METAFYZIKA ZÁKLADU VŠEHO VĚDOSLOví
J. G. FICHTA
RICHARD ZIKA
1. Základ všeho vědoslovíjako metafyzika
Termín metafYzika uvedený v titulu lze nahradit či tlumočit termínem
onto-theo-logie. Metafyzikouje zde tedy míněno takové zkoumání
jsoucnajakojsoucna či jsoucna vjeho bytí - ontologie -, které
je vjednotě s tím zkoumáním počátků apříčin jsoucna - aitiologií -,
jehož konsekventním završením je zaměření prvního počátku
(arché, principium, Grund) či první příčiny (aitia, causa, Ursache)
veškerého jsoucna - theologie.1
- Úlohou je stanovit, v jaké podobě
je právě Základ všeho vědosloví (Grundlage der gesamten W/Ssenschaftslehre)
J. G. Fichta takovýmto zkoumáním. Navenekjím
bezpochyby není - stanovení úlohy filosofie jako ve svém založení
výzkumu jsoucna (ens) je pro Fichta výsledkem nesprávné
interpretace těch nejzákladnějších zkušeností2 - a k nahlédnutí
onto-theo-Iogické povahy tematizovaného spisu je proto nutné
sledovatjak autorovo vlastní stanovení úlohy filosofie, tak ijeho
kritiku tradičního výměru jejího předmětu.3
"Die Sache des Oenkens ist das Seiende als solches, d. i. das Se;n. Dieses zeigt sich
in der Wesensart des Grundes. DemgemaR wird die Sache des Denkens, das Se;" als
Grund nur dann grGndlich gedacht, wenn der Grund als der erste Grund, prMé arehé,
vorgestellt wird." (Heidegger, M., Identitďt und Differenz, Neske, Pfullingen 1957,
s.51)
2 Srov. následujíd výklad tzv. praktických dat rozumu.
3 Předkládaná interpretace akcentuje onto-theo-Iogický charakter Fichtova Základu nakolik
je to jen možné a nijak neusiluje o vyváženost podání - je tedy jen pokusem
o expozici jedné z několika významných vnitřnkh možností tohoto spisu.
"
2. Nejvyšší pojem, substance, subjekt
První vhled do metafyzického založení Základu poskytuje již
konec jeho prvního dílu (Zásady všeho vědosloví), ve kterém
jsou vyhledávány či stanovovány základní teze celku vědosloví. Coby
nejvyšší pojem pravé, tj. kritické filosofie je zde prezentováno
absolutníJá "jako naprosto nepodmíněné a ničím vyšším
neurčitelné..."4 Pozoruhodný přitom je charakter onoho nejvyššího
pojmu, ukazující se nejnápadněji v jeho vztahu ke zdánlivě
protikladnému pojmu Ne-Já: aby mohlo být vůči Já protikladeno
Ne-Já, nesmí být toto Já absolutnímJá, nýbrž musí být "sesazeno
do nižšího pojmu, tj. pojmu dělitelnosti, aby mohlo být kladeno
jako identické s Ne-Já." 5 Jedině identitaJá s Ne-Já, zprostředkovaná
dělitelností - a tedy onticky vzato jejich koexistencí
v mysli, v Já, jako vzájemně se omezujících _,6 umožňuje jejich
protikladenF AbsolutníJá tak stojí nad dělitelným, empirickým
Já i nad (vždy dělitelným) Ne-Já - přičemž mu však podle Fichtova
vysvětlení jedno ani druhé není protikladné ani s ním není
identické.
4 Základ, s. 34; GgW, s. 119.
Základ, s. 33 n.; GgW, s. 119.
6 Vjednoduché podobě předvádí Fichte tuto diferenciaci absolutního já do podoby dě·
litelné já / Ne·já na začátku druhého dílu Základu (Základ teoretického věděnf): "To,
že je já určováno, znamená: je v něm rušena realita. Když tedy do sebe já klade pouze
{ást absolutní totality reality, pak Hm v sobě zbytek této totality ruší, a díl reality, který
je identický se zrušenou realitou, klade prostřednictvím protikladení a identity kvantity
se sebou samou do Ne·já." (Základ, s. 42; GgW, s. 129)
7 K porozumění výkladu v jeho komprimovanosti je nezbytné zohlednit přinejmenšlm
trojí: 1) Nejhlubší význam termínu klást (Setzen), jímž je pro Fichta základní aktivi·
ta lidského ducha jako taková, - a to právě v jeho nejasnosti, nerozhodnutosti (srov.
