Gierke zavrtěl hlavou.
Tak vidíte, oddychl si docent Spitz. Teď přejdou i ostatní následky. Ta závrať byla jen z potlačené představy; teď, když jsme ji vybavili, bude dobře. Můžete se podívat z okna? Výborně! Jako by z vás všecko spadlo, že? Ani památka po závrati, co? Pane Gierke, vy jste nejkrásnější případ, jaký jsem kdy měl! - Doktor Spitz spráskl nadšením ruce: Dokonale uzdraven! Smím zavolat paní Irmu? Ne? Aha, vy ji chcete sám překvapit - bože. ta bude mít radost, když vás uvidí chodit! Tak vidíte, pane. jaké zázraky dělá věda! - Byl by samou radostí nad tím úspěchem žvanil dvě hodiny, ale viděl, že Gierke potřebuje klid; tož mu předepsal nějaký bróm a poroučel se.
Doprovodím vás, pane doktore, řekl Gierke zdvořile a vedl doktora až ke schodům. To je zvláštní, ani stopa po nějaké závrati, ani stopa -
Tak sláva, křikl docent Spitz nadšeně; tedy se cítíte zdráv, že?
Naprosto zdráv, řekl Gierke tiše a díval se dolů za doktorem. A když 7a docentem Spitzem zabouchla domovní vrata- bylo slyšet jcŠté jedno těžké žuchnuli, Za chvíli našli dole pod schodištěm tělo Gicrko-vo. Byl mrtev, několikrát přelámán. jak narážel při pádu na zábradlí schodiště.
Když to ohlásili doktoru Spitzovi, hvízdl a díval se moc divně před sebe. Potom vzal knihu, do které si zapisoval své pacient)', a ke Gier-kovu jménu připsal jen datum a jedno slovo: Suicidium. Abyste věděl, pane Taussig, to znamená sebevražda."
246
UŠNÍ ZPOVĚĎ
Potlačené představy." mínil páter Voves, farář od Sv. Matěje, „poslouchejte, kurýrovat tyhle potlačené představy, to je jedna z nejstarších lidských zkušeností: jenže naše svatá církev té medicíně říká sacramentum sanctac confessionis. Když tě něco v duši tlačí, když se za něco hanbíš, jdi, kujóne, k svaté zpovědi a vyznej se z toho neřádu- co v sobě nosíš! Jenže my tomu neříkáme léčení nervových poruch; my tomu říkáme lítost- pokání a odpuštění hříchů.
Počkejte, tomu už je řada let; byl ukrutně horký letní den. a tak jsem si zašel do svého kostelíčka - víte, já si myslím- že tihle evandě-líci mohli vzniknout jenom v severních krajinách, kde není ani v létě člověku horko. V takovém našem, katolickém kostele máš po celý boží den něco, mše, modlení, nešpory nebo aspoň ty obrazy a sochy; můžeš si tam kdykoliv zaskočit, ochladíš se a porozjímáš - k tomu ale pasuje, když je venku jako v peci. Proto máte berany v těch chladných a nehostinných zemích a nás katolíky v končinách teplejších; to asi dělá ten stín a chládek ve chrámech Páně. Tedy tenkrát byl takový palčivý den; když jsem vešel do kostela- tak to na člověka tak krásné a smířlivě dýchlo; a tam ke mně přijde kostelník, že tu už přes hodinu čeká jeden člověk, aby se někomu vyzpovídal.
Dobrá, to se stává dost často; tož jsem si vzal v sakristii štólu a šel jsem si sednout do zpovědnice. Kostelník přivedl toho kajícníka - byl to nemladý, slušně oblečený člověk, vypadal jako obchodní zástupce nebo agent s realitami, ve tváři bledý a jaksi naduřelý; klekl u zpovědnice a mlčel.
247
No tak, pomáhal jsem mu- říkejte po mnč: Já bídný hříšník, zpovídám a vyznávám se Bohu Všemohoucímu -
Ne, vypravil ze sebe ten člověk, já to říkám jinak. Nechte mne. Já musím jinak. - Najednou se mu začala třást brada a na čele se mu vyvalil pot; a já mél zčistajasna pocit takové divné a strašné ošklivosti -Stejný otřes jsem předtím zažil jenom jednou, když jsem byl při ex-humaci nebožtíka, který byl... který už byl v rozkladu; já vám, páni, nebudu líčit, jak to vypadá.
Proboha, co je vám? křikl jsem na ného polekán.
