Markéta Kupková


            Ale protože se zdálo, že je vše [P1] dovoleno, změnil názor a rozhodl se, stále tím
samým strojeným způsobem, jakým se předstírá přátelství, vytasit na oplátku: „Brýle a tričko
LAPD...to si chceš hrát na velkého šéfa?“ „Ale kdepak,“ zaradoval se Agostini a zdůraznil, „on má
NYPD („enááájpídí[P2] “)! Je přeci i tak nutný se trošku odlišit!“ Výraz spokojenosti, který se mu
objevil ve tváři naznačoval, že od chvíle, kdy na pláž přišel, nepochybně [P3] očekával, až se o
tom někdo dostatečně všímavý zmíní, aby mohl použít svou nachystanou odpověď. Posečkal[P4]  několik
sekund, aby zapůsobila, a pak s falešnou starostlivostí pronesl: „A co, jak jdou obchody? Zbývá ti
hodně otcových obrazů, nebo se všechny prodaly?“

            John si lehce povzdechl. Je šílený, jak vykonávání moci mohlo[P5]  člověka připravit o
sebemenší takt i trpělivost vůči druhému. Mezi své řádky své nadutosti [P6] Agostini právě doznal
pravé důvody té okliky, kterou musel udělat, když ho šel pozdravit.


(Nicolas Fargues, Le Roman de l'été, str. 17)


Vcelku dobře, C-D


________________________________

 [P1]Zde to je: každá rána, hmat

 [P2]To hláskování je trochu problém – buď enuááájpídí, nebo česky

 [P3]Zde by se hodilo nějaké dynamičtější slovo

 [P4]Totéž jako pozn. 3, aspoň “počkal”

 [P5]Zde raději přítomný čas, je to vnitřní řeč

 [P6]To nějak obratněji