Zážitky raněného poručíka Wehrmachtu z povstalecké Prahy – W.L.
S novou nadějí jsem 2. června 1945 vpochodoval společně s několika německými vojáky,
kteří byli nějakou dobu použiti u ruského vojska jako řidiči a poté Rusy posláni domů, ale
nadále zadržováni Čechy, do vojenského zajateckého tábora v Praze-Motole. Pomyslel jsem
si, že nyní by se přece měla dodržovat ustanovení Ženevské konvence a mělo by se se mnou
zacházet jako s člověkem a ne jako s něčím stojícím pod úrovní zvířete. Z tohoto omylu mě
ale vyvedla první rána, když jsem u vchodu barákového tábora, který byl obehnaný ostnatým
drátem, spatřil muže s rudou páskou kolem paže a gumovým pendrekem. Byli jsme
rozestavěni na dvoře a co nejdůkladněji prohledáni. U mě se toho moc najít nedalo, ale
bývalým řidičům, co jezdili pro Rusy, byly odebrány veškeré zásoby tabáku, konserv, chleba,
peněz atd. Pak musela být, jak se to stávalo už v minulých lágrech, obnažena horní polovina
těla a dívali se, jestli nemáme na levém podpaží vytetovanou krevní skupinu. Mezi vojáky se
nacházel jeden, který byl ihned osobně zmlácen velitelem lágru, štábním kapitánem
Mašankou (tedy československým štábním důstojníkem). Když tento zbitý muž zvedl prst a
přísahal na Boha, že vůbec není příslušníkem SS, ale že byl označen krevní skupinou jako
zpětný osídlenec z východu, vmetl mu tento „pan štábní kapitán“ do obličeje: „Na Boha?
Němci nemají žádného Boha!“. Chudák pak zmizel ve „sklepě pro SS“, ze kterého už nebylo
živého úniku. Můj stav, stejně jako stav mnoha zraněných, se díky špatné a nedostačující
stravě, která mezitím „stoupla“ na 400g chleba, půllitr vodové polévky a 2 krát denně tzv.
kávu, zhoršil tak, že jsem už pak jen apaticky ležel. Mnozí nakonec takhle zůstali ležet úplně,
protože už nebyli mezi živými. V této době, bylo to kolem půlky srpna, jsem obdržel oklikou
přes mé příbuzné v Sudetech, kterým jsem mohl lstí dát známky o tom, že žiji, zprávu, že můj
otec a má matka ještě žijí. To mi pomohlo znovu nabrat chuť do života a naplnilo mne
povinností přežít jako poslední pozůstalý syn. Zoufale jsem přemýšlel o možnosti, jak bych
změnil mou situaci a unikl tomuto pomalému umírání. Nakonec jsem se chytl jediné
možnosti, která se nabízela: nahlásil jsem se na zemědělské práce. Čeští sedláci z vnitrozemí
zaměstnávali stále velký počet zemědělských pracovníků. Všichni tito lidé odešli do Sudet a
dostali tam německé usedlosti. Nyní byla přezrálá úroda a musela být sklizena. Proto se
Němci jako pomocní pracovníci.
2. července 1946 jsme všichni opustili zem, ve které jsme tolik zažili. Zachránil jsem svůj holý
život, i když jsem ani nevěděl, co si teď počnu a kam se vydám.
Zdroj:
http://nassmer.blogspot.com/2009/05/zazitky-raneneho-porucika-wehrmachtu-z.html
... - rakouský novinář Gustav Chalupa -...
„Dostal jsem se jako zajatec do sběrného tábora v Praze-Motole,“ tvrdí rakouský žurnalista.
Od té doby údajně přestal věřit, že by se jako budějovický Němec a voják wehrmachtu mohl
ještě někdy vrátit natrvalo do Budějovic. Dva měsíce rozvážel brambory u člověka, který si
německé zajatce půjčoval ze sběrného tábora na práci. „Musel za nás platit,“ říká. Český
zaměstnavatel nakonec pomohl německému vojákovi i k útěku přes hranice do Rakouska.
„Odvezl mě z Prahy na jih mezi bramborami a já pak přešel hranici,“ říká Chalupa. Svému
českému „zachránci“ prý nikdy nepřestal být vděčný a stále si dopisuje s jeho syny. V
Rakousku se pak Chalupa jako vyučený fotograf a syn majitele známého českobudějovického
fotoateliéru nejprve živil fotografováním, později přešel k žurnalistice. Do Čech se vrátil až v
polovině padesátých let jako rakouský zahraniční korespondent z Prahy. Následně působil i
ve Varšavě a v Bělehradě. Proslavil se ale především svým zpravodajstvím z Balkánu.
Zdroj:
http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=80&Itemid=20
http://www.vojna.net/portal/printview.php?t=369&start=0
Sestavila Karolína Svitálková