200 | Diakritický pravopis Dušan Šlosar 1. Původ Ve 14. století se k zápisu českých textů užívalo tzv. spřežkového pravopisu. Po přechodné vývojové fázi staršího spřežkového pravopisu se ustálil a rozšířil spřežkový pravopis mladší. Na začátku století 15. se však objevil návrh na jeho překonání ve spise Orthographia bohemica. V jeho edici, kterou vydal v r. 1857 A. V. Šembera,1 se píše: „Ecce, qui vis bohemice scribere, habes differentias literarum positas. Et noli ponere duplex zz cum vocalibus, quia si centum z pones, non facient plus in sono vel aliter quam z, sed pone ż; nec pone zz cum c sic czz, sed pone ċ; similiter non duplica ſ sic ſſ, sed pone ẛ; nec ponas duplex t sic tt, sed ṫ.“ (Šembera 1857: 20) V Šemberově překladu zní uvedená pasáž takto: „Hle tedy, kdo chceš česky psáti, tuto máš rozdíly písmen položeny. Nepiš tedy dvojnásobného zz se samohlasy, neboť kdybys sto z napsal, neučiní v znění více neb jináč nežli z, nébrž piš ż; aniž piš zz spojené s c takto czz, nébrž piš ċ, též nezdvojuj ſ takto ſſ, nébrž piš ẛ; aniž klaď dvojnásobné t takto tt, nébrž ṫ.“ (ibid.: 31) Dále v překladu Šemberově čteme: „Písmena latinská nestačí nám, jakož nestačí ani Řekům, ani Židům a Němcům, ani jiným řečem, což těm zřejmo jest, kdož by řeči tyto písmem dokonale vyznačiti chtěli. A protož mají Židé písmě, ježto slove chet, a jiné, ježto slove ssin (šin); Slované pak mají srovnávající se s tím chir a ssa (ša), kterýchž písmen Čechům se nedostává, jakož viděti ve slovích: chudý a ſſín; týmž způsobem i Němcům se jich nedostává, jakož viděti ve slovích: Buch 1 Tento spis okomentoval Matthias Murko (1909) ve stati Johannes Hus als Reformator der lateinischen Schrift. In Stromateis. Grazer Festgabe zur 50.Versammlung Deutscher Philologen und Schulmänner. Graz (nestránkováno). Za poskytnutí její kopie děkuji Daliboru Havlovi. | 201 a Schild. A poněvadž s písmeny chet neb chir srovnává se c spojené s h, a s písmeny ssin neb ssa srovnává se dvojité s (ss), ježto činí zvuk sykavý, tedy položil jsem v abecedě na místě ssin neb ssa písmě ṡ (s puntíkem), aby puntík střehl změkčenost zvuku s samého, …“ (ibid.: 24) Z této formulace je jasné, že za výhodnější považuje autor uvedeného spisu písmo Židů, tj. hebrejské, a Slovanů, tj. hlaholici, písmo mnichů v Emauzském klášteře, protože mají jednoduchá písmena pro všechny hlásky. Zároveň naznačuje možný zdroj inspirace pro užívání „punktu“: hebrejské šin se píše ‫שׁ‬ a postavením tečky se liší od písmena sin ‫.שׂ‬ Důležité asi bylo, že oba tyto názvy písmen připomínají česká slova syn a šín (,pruh kovu, šín, šína‘; k střhn. schiene). V češtině se stejně jako ve všech jazycích užívajících latinky tečka (nebo šikmá čárka) původně psala jen nad písmenem i, a to z grafických důvodů: pro odlišení stejných tahů, z nichž se v gotickém písmu skládala písmena i, u, n a m. Diakritického znaku tečky se však v Orthographii užívá nejen u dvojice s – š, ale i u dvojic c – č, d – ď, n – ň, r – ř, t – ť, z – ž, dále pak u l – ł, kde se ovšem tečkou neoznačuje l měkké, ale dobové l tvrdé. Jde o důsledek pravidla: „Nepoložíli se nad některým z písmen již jmenovaných kulatého puntíka, tedy vysloveno buď tak, jak je Latiníci vyslovují, položíli se však puntík nad ním, vysloveno budiž dle spůsobu jazyka českého.“ (Šembera 1857: 24–25) České tvrdé l se tedy vyslovovalo jinak než v latině, proto byl rozlišovací znak nad ním. Tato rozlišovací, tedy diakritická funkce grafického znaménka (tečky) byla zřejmě odpozorována z hebrejského písma (Klíma – Segert 1956). V něm ovšem nebyla využívána pouze k diferencování s a š, označovala především jiné distinktivní rysy konsonantů: tečka vkládaná do písmene, zv. dageš, odlišovala důsledně konsonanty závěrové od úžinových: ‫ב‬ vet × ‫בּ‬ bet ‫ג‬ [γ] × ‫גּ‬ gimel ‫ד‬ [δ] × ‫דּ‬ dalet ‫כ‬ chaf × ‫כּ‬ kaf ‫פ‬ fe × ‫פּ‬ pe ‫ת‬ [θ] × ‫תּ‬ tav Je tedy česká tečka, punctus rotundus, svou formou znaménko domácí, diakritickou funkcí pak je to nápodoba funkce cizí, patrně hebrejské, 202 | znaménka zvaného dageš. Stejný názor zastává i J. Balázs v rozsáhlém