Nejoblíbenější, a to právem, bude román, který přináší vzory ověřitelné praksí životní, neboť zde je jeho věrojatnost nejživější a nejprůkaznější. Ale tento vzor nesmí být nikdy člověk t. zv. normální: rozšafný sosák. Vzor románový musí mít v sobě jakýsi romantický, nebo lépe buričský element, kvas nepokoje a nespokojenosti. Tento kvas je důsledkem napětí mezi poesií a jevovou skutečností, mezi poesií a dnešní společností. Tímto kvasem předjímá právě poesie budoucí život, budoucí formy společnosti. Ne člověk nepoučitelný životem, ale člověk do značné míry nepřizpůsobivý dnešním formám společenským musí býti vždycky románový rek. V tom právě je jeho životnost, že žije, víc: že věří v život vší společnosti na vzdory. Věrojatnost vede konec konců k této pravé a rozhodné víře básnické, víře v plném slova smyslu, stejně silné v tuzemskosti, jako je víra náboženská silná v zázemskosti.
74
Dva německé romány válečné.
Němcům trvalo značně déle než Francouzům, než se propracovali ke klidnému, objektivně uměleckému zírání na válku. Dlouho chrlilo ze sebe Německo jen frázovitou ten-denčnost a hrubou, heslovitou záměrnost ať toho, ať onoho rázu a zabarvení. Proč? Myslím, že příčina toho je v tom, že Němci byli poraženi ve světové válce. Ta mravní deprese, kterou chtěj nechtěj, braň se jí nebraň se jí, vždycky v tobě vyvolává porážka, musila být nejprve odreagována slovním křikem, hlukem, patosem, frázemi, než se mohlo dostat ke slovu jemnější a ukrytější zírání a ztvárňování dějů a skutečností válečných. A dostává se ke slovu vlastně až dnes ve dvou úspěšných a významných románech, z nichž jeden je již výborně do češtiny přeložen B. Mathesiem a druhý bude asi přeložen záhy: v R e-marqueově »Im Westen nichts Neues« avRennově »Krieg«.
Jak je viděna a souzena válka v těchto dvou knihách? Ne zcela stejně, ale přece příbuzně: viděna je velmi přesně, věrně, »pravdivě«, ale souzena není vůbec; je přijímána jako ohromná fatalita, z níž není uniknutí, jako přírodní kataklysma, jako hmotná katastrofa, ne jako mravní drama — skoro bez kritiky, skoro bez námitek. U Renna je tato mravní řekl bych bezpohlavnost, tento mravní indiferentismus až dusný a příšerný; ale ani Re-marque nechce vyčítat a žalovat. Oběma jde o to: viděti,
75
viděti, viděti; viděťi desíti nebo dvacíti páry očí zároveň, aby mohli říci, »jak to bylo«. Oba romány jsou nejprve a především velkolepou reportáží, reportáží největšího posud formátu: Renn úplně, Remarque alespoň na prvním místě.
Renn je nesmírný popis skutečností; a jen popis a jen skutečností. Zola, z něhož by byla úplně vyloučena jeho symbolisující obraznost básníka hmoty, Zola pouze sběratel dokumentů, ale ovšem dokumentů živých, zachycených hned na místě bleskovou fotografií mžikovou. Renn je fanaticky posedlý jedinou vůlí: vůlí k věci, k »prav-divostk, ke »skutečnostem«. Jeho kniha podobá se pa-noptiku nejpříšernějších hrůz, snesených s velikou pozorností a přesností zrakového záznamu: ale ty hrůzy jsou jako v panoptiku mrtvolně studené... Není tu osobnosti, není tu typu, který by se tu i jen vyžíval, ať nedím pro-trpíval k něčemu nebo se něčeho dokonce dotvářel. Je tu jen děsivý, neúprosný mechanismus války, a ani ne války, nýbrž ničení. Rennúv voják není ničím nepravím nadšen, nýbrž ani prostě ničím zaujat: ani pro nic, ani proti ničemu. Nenenavádí nikoho, nemiluje nikoho; nemá mravního tvaru. Slepý atom, bez tvaru a bez jména, vířící z prázdna do prázdna; a na tomto přechodu z prázdna do prázdna zabíjející a zabíjený nebo spíše ještě: odpravovaný a odpra-vující; voják jako mechanismus ničivosti. Autor nemá k němu poměru, právě jako on nemá poměru k nikomu a k ničemu. Pocit úžasné bezmyšlenkovitosti, strašného duševního prázdna, do něhož jest, řekl bych, moderními strojovými lisy úplně vypumpovaná duše lidská. Chvílemi tě z toho jímá až závrať; ale opakuje-li se to stále, mučí to jako nejtěžší můra. Není tu patosu, není humoru, není
76
tragiky, není ironie, není tragikomičnosti, není vůbec přerušení a oddechu od monotónní a lhostejné popisnosti, nebo lépe: záznamovosti. Zde se nemyslí, zde se neprotestuje, zde se nesoudí, zde se necítí: zde se jen zaznamenává. Zaznamenávají se nejšílenější a nejdivočejší věci s nejstu-denějším klidem: v tom je až ďábelský rys této knihy. Vypadá to, jako by je nezaznamenával člověk, jako by se zaznamenávaly samy: jako by nesly samy v sobě nějaký registrační aparát a ten aparát zanechával po sobě stopu, dříve než zmizí navěky. Objektivita? Ne: indiferentnost ke všemu a ke každému. Nečitelnost? Ne, hůře: lhostejnost.
