II. 1. Filosofická společnost a nepřizpůsobiví nefilosofičtí spoluobčané (děj) Už při příchodu na konci části I. 5. bude Nýmand předvádět svou povahu, tedy „nýmandovat“: Vejde po schůdcích, uvidí F a ihned se otočí a mizí. Ovšem s obavami nakoukne do zákulisí a váhá, na kterou stranu je to menší zlo. Nakonec se při zdi pomalu plíží do levého zadního rohu, tak tak uskočí z cesty kanci. V rohu pak otočen zády setrvá. Při „světlině bytí“ zamíří rádobyrázně k F, ale vzápětí se své odvahy lekne a vrací se ještě blíže ke zdi. II. 1. a. Radostné setkání s dalším přeživším (děj) Protože se chvíli nic neděje, opět se odváží. Nýmand se osmělí oslovit filosofy. Vrhne nervózní pohled přes rameno, přiblíží se. Nýmand: „Promiňte…“ Ovšem opět zvítězí stud a on se odvrátí, ale tentokrát jen bokem k F, tedy čelem šikmo dopředu ke zdi. Trojka: (vylekaně se odtahuje směrem od Nýmanda ) „Člověk!“ Jednička: (podívá se na Trojku a vylekaně se od něj odtahuje) „Kde?“ Dvojka: (vylekaně vyrazí doprava dopředu, tj. přímo opačným směrem od Nýmanda) „Kam?“ Trojka jim syknutím a nenápadným pokývnutím hlavy ukáže Nýmanda. Trojice konsternovaně hledí na Nýmanda, Nýmand se nesměl poohlíží přes rameno, přitom rukama naznačuje, že tam vůbec není. F na sebe pohlédnou: Trojka: Jen aby něco udělal, spíše tázavě – uvidíme, jestli se to ujme. „Sláva!“ Napětí padá, filosofové překotně vstávají a furiantsky Nýmanda vítají, předhánějíce se v srdečnosti. Dvojka: Jde a pevně jej obejme. „Vítejte u nás, člověče!“ Poodstoupí, plácne N. po ramenou. Jednička: Přejde až napravo od N. a přátelsky jej vezme kolem ramen.„Už jsme se báli, že jsme v tom sami!“ Trojka: Zezadu mu zaťuká na hlavu a pořádně jej vyděsí, ale zatím se mu nepodaří vysmeknout se. „Vy jste byl taky v nějaké knihovně?“ Jednička: Vede jej směrem doprostřed mezi knihy. „Máte hlad?“ Dvojka: Přebírá jej od Jedničky, rukou kolem ramen z druhé strany. „A máte jídlo?“ Trojka: Opět prstem na hlavu. „A jmenujete se nějak?“ Jednička: Poklepe jej po rameni. „Kdopak jste?“ Nýmand se jim vysmekne, vystrašeně odběhne na své původní místo a nastavuje jim záda. Nýmand: (melancholicky s hlavou sklopenou hluboko, přehluboko) „Já nejsem nikdo.“ Jednička: (bere ho pod paži a opět odvádí do středu; hovoří velmi familiérně, blahosklonně) „Vítejte u nás, pane Nikdo. Máte štěstí, že jste na nás narazil! Zrovna tu zakládáme společnost!“ Nýmand: Nesměle na něj pohlédne, otře si nos. „Jakou?“ Jednička: Zastaví se... „Ne jakou! Společnost! … a opět se rozejde. Novou, fungl novou společnost!“ Nýmand: Radostně, s úsměvem, sepne ruce na hrudi. „Jé! A mohl bych do ní patřit?“ Jednička: (s přepálenou blahosklonností) „No ovšem! To je pointa!“ A luskne prsty nebo lehce tleskne dlaněmi. II. 1. b. Obavy z filosofů z laických spoluobčanů (děj) Dvojka: (bere Jedničku doprava stranou, Nýmandovi nepatrně naznačí „necháte nás na chviličku, prosím?“, suše) „Válečná porada!“ Filosofové se radí opodál, Nýmandovi hasne nadšení, už je zase v melancholii. Jednička uprostřed, Dvojka vpravo, takže se občas podívá na Nýmanda, Trojka vlevo. Následující repliky jsou poměrně jasné, proto nepotřebují poznámky. Dvojka: „Co to vyvádíte, kolego?“ Jednička: „Buduji nový svět!“ Trojka: „Ale my ještě nemáme ty zákony. Když ho teď přijmeme mezi sebe, no…“ Dvojka: „Co když nám do toho bude kafrat?“ Trojka: „Navíc to není filosof! To ještě musíme dořešit!“ Jednička: Podívá se na Trojku, na Dvojku, na Nýmanda.„Ale co s ním, přece ho odtud nevyženeme.“ Nýmand: (evidentně všechno slyší, rezignovaně a pokopává neexistující kamínek, otírá si nos) „Ale vyženete.“ Jednička: (soucitně, vezme 2 a 3 kolem ramen) „Podívejte, jak smutně kouká…“ Nýmand v mžiku nasadí hrůzyplnou grimasu, jež má být smutná. Popotáhne a vzdychne. Trojka: Gesty dává najevo, že jde o ústupek. „Na druhou stranu, je tu sám, jednoho přehlasujeme.“ Jednička: Rázně, rukama naznačí, že to by nešlo. „Jaké hlasování, společenská smlouva musí být přijata všemi.“ Dvojka: (založí ruce na prsou, lišácky, na půl úst) „To on ale nemusí vědět, ne?“ (vykročí k Nýmandovi, plným hlasem; drží si odstup, ruce stále zkřížené) „V tom by se měl udělat pořádek. Poslyšte, osobo. V prvé řadě – jste tu sám? Je tu s vámi ještě někdo?“ Nýmand: (leknutím poskočí, s obranným gestem couvá doleva dozadu) „Nikdo! Kdo vám říkal, že tu ještě někdo je? Něco jej napadlo, podezřívavě. Oni vám něco řekli? Naléhavě, s obavou. Říkali vám něco o mně?“ Dvojka: Překvapeně až podezřívavě. „Kdo?“ Nýmand: (jen chvilku mlčí, záhy se vzpamatuje, pootočí se opět čelem napůl ke zdi) „Nikdo.“