mezi globáiiiími silami překonat výlučnost a ideologii vlastní identity. Nebo spíše l:.aždý jedinec musí ve změnách, kterými prochází představy o „jeho" ;iárodě, najít prostředky, jak z něj vystoupit, aby mohl komunikovat ;:■ jedinci z jiných národů, jež mají stejné zájmy a, alespoň Částečně, st ynou budoucnost jako on.
Benedict Anderson
Přeložila Marie Černá
1, ÚVOD
Možná si toho zatím mnoho lidí nevšimlo, ale v historii marxismu a marxistických hnutí nastává zásadní změna. Jejími nejviditelnějšími znáftikami jsou nedávné války mezi Vietnamem, Kambodžou a Čínou. Tyto války mají světově historický význam, protože jsou prvními, které byly rozpoutány mezi režimy, jejichž nezávislost a revoluční pověsí jsou nezpochybnitelné, a protože žádná z válčících stran neučinila víc než jen zcela formální pokus ospravedlnit krveprolití z nějaké jasnější marxistické teoretické perspektivy. Zatímco střety na čínsko-sovět-ských hranicích, k nimž došlo v roce 1969, a sovětskou vojenskou intervenci v Německu (1953), Maďarsku (1956), Československu (1968) a Afghánistánu (1980) bylo stále možno interpretovat - v závislosti na vkusu-jako „socialistický imperialismus", „obranu socialismu" atd„ myslím, že nikdo vážně nevěří tomu, že by se takový slovník mohl uplatnit při popisu toho, co se stalo v Indočíně.
* Přeloženo z anglického originálu Imagined Communities. Revidované vydání. Verso (New Leň Books), London - New York, 1991, kap. 1 a 2, s. 1-36. Copyright © Benedict Anderson 1983, 1991. Vydáno se svolením nakladatelství Verso, NewLeít Books Ltd., London.
* Klíčovým termínem pro Andersonovo pojetí národa je termín „imaginedcommu-nities". Tento termín je mnohoznačný a autor záměrně vyvolává v čtenáři jisté napětí, poněvadž „imagined" může znamenat cosi pomyslného, pouhou představu. Ve skutečnosti ovšem má tento termín u Andersona jiný význam: národ se může stát národemteprve: tehdy, když si každÝ z jeho příslužntkft j:e schopen představit, že je příslušníkem pospolitostí s lidmi, které nikdy osobně^ nepoznal a nepozná a kteří žijí na teritoriu, které si může rovněž pouze představovat. Překlad do češtiny je tedy velmi obtížný, poněvadž v češtině „imaginární" označuje pouze něco po-
238
239
Pf edstavovala-lL vietnamská invaze do Kambodže a následná okupace této země v prosit-Ci 1978 a lednu 1979 první rozsáhlou konvenční válku, již vedl jeden revc luční marxistický režim proti jinému,1 pak byl únorový útok Číny na v ietnam pouze rychlým potvrzením precedentu. Snad jen někdo zcela krajně důvěřivý by si troufl vsadit na to, že na sklonku tohoto století bujiou SSSR a ČLR - o menších socialistických státech nemluvě - v přípa' dě nějakého významnějšího mezinárodního konfliktu
nutně státčibojo jednoho dne nepi lají po stažení Ru
minulosti. Naop Velké Británie a!
dědicem předna chůdcem interní
■rat na stejné straně. Kdo si může být jistý, že se do sebe istí Jugoslávie a Albánie? Rozmanité skupiny, které vole armády ze základen ve východní Evropě, by si měly uvědomit, dojáky míry její zkrušující přítomnost od roku 1945 zamezuje ozbrojeným konf iktům mezi marxistickými režimy v této oblasti.
Smyslem tako\ ých úvah je zdůraznit fakt, že od druhé světové války se každá úsp< šná revoluce vymezuje nacionálne - Čínská lidová republika, Vietn; mská socialistická republika atd. -, a tím se pevně usazuje v územn ím a sociálním prostoru zděděném z predrevoluční
k to, že Sovětský svaz sdílí se Spojeným královstvím everního Irska onu zvláštní charakteristiku, že odmí-
tl mít ve svém p< jmenování národnost, svědčí o tom, že je stejně tak
myslného, reálně n pospolitostí, nýbrž] a nehodí se jako ná: ' Tuto formulaci vol Aby nedošlo k příp; byla výsledkem srái pravděpodobně už < hranice, s nimiž zaq ňovaly a vyvrcholily předchozích najezdi kých teritorií a ani pi v prosinci roku 197Í P, Heder ve stati „Tb The Thirdlndochina and Vietnam", Bulle s. 2-9; a Laura Sumi Shame and Honour ! Jestliže někdo poc svazu rovnocenné, označovat; velkobri
;ionálních dynastických států 19. století jako před-cionalistického řádu 21. století.2
:existujícího. Národ není v Andersonově .pojetí „vymyšlenou" ipspplitostí myšlenou, ale tento termín není v češtině obvyklý sv knihy. (Pozn. ed.)
m, jen abych zdůrazni! rozsah a styl bojů, ne abych obviňoval, dnému nedorozumění, je třeba říci, že invaze v prosinci 1978 ;k mezi partyzány těchto dvou revolučních hnutí, jež se táhly id roku 1971. Od dubna 1977 se intenzita a rozsah nájezdů na li Kambodžané, které však Vietnamci promptně opětovali, stup-ve větším vietnamském vpádu v prosinci 1977. Žádný z těchto i však neměl za cíl svržení nepřátelského režimu či okupaci velvet bojovníků nebyl srovnatelný s tím, kolik jich bylo nasazeno ;. Spory o příčiny této války s velkou pečlivostí sledují Stephen :: Kampuchean-Vietnamese Conflict", v David W. P. Elliott (red.), Conflict, s. 21-67; Anthony Barnett, „Inter-Commumst Conflicts tin of Concerned Asian Scholars, roč. 11,4 (říjen-prosinec 1979), tiers, „In Matters of War and Socialism Anthony Barnett would Kampuchea Too Much", tamtéž, s. 10-18. íybuje o tom, že Spojené království je v této věci Sovětskému ať si odpoví na otázku, jakou národnost by jeho jméno mělo sko-irskou?
Eric Hobsbawm má naprosto pravdu, když tvrdí, že „marxistická hnutí a státy mají tendenci stát se nacionálními nejenom formou, ale i podstatou, což znamená, že se mění v hnutí nacionalistická. Nic nenasvědčuje tomu, že tento trend nebude pokračovat."3 Tato tendence se navíc neomezuje jen na socialistický svět. Organizace spojených národů přijímá téměř každý rok nové členy. Řada „starých národů", které se kdysi pokládaly za plně konsolidované, se začíná uvnitř svých hranic potýkat se „subnacíonalismy" - nacionalismy, které přirozeně sní o tom, že se jednoho krásného dne z této podřízené pozice vymaní. Realita je celkem jasná: tak dlouho prorokovaný „konec éry nacionalismu" není ani zdaleka na dohled. Národní identita je v politickém životě naší doby ve skutečnosti tou nejuniverzálnější legitimní hodnotou.
I když fakty jsou jasné, jejich vysvětlení zůstává předmětem dlouhodobých sporů. Jak se obecně ukazuje, národ, národnost a nacionalismus je těžké definovat, natož analyzovat. V rozporu s nesmírným vlivem, který má nacionalismus na moderní svět, jsou přesvědčivé výsledky teoretického uchopení problému nacionalismu nápadně vzácné. Hugh Seton-Watson, autor zdaleka nejlepšíbo a nejucelenějšího anglického textu o nacionalismu a dědic obsáhlé tradice liberální his-toriografie;a sociální vědy, smutně poznamenává: „Tak jsem donucen k závěru, že nelze podat žádnou .vědeckou definici' národa, přestože tento fenomén existoval a existuje."4 Autor průkopnické knihy The Break-up ôfBritain a dědic v podstatě stejně obsáhlé tradice marxistické historiografie a sociální vědy Tom Nairn upřímně uvádí: „Teorie nacionalismu představuje velký historický nezdar marxismu."5 Avšak i toto doznání je poněkud zavádějící, protože je lze chápat tak, jako by implikovalo politováníhodný výsledek dlouhodobé cílevědomé snahy o teoretické objasnění záležitosti. Přesnější by bylo říci, že se nacionalismus stal pro marxistickou teorii jakousi nepohodlnou anornáhíaže právě z tohoto důvodu ho tato teorie do velké míry pomíjí, místo aby se s ním snažila vypořádat. Jak jinak lze vysvětlit to, že Marx nevyložil klíčové adjektivum svého proslulého výroku z roku 1848: „Proletariát každé země se přirozeně musí nejprve vypořádat se svou vlastníbm-
3 Erie Hobsbawm, „Some Reflections on,The Break-up of Britain'", New Left Review 105 (září-říjen 1977), s. 13.
J Viz jeho Nations and States, s. 5. Kurzíva dodána.
* Viz jeho „The Modern ianus", New Left Review 94 (listopad-prosinec 1975), s. 3, V nezměněné podobě je tento esej obsažen v knize The Break-up of Britain jako kapitola 9 (s. 329-363).
240
241
žoasií"?6; ní burzo vanci u\ je světcn - teoreti Cílem interpre podle m nit jevy" takříkajíc či - jak l říkal - n kulturníl rozuměli způsobe poskytuj se proká: sledkem rických s schopný: sociální i politický! tvto koni
lak jinak vysvětlit, že se už víc než století užívá pojem „národ-asie", aniž by se kdo vážně pokusil teoreticky zdůvodnit rele-edeného adjektiva? Proč je toto rozčlenění burzo asie - která ou třídou, pokud je definována z hlediska výrobních vztahů ;ky významné?
íéto knihy je nabídnout jisté zkusmé návrhy na uspokojivější aci „anomálie" nacionalismu. Marxismus i liberální teorie íe v této věcí zastydly v pozdně ptolemaiovské snaze „zachrá-mám za to, že je naléhavě třeba přeorientovat perspektivu ; v kopernikovském duchu. Vycházím z toho, že národnost ■y někdo vzhledem k četným významům tohoto slova raději .rodní identita je stejně jako nacionalismus určitým druhem io artefaktu. K tomu, abychom těmto artefaktům správně po-, potřebujeme pečlivě zvážit, jak se historicky zrodily, jakým n se s postupem doby měnily jejich významy a proč dnes tak hlubokou, emocionálně založenou legitimitu. Pokusím :at, že vytvoření těchto artefaktů na konci 18. století7 bylo vý-spontánní krystalizace složitého „křížení" nespojitých histo-' 1, ale že jakmile byly vytvořeny, staly se „modulárními", tedy ni být více či méně vědomě přenášeny na velmi rozmanité erény, spojovat se a být spojovány se stejně širokou škálou :h a ideologických konstelací. Dále se pokusím ukázat, proč rétní kulturní artefakty vzbuzují tak hlubokou oddanost.
a Karl Mar?; a Friedrich Engels, The Communist Manifesto, v Seíected Works, sv. I, s. 45. Citoví mo podle českého překladu: Manifestkomunistické strany-v'Karel Marx a Bedřich Engels, Vybrané spisy, sv. 1, přel. L. Štoll, Svoboda, Praha, s. 37. Kurzíva dodána. V každém teoretickém výkladu by mělo slovo „přirozeně" před nadšeným čtenářem z jblikat jako varovný signái.
7 Jak uvádí Aira Kemiiäinen, dva „otcové zakladatelé" akademického studia nacionalismu Hans Kolín a Carleton Hayes takové datování přesvědčivě zdůvodnili. Myslím, že jejich závěry nikdo vážně nezpochybnil, nepoč£táme-lí nacionalistické ideology v j idnotlivých zemích. Kemiiäinen také poznamenává, že slovo „nacionalismus" prc niklo do širšího užívání až na konci 19. století. V mnoha standardních slovnících !9. století se například vůbec nevyskytovalo. Když Adam Smith rozvíjel své úvahy o bohatství „národů", nemyslel tímto slovem nic jiného než „společnosti" či „stáry'. Aira Kemiiäinen, Nalionalism, s. 10, 33 a 48-49.
Pojmy a definice
Než přistoupím k výše uvedeným otázkám, bude snad vhodné krátce se zamyslet nad pojmem „národ" a nabídnout jeho použitelnou definici. Teoretiky nacionalismu často uvádějí do rozpaků, ne-li přímo vyvádějí z míry, následující tři paradoxy: 1. Objektivní modernost národů v očích historiků versus jejich subjektivní starobylost v očích nacionalistu. 2. Formální univerzálnost národnosti jako socio-kulturního pojmu-každý člověk v moderním světě může, měl by a bude „mít" nějakou národnost, tak jako „má" nějaké pohlaví-versus neodčinitelnápartikulárnost jejích konkrétních projevů (takže například „řecká" národnost je z definice sui generis). 3. „Politická" síla nacionalismů versus jejich filosofická chudoba až nekoherentnost. Jinými slovy, nacionalismus na rozdíl od jiných -ismů nikdy nezrodil své velké myslitele - žádné Hobbese, Tocqueviily, Marxe nebo Webery. V důsledku této „prázdnoty" se mezi kosmopolitními, polyglotními intelektuály snadno ujímá určitá blahosklonnost. Člověk může celkem rychle usoudit, tak jak to řekla Gertruda Steinova Qaklandovi, že „žádné tam tam není". Je příznačné, že i tak příznivě nakloněný badatel, jakým je Tom Nairn, je s to napsat: „,Nacionalismus' je patologie moderního historického vývoje, která je stejně nevyhnutelná jako .neuróza1 u jednotlivce, provází jí velmi podobná zásadní dvojznačnost, podobná latentní schopnost zvrhnout se v šílenství, vyrůstá z dilemat bezradnosti (která je pro společnosti ekvivalentem infantilismu), jimiž je zatížena většina světa, a je v podstatě neléčitelná.""
Část problému spočívá v tom, že bezděčně tíhneme k tomu, hyposta-zovat existenci „Nacionalismu s velkým N" (tak trochu na způsob „Věku s velkým V") a potom „jej" klasifikovat jako nějakou ideologii. (Všimněme si, že zatímco každý má nějaký věk, Věk je pouze analytickým výrazem.) Myslím, že by věci usnadnilo, kdybychom k němu přistupovali, jako by patřil do stejné kategorie jako „příbuzenství" a „náboženství", nikoli do té, v níž najdeme „liberalismus" nebo „fašismus".
Na základě antropologického přístupu tedy navrhuji následující definici-náŕodä: je to pomyslné politické_.s,poJečms.t^l- a,tQ.existující vjj^stayáchjaJcqsgok ničené a svrchované.
Je pomyslné, protože příslušníci i toho neimenšího národa většinu ostatních členů nikdy nepoznají, nikdy se s nimrnesetkají a ani Q. nich
' TheBreak-up ofBritain, s. 359.
242
243
neuslyšil .přesto však v mysli každého z_meh žije gřed^ spo-JečenstvNa toto představování naráží svým půvabně kousavým stylem f'.enan, když píše: „Podstatou národa je, aby všichni sdíleli mnohé s. také aby všichni leccos zapomněli."10 Něco podobného poněkud zhurta prohlašuje Gellner: „Nacionalismus není probouzením národů í sebeuvědomění: vynalézá národy tam, kde neexistují."" Nedosta kem této formulace však je, že Gellner chce tak moc odhalit, jak se ne cionalismus skrývá za falešnými záminkami, že „vynalézání" připodol iňuje „výmyslu" a „lži" a ne „představování" a „vytváření". Tím vlas ně naznačuje, že existují „opravdová" společenství, která vypadají v uxtapozici s národy příznivěji. Ve skutečnosti jsou pomyslná všechna společenství, která jspu_yětgí_než osady prmutiyních kultur, jur.Q.Jiěžj ejtypid^tosohnf kontakt, (a.možnlani4fiJieK]qímajá^Spole-Čenství j<: třeba rozlišovat nikoli podle jejich falešnosti či opravdovosti, ale podl< toho, jakým způsobem se s nimi v představách pracuje. Jáv-ští vesnil ané vždy věděli, že jsou spojeni s lidmi, které nikdy neviděli, tyto vázl iy však byly kdysi vnímány partikularisticky - jevily se jako do neko lečna rozprostíratelné sítě příbuzenství a klientství. Slovo znamen; jící abstraktní pojem „společnost" jávský jazyk ještě zcela nedávno neměl. O francouzské aristokracii ancien régime dnes můžeme uv ižovat jako o třídě; takto však začala být pojímána až velmi pozdě." vJormální odpověď na otázku „Kdo je hrabě de X?" nezněla „příslušr ík aristokracie", nýbrž „pán z X", „strýc barona de Y" nebo „vazal vé rady de Z".
Národ existuje v předjtay^hjako vnějškově ohraničený^protože i ten nej 'ětší, který může mít třeba miliardu obyvatel, má konečné, byť pružné hranice, za nimiž se nacházejí jiné národy. Žádný národ si o sobě ní myslí, že se kryje s celým lidstvem. Ani ti ne j větší mesianisté
s Srov. Scu n-Watson, Nations and States, s. 5: „Jediné, co mě napadá, je, že národ existuje, pokud se významný počet lidí v nějakém společenství domnívá, že tvoří národ, nebo se chová tak, jako by tvořil národ." „Domnívat se" tu můžeme přeložit jako „předl tavovat si".
10 Ernest Rí nan, „Qu'est-ce qu'une nation?", v CEuvres Completes, sv. 1, s. 892. Dodává: „Kažiiý francouzský občan musel zapomenout bartolomejskou noc či masakry na jihu \ e 13. století. Nenajdeme ve Francii deset rodin, které by mohly prokázat francký pít/od..." Citováno podle českého překladu v této knize.
11 Ernest Gfilner, Thoughtand Change, s. 169. Kurzíva dodána.
11 Například Hobsbawm ji „ustavuje", když říká, ze v roce 1789 představovala asi 400 000 lid! v populaci čítající 23 000 000 lidí. [Viz jeho TheAgeofRevolution, s. 78.) Byl by však tento statistický obraz aristokracie představitelný za ancien régiméi
mezi nacionalisty nesní o dni, kdy se všichni příslušníci lidského rodu připojí k jejich národu, tak jak to bylo možné v určitých epochách, kdy například křesťané snili o zcela křesťanské planetě.
Existuje v představách jako svrchovaný, protože koncepce národa se rodila v době._kdy osvícenství a revoíuce ničily iegitirrúm..Bobem ustanovených hierarchicky uspořádaných dynastických říší. Jelikož národy dospívaly v té fázi lidské historie, kdy se i ti nej oddanější vyznavači kteréhokoli univerzálního náboženství nevyhnutelně museli vyrovnávat s živoucím pluralismem takových náboženství a s přizpůsobováním ontologických tvrzení každé víry danému teritoriu; touží být svobodné, a jesdiže se podřizují Bohu, pak přímo jemu. Zárukou a symbolem této svobody je svrchovaný stát.
: A konečně, národ existuje v představách jako společenství, protože _š_e bez ohledu na to, k jaké nerovnosti a vykořisťování v národě docházejí, vždy pojímá jako hluboká horizontální spřízněnost. V konečném důsledku právě toto bratrství poslední dvě století umožňuje, aby tolik milionů lidí ochotně ne snad zabíjelo, ale umíralo kvůli tak omezeným představám.
! Tito mrtví nás stavějí přímo před ústřední problém, který přináší nacionalismus: jak to, že takové ubohé představy bez dlouhé historie (sotva víc než dvě století) mají za následek tak obrovské oběti? Domnívám se, že počátek odpovědi je nutno hledat v kulturních kořenech nacionalismu.
Z. KULTURNÍ KOŘENY
Snad žádné symboly nezarážejí v moderní kultuře nacionalismu víc než památníky padlým a hroby neznámých vojínů. Veřejné obřadné pocty, které se těmto památníkům vzdávají právě proto, že jsou buď záměrně prázdné, nebo že nikdo neví, kdo uvnitř leží, nemají v dřívějších dobách žádný precedent.13 K tomu, abychom si uvědomili sílu tohoto aspektu modernity, stačí si představit, jaká by byla obecná reakce na šťourala, který by „zjistil" jméno neznámého vojína nebo by trval na tom, aby byly do hrobu uloženy něčí skutečné ostatky. Svatokrádež zvláštního, moderního typu! Ač tyto hroby postrádají
11 Staří Řekové měli památníky padlým, které ale byiy určeny konkrétním, známým jedincům, jejichž těla nemohla být z toho či onoho důvodu řádně pohřbena. Tuto informaci mi poskytla má kolegyně z byzantských studií Judith Herrinová.
244
245
identifikovat ;lné ostatky smrtelných těl a stopy nesmrtelných duší, jsou nicméni; piné prízračných národních představ." (Proto má toiik různých národů takové hroby, aniž pociťují jakoukoli potřebu upřesňovat národr ost jejich chybějících nájemníků. Co jiného by mohli být než Němci, Američané, Argentinci...?)
Kulturní význam takových památníků bude ještě jasnější, když se pokusíme představit si třeba hrob neznámého marxisty nebo památník padlým 1 berálům. Lze se tu ubránit pocitu čehosi absurdního? Důvod spočí/á v tom, že ani marxismus, ani liberalismus se smrtí a nesmrtelnrjstí příliš nezabývají. Mají-li smrt a nesmrtelnost místo v nacionalist ckých představách, ukazuje to na velkou spřízněnost s představan i náboženskými. A protože tato spřízněnost rozhodně není náhodná, bude snad užitečné začít zamyšlení nad kulturními kořeny nacicnalismu smrtí (jako poslední z celé škály osudových událostí).
Zdá-li se zp ravidla, že způsob, jakým člověk zemře, může být nahodilý, jeho sm telnost je nevyhnutelná. Lidský život je plný takových kombinací n ítnosti a náhody. Všichni jsme si vědomi nahodilosti a neúprosnosti svého konkrétního genetického dědictví, pohlaví, doby, v níž ži eme, fyzických schopností, mateřského jazyka atd. Velkou přednost' tradičních náboženských světonázorů (již je pochopitelně třeba odlišovat od jejich role v legitimizování určitých systémů kořisťování) je to, že se zajímají o člověka v rámci unř
nadvlády a vj verza, člověkí
jako druhovou bytost a o nahodilost života. Neobyčejná
schopnost bu idhismu, křesťanství či islámu přežít po tisíce let v řadě různých socia íních uspořádání svědčí o jejich imaginatívni odpovědi na zdrcující B řemena lidského utrpení - nemoci, tělesná postižení, zármutek, stá:í a smrt. Proč jsem se narodil slepý? Proč můj nejlepší
" Posuďme napiíklad tyto pozoruhodné tropy: 1. „Ta dlouhá šedá řada nás nikdy nezklamala. Kdybyste vy měli zklamat, zpod bílých křížů by povstal milion duchů v olivově hnědé, khaki, modré i šedé a zahřměl by magickými slovy: Povinnost, čest, vlast." 2. „Své hodnocení [Američana ve zbrani] jsem si utvořil před mnoha a mnoha lety na bojišti a nikdy jsem je nezměnil. Pokládal jsem ho tehdy a pokládám ho i dnes za jednu z nejušlechtilejších postav na světě; nejen za jeden z nejíep-ších vojenských 'Charakterů, ale také z nejryzejších [sic]... Patří dějinám jako jeden z největších příkladů úspěšného vlastenectví [sic]. Patří potomkům jako ten, kdo budoucí genera< e naučí zásadám volnosti a svobody. Svými ctnostmi a tím, co vykonal, patří dr.ešku, patří nám." Douglas MacArthur, „Duty, Honour, Country", projev na Vojenské akademii USA, West Point, 12. květen 1962, v Douglas MacArthur, A SoldierSfeaks, s. 354 a 357.
paieLo.chm.ulLPjcqč4e..má.dcerard.uševně zaostalá?.. Náboženství se snaží podat vysvětleni. Ohromnou slabostí všech, evolučně či na po-krj3k,.zaměíených..způsobů.myšlení je-marxismus nevyjímaje -, že na takové otázky reaguj.í.nedůtkliyým mlčením.55 Náboženské myšlení zároveň různými způsoby odpovídá také na nejasné náznaky nesmrtelnosti, obecně tím, že rány osudu proměňuje v kontinuitu (karma, prvotní hřích atd.). Stará se tak o spojení mezi mrtvými a dosud nenarozenými, o tajemství znovuzrození. Kdo vnímá početí a narození svého dítěte bez neurčitého pojetí společné provázanosti, nahodilosti a osudovosti v duchu „kontinuity"? (Evolučně a na pokrok zaměřené myšlení je opět v nevýhodě, protože k jakékoli představě kontinuity projevuje téměř hérakleitovské nepřátelství.)
Tyto snad poněkud jednoduché úvahy tu předkládám především proto, že.18. století v západní Evropě vyznačuje nejen rozbřesk věku nacionalismu, ale také soumrak náboženského způsobu myšlení. Století osvícenství, století racionalistického sekularismu s:sebou přineslo své vlastní moderní temno. Náboženské víry ubývalo,.ale utrpení, jež tato víra částečně tišila, nemizelo. Když se rozpadne ráj, rány osudu už nemohou být nesmyslnější. Když začne být spása absurdní, nic není nezbytnější než nalezení jiné podoby kontinuity. Bylo tedy nutné proměnit osudový úděl v kontinuitu, nahodilost ve významuplnosi, a to v sekulární perspektivě. Jak uvidíme, k dosažení tohoto cíle se nehodilo (a nehodí) nic lépe než představa národa. PřipouŠtí-li se obecně, že národní státy jsou „nové" a „historické",: pak národy, jimž tyto národní státy daly politický výraz, se vždy vynořují už z prastaré minulosti,16 a co je důležitější, uplývají do nekonečné budoucnosti.
15 Srov. Regis Debray, „Marxism and the National Question", New Left Review lOS (září-říjen 1977), s. 23. Když jsem v šedesátých letech prováděl terénní výzkum v Indonésii, překvapilo mě, s jakým klidem odmítá rada muslimů akceptovat Darwinovy myšlenky. Zpočátku jsem to považoval za zpátečnictví. Potom jsem v tom začal vidět úctyhodnou snahu o důslednost: evoluční teorie nebyla zkrátka slučitelná s učením islámu. Co si máme myslet o vědeckém materialismu, který formálně přijímá fyzikální poznatky o hmotě, a přitom se tak málo snaží spojit tyto poznatky s třídním bojem, revolucí a ostatními věcmi? Neskrývá snad propast mezi protony a proletariátem nepřiznané metafyzické pojetí člověka? Viz ale svěží texty v Sebastiana Timpanaro, On Materialism a The Freudian Slip, a promyšlenou reakci Ray-monda Williamse v článku „Timpanaro's Materialist Challenge", New Left Review 109 (květen-červen 1978), s. 3-17.
16 Zesnulý prezident Sukarno vždy zcela upřímně hovořil o tom, že jeho „Indonésie" strádala 350 let pod koloniální nadvládou, přestože samotný pojem „Indonésie"
246
247
Magie nacionalismu proměňuje náhodu v osud. Mohli bychom tak jako Debray říci: „Ano, to, že jsem se narodil jako Francouz, je zcela nahodilé; Francie je ale tak jako tak věčná."
Nemusím snad zdůrazňovat, žejietoa^j^e nástujj nacionalismu na ko ici 18. století byl „výsledkem" eroze náboženských jistot nebo že ta t i eroze sama nevyžaduje komplexní vysvětlení. Nesnažím se ani naznačit, že nacionalismus jako by historicky náboženství „nahrazoval". Tvrdím pouze, ženacionalismus je třeba chápat nikoli v souvislosti s vědomě zastávanými ppHtickými ideologiemi, nýbrž v souvislosti.s 2 širokými kulturními systémy, které mu .předcházely, a z nichž í ijim navzdory -vznikl.
naše účely jsou relevantní, dva kulturnímisysterny,- náboženské, msiľí-á dynastická říše. Oba totiž byly v době svého rozkvětu pojí-ako samozřejmé vztahové rámce, tedy do značné míry p odobným )em, jakým se dnes chápe národnost. Proto je nezbytné zamyslet tím, co dalo těmto kulturním systémům jejich samozřejmou vě-tost, a zároveň zdůraznit určité klíčové prvky jejich rozkladu.
enské společenství
Pro spalec mány způso se nac rohod
Nábo
Máloc ■) je tak impozantní jako ohromné územní rozpětí islámské ummy od Maroka k Suluským ostrovům, křesťanství od Paraguaye k Japo isku a buddhistického světa od Srí Lanky až ke Korejskému poloostrovu. Tyto velké posvátné kultury Ca v tomto našem kontextu si sem si|.ad můžeme dovolit přiřadit i „konfuciánství") měly v sobě za-budov inu představu rozsáhlých společenství. Ale křesťanství, islám-
je vynál izem 20. století a většinu dnešní Indonésie dobyli Holanďané až v období od roki( 1850 do roku 1910. Prvořadé postavení má mezi dnešními indonéskými národními hrdiny jávský kníže Diponegoro ze začátku 19. století, a to navzdory tomu, že jeho cílem bylo, jak vyplývá z jeho pamětí, „dobýt [nikoli osvobodit!] Jávu" spíše než vyhnat „Holanďany". Vlastně je jasné, že „Holanďany" vůbec nechápal jako kolektivitu. Viz Harry J. Benda a John A. Larkin (red.), The World ofSoutheast Asia, s.1.58; a Ann Kumar, „Diponegoro (17787-1855)", Indonesia 13 (duben 1972), s. 103. K rrzíva dodána. Podobně také Kemal Ataturk nazval jednu ze státních bank Eti-Bani:a (Chetitská banka) a jinou Sumerská banka (Seton-Watson, Nations and States, s. 259.) Tyto banky dnes prosperují a není proč pochybovat o tom, že řada Turků, pravděpodobně včetně Kemala Atatúrka samého, považovala a považuje Chetity i. Sumery zcela vážně za své předky. Než se ale začneme nahlas smát, vzpomeňme si na krále Artuše a královnu Boudiccu a zamysleme se nad komerčním úspěche n Tolkienových mytografií.
ská umma, a dokonce i Říše středu - která se považovala za opravdu centrální, nikoli za čínskou, jak ji chápeme dnes - byly představitelné hlavně prostřednictvím posvátného jazyka a psaných textů. Vezměme jen příklad islámu. Když se obyvatel filipínského Maguindanaa setkal v Mekce s Berbery, nebyli sice schopní spolu komunikovat ústně, protože navzájem neznali své jazyky, rozuměli ale svým ideogra-mům, protože posvátné texty, jež sdíleli, existovaly pouze v klasické arabštině. Psaná arabština, sloužila v tomto smyslu jako čínské písmo k dosažení porozumění na základě znaků, nikoli zvuků. (Také dnešní matematický jazyk pokračuje ve staré tradici. Rumuni nemají ponětí o tom, jak Thajci nazývají symbol +, a naopak, což nikomu znich nebrání, aby mu rozuměli.) Všechna velká klasická společenství sama sebe vnímala jako centrum univerza, prostřednictvím posvátného jazyka spojené s nadzemskou mocí. Dosah psané latiny, pálí, arabštiny či čínštiny byl v souladu s tím teoreticky neomezený. (Vlastně čím mrtvější byl psaný jazyk - čím vzdálenější byl mluvené řeči -, tím lépe: přístup do čistého světa znaků měl v zásadě každý.)
Taková klasická společenství, spojená posvátným jazykem, však měla jiný charakter než pomyslná společenství moderních národů. Jedním zásadním rozdílem bylo přesvědčení starších komunit o jedinečné posvätnosti jejich jazyka, a tedy i jejich představy, pokud jde o přijímání nových členů. Čínští mandaríni se s uznáním dívali na barbary, kteří se s námahou učili malovat ideogramy Říše středu. Takoví barbaři už byli napůl cesty k plnému začlenění." Polocivilizovaný člověk byl nepoměrně lepší než barbar. Takový postoj nebyl jistě příznačný jen pro Čínu a není ani omezen pouze na starověk. Posuďme například následující „politiku vůči barbarům", již formuloval kolumbijský liberál z první poloviny 19. století Pedro Fermín de Vargas:
K tomu, abychom rozvinuli naše zemědělství, bude nezbytné hispanizovat naše Indiány. Jejich lenivost, hloupost a nezájem o běžnou práci přivádí člověka na myš -lenku, že pocházejí z degenerované rasy, která upadá úměrně době, jež uplynula od jejího vzniku... bylo by velmi žádoucí Indiány eliminovat tím, že se budou mísit s bílými, budou osvobozeni od daní a jiných poplatků a bude jim do soukromého vlastnictví přidělena půda."
17 To také vysvětluje, proč byli počínštění Mongolové:a Mandžuové s takovým klidem přijímáni jako Synové nebes.
ls John Lynch, The Spanish-American Revolutions, 1808-1826, s. 260. Kurzíva dodána.
248
249
Je zvláštní, že tento liberál stále ještě navrhuje „eliminovat" Indiány mimo jiné tím, že „budou osvobozeni od daní" a „bude jim do soukromého vlastnictví přidělena půda", místo aby se vyhlazovali zbraněmi a pomocí mikrobů, což začali záhy praktikovat jeho dědicové v Brazílii, Argentině a Spojených státech. Všimněme si také, že vedle blaiosklonné krutosti je zde patrný i nesmírný optimismus: Indiána
lze
v konečném důsledku zachránit - tím, že bude oplodněn bílým,
„civilizovaným" semenem a že získá soukromé vlastnictví jako káo-jiný. (Jak jiný je Fermínův přístup ve srovnání s postojem pozdéj-i evropského imperialisty, který před „míšenci", polovzdělanými íorodci, „hnědými hubami" atd. upřednostňoval „ryzí" Malajce, khy a Hausy.)
kol šíh doi Gu
H
va,
glol prii
- n:
em tací. jaz]
stliže však posvátné jazyky, nesloužící k pronášení mluveného slo-oyly médiem, jehož prostřednictvím se vytvářely představy velkých lálních společenství minulosti, realita takových zjevení závisela na Lcipu, který je dnešnímu západnímu myšlení do značné míry cizí i nenahodilosti znaku. Ideogramy čínštiny, latiny či arabštiny byly macemi skutečnosti, nikoli jejími nahodile vynalezenými reprezen-mi. Známe dlouhé spory o náležitý jazyk lidu (latina versus místní k). V islámské tradici byl Korán ještě zcela nedávno doslova nepřeložitelný (a proto ani nepřeložený), protože Alláhova pravda byla přístupná pouze prostřednictvím nenahraditelných pravých znaků psané ara >štiny. Neexistuje tu představa světa natolik odděleného od jazyka, že \ šechny jazyky jsou od něho jako znaky stejně vzdáleny (takže jsou navjíájem zaměnitelné). Ontologická realita je ve skutečnosti pochopi -telrjá pouze prostřednictvím jediného výsadního systému reprezenta-ce:jazyka, kterýje nositelem pravdy-církevní latiny, arabštiny Koránu a úřední čínštiny." A stejně jako jazyky, které jsou nositeli pravdy, je proktoupena tíhnutím, které je zcela cizí nacionalismu, tíhnutím ke konverzi. Konverzí nemyslím ani tak přijetí určitých náboženských zásř.d jako jakousi alchymistickou proměnu. Barbar se stává přísluš-níki m „Říše středu", rifá'íjovským muslimem, ilokánským křesťanem. Celou podstatu bytí člověka lze utvářet posvátným. (Srovnejte prestiž
,s Zdá se, že církevní řečtina statusu jazyka-nositele pravdy nedosáhla. Důvody tohoto: „nezdaru" jsou různé, jedním z klíčových faktorů byl ale jistě fakt. že řečtina (na tozdíl od latiny) zůstala ve velké části Východořímské říše živým lidovým jazykem: Za tento postřeh vděčím ludith Herrinové.
těchto starých světových jazyků, které daleko převyšovaly všechny jazyky domácí, s esperantem či volapůkem, jež mezi nimi nepovšimnuty zapadly.) Ostatně právě díky Této možnosti konverze skrze posvátný jazyk se mohl „Angličan" stát papežem20 a „Mandžu" Synem nebes.
Ale i když posvátné jazyky umožnily představit si taková společenství, jako bylo křesťanstvo, skutečnou šíři působení a přitažlivost těchto společenství nelze vysvětlit posvámýrni texty samotnými: jejich čtenáři konec konců představovali nepočetné útesy vzdělání v nezměrném oceánu nevzdělanosti.2' Aby bylo dosaženo úplnějšího vysvětlení, je třeba věnovat pozornost vztahu mezi vzdělanci a společnostmi, do nichž patřili. Byla by chyba vidět ve vzdělancích jakousi teologickou technokracii. Jazyk, který udržovali, byl možná málo přístupný, neměl ale nic z vyumelkovane nesrozumitelnosti právnického a ekonomického žargonu, který příliš nekoresponduje s představou společnosti o realitě . Vzdělanci byli spíše zasvěcenci, strategicky významnými vrstvami v kosmologické hierarchii, jejíž vrchol tvořilo božství." Základní představy o „sociálních skupinách" byly dostředivé a hierarchické spíše než orientované od středu k vnějšku a horizontální. Udivující moc papežství v jeho zenitu lze pochopit pouze z hlediska latinsky píšícího duchovenstva celé Evropy a onoho pojetí světa, v podstatě všeobecně sdíleného, podle něhož dvojjazyčná inteligence, která působí jako prostředník mezi lidovým jazykem a latinou, je také prostředníkem mezi zemí a nebem. (Odrazem této kosmologie je děsivost exkomunikace.)
.Pies všechnu velkolepost a moc velkých nábožensky pojímaných společenství však jejich neuvědomovaná soudržnost od pozdního ^«io_věku. neustále_slábla. Mezi_důyody_tohoto úpadku bych zde rád zdůraznil pouze/ftvaykteré přímo vztahují: k jedinečné posvätnosti těchto společenství.        4)
Prvním byl účinek objevitelských výprav do mimoevropského světa, který zejména v Evropě, ale rozhodne "ně pouze v ní, '^ajeíňpu_rozšířil
20 Nidaolas Brakespear zastával úřad pontifika v letech 1154-1159 pod jménem Adrian IV.
" Marc Bloch nám připomíná, že „většina pánů a řada velkých baronů [v dobách středověku] nebyla ve funkci správců schopna osobně pročíst zprávy či účty". Feudál Society, d. I, s. 81.
" To neznamená, že nevzdělaní nečetli. Četli však nikoli slova, nýbrž viditelný svět. „V očích všech, kdo byli s to uvažovat, byl materiální svět zpravidla pouze jakousi maskou, za níž se odehrávaly všechny skutečně důležité věci; připadal jim také jako jazyk, který měl znaky vyjadřovat hlubší realitu." Tamtéž s. 83.
250
251
kul turní a geografický horizont a s ním i představu možn skfeo života".23 Tento proces je jasně patrný už v nejslavnějším ze všech evropských cestopisů. Podívejme se, s jakou posvátnou úctou popisuje dojbrý benátský křesťan Marco Polo na konci 13. století chána Kublaje:24
Po ivítězství, které si v bitvě získal, vrátil se Velký chán s velkou slávou a triumfem do hlavního města Kambalu. To bylo v měsíci listopadu a zůstal tam až do února či března] kdy jsou naše velikonoce. Tu pak, jelikož věděl, že je to jeden z našich hlavních svitků, přikázal, aby před něj přišli všichni křesťané, a požádal, aby byla přinesena [jejich] kniha evangelií, kterou zapáliv kadidlo, mnohokráte velice obřadně políbil, a Cjíitěl, aby totéž učinili jeho baroni a pánové, kteří byli přítomni. Toto pak činí o i šech hlavních svátcích křesťanských, jako jsou velikonoce a vánoce. Podobně si ] iočíná o hlavních svátcích Saraoénů, židů i modlářů. Když je pak tázán, proč tak cin:, praví: „Jsou čtyři proroci, kteří jsou vyznáváni a uctíváni celým světem. Křesťané pn ví, že jejich Bohem je Ježíš Kristus, Saracéni Mohamed, židé Mojžíš, modláři Sogo-mc ubar chán, který prý byl prvým bohem modlářů. Já pak ctím a vážím si všech čtyř, to j 3 toho, kterýje nejvyššina nebi, a jedině pravý, a toho prosím, aby mi pomohl." Jak se; :dá, pokládá Velký chán za nejspravedlivější a nejiepší víru křesťanskou...
Pozoruhodný na tomto úryvku není ani tak poklidný náboženský re] ativismus velkého mongolského panovníka (stále je to ještě relati-vis mus náboženský), jako přístup a jazyk Marca Pola. Nikdy ho nena-pa dne, přestože píše pro své bližní evropské křesťany, označit KubSaje za pokrytce či modiáře. [Nepochybně mimo jiné proto, že „Kublaj má více lidí, zemí a pokladů než kterýkoli jiný pán, který kdy byl nebo je na světě".}25 V neuvědomovaném užívání slova „náš" (z něhož se stává „jť jich") a v charakterizaci víry křesťanů jako „nejspravedlivější" spíše než „spravedlivé" můžeme postřehnout zárodky teritorializace víry, předznamenávající jazyk mnoha nacionalistu („náš" národ je „nejiepší' -v soutěživém, srovnávacím ohledu).
jak výmluvný kontrast oproti tomu představuje úvod dopisu, který napsal perský cestovatel „Rizá" svému příteli „Ibbenovi" z Paříže roku „l!:;i2":2S
"Auerbach, Mimesis, s. 282. Citováno z českého překladu: Erich Auerbach, Mimesis, přel. Vladimír Kafka, Miroslav Žilina, Rio Preisner, Mladá fronta, Praha, 1968, s. 286.
Marco Polo, The Travels of Marco Polo, s. 158-159. Citováno podle českého překladu: Marko Polo, Milión, přel. M. Mattušová, SNKLU, Praha, 1961, s. 137. Kurzíva doijlána. Všimněme si, že i když bylo Evangelium políbeno, nečetlo se z něj. !! Ťhe Travels of Marco Polo, s. 152; český překlad s. 133.
m Henri de Montesquieu, Persian Letters, s. 81. Lettres Persanes vyšly poprvé roku 17;! 1. Citováno podle českého překladu: Perské listy, přel. J. Kopal, Odeon, Praha, 191:9, s. 90.
Papež je hlavou křesťanů. Je to starý idol, kterému podkuřují ze zvyku. Kdysi se ho děsili sami panovníci: neboť je sesazoval právě tak snadno, jako naši nádherní sultánové sesazují krále imeretské a gruzínske. Ale už se ho nebojí. Tvrdí, že je následníkem jednoho z prvních křesťanů, kterého nazývaj f svatým Petrem, a je to jistě bohaté dědictví; neboť má nesmírné poklady a velkou zemi pod svou vládou.
Záměrné, promyšlené konstrukce katolíka 18. století zrcadlí naivní realismus jeho předchůdce ze 13. století, „relativizace" a „teritorializace" jsou tu už ale zcela uvědomělé a mají politický smysl. Je absurdní vidět paradoxní rozvedení této vyvíjející se tradice v tom, že ájatolláh Rúholiáh Chomejní ztotožnil Velkého Satana nikoli s kacířstvím, nikoli s nějakou démonickou postavou (nevýrazný bezvýznamný Carter tu nevyhovoval), nýbrž s národem?
Druhým důvodem byl postupný úpadek posvátného jazyka samého. Když Bloch píše o středověké západní Evropě, uvádí, že „latina byla nejenom jazykem, v němž se vyučovalo, byla také jediným vyučovaným jazykem".27 (Toto „jediný" zcela jasně vypovídá o posvätnosti latiny -mělo se za to, že žádný jiný jazyk nestojí za výuku.) V 16. století se to ale všechno začalo rychle měnit. Důvody této změny se tu nemusíme zdržovat - o ústředním významu tiskařského podnikání pojednáme níže. Stačí, když si připomeneme její šíři a tempo. Febvre a Martin odhadují, že 77% knih vytištěných před rokem 1500 byio stále latinských (což nicméně znamená, že 23 % z nich už byio napsáno v místních jazycích).28 Zatímco z 88 různých knih vytištěných v Paříži v roce 1501 byly kromě 8 všechny v latině, po roce 1575 vycházela už většina knih ve francouzštině.29 Přes dočasný návrat latiny za protireformace byla její hegemonie odsouzena k zániku. A to nemluvíme o obecné oblibě. O něco později - ale rychlost tu byla stejně závratná - přestala být latina jazykem panevropské vysoké inteligence. Hobbes (1588-1678) byl v 17. století osobou evropského věhlasu, protože psal jazykem, který je nositelem pravdy. Oproti tomu Shakespeare (1564-1616), který tvořil v mateřském jazyce, byl za Kanálem v podstatě neznámý.311 A kdyby se angličtina o dvě stě let později nestala prvořadým světově-imperiálním jazykem, možná by ze své původní ostrovní zapadlosti významnější
27 Bloch, Feudal Society, d. I, s. 77. Kurzíva dodána.:
!a Lucien Febvre a Henri-Jean Martin, The Corning of the Book, s. 248-249 (franc, orig. 1958).
29 Tamtéž, s. 321.
30 Tamtéž, s. 330.
252
253
u.
měrou árii nevystoupil. Descartes (1596-1650) a Pascal (1623-1662), kteří byli r.a druhé straně Kanálu téměř současníky těchto mužt% vedli většinu své korespondence v latině; v podstatě veškerá korespondence Voitair >va (1694-1778) však byla v rodném jazyce.3l„Po roce 1640, kdy vycháielo stále méně knih v latině a stále víc jich bylo v národních jazycích, přestávalo být vydávání knih mezinárodní [sic] záležitostí."32 i^djajjnj _byl zkrátka výrazem širšího procesu, v němž se posvátná
společens cví integrovaná starými posvátnými jazyky postupně rozpadala, plur dizovala a teritorializovalai
Dynastiď á říše
Dnes je rr ožná těžké vcítit se do světa, v němž se Jy_p_^hmastické^říše většině lid (.Zíjálhýtjejtjloým pyeristqyitf>lným ^pfditickýin.'l.sysŤŔmftTri. „Opravdo ;á" monarchie se totiž zásadním způsobem příčí všemu modernímu pojetí politického života. Království všechno uspořádává kolem nac řízeného centra. Jeho legitimita se odvozuje od Boha, ne od obyvateisl va, které konec konců tvoří poddaní, nikoli občané. V moderním pc jetí je svrchovanost státu účinná bezvýjimečně, bezpodmínečně a pí o všechny stejně na každém čtverečním centimetru legálně ohraničen ého území. Ve srarších představách, v nichž státy defino-yala centr i, však byly hranice prostupné a nejasné a svrchovanosti _n.e,po_zor.01 ateliiě přecházely jedna v druhou.'7 Z toho dosti paradoxně vyplývala snadnost, s jakou byly předmoderní říše a království s to udržet si { o dlouhá období vládu nad nesmírně různorodými a často i navzájen si vzdálenými populacemi.31
"Tamtéž, s. 331-332.
33 Tamtéž, s.j232-233. Francouzština originálu je skromnější a historicky přesnější: „Tandis que; 1'on édite de moins en moins ďouvrages en latin, et une proportion toujours plus grande de textes en langue nationale, le commerce du livre se mor-celle en Európe." ĽApparition du Livre, s. 356.
33 Všimněme si posunu v pojmenování vládců, který této změně odpovídá. Monarchy si školní děti pamatují podle jejich prvního jména (jaké bylo příjmení Viléma Dobyvatele? , prezidenty podle příjmení (jaké bylo Ebertovo křestní jméno?). Ve světě občan i, z nichž každý se teoreticky může stát prezidentem, jsou „křestní" jména v důsledku omezené zásoby jako specifikující designátory nedostatečná. Oproti tomt v monarchiích, kde je vláda vyhrazena jednomu příjmení, poskytuji požadované rozlišení nutně právě „křestní" jména s čísly či přídomky. 11 Zde bychom mohli mimochodem uvést, že Nairn se rozhodně nemýlí, když popisuje Zákon o unii mezi Anglií a Skotskem z roku 1707 jako „patricijský obchod"
Měli bychom mít také na paměti, že tyto staré jnonarchické státy se rozšiřovaly nejenom výboji, ale také sňatkovou politikou, a to zcela odlišnou, než jaká se praktikuje dnes. Na základě obecného principu vertikaíity spojovaly dynastické sňatky různorodé populace pod novými vrcholy. Typická byla v tomto ohledu habsburská dynastie. Jak zněla okřídlená fráze, Bella gerant alii tufelixAustria míůe/Titulatura posledních panovníků vypadala v poněkud zkrácené formě takto:3"
Císař rakouský; král uherský, český, dalmátsky, charvátský, slavonský, haličský, vladimířský a illyrský; král jerusalemský etc; arcivévoda rakouský [sic]; velkové-voda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salzburský, štýrský, korutánsky, krajinský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piačenský a quastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnícky a zaderský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, gorický a gradišťský; kníže tridentský a :brixenský; markrabě hořno- a dolnolužický a istxijánský; hrabě hohcnembský, feldkirchský, bregenský, sorinenberský etc; pán terstský, kotarský a nad Víndskou markou; velký vojvoda vojvodinský, srbský... atd.
Takový byl, jak Jászi správně poznamenává, „souhrn nespočetných sňatků, dohadování a výbojů Habsburků, který nepostrádá jistý komický aspekt". V říších, kde bylo nábožensky sankcionováno mno-hoženství, byly předpokladem jejich integrace systémy rozvrstveného konkubinátu. .Prestiž královských rodů se ve skutečnosti (nehledě na: aureolu božství)_často opírala, možno-li to tak říci, o míšení ple-_men.^6Takové míšení bylo totiž známkou nadřazeného postavení. Je příznačné, že v Londýně od 11. století nevládla žádná „anglická" dy-
v tom smyslu, že architekty unie byli aristokratičtí politici. (Viz jeho přehlednou analýzu v The Break-up of Brítain, s. 136 a násl.) Přesto je těžké si představit, že by takový obchod uzavřeli aristokraté dvou republik. Klíčovým zprostředkujícím prvkem, který takovou dohodu umožnil, byla nepochybně koncepce Spojeného království.
3S Oscar Jászi, The Dissolution of the Habsburg Monarchy, s. 34. M Zejména v předmoderní Asii. Stejný princip však platil také v monogamní křesťanské Evropě. Roku 1910 vydal jistý OttoFo rst Ahnen tafel Seiner Kaiserlichen und Koni-glichen Hoheit des durchlauchtigsten Hern Erzherzogs Franz Ferdinand vypočítávající 2047 předků arcivévody, na něhož měl být záhy spáchán atentát. Bylo mezi nimi 1486Němců, 124 Francouzů, 196 Italů, 89 Spanělů, 52PoIáků, 47 Dánů, 20Angličanů a příslušníci dalších čtyř národností. Tento „kuriózní dokument" je citován tamtéž, s,136,pozn.l. Nemohu zde odolat pokušení ocitovat nádhernou reakci Františka Josefa na zprávu o zavraždění ite vy rovnaného právoplatného následníka trůnu: „Vyšší moc tak obnovila řád, který jsem naneštěstí nebyl s to udržet" (tamtéž, s. 125).
254
255
nastie (vláila-li tam tehdy). A jakou „národnost" bychom měli připsat Bourbonůoi?37
V17. sto v západní vytrácet. E art a v 50. států niko!
etí se však začala automatická legitimita posvátné monarchie Svropě - z důvodů, které nás zde nemusejí zajímat - pomalu oku 1649 byl v první moderní revoluci na světě sťat Karel Smetech 17. století vládl jednomu z nej důležitějších evropských král, ale plebejský protektor. Avšak ještě v době Popea a Ad-
disona léčila Anna Stuartovna nemocné dotekem své královské ruky a takovou éčbu prováděli také Bourboni Ludvík XV. a Ludvík XVI. v osvícené Fran :ii až do konce ancien régime.21 Po roce 1789 však bylo princip Legitir lity nutno nahlas a sebevědomě hájit a „monarchie" se tak postupně; tala polostandardizovaným modelem. „Císaři" se stali Tennó a Syn nebí s. Ráma V. (Chulalongkom) z dalekého Siamu poslal své syny a synovce ;e dvorům v Sankt Peterburgu, Londýně a Berlíně, aby se tam naučili fin ;sám světového střihu. Roku 1887 zavedl předepsaný princip následnict ň podle prvorozeneckého práva, čímž přizpůsobil Siam „požadavkům civilizovaných' evropských monarchií".39 Nový systém uvedl roku 1910 na trůn podivínského homosexuála, který by byl v dřívější době dozajista vynechán. Mezimonarchické schválení jeho nástupu jako Rámy VI. však bylo zpečetěno tím, že se jeho korunovace zúčastnila princátka : Británie, Ruska, Řecka, Švédska, Dánska - a Japonska!'0
Ještě v r ace 1914 představovaly dynastické státy ve světovém politickém syí tému většinu, jak ale níže podrobněji rozvedeme, s tím, jak tiše uvadal starý princip Legitimity, řada panovníků už nějakou dobu sahala po etiketě „národního". Zatímco v armádách Fridricha Velikého (vládl 1740-1786) byli silně zastoupeni „cizinci", armády jeho prasynovce Fridricha Viléma III. (vládl 1797-1840) byly v důsledku Scharnhoístových, Gneisenauových a Clausewitzových razantních reforem výlučně „národně pruské"."
57 Gellner zdůrazňuje, že dynastie byly zpravidla cizí, tento jev však vykládá příliš úzce: místní: aristokraté preferuji cizího monarchu, protože ten nebude zasahovat do jejich vniiEřního soupeření. Thought and Change, s. 136.
Marc Blocji, LesRois Thaumaturges, s. 390 a 398-399. " Noel A. Ba'itye, „The Military, Government and Society in Siam, 1668-1910", doktorská prácci, Cornell University, 1974, s. 270.
'" Stephen Greene, „Thai Government and Administration in the Reign of Rama VI (1910-1925);", doktorská práce, University ofLondon, 1971, s. 92. u Ze 7000-8300 mužů na seznamu důstojníků pruské armády v roce 1806 bylo více než 1000 ci< inců. „Pruské příslušníky střední třídy cizinci v jejich armádě počtem
Vnímání času
Bylo by však krátkozraké si myslet, že pomyslná společenství národů prostě vyrůstají z náboženských společenství a dynastických říší a jednoduše je nahrazují. Pod fenoménem úpadku posvátných společenství, jazyků a rodů se odehrávala zásadní změna ve způsobu vnímání světa a byla to právě ona, která spíše než cokoli jiného umožnila „představit si" národ.
Abychom této změně porozuměli, může být užitečné podívat se na;vizuální zpodobení posvátných společenství, jakými jsou reliéfy a vitráže středověkých kostelů či malby raných italských a vlámských mistrů. Charakteristickým rysem takových zpodobení je něco, co by mohlo zdánlivě připomínat „moderní oděv". Pastýři, kteří šli za hvězdou k jeslím, kde se narodil Kristus, mají znaky burgundských rolníků. Panna Maria je zobrazena jako dcera toskánského kupce. Na řadě obrazů klečí vedle pastýřů také mecenáš, který dílo zadal, v bohatém měšťanském či šlechtickém šatu ave zbožné úctě. Co se nám dnes zdá nepřiměřené, působilo samozřejmě v očích středověkých věřících zcela přirozeně. Setkáváme se se světem, v němž se představovaná realita zachycovala téměř výlučně vizuálně a zvukově. Křesťanství dostávalo univerzální podobu prostřednictvím myriády jednotlivostí a konkrétností: tohoto reliéfu, oné vitráže, tohoto kázání, oné pověsti, této morality, oné relikvie. Přestože latinsky čtoucí duchovenstvo z celé Evropy bylo jedním ze zásadních prvků utváření křesťanské představivosti, neméně důležité bylo zprostředkování jeho koncepcí nevzdělaným masám ve vizuální a zvukové tvorbě, která byla vždy osobní a konkrétní. Neurozený farář, jehož předky a slabiny znal každý, kdo se účastnil jeho celebrování mše, byl stále přímým prostředníkem mezí farníky a božstvím. Tato juxtapozice kosmicky univerzálního a pozemsky konkrétního znamenala, že ať byl křesťanský svět skutečně či y představách jakkoli rozlehlý, konkrétním švábským či andaluským pospolitostem se jevil různé - jako reprodukce jich samých. Namalovat pannu Marii se „semitskými" rysy či v šatu „prvního století" -na způsob rekonstruktivistického přístupu moderních muzeí - bvlo
převyšovali; to dodávalo přesvědčivost tvrzení, že Prusko není země, která má armádu, ale armáda, která má zemi." Roku 1798 požadovali pruští reformátoři „o polovinu zredukovat počet cizinců, kteří stále představovali přibližně 50 % mužstva..." Alfred Vagts, A History of Militarism, s. 64 a 85.
256
257
nemyslitelní:;, protože středověký křesťanský duch nepojímal historii jako nekonečný řetězec příčin a následků a neznal zásadní předěly mezi minulostí a přítomností.42 Jak uvádí Bloch, lidé se domnívali, že jsou jistě blízko konci času, neboť Kristův druhý příchod může nastat
v kterémkol děj v noci".
Otto z Freisiagu opakovaně hovořil o „nás, kteří jsme byli postaveni na
konec času
i. okamžiku: svatý Pavel řekl, že „den Páně přijde jako zlo-3ylo tedy přirozené, když velký kronikář 12. století biskup
Bloch soudí, že jakmile se středověcí lidé „oddali medi-
taci, jejich ri ryšlenkám nebylo nic vzdálenější než vyhlídka na dlouhou budoucnosi mladého a vitálního lidstva".43 Tuto forn u vědomí nezapomenutelně nastiňuje Erich Auerbach:44
Jestliže napni lad takový výjev, jako je Izákova oběť, je interpretován jakožto pre-figurace oběti Kristovy, a to v tom smyslu, že první obětí je Kristova oběť jako by oznámena a p ŕislfbena a druhá zas Izákovu obéť .naplňuje'... navazuje se souvislost mezí dvěma v dálostmi, které nejsou ani časově, ani příčinně spojeny - souvislost, která v horizo ntálním průběhu dění... není rozumově postižitelná. Postižitelná je jen tehdy, spo iíme-li obě události vertikálně s Boží prozřetelností, která pouze tímto způsobem může plánovat dějiny a poskytnout klíč k jejich pochopení. Časově horizontální é kauzální spojení událostí je přerušeno, přítomný okamžik není jen úsekem v prů jěhu pozemského dění, ale je zároveň něčím, co vždycky existovalo a co se i v budoucnosti bude naplňovat; a v podstatě, před Božím zrakem, je to něco věčnéhq: všečasového, něco, co se ve fragmentárních dějstvích zde na zemi už dovršilo.
Auerbach správně zdůrazňuje, že takové pojetí simultánnosti je tomu našen tu zcela cizí. Čas je v něm nahlížen jako něco, co se přibližuje času m isíanistickému - jak ho nazývá Benjamin -, jako simultán-nost minule sti a budoucnosti v přítomnosti okamžiku.45 Slovo „mezitím" nemůže mít v takovém pohledu na věci reálný význam.
Naše pojetí simultánnosti vznikalo dlouho a jeho nástup je určitě spojen - zp rsoby, které je teprve třeba zevrubně prozkoumat - s rozvojem sekulárních věd. Je to však tak zásadně důležité pojetí, že nevez-meme-li je jslně v úvahu, bude pro nás těžké proniknout do nejasné
" Pro nás je představa „moderního oděvu", metaforické vyrovnání minulosti a přítomnosti, iroriickým uznáním jejích nevyhnutelné oddělenosti. " Bloch, Feudál Society, d. I, s. B4-86.
■" Auerbach, Mimesis, s. 64. Český překlad s. 69-70. Kurzíva dodána. Srovnejte s tím, jak sv. Augustih popisuje Starý zákon - jako „stín budoucnosti [tj. vrhaný dozadu]". Citováno v Blóch, Feudal Society, d. I, s. 90. *' Walter Benjamin, Illuminations, s. 265.
geneze nacionalismu. Místo středověké koncepce simultánnosti-sou-bežnosti-času zaujala - abychom si opět vypůjčili Benjaminův termín - představa „homogenního, prázdného času", v níž jde simultánnost jaksi napříč časem, přes něj, a vyznačuje se nikoli pre figurací a naplněním, nýbrž časovou koincidencí, a měří se hodinami a kalendářem.45
Proč byla tato proměna tak důležitá pro zrod pomyslného společenství národa, nejlépe pochopíme, podíváme-li se na základní strukturu dvouforem tvorby představ, které se poprvé rozvinuly v Evropě 18. století -románu a novin.47 Tyto formy totiž poskytly technický prostředek pro „re-prezentování" onoho pomyslného společenství, jímž je národ.
Nejdříve se zamysleme nad strukturou starého románu, která je příznačná nejenom pro Balzakova mistrovská díla, ale také pro každý soudobý literární škvár. Jde jasně o prostředek k prezentaci simultán-nostijv „homogenním, prázdném čase", o celkový komentář ke slovu „mezjtím". Pro ilustraci si vezměme výsek jednoduché románové zápletky, v níž jistý muž (A) má manželku (B) a milenku (C), která sama má milence (D). Pro tento výsek bychom si mohli představit jakousi chronologickou tabulku:
Čas:
I
II
III
Události: AsehádásB C a D se milují
A telefonuje C
B nakupuje
D hraje kulečník
D se opíjí u baru A večeří doma s B C má zlověstný sen
Všimněme si, že v této sekvenci se A a D vůbec nepotkají a vlastně o sobě ani nemusí vědět, hraje-H C dobře svou hru.48 Co tedy ve skutečnosti spojuje A a D? Dvě doplňující se představy: Za prvé, že jsou usazeni ve „společnostech" (Wessex, Lúbeck, Los Angeles). Tyto společnosti jsou sociologické entity s tak pevnou a stabilní realitou, že jejich členy (A a D) lze dokonce vylíčit tak, že i když se minou na ulici,
16 Tamtéž, s. 263. Tato nová představa proniká do takové hloubky, že by se dalo tvrdit, že každá zásadně moderní koncepce je založena na nějakém pojetí „mezitím".
17 Přestože Princesse de Clěves vyšla už v roce 1678, érou Richardsona, Defoea a Fi-eldinga je až začátek 18. století. Počátky moderních novin představují holandské listy z konce 17. století; obecnoukategorií tisku se však noviny staly až po roce L700. Febvre a Martin, The Corning ofthe Book, s. 197.
" Síla zápletky může v časech I, II a III ve skutečnosti záviset na. tom, že A, B, C a D nevědí, co ostatní dělají.
258
259
aniž se kdy í ;eznámí, jsou nicméně spojeni.43 Za druhé, že jsou usazeni v mysli vše"ědoucích čtenářů. Pouze oni jako nějaký Bůh najednou sledují, jak A telefonuje s C, B nakupuje a D hraje kulečník. To, že se všechny tyto výstupy odehrávají v tomtéž odměřovaném, kalendářním čase, p ;ičemž však jejich aktéři o sobě do velké míry nemusí vědět, ukazují na novost tohoto pomyslného světa, který autor vykouzlil v hlavách čt| enářů.™
Představa! sociologického organismu pohybujícího se kalend árně odměřován /m homogenním, prázdným časem je přesnou obdobou představy národa, který je také pojímán jako pevná komunita vytrvale se..pj3hyb ujíci ďoJů (či nahoru) histórií.51 Američan nikdy nejiotká, a dokonce e ni nebude umět pojmenovat, více než hrstku z 240 000 000 ostatních A: neričanů.. Nemá představu o. tom, co v. kterémkoli čase dělají. O jejici vytrvalé, anonymní, simultánní aktivitě je: však naprosto přesvědčen
Perspekti ra, již zde naznačuji, bude snad působit méně abstraktně, prozkoumá ne-li krátce čtyři literárně zpracované příběhy z různých kultur a ep( ch, z nichž jsou všechny až na jeden pevně spojeny s na-cionalistick /m hnutím. „Otec filipínského nacionalismu" José Rizal napsal roki 1887 román Noli Me Tangere, který se dnes pokládá za největší díl< > moderní filipínské literatury. Byl to také jeden z prvních románů, kti ré napsal „Indio".52 Takto nádherně začíná:53
15 Díky této p< lyfonii se moderní román ostře odlišuje i od tak vynikajícího předchůdce, jako j; Petroniův Satyrikon. Jeho vyprávění postupuje popořadě. Když En-colpius naříkr nad nevěrností svého mladého milence, nepředvádí se nám zároveň Giton s Ascylt ;m v posteli.
'■" V této souv slosti stojí za to srovnat kterýkoli historický román s dokumenty či vyprávěním z doby, kterou popisuje.
" O ponoření románu do homogenního, prázdného času nevypovídá nic lépe než absence úvod lích genealogií, často sahajících až k počátku člověka, které jsou tak příznačným r'sem starých kronik, legend a svatých knih,
M Rizal napsal svůj román v koloniálním jazyce (ve španělštině), který byl tehdy společným jazyke m etnicky pestrých euroasijských a domoro dých elit. Vedle tohoto ro -mánu se také; joprvé objevil „nacionalistický" tisk, a to nejenom ve španělštině, ale i v takových „etnických" jazycích, jako jsou tagalština a ilokánština. Viz Leopoldo Y. Yabes, „Th<:: Modem Literatuře of the Philippines", s. 287-302, v Pierre-Bernard Lafont a Deny's Lombard (red.), Littératwes Contempomines de 1'Asiedu Sud-Est. ;a José Rizal, Noli Me Tangere, Instituto Nacionál de História, Manila, 1978, s. 1; v mém překladu. V době prvního vydání Pomyslných společenství jsem španělsky neuměl, což mě mimoděk přivedlo k tomu, abych se spoléhal na ukázkově zkomolený překlad I eona Marii Guerrera.
Ke:konci října pořádal Don Santiago delos Santos, všeobecně známý jako Capitan Tiago, slavnostní večeři. Přestože ji proti svému zvyku ohlásil teprve toho dne odpoledne, už se o ní mluvilo po celém Binondu, v jiných čtvrtích města, a dokonce i v [zdí obehnaném vnitřním městě] Intramuros. Capitan Tiago měl v té době pověst štědrého hostitele. Vědělo se, že jeho dům stejně jako jeho země nezavírá dveře před ničím s výjimkou obchodu a každé nové či troufalé myšlenky. Zpráva tak proběhla jako elektrický šok společenstvím příživníků, vyžírek a nezvaných hostů, které Bůh v Manile ve své nekonečné dobrotě stvořil a tak láskyplně rozmnožuje. Někteří sháněli leštidlo na boty, jiní hledali knoflíčky do límce a nákrčníky. Všichni do jednoho však měli plnou hlavu toho, jak by svého hostitele pozdravili s nezbytnou nenuceností, jež by vytvořila zdání dávného přátelství, či jak by se, bude-li třeba, omluvili, že nepřišli dříve.
Večeře se podávala v domě na ulici Anloague. Jelikož si nepamatujeme, jaké mě! číslo, popíšeme ho tak, aby se dal kdykoli rozpoznat - za předpokladu ovšem, že ho ještě nezničilo zemětřesení. Nedomníváme se, že by ho dal strhnout jeho majitel, protože takové dílo je obvykle ponecháno na Bohu či na Přírodě, která má navíc s našíjvládou řadu smluv.
Rozsáhlejší komentár jistě není zapotřebí. Mělo by stačit, když poznamenáme, že obraz (ve filipínské literatuře zcela nový) slavnostní večeře, o níž ve zcela odlišných částech Manily v konkrétním měsíci konkrétního desetiletí debatují stovky bezejmenných lidí, kteří se navzájem neznají, hned od začátku vyvolává bezprostřední představu společenství. A ve větě o „domu na ulici Anloague", který „popíšeme tak, aby se dal kdykoli rozpoznat", jsme to my, filipínští čtenáři, kdo ho má rozpoznat. Samozřejmý přechod tohoto domu z „vnitřního" času^románu do „vnějšího" času každodenního živoia [manilského] čtenáře podprahově potvrzuje pevnost jedinečného společenství zahrnujícího postavy, autora i čtenáře a postupujícího kalendářním časem." Všimněme si také tónu. Přestože Rizal nemá ani tu nejraatnější představu o osobní identitě svých čtenářů, obrací se k nim s ironickou důvěrností, jako by jejich vzájemné vztahy nebyly ani v nejmenší míře problematické.35
*' Všimněme si například, jak Rizal v jedné větě obratně přechází z minulého času „stvořil" {erió) do nám všem společného přítomného času „rozmnožuje" {multiplied).
" Druhou stranou anonymní skrytosti čtenářů byla a je autorova bezprostřední proslulost. Jak uvidíme, tato opozice skrytosti a proslulosti je zcela závislá na rozšířeni tiskařského podnikání. Činorodí dominikáni vydali v Manile Doctrina Christiana už v roce 1593. Tisk ale po další staletí zůstal pod přísnou církevní kontrolou. Liberalizace začala teprve v 60. letech 19. století. Viz Bienvenido L. Lumbera, Tagalog Poetiy 1570-1898, Tradition and Influences in its Development, s. 35, 93.
260
261
/
Nic v mis nevyvolá silnější pocit foucaultovských náhlých diskontinuit vědomí, než když vedle této knihy postavíme dřívější nejslavnější literární d ílo, jehož autorem je „Indio" Francisco Balagtas (Baltazar) -knihu Pit\agdaanangBuhay ni Florante at ni Laura sa CahariangAlbánia (Příbí h Floranta a Laury v království albánském), která poprvé vyšla tiskem roku 1861, přestože byla pravděpodobně napsána už vroce 1838.56 Neboť přestože Balagtas ještě žil, když se Rizal narodil, svět jeho největš£h{) díla je světu Rizalovy knihy v každém základním ohledu cizí.
:c - bájná středověká Albánie - je časově a prostorově zcela 3inondu 80. let 19. století. Jeho hrdinové - Florante, křesťan-
Jeho rám vzdálený
ský albánliký šlechtic, a jeho důvěrný přítel Aladin, muslimský (Aladin
je „Moro
perský aristokrat - nám připomenou Filipínce pouze spo-
jením kře sťana a muslimského Mora. Zatímco Rizal svou španělskou prózu záněrně protkává slovy z tagalštiny, aby dosáhl „realistického", satirické): o či nacionalistického účinku, Balagtas do svých tagalských čtyřverší bezděčně přimíchává španělské výrazy zkrátka proto, aby zvýšil vznešenost a zvučnost své dikce. Zatímco účelem Noli bylo, aby se če i, verše z Florante at Laura se měly hlasitě zpívat. Ze všeho nejzvlášti lější je, jak Balagtas zacházíš časem. Jak uvádí Lumbera, „odvíjející se iápletka nedodržuje chronologický pořádek. Příběh začíná in medias n #takže celý příběh se k nám dostává řadou promluv, jež slouží jako zr ětné záběry."57 Téměř polovinu ze 399 čtyřverší představují popisy Fl jrantova dětství, jeho studentských let v Athénách a následných válečnických činů, o nichž hrdina hovoří s Aladinem.sa „Mluvený zpětný zá bér" byl pro Balagtase jedinou alternativou přímočarého, po-sloupného vyprávění. Dozvídáme-li se o „simultánních" minulostech Floranta a Aladina, spojují je jejich rozprávějící hlasy, nikoli epická struktura Jak vzdálená je tato technika technice románu: „Téhož jara, kdy Florante stále ještě studoval v Athénách, byl Aladin vypovězen ze dvora svého vladaře..." Balagtasovi se prakticky nikdy nestane, že by své protagonisty „situoval" do „společnosti" nebo že by o nich hovořil se svým publikem. Nehledě na medový tok tagalských mnohoslabič-ných slov není na jeho textu ani mnoho „filipínského".39
56 Tamtéž, s. 115. :7 Tamtéž, si 120.
5! Tato technika je podobná technice Homérove, již tak obratně analyzoval Auerbach v Mimesis, kap. 1 („Odysseova jizva").
:s „Paalam Ubaniar.g pinamamayanan     „Sbohem Albánie, dnes království ng casarria, t, lupit, bangis caliluhan,      zla, krutosti, surovosti a podvodu!
■ Roku 1816, sedmdesát let předtím, než byl napsán román Noli, napsal José Joaquín Fernandez de Lizardi román nazvaný El Periquilto Sarniento (Neposedný papoušek), evidentně první latinskoamerické dílo tohoto žánru. Jak říká jeden kritik, tento text je „hrozivou obžalobou španělské správy v Mexiku, jejímiž najnápadnejšími charakteristikami jsou nevědomost, pověrčivost a korupce".60 Základní formu tohoto „nacionalistického" románu naznačuje následující popis jeho obsahu:61
Od začátku naft [na hrdinu, Neposedného papouška] působí špatné vlivy - nevzdělané služebné mu vštěpují pověry, matka ustupuje jeho vrtochům, učitelé nemají buď nadání, nebo schopnost ho ukáznit. A i když jeho otec je inteligentní člověk, který chce, aby se syn raději věnoval užitečné živnosti, než aby rozšiřoval řady právníků a příživníků, nakonec zvítězí Periquiilova příliš milující matka a pošle syna na univerzitu, a tak se postará o to, aby se naučil jen pedantské nesmysly... Periquiiío zůstane navzdory mnoha setkáním s dobrými a moudrými lidmi nenapravitelně nepoučený. Není ochoten pracovat a brát cokoli vážně a postupně se stává knězem, hazardním hráčem, zlodějem, učedníkem v lékárně, doktorem, úředníkem v provinčním městě... Tyto epizody autorovi umožňují popisovat nemocnice, vezení, odlehlé vesnice, kláštery, a přitom zdůrazňovat jednu hlavní věc - že španělská vláda a vzdělávací systém podporují přízivnictví a lenost... Periquiilova dobrodružství ho několikrát přivedou mezi Indiány a černochy.,.
V tom, jak se osamělý hrdina pohybuje sociologickou krajinou, která je tak ustálená, že svět uvnitř románu splývá se světem venku, opět vidíme působit „národní představivost". Pikareskní tour ďhorison - nemocnice, vězení, odlehlé vesnice, kláštery, indiáni, černoší -nicméně není tour du monde. Horizont je jasně ohraničený: je to horizont koloniálního Mexika. O této sociologické kompaktnosti nás nic neujišťuje více než sled plurálů. Právě ony tkají sociální prostor plný srovnatelných věznic, z nichž žádná nemá sama o sobě zvláštní
acong tangulan mo, i, cusa mang pinatay Já, tvůj obránce, jehož právě zabíjíš, so iyo, i, malaqui angpanghihinayang." však pláču nad osudem, jenž tě stihl." Tato slavná strofa se někdy interpretuje jako zastřené vyjádření filipínského patriotismu, Lumbera ale přesvědčivě dokládá, že taková interpretace je anachronismem. Tagalog Poetry, s. 125. Tyto verše přeložil Lumbera, já jsem mírně pozměnil jeho tagalský text tak, aby odpovídal vydání básně z roku 1973, vycházejícímu z tisku z roku 1861.
60 Jean Franco, An Introduction to Spanish-American Literature, s. 34.
61 Tamtéž, s. 35-36. Kurzíva dodána.
262
263
iiežitost a jež všechi ntují utlačovateíski žnice z Bible. Ty n olečnost. Každá je agicky osamocena. A. konečně, abycho 3U do jisté míry „ev ídívejme se na úvc lož autorem je osi sta a nacionalista >kračování v roce 1
lo 7 hodin, sobota veče n. Dnes ale nikdo nikdí odenním dešti mokré j pracovníky v obchoc ekávání volna a zábav : kvúii letargii, již zavil amání. Opuštěné byl; jstřeciky všeho druhu, isknutí biče, jak drožka vozy.
marang byl opuštěný 'altovou cestu. Východ ratanové pohovce leže ěv a jindy zase úsměvy l Obrátil několik stráni žerného pocitu. Z niče^ OSPERITA
izný tulák o nemocněl nepřízni počasí zemře
akové putování osamoi lu raných (proti-)kolori 5o krátké závratné kar .oniální úřady v Bovenj :tě, který se nacházel Kj ie. Roku 1932 tam po i! ircoKartodikromo (c. li itemporaines de l'Asie i ircova života najde čte; n in Java, 1912-1926M de o překlad Paula Tic irco Kartodikromo (c. L
:iy (svou simultánní, oddělenou existencí) repre-:>u povahu této kolonie.62 (Postavme proti tomu rjsou nikdy pojímány jako typické pro tu či onu stejně jako ta, v níž Jan Křtitel okouzlil Salome,
n vyloučili možnost, že rámce, které studujeme, ropské", protože Rizal a Lizardi psali španělsky, d příběhu Semarang Hitam (Černý Semarang), idem pronásledovaný mladý indonéský komu-vlas Marco Kartodikromo63 a který vycházel na
•; mladí lidé v Semarangu v sobotu večer vždycky chodili nebyl. Všichni zůstali doma, protože cesty byly po silném, i velmi kluzké.
ech a na úřadech bylo sobotní ráno časem očekávání -/ při večerních procházkách po městě -, dnes večer se ■iío špatné počasí a blátivé cesty v kamponzích, dočkali hlavní silnice, jež byly obvykle přecpané dopravními i chodníky, jinak se hemžící lidmi. Tu a Tam se ozvalo : poháněl koně kupředu, či klapot kopyt koňů táhnoucích
Světlo řad plynových lamp padalo přímo dolů na zářící :i£ vítr chvílemi jasné světlo plynových lamp ztlumil... 1 mladý muž a četl noviny. Byl zcela zaujat. Jeho chvilkový byly jistou známkou toho, jak hluboce ho to, co čte, zají-k v naději, že snad najde něco, co mu odpomůže od jeho io nic narazil na článek nazvaný:
na kraji cesty.
::eného hrdiny odolnou sociální krajinou je příznačné pro jálních románů.
jeře radikálního novináře internovali Marca holandské | Digul, jednom z nejstarších koncentračních táborů na jluboko ve vnitrozemských bažinách západní Nové Gui-iesti letech věznění zemřel. Henri Chambert-Loir, „Mas 390-1932) ou ĽEducationPolitique", s. 208, v Littératures iu Sud-Est. Vynikající nejnovější a vyčerpávající přehled jářvTakashi Shiraishi, AnAge in Motíon: PopuíarRadica-i\>. 2-5 a 8.
iíella z jeho Three Barly Indonesian Short Stories by Mas 390-1932), s. 7. Kurzíva dodána.
Mladíkem tato sttučná zpráva pohnula. Přesně si uměl představit, Jak ten ubožák trpěl, když ležel u cesty a umíral... V jednom okamžiku pocítil, že se v něm prudce rozlévá hněv. V jiném ucítil lítost. V dalším se jeho hněv obrátil proti tomuto společenskému systému, který na jedné straně přinesl takovou bídu, a na druhé dopřál bohatství malé skupině lidí.
Opět se tu tak jako v románě El Periquillo Samiento ocitáme ve světě plurálů: obchodů, úřadů, povozů, kampongů a plynových lamp. Tak jako v případě románu Noli jsme my, indonéští čtenáři, vrženi přímo do kalendářního času a známé krajiny; je docela dobře možné, že někteří z nás někdy šli po „blátivých" cestách Semarangu. A opět je tu! osamocený hrdina postaven vedle sociokrajiny popsané v pečlivě vykreslených,: obecných detailech. Je tu ale také něco nového - hrdina, který není nikdy označen jménem a o němž se často mluví jako o „našem mladém muži". Neuvědomovanou „upřímnost" tohoto zájmena potvrzuje sama neobratnost a literární naivnost textu. Ani Marco, ani jeho čtenáři vůbec nepochybují o tom, ke komu odkazuje. Jestliže v humorně vystavěných evropských románech 18. a 19. století metafora „nás hrdina" pouze podtrhuje autorovu hru s (kterýmkoli) čtenářem, Marcův „náš mladý muž", zejména ve své novosti, znamená mladého muže, který patří ke kolektivitě indonéský mluvících čtenářů, a implicitně tak k zárodečnému indonéskému „pomyslnému společenství": Všimněme si, že Marco necítí potřebu toto společenství jmenovitě specifikovat - už zde zkrátka je. {I kdyby se k jeho čtenářům připojili vícejazyční holandští cenzoři, byli by z těchto „našinců" vyloučeni, což jě zřejmé z faktu, že hněv mladého muže se obrací proti „tomuto", nikoli našemu společenskému systému.)
Pomyslné společenství konečně potvrzuje i zdvojenost našeho čtení - neboť čteme o tom, co čte náš mladý muž. Nenachází na kraji blátivé semarangské cesty mrtvolu nuzného tuláka, ale představuje si ji na základě článku v novinách.65 Ani v nejmenším se navíc nestará o to, kdo ten mrtvý tulák konkrétně byl - uvažuje o osobě, která něco reprezentuje, nikoli ó osobním životě.
Roku 1924 vydal Marcův blízký přítel a politický spojenec román nazvaný Rasa Merdika [Cítit se svobodný/Pocit svobody]. Chambert-Loir o hrdinovi tohoto románu (který nesprávně připisuje Marcovi) píše, že „nemá představu o významu slova .socialismus', přesto však cítí hluboké zneklidnění tváří v tvář společenskému zřízení, které ho obklopuje, a potřebu rozšířit si horizont pomocí dvou metod -cestování a četby". („Mas Marco", s. 208. Kurzíva dodána.) Neposedný papoušek se přesunul na Jávu a do 20. století.
4
265
Je příhodné; že v příběhu Semarang Hitam se uvnitř fikce objevují noviny - teď j:;e totiž na noviny jako na kulturní produkt zaměříme a budeme pří kvapeni jejich ohromnou Aktivností. Jaká je základní literární konv :nce novin? Podíváme-li se na typickou titulní stranu, řekněme na t tulní stranu The New York Times, najdeme tam články o sovětský:;h disidentech, o hladomoru v Mali, hrůznou vraždu, převrat v IráJca, objevení vzácné fosilie v Zimbabwe a Mitterrandův projev. Proč ji^ou tyto události postaveny takto vedle sebe? Co je navzájem spojují? Nikoli pouhý rozmar. Přesto se většina z nich zjevně přihodila nezávisle na sobě, aniž jej ich protagonisté o sobě navzájem či o tom, co dílají ostatní, věděli. Svévolnost jejich začlenění a umístění (pozdějš: vydání nahradí Mitterranda vítězným baseballovým zápasem) dokládá, že spojení mezi nimi je pomyslné.
Toto pomys Iné spojení vychází ze dvou nepřímo souvisejících zdrojů. Prvním je jednoduše kalendářní koincidence. Nezbytnou vazbu tu poskytuje latum v záhlaví novin, jejich nejdůležitější jednotlivý znak - neustUe postupující odměřování homogenního, prázdného času.66 V rámci tohoto času se „svět" vytrvale vleče dopředu. Z čeho to poznáme? Jestliže po dvou dnech zpráv o hladomoru zmizí Mali na celé měsíce zt: stránek The New York Times, čtenáři si ani na okamžik nepředstavují, že zmizelo Mali jako takové nebo že hladomor skosil všechny jeho občany. Románová forma novin je ujistí, že „postava" Mali se někde tam venku tiše přesunuje dále v očekávání svého příštího výstupn v; ápletce.
Druhý zdroj imaginárního spojení spočívá ve vztahu mezi novinami jakožto forme u knihy a trhem. Odhaduje se, že za více než čtyřicet let mezi vydánín Gutenbergovy Bible a koncem 15. století se v Evropě vyrobilo více než 20 000 000 tištěných svazků.67 Od roku 1500 do roku 1600 se počet vyrobených knih zvýšil na 150 000 000 až 200 000 000.is
™ Číst noviny je jiiko číst román, jehož autor se vzdal jakékoli myšlenky na souvislou zápletku.
67 Febvre a Martim, The Corning of the Book, s. 186. Šlo nejméně o 35 000 titulů, které byly vydány v nfijméně 236 městech. Už v roce 1480 existovala tiskařská výroba ve více než 110 mĚjitech, z nichž 50 bylo v dnešní Itálii, 30 v Německu, 9 ve Francii, po 8 v Holandskii a Španělsku, po 5 v Belgii a Švýcarsku, 4 v Anglii, 2 v Čechách a 1 v Polsku. „Od in id roku lze, pokud jde o Evropu, říci, že se začala všeobecně užívat tištěná kniha" (si 182).
"Tamtéž, s. 262. Autoři k tomu uvádějí, že v 16. století už byly knihy snadno dostupné každému, kdo uměl číst.
„Velmi záhy... začaly tiskárny vypadat spíše jako moderní dílny a přestaly připomínat pracovní místnosti středověkých klášterů. Fust a Schoeffer už v roce 1455 vedli podnik zařízený na standardizovanou produkci a o dvacet let později působily velké tiskárenské firmy všude po celé [sic] Evropě."63 Kniha byla v dosti zvláštním smyslu první masově vyráběnou průmyslovou komoditou moderního stylu.70 Jaký smysl mám na mysli, vyjde najevo, srovnáme-li knihu s jinými raně průmyslovými produkty, jako jsou textilní výrobky, cihly nebo cukr. Tyto komodity se totiž měn kvantitativně (v librách, fůrách či kusech). Libra cukruje zkrátka určité množství, vhodná dávka, nikoli předmět sám o sobě. Kniha je však - a v tom předznamenává dnešní zboží dlouhodobé spotřeby - nezaměnitelný, sám o sobě: stojící předmět, který lze přesně reprodukovat ve velkém měřítku.71 Jedna libra cukru přechází v jinou; každá kniha má svou vlastní poustevnickou soběstačnost. (Není divu, že v městských centrech, jakým byla například Paříž, byiy už v 16. století běžnou věcí knihovny, osobnísbírky masově produkovaného zboží.)72
V této perspektivě jsou noviny pouze „extrémní formou" knihy, knihou, která se prodává v obrovském počtu, má však j en velmi pomíjivou bbíibu. Mohli bychom říci: jednodenní bestseller.73 Zastaralost novin; druhého dne poté, co vyšly - je zvláštní, že jedna z prvních
63 Velké antverpské nakladatelství Plantin mělo pod sebou na začátku 16. století 24 tiskáren s více než 100 dělníky v každé dílně. Tamtéž, s. 125.
70 To je jedno dobře podložené tvrzení mezi fantaziemi Marshalla McLuhana v knize Gutenberg Galaxy (s. 125). Mohli bychom dodat, že jestíižc knižní trh zastínily trhy s jinými komoditami, jeho strategická role v šíření idejí mu nicméně dodávala zásadní význam pro rozvoj moderní Evropy.
71 Důležitější než měřítko je tu princip. Náklady byly až do 19. století poměrně malé. Dokonce i Lutherova Bible, která byla neobyčejným bestsellerem, měla v pivním vydání pouze 4 000 výtisků. Neobvykle vysoký náklad prvního vydání Diderotovy Encýclopédie nečinil více než 4 250 výtisků. V18. století představoval průměrný ná-kladiméně než 2 000 výtisků. Febvre a Martin, The Corning of the Book, s. 218-220. Od jiných výrobků dlouhodobé spotřeby se kniha zároveň vždy odlišovala svým zásadně omezeným trhem. České auto sí může koupit každý, kdo má peníze; české knihy si však budou kupovat jenom čeští čtenáři. Význam tohoto rozdílu posoudíme níže.
72 Benátský vydavatel Aldus navíc už na konci 15. století jako první zavedl přenosné „kapesní vydání".
73 Jak je patrné z případu knihy Semarang Hitam, tyto dva druhy bestselleru bývaly spojeny těsněji než dnes. Také Dickens publikoval své populární romány na pokračování v široce čtených novinách.
266
267
masově vyrál >ěných komodit měla být takovou předzvěstí morálního zastarávání jjředmětů dlouhodobé spotřeby, jež je s nimi neodmyslitelně spojeno -, je nicméně důvodem pro neobyčejný masový obřad: téměř přesni se časově shodující spotřebu („představování si") novin jakožto fikce Víme, že určitá ranní a večerní vydání se budou drtivou většinou spo xebovávat mezi tou a tou hodinou a pouze dnes, ne zítra. (S cukrem je tomu jinak, jeho užívání pokračuje v neodměřovaném průběžném toku; cukr se může zkazit, nezastará ale.) Význam tohoto masového obřadu - Hegel postřehl, že noviny slouží modernímu člověku jako ná tražka ranní modlitby - je paradoxní. Provádí se v tichém soukromí, v skrytých zákrutech mozku.74 Každý z komunikantů si je však dobře.v ědom, že obřad, který vykonává, zároveň opakují tisíce (či miliony) j iných, jejichž existencí si je jist, přestože o jejich identitě nemá ani ne menší představu. Tento obřad se navíc neustále v denních či půld( nních intervalech opakuje po celý kalendářní rok. Lze si snad předsts vit sugestivnější symbol sekulárního, historicky odměřovaného pomyslného společenství?" Když čtenář novin pozoruje, jak jeho sousedi repliky jeho 1 jeho předsta u Noli Me Ti ono pozoru! charakteristi
Než přejď může být uži
v metru, u holiče či v místě bydliště konzumují přesné istu, zároveň ho to průběžně znovuujišťuje o tom, že svět / viditelně vyrůstá z každodenního života. Jak tomu bylo ngere, fikce tiše a neustále prosakuje do reality a vytváří odné přesvědčení o společenství v anonymitě, které je ;kým znakem moderních národů.
me k diskusi o specifických počátcích nacionalismu, tečné zrekapitulovat zatím nabídnuté hlavní teze. V podstatě jsem tví dil, že_sama možnost představit si národ vznikla historic-
" „Tiskoviny povzbudily tichou oddanost věcem, jejichž stoupenci nemohli být soustředěni v ž ídné jednodivé farnosti a které oslovovaly neviditelné vzdálené publikum." Elizabeth L. Eisenstein, „Some Conjectures about the Impact of Printing on Western Sodety and Thought", Journal of Modem History roč. 40, č. 1 (březen 1968), s. 42.
n KdyžNairnpíse o vztahu mezi materiální anarchií společností střední třídy a abstraktním politickým řádem státu, uvádí, že „mechanismus reprezentace proměnil skutečnou tříd! tí nerovnost v abstraktní egalitářství občanů, individuální egoismus v neosobní kolf ktivní vůli a to, co by jinak bylo zmatkem, v novou legitimitu státu". The Break-up o'Britain, s. 24. O tom není pochyb. Mechanismus reprezentace (volby?) je však vzá cný a pohyblivý svátek. Vytváření neosobní vůle je podle mne lepší hledat v každodenních pravidelnostech představ člověka.
)
kv. teprve když - a tam, kde - tři základní kulturní koncepce, jež byly všechny velmi staré, ztratily svůj axiomatický vliv nelidskou mysl. První z nich byla představa, že určitý psaný jazyk nabízí výsadní přístup k ontologické pravdě, u to proto, že je.její neoddělitelnou součástí. Právě tato představa uvedla vživot veiká transkontinentální společenství křesťanství, islámské..ummy a ostatní. Druhou bylo přesvědčení, že společnost je přirozené organizována kolem nadřízených center (a jim je také podřízena)..- tj... kolem monarchů a.v podřízeností monarchům, kteří jsou osobami oddělenými od jiných lidí a vládnou na základě určité podoby kosmologického (božího) řízení. Lidská loajalita byla nutně hierarchická a dostředivá, protože vládce byl stejně jako posvátné písmo vstupní branou khytí a jeho inherentní součástí. Třetí byloipojetí tertrfóralírý'. v^ňeňVžIbylyfosrnologie^a historie nerozlišir telné, původ .světa a lidíy zásadě stejný. Tyto představy společně zasazovaly lidský život pevně do samé podstaty věcí, dávaly jistý význam každodenním osudovým událostem spojeným s existencí (především smrti, ztrátám a služebnosti) a nabízely různé způsoby vykoupení.
Pomalý, nerovnoměrný ústup těchto navzájem spojených jistot, který nastal - nejdříve v západní Evropě a později i jinde - pod vlivem ekonomické změny, objevů (sociálních i vědeckých) a rozvoje stále rychlejší komunikace, vrazil mezi kosmologii a historiřostrýklín. Není tedy divu, že se: začal hledat, možno-li to tak říci.noyý způsob, jímž by se bratrství, moc a čas daly smysluplně spojit dohromady. Tomuto hledání snad nic nenapomohlo víc a snad nic víc nepřispělo, k jeho úspěchu jako tiskařské podnikání, které umožnilo, aby rychle se zvětšující množství lidí o sobTuvIžovalo a k jiným se vztahovalo naprosto novým způsobem.
Přeložila Jana Ogrocká
268
269