T A N K R E D  D O R S T



                                          P A N   P A U L


                 Herr Paul (autorský rukopis, 1993, © Suhrkamp, Frankfurt am Main)


                                                Hra



                                      Spolupráce Ursula Ehler



                                      Přeložil Vladimír Tomeš







                                 Translation © Vladimír Tomeš 1993


                                          c/o DILIA Praha



                 Tento text je autorským dílem a je chráněn dle autorského zákona.

  Bez příslušného svolení není nikdo oprávněn tento text jakýmkoliv způsobem upravovat a užívat.

 Poskytnutí tohoto textu další osobě za jiným účelem než je jeho divadelní nastudování je povoleno
                                     pouze se souhlasem DILIA.

 Porušení tohoto zákazu a užití textu bez příslušného svolení je porušením autorského práva resp.
    práv souvisejících s autorským právem a zakládá občanskoprávní i trestněprávní odpovědnost.

 V případě zájmu o užití tohoto textu se obraťte na divadelní oddělení DILIA na tel. 266 199 823,

                  amatérská sdružení se mohou obracet přímo na tel. 266 199 845.

                                           WWW.DILIA.CZ
                                             O S O B Y


                                             Pan Paul


                                        Luisa, jeho sestra


                                               Helm


                                               Lila


                                            Schwarzbeck


                                               Anita







                                            Místo děje:


Zchátralá budova malé staré továrny na mýdlo. Část továrních prostorů je po léta provizorně užívána
k bydlení. Pár pěkných kusů nábytku, které jsou ale značně sešlé. Potrhaná honosná kožená lenoška,
                                   na klavíru elektrický vařič.

  Od hnacího kola nahoře na cihlové zdi, šedé od mýdlového prachu, visí dolů přetržený transmisní
                                              řemen.

                      V roce 1686, 8. června, spatřili dva šlechtici na cestě do Churu ve Švýcarsku
v křoví malé dítě, zavinuté v  plenkách. Jednoho z  nich jal soucit, vyzval svého sluhu, ať
sestoupí a dítě zdvihne, aby je mohl vzít s sebou do nejbližší vsi a  předat někomu do péče. Když
sluha sestoupil, uchopil dítě a  chtěl je zdvihnout, nepodařilo se mu to. Ti dva šlechtici se tomu
podivili a  rozkázali druhému sluhovi, aby rovněž sestoupil a  pomohl. Ale ani oba dva společnou
rukou nebyli schopni pohnout dítětem z  místa.


Bratři Grimmové: Těžké dítě


                                                1.


                        (Paul se líně rozvalil ve velké lenošce. Je na něm vidět, že ji nerad
opouští, na podlaze se válejí různé předměty, které použil a které se, jak mu vyklouzly z
malátných rukou, nakupily kolem něho. Kávové šálky, převržená sklenice, několik rozevřených knih,
zamčkané noviny, lžíce, velký nůž na chleba, potrhaná krabice, kusy oděvu, ponožky. Paul vypráví.
Jeho bílé, měkké ruce, které vyhlížejí, jako by za celý život ještě nic neuchopily, se přitom
zvláštně elegantně, živě pohybují)


          Paul   ...stát, stát, stát, zastavte, křičím, přestaňte s tím úprkem do údolí! Chci s
vámi vyměnit pár slov, španělsky nebo esperanto, můžeme se přece pozdravit jako lidé, a když se
nedomluvíme žádným jazykem, je tu posunková řeč, domluvíme se rukama, hrou prstů, koulením očí,
kýváním hlavou. To je koneckonců univerzální řeč lidstva. - Vy ale na mě nedáte. Řítíte se dál.
Vidím vaše černé nohy jako blesk pádit pod třpytivými ledovými hroudami! Tu se valí jeden obrovský,
má čtyři nohy, a tu najednou uhání kolem jeden docela maličký na dětských nožkách. A ještě jeden a
další! Mohl bych vám taky nabídnout posilnění, pěknou tlustou uzenku z Vestfálska, jsem přece kus
dobráka! Jsem přece už málem příkladem těm druhým, méně dobrým. Jenže jsem tak trochu nenasyta. A
přesto nabízím uzenky! - Néé, ti všichni pádí dál, nechtějí se dát do řeči, ti divoši! Pádí a pádí
do těch strašlivých, zelení zářících údolí Ecuadoru! Do pozemského ráje, kde všechno roste a bují.
Až tam doběhnete, vaše drahocenné hroudy ledu roztají! K  popukání! Žeňte se jak chcete! Tam nahoře
jste je vysekali z ledovce a až seběhnete dolů - budou sotva jak kachní vejce! A když se budete
ještě dlouho hádat s kupcem o cenu, zbudou vám nakonec jen mokré ruce!


                        (Vynoří se Helm, nikdo neví, jak vstoupil: mladý muž, který se snaží
působit energickým a optimistickým dojmem. Aniž věnuje Paulovi zvláštní pozornost, rozhlíží se po
místnosti jako někdo, kdo si chce ověřit stav svého vlastnictví)


                     Tu se přece jen někdo, kdo to má v hlavě v pořádku, zeptá, stálo-li to za tu
námahu... na to se přece člověk ptá...


Luisin hlas  S kým to tam mluvíš? Pořád tě slyším mluvit, nikdo tu přece není!


          Paul   Teď mlčím.


Luisin hlas  Mluvíš, jako když šumí stromy.


          Paul   (s pohledem na Helma) Už mám jednoho, který mi naslouchá!


Luisin hlas  Ne a ne najít svou brož.


          Paul   (Helmovi) Nasloucháte mi?


         Helm   (se neomaleně směje) Jestli vám naslouchám?


          Paul   Taky jedno.


         Helm   Víte, kdo jsem?


Luisin hlas  Jednou si chci vzít tu krásnou starou brož, a v tom zmatku tady ji nenajdu.


          Paul   (Helmovi) Stojíte tady v místnosti a očima si přeměřujete každý čtvereční metr.


         Helm   (se neomaleně směje) Vypadá to tak?


          Paul   A dýcháte náš vzduch.


         Helm   Bohužel. Moc nevoní. (Směje se neomaleně)


          Paul   Nepoužíváme žádný deodorant.


         Helm   Jako mrtvá kočka. - A okna jsou zatlučena.

          Paul   Ne všechna.


         Luisa   Už ji mám - tu brož.



                                                2.


                        (Vynoří se Luisa: šedivá, drobounká, starší osoba. Má na sobě trochu z módy
vyšlé sváteční šaty, které jsou jí velké a nepadnou jí. Zřejmě pocházejí od nějaké dámy, která není
tak drobná jako ona, od níž je dostala darem)


         Luisa   A jsem tu!


         Helm   Dobrý večer.


         Luisa   Jak vy jste se sem tak zčistajasna dostal?


         Helm   Nejdřív jsem párkrát zvonil.


         Luisa   Slyšel jsi něco, Paule?


          Paul   Zvonek přece nezvoní.


         Luisa   To je ostuda.


         Helm   Pak jsem jednoduše vešel a po schodech nahoru....


         Luisa   Kdy k nám tak přijde návštěva!


         Helm   Poslal jsem přece dopis.


         Luisa   Tak hezky se usmíváte. A jste ještě tak mladý.


         Helm   Ano. Koho jste čekali?


         Luisa   Paule, koukni se, jestli mi brož dobře sedí.


         Helm   Poslal jsem dopis, ten jste přece dostali!

         Luisa   (si přehodí kolem krku odřený kožešinový límec) Ach, jaká škoda, zrovna dnes večer
musím do opery! Dostala jsem lístek. Od naší bývalé švadleny. Její zeť je u opery zaměstnaný. Pro
mě je to vždycky ohromný zážitek, to si dovedete představit. Nemohu se vám teď bohužel věnovat.


         Helm   To taky není nutné. Přišel jsem jen na chvilku. (Paulovi) Kde máte ten můj dopis?
Jde mi jen o váš podpis, pak hned vypadnu.


          Paul   Jojo.


         Luisa   Jaký dopis, Paule?


                        (Paul mávne znaveně rukou)


                     Ach, to vy nevíte, Paul přece dopisy vůbec neotvírá. Už celá léta. - To já
ano! Paul se mi pak vždycky směje. Říká, že ještě čekám na nějaké bůhvíjaké štěstí. (Chichotá se)
Však taky ano!


         Helm   On poštu jednoduše zahazuje?


          Paul   Nikdy nezahazuji poštu.


         Luisa   (mu s úsměvem hrozí) Paule! Paule!


          Paul   Zbytečná námaha. - Nechá se jednoduše ležet. Něco se k ní přidá, to zůstane taky
ležet. Něco se nashromáždí, naroste hromádka, naroste větší hromada. A pak jednoho krásného dne se
sesune ze stolu. Jak se tak chodí sem a tam, párkrát se na ni šlápne, něco se na ni postaví...
poznenáhlu je pryč.


         Luisa   Tak to vidíte!


         Helm   Ale v tomhle případě vás musím opravdu poprosit -


         Luisa   Paule, podívej se po tom dopise, udělej mu tu radost!


         Helm   Ta věc spěchá. Je to kvůli budově. Já jsem totiž dědic. Všechno jsem vám přece
napsal.

          Paul   Tss!


         Luisa   V tom případě se vám do toho radši nebudu míchat. Když se jedná o něco obchodního,
to musí bratr! - Ach, mám už nejvyšší čas! - Snad se vám podaří všechno, co velkého jste si
předsevzal, moc vám to přeju. (Odchází, volá zpátky) V  modrém hrnci jsou ještě nudle, Paule. Nejez
je ale zase studené!



                                                3.


          Paul   Teď si prohlížíte, co tu všechno je. - Tady jsou nudle. - Tady se nudle vaří.
Tady, na klavíru. (Aniž by se pohnul z místa) Mohu vám nabídnout?


         Helm   (učiní odmítavé gesto) V žádném případě.


          Paul   Tím líp. Studené nudle se dají těžko rozdělit, jsou slepené. Rozříznout je nožem
by bylo nekulturní. (Paul vstane z  lenošky, jde k hrnci s nudlemi) Musíte je od sebe dostat rukama
a tak ten lepkavý pletenec rozmotat.


         Helm   (se brání) Dík, dík!


                        (Paul si nacpe studené nudle do úst)


                     Měl bych se ve stručnosti ještě jednou představit.


          Paul   Ohřívat nudle se nevyplatí.


         Helm   Rád bych vám vysvětlil, jak jsem se dostal dole do domu, totiž tak: v pozůstalosti
po staré dámě, které vděčím za své dědictví, se našel klíč. Dům snad bude ještě stát, pomyslel jsem
si, ale jestli půjde do zámku klíč, takový velký, železný? - Šel!


          Paul   (spolkne poslední nudli) A teď je pozdě, i kdybyste přece jen chtěl!


         Helm   Vařič se nedává na klavír. - Vařič na klavíru - no ne -

          Paul   Luisa sem tam ještě hraje, někdy Valčík panenek, někdy něco jiného.


         Helm   Luisa je vaše sestra, že?


          Paul   Ano, zabývala se studiem opic.


         Helm   Bydlíte tady nahoře se sestrou sám? Zadní trakt budovy má šest místností.


          Paul   Může být.


         Helm   Je to tak.


          Paul   Zadní pokoj jsme nikdy nepoužívali.


         Helm   Tak?


          Paul   Není v něm vzduch. A do dvou pršelo. Jeden po druhém jsme opustili.


         Helm   Opustili?


          Paul   Kdo by snesl ten ustavičný rámus, když kapky dopadaly do rozestavěných věder?
Čtyři vědra jsme tam rozestavěli. Hlavně kolem židlí. Koberec se časem tak nacucal, že se nad
podlahou válel šlojíř mlhy! A v jednom kuse zkrat! To jsme pak seděli v bezměsíčné noci v skotských
slatinách! - A  o  kuchyni nemůže být ani řeč! Jaké jsou dneska nádherné kuchyně, říká sestra, co
studovala opice.


         Helm   Dobrá! - Rád bych se rovnou do těch místností podíval.


          Paul   To bohužel není možné, mladíku!


         Helm   Chci se v nich porozhlédnout a musím trvat na tom, že mi tam umožníte přístup.


          Paul   Trvat na tom můžete, samozřejmě.


         Helm   Tak pojďme.


          Paul   Už jsme tam bůhvíjak dlouho nebyli.


         Helm   To přece není žádný důvod.


          Paul   Celá léta!


         Helm   Žádný strach, já už se tam dostanu.


          Paul   Energický jste, to je důležité.


         Helm   Chci vám stručně vysvětlit, co tu mám v úmyslu podniknout. Předpokládám, že vás to
bude zajímat.


          Paul   Ovšem.


         Helm   Hodlám tuhle totálně zchátralou budovu opravit, aby bylo všechno jak se patří. Víte
přece, co to znamená!


          Paul   Jojo.


         Helm   To totiž znamená investovat 800 000 marek, minimálně. A to, protože sám ty peníze
dohromady nedám, se společníkem. Ten si bude chtít přirozeně budovu taky důkladně prohlédnout, než
do ní vrazí peníze.


          Paul   Ano.


         Helm   No tak. Ví, jakou hodnotu jeho peníze mají, musel je taky nejdřív vydělat.


          Paul   Ano.


         Helm   Nejdřív je třeba dům zaměřit a musí se pořídit plány, ty staré se nenašly.


          Paul   To ale do toho vložíte spoustu práce.


         Helm   Ano, to máme v úmyslu.

          Paul   To jsme od vás vůbec neočekávali.


         Helm   Pan Schwarzbeck se tu taky zastaví.


          Paul   Udivuje mě, že pro nás chcete něco takového udělat.


         Helm   Myslím, že si nerozumíme. Chci tady zřídit podnik. Tady!


          Paul   Výborně!


         Helm   To se neobejde bez různých přestaveb.


          Paul   Tak.


         Helm   Nemám jinou volbu. Ty místnosti potřebuju.


          Paul   Tak.


