Literární charakteristika jednotlivých novozákonních spisů I. synoptická evangelia a Skutky a) Lk + Sk b) Mt c) Mk II. janovské spisy (J + 1,2,3 J) III. Pavlovy listy (bez deuteropavlovských spisů a bez pastorálních listů) IV. deuteropavlovské listy (včetně pastorálních listů, Žd, Jk, 1 a 2 Pt, Ju) V. Zjevení Janovo ------------------------------------------------------------------------------------------------- Četba Nového zákona / FF MU / zimní semestr 2011/2012 janaplatova@seznam.cz Lukášovo evangelium (24) a Skutky (28) • Lk = evangelium radosti (zájem o chudé, ženy a hříšníky) – – obraz Boha jako milosrdného Otce • Ježíšův obraz: sláva Vzkříšeného, který zasahuje do dějin • význam působení Ducha svatého a důraz na modlitbu "snaha o elegantní styl odpovídající dobové literární koiné; napodobuje jazyk a styl LXX; opravuje Mk znění Lk – vlastní látka (cca ½ evangelia): literární úvod, předpověď a narození JK a Jana Křtitele, Simeon a Anna, 12-tiletý Ježíš v chrámě, pod. o milosrdném Samařanovi (10), Marie a Marta (10), pod. o marnotratném synu (15), o nepoctivém správci (16), uzdravení 10 malomocných (17), povolání Zachea (19), plačící ženy na křížové cestě (23), kající lotr na kříži (23), J. zjevení na cestě do Emauz (24), zjevení v Jeruzalémě a nanebevstoupení (24) styl: - má nejbohatší slovní zásobu ze všech autorů NZ; z vysokého stylu používá příležitostně slova jako qeoma,coj (Sk 5,39), avclu,j (Sk 13,11), spermolo,goj (Sk 17,18), perioch, (Sk 8,32) - na rozdíl od ostatních nz autorů používá literární formy optativu (Lk 6,11; Sk 8,31; 17,18; 26,29); jinak v NZ jen ustrnulá forma mh. ge,noito! - používá literárnější znění úvodu přímé řeči v podobě ei=pen de. o` dei/na (28x v Lk; 13x ve Sk) - umí tvořit periody (Lk 1,1-4; Sk 2,22-24; 15,24-26) - v mnohem větší míře než ostatní používá předl. su,n (ostatní spíše meta,; ve Zj a Žd su,n zcela mizí) - přebírá přísloví z pohanského prostředí (doklad autorova klasického vzdělání): Lk 16,3; 21,11; Sk 20,35 (Thúkydidés, Hist. II,97,3); Sk 4,19; 5,29 (Platón, Apol. 29d); Sk 26,14 (Eurípidés, Bakchantky ?); Sk 17,28 (Arátos, Fainomena); Sk 24,2-4 (klasická rétorická topoi) - používá zvláštní stylistické prostředky a ozdoby jako litotes (Sk 21,39) či paronomasie (Sk 8,30) - z důvodu zachování kontinuity se SZ záměrně napodobuje styl LXX; přebírá zvyklosti a styl. zvláštnosti jako kai. evge,neto( kai. ivdou,( evnw,pion( aj. - kontinuální snaha napodobovat styl LXX kontrastuje s ojedinělými snahami o nápodobu řeckého klasického literárního slohu, čímž vzniká zvláštní směsice dvou naprosto odlišných způsobů vyjadřování (viz kupř. Lk 1: klasicky vypracovaná perioda versus líčení J. dětství pomocí řady semitismů; Sk 4,32: kardi,a kai. yuch. mi,a – srv. Aristotelés, EN IX 8,2 (1168b) a Filón, Vita Mos. I 86) - ve vyprávění opravuje hist. prézens, kterého s oblibou používá Mk; opravuje Mk stylistické neobratnosti; semitismy a latinismy