alespoň Class, W., Soller, A. K., Kommentar zu Fichtes Grundlage der gesamten Wíssen·
schatislehre, Fichte-Studien-Supplementa, sv. 19, Rodopi, AmsterdamfNew York 2004,
s. 69-76); 2) Fichtovo vymezení výzkumného pole filosofie Úako vědoslovf), koncentrované
v zásadě: "já protiklade v já dělitelnému já protikladné Ne·já" (Základ, s. 27;
GgW, s. 110); 3) jeho výklad identity ve vyšším pojmu jako podmínky protikladení
a protikladnosti v nižším pojmu jako podmínky kladení v identitě - identifikace já
a Ne-Já se tak ukazuje být významná právě z toho důvodu, že se neděje ve vyšším
pojmu Oá a Ne·já nejsou identifikována v nejvyšším pojmu ens), nýbrž naopak v nižším,
vjednotě s jejich protikladením (Základ, s. 33; GgW, s. 118 n.).
10 RICHARD ZIKA
Nejvyššímu pojmu filosofie, absoluťnímu Já, tedy rozhodně
nenáležívšezahrnujícíjednota a lhostejnost toho nejobecnějšího,
vlastní pojmu jsoucna (ens)." Naopak, právě jako nejvyšší pojem,
nahrazující pojem jsoucna, má toto Já důstojnost toho, co je onticky
(a nikoli jen logicky či ontologicky) nejvyšší, co je absolutně
vyvýšeno nade všechno jsoucno.9
Sám Fichte vyjadřuje tuto
nelhostejnost "předmětu" nejvyššího pojmu jako absolutní neomezitelnost
všekladoucího subjektu: ,Já a Ne-Já, jakmilejsou kladena
v identitě a protikladena pojmem vzájemné omezitelnosti,
jsou sama něčím (akcidenty) vJájako dělitelné substanci, ato vše
se klade mocíJájako absolutně neomezitelného subjektu..."10Já
tak zároveň náleží charakterjediné substance veškerého jsoucna
a především jako absolutnímu, absolutně kladoucímu Já spolu
s tím i přednost prvního počátku jsoucna. Ve Fichtově pojmu absolutníhoJá
se tak setkávají - slučují avzájemně modifikují - dvě
centrální záležitosti metafyzického myšlení: zvláštníjednotu zde
ustavují ontologický a theologický ohled metafyziky.11
Pozoruhodné je rovněž Fichtovo odmítnutí "dogmatického"
pojmu jsoucna či věci (ens) jako nejvyššího pojmu: stanovení tohoto
pojmujako nejvyššíhoje sice diskvalifikovánojako bezdůvod­
né/2
ale zároveň je charakterizovánojako motivované, a v tomto
ohledu smysluplné: "Praktické datum ... vyhánělo dogmatika
8 Srov. Heideggerovu charakteristiku ontologického ohledu záležitosti metafyziky: "Die
Metaphysik denkt das Sein des Seienden ... in der ergrundenden Einheit des Allgemeinste)n,
d. h. des uberall Gleich-Gíiltigen ..." (Heidegger, M., Identitatund Differenz, c. d.,
s.49
9 Srov. paralelní Hei~eggerovu charakteristiku theologického ohledu záležitosti metafyzi.
ky: "Dle MetaphYSlk denkt das Sein des Seienden ... in der begrundenden Einheit der
Allheit, d. h. des Hochsten uber allem." (Tamt.)