                        (Mlčení)


         Helm   Zkuste se rozhlédnout jednou po městě. Podívejte se na třídu Bedřicha Engelse, co
všechno tam naplánovali! Co nového se tam rodí! Nejmodernější podniky! Nebo když se podíváte do
dvorů a nakouknete okny do všech těch malých továrniček, jak tam lidé sedí při zářivkách, u strojů,
a v bílých pláštích pracují v laboratořích. A šel jste v poslední době Nützenbergovou ulicí? Jak
tam u Schaberta každých pár minut vyjede z brány po střechu naložený náklaďák a frčí si to pryč? A
fasády mají nový nátěr, všude rostou nástavby a buduje se ostošest. To je k vidění všude, v celém
městě. Přece tu nezůstaneme pro ostudu!


          Paul   Já do města nikdy nepřijdu.


         Helm   (se na okamžik zarazí, pak) Ale víte přece, co se všude děje. Člověk běhá ulicemi a
věčně se kouká nahoru, protože se všude otáčejí jeřáby a do nebe roste lešení.


                        (Paul něco brumlá)


                     To pak nemám jinou volbu - leda bych nechal tuhle budovu chátrat, až se celý
ten krám rozsype a prodal ji na bouračku. To se mi příčí. Řeknu na rovinu, zdá se mi to moc
pasivní. - A snad je v tom taky pocit odpovědnosti, nebo vědomí tradice, dědeček... (Přeruší se)


                        (Paul dopil šálek, vstane, jde ke krbu, aby si nalil nový čaj. Přitom
spadne na zem podšálek, který se přilepil k šálku, a rozbije se. Helm se shýbne po střepech. Paul
stojí, mávne rukou)


                     To je škoda. (Prohlíží si střepy) Vypadá to jako wedgwood. (Ještě jednou se
pozorně podívá) Je to wedgwood!


          Paul   (bručí) Wedgwood... wedgwood... (Nalévá si čaj do hrnku)


         Helm   (se střepy v rukou) Nojo. - První krok jsem už udělal. Přijal dědictví. A po něm
musí automaticky následovat druhý. Druhý a třetí a čtvrtý.


          Paul   K čemu je vlastně dobrý podšálek! Přísně vzato k ničemu!


         Helm   Na dveřích do bývalé kanceláře je pořád ještě tabulka "Comptoir". Rozluštil jsem ji
pod prachem a rzí, prstem jel po písmenu C.


          Paul   Barvy na vajíčka. To byl začátek.


         Helm   Co vám tu povídám! Vy jistě víte o mém dědečkovi mnohem víc než já. Vy jste přece
dřív seděl tam nahoře v přední budově, od nepaměti, a sledoval ten rachot dole.


                        (Paul si něco brumlá)


                     Rád bych se později od vás nějaké podrobnosti dověděl, je to, abych tak řekl,
historie firmy.


          Paul   Jo, kdybych já vám tak vyprávěl.


                        (Mlčení)

         Helm   Ano?


          Paul   To byste vyvaloval oči, mladíku! To byste je vyvaloval tak, jako kdybyste se
koukal do věčného ohně.


         Helm   Myslím, že by vás mělo těšit, a především vaši sestru, kdybyste se přestěhovali
zpět do předního traktu, to má přece výhody.


          Paul   Nejdřív trčel vzadu v šupně, tam plnil ty svoje pytlíky... a pak se dal na
změkčovadlo... Když potom vařil mýdlo, to už si pronajal ten červený barák u řeky. A potom budovy
vedle a pak jedním rázem všechno! Jedním rázem! Při konkurzním řízení... i přední trakt, všechno!


         Helm   Ano. A od toho okamžiku to byla pořádná fabrika.


          Paul   Velice snaživý člověk!


         Helm   Ano. To všechno jsem já ovšem nazažil.


          Paul   Dokažte jednou něco takového, mladíku!


         Helm   Pokud jde o mne, nemějte péči.


          Paul   Správně.


         Helm   A s panem Schwarzbeckem, který do podniku vloží peníze a  vlastní zkušenost - je to
tutovka! To bude o něčem úplně jiném!


          Paul   A tu jednoho krásného dne vystoupil po schodech, kolem poledne, oblékl se na to,
jako by šel do kostela, dokonce rukavice si navlékl. A u velkého jídelního stolu seděl naproti mému
otci. Moje matka tam otce posadila, byl přece už slepý, a vyšla ven, a my všichni stáli v předsíni
a poslouchali... Otec tam seděl jako kdyby měl v krku pravítko a neřekl ani slovo... ani slovo! Jen
obě jeho ruce šátraly po stolním přehozu. Váš dědeček pravil: "Pane Paule, dnes ráno jsem odkoupil
všechny vaše budovy."

         Helm   (překvapeně) Ach! To patřilo předtím všechno vám?


          Paul   (napodobuje hlas dědečka) "Pane Paule, dnes ráno jsem odkoupil všechny vaše
budovy." Mluvil fistulkou.


                        (Mlčení)


         Helm   To mi nikdo nikdy neřekl.


          Paul   "Pane Paule, dnes ráno jsem..."


         Helm   To jsem nevěděl.


          Paul   Jo, tak to bylo.


                        (Mlčení)


         Helm   (v rozpacích) Teď si snad myslíte - (Opět energicky) Pane Paule, já přece
samozřejmě musím mít možnost nakládat se svým majetkem... to musíte přece uznat!


          Paul   Jojo.


         Helm   Když jsem se jednou rozhodl... byl to majetek mé tety, to přece víte... po desítky
let se s tím nehýbalo.


          Paul   Co jste až doteďka dělal?


         Helm   Myslíte... než jsem se rozhodl... To jsem studoval. (Směje se) A kolikrát jsem si
myslel, že ze mne možná taky nic nebude.


          Paul   Aha! To jste zřejmě v těch letech hledal sám sebe. To jste byl už jednou nohou na
cestě, která vede rovnou do propasti, mladíku.


         Helm   Znervózňuje mě, když mi říkáte mladíku.


          Paul   Od této chvíle už nebudu.


                        (Mlčení)

         Helm   To, co jste řekl mému dědečkovi, mi vrtá v hlavě. Rád bych se vás ještě na něco
zeptal, totiž: jak je možné, že jste viděli, jak váš otec s mým dědečkem seděl u stolu. Vždyť jste
u toho nebyli. Byli jste přece v předsíni.


          Paul   Všichni jsme to viděli.


         Helm   Jakpak?


          Paul   Jakpak! Jakpak! Klíčovou dírkou!


         Helm   Celá rodina u klíčové dírky!


          Paul   Ano!


                        (Mlčení)


         Helm   Je to trapné.


          Paul   Co?


         Helm   Že naše rodiny pojí tak nedobré pouto, že vzestup mého dědečka byl do jisté míry
příčinou neštěstí vaší rodiny. - Jestli je to pravda...


          Paul   Chcete mi dát výpověď.


         Helm   Já bych chtěl...


          Paul   Vy mi ji ale nemůžete dát.


         Helm   Chtěl bych vám navrhnout...


          Paul   Za mých berlínských let, v domě, kde jsem bydlel... majitelka vzala do domu svého
milence... i když jí už bylo pětašedesát... Měl jsem se vystěhovat. Uběhly dva roky a ona mezitím
zemřela, zlostí. A tamten, co ten měl dělat? Taky umřel. A já jsem zůstal...


         Helm   Tady leží můj dopis! A otevřený!

          Paul   Opravdu!


         Helm   Vždyť jste právě tvrdil, že jste ode mne žádný dopis nedostal!


          Paul   Ano.


         Helm   Necháte si ode mne všechno vysvětlovat a dávno už víte, o co jde, četl jste přece
můj dopis.


          Paul   Ach, četl nebo nečetl...


         Helm   (energicky) Jdu se kouknout po těch místnostech, k čemu ty dlouhé řeči! (Odejde)



                                                4.


          Paul   (sám) Teď odchází do lesa... teď mizí v houštině... Až se vrátí - jestli se vůbec
kdy vrátí! - Jak se bude tvářit! Kdo jste? Byl jste už někdy v téhle končině? Uplynulo tolik let,
tolik let, kolik mám prstů na rukou - (počítá) - sto prstů! A já každý jednotlivý nekřesťansky
miluju! (Olizuje si láskyplně všech deset prstů)



                                                5.


            Lila   (volá venku) Helme?!


                        (Rachot, něco spadne; lomoz, rána. Vstupuje Lila. Je to hezká mladá žena,
plná života. Působí solidně, ale poněkud roztěkaně. Mluví trochu příliš hlasitě, slova jí někdy
vyletí bez rozmyslu z úst)


                     Tak tady to je! (Láteří) Bože, já vypadám! (Setřásá ze sebe prach, kýchá)
Někde jsem na něco narazila hlavou... a porazila to. A podlaha tak divně klouže.


          Paul   Klouže. Od zašlého mýdlového prachu.


            Lila   Á, vy jste ten vyhlášený pan Paul.


          Paul   Proč vyhlášený?


            Lila   Že vás není vidět, říká Helm. (Prohlíží si Paula a směje se) Teď vás ale přece
jen vidím! - Dole mi někdo řekl, abych prošla k zadní budově a po schodech nahoru - že to hned
ucítím. Prý vycpáváte zvířata, říkal ten dole.


          Paul   Už dávno ne. Když, tak jen zřídka.


            Lila   Škoda. - Jsem tady kvůli Helmovi, chtěli jsme se tu setkat.


          Paul   Tady nikdo není.


            Lila   (si sedne) To je psina. Měl tu už dávno být.


                        (Mlčení)


          Paul   Jak vypadá?


            Lila   (se směje) Myslím, že mu to sluší.


                        (Mlčení)


                     To je zvláštní, že tu tak sedím.


                        (Mlčení)

                     A vy taky.


                        (Mlčení)


                     Nebudu vás rušit, mám tu něco ke čtení. (Hrabe se v tašce přes rameno)


          Paul   "Koko je největší gauner".


            Lila   Jak prosím?


          Paul   To uměl za svého života říkat havran, kterého mi přinesla jeho majitelka.


            Lila   Vy sám mluvíte jako havran.


          Paul   Jezevčíky, perské kočky, morčata, kanárky a dolů až k myším, to všecko mi lidi
přinášeli.


            Lila   Tak? To je zajímavé.


          Paul   A nahoru přes lišku, vlka, leoparda, zamřelé manželky až k  vrcholným státním
činitelům.


            Lila   No ne, co mi tu vykládáte - (směje se) - to je hrůza.


          Paul   Lenin.


            Lila   To byl ale přece jednorázový případ.


          Paul   V Rusku byla tenkrát neobvykle mírná zima. Tání. A žádné mrazící zařízení, jak je
dnes všude běžné. I když čas tlačil, došlo k známému sporu: Krupská ho nechtěla mít vycpaného, ale
Strana - ó, Strana, ta pravila: náleží budoucímu lidstvu. Nakonec nebylo možno většinu částí těla
už ukazovat, jen právě hlavu, zaplaťpánbu. Bez originální hlavy by to ztratilo smysl. Ty ruce! -
Ruka, která vztyčená v panovnickém gestu je známá z tisíců pomníků - ruce vzali od jednoho
sibiřského listonoše. - Co všechno máte v té velké tašce?


            Lila   Já? - Ach, jenom sendvič, pomeranče a termosku se speciálním čajem. Žádnou
chcíplou kočku!


                        (Mlčení)


                     Mám vždycky něco do zásoby.


                        (Mlčení)


                     Co takhle sníst sendvič. (Jí) Chcete taky? Mám ještě jeden.


          Paul   S čím je?


                        (Lila mu ho ukáže, Paul si vezme a jí)


            Lila   Byl vlastně pro Helma. Ale když tu není - Tvrdí, že v celém městě není pořádná
restaurace.


          Paul   To nevím.


            Lila   Musíte se tu přece vyznat.


          Paul   Já ven nechodím. Nikdy.


            Lila   Jako nějaké jeskynní zvíře! - To já musím pořád vidět lidi. Musím brousit po
ulicích, vymetat lokály a pozorovat lidské tváře. Obličeje jsou to nejhezčí. Já je přímo sbírám!
Jak se všichni tváří! Vždycky bych je chtěla hned napodobit.


          Paul   Napodobte mne!


            Lila   Vás napodobit nejde! Takový jako vy - myslím, že by to nešlo.


          Paul   Teď se dívám na své nohy, jak jsou štíhlé a spíš malé, málo namáhané, nejsou
ploché od chůze po dláždění a zkřivené a  znetvořené od těsných bot - jsou měkké jako psí tlapky!
Ale citlivé, jinak bych moh s vámi tančit nebo bych moh tančit sám. (Vstane, učiní několik kroků)


            Lila   Ach, to je řecký lidový tanec!


          Paul   ...já se tak málo pohyboval na nohách, že mě hned bolí, když skáču.


                                                6.


                        (Vrací se Helm)


            Lila   (překvapená) Helme! (Paulovi) Vždyť je tady!


          Paul   Jojo.


         Helm   (Paulovi) To je moje přítelkyně Lila. Byli jsme domluveni.


            Lila   Neřekl mi, že jsi celou dobu tady.


                        (Paul mávne ospale rukou)


                     Nic jsem nevěděla, nic netušila a dřepěla jsem tady a snědla sendvič, ten tvůj
jsem nechala sníst jemu. Ale krupicovou kaši pro tebe ještě mám.


         Helm   Musel jsem projít všechny místnosti.


            Lila   (Paulovi) Kdy se vystěhujete?


         Helm   (to rychle zamlouvá) O tom jsme ještě nemluvili.


            Lila   Já si zatím sednu někam do koutku a poslechnu si něco z  kazeťáku.


