Petr Hruška:


Česká poválečná poezie se učí znovu mluvit

Dílo Karla Šiktance, Jiřího Koláře, Ivana Martina Jirouse



Vývoj české poezie po roce 1945 je dlouhý a dobrodružný příběh. Slovo v něm nebude hned na počátku.
Bude se rodit z prefabrikátu, který se sám za něj bude

vydávat. Přijde na svět podvyživené a bezejmenné, bude hledat

oporu. Pak bude sílit i slábnout. Začne se lekat samo sebe. Ponese

si svou vinu i víru. Zahlédne v sobě strašnou hloubku, zděděné obsahy

i pokušení elegance. Vymění halas za hlas, nabude svou vlastní

znělost a vzápětí o ni přijde, bude zatraceno a získá tím na síle

i kráse. Přečká násilné zamlčení a dobrovolně vyhledá smlčenost.

Naučí se moci kletby i moci zaříkadla. Naučí se hlasu ulice, naučí se znovu mluvit. Naučí se
vyslovování vlastních tich.

Na příběhu díla Karla Šiktance, Jiřího Koláře i Ivana Martina Jirouse

je nějak zvlášť dobře patrné celé to poválečné půlstoletí i s přesahem

do nového milénia. Jako by jejich poezie byla své době vždy

kromobyčejně oddaná a vpíjela její reál i atmosféru tak, že zpětně

máme před sebou — s nadsázkou řečeno — jakési malé české dějiny.

S hluchým nadšením padesátých let, úzkostným napřimováním

se v letech šedesátých, vzdorem nicotě normalizačních nečasů,

nadějí i trnutím let devadesátých a dryáčnickým povykem současnosti.

A jistě máme před sebou — bez nadsázky řečeno — silné příběhy

lidské, s těžkými omyly, neutuchající vůlí k činu, zoufalstvím |

z bezmoci, statečným trváním na lidské důstojnosti, s nadějí pašovanou skrze všechen běs.


Zdroje:


Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Host, Brno 2010.

Jiří Zizler a kol.: V souřadnicích volnosti. Academia, Praha 2008.

Petr Hruška: (Ne)lyrický subjekt Jirous, in Ivan Martin Jirous: Magorova mystická růže. Vetus via,
Brno 2000.

Pavel Janoušek a kol.: Dějiny české literatury po roce 1945. Academia, Praha 2008.