Hned - hned, jektal ten človek, hluboce vzdychl, hlasitě se vysmrkal a řekl: Už je po tom. Tak já začnu, velebný pane. Je tomu dvanáct let -
Já vám neřeknu, co jsem od něho slyšel. Předně to je, to se rozumí, zpovědní tajemství; a za druhé to byl skutek tak strašlivý, tak odporný a beštiálni, že - zkrátka, to se vůbec nedá povídat; a ten člověk to ze sebe chrlil v takových děsných podrobnostech - a nic, nic nevynechal! Já myslel, že z té zpovědnice uteču, že si zacpu uši nebo já nevím co; nacpal jsem si štólu do úst, abych nevykřikl hrůzou.
Tak už je to venku, řekl ten člověk spokojené a ulehčené se vysmrkal, lak vám dékuju, velebný pane.
Počkejte, křikl jsem, a co pokání?
Co vás nemá, řekl ten člověk a mrkal na mne skrz to okénko skoro důvěrné. Pane páter, vždyť já na nic ncvčřím; já jsem si šel jenom ulehčit. Víte, když já o... o té véci nějaký čas nemluvím... tak já to pak vidím před sebou... všecko... a nemůžu spát, nemůžu ob zamhouřit — A když to tak na mne přijde, tak to musí ven, musím to někomu po-vědit; a vy tu jste na to, je to vaše řemeslo a nesmíte to jít udat, na to je zpovědní tajemství. Ale rozhřešení, na to já nic nedám; to je těžká véc, když člověk nemá víru. Mnohokrát dčkuju, velebný pane. Uctivá poklona. - A než jsem se vzpamatoval, plaval pružným krokem z kostela.
Asi za rok se vyskytl zas; nachytal mne před kostelem, bledý a nesmírně pokorný. Velebný pane, koktal, mohl bych se u vás vyzpovídat?
Člověče, řekl jsem mu, bez pokání to nejde, a bašta. Když se nechcete kát, tak spolu nemáme žádný kšeft.
248

Ježíšmarjá, vzdychl ten člověk zdrceně, tohle mnč teď říká každý páter! Žádný mé už nechce vyzpovídat, a já bych tak hrozně potřeboval - Koukejte, velebný pane, co vám to udělá, kdybych - kdybych ještě jednou -
Vtom se mu začaly třást rty jako tehdy. Nic, rozkřikl jsem se na něho, nebo mně to povídejte před nějakou světskou osobou!
Já vím, zaúpěl ten člověk, aby mne ta světská osoba pak udala! Aby vás čert vzal, zařval poraněné a běžel pryč; a je to divné, i na těch jeho zádech bylo vidět takové vám zoufalství -
Od té doby jsem ho nevidel."
„Důstojnosti," děl na to advokát dr. Baum, „ta vaše historka není ještě celá. Jednou - taky už před lety - ke mně přišel do kanceláře človíček s bledou a naduřclou tváří - abych řekl pravdu, moc se mi nelíbil; a když jsem ho posadil a řekl mu, tak, příteli, co vás sem vede, začal ten člověk: Pane doktore, když se na vás váš klient s důvěrou obrátí a svěří se vám, že se dejme tomu něčeho dopustil, tak -
- tak samozřejmě, povídám, toho nesmím užít proti němu; pane, z toho bych měl pěknou disciplinárku, nc-li něco horšího.
To je dobře, oddechl si ten chlapík. Pane doktore, já vám něco musím říci. Já jsem před čtrnácti lety - A pak, velebnosti, jsem slyšel nejspíš to samé jako tenkrát vy."
„Neříkejte to," přerušil ho páter Voves.
„Ani mě nenapadne," bručel dr. Baum. „Víte, to byla příliš šeredná věc; a ten chlapík to ze sebe chrlil, jako by se zalykal; zpocený, zsi-nalý, s očima zavřenýma... Ono to vypadalo, jako by psychicky zvracel. Potom si oddechl a otřel si kapesníkem rty.
Pro živého boha, člověče, řekl jsem mu, s tímhle přec nemohu nic dělat! Ale chcete-H ode mne upřímnou radu -
Ne, vyhrkl ten divný tvor, já žádnou radu nechci. Já jsem vám jenom přišel říci, co jsem tehdy udělal; ale pamatujte si, dodával skoro divoce, že toho nesmíte užít proti mně! - Potom vstal a docela klidně řekl; Tak co jsem vám dlužen, pane doktore?
