I. 3. Založení společnosti na filosofických základech (děj) Dvojka: „Máte pravdu, řeším malichernosti. Tak se už pusťme do těch zákonů!“ Všichni tři se obřadně a s pedantickou přesností symetricky seřadí na kraji pódia přibližně uprostřed v pořadí 3, 1, 2. „Navrhovatel“ vždy při návrhu zvedne Hobbese, pak jej předloží ostatním, kteří budou „souhlasit“ na Hobbese podobně, jako se přísahá na Bibli. Jednička: Důstojně, pomalu, výrazně. „Naše společnost bude společnost rovných a svobodných! Budeme ctít zásady spravedlnosti a práva!“ 2 + 3 : „Souhlasí!“ Dvojka: Začne stejně jako Jednička... „V naší společnosti se silnější vždycky postaví za slabšího! … teď pauza, a pak sebelítostivou intonací, jež prozradí, že s tím má osobní zkušenosti. Nebude mu ubližovat, posmívat se jeho chabým sportovním výkonům a schovávat mu svačiny o přestávkách!“ 1 + 3 : „Souhlasí!“ Trojka: „A budou se recyklovat plasty i papír! A zakážeme umělá hnojiva!“ 1 + 2 : „Souhlasí!“ Dvojka: „Absolventi humanitních oborů budou pobírat doživotní státní rentu!“ 1 + 3 : „Souhlasí!“ I. 3. a. Touha po moci vs. principy filosofické společnosti – ustanovení vládce (děj) Jednička: Tónem, jako by tohle měl být poslední a vrcholný návrh. „A já tady tomu budu vládnout!“ Dvojka i Trojka se zarážejí. Trojka: „Cože?“ Jednička: „Já budu vládce.“ pobízí je radostnými posunky. tj. nastrkuje jim Hobbese Dvojka: Zřetelně odtahuje ruce a podezřívavě. „A neříkalo se před chvílí, že jsme si všichni rovni a že všechno je dílem dohody?“ Jednička: „No to ano, ale hele,“ listuje Hobbesem, „tady se píše, že jakmile jsou zákony jednou rovně a svobodně stanoveny, je v moci suveréna, aby je vynucoval. Res ipsa loquitur, musí být panovník. Zavře knihu; suverénně, chtivě. To budu já.“ Dvojka: Poodstupuje, založí ruce na prsou. „A proč ne já?“ Trojka: „Ano, proč ne on?“ Také ruce na prsou. Jednička: „Pánové, uklidněte se. Doberme se k výsledku logickou úvahou. Souhlasíme všichni, že potřebujeme vůdce.“ 2 + 3 : „Ano.“ Jednička: Jakoby „logickou“, věcnou intonací. „A budu to já.“ Dvojka: Rezolutně, ruce v bok. „Tak to ne. Já chci hlasovat. Když rovnost, tak rovnost.“ Trojka: Ruce do kapes. „Právě!“ Jednička: (podívá se po nich, po chvilce zamyšlení a po jakoby utrápeném povzdechu) „Dobře, hlasovat. Kdo hlasuje pro sebe?“ Všichni zvednou ruku. Pak už svěsí ruce volně podél svých těl. Jednička: „To by bylo. Nějaký další produktivní - ironicky nápad?“ Trojka: „Tak snad... losovat?“ Jednička: Zamyslí se, podívá se po 2 a 3, jestli nic netuší a tak vstřícnou intonací, že to vzbudí podezření. „To by šlo.“ Všichni hledají, čím losovat. Jednička: „Tady, mám to. Kdo si vybere nejdelší dřívko, ten bude velitel.“ Jednička schovává dřívka za záda, vymění si místo s Trojkou a natočí se pravým bokem k divákům, takže Ti budou manipulaci vidět. Jednička: „Kolego, uveďte číslo od jedné do tří.“ Dvojka: „Tři!“ Nejprve přezkoumává, mění pořadí dřívek, přitom se na 2 a 3 usměje, jako že to hned bude. Pak dá najevo téměř neznatelné úsilí a – o ozve se nápadné lupnutí. Jednička: (sama nevinnost, téměř soucitně) „Tady. Bohužel, je krátké. Teď vy.“ Trojka: „Tři!“ Jednička: Zkouší napočítat třetí dřívko, pak si uvědomí, proto poněkud kriticky: „To už bylo.“ Trojka: „Dvě!“ Tentokrát ihned ozve se druhé nápadné lupnutí. Jednička: Zcela okatě upustí ulomený kousek dřívka před Trojkou, když mu podává ten zkrácený. A druhou rukou ukazuje „své“ dlouhé dřívko. „Smůla! Vyhrál jsem já! Jsem vůdce!“ Ostatní ztěžka a otráveně usedají. Jednička se chvíli sebeopájí s významným pohledem upřeným k nebesům, pak usedá taky.