pojednání o evropské historické grafice (Balázs 1958; za upozornění na tento titul vděčím Taťáně Vykypělové); domnívá se však, že tuto znalost zprostředkoval autorovi českého diakritického pravopisu svatý Jeroným. V rukopisných textech se postupně tečka vyvinula v háček a v písmu tištěném pak tato přeměna nastala také, přičemž nad konsonanty (ċ, ḋ, ṅ, ṙ, ṡ, ṫ, ż) se diakritické znaménko drželo v podobě tečky déle než nad e (ě). Česká čárka je diakritikum k označování samohláskové délky: „Když sobě Čech, co tuto pověděno, dobře bude pamatovati, bude moci zřetedlně a hbitěji čísti, zření též maje k délce a krátkosti slabik. Za kterouž příčinou bude potřebí, aby se nad každou samohláskou položila tenká čárka (v latinském originálu gracilis virgula, pozn. D. Š.), na znamení, že jest prodloužena, takto: á, é, í, ó, ú, ý, a když nemá čárky, bude se rozuměti, že jest krátká.“ (Šembera 1857: 30) Podle Balázse čárka nad vokály k označení jejich délky, tzv. apex, byla (nesoustavně) rozšířena už od konce druhého století v latině, později v germánštině a rovněž i jinde v Evropě. Soustavné označování samohláskové kvantity čárkou (gracilis virgula) je v češtině pozdější než tečka (punctus rotundus) u konsonantů. 2. Zásady Autor spisu Orthographia Bohemica se ve svém pravopisném výkladu zmiňuje o několika jazycích. Zatímco Češi píšou tyto konsonanty spřežkami ch a ſſ, mají Židé výhodná písmena chet a šin a Slované je prý píší rovněž jednoduchými písmeny (Slovany jsou myšleni učenci v Emauzském klášteře). Tuto vítanou vlastnost psát jednu hlásku jediným písmenem má abeceda řecká a slovanská, nikoli latinská a německá; tyto jazyky i jejich grafika jsou autorovi známy. Byl tedy autor tohoto spisu informován kromě češtiny a latiny také o němčině (což se zdá být dobově samozřejmé), o hebrejštině, řečtině a „slovanštině“. Tento široký rozhled po jazycích střední Evropy je pravděpodobnějším východiskem jeho úvah než přímá inspirace svatým Jeronýmem, o níž uvažuje Balázs. Výklad o konsonantech psaných písmeny s diakritickými znaménky pojal autor Orthographie originálně: vypočítává hlásková okolí, v nichž se mohou vyskytnout. Např.: „…ċ na začátku klade se před a, | 203 jako ċakai, před e, jako ċechu, před i jako ċiny; však před o a u zřídka bývá, nejvíce u Moravanů. Na konci však jde po všech samohláskách; po a jde, jako v slově páċ, po e, jako v slově leċ, po i, jako v slově klíċ, po o, jako v slově moċ, po u, jako v slově úċ. Kdy se klade v slabikách prostředních, jiným zůstavuji, aby se tím zanášeli.“ (Šembera 1857: 25) Ve výkladu o konsonantu ď pak čteme, že ď se nevyskytuje před o a u, „má ale před nimi moc v řeči uherské, v kteréž se ho užívá takto: ḋo a ḋu.“ (ibid.: 26) Ve stejném smyslu se zmiňuje i o slabikách ṫu a ṫo (ibid.: 29). Autor Orthographie má tedy povědomí o moravských dialektech i o maďarštině. V Orthographii se dále píše, že i a y jsou různé hlásky, a popisuje se jejich správná výslovnost. Podobně se pojednává o správné dvojí výslovnosti l (ibid.: 27–28). Autor se také zmiňuje o tom, že matka svatého Václava se jmenovala Dragomiř (v Šemberově edici Dragomiṙ), což Čechové nyní vyslovují Drahomiř, podobně jako máme Praha na místě dřívějšího Praga (ibid.: 26); má tedy informaci o některých historických změnách v českém konsonantismu. Slova čtena a sřek pak spojují autora s Klaretem (Flajšhans 1928). Jaká tedy byla jazyková kompetence autora Orthographie? Uměl česky, německy, latinsky i řecky; měl některé znalosti o hebrejštině. Patřil tudíž pravděpodobně k vzdělancům univerzitního okruhu. Byl informován o „Slovanech“, tj. o charvátských mniších v Emauzském klášteře, o jejich písmu, hlaholici, které vyjadřuje každou hlásku jen jediným znakem, dále o výslovnosti těchto hlásek, při níž není rozdílu mezi i a y. Patrně věděl i to, že „Slované“ každou hlásku abecedy symbolizují jedním slovem (tj. az buky vědě, glagoli, dobro jestь…), stejně jako je tomu i v hebrejštině, a obdobně ztvárnil českou abecedu (a bude celé čeledi dáno dědictvie…). Věděl o odlišnostech moravských dialektů, znal některé