10 Základ, s. 34; GgW, s. 119.
11 Nepřehlédnutelný je zde i status jediné substance náležející já jako vědomí já i Ne.já _
díky tomu je já nejen základním pojmem ontologie a racionální theologie, nýbrž coby
substance všeho konečného i základním pojmem zbývajících dvou disciplin metafyziky
racionální psychologie a kosmologie. '
12 "Dogmatická je ... ta filosofie, která klade něco jak identické a protikladné ve vztahu
k já. o s~bě; a to se děje v pojmu, který má stát výše než pojem věci (ens), jenž je
soucasne zcela svévolně stanoven jako absolutně nejvyšší. [ ...] Zacházíme-Ii s dogmatismem
podle jeho vlastních zásad ..., pak se ho ptáme, proč přijímá svou věc o sobě
METAFYZIKA ZÁKLADU VSEHO VĚDOSLOvl J. G. FICHTA
"
nad Já, totiž pocit závislosti našeho Já, je-li praktické, na pějakém
Ne-Já, jež nijak nestojí pod naším zákonodárstvím, a potud
je svobodné. Jiné praktické datum ho však opět nutilo zůstat někde
v klidu stát, totiž pocit nutného podřízení a sjednocení veškerého
Ne-Já pod praktické zákony Já, kteréžto sjednocení však
vůbec není předmětem pojmu, něčím, co tuje, nýbrž předmětem
ideje, něčím, co tu být má a co má být námi vytvořeno ..."13 Toto
objasnění podnětů k omylu ve stanovení nejvyššího pojmuje zde
přínosné především jako pokyn ke zpřesnění a prohloubení porozumění
statusu absolutního Já: (a) poukazuje k prvnímu praktickému
datu jako ontickému východiskusebekladení Já jako
nikoli absolutního, nýbrž dělitelného, konečného, vztaženého
k protikladnému Ne-Já; (b) poukazuje ke druhému praktickému
datu jako "ozvěně" původního bytí absolutního Jáv situaci
koexistence Já a Ne-Já. Další výklad nejvYššího pojmu Fichtovy
kritické filosofie proto vyžaduje přechod na půdu praktické části
Základu.
3. AbsolutníJá, náraz
Nejplastičtějije absolutníJáve své povaze prvního počátku veškeré
skutečnosti předvedeno ve druhé části (tzv. genetický výklad)
úvodního paragrafu (§ 5) třetího dílu Základu (Základ praktické
vědy). - TotoJáje zde charakterizovánojakojsoucí činnost, v níž
lze rozlišit dva původní směry, centripetální a centrifugální, jako
výrazy dvou původních funkcí, reflektování (na sebe) a bytí (ze
sebe), a vystupuje zde tedyjakojednota dvou ohledů: "...jednak
pokud je tím, co reflektuje, přičemž směr jeho činnosti je centripetální,
- ajednak pokudje tím, na co se reflektuje, přičemž směr
jeho činnostije centrifugální. .."14 Jako takovátojsoucí činnostje
přitom absolutníJá nekonečné: "Jáje kladeno jako realita - a pobez
vyššího důvodu, když se přece u já po vyšším důvodu ptal. Pročpak tato věc platí
jako absolutní tam, kde já absolutní být nemělo?" (Základ, s. 34; GgW, s. 120 n.)
13 Základ, s. 35 n.; GgW, s. 120.
14 Základ, s. 156; GgW, s. 274.
'12 RICHARD ZIKA
kud se reflektuje o tom, zda má realitú, je nutně kladeno jako
něco, jako nějaké kvantum; Jáje však kladeno jako veškerá realita,
a tedyje nutně kladeno jako nekonečné kvantum, jako kvantum
vyplňující nekonečnost."15 Tato nekonečná jsoucí činnost je přitom
vnitřní jednotou svých dvou ohledů, v ní samé jsou její směry
nerozlišitelné, spadajívjedno: "Centripetální acentrifugální směr
jsou tedy založenyv bytnostiJá stejným způsobem, tyto dva směryjsoujedno
a totéž a odlišnéjsou pouze potud, pokud se o nich
jako odlišných reflektuje."16 AbsolutníJáje tak charakterizováno
jako nekonečná jsoucí jednota činnostní povahy, v níž lze Oen)
při reflexi zvenčí rozlišit centrifugální a centripetální směr.