Je to poesie nebo umění budoucnosti? Dokonce ne; žádná poesie, žádné umění. Reportáž velkého formátu, slovní fotografie. Vrývá se to do paměti? Velmi často a dosti trvale. Do duše? Skoro nikdy.
Remarque je jiný: ten alespoň místy a na chvilku dosahuje opravdové objektivity. I on chce v podstatě totéž co Renn: pověděti, jak to bylo; jak se to stalo, že byla válkou zničena celá generace, i »když unikla jejím granátům^ Ani on se nechce vzrušovat, ani on nechce žalovat, a nejméně již se zpovídat. Ale má kousek poměru ke svým osobám. Nejsou to odosobené automaty, jsou to živí lidé, třebas žijící životem nesmírně chudým nebo ochuzeným, ano zmrzačeným. Má tu duševní perspektivu nebo aspoň náběhy k ní. Jeho vojáci mají jisté mravní a charakterové profily. Je jich celá parta, jsou spojeni kamarádstvím; postupem času se sehrávají skoro až jako kumpáni Romainsovi. A právě touto družností nebo aspoň povědomím, že něco takového jako družnost na světě existuje, pokoušejí se dostat v nejhorších chvílích nad situaci. Remarque řekl nám to sám: »Je to veliké bratrství, které ja-
77
kýsi odlesk kamarádství z lidových písní, pocitu solidarity trestanecké a zoufalého soužití k smrti odsouzených podivně spojuje k jakémusi životnímu stupni, který vzniká z nebezpečí, napětí a opuštěnosti smrti a stává se prchavým zažíváním získaných hodin způsobem zcela ne-p a t h e t i c k ý m.« Autor sám tedy ex cathedra opatril hodně udýchaný teoretický výklad, jak brát jeho román. A při tom slova »způsobem zcela nepathetickým« jej nepříjemně usvědčují z literátskosti: není horších literátů, než ti, kteří se literárnosti při každé příležitosti slavně a veřejně zříkají. Neboť: nebylo by to možné, kdyby na ni neustále nemyslili; a nemyslili by na ni, kdyby jí nebyli plní...
Chci tím říci: Remarqueův román je ve své podstatě také reportáž jako román Rennův, ale reportáž již lit e-r á r n ě přizpůsobená, apretýrovaná, učesaná. Remarque jistě napíše ještě řadu románů, a nebudou špatné, ale budou všecky jedné a téže ráže: bude v nich vykořisťovat literární genre reportáže ...
V románu Remarqueově jsou i záblesky humoru, komičnosti, ironie. Jeden voják, Tjaden, zhltá půlhodinky před hlášeným nepřátelským útokem pořádný talíř hrachové polévky se špekem; vždyť neví, bude-li za půl hodiny žít... A nyní debatují kamarádi teoretickými argumenty pro a c o n t r a, bylo-li to rozumné. Kat — jiný voják — zavrhuje to, protože se musí počítat se střelou do břicha; která je nebezpečnější při plném než při prázdném žaludku ... Nebo scéna, kde za raněným vojákem, Polákem, přijde do nemocnice jeho žena: on touží po jejím objetí a kamarádi se radí, jak mu k tomu opatřit příležitost. Nebo vojáci pfeplují nazí, boty v zubech, tuším v Belgii nějaký
78
průplav, aby se dostali na pomilování s Francouzkami, kterým splatí jejich pohostinnost komisárkem. (Jsme v zpustošené zemi, v níž zuří nouze a hlad.) »Loučíme se srdečně a vklouzáme do svých bot. Noční vzduch chladí naše horká těla. Mocně ční topoly do vzduchu a šumí. Měsíc stojí na nebi a ve vodě průplavu. Neběžíme, jdeme vedle sebe dlouhými kroky. Leer praví: To stálo za komi-sárek.« Jak vidět, nejsou to žádné básnické zázraky; je to solidní, tiché, šedé, poněkud studené uměníčko. Tak by se asi dal opsat talent Remarqueův, kdyby šlo o normální sujety mírové; a jen výjimečnost sujetu nadává jej zvláštním významem a jakousi obraznou září.