převádí do řečtiny Matoušovo evangelium (28) • Mt = evangelim církve: Bůh se zjevil jako Immanuel; JK jako Pán přítomný uprostřed svého lidu, tj. své církve (Mt 18,20; 28,20) • důraz na Ježíšovu učitelskou činnost – 5 řečí "časté citace LXX; číselná uspořádání; Mk přebírá beze zbytku pět Ježíšových řečí: 1. horské kázání (5) 2. řeč při vyslání učedníků (10) 3. řeč v podobenstvích (13) 4. řeč o církvi (18) 5. eschatologická řeč (24-26) - každá řeč končí tématikou soudu, odplaty a odměny styl: - sice často cituje LXX, ale jeho styl je Septuagintou ovlivněn méně než styl Lk - z typických semitismů používá paralelismus, formulace avpekri,qh kai. ei=pen (50x), kai. ivdou, (34x); „synové … (gen.)“: Mt 8,12; 13,38; 9,15; 23,15 - přímou řeč často uvozuje formulací kai. le,gei auvtw/| (28x), podobně jako J (68x), na rozdíl od Lk (jen 2x) a Mk (jen1x) - záliba v číselném uspořádání: 2 posedlí, 2 slepí, 2 falešní svědci; 3 andělská zjevení, 3 Ježíšova pokušení, 3 Ježíšovy modlitby v Getsemanech; 5 Ježíšových řečí; 7 běda, 7 blahoslavenství, 7 proseb „Otčenáše“ - názor, že autor psal své evangelium původně hebrejsky (aramejsky), je nepravděpodobný, vzhledem k řecké předloze (Mk), kterou beze zbytků přebírá - upravuje Mk (typicky např. kai, nahrazuje to,te, obecně lze říci, že uhlazuje Mk surovost, čímž však text ztrácí na živosti); příklady: Mt 13,2 a Mk 4,1; Mt 14,1-12 a Mk 6,14.17-29; Mt 21,24 a Mk 11,29; Mt 28,5-7 a Mk 16,6n., aj. Markovo evangelium (16) • 1. ze synoptických evangelií • Ježíš jako skutečný člověk – potulný kazatel („Syn člověka“) • JK je Syn Boží (tzv. mesiášské tajemství) " sermo humilis; živost a spontaneita mluvené řeči; koiné s četnými semitismy a latinismy struktura: - tzv. mesiášské tajemství: otázka po pravé identitě JK, která zůstává až do konce jeho života skryta (Mk 1,1; 8,27-30; 15,39) - stěžejní část evangelia tvoří vyprávění o Ježíšových mocných činech (18 zázraků); na rozdíl od Mt uvádí málo Ježíšových řečí (jen 3 kratší); na rozdíl od Lk málo podobenství (jen 3) styl: - styl Mk evangelia je klasickým příkladem tzv. sermo humilis s velmi jednoduchou slovní zásobou (jiné doklady tohoto stylu: Passio Perpetuae et Felicitatis, Johannes Moschos) - nadbytečné opakování slov a informací dokládající lidový vyprávěcí styl (Mk 5,13; Mt 8,32 a Lk 8,33 opakovanou frázi vypouštějí); z adjektiv často opakuje prosté „dobrý“, „velký“, aniž by se pokusil alternovat (Mk 4,35-41); k zesílení spádu vyprávění často opakuje „oblíbená slova“ jako pa,lin( euvqu,j (jen v 1. kap. 9x!) - jiný typ opakování je převzatý ze sz stylu a je považován za typickou rétorickou figuru biblické mluvy (Mk 2,14; 16,6; 1,25n.41n.; 2,9-12.16; 3,5; 5,12n.19n.38n.; 7,29n.; 10,49-52; 12,7n.; 14,15n.37.40n.72; 16,3n.; v LXX kupř. Gn 4,5n.; 24,45n.; 2Sam 11,5n.; 2Kr 13,15; Jer 18,2n.; 43,14n., aj.); stejné oblibě se tato rétorická figura těší u J (1,39; 2,7n.; 4,49; 5,8n.; 6,10-13.19n.; 9,7; 