Fichtovu absolutnímu Já náleží tudíž předně důstojnost
toho, co je vnitřně jednotné, je v silném smyslu jedno (to hen,
unum). Dále a v jednotě s tím mu náleží charakter toho, co je
bytostně činné, či přesněji, co je čistou činností a ničím dalším;
náleží mu přednost toho, co je ve svém bytí ze sebe (causa
sui). A konečně ve svém ohledu centrifugality-reflexe vykazuje
absolutní Já i charakter toho, co je pro sebe, nese v sobě vnitřní
možnost být vědomím sebe sama (conscientia, cogitatio sui). - Ve
svém poslednímjmenovaném charakteruje však toto Já zároveň
bytostně deficientní - vnitřní jednota jeho dvou směrů skutečnou
(aktuální, účinnou) reflexi neumožňuje, absolutníJá si není
ajako takové nemůže býtvědomo sebe sama: "...přepokládejme,
že se má objasnit sebevědomí Boha. To není možné jinak než za
předpokladu, že Bůh reflektuje o svém vlastním bytí. Protože by
však v Bohu bylo reflektované vše v jednom a jedno ve všem a reflektující
rovněž vše v jednom a jedno ve všem, nebylo by v něm
možné rozlišit reflektované a reflektující, vědomí samo a jeho
předmět, a sebevědomí Boha by tedy nebylo vysvětleno; a pro
veškerý konečný rozum, tj. rozum, který je vázaný na zákon určení
toho, o čem se reflektuje, zůstane toto sebevědomí provždy
15 Tamt.
16 Tamt.
METAFYZIKA ZÁKLADU VSEHO VĚDOSLOvf j, G. FICHTA 13
III
nevysvětlitelné a nepochopitelné."17 Fichtovo absolutníJá samo
o sobě tedy není Bohem (pro konečný rozum o sobě nevysvětlitelným,
a tedy přísně vzato nemožným) - není absolutní, nekonečnou
činností zjednávající primárně sebe samu a v absolutní
jednotě stím si sebe samé i vědomou.
A toto Já není samozřejmě Bohem ani v ohledu zjednávání,
"tvoření" veškerého konečného jsoucna. Geneze konečného
jsoucna je podle Fichtova výkladu neoddělitelně spojena s aktualizací
sebevědomí (účinné reflexe), a tedy vědomí jako takového
(není přece ničím jiným než vyvstáním tohoto jsoucna pro
Já,jeho vstupem do vědomí) - a to je podmíněno zánikem absolutního
Já právě v jeho absolutnosti. - Jako účinnou podmínku
vynoření se Já vědomého si sebe sama - tj. skutečného, aktuálního
Já - stanovuje Fichte náraz (Anstoss):"Nyní však má být do
nekonečna směřující činnostJáv nějakém bodu vystavena nárazu
a hnána zpět do sebe, aJá tedy nemá vyplňovat nekonečnost. To,
že se to děje jako faktum, nelze nikterak odvodit zJá, lze ovšem
dokázat, že se to dít musí, když má být možné vědomí."18 Náraz
absolutníJá dekomprimuje v jeho původní nekonečné hustotě,'9
ustavuje v něm rozdíl jako vnitřní možnost reflexe (a jako absolutníje
ruší): "Podle požadavku absolutníhoJá ... měla jeho (potud
centrifugální) činnost směřovat do nekonečna. Tato činnost
je však reflektována v C, a stává se tedy centripetální - a nyní je,
díky vztažení k původnímu požadavku centrifugálního směru
směřujícího do nekonečna, rozlišení možné - to, co má být rozlišeno,
musí býtvztaženo k něčemu třetímu -, protože nyní v reflexi
nalézán centrifugální směr, jenž onomu požadavku odpovídá,
a centripetální směr (druhý, reflektovaný nárazem), který mu od-
17 Základ, s. 156 n.; GgW, s. 275.
18 Základ, s. 157; GgW, s. 275.
19 Využitf Sartrovy terminologie zde není nahodilé: fichtovské absolutní Já vykazuje cliarakter,
který podle Sartra náleží neuskutečnitelnému "ideálu bytt (či "ideálu jsoucna"),
jimž je jednota bytl v sobě (v jeho nekonečné kompresi, "hustotě") a bytí pro
sebe, tj. vědomf (vjeho vztaženosti ksobě samému, a potud vnitřní diferenciaci), - jen
s výše zmiňovanou absencí aktuálnrho sebevědomí. Srov. Sartre, J.-P., Bytía nieota, přel.
O. Kuba, OIKOYMENH, Praha 2006, s. 23-35.
14 RICHARD ZIKA
poruje."20 Základem vynoření se (kon~čného) Já ve světě je tak
zrušení primární deficience Já (deficience Já jako absolutního)
a nastolení jeho nové deficience (deficience Jájako konečného),
jíž je v základu nerovnováha mezi nekonečností centripetality
a konečností centrifugality poměřovaná absolutností, nekonečností
původního požadavkuJá.