                        (Dřepne si tam a vyhrabe z tašky walkmana, nasadí si sluchátka. Helm čeká.
Pak, když vidí, že Lilu z místnosti nedostane, pokouší se opět navázat rozhovor s Paulem)


         Helm   Myslím, pane Paule, že bychom měli ohledně té věci sepsat dohodu, návrh přece
znáte. Nájemné tak jako tak neplatíte, tak to domluvila teta už před mnoha lety, zřejmě vzhledem k
dávným rodinným ohledům. A tak to i prozatím zůstane, pokud se přestěhujete do předního traktu.


          Paul   (mu nevěnuje pozornost, Lile) Co to posloucháte?


         Helm   Vy si tak v každém případě polepšíte...


                        (Paul přeběhne překvapivě křepce k Lile)


          Paul   (přehnaně hlasitě) Co to posloucháte?


            Lila   Jen se něco učím.


         Helm   Určitě se co nejdřív domluvíme na termínu.


            Lila   Indonézštinu.


         Helm   Myslím tak do čtyř až šesti týdnů, abychom to mohli hladce rozjet.


            Lila   Bagaimana keadaan andda?


          Paul   Pozor na lovce lebek!


            Lila   To znamená: Jak se vám daří?


         Helm   Ostatně máme od předvčerejška stavební povolení!


          Paul   Mně se daří výborně.


            Lila   Helmovi se nelíbí, že mám pořád nějaké plány.


         Helm   (zlostně) Lilo!


            Lila   Pracuju totiž jako zdravotní sestra.


          Paul   Lovci lebek a hadi!


         Luisa   Půjdu na nějakou dobu do pralesní nemocnice na Borneu.


         Helm   Možná.


            Lila   Musím pořád někam jinam. - Tam mají jen rádio. Ani telefon tam ještě není.


                        (Mlčení)


          Paul   Jste pěkná osůbka. Kdyby vás člověk potkal na ulici, musel by smeknout. Já klobouk
nemám, tak mě omluvte. Ale pozoruji na vás něco tragického. Vidím to.


         Helm   Je to komediantka.


            Lila   (žertovně) Nech těch svých neomaleností!


          Paul   Smím se vás zeptat jestli tu máte příbuzné?


            Lila   Ne, všichni jsou v Osnabrücku. A krom toho zemřeli.


          Paul   Dobré! To je dobré!


            Lila   (Helmovi) Jak jsi na to přišel, že jsem komediantka?


         Helm   To se pozná.


            Lila   Z čeho?


         Helm   Něco řekneš - a působí to komicky.


            Lila   Co říkám?


                        (Helm mlčí)


                     Tak pověz, co říkám.


                        (Helm mlčí)


                     Snad je to pravda. S pacienty se taky někdy směju, i když mají rakovinu.


          Paul   Nemáte příbuzné, pak taky nemáte žádné závazky. Já taky ne. Tento mladý muž ale
vzal na svá bedra obtížné dědictví.


            Lila   Jo, jo, to už znám! (Vesele) Pověstná teta a továrna a mýdlový prášek a mrtvý
dědeček s hodinkami v rukou!

          Paul   (se šklebí) A já!


                        (Helm a Lila se šklebí)


         Helm   (vykřikne vztekle) Ano!


            Lila   Teď si nepřipadám ani trochu komická.


                        (Mlčení)


          Paul   Aha! Vy jste citlivka! Rád byste byl bezohledný, chtěl byste smést lidi ze stolu,
ale... jste citlivka!


         Helm   Tam vedle máte psací stroj. Jestli ještě píše a kdybych si ho mohl vypůjčit, můžeme
dát dohromady to prohlášení.


          Paul   I s mou rodinou to vzalo špatný konec! Dobře tak! Jen já ještě... Luisa samozřejmě
taky. - Není to k nevíře, že se do mne kdysi vkládaly veškeré naděje?


         Helm   Máte tu kus papíru, nebo radši dva?


          Paul   (Lile) Umíte si to představit?


            Lila   Promiňte, nechci se do toho míchat.


          Paul   Do mne se vkládaly veškeré naděje. Za tím účelem jsem taky studoval. Studoval
jsem, jak se voda proměňuje ve víno, osmnáct semestrů ekonomie... A anatomii. Proto umím vycpat
papouška nebo havrana, když si to někdo přeje. Přelstít tlení, zápach!


            Lila   Učí se něco takového na anatomii?


          Paul   (mávne rukou) Anatomie... anatomie... Lenin ani trochu nazapáchá. Jinak by k němu
nikdo nechodil a bylo by po komunismu.


                        (Lila si opět nasadí sluchátko)


          Paul   Taky jsem se nějaký čas věnoval filozofii... (Křičí) Proč trpíte, slečno?


            Lila   (sejme sluchátka) Co? Já přece vůbec netrpím!


          Paul   Ale ano, trpíte!


            Lila   Ne, jsem tu docela ráda. A že Helm někdy jančí, to už znám.


          Paul   Vy trpíte, protože chcete žít. Schopenhauer.


            Lila   Ach tak, není Schopenhauer taky filozof? V tom se bohužel nevyznám.


         Helm   Psací stroj nepíše, musel by se nejdřív vyčistit, "e" zůstává pokaždé viset. Už mi
nezbývá moc času, chce přijít pan Schwarzbeck, a to musím mít prohlášení s vaším podpisem v  ruce.


            Lila   Ach, ten taky ještě přijde! A já?


          Paul   Obyvatelé předního traktu jsou vůči mně zaujatí. Všichni! Mluví o mně nevraživě. A
Pisulská mi dokonce jednou hodila do okna mrtvou kočku. Od té doby je mám zavřené.


            Lila   Proč to udělala?


          Paul   Jsem svobodný člověk, to jí nejde pod nos.


            Lila   Nebo je to kvůli vycpaným zvířatům?


          Paul   V Berlíně jsem jich měl mnohem víc. To jsem měl celý pokoj plný zvířat, hlavně
ptáků.


            Lila   Škoda, to bych byla ráda viděla.


          Paul   Dostal jsem jednou dokonce do opravy scvrklou hlavu, chcete jít přece na Borneo!
Měla být darována muzeu. Ta se mi ale napodařila, proto ji muzeum nechtělo. Taky dobře.


            Lila   Já vždycky všemu věřím, to má taky svoje minus.


          Paul   Počkejte, já se po ní podívám! (Spěšně odejde)



                                                7.


            Lila   Já vím, že tě Borneo štve.


                        (Helm mlčí)


                     (Křičí) Vím! Jo! Borneo tě štve!


         Helm   Musíš se tak sáhodlouze s tím Paulem vybavovat? O vycpaných zvířatech? Scvrklých
hlavách?


            Lila   Mě to zajímá.


         Helm   Mne ne.


            Lila   Já už jsem taková, že mi lidi rádi něco vypravují. - Tobě samozřejmě navypravují
nic, ty se vždycky tváříš, jako že nic nechceš slyšet. Však je taky pravda, že se o lidi nezajímáš.
Ani o mě ne.


         Helm   Ale ano! O tebe se zajímám moc! (Obejme ji)


            Lila   (něžně) Máš štěstí. Ty, já bych chtěla radši odtud... s tebou... zpátky do
hotelu.


         Helm   Já taky. Ale teď přece nemohu, kvůli Paulovi.


                        (Objetí)


            Lila   Já si tě teď jednoduše vysvleču.


                        (Pokouší se mu rozepnout opasek)


         Helm   Teď ne.


            Lila   Tak ráda bych šla s tebou pryč...


         Helm   Až přijde pan Schwarzbeck, buď, prosím tě, vážná.


            Lila   Ó, to pak budu úplně vážná.


         Helm   Mám od něho dostat peníze. Když mi je ten Schwarzbeck nedá, jsem vyřízený.


            Lila   Chápu, samozřejmě chápu!


         Helm   Borneo! Borneo! Borneo!



                                                8.


                        (Tiché klepání na dveře)


            Lila   Neklepal někdo?


         Helm   Ne.


                        (Mlčení. Klepání se opakuje)


            Lila   Slyšíš? Máme otevřít?


         Helm   Buď tiše!


                        (Mlčení. Klepání na dveře)


            Lila   Pane Paule, někdo klepe!


                        (Paul neodpovídá)


                     Já se podívám.


                        (Otevře dveře. V nich stojí třináctiletá Anita, strnule, se sklopenou
hlavou, zřejmě utekla z postele, aby sem přišla. Je slabomyslná)


                     (bezradně) Co tu chceš?


                        (Anita neodpovídá)


                     Koho hledáš?


                        (Anita neodpovídá)


                     (Otáčí se po Helmovi) Kdo je to? Předtím seděla v domě na schodech, když jsem
šla kolem.


         Helm   Aha, to je ta malá od Pisulské z předního traktu.


            Lila   Tvoje maminka není doma?


                        (Anita neodpovídá)


                     Tak pojď dovnitř.


                        (Anita vejde, zůstane stát se sklopenou hlavou)


         Helm   Ne, bude lepší, když se vrátíš šupem domů, jinak tě budou hledat.


                        (Anita zůstává stát se sklopenou hlavou. Helm dává Lile znamení, že to nemá
v hlavě v pořádku)


            Lila   Chudinko! Chudinko malá! Něco pro tebe mám, podívej. (Vytáhne z tašky
mandarinku) Mandarinka! Chceš ji?


                        (Anita setrvává nepohnutě se sklopenou hlavou)


                     Já ti ji dám! Ty ji nechceš?


                        (Anita nepromluví, vrtí hlavou)


                     Nebo počkej, počkej, snad ještě najdu kousek čokolády! (Hrabe se v tašce,
vytáhne zbytek čokolády) Vidíš, zrovna ještě kousek pro tebe a pro mne!


         Anita   (stojí se sklopenou hlavou) Mám sama.


            Lila   Škoda. Tak ji dám svému příteli, ten bude rád. (Dá Helmovi čolkoládu)


         Helm   Zřejmě jí máma vtloukla do hlavy, aby od nikoho nic nebrala.


            Lila   (volá) Pane Paule, to už nikdy nevylezete z té své jeskyně?


                        (Paul neodpovídá)


                     (Anitě) No, tak se tu posaď.


                        (Ukazuje na židli. Anita si ale vleze na stoličku)


                     Ty se tady vyznáš? - Pan Paul se určitě brzy vrátí. - Chodíš sem častěji?


                        (Anita vrtí hlavou)


         Helm   Tak ji přece nech!


            Lila   Třeba se ti dva tak trochu o tu chudinku starají. To si mohu myslet. (Anitě)
Chodíš sem ráda?


                        (Anita neodpovídá)


                     Můžeš mi to klidně říct, mně se tu taky líbí.


                        (Anita vrtí hlavou)


         Helm   Nech ji!


            Lila   Líbí se ti ten legrační pan Paul?


                        (Anita neodpovídá, dívá se nepřátelsky)


                     Mně vyprávěl hezké povídačky, vypráví ti taky něco?


                        (Anita neodpovídá)

         Helm   Vidíš, že to nemá smysl.


            Lila   Co tu spolu děláte?


         Helm   Já s tím nechci nic mít - dnes to musí klapnout s tím podpisem. Když dneska všechno
dobře dopadne, pak, Lilo, pak -



                                                9.


          Paul   (se vrací z vedlejší místnosti) Nic jsem nenašel. Taky jsem úplně zapomněl, co
jsem vlastně hledal.


            Lila   Pane Paule, máte tu návštěvu.


                        (Anita vstane, chce se rozběhnout za Paulem)


          Paul   Jen zůstaň, zůstaň tam!


         Helm   Neměla by radši jít domů, pane Paule?


          Paul   Anito, chceš domů?


                        (Anita vrtí zuřivě hlavou)


         Helm   Myslím, že by ale měla jít!


          Paul   Viděl jste, že kroutila hlavou. Nechce.


         Helm   Mohly by z toho být nepříjemnosti!


          Paul   Ona nechce.


         Helm   Jestli chce nebo nechce, to není při její slabomyslnosti podstatné.


                        (Lila mezitím přešla k Anitě, chce ji vzít za ruce, Anita je prudce odtáhne
a schovává je za zády. Lila chce Anitu nalákat, napřáhne k ní ruce)


            Lila   Nic ti neudělám!


          Paul   I když je idiotka, může přece říct: Já nechci. V tom spočívá důstojnost člověka.


                        (Helm na Paula udiveně zírá)


            Lila   (chce Anitu vyprovokovat tleskáním) Raz... dva... tři... ach, to přece znáš! Tak
ještě jednou... raz... dva... tři... vidíš!... Tak! Nechce.


          Paul   Já vím, proč sem chodí.


         Helm   Když se Pisulská vrátí z práce a holka je tady, slyšel jsem, že dostane výprask.
Schválně ji zavírá, když je pryč, ale ona kolikrát uteče oknem, co vede do dvora.


            Lila   O tom jsi mi nic neříkal!


         Helm   Pravděpodobně se za dítě stydí. Proto je bije.


          Paul   Já vím, proč sem chodí.


            Lila   (vzdá hru s tleskáním) Já bych ji to určitě odnaučila!


          Paul   Proč ke mně pořád chodíš? Protože ctím tvůj chabý rozum, uctívám v tobě ideálního
člověka. Ano. Tobě chybí psí učenlivost, která z ostatního lidstva dělá lokaje. Ty na pedagogické
triky nenaletíš! Ó ne, tebe nikdo z cesty nesvede!


            Lila   (nic nepochopí) Vy strašně přeháníte, jsou horší případy, já to znám.


          Paul   Ano! Co se dělá s člověkem, který se nechce hnout z místa? Stojí, nehne se. Prosí
ho, hrozí mu, ale on se nehýbá. Snad mu i nabijí. Třeba to s ním pohne, aby se hnul. Třeba ale ne.
Pak mu rozbijí střechu nad hlavou, takže na něho prší. Nakonec strhnou stěny, a člověk sedí, kolem
sebe prázdno: v létě ve vedru, v zimě v chladu a sněží na něj a sněží. Sedí tam, kde sedí.

         Helm   Vidíte, jedna hloupost má za následek druhou, totiž hloupost ničení!


          Paul   Co se dá dělat?


