Sedimentární pánve – Pařížská (1/4 území) s hydrosystémem tv. Seinou a Loirou a Akvitánská (80.000 km2) strukturovaná Garonou – pokrývající více než polovinu území jsou tvořeny tvrdými vrstvami (vápenec, pískovec) a měkkými (slín, jíl, písek ). Zde je třeba rovněž zmínit Landeskou planinu, jež je pokryta čtvrtohorními písky.
3) Mladá pohoří vznikla na konci druhohor a během třetihor. Jsou tvořena krystalickými masívy a zvrásněnými sedimenty (Jura, Prealpy a Prepyreneje). pohoří Jura čítá jen střední vrcholky, zato Alpy (s větší rozlohou a extrémy) a Pyreneje jsou vysoká pohoří (mont Blanc 4808 m.n.m., pic de Vignemale 3298 m.n.m.) s příkrými stěnami prořezanými čtvrtohorním ledovcem. K těmto útvarům patří ještě Korsika díky svým vrcholům.
4) Roviny tvořené naplaveninami a sutěmi se rozkládají v tektonických brázdách jako je Alsasko, Limane či brázda mezi Rhônou a Saônou. Anebo se rozkládají při pobřeží jako Roussillon či Languedocká rovina.
Pobřeží je velmi členité a málokdy pro člověka nepřístupné: skalnaté a vykrajované v Bretagni a Provence, rovné a písčité v Languedocu či Landes.
Západní, severní a střední Francie se těší mírnému, přímořskému klimatu, jež se mění v závislosti na nadmořské výšce. Východ území je více poznamenán kontinentálním klimatem (větší teplotní rozdíly, v zimě sníh). Tyto podmínky jsou vhodné pro listnaté lesy, kterým dominují především duby, habry a buky. Jižní, středomořské klima má svá specifika: mírné zimy, horká a suchá léta. Tato skutečnost má vliv i na vegetaci: dub typ. pro Středozemí, dub korkový, borovice, olivovníky. Jejich ústup dává vzniknout tzv. „macchiím“ (maquis), křovinám v evr. části Středozemí rodícím se na krystalické půdě, a středozemským lesostepím (garrigue) na vápencovitých půdách. Hory, které netrpí nedostatkem vláhy, se vyznačují rozvrstvením vegetace: listnaté stromy v nižších polohách, jehličnany od výšek, kde rostou již alpské traviny.
[1] Académie française, société de gens de lettres érigée en académie par Richelieu en 1635, pour conserver et perfectionner la langue française en rédigeant un dictionnaire; la prem. éd. parut en 1694; une 9e éd. est en cours de publication depuis 1981. L’Académie française se compose de 40 membres, les «Quarante», les «Immortels», choisis (à vie) par cooptation. Ils portent un costume particulier, dont les broderies diffèrent selon chacun, un bicorne, une cape, une épée (dont les ornements rappellent l’œuvre de l’académicien). Lors de sa réception, l’élu prononce un discours («de réception») auquel répond le directeur en exercice lors de la mort de l’académicien dont l’élu vient occuper le fauteuil. Ce directeur est élu tous les 3 mois, ainsi que son remplaçant éventuel, le chancelier. En revanche, le secrétaire perpétuel est élu à vie. L’Académie a publié une grammaire en 1933. Elle distribue de nombreux prix de fondation.