Absolutní Já v čisté podobě tak vlastně vůbec není (není přece
samo o sobě nikdy proJá, pro sebe...). V podobě původního
požadavku však orientuje (sebe)konstituci Já: jen pod vedením
požadavku po nekonečnosti transcendujeJá svou konečnost, což
znamená, že se konstituuje do podoby skutečného (konečného)
Já avjednotě stím vůči sobě nechává - ato cobybylé absolutníJá
ze sebe! - vyvstatveškeré konečné jsoucnojako výraz zpracování
prvního praktického data, zadržení vlastní činnosti v důsledku
nárazu (konečné jsoucno jako konkretizaci, a v tomto ohledu
transcendenci Ne-Já vůbec). A v této podobě vládne i v konečnémJá,
ato nejenjako přetrvávající první praktické datum (pocit
závislosti na Ne-Já), nýbrž ijako druhé praktické datum, tj. požadavek
podřízení a sjednocení veškerého zkušenostního jsoucna
pod vlastní praktické zákony. Absolutní Jáje tak alfou (vždy již
bylou) a zároveň omegou (vždy jen budoucí)21 konečného Já či
konečné rozumové bytosti ivšeho Oen vůči ní smysluplného) NeJá:
,,A takje tedy vyčerpána celá bytnost konečných rozumových
bytostí. Původní idea našeho absolutního bytí; snaha o reflexi
o nás samých podle této ideje; omezení - protikladným principem,
tj. Ne-Já, či obecně naší konečností - nikoli tohoto usilování,
nýbrž naší skutečnéexistence, kladené až díky tomuto omezení,
a zvláště vědomí našeho praktického usilování; podle toho určení
našich představ (nesvobodně i svobodně); skrze ně určení
našich jednání - určení směru naší skutečné smyslové schopnosti;
neustálé rozšiřování našich hranic do nekonečna."22 Absolutní
20 Základ, s. 157; GgW, s. 275 n.
21 Aktualizace požadavku po podřízení veškerého Ne-Já, tj. světa, pod praktické zákony
Já je přece myslitelná jen jako nikdy neukončitelný postup jeho zmáháni, podřizování.
22 Základ, s. 159; GgW, s. 278.
METAFYZIKA ZÁKLADU VŠEHO VĚDOSLOvl J. G. FICHTA 15
Já je stále působným počátkem veškerého jsoucna Oako jsoucna
vždy jen pro Já), a to jak imanentním počátkem jeho matérie
(veškerá realita je jen výsledkem sebediferenciace Já iniciované
nárazem), tak i počátkem jeho formy (nejzákladněji v diferenci
Já / Ne-Já)."
4. Počátek, realita
Absolutní Já je tudíž jednotou prvního počátku všeho jsoucna
a předmětu nejvyššího pojmu zcela konsekventně. - (a) Jako
první počátekje toto Já počátkem ve významu sebediferencující
totality veškeré reality jako na jedné straně překonávající újmu
způsobenou nárazem (újmu jakožto nenaplnění požadavku po
nekonečnosti) a na druhé straně až takto parciálně aktualizující
svůj charakter (sebe)vědomí. Náraz má přitom sice povahu jakéhosi
druhého počátku, totiž počátku veškeré negativity, avšak
pozitivní rysy poskytuje této negativitě až určující, konstituující
aktivita Já (coby "agenta" absolutního Já) - od sebekonstituce
samotného Já a paralelní konstituce nejáského jsoucna jako takového
až po podřizování světa pod jáské (morální) zákony. (b)
Jako předmět nejvyššího pojmu je toto Já realitou vůbec. Náraz
je sice negativním principem diferenciace - a tedy v logickém
a ontologickém ohledu specifikace - veškerého jsoucna, avšak pozitivitu
- a tedy bytí, realitu - všech diferencí a "druhů" v sobě
nese samo (původně absolutní) Já.
23 Přes celkově odlišný důraz své interpretace vystihuje tuto univerzalitu Já jako počátku
výstižně Miklos Veto: IILe Non-moi ne s'oppose pas au Mai du dehors mais du dedans.
En effet, iI serail plus exacte de díre qu'en et cl travers fe Non-moi, ('est le Mai qui
s'oppose alui-meme," (Veto, M., Fichte. De I'adion tl I'image, L. Harmattan, Paris 2001,
s.31)
16 RICHARD ZIKA