Dominika Volfová

p. 17



            Ale protože se jakýkoli výpad zdál dovolen, zazářila mu očka a rozhodl se k odvetě,
pořád v tomto vypjatém duchu falešného kamarádíčkování:

            „A mimochodem, těma brýlema a tričkem LAPD chceš ukázat, že seš velkej kápo, co?“

            „Vedle,“ zaradoval se Agostini a poněkud zesílil hlas, „to je [P1] NYPD
(„enypsilonpédé“)!“ Přece jen je potřeba si trochu držet odstup[P2] !

            Po obličeji se mu začal rozprostírat výraz uspokojení, což prozrazovalo, že už od
příchodu na pláž očekával, že ho nějaký zvídavý občan osloví a on mu bude moci pochlubit svou
dokonale připravenou odpovědí. Nechal chvíli působit svá slova a potom se s falešnou starostlivostí
zeptal:

            „Tak co, jak jdou obchody? Ještě ti toho zbývá hodně, ty tatínkovy obrazy... nebo už
jsi je všechny prodal?“

            John si odfrkl. To je neuvěřitelný, jak může vykonávání moci zbavit člověka taktu a
sebeovládání, dvou nejzákladnějších vlastností pro jednání s lidmi. Vždyť Agostini mezi řádky té
své arogance právě přiznal, co byl vlastně pravý důvod přetvářky, [P3] kterou předvedl, když přišel
Johna pozdravit.



Vcelku dobré,  C
________________________________

 [P1]To by bylo... (ten kápo by měl...)

 [P2]Se odlišit

 [P3]Skoro, ale tady to je „zacházky, kterou musel udělat“