Ale jednu věc mají společnou oba německé romány, a té by si měli bedlivě povšimnout naši spisovatelé. Oba romány jsou díla lidí zrakových; i Renn i Remarque vidí a dovedou vidět. Dovedou pamatovat viděné a dovedou je i slovem přišpendlit, jako hoši přišpendlují polapené motýly nebo mouchy.
Je to podivná věc, o které se dá dost myslit, a ne právě příznivě pro náš literární karakter a literární nadání myslit. Měli jsme statisíce svých lidí na frontě, kteří prožili totéž, viděli totéž, co Renn a Remarque; a přece nevyšel z nich žádný Renn a žádný Remarque, rozuměj žádní autoři válečného románu typu Renn nebo Remarque; románu založeného na vidění a na reprodukci vidění. Máme ovšem romány válečné; ale, žel, jsou to romány legionářské. Ideologie nejrůznějšího druhu, deklamace, úvahy, rozumování vkládají se v nich mezi zrak a slovo reprodukující zrakový zážitek; a týčí se v nich proto mezi čtenářem a autorem různé papírové zdi imposantní mnohdy nudy, vznešenosti, ušlechtilosti a tloušťky.
79
Je to snad brutální, snad surové a cynické, ale je tomu tak: dnešní člověk-čtenář hledí na válku jako na d i-vadlo, a sice na divadlo na výsost řídké a vzácné, k němuž se, žel, nevydávají'vstupenky a k němuž nepouštějí diváků, kromě těch, kteří v něm sami hrají a platí po případě vlastní koží za podívanou. Nemůže-li ji dnešní ělověk vidět na vlastní oči, chce ji vidět aspoň zrakem autorovým nepřímo v knize. Chce o ní s 1 y š e t co nejméně a dokonce již nechce, aby mu autor o ní filosofoval, dlouze a široko uvažoval a libomudrčil; glosu, úvahu, refleksi — to všecko si opatří čtenář sám. To je mu jen omáčka k pečeni. Vidět, vidět, vidět! Dej mi co nejvíce z ní vidět, tak by volal dnešní čtenář na spisovatele knih válečných, kdyby byl připuštěn k slovu a kdyby se ho někdo tázal po jeho přání. A že dávají mnoho vidět, v tom je úspěch válečných románů á la Renn a Remarque.
80
Stařec - sebevrah.
Vysoký, kostnatý, velké šedé oči zahleděné před sebe, oškubaný vrbový prut v ruce a údy tak jaksi neskladné, jako by patřily dřevěnému panákovi, a přece do sebe složené: tak sedí na kupce uschlého bláta, vyloveného z louže. Je to husopas; a husy stojí na jedné noze nebo leží na zemi, a i ony jsou nějak dřevěné. Jako by byl vytryskl odkudsi nějaký pramen hrůzy, vylil se a zmrazil ve své oblasti všecko: i husopasa, i jeho zvířata.
Jdeš blíž a vidíš dva strakaté šňupavé šátky na jeho zápěstích. Před několika týdny pokusil se o sebevraždu. Podřezal si žíly k ránu ve své studené, plísní pokryté komůrce, když byl celou noc nezamhouřil oka a když se byl několikráte přemodlil růženec, který mu vyklouzl z rukou krví slizkých. Byl to umně řezaný růženec; co zrnko, to okvětí růžové. A každé zrnko, položil-lis je na vodu, rozvilo prý se jako skutečná šípková růže. Ale krev, která na ně vytryskla, nejen že jich nerozvila, nýbrž slepila je přímo v jakési temně granátové bobule ne nepodobné drobným višním.
Před několika týdny stalo se mu to, čeho nemohl přenést přes srdce. Selhal po prvé v životě při práci. Selhalo jeho tělo, zradilo jej jeho tělo. Nakládali snopy obilné na žebřiňák a jak vznesl podávkami těžký snop na vůz vysoko naložený, zatočila se mu hlava, podklesly mu
81