charakteristické rysy vyslovované maďarštiny. Byla mu známa také původní distribuce i a y a tvrdého a měkkého l, která se v pražské výslovnosti už stírala, patrně tedy nepocházel z Prahy. (Na Slovensku už také existovalo jen jedno i; viz Krajčovič 1981.) Byl to tedy český univerzitní vzdělanec s širšími jazykovými znalostmi, který vnímal pražskou výslovnost původního českého y a ł neodlišenou od i a středního l jako příznakovou. I když nebyl názor o Husově autorství Orthographie přijímán obecně, přesto uvedené indicie mluví pro ně. Za důležitou okolnost můžeme pokládat i fakt, že mezi českými příklady Orthographie je uvedeno slovo čakaj. Čakati je 204 | ve staré době varianta slovesa čekati, a právě tato varianta se vyskytuje v Husových spisech výhradně (Novák 1934). 3. Šíření První dochovaná aplikace diakritického pravopisu je v rukopisu Zikmunda z Domažlic z r. 1414. Prvky diakritického pravopisu nacházíme pak v Bibli boskovické (okolo r. 1415), a to nesoustavně ḋ, , ṙ, ṡ, ż, dále v druhém svazku Bible olomoucké (1417) – ż a cż – a v Krumlovském sborníku (asi 1420) – ṙ, ż a ṫ, ojediněle ẛ. V Jenském kodexu (1470) cż, ż, ṅ, ṫ, ojediněle ṙ. V prvním českém tisku, Kronice Trojánské (1476), je jen ż/ž a slitek cż/cž. Mikuláš Bakalář ve svých plzeňských tiscích z r. 1503 (Spis o nových zemích a novém světě) označuje téměř důsledně ž, nedůsledně č, ř; samohláskovou kvantitu však kromě spřežky ij neznačí. V dopise Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic Petru z Rožmberka (konec 15. století) je ž psáno písmenem ż, ť písmenem ṫ, č psáno spřežkou cż, dále se tu nesoustavně signalizuje délka čárkou u písmen á, é a ý. Zachycování specifických konsonantů diakritickými znaménky se tedy rozšířilo do konce 15. století, důsledné označování samohláskové kvantity teprve v tiscích 16. století. Literatura Balázs, Janos (1958): Zur Frage der Typologie europäischer Schriftsysteme mit lateinischen Buchstaben. Studia Slavica Academiae scientiarum Hungaricae 4. Budapest, s. 251–292. Flajšhans, Václav (1928): Klaret a jeho družina II. Praha. Klíma, Otakar – Segert, Stanislav (1956): Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha. Krajčovič, Rudolf (1981): Pôvod a vývin slovenského jazyka. Bratislava. Manuscriptorium [on-line]. [citováno 23. 9. 2010]. Národní knihovna České republiky. Dostupné z . Mareš, František Václav (1975): Emauzské prameny českého diakritického pravopisu. In Petr, Jan – Šabouk, Sáva, eds.: Z tradic slovanské kultury v Čechách: Sázava a Emauzy v dějinách české kultury. Praha, s. 169–172. Novák, Karel (1934): Slovník k českým spisům Husovým. Praha. Šembera, Alois Vojtěch (1857): Mistra Jana Husi Ortografie česká. Vídeň. | 205 Diacritic Orthography The author proves that Glagolitic graphics used by Croatian monks at the Emauzy monastery, containing one letter for each sound, was an inspiration for the replacement of Old Czech digraphic orthography by diacritic orthography. The solution used in Czech was close to Hebrew graphics using a diacritic called “dagesh” to make a distinction between two similar letters; in Czech diacritics it has the form of so-called “punctus rotundus”, which was a predecessor of today’s “wedge”. A scholarly profile of the person suggesting this reform in the work “Orthographia Bohemica” corresponds with the scholarly profile of Master John Huss. Keywords Diacritic Orthography – Glagolitic Graphics – Hebrew Graphics – Dagesh – Punctus Rotundus – Wedge – Master John Huss Author Dušan Šlosar (*1930) is a Professor Emeritus at the Faculty of Arts, Masaryk University. Between 1949 and 1953 he studied Czech and Russian there under the supervision of Adolf Kellner, Josef Kurz, František Trávníček, Antonín Grund and Frank Wollman. He worked as a dialectician at the Institute of the Czech Language of the Czechoslovak Academy of Sciences and later he concentrated on the field of Czech historical grammar and literary language development at the Faculty of Arts, Masaryk University. In addition, he worked at universities in Greifswald, Münster and Regensburg.