                        (Mlčení)


         Helm   Jste tak vzdělaný a máte tak obrovské znalosti, ty jste měl využít.


          Paul   (odmítavě bručí) Pro koho?


         Helm   Ale pane Paule, já bych si dovedl představit všechno možné, jak byste svých
znalostí využil!


            Lila   (Helmovi) Myslím, že se vrátím do hotelu sama.


          Paul   Zůstaňte tady!


            Lila   Nechám vás tu a vy si vyřídíte svoji záležitost.


          Paul   Jakou záležitost, smím-li se zeptat?


         Helm   Ale no tak!


            Lila   Proto je Helm přece tady!


          Paul   Jojo. (Lile) Na vás je radost pohledět.


            Lila   To má být takzvaný kompliment!


          Paul   Pořád něco hledáte, co, to člověk neví.


            Lila   Já si to pravé najdu. Vždycky. Žádný strach!


          Paul   Po všech kontinentech...


            Lila   Helme!


         Helm   Jistě, jdi klidně napřed do hotelu!

            Lila   Nebo přece jen radši zůstanu.


         Helm   (zaraženě) Jak to, že zas najednou!


            Lila   Ach, já nevím.


          Paul   Až k rovníku.


            Lila   Rovník jsem překročila už několikrát.


          Paul   Se slunečníkem.


            Lila   Ne, to ne. - Prožívám toho tak mnoho!


          Paul   Poslouchám, naslouchám vám!


            Lila   Vyprávět o tom neumím, bohužel! Mnoho toho prožívám, ale neumím to vypravovat,
ráda bych, ale bohužel neumím.


          Paul   Dnes přece lidé vozí domů ze svých dobrodružství fotografie.


            Lila   Já vyfotím vždycky, co nemám. To je můj problém.


          Paul   Kdybyste teď vyfotografovala mne?


            Lila   Pak by bylo na fotce nejspíš koleno nebo támhleten vařič.


          Paul   Přesně to pravé! To by stačilo!


            Lila   Právě že ne! To by pak mohl být kdokoli, jen ne vy! (Objeví gramofon) Máte taky
desky?


          Paul   Zkuste se po nich podívat!


         Helm   Lilo, bude přece jen lepší, když se sejdeme v hotelu.


            Lila   On si tu stojí a kouká!


          Paul   Mladý muži... Mladíku.


            Lila   Jsem svéprávná a mohu dělat, co chci.


                        (Anita se probere ze své neúčastnosti, vyskočí, doskáče do kouta, kde jsou
ve velké krabici desky. Vláčí k  Paulovi krabici jako kořist)


          Paul   Teď jsi ožilo, ty moje selátko! Teď se ke mně lísáš a usmíváš se!


            Lila   (jde k Anitě, hledá v krabici) La Traviata... La Bohema... je tady taky něco k
tanci? Ach, tady! (Nasadí desku na gramofon)


         Helm   Pane Paule, já bych rád...


          Paul   (ho přeruší) Počkejte, počkejte. (Ukazuje na Anitu)


                        (Spustí hudba. Anita dřepí na zemi, stále vzrušenější, směje se a funí,
kolíbá se prudce sem a tam, vyráží tu a tam zvuky, jako by chtěla zpívat, pohybuje se, jako by se
chtěla osvobodit z neviditelného objetí... Trvá to velice dlouho. Všichni ji pozorují, Helm se
vzrůstající zlostí. Nakonec dojde rychle ke gramofonu a vypne ho)


         Helm   Nechte to dítě na pokoji!!


            Lila   Co ti vadí? Celou tu dobu se smála!


                        (Anita doskákala k Paulovi, sedne si mu na klín, Paul ji odsune, pak ji
rychle pohladí po hlavě, po těle. Anita si dřepne vedle jeho židle. Helm je z toho celý pryč.
Mlčení)


                     Monolog! Přijdu všude včas. Žádný strach. Když mi něco nesedí, nechám toho a
začnu znova. Ať je to nový člověk nebo nová země, všechno jedno. Například si dám inzerát a pak
čekám, co přijde, něco přijde vždycky. Taková jako já - ti ostatní mě sami vyhledávají, já jsem
vlastně pro  každého ziskem - ne pro každého, ale pro Bechtěrevovu nemoc jsem byla, jakpak by se ta
ocitla na Novém Zélandu, beze mne? A  mých dvanáct slabomyslných! Poslali mě samotnou s dvanácti
blázny, to jsem byla ještě jako žákyňka na klinice, ještě dávno ne hotová. Měli jet na výlet, do
nějaké ledové jeskyně. Dostala jsem na to peníze. To zvládnete, řekli mi, vy jste přece energická.
Jen na jednoho musíte dávat pozor, ten to zkouší pořád znovu. Co zkouší, ptala jsem se. Tak hloupá
jsem byla. Ten měl už plno jizev na zápěstí a už všechno vyzkoušel. A když se nevrátil z WC, šla
jsem za ním. Rovnou na pánský záchod a tam jsem si lehla na podlahu a koukala jsem pode dveřmi,
jestli uvidím jeho nohy na dlaždicích nebo jestli se budou klátit ve vzduchu. - A jedna paní si
pořád rozvazovala tkaničky a já jí je zase zavazovala, s rozvázanýma botama se nehnula z místa. A
dávat současně na všechny pozor - ach jo!


          Paul   Ach jo?


            Lila   Že to ale byl stres! Samí cvoci. To je strašné, to bych dělat nemohla, řeknou
leckteré - moje babička třeba. "Zdravotní sestra, to není nic pro mne, samý zápach a utrpení. Ale
ty v  sobě nemáš žádný cit", povídá, "pak ti to není zatěžko." Snad je to pravda. Já se hned tak
nepoložím. To je moje plus. Vzpomínám, jak jsem stála nahoře na pyramidě, ne na egyptské, bylo to v
Mexiku. Dostrkala jsem tam starého pana Blooma, protože to jeho manželka chtěla. Metla si to
vždycky před skupinou, do strmého kopce v tom sálajícím vedru. Byla o pětatřicet let mladší než on.
Byl prakticky už živou mrtvolou. Těžká koronární insuficience. Ale ona pořád opakovala, Georgie
chce bezpodmínečně nahoru, to je jeho životní sen. Už ani nemohl mluvit, jen sípal, a tak se
vždycky po mně podíval, můj miláček Georgie, opakovala v jednom kuse, a přitom to bylo tak, že ho
chtěla oddělat. Celou tu cestu po Mexiku s ním podnikla jen kvůli tomu. Já ho musela pořád svlékat
a oblékat, samé strakatiny, pestré košile, pestré ponožky, pestrou čepici, všechno strakaté, jako
pro děcka na hřiště. Jenže on už sotva sípal. A taky se jí to podařilo, co si přála. Byli jsme už
skoro nahoře, když mi zkolaboval. Taková bestie ženská! Ale já mohla být ráda, dolů bych ho už tak
jako tak nedostala!


          Paul   Sípal?


            Lila   Jako mrtvola, fakt. Hotový strakapoud a přitom mrtvola. Když na to jen pomyslím!
(Směje se)


          Paul   A pak?


            Lila   Honem pryč! Jsem přece svobodný člověk. Já se vždycky protluču. Dřív jsem měla
například nějakou dobu psa. Dostal žrát vždycky první, ještě než jsem jedla já, ty nejlepší kousky.
Nejdřív on, potom já, z něho jsem tenkrát žila. Vystupoval v  televizi. V reklamě. Dokonce jednou v
divadle! Musela jsem stát na druhé straně s buřtem a on přešel dvakrát po jevišti. Vždycky měl
potlesk.


          Paul   Jděte taky k divadlu, staňte se umělkyní!


            Lila   Já mohu všechno. Ale nevím, jako co bych měla vystupovat. Ne, radši ne.


          Paul   Vystoupíte a budete volat: "Kéž bych se jen zbavila své nevinnosti!"


         Helm   To není její problém.


          Paul   (si nevšímá Helma, čím dál víc se rozohňuje) "Proklatě! Proklatě! Však já se už
zbavím své nevinnosti!"


                        (Anita rozpárala nožem polštář, vytahuje z něho peří)


         Helm   (si toho všimne) Zničila polštář!


            Lila   Že má někdo takovou fantazii, když mě vidí a vůbec mě nezná! (Helmovi, vesele)
To by tě nenapadlo, kdybys náhodou mluvil čtvrt hodiny s nějakou ženou. O čem přemýšlíš, řekni, o
čem přemýšlíš - já si myslím, že by něco takového nenapadlo nikoho!


          Paul   Stojí na podiu. Nějaký tlusťoch zve diváky: Račte přistoupit blíž, račte sem
nahoru! Můžete se jí dotknout, ohmatat si ji, sáhnout si na ni. Vstrčte prst zepředu, vstrčte prst
zezadu! Dělejte s ní co chcete, zůstane nevinná. Když ji škrábnete, nepoteče krev, hoďte ji do
vody, zůstane suchá.


            Lila   Poslouchej! Za chvilku řekne, abych se postavila na stůl a  svlékla se! Na něco
takového přece myslíte! Pěkná prasárnička!


                        (Anita vyhazuje do vzduchu peří)


          Paul   Ano. A k tomu sníh!


            Lila   Je mi líto, ale nahá vystupovat nebudu!


          Paul   Na náměstí je hrozné vedro, slunce do něho praží. A protože je tak horko, všichni
nahlas sténají.


         Helm   Pan Paul si z tebe utahuje! Copak to nechápeš?


          Paul   (se uklání před Lilou) Já vás ctím... až do hloubi srdce...


            Lila   Teď si přece jen stoupnu na stůl.


         Helm   Nejsem tu proto, abych se díval na nějakou stupidní show.


            Lila   Já taky nevím, proč jsem se najednou tak rozparádila.


          Paul   (Helmovi) Vy nemáte ani páry o tom, co v téhle úctyhodné osobě vězí.


            Lila   Já jsem parádní číslo! Parádní číslo jsem já! Parádní! Koukni se na mě, Helme,
nebuď tak prkenný!


          Paul   Cesta pokračuje! Kolem celé zeměkoule. Do horkých pásem a  do studených. A na
severním pólu sněží. (Roztrhne ještě víc polštář a rozhazuje peří)


            Lila   A tady stojí jeden pařez a přihlíží!


         Helm   (vztekle) Ten dlouho přihlížet nebude!


          Paul   To je světec v odlesku svaté záře Gangu.


            Lila   Ano. A ona k němu musí bezpodmínečně dospět. A řekne mu: K čertu, už je málem
nejvyšší čas, můj život bude co nevidět fuč.


          Paul   To řekne jednou nebo dvakrát a k tomu zpívá:

                     "V jedné noci u Gangu to bylo,

                     při měsíčku se to podařilo."


            Lila   Helme!


          Paul   I když bez přestání sněžilo. (Rozhazuje peří z polštáře)


            Lila   Ale mahárádža se nepodívá. Ani když mu nastavuji své hezké nohy.


          Paul   Sněží a sněží.


            Lila   K čertu ještě jednou! Kouknout se přece můžeš! Umím taky stepovat! (Pokouší se
stepovat) Ten stůl se ale nějak viklá! (Stůl se zbortí, Lila spadne na zem)


          Paul   Nic nevydrží věčně.


            Lila   Takový pěkný stůl. Noha mě bolí. Ale jinak se mi nic nestalo.


          Paul   Teď bychom ještě potřebovali hudbu! Pak bude spokojené i  moje selátko.


                        (Rozhazuje peří kolem Anity, která tříská do klavíru)


            Lila   (si ohmatává nohu) Měla jsem kliku.


         Helm   (vztekle) Dobrá, dám vám tam desku! Kterou chcete slyšet? Tuhle? (Ukazuje desku,
rozbije ji) Tahle je ještě hezčí! Ano?


            Lila   Ach, to byla psina.


                        (Helm ukazuje desku, rozbije ji)

                     Co to do tebe vjelo?


                        (Helm ve stále větším vzteku šlape po deskách, převrhne křeslo, rozlije
skenici s broskvovým kompotem, sirup kape na židli, převrhne stolek se stohem brožur a not, rozbije
vázu)


         Helm   Co je to tady za bandu šašků! Samí cvoci! Ti by tak chtěli, aby se všechno
podělalo! Chaotisti! Chtějí vidět všechno v troskách! Nezastaví se před ničím. Všechno rozmlátí!
Těm je všechno jedno! Všechno zničí! Stůl! Desky! Polštáře! Celej barák! Až nezbyde nic!


            Lila   Co je s tebou? Přestaň, Helme!


                        (Běží k Helmovi, aby mu zabránila v ničení desek)


                     Přestaň!


                        (Zmatek)



                                                10.


                        (Chaos. Lila, Helm, Paul, všichni pěkně pocuchaní. Schwarzbeck, malý
človíček s kufříkem, stojí už delší dobu ve dveřích. Ostatní si ho všimnou až teď)


            Lila   (objeví pana Schwarzbecka) Kdo jste?


          Paul   (velkopansky) Buďte vítán, mahárádžo, vy zlostný tygře!


Schwarzbeck            Že ale přicházím v pravou chvíli.


          Paul   Žádný princ to není. To se pozná podle bot. Konzumní zboží. Já jsem znal nějakých
princů.


         Helm   (vyděšeně) Ach, pan Schwarzbeck!


          Paul   "Jako princ jsem se narodil,

                     jen šrajtofli jsem někam zahodil."


         Helm   Promiňte, pane Schwarzbecku, to už je osm?


Schwarzbeck            Čtvrt na devět.


         Helm   To je trapné. Musel jsem si poplést čas.


Schwarzbeck            Budova byla otevřená! Myslel jsem, že se tu trochu porozhlédnu. - Tohle jsou
tedy ty místnosti, které přicházejí v  úvahu. - (Paulovi) A vy jste tu do nynějška přebýval.


          Paul   (rozjařeně) Sídlil.


         Helm   (je mu to trapné) Myslím, pane Schwarzbecku, že si to tu nejdřív trochu projdeme,
při tom si o všem pohovoříme.