249
Padesát korun, řekl jsem zdrcené; a on vyndal padesátku, uctivá poklona, pane doktore, a šel.
Rád bych věděl, kolik pražských advokátu takhle obešel, ale podruhé už u mne nebyl."
„To ještě není konce té historie," ozval se dr. Vitásek. „Před nékoiika lety, když jsem byl ve Špitále sekundärem, tam přivezli človeka s takovým bledým a naduřelým kontifejem; nohy zpuchlé jako škopky, křeče, potíže s dechem, no zkrátka, krásný zánět ledvin, jak stojí v knize psáno; to se rozumí, pomoc mu už nebyla. Jednou mě zavolala ošetřovatelka, že ten nefritik na sedmičce se zas chystá mít křeče. Tak jdu k němu a vidím, chudák lapá po dechu, zpocený jako myš, oči hrůzou vytřeštěné - tyhle stavy úzkosti při N jsou strašné.
Fotr. povídám mu, já vám dám injekci a bude zas dobře.
Pacient zavrtěl hlavou. Doktore, vypravil ze sebe, já... já vám musím něco říct... Ať jde ta ženská pryč!
Já bych mu byl raději vpíchnul EmO, ale když jsem viděl ty jeho oči, poslal jsem ošetřovatelku po svých, lak ven s tím, přítclíčku, povídám, ale potom půjdete spat.
Doktore, úpěl ten člověk, a přitom byl v jeho očích takový vám šílený strach, doktore, já už nemohu - já pořád vidím tu - já nemohu spát, já vám to musím říci -
A pak to přišlo uprostřed křečí a záduchy. Lidi, něco rakového jsem dosud neslyšel."
„Hum, hum," zakašlal advokát Raum.
„Nebojte se," děl dr. Vitásek, „já to nebudu povídat; to už je lékařské tajemství. Potom ležel jako mokrý hadr, naprosto vyčerpán. Víte, já jsem mu nemohl dát rozhřešení, velebníčku, ani nějakou moudrou radu; ale já mu dal, lidi. dvé dávky morfia, a když se probudil, zas, a pak znovu, až už se neprobudil. Abyste věděli, já jsem mu pořádné pomohl."
„Amen," pravil páter Vovcs a drobet se zamyslil. „To jste byl hodný," dodal měkce, „aspoň se už netrápil."
250
O LYRICKÉM ZLODĚJI
Ono to někdy vypadá jinak," ozval se po náležitém mlčeni pan Zach. redaktor. „Kolikrát člověk opravdu neví, je-li to špatné svědomí nebo spíš taková chlubivost a okázalost; hlavně tihle zločinci z povolání by snad praskli, kdyby se nemohli sem tam holedbal tím, co provedli. Já myslím- že by mnoho zločinců vymřelo, kdyby je společnost ignorovala; takového odborného pachatele zrovna hřeje ta výjimečná veřejná pozornost, které se těší. Já neříkám, že lidé kradou a loupí jen pro tu slávu; dělají to pro peníze nebo z lehkomyslnosti nebo vlivem špatných přátel, ale jak jednou čuchnou k té aura popu-laris. probudí se v nich takové jakési velikášsrví - to máte stejné jako u těch politikářů a vůbec veřejně činných osob.
Počkejte, tomu už je řada let, co jsem redigoval náš výborný krajinský týdeník Posla východu. Já jsem se sice narodil na západě- ale to byste nevěřili- s jakým zápalem jsem bojoval za regionální zájmy východních Cech. Ona to je taková mírná pahorkatina, jako by ji vymaloval, se švestkovými alejemi a tichými potůčky; ale já jsem týdně burcoval ,náš drsný horácký lid, tvrdě zápasící o skývu chleba s nehostinnou přírodou a nepřízní vlády', - páni, to se vám tak krásně a od srdce psalo; jenom dvě léta jsem tam působil, ale za ta dvě léta jsem vštípil tamnímu lidu přesvědčení, že jsou drsní horalové, že jejich život je hrdinný a krušný, že jejich kraj je chudobný sice, ale melancholicky krásný a hornatý, - já myslím, víc novinář nemůže udělat než vykouzlit na Cáslavsku jakýsi druh Norska. Z toho je tak vidět, jakých velikých úkolu jsou noviny schopny.
To víte, takový krajinský redaktor musí hlavně dbát o lokální události. Jednou mě tedy zastavil tamní policejní komisař a povídá: Tak
251
L1912-40001