Ani Stendhal, ani Lucien tak nemohou přijmout demokracii, která je „příliš neotesaná pro jejich
způsob cítění“, ten režim, ve kterém,[P1]  tak jako v Americe, lidé nejsou ničím „zatěžováni, ale
počítá se s nimi“. [P2] Pokaždé, když jeden nebo druhý sní o tom, jak překonají Atlantik, jsou
přesvědčeni, že by tam žili mezi spravedlivými a zcela rozumnými lidmi. Ale nato hned zase tuší, že
by je v takové společnosti oproštěné od půvabu a ušlechtilosti zaplavil pocit smutku. Ideálem obou
těchto mužů by bylo snoubení republikánského ducha jejich okolí [P3] s monarchistickými mravy na
druhé straně[P4] . Ale protože oslava[P5]  tohoto nereálného spojení jim není dopřána, nezbývá jim
než se snažit uniknout[P6]  z tohoto světa pryč.

Pro Stendhala tak není zlaté střední cesty, ani pro jeho hrdinu. Lucien i přes své sympatie, které
chová k lidu, nesnese přímý kontakt s ním; tento Brutus se snaží vlichotit společnosti
legitimistických salónů, a přitom má duši republikána; zbožňuje toho Napoleona, kterému despotismus
podrazil nohy;[P7]  je demokratem, kterému by se plytký život v Americe hnusil; je jakousi
rozpolcenou osobností, která nikde nenachází zdroj své vlastní vyrovnanosti, a falešnou vyrovnanost
buržoazní monarchie, tu navíc nenávidí.


Změna smyslu v komentářích 2, 3+4, 7 , jinak pěkné  C
________________________________

 [P1]Bez čárky

 [P2]Tak to není myšleno, spíše záleží více na kvantitě než na kvalitě


 [P3]doby

 [P4]minulého století

 [P5]stačí: spojení jim není dopřáno

 [P6]raději „unikat“

 [P7]ne, „ale  nesnáší despotismus