            Lila   Klidně si tu sedněte!


                        (Plácne přes prsty Anitu, která stále ještě tluče do piana)


                     Přestaň!


          Paul   (využívá Helmovy rozpačitosti) Ale ano, jen si sedněte. Popovídejte si! Pohovořte
si o mém případu! (Svalí se do pohovky)


                        (Lila se snaží odklidit z jedné židle roztrhané knihy a  časopisy, čistí je
od peří)


            Lila   (se snaží být vůči Schwarzbeckovi seriózní) Jen se podívejte, kolik cenných knih
pan Paul má!


          Paul   Ty už nepotřebuju. K čemu číst?


                        (Schwarzbeck si ho nechápavě prohlíží)


                     Jen to odvádí pozornost.


Schwarzbeck            Nechte to všechno na místě, nemáme o čem hovořit.


          Paul   Ale ano, musíte si pohovořit o tom, jak mé maso rozpustíte v  nic. Jen si udělejte
poradu.


            Lila   (se snaží být vážná) Nechcete si přece jen sednout? Odpočiňte si trochu!


Schwarzbeck            (si ji udiveně prohlíží) Pročpak? Vypadám tak unaveně?


            Lila   To ne.


         Helm   Od všech podkladů jsem vám nechal udělat kopie.


Schwarzbeck            Pak si je vezmu.


            Lila   Představ mě přece, prosím tě.


Schwarzbeck            Není třeba. Stačí se kouknout. Je na co se dívat. Jste jako rosnička!


            Lila   Jsem optimistka, proto mám na sobě vždycky něco zeleného. Cokoliv. Zelená je
barva naděje. Jednou boty, jednou náušnice, a kdyby to byl jen nazeleno namalovaný nehet - bez
něčeho zeleného nevyjdu z domu. Jednou jsem si obarvila nazeleno dokonce i spodní prádlo. Něco
zeleného na sobě  mít musím.


          Paul   Velice nadaná osoba.


Schwarzbeck            Mohu si domyslet, to je hned vidět.


            Lila   Shledávám vaše společné plány velice zajímavé!


Schwarzbeck            Za moc tahle zaprášená barabizna nestojí, ale přesto... ta poloha.


         Helm   V každém případě se z ní dá něco udělat.


          Paul   Já jsem svobodný člověk, nic nevlastním, mně nelze nic vzít!


                        (Schwarzbeck neposlouchá, běhá sem tam dokola, zastaví se u Anity)


Schwarzbeck            Ty jsi Pisulská!


            Lila   Vy ji znáte?


Schwarzbeck            Informoval jsem se! O poměrech v domě mám perfektní informace. (Helmovi, aby
to Paul neslyšel) V případě potřeby by nám mohla posloužit jako páka, eventuálně.


            Lila   (se chová celou dobu okázale) Ach, lidi tak rádi mluví o  druhých špatně.


Schwarzbeck            (se dělá hloupým) Ano?


            Lila   (vypadne z role, vybuchne) Chtějí vidět druhým do postele! K  podělání!


Schwarzbeck            (Paulovi) Poslyšte, vy, bude to požehnání, že vás odtud vytáhneme! Škvírami
pořád ještě proniká mýdlový prach! Už se připekl na všechen nábytek! Co to muselo být za rachot,
dřív, když byla dole v chodu drtička! To přece bylo v podstatě pro lidi nedůstojné bydlení.


          Paul   Tak tak.


         Helm   Vidíte! To říkám taky! Že musí pryč, je jasné. Ale já už se namáhám celý večer,
abych panu Paulovi vysvětlil, jakou výhodu to pro něho bude mít. On si pořád myslí, že vymění
špatně.


Schwarzbeck            Jak? On nechce?


         Helm   No - totiž -


Schwarzbeck            Vůbec nechce? To je mi novinka! Ujišťoval jste mě, že s tím od března můžeme
disponovat.


         Helm   Přitom je to v jeho zájmu.

Schwarzbeck            To je ale překvapení!


         Helm   Ano, já myslel taky...


Schwarzbeck            (jde k Paulovi) Co je to za pitomost? Když se jednou přestěhujete do
pořádnýho kvartýru, budete docela jiný člověk! Uvědomte si to!


          Paul   Jistě. Ale o to mi nejde.


Schwarzbeck            Tam přece bude taky mnohem světleji! Můžete si dát za okno květiny, primule
a hyacinty!... Stojíte tam a čicháte vůni květin. Trochu přírody do rodiny, to potěší i vaši paní.
Nebo snad nejste ženatý?


          Paul   Ale jo.


Schwarzbeck            Tak vidíte!


         Helm   (Schwarzbeckovi) Bydlí tu ještě slečna Luisa, ale to je jeho sestra.


Schwarzbeck            Té můžete taky ještě dopřát pár světlejších dnů.


          Paul   Moje paní je intelektuálka.


Schwarzbeck            Tím lépe. Ta má určitě zapotřebí trochu přírody a výhled na živou ulici.
Tady ze světa nic nevidí.


            Lila   (se zájmem) Vy jste ženatý?


          Paul   Ano, ale už drahný čas jsem svou ženu neviděl.


            Lila   To vám nevěřím! Vůbec nejste ženatý. Vy jste sám pro sebe! (Dívá se tázavě na
Helma)


         Helm   Já nevím.


Schwarzbeck            (poklepává na stěny) Překližka a přes to tapeta.


         Helm   To se dá lehko odstranit.


                        (Schwarzbeck a Helm obcházejí stěny, dívají se zkoumavě ke stropu atd.)


            Lila   (Paulovi) Jak to, že jste ji "drahný čas neviděl"?


          Paul   Přímo při svatební hostině jí vlezla pod sukni včela a bodla ji, a to, jak má
sestra trefně říká, na "nejdelikátnějším místě". Běžela domů. Já seděl ve svém bytě, ona ve svém,
mluvili jsme spolu po telefonu a ona mě ze všeho obvinila. Od té doby žijeme každý zvlášť.


            Lila   Ach!


          Paul   Od té doby jsem zůstal sám.


Schwarzbeck            Je tohle plynové potrubí?


         Helm   Nevím přesně. (Otočí se) Pane Paule, je tohle plynové potrubí?


          Paul   Původně bylo, ale mám dojem, že už v něm žádný plyn není. Ale můžete se sami
přesvědčit, je k tomu klíč, ukládal se vždycky do jedné z přihrádek.


Schwarzbeck            To je v pořádku. Nechte to.


          Paul   (aniž vstane) Jo, jo! Já se po něm podívám!


Schwarzbeck            Není třeba!


         Helm   Dík, pane Paule.


            Lila   Byli oddáni a hned o svatebním dnu šli od sebe, jen si to představ, Helme!


Schwarzbeck            Aspoň svatební noc se musí absolvovat, že, slečno? Co je to za skříň tam
nahoře?


         Helm   Nevím. K té se těžko dostaneme.

            Lila   (Helmovi) Já tam vylezu, když mi trochu pomůžeš.


                        (Helm pomáhá Lile, aby vylezla na skříňku s nástavbou. Lila sejme nahoře
bednění. Je vidět kolo s  kusem utrženého hnacího řemenu)


         Helm   Aha.


Schwarzbeck            Člověk musí o všem vědět, že jo, když se má na něčem podílet.


                        (Lila slézá dolů)


                     Že jste ale čiperná, slečno, a šetrná jste taky. Nenosíte podprsenku. Šetříte
od prádla.


            Lila   (se směje) Vy si ale opravdu všimnete všeho!


Schwarzbeck            Přitom mám jen jedno oko. Druhé mi vypíchli.


            Lila   No ne! A jak?


Schwarzbeck            To jsem byl prostě jednou zvědavý. Pic ho - a bylo pryč! Nevěříte?


            Lila   Které to je?


Schwarzbeck            Já vám ho ukážu, slečinko. (Sundá brýle a poklepá obloučkem do skleněného
oka)


            Lila   Na to se nemůžu dívat.


Schwarzbeck            Ale můžete to slyšet! Tik-tik! (Ještě jednou poklepe na skleněné oko)


            Lila   To je mi vás líto.


Schwarzbeck            Fakt? To nemůže být pravda, že by mě někdo litoval. Nikdy nikdo. Na to jsem
moc energický.


            Lila   Mně se vůbec nezdáte energický, pane Schwarzbecku.


Schwarzbeck            Ale dokážu být, slečno!


          Paul   Tady jsem našel klíč od plynového kohoutku.


Schwarzbeck            To nehořelo. Ale mrknem se na to.


         Helm   A já zatím napíšu vaše prohlášení, pane Paule.


                        (Helm jde s Lilou k psacímu stroji, píše. Schwarzbeck a Paul u plynového
potrubí, Schwarzbeck šroubuje a  zkouší uzávěr)


          Paul   (postává vedle něho) Zdá se, že vy jste tu hnacím motorem. Někdo musí být, kdo
dává věci do pohybu.


Schwarzbeck            Jo, to musí.


          Paul   Zatím jsem se bavil jen s tímhle mladým mužem. Je to velmi sympatický mladík.
Velmi! Ale má slabé nervy, právě jste to viděl! Nesnese zátěž. Škoda. Vy jste velice činorodý, nebo
se alespoň zdáte být.


Schwarzbeck            (odšrouboval zátku, čichá) Mrtvý přívod. Plyn veškerý žádný. (Zase ji
zašroubuje)


          Paul   Když je někdo tak činorodý jako vy, vzhlížím k němu s  nejvyšším respektem.


Schwarzbeck            (se dívá na Paula) Víte, co se mi na vás nelíbí? Že si strkáte papírky mezi
zuby.


          Paul   To dělám, ano. - Kdybych si já hledal partnera, obchodního partnera... Já nemám
žádný obchod... Ale to, co mi řekl on, znělo poněkud nejasně. Doteďka si nezašpinil ručičky, celé
roky jen tak posedával, jenom "přemýšlel", - to mi říkal. Trochu studoval, ekonomii, to je všechno.
Studoval, jak by se proměnila voda ve víno. Já to znám, se mnou to bylo taky tak. Ale s tím se
obchody nenadělají, z toho nic není, to vidíte na mně. Stačí se jen na mě podívat, a vidíte to
hned.


Schwarzbeck            (volá na Helma) Tady si poslechněte, co se o vás povídá!


         Helm   (stále zaměstnaný psaním) Cože? Já jsem neposlouchal.


Schwarzbeck            Pak mu to zopakujte, a hned do obou uší.


          Paul   (zpívá)

                     Voila, la vie,

                     takový život už je,

                     jednomu všechno vezme,

                     druhého podaruje.


         Helm   Co jste o mně říkal?


Schwarzbeck            (Helmovi) Teď si tu koukejte udělat jasno vy. Já mezitím vylezu tamhle
nahoru a omrknu, jestli by nebylo lepší celý strop strhnout. Pak bychom to mohli rozšířit přes dvě
poschodí. Tady to není moje věc. (Vyšplhá po hasičském žebříku, otevře dvířka ve stropě a zmizí v
nich)




                                                11.


          Paul   (se za ním dívá) Teď ještě vidím jeho nohu, a teď už nevidím nic. Teď budeme mít
chvilku klid. Oceánský klid, hluboký oceánský klid. (Ukazuje na pohovku) Uložte se tu! (Odklízí z
pohovky věci) A zujte si boty.


            Lila   Co vůbec chce tam nahoře najít?


          Paul   Mýdlový prach a mrtvé holuby. (Helmovi) Tak už se zujte!


         Helm   Já se nechci zout. A nechte mě. K čertu, proč se mám zrovna zouvat?


          Paul   Já tu nikdy nechodím obutý. Abych měl nohy uvězněné! Znetvořené! Podívejte se mi
na nohy. Na jednu a pak na druhou, nožičky princezny. (Lile) Nesmějte se. Tělo mám těžké, ale moje
nohy? Jako kočičí tlapky.


         Helm   Pořád mě chcete odvádět od věci. To už znám. Chci ve svém životě něco začít a vy mi
v tom bráníte.


          Paul   Obchody s tím vaším krátkonohým partnerem tam nahoře. Zvětšovat, rozšiřovat, kam
to povede? Pořád víc, pořád něco většího! Já vám řeknu, kam to vede: ke katastrofě. Dědeček ještě
pochytával zaběhlé psy a vařil z nich mýdlo...


         Helm   Nemluvte nesmysly!


          Paul   Všichni psi v téhle končině zmizeli, byli pryč! Zjednal si na to lidi, aby je
chytali. Však se o tom mluvilo. A tak to jde pořád dál, fabrika bude čím dál větší a pak vstrčí do
kotle mne! Mne a pár ostatních. Odpadu je dost. Všechno do kotle, všude samá výstavba. Ti takzvaní
přičinliví hodí nepřičinlivé do kotle, to je produktivní! A tak půjde všechno nahoru, všechno bude
čím dál lepší. Anita? Taky k ničemu.


            Lila   Takový přece Helm není!


         Helm   Lidé jako vy nebudou potřební v  žádné  společnosti. Jste parazit a vaše sestra
taky!


            Lila   Nevěřte mu ani slovo.


         Helm   Vy nežijete!


          Paul   Já nežiju!


         Helm   Ne.


                        (Mlčení)


          Paul   Anito, slyšela jsi? Tenhle mladý pán říká, že já nežiju. Znáš mě?

                        (Anita přikyvuje)


                     Já ti teď podám ruku. (Podá Anitě ruku) Otáčím hlavou sem a  tam! Nadouvám
tváře! A teď poskočím! Vidělas to!


                        (Rychle jí zezadu nadzdvihne sukně, Anita se prudce otočí)


                     Vidíš - tohle jsem já. A on řekne, že nežiju! To bych pak musel být mrtvý.
(Plácne sebou před Anitou na podlahu)


            Lila   (Helmovi) Ach, ty jsi strašný. - Pane Paule, raději vstaňte. Prosím vás!


