III. Metafyzika 1.Metafyzika jako logika (IV.) 2.Přehled obsahu Metafyziky A.Moderní bádání o jednotě Metafyziky 3.Problémy, pojmy a místo metafyziky v systému věd (III., V., VI.) 4.Knihy VII. – IX.: problém jsoucna 5.XII. kniha – πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον • III. Metafyzika 1.Metafyzika jako logika (IV.) 2.Přehled obsahu Metafyziky A.Moderní bádání o jednotě Metafyziky 3.Problémy, pojmy a místo metafyziky v systému věd (III., V., VI.) 4.Knihy VII. – IX.: problém jsoucna 5.XII. kniha – πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον • 1. Metafyzika jako logika A.Předmět první filosofie (IV 1-2). B.Náležejí první filosofii i počátky vědeckého dokazování? (2. aporie v Met. III.) C.Pojednání o počátcích dokazování (IV 3-8). a.Zákon sporu. b.Zákon vyloučeného třetího. 1. A. Předmět první filosofie •„Je druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno (τὸ ὂν ᾗ ὂν) a to, co mu o sobě náleží (τὰ τούτῳ ὑπάρχοντα καθ' αὑτό).“ •„Tato věda není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní.“ •„Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho vybere určitou část a zkoumá její případky (τὸ συμβεβηκός) jako například matematické vědy.“ •První filosofie hledá počátky, nejvyšší (první) příčiny, a tedy hledá „první příčiny jsoucna jako jsoucna“. •„O jsoucnu se mluví v mnoha významech...“ (Τὸ δὲ ὂν λέγεται μὲν πολλαχῶς...), ale – –První je οὐσία, tedy první filosofie má zkoumat počátky a příčiny právě jsoucnosti (podstaty). 1. B. Náležejí první filosofii i počátky dokazování? •Počátky dokazování: –„ve všem musí být klad nebo zápor“ (zákon vyloučeného třetího) –„nic nemůže zároveň být a nebýt“ (zákon sporu) •Náleží jejich zkoumání také vědě o οὐσία (2. aporie v III. knize)? I.Uvedené axiómy užívají všechny vědy, proč by tedy měly být předmětem jedné z nich spíše než jiné? •Pokud o nich vůbec je nějaká věda, pak bude veškeré dokazování patřit do ní, protože veškeré dokazování z těchto axiómů vychází. II.Pokud náležejí jiné vědě, která věda je první vědou? •Axiómy jsou nejobecnějšími počátky – kdo by je měl jako takové zkoumat, když ne filosof? 1. C. Pojednání o počátcích dokazování •Náleží! –Počátky dokazování se týkají všeho, tedy jsoucna, platí o jsoucnu jako jsoucnu. –Nenáležejí žádnému jinému oboru, ostatní obory je pouze bez reflexe využívají. àJejich zkoumání tedy přísluší tomu, kdo se zabývá první jsoucností a obecnem (τοῦ καθόλου καὶ τοῦ περὶ τὴν πρώτην οὐσίαν θεωρητικοῦ). 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu: i.Formulace: „Totéž nemůže zároveň náležeti a nenáležeti témuž a v témž vztahu.“ ii.Názory odporující ZS: •(I) „totéž jest a není“ (Hérakleitos). •(II) „pravdivé je všechno, co se někomu zdá a jeví.“ (Prótagorás) ØJestliže se lidem jeví či zdají opačné věci (a to ano), pak (II) à (I). iii.Jak se s těmito tvrzeními vypořádat? 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – důkaz: i.Nelze jej dokázat (nelze přece dokázat všechno). ii.Cestou vyvracení lze prokázat nemožnost opaku – pokud protivník zastává nějakou tezi dialektika! iii.Ovšem – to není skutečný důkaz: τὸ δ' ἐλεγκτικῶς ἀποδεῖξαι λέγω διαφέρειν καὶ τὸ ἀποδεῖξαι. („Říkám, že dokázat vyvrácením [tj. opaku] a dokázat [tj. přímo] jsou různé věci.“) 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – důkaz: iv.Tedy nelze podat důkaz podle schématu: •M nenáleží, aby zároveň bylo a nebylo. •Témuž náleží M. àTémuž nenáleží, aby zároveň bylo a nebylo. v.Naopak argumentovat je možné následujícím způsobem: •Ty tedy tvrdíš, že totéž zároveň je i není (I)? – Ano. •Z toho však plyne to a to, ano? – Ano. •Přijímáš tyto důsledky? – Ne. •Tedy musíme (I) opustit? – Ano. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – dialektické argumenty poprvé: i.Z určitosti slov: •Znamenají slova jako „být“, „nebýt“, „člověk“ něco určitého? – Ano. •Tedy každé z nich označuje nějaké jedno (tj. jeden pojem)? – Ano. àPak ale nemůže „být člověk“ a „nebýt člověk“ znamenat totéž a neplatí tvrzení (I) – „totéž je a není člověk“. ii.Vše není jedním: •Podle teze (I) o člověku platí i zápor, tj. že není člověkem. •O to více by mělo platit tvrzení, že není trojveslicí. •Pak ale podle teze (I) platí i klad, tedy že je trojveslicí (zdí…). ØKdyby totiž klad v tomto případě neplatil, zápor tohoto kladu by věci náležel více než její vlastní zápor. (A tedy určité tvrzení by bylo více pravdivé než jiné, což je zřejmě v rozporu s I. tezí.) 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – dialektické argumenty podruhé: iii.Z vypovídání o přirozenosti věcí: •Říká se, že přirozenost věcí je určitá, tedy taková a taková? – Ano. àPak nemůže mít pravdu ten, kdo říká, že je taková i není taková. •Ale co když nikdo nemá pouze pravdu, a všichni se stejně mýlí, jako mluví pravdu? àČlověk s takovým názorem nemůže nic říci, protože by se sám vyvracel. iv.Ze záměrnosti jednání: •Je stejně dobré skočit pod vlak (vrhnout se do propasti) jako neskočit? – U Dia, ne-e! àPak tedy není totéž stejně dobré a nedobré. ØVolba jednání dokazuje, že něco považujeme za lepší a něco za horší, a tedy že v praxi rozhodně zásadu sporu ctíme. (Podobný argument jako v De int. 9!) 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – filosofické pozadí poprvé: i.Pozorování vzniku protiv •Z téhož vznikají protivy. •Nemůže vzniknout nic, co není. àTedy protivy musejí být už obsaženy v tom, z čeho pak „vznikají“. §(Tj. musejí tam existovat zároveň už před „vznikem“, a tedy totéž je např. teplé i studené.) •Anaxagorás, Démokritos. ØŘešení – co ještě nevzniklo, je protivné v možnosti, ale ne ve skutečnosti. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – filosofické pozadí podruhé: ii.Relativita smyslového vnímání + proměnlivost světa •Démokritos, Empedoklés + Kratylos. •Pro rozdílnost vjemů není jasné, který je pravdivý a který mylný, proto se zdá, že jsou pravdivé oba stejně. ØŘešení: üJsoucnem není jen svět smyslový, nýbrž i nehybná nesmyslová jsoucna. üNavíc proměnlivost se týká jen části viditelného světa (tj. nikoli nebe). üI při změně existuje nějaké stálé jsoucno jako podklad. üSmysly samotné nepřinášejí o tomtéž předmětě v tomtéž okamžiku protikladné údaje. üAni v různých okamžicích není zpochybněna identita smyslové vlastnosti – např. sladkost (vjem sladkosti) je vždy totožná, měnit se může pouze její přiřazení určitému předmětu. üSmyslové vjemy nemohou být kritériem toho, co je (tj. vlastně kritériem pravdivosti), protože podklad vjemů existuje nezávisle na vnímajících bytostech a jejich vnímání. 1. C. a. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon sporu – shrnutí: „... ze všech vět jest nejjistější věta, podle níž výroky si odporující nemohou býti zároveň pravdivé...“ 1. C. b. Pojednání o počátcích dokazování •Zákon vyloučeného třetího: i.Formulace: „… nemůže být nic středního, uprostřed mezi členy protikladu, nýbrž je nutno každý z nich buď tvrdit nebo popírat.“ ii.Podpůrné argumenty: •Pravda a omyl se týkají jsoucna a nejsoucna, avšak mezi jsoucnem a nejsoucnem nemůže být nic středního. ØKdyby totiž bylo, pak by existovalo tvrzení, které není ani pravdivé ani nepravdivé. •Kdyby tento zákon neplatil, musel by existovat střed nejen mezi protivami, nýbrž i mezi protiklady – např. mezi sudým a lichým.