13,5-10.12-14; 19,19-21; 20,11-15; 21,6n.); nikoli u Mt a Lk! - typickým znakem lidové koiné jsou zdrobněliny (quga,trion( kora,sion( kuna,rion( wvta,rion) - Ježíšova slova ponechává / přepisuje v aramejštině (Mk 5,41; 7,34; 15,34); užívá latinismy (zvl. z vojenského prostředí: kenturi,on( aj.) - časté změny časů (viz např. Mk 14,51n.: snahové impf – hist. préz. – aor.), což má za následek zvýšení dramatičnosti vyprávění (rovněž záliba v užívání hist. préz – viz např. Mk 4,35-41; 15,16-24) - namísto vedlejších vět a participiálních vazeb používá souřadné spojení (parataxe) s kai, - často používá hovorovou vazbu slovesa a;rcomai + inf. (Mk 1,45; 10,28) - živý vyprávěcí styl: časté přímé řeči (živost, spontaneita, naléhavost, emotivní vyjádření – př. Mk 14,34; 5,35; 4,38n.; blízkost mluvenému projevu); záliba v líčení detailů (Mk 4,35n.) - má smysl pro rytmus a zvukovou stránku řeči (Mk 15,47; 5,38; 9,3.18.26; 12,27.41; 4,39); používá řadu stylistických prostředků jako je paronomase, aliterace, polyptoton, anafora, aposiopese, aj. - ke zdůraznění užívá rétorických otázek, které někdy stupňuje (Mk 2,19n.; 8,17-21; 6,2n.) - Markův Ježíš hovoří živou, hovorovou každodenní řečí (Mk 1,38; 2,11; 6,37.38.50; 7,27.29; 9,23; 11,29; 10,51), nezřídka i s ironií (Mk 7,6-13) Janovo evangelium (21) a ostatní janovské spisy • Jn = duchovní evangelium; vztah Otec-Syn-Duch • prolog (logos) + janovský dualismus (helénistické pozadí) • manifestační proslovy („já jsem …“) • znamení (gradace) a odpověď víry • zásadní odlišnost Jn od synoptiků " Ježíšovy rozhovory v evangeliích; opakování; tzv. janovská nedorozumění; prostý, ale rafinovaný styl; omezená slovní zásoba odlišná od synoptiků pojmy charakteristické pro tzv. janovský dualismus: „vyšší“ svět Boha pisteu,ein dw/ron a;nwqen dw/ron tou/ pneu,matoj pneu/ma „nižší“ svět fw/j („synové světla“; „chodit ve světle“) skoti,a („synové temnoty“, „chodit ve tmě“) zwh, qa,natoj avlh,qeia („činit pravdu“) yeu,domai („být lhář“) evleuqeri,a doulei,a pneu/ma (zwh,) ko,smoj (sa,rx, kri,sij) qeo,j satana/j struktura Jn: vyjádřena v J 16,28: - vyšel jsem od Otce (1,1-18) - přišel jsem na svět (1,19-12,50) - opouštím svět a vracím se k Otci (13-20) 21. kapitola popisující rozhovor Vzkříšeného s učedníky, tvoří epilog styl: - jednoduchý, ale slavnostní a rafinovaný styl působící velmi naléhavým dojmem - prostota ve vyjadřování spojená s oblibou v používání dvojsmyslných slov, kupř. u`psou/n( a;nwqen gennhqh/nai (tzv. janovská nedorozumění, anaklasis) - slovní hříčky (Jn 15,2; 3,8) - málo částic, nepoužívá složeniny (na rozdíl od Pavla: e;dwken/pare,dwken i synoptiků: kri,nein/katakri,nein; evpiginw,skein (57x)/nikdy evpiginw,skein) - omezená slovní zásoba odlišná od synoptiků; často se vyskytují některá klíčová slova: avga,ph( avlh,qeia( genna/n( evntolh,( zwh,( ko,smoj( shmei,a( kri,nein( avgapa/n( marturei/n; chybí pojmy důležité u synoptiků: basilei,a