                        (Paul se nehýbá. Mlčení. Pak se náhle vztyčí a třese se smíchem. Anita se
směje s ním)


          Paul   Vidíte, selátko se rozesmálo! Viděl jste to? To je důkaz, že žiju.


         Helm   K čertu, nechte už toho šaškování. Chci jen, abyste už byl odtud, a to co nejdřív!


                        (Mlčení)


          Paul   Dobrá, rozumím.


         Helm   To doufám!


          Paul   Jdu, ustoupím z cesty.


         Helm   Kdy přesně?


          Paul   Jdu. Jdu hned teď.


         Helm   O žádném "teď" nabyla řeč.


          Paul   Okamžitě. Kde mám boty? (Paul si obouvá boty) Nic mi to nevadí! Vyjdu z těchto
dveří a dolů po schodech a přes dvůr branou na ulici. K tomu potřebuju pevnou obuv. A vy tu
rozestavte ty své kotle. (Vyhrabe odněkud plášť a obléká se)


            Lila   To chcete tak najednou pryč?


                        (Paul zdvihne ruce nad hlavu v tázavém gestu)


                     Nemůžete přece pryč! Vždyť prší! - Helme!


         Helm   Pane Paule, vy víte, že jsem to  takhle  nemyslel!


          Paul   Půjdu pěšky na nádraží. Strávím noc v čekárně. Prosím, vážená slečno, až se vrátí
moje sestra z Aidy, sdělte jí, že jsem odešel. Sedím v čekárně. Až tam zavřou, o půlnoci, potom
půjdu... Ne, na veřejnou lavičku před nádražím si nelehnu!


            Lila   Co se to najednou stalo?


          Paul   Ne! Vezmu si s sebou židli. (Uchopí jednu z židlí)


            Lila   Nemůžete přece zůstat na nádraží!


          Paul   Jsem svobodný člověk, postavím si židli na nějaké chráněné místo a sednu si na ni.


         Helm   Ale pane Paule...


          Paul   Jsem svobodný člověk? Ano, jsem svobodný člověk! Nelpím na majetku! Nechám vám
všechno! Dokázal jsem svým dosavadním životem, že na majetku nelpím. Všechno jsem dal pryč... až na
klavír. To vy nepochopíte, mladíku.


                        (Všimne si Anity, která tam úzkostlivě dřepí)


                     Anito! Už mě nenajdeš. Až zazvoníš, vyjde nějaká nafintěná panská a jízlivě se
tě zeptá: Co si přejete? A plácne tě přes tvé hezoučké, chtivé ručičky, které už nebudou smět po
všem chňapat! A nebudeš smět vyplazovat jazyk a zdvíhat sukni! Buď sbohem, mé selátko!


            Lila   Helmute, nesmíš ho nechat jen tak odejít!


         Helm   Já přece nechci, aby odtud takhle utíkal, má se přestěhovat!


          Paul   (Anitě) Ty nádherné člověčí dítě! Jdi domů! Jdi do své studené postele a zahřej
se!


         Helm   Teď mě ještě jednou vyslechněte, pane Paule! Tak mě přece poslouchejte, pane Paule!
(Běží ke dveřím) To je proti zdravému rozumu, jak se chováte. Já vás jednoduše nepustím ven.


          Paul   (zdvíhá židli) To je moje cesta, a tou odtud vyjdu!


         Helm   Ne, zůstanete tady!


          Paul   Nikdo mě nezadrží.


         Helm   To nebude k ničemu, když teď odejdete! Musíte mi přece -

          Paul   (mu přetrhne pánovitě řeč) Kdo žije, překáží! (Vyjde ven, zvenčí je slyšet jeho
výsměšné volání) Kdo žije, překáží!



                                                12.


            Lila   Vždyť je to starý člověk, a venku prší!


         Helm   Za to já přece nemůžu!


            Lila   Na nádraží! Tak daleko s tou těžkou židlí ani nedojde.


         Helm   Moh ji nechat, kde byla.


            Lila   A já ti přinesla schválně krupicovou kaši! (Vztekle hodí tašku na zem a šlape po
ní)


         Helm   Můžeš tu obludu přivolat zpátky. Vem si deštník, aby nezmokl.


            Lila   (zlostně) To taky udělám! (Vyběhne ze dveří)


                                                13.


         Helm   (se rozhlíží bezradně kolem. Anitě, která na něho ustrašeně hledí) Domů!


                        (Anita se nehýbá)


                     Co vlastně chceš? Syp, běž domů! (Křičí) Máš jít domů!


                        (Anita se nehýbá)


                     Jinak přijde tvoje máma a odvede si tě. Jinak ti nabije, slyšíš? Jak se
jmenuješ?


         Anita   Anita.


         Helm   (vztekle) No jo, vždyť to vím! Vím to... Anita... Seňorita... (Výsměšně) Krásná
seňorita. Musíš ale domů! Nerozumíš ničemu... pan Paul... už jde... a roztáhne hubu a spolkne tě.



                                                14.


Schwarzbeck            (slézá po žebříku) Jsem jak napudrovaný... Nahoře na trámoví leží aspoň
deset centimetrů prachu... a v té tmě jsem - bác ho! Neslyšel jste to? Palice zaduněla... Kam se
poděl ten línej smraďoch?


         Helm   Odešel.


Schwarzbeck            Snad ne nadlouho? To by byla škoda, ne? A kde je ta vaše legrační slečna z
varieté?


         Helm   Ta taky odešla.


Schwarzbeck            Hrome, to jsme tedy dopadli.


         Helm   Chce ho přivést zpátky.


Schwarzbeck            No, to není  moje  věc, že? Je to  vaše  věc, že jo? Ale teď mi řekněte, kdy
se ten pán definitivně vystěhuje?


         Helm   To nevím.


Schwarzbeck            Jak, nevím? Já vás s ním přece nechal kvůli tomu pěkně o  samotě, abyste tu
šmodrchanici rozmotal. Aby už bylo jasno! Nedrážděte mi nervy! Bude to příští měsíc nebo kdy?


         Helm   Ano, - ne. Je tu ještě jedna potíž... bydlí už tak dlouho v téhle budově...


Schwarzbeck            To vím, a co s tím?


         Helm   ...nejdřív v předním traktu, za dob mého dědečka, a teď už bůhvíjak dlouho tady
vzadu. A to tu pak hraje roli jakési zvykové právo... myslím si.


Schwarzbeck            Jak to má v nájemní smlouvě, jestli se můžu zeptat.


         Helm   Nájemní smlouvu nemá.


Schwarzbeck            Nemá? Žádnou smlouvu? Fakt ne?


         Helm   Ne.


Schwarzbeck            Člověče, vy jste se zbláznil, a to mi říkáte teprve teď! Bez nájemní smlouvy
si tady bydlí v továrních prostorách!


         Helm   Víte... to není tak jednoduché...


Schwarzbeck            Je to jednoduché jako facka! Žádná nájemní smlouva! Člověče, člověče, vy s
těmi svými věčnými ohledy! - Je mi to čím dál jasnější! Až doteďka mi to tak nepřišlo. Takhle se
přece nedá nic pořádného rozjet. Jestli očekáváte, že se budu na tom podniku podílet a strkat do
něj peníze, já jsem peníze na ulici nenašel, já musel každou marku tvrdě vydělat, že? Taková věc
musí mít hlavu a patu. - Kde je ten chlap teď?


         Helm   Nevím. - Šel na nádraží, říkal.

Schwarzbeck            Neřekl, kdy se zase hodlá objevit?


                        (Helm krčí rameny)


                     Tak to nám hraje do noty! Můžeme mezitím nerušeně uvolnit stěnu. A tu druhou
taky. Chci zjistit, kam ty roury vedou, pro přestavbu to není zanedbatelné. (Pokouší se hnout
klavírem) Šoupněte to kousek se mnou. Jen půl metru, abychom se tam dostali. (Oba strkají klavír)
Krucifix, to je ale tíha. (Otevře víko klavíru, prohlíží si klávesnici, vidí něco, co se mu hnusí,
přejede prsty přes klávesnici, pak víko opět zavře) To je dokonce ještě stará pianola. Podívejte
se, tady je válec, a tady dole jsou k tomu pedály... Těmi se to ovládá, a člověk může přitom
spokojeně čumět do  vzduchu za zvuku valčíku. - Šoupněte to ještě kousek. - A vedle v salonu si
myslí, jakej že to hraje prima pianista.


         Helm   Slečna Luisa hrála ale sama na klavír a nejen Valčík panenek, to vím.


Schwarzbeck            Hudba je pěkná věc. Takovou předehru od Rossiniho, to si dám líbit.
Vytáhněte tu šňůru, ten vařič by nám spad do toho svinstva!


                        (Helm vytáhne šňůru. Chce postavit vařič někam jinam, vezme jej, drží ho v
rukou, nenachází, kam by ho postavil. Dá ho zpátky na klavír. Schwarzbeck ho pozorně sleduje)


         Helm   (aby zakryl rozpaky) Tamhle vidím, kam roura vede!


Schwarzbeck            Vařič na pianole, klávesy zablemtané bramborouvou kaší, a to si říkají
kulturní lidé, hrůza!


         Helm   (se zlobí) Přijde na to, co se tím myslí... Kulturními lidmi, pane Schwarzbecku,
podle mého názoru v každém případě jsou.


Schwarzbeck            Snad k nim ještě nechováte sympatie a nemáte pro ně porozumění? Pro takovej
druh lidí? To já jsem pak ve vašich očích šosák?


         Helm   Ale ne, pane Schwarzbecku!


Schwarzbeck            Skoro to tak vypadá.


         Helm   Určitě ne! Ale o panu Paulovi se v naší rodině vždycky tolik mluvilo, to pak
vzniknou v dětské fantazii představy...


Schwarzbeck            Paul a líná kůže rýmovat se může - to je moje fantazie. Pojďme to odšoupnout
ještě kousek dál!


                        (Šoupají klavírem)


         Helm   Obrovské pravěké zvíře... nevím, jestli pochopíte, co mám na mysli... impozantní,
těžkopádná obluda s otevřenou tlamou... něco takového jsem si představoval... která všechno pohltí.


Schwarzbeck            (se zastaví) Obluda... o tom tu přece nebyla řeč. Řeč je o tom, že ty máš
hubu nakřivo. To neodvolám. Ty nechceš být ten zlý - ať si přijde Schwarzbeck a ty lidi odtud
vystrnadí, ten to udělá s rozkoší, není tak útlocitný, ten beran. Jen ať to udělá on. A potom, až
všechno pofrčí, můžeš si ještě dovolit ronit nad nimi slzy.


         Helm   Ale já jsem přece -


Schwarzbeck            Nechme toho. Šoupej radši! Ještě trošku a ještě. Už jsme se pěkně rozjeli.
Vyšoupnout to tak rovnou ven, mohli jsme mít začátek za sebou. My jsme chlapi od rány, neé? Jsme
přece, neé?


         Helm   (se vzchopí) Ano, pane Schwarzbecku. To jsme!


                        (Šoupají a vyklízejí místnost)



P ř e s t á v k a


                                                15.


(Helm a Schwarzbeck jsou zaměstnáni šoupáním nábytku. Podle stavu místnosti lze odhadnout, že
uplynulo asi půl hodiny. Anita rozstříhává v koutě nějakou knihu. Lila tam stojí s mokrými vlasy, z
pláště jí kape voda)


            Lila   Teď mě poslouchejte! Nechte teď toho vyklízení a poslouchejte mě! Proletěl
vzduchem...


                        (Helm přestane šoupat nábytek)


                     ...slyšela zaskřípat brzdy a taktak ještě uviděla, jak vysokým obloukem
proletěl vzduchem.


                        (Schwarzbeck ustane v práci, ne tak ze zájmu, ale protože nemůže sám
nábytek šoupat)


            Lila   Nemůžete to tady přece všechno tak jednoduše přeházet!


Schwarzbeck            Nemějte péči, chceme tu jen něco vyměřit.


         Helm   Vidělas ho ještě?


            Lila   Velký silný muž. A starý. Náraz ho vyhodil do vzduchu, potom ležel na mokrém
chodníku a ani se nepohnul.


         Helm   Proboha.


            Lila   Když jsem tam přišla, sanitka právě odjížděla. Byla tam policie a chumel lidí,
jedna paní mi všechno vylíčila.


         Helm   Víš, kam ho odvezli?


            Lila   To nevím. Ta paní povídala, že už v něm nebyla špetka života. Saniťáci ho rovnou
zabalili do deky.


         Helm   Kam ho odvezli?


            Lila   To nevím.


         Helm   Tak musíme zavolat policii.


Schwarzbeck            Momentíček! V které ulici se to stalo, slečno?


            Lila   Na Münsterstraße, na rohu Ackermannovy.


Schwarzbeck            Pak to nebyl on.


                        (Lila a Helm na něho udiveně zírají)


                     (Helmovi) Pojďte! (Chce dál vyklízet místnost)


            Lila   Určitě to byl on! Velký tlustý člověk a starý!


Schwarzbeck            Münsterstraße nevede k nádraží.


            Lila   Mohl jít kamkoli, já se přece taky dala tím směrem, abych ho našla. Jako bych
měla nějaké tušení...


Schwarzbeck            (Helmovi) Vy se celý třesete! Sedněte si tady do fotelu.


         Helm   Ne, ne, teď nemůžu sedět. (Lile) A ty se na mě v jednom kuse díváš, jako bych ho
přejel já.


            Lila   Byl přece tak strašně rozčilený, takže se nejspíš hnal přes ulici, rovnou pod
auto. A do toho ten déšť.


         Helm   Ale co bych se... moje vina to není.


            Lila   Všechno jen kvůli téhle díře!


