Vítězslav Hálek: vybrané básně ze sbírky Večerní písně (1859)

I.

Přilítlo jaro z daleka,
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém —
tam klíčí poupě lásky.

II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvétá.
O ní šla věsť: kdo spatří ji —
ten s kletbou prý to odnese,
budže se v kámen promění,
budže mu srdce vyrve se.
I myslil jsem si u sebe:
Snad přec je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem, a za ten hřích
teď — v zpěváka jsem zakletý!