tou/ qeou/( du,namij( euvagge,lion( khru,ssein - záliba v opakování všeho druhu (SZ předloha) – viz příklady výše u Mk - záliba v paralelismech (semitské dědictví) – kupř. J 16,28 - umí využívat kontrastu, negace – kupř. J 3,18; 1J 5,12, aj. - záliba ve formulacích vyjadřujících vzájemný vztah – kupř. J 17,10; 1J 4,15, aj. - pečlivě propracovaná struktura – líčení zázraků („znamení“) si zde neklade za cíl vypovědět dopodrobna „jak to bylo“ (tak u Mk), ale sleduje teologický záměr autora, přičemž jednotlivé příběhy jsou řazeny tak, aby gradovaly (proměnění vody ve víno, …, vzkříšení Lazara) - psychologicky propracované rozhovory (s Nikodémem, se Samařankou u studny,…) - citáty z LXX na rozdíl od Mt málo časté (pouze 17x, kratší), ani mnoho idiomatických septuagintismů (výjimka J 6,66; 7,30) Pavlovy listy • Pavel = „apoštol národů“ • první křesťanský teolog (jako první předložil teologickou interpretaci Ježíšovy smrti; nauka o ospravedlnění vírou v JK) " osobitá afektivní řeč s množstvím rozmanitých rétorických figur styl: - osobitý Pavlův styl ocenil i Augustin a Jeroným: přirozená, živá, afektivní řeč; nikdo z nz autorů nemluví s takovým zaujetím, vřelostí a temperamentem jako Pavel (dobrým příkladem Pavlovy výřečnosti může být např. 2K 11,16-30) - literární ambice nemá, sám o sobě říká, že je řečník – amatér (2K 11,6) - jeho dopisy obsahují typické znaky mluvené řeči: anakoluth, elipsa, parentese (př. Ř 2,4-11.12-16; 12,7); často opustí započaté téma a začne nové aniž by se vždy k původnímu vrátil (př. Ga 2,14-21); asociační myšlenkové skoky, dlouhé exkurzy k více či méně souvisejícím problémům - na druhou stranu je schopen vytvořit i působivou řečnickou figuru: ze stylistických prostředků k tomu používá kupř. polysyndeton (Ř 8,35.38n.; 9,4; 1K 1,30), anafory ve spojení s asyndety (1K 13,7; 3,9; 6,11; 13,4-6.8; 2K 7,2; 11,20.23.26; Flp 3,2; 4,8), gradaci (Ř 5,3-5; 8,30; 10,14), slovní hříčky a paronomasii (Ř 1,29.31; 12,3; 2K 6,10; 8,22; Flp 3,2n.); ve v. Ř 12,15 spojuje dokonce tři řečnické figury: homoiarkton, polyptoton a homoioptoton - má zálibu v paralelismech (př. Ř 1,21; 5,12-21; 1K 4,5; 2K 9,6; Ga 6,8) a antitezích (př. Ř 7,15; 8,10; 10,10; 1K 1,20-25; 7,29-31; 2K 4,8n., 6,8n.); ve v. 1K 15,42-44 najdeme spojení obojího s další styl. figurou (4x synonymní paralelismus s antitezí a dvojitou anaforou) - většina paralelismů je semitské povahy (kupř. 1K 7,12n.16), vzápětí však následuje (ve v. 18 a 27) paralelně vystavěná struktura, která odpovídá spíše řecké klasické normě, jak ji známe z Démosthena - libuje si v paradoxních vyjádřeních (např. Ř 1,20; 1K 3,19; Flp 3,19; Ř 8,24; 1K 1,27n.; 2K 12,9; Gal 2,19); nezřídka používá oxymora (např. 2K 12,4; Ř 4,18) - časté otázky a jejich řetězení (hlavně Ř a Ga; jinak typické pro diatriby) - typickou součástí jeho listů je ironie (především v Ga a 2K) Pavlův osobitý styl bývá v překladu bohužel často „normalizován“, takže