                        (Schwarzbeck si oklepává šaty, hledá klobouk a chystá se k odchodu)


Schwarzbeck            (Helmovi) Slečinka má bujnou fantazii, asi to chytla v nějakým tom varieté,
nebo kde je. Ale já si myslím: Teď toho nech, Willy, teď bude nejlepší zdvihnout kotvy. Všechno
jsem si tu prohlédl, a i když mám jedno oko skleněné, tím druhým jsem viděl dost. A udělal jsem si
o tom svůj vlastní obraz. Teď nechávám na vás, co dokážete, do zítřka. Zítra v poledne mi
zavolejte: Pane Schwarzbecku, všechno je v pořádku. A potom řeknu: Dobrá, sepíšeme smlouvu, jdu do
toho. Do zítřejšího poledne to musím vědět, jinak bude pozdě. Musím se totiž taky rozhodnout,
myslím tím, jestli půjdu do party s vámi, nebo investuju peníze jinam. To si přece musíme
rozmyslet, ne?


         Helm   Ano, ano, samozřejmě.


Schwarzbeck            To přece chápete.


         Helm   Ano. Ano.


Schwarzbeck            Tak do zítřejšího poledne. Ale mezi dvanáctou a jednou, dopoledne jsem na
stavbě a odpoledne taky. A když ne, tak ne. Šmytec. (Odchází)



                                                16.


            Lila   Tenhle Schwarzbeck si jednoduše odejde - jemu je to jedno. Přitom je to kvůli
němu.


         Helm   (zvolá ulekaně) Ach, a Luisa! Ta stará bába se za chvilku vrátí!


            Lila   Radši se ztratíme.


         Helm   To nejde. Ona o ničem neví. Zčistajasna jí zmizí bratr.


            Lila   Třeba se jen ztratil.


         Helm   Myslíš?


            Lila   Najdu telefon a obvolám všechny nemocnice!


         Helm   To udělej! (Lekne se) To by byl ještě větší průšvih! Takhle bych ho už vůbec
nedostal ven. Kdyby se zranil a měl něco zlomeného, to by se pak táhlo věčně! To by pak byl se
Schwarzbeckem amen.

            Lila   Stejně za moc nestojí. Najdi si někoho jiného.


         Helm   Nestojí za moc! To není jen tak, s touhle zříceninou.


            Lila   No jo, kdyby ale pan Paul - myslím - kdyby už nebyl - pak by tu už nepotřeboval
bydlet. Pak by bylo všechno jednoduché. A  jeho sestra by se jistě radši přestěhovala jinam.


         Helm   Jak to myslíš?


            Lila   No, jen tak uvažuju.


         Helm   Mám se snad radovat, že je mrtev?


            Lila   Ne zrovna radovat! Ale jestli je tak jako tak mrtev -


                        (Helm se na ni upřeně dívá)


                     Jednodušší by to bylo. Když se tak jako tak má vystěhovat a  jen z trucu to
nechce udělat. Kolem toho se to přece celý večer točilo.


         Helm   (se dívá na Lilu) Raději přestaň.


            Lila   Teď si snad ještě budeš myslet, že jsem cynická! Chci ti jen říct, aby sis
nezoufal!


                        (Mlčení)


                     Já tím vinna nejsem! Já jsem ho přece ven neposlala!


         Helm   (triumfuje) Já jsem vinen! Sama jsi to teď řekla. Já! Já!


            Lila   Už sama nevím. Já si celý tenhle večer představovala jinak.


         Helm   Já taky.


            Lila   Jakpak?


                        (Helm ji obejme)

                     Teď na všechno zapomeň! Zapomeň na celý svět. Můžeš přece jednou na celý svět
zapomenout. Na všechno!


                        (Dlouhé mlčení)


                     A pak zavoláme a poptáme se.



                                                17.


                        (Dveře se tiše otevřou. Vstoupí Paul. Nedívá se na Helma a Lilu, kteří se
objímají. Jde tiše, jako náměsíčný, ke sporáku. Postaví na něj konvici. Lila a  Helm si ho všimnou
až teď, když konvice zarachotí. Dlouhou dobu ho mlčky pozorují, jak šuká kolem sporáku - jako by to
byl nějaký duch)


          Paul   (vrčí) Vy jste tu ještě.


            Lila   To nebyl on! Tak je to v suchu. Můžeš být rád! Teď je všechno v pořádku a můžeme
se radovat. Všichni tři!


         Helm   A pan Schwarzbeck je pryč.


            Lila   To je taky dobře! To je báječné!


         Helm   (vztekle) Je to k vzteku, že pan Schwarzbeck odešel... a za takových okolností!


            Lila   Já na něj přece byla jako med!


         Helm   S tou tragédií na ulici jsi mu šla na nervy. Mně taky.


            Lila   Jednou řekneš, že se mám snažit. A pak zase, že jdu všem na nervy. U tebe člověk
nikdy neví. Ty jen hledáš, na koho bys svalil vinu! Teď mi to došlo! - To děláš pořád!


         Helm   (vztekle) Tys ještě nikdy za nic neodpovídala. Děláš všechno jen ze zvědavosti!
Chceš pořád něco nového, pořád někam jinam!

            Lila   (stejně zlostně) Pomáhám lidem!


         Helm   Promiň.


                        (Paulovi, který si, aniž je vzal na vědomí, lehl na pohovku)


                     Bohužel tu ještě musím zůstat, pane Paule... a ten klavír... za to nemůžu.
Když jste byl pryč, měl jsem delší rozhovor s  panem Schwarzbeckem... Pan Schwarzbeck mi takříkajíc
dal ultimátum... myslím tím, co se týká továrních místností. Musíme se spolu na každý pád ještě
dnes večer dohodnout. (Přehnaně vesele, ironicky) Uznávám, že jsem ve vašich rukou, moje budoucnost
závisí na vašem laskavém podpisu. Je dobře, že jste zase tady. Už jsem si představoval, že tu bez
toho vašeho podpisu zcepením a vás už jsem viděl na onom světě.


          Paul   (ospale) Cože?


         Helm   (ztratí sebeovládání, křičí) Poslouchejte mě. Musím mít něco v ruce!


          Paul   Anito, jdi domů!


                        (Anita váhavě vstane)


            Lila   Ty jsi rozstříhala celou knihu, proboha! Pane Paule!


          Paul   (ospale) Jo, jo, to ona ráda.


            Lila   (si prohlíží rozstříhané pestré obrázky) Co to je? Játra alkoholika... Nádor...
Střevní trakt... To jsou anatomické obrázky!


          Paul   Jo, jo. Jdi domů, Anito.


            Lila   Nejspíš se bojí mámy.


                        (Anita se nehýbe z místa)

                     Kdy se vrátí? Do kolika pracuje?


                        (Anita neodpovídá)


         Helm   (se chce Anity zbavit, zlostně) Tak ji odveď ty!


          Paul   Obrázky nastrkáme tam vpředu do schránek... svaté obrázky!



                                                18.


                        (Luisa vchází do dveří se židlí, kterou si s sebou vzal Paul)


         Luisa   (vyčítavě) Naše židle stála na schodech! (Tázavě se rozhlíží)


         Helm   (když nikdo neodpovídá) Ach, dobrý večer, slečno Luiso, tak vy už jste doma a já
jsem ještě pořád u vás... Ano... to s tou židlí... to je...


         Luisa   Viděla jsem ji stát vedle železných schodů, když jsem se ještě chtěla podívat,
jestli je venkovní okno zavřené.


            Lila   (křičí rozhořčeně na Paula) Co? Tak vy jste vůbec nebyl na ulici?


         Luisa   A co se stalo s naším stolem? A s klavírem! Všechno je zapatlané!


            Lila   (křičí) To jste dřepěl jen tak za zábradlím, celou tu dobu, a  ven nevytáh paty?
To jste mě přímo viděl, jak jsem se hnala za vámi, abych vás našla! Takhle si ze mě utahovat!


         Luisa   Proč ta slečna na mého bratra tak křičí? Já tu slečnu neznám, pane Helme!


         Helm   To je slečna Lila Schöpsová.


            Lila   (se vrhne na Paulův kabát a zdvíhá ho do výše) Kabát není ani trochu namoklý,
teď to teprve vidím. A já se honím hodinu v  dešti, jen kvůli vám! Mohl jste mě přece zavolat
zpátky! Klidně si tam sedíte potmě a v suchu a ani nemuknete!


         Luisa   Můj bratr seděl potmě?


                        (Paul mávne rukou)


         Luisa   No tak Paule, co se tu přihodilo?


                        (Paul mávne ospale rukou. Helm přejde k Lile, vezme jí Paulův plášť a věší
ho na věšák)


            Lila   (tvrdošíjně) Já se už takhle nenechám tahat za nos!


         Helm   (Lile) Tak už se uklidni! - Ano, slečno Luiso, dnešní večer se bohužel trošínku
zamotal.


         Luisa   A už tu zase straší ta příšera od Pisulské!


         Helm   Přišla, a my nevěděli...


         Luisa   Zmiz okamžitě domů! Už jsi zase rozstříhala jednu z těch drahocenných knih!


                        (Anita si chrání rukou obličej, napůl aby se bránila před ranami, napůl aby
skryla rozpaky a slzy)


                     Ona si rozstříhá snad všechny naše knihy, hlavně ty drahé anatomické! Ty
obrázky tam jsou pro vědecké účely, ne pro lidi, kteří to nemají v hlavě v pořádku. Tajně je sebere
a hází je lidem do schránek na dopisy.


            Lila   Ona za to nemůže. Pan Paul jí dal nůžky sám.


         Luisa   Nevím, co tady pohledáváte. Jste krajně nezdvořilá!


                        (Mlčení. Luisa svléká plášť, pokládá na stůl kabelku, jen pomalu se
uklidňuje)


         Helm   Už vás nebudu dlouho rušit... jo... Doufám, že se vám opera líbila.


         Luisa   Moc! (Paulovi, zatímco uklízí) Paule, tys měl samozřejmě pravdu. Radames, ten host
z Düsseldorfu, měl v krku knedlík. Slečna Möllerová si toho nevšimla, ta ty rozdíly vůbec neslyší.
(Vybalí z tašky střevíce, které si přezouvala v šatně, a gramofonovou desku) Já ji na to
neupozornila. - Když mi věnovala tu vstupenku... dostala ji taky zadarmo, ale přesto...


                        (Helmovi její vyprávění brání v tom, aby se znovu na Paula obrátil se svou
záležitostí)


                     (Napůl Helmovi, napůl Paulovi) A tu desku mi taky věnovala, průřez Aidou.
Trochu jsme okukovaly u stánku vedle pokladny, tam jsme ji objevily. Na desce zpívá Peter Anders a
ze mne jednoduše vylítlo: V tomhle obsazení bych Aidu jednou ráda slyšela. A tak mi desku věnovala.
Byla ovšem zlevněná. Nejradši bych si ji hned poslechla, to si dovedeš představit. Strašně se na to
těším. Ale k tomu bych musela mít trochu klidu.


         Helm   Potřebuju ještě na chvilku pana Paula, protože doufám, že už jsme se mezitím
shodli...


         Luisa   (ho chce odvést od věci) Ta slečna s tím ostrým hlasem není doufám vaše nevěsta?


         Helm   S tím si nelamte hlavu, slečno Luiso.


         Luisa   Sice jí to sluší, ale je bohužel trochu nevychovaná.


         Helm   Jen tak to z ní vylítlo, opravdu, to neberte tak zle, slečno Luiso.


         Luisa   To je otázka výchovy. Ona za to nemůže. - (Lile) Určitě si na něj myslíte.


            Lila   (vybuchne vztekem) Já vám teď povím, na co myslím. Že už vás brzy nebudu mít na
očích, slečno Luiso. "Slečno!", "Slečno!", už jen když to slovo slyším! K čemu vůbec jsou tihle
staří lidé se svými vrtochy. A ten smrad tady - to se nedá vydržet!


          Paul   (volá) Chce být herečkou!


         Helm   Ne, ne. Je přece zdravotní sestra.


          Paul   To byl monolog číslo dvě: vztek.


         Helm   (Lile) Nechoď pryč, Lilo!


            Lila   (Helmovi) Zůstanu jen kvůli tobě.


         Luisa   Jestli Paul říká herečka, určitě to souhlasí. On je vynikající psycholog.
Znalosti, které má v různých oborech, to se hned tak nenajde.


         Helm   Ano.


            Lila   Pro mě jste vzduch!


         Helm   Škoda, že je neumí užitečněji využít.


         Luisa   Užitečněji? Nad to je přece  povznesený !


         Helm   Užitečněji pro druhé.


         Luisa   Každý si k němu může přijít pro radu. I vy jste kvůli tomu přišel.


         Helm   Ne, vlastně ne.


            Lila   Pro mě jste vzduch!


         Luisa   Můj bratr mohl zastávat jakékoliv povolání. Velice dlouho se rozmýšlel, a taky
dlouho studoval, nejrůznější obory, ne jenom úzce jeden směr, a my měli tenkrát ještě velkou
továrnu po rodičích - tam mohl dělat všechno! Ale on se zahloubával čím dál víc do svých
filozofických myšlenek, až nakonec vyvinul evoluční teorii.

         Helm   (překvapeně) Evoluční teorii?


         Luisa   Ne, tomu byste, myslím, neporozuměl. Je to tak, Paule?


          Paul   (v polospánku) Co?


         Luisa   Každé povolání mohl vykonávat.


         Helm   Jaké?


         Luisa   Každé!


         Helm   Jaké?


                        (Když Luisa uraženě mlčí)


                     Lékaře?


         Luisa   Lékař! To není nic zvláštního! Na lékaři přece nic zvláštního nenajdete!


         Helm   Přesto...


         Luisa   Co je na tom zvláštního? Už deset let chodím k doktoru Strachmanovi se svým
kolenem. A pořád mi jen říká: To je podmíněno vaší konstitucí, slečno Luiso. - No, a takový
chirurg... U chirurga jde jen o zručnost, o nic víc! Všechno ostatní... (Mávne rukou) No, anatomii
Paul, pravda, vzdal, to bylo na něj moc.


                        (Helm nechce dál pokračovat, běhá nervózně sem a  tam)


                     Většina lidí je nadaná jen na něco - pokud vůbec! Ale Paul umí prostě všechno.


         Helm   Něčím se člověk zabývat má!


         Luisa   Dějinami umění?


         Helm   Úplně jedno, čím. Může třeba pracovat v muzeu.


         Luisa   Ach, v muzeu, to je přece jako v archivu!


            Lila   Tihle dva patří sami do muzea.


         Helm   Čímkoliv! Vstát z lenošky, vyjít z domu! Rozhlédnout se venku, jak se mění svět.
Právě teď se totiž mění tak fantasticky.


         Luisa   To právě Paul vůbec nepotřebuje! Nemusí kvůli tomu chodit ven a být při tom!
Nemusí to vidět! On vypravuje a vypravuje, a jak jsem mu po všechny ty roky naslouchala, vždycky
jsem si říkala, že v jeho vyprávění je celý svět, celý svět že mi vypravuje.


            Lila   (Helmovi, mimochodem) Já tu nejsem! (Zasune si sluchátka walkmana do uší)


         Luisa   Všechno vzniká a vyvíjí se a zaniká a mění se a znovu oživuje v jeho hlavě. Je to
nádherné! To dělal už jako dítě! Seděl vzpřímen v postýlce a vyprávěl a my vedle tiskli hlavy na
zeď.


            Lila   (mluví schválně nahlas větu z lekce na kazetě) Apakah di sini ada dokter. -
Musím vyhledat doktora. Saya harus pergi ke dokter? - Je tu nějaký doktor? Berapa lama saya harus
tinggal? - Jak dlouho se tu musím zdržet?


         Helm   (Paulovi, přestane Luisu poslouchat) Tady, pane Paule, je ta listina. (Dojde k
psacímu stroji a prudce z něj vytáhne papír se souhlasným vyjádřením a drží jej Paulovi před
obličejem) Tady, pane Paule, je ta listina!


            Lila   (na chvilku sejme z hlavy sluchátka) No konečně! (Opět si je nasadí)


          Paul   Není tu žádný inkoust.


         Luisa   Že jste ale netrpělivý, to je na vás vidět. Sednout byste si už pravděpodobně
nechtěl, mám dojem, že jste už chtěl dávno odejít.


          Paul   Ne, ne, pan Helm nás ještě nechce opustit.


         Luisa   Ne? Já ovšem nevím, co jste vy dva spolu dohodli. Nemám, pravda, nejmenší tušení,
k čemu tady během mé nepřítomnosti došlo. Snědli jste aspoň ty nudle?


          Paul   Ano.


         Luisa   Doufám, že jste si je ohřáli a nespolykali je studené, jak to děláš, když nedávám
pozor. (Helmovi) Je při jídle tak hltavý!


         Helm   (poklepe na papír) Pane Paule!


          Paul   Chce mít můj podpis! Chce, abych se podepsal pod jeden důležitý dokument. Ale
inkoust vyschl, v lahvičce není ani kapka. Sám to vidíte: strkám tam pero a nachytají se na ně jen
samé chlupy. Však už jsem taky dlouho nic nepsal.


         Helm   Tady, vezměte si mé plnicí.


         Luisa   Nevím, co tam chceš napsat, Paule, ale ty jistě uděláš, co je správné.


          Paul   Jen svoje jméno.


         Luisa   Snad to není kvůli bytu, Paule? Pane Helme, přece nás nechcete vyhnat z našich
místností? To byste přece neudělal! To přece nejde! Já tenkrát přitáhla Paula z Berlína sem, aby tu
měl pořádný byt.


         Helm   Dostanete v předním traktu mnohem lepší.


         Luisa   Na to se ale musí nejdřív někdo zeptat mne!


         Helm   Slečno Luiso...


         Luisa   To nepřipadá v úvahu! To vůbec nepřipadá v úvahu!


         Helm   Slečno Luiso... váš bratr a já...


         Luisa   To nepodepíšeš, Paule! Tak vy jste se dokonce zpunktovali s  tou Pisulskou! To
bych od vás neočekávala!


          Paul   Píši... podepsal jsem! Vracím vám vaše pero.


         Helm   (s ulehčením) Tisíceré díky, pane Paule! Je to pro mě tak důležité! Jsem na tom ve
všem - ano  ve všem  závislý.


         Luisa   Paule, jak jsi mohl! -


                        (Chytne náhle Anitu vztekle za rameno)


                     A ty neřáde malá teď půjdeš konečně domů!


                        (Postrkuje Anitu ke dveřím)


                     A já se postarám o to, aby tě tvoje matka zavřela a tys jí už víckrát
neutekla!


                        (Odchází s ní)



                                                19.


          Paul   Sežral jsem to! (Žvýká a šklebí se)


                        (Helm nepostřehl, že si Paul vstrčil smlouvu do úst. Němě přihlíží, jak
žvýká a polyká)


         Helm   Vaše prohlášení...


          Paul   Je v mých útrobách. (Šklebí se na Helma)


                        (Lila pozoruje Helma, bouřlivě se rozesměje)


         Helm   (se chvěje zlostí, změněným hlasem) Vstaň! Vstaň z mé židle!

          Paul   Zdědil jsi i židli? Škoda, že na ní sedím a je mi dobře. A  zadnicí ji dokonce
ještě přesahuju.


         Helm   Vstaň!


          Paul   Počkej, mám dojem, že jsem k ní přirostl. Počkej - ne, mám dojem, že nechci.


         Helm   Vstaň!


          Paul   To záleží na mé vůli, jestli ano nebo ne, jestli přenesu svých sto dvacet kilo z
jednoho místa nebo nepřenesu.


         Helm   Jestli tě nedostanu odtud vcelku, dostanu tě ven po kusech.


          Paul   Tak začni.


         Helm   Jedno kilo za druhým.


          Paul   Na to si ale budeš muset vzít můž. Nebo nůžky na drůbež.


            Lila   Tamhle leží nůž.


          Paul   A budeš mě muset zapíchnout a rozporcovat.


         Helm   (namíří doopravdy na Paula nůž) Ty ubohý panáku! Shnilá zdechlino - ty vycpanino!


                        (Paul mávne ospale rukou)


         Helm   Když do tebe píchnu, nevyteče ani kapka krve.


            Lila   Do toho, zkus to!


          Paul   Neví, odkud má začít.


            Lila   (Paulovi) A ty se nehodláš bránit?


          Paul   Ne, nehodlám se bránit, ani ruku nepozvednu, ani malíčkem nehnu pro výstrahu!

            Lila   Nic si nenechte líbit.


          Paul   Teď se mu vytočily panenky a neví, co se mu honí hlavou.

                        (Hodí po Helmovi pantofel)


                     Tady máš mou nohu!


                        (Helm pantofel odhodí)


                     Och, moje noha ještě drží, teď to vidím. Ale už se trochu viklá.


         Helm   Já tě... já tě voddělám!


          Paul   Pěkně řečeno, krásný výraz. - On se potí. (Lile) Podívej se na něj, ty zelená
skoronevěsto. Vždyť on vůbec nic nedělá, nehýbe se z místa. A pot mu stéká po obličeji do úst.
Dostal škytavku. Podej mu ručník!


         Helm   Já to udělám, já to udělám...


          Paul   Přines mu ručník, otři mu čelo, pro samý pot už nevidí.


                        (Helm učiní agresivně bozmocný pohyb. Lila se směje)


         Helm   Nesměj se!


            Lila   Skáčeš jako pérák.


          Paul   (po něm hodí druhou pantoflí) Chytej!


         Helm   Ty otrapo, ty příživníku, ty smradlavá mrtvolo, já tě rozsekám, rozlámu ti kosti,
rozpářu tě na cucky, roztrhám na kusy, pryč, pryč s tebou!


                        (Vrhne se na Paula, převrhne v zběsilém hněvu židli, rozčtvrtí Paula
sekyrou, nahází paže, nohy, hlavu vedle do komory.

                        Lila během celé scény vraždění vřeští, pak utíká pryč, je dál slyšet její
ječení)


                     Nekřič tak! (Sedne si, zacpe si uši. Potom vezme ze skříně hadr a ručníky, aby
jimi přikryl krvavé skvrny na podlaze)



                                                20.


         Helm   Proč tak strašně křičela? - Mně se zdá, že křičí ještě pořád. (Naslouchá) Ano,
pořád. To se dlouho učila, tyhle výbuchy... něco takového se učí každá herečka a může to vždycky
znovu použít. Řeknu jí: Představ si, že jsi svědkem dopravní nehody, a ona spustí. Dělá to tak
dokonale, že všichni okolostojící, muži i ženy, po ní házejí ručníky, aby zmlkla. A když konečně
zmlkne, nastane takové ticho, až si člověk myslí, takové ticho že nikdy nebylo. Jako v poušti Tarr.



                                                21.


         Luisa   (se vrací, vyčítavě) Zase jsem ji musela protáhnout záchodovým okénkem. Musela
jsem ji popadnout a doslova vecpat dovnitř, takovou tlustou holku tím úzkým otvorem! Já, taková
pápěrka! Na zvonek se nikdo neozval. Matka na noční šichtě, jak tomu říká. - Už jsi toho mladého
muže vystrnadil, Paule? (Spatří Helma) Ach, vy jste tu ještě!


         Helm   Ano.


         Luisa   Kde je můj bratr Paul? Snad nešel jen tak beze všeho spát?


         Helm   Už není.


         Luisa   (volá) Paule! (Helmovi) To vás nechal jednoduše samotného? To je celý on! - Snad
jste se nepohádali?


         Helm   Ne.


         Luisa   To bych si taky nedokázala představit. Na to nemá povahu. Jednou mi řekl, já se
nehýbám, protože se bojím, že bych rozšlápl broučka, proto zůstávám sedět. A dýchám velice opatrně,
abych nespolkl komára. - Jen si pomyslete!

         Helm   Tady žádní komáři nelítají.


         Luisa   Jo, takový on je! Tak mírumilovný! Tak bezvýhradně mírumilovný jako nějaký světec!
(Rozhlíží se kolem sebe) Kde se tu vzal ten nepořádek, co jsem tady nebyla? Když jsem se vrátila,
byla jsem ještě plna dojmů z opery, takže jsem nic z  toho nevnímala! Kus huspeniny na koberci,
nebo co to je? Bože, málem jsem se vyděsila, opravdu jsem si chvilku myslela, že tu leží oko,
rozšlapané oko! Měla jsem ještě kus huspeniny schovaný na snídani! - Měli jste aspoň možnost
dořešit ty svoje problémy?


         Helm   Ano.


         Luisa   Je tak moudrý, ale prakticky můj bratr vždycky nemyslí. To ho pak pokárám a vezmu
kolikrát věc do rukou sama.


         Helm   Ano.


         Luisa   Jaképak jsou vlastně ty vaše plány?


         Helm   Teď se mohou bělouši pořádně rozběhnout!


         Luisa   Jak prosím?


         Helm   Co jsem řekl?


         Luisa   Ptala jsem se na vaše plány.


         Helm   Velkoprádelna.


         Luisa   Tak.


         Helm   Chtěl bych s jedním člověkem, který poskytne kapitál, čímž bude na podniku účasten,
v téhle staré budově zřídit prádelnu.


         Luisa   To by byl velký převrat.


         Helm   Dá se to tak nazvat. - Velkoprádelnu!


         Luisa   To vám blahopřeji! To je nádherná myšlenka! Co na to Paul?


         Helm   Ožil.


         Luisa   On se tak rád chytá všemožných idejí a rozvíjí je! Velkoprádelna - na ten nápad
mohl klidně přijít on!


         Helm   Přišel jsem na něj já a můj finanční partner.


         Luisa   Ach, tyhle peníze!


         Helm   Peníze, peníze! - Bez kapitálu se nerozběhne nic!


         Luisa   Je tu na to dost místa?


         Helm   Právě proto musíte odtud, slečno Luiso!


         Luisa   (energicky) To tedy ne! (Volá) Paule, Paule, kde pořád vězíš?


         Helm   Odešel.


         Luisa   "Odešel!" Paul odešel!


         Helm   Dveřmi!


         Luisa   To je nemožné! Musel byste ho vynést v náručí! Bydlíme tu tolik let, a ani jednou
se mi nepodařilo ho přemluvit. Ani jedinkrát nevyšel ven!


         Helm   Máte zrcadlo?


         Luisa   Co je s vámi? Teď jsem si teprv všimla, jak vypadáte vyděšeně, jste bílý jako
křída. - Musím se zeptat Paula. (Volá) Paule!


         Helm   Ne. Stalo se něco hrozného. Jak bych to vysvětlil... krucinál! Vidíte mých deset
prstů?


         Luisa   Ano. No a?


         Helm   Honí se každý zvlášť vzduchem nebo se mi klátí na rukou?


         Luisa   (ho uchopí za ruku) Jsou studené.


         Helm   Co na to říct?... Je tu tak ticho, takové mrtvolné ticho!


         Luisa   Však už je taky po jedenácté. To už je všude hluboký klid a  mír.


         Helm   Po jedenácté?


         Luisa   Ano. V deset skončila opera a pak jsme si, paní Möllerová a  já, ještě trochu
povídaly o tom krásném zážitku. Byl jste už někdy na Aidě?


         Helm   Tam někdo je!


         Luisa   (naslouchá) Ne. Vyloučeno. K nám nikdo nepřijde.


         Helm   Slyším to úplně jasně. (Uchopí ji, třese s ní) Poslouchejte! Protřepte si uši! Jste
hluchá?


         Luisa   Po jedenácté nikdo nechodí. Nevzpomínám si, že by k nám někdo tak pozdě přišel.
Bez ohlášení už vůbec ne.


         Helm   To je policie!


         Luisa   Ale prosím vás!


         Helm   Ano, policejní hlídka!


         Luisa   Ach, úřady a policajti, ti ani nevědí, jestli náš dům vůbec ještě stojí. Ti přece
musí stát někde na křižovatce a chytat zločince.


         Helm   Je to na schodišti. Razie!


         