ztrácí jak na své provokativnosti, tak i na své vřelosti. lexikum: - ve volbě slovní zásoby se projevuje mimo jiné míšení dvou různých myšlenkových světů: řeckého a semitského (srv. kupř. Ř 1,21 a 28, kde Pavel používá řecké nou/j i semitské kardi,a ve stejném významu) - vytvořil celou řadu neologismů: qeodi,daktoj( ne,krwsij( ovrqopodei/n( prosta,sij( proswpolhmyi,a( sustaurou/n( oi` u`perli,an avpo,stoloi (2K 11,5; 12,11) - vytvořil antitetické dvojice pneu/ma (duch) – sa,rx (tělo); gra,mma (litera) – pneu/ma (duch); srv. Ř 2,29; 7,6; 2K 3,6, aj. - některé termíny přebírá z řecké rétoriky: sku,bala (Flp 3,8)( kenodoxi,a (Flp 2,3) - jiným běžně užívaným výrazům dal nový význam: tu,poj( tupikw/j – předobraz, obrazně (Ř 5,14; 1K 10,6; 1K 10,11), ca,risma – dar Ducha svatého (1K 12,4nn.), oivkodomei/n( oivkodomh, - duchovní stavba; církev (Ef, aj.), ze slova stauro,j vytvořil Pavel teologický pojem (1K 1-2, aj.) - jinak byl ovlivněn jazykem Septuaginty, kterou jistě znal více méně nazpaměť; to dosvědčují celé katalogy sz citací, jako např. Ř 3,10-18; 1K 15,54n., aj. - ze LXX pochází i frazeologické spojení pro vyjádření gradace typu „od víry k víře“ (roz. „stále více věřit“; Ř 1,17), podobně „ze smrti ke smrti“, „ze života k životu“ (2K 2,16) – srv. LXX: Ž 83 (84), 8 nebo Jer 9,2. - ne všechny semitismy u Pavla lze však vysvětlit jako septuagintismy, viz kupř. 1K 15,20: „tělo a krev (farizejsko rabínský jazyk) nemohou zdědit (LXX) Boží království (ježíšovská tradice).“ Některá další specifika Pavlovy řečtiny: - záliba ve vazbě: adj. v neutru + gen: např.: to. gnwsto.n tou/ qeou/( ta. avo,rata auvtou/ (Ř 1,19n.)( to. u`pere,con th/j gnw,sewj (Flp 3,8) - substantivizující styl: úsporné vyjadřování pomocí předložkových vazeb namísto participií nebo pomocí řady genitivů za sebou (kumulace abstraktních substantiv), což zatemňuje srozumitelnost výpovědi (srv. kupř. 2K 4,6; Ř 1,18-20; 3,23-26; 2,4-11; 5,12-21) - nejasná hranice mezi gen. obj. a subj. (př. Ga 2,16) Zjevení Janovo (22) • v NZ jediná kniha tohoto žánru • symbolika boje: Ježíš jako vítězný Beránek (vysoká christologie, „kniha útěchy“) " obrazné vyjadřování (včetně číselné symboliky); hymny; krutost obrazů; pokleslost autorovy řečtiny struktura: součástí knihy jsou kromě popisu osmi vidění (4-22) také krátké dopisy (listy sedmi maloasijským obcím v kap. 2-3) a četné hymny styl: - číselná, aj. symbolika: „alfa a omega“ (Zj 1,8; 21,6; 22,13), „drak/had“ (12,9; 20,2); aj. - bizardní obrazy často plné naturalistických vizí (kupř. Zj 19,17-20, aj.) - neliterární pokleslá řečtina, prohřešky proti pravidlům řecké gramatiky - často narazíme na anakolut různého druhu, včtně tzv. casus pendens (Zj 2,26; 7,2; 12,6; 11,15; 20,2; 2,2, aj.) - LXX přímo necituje, ale počítá s její znalostí (časté narážky) - přebírá některé septuagintismy, např. kai. ei=don kai. ivdou, (Zj 4,1; 6,2.5.8; 7,9; 14,1.14; v LXX: Ez 1,4.15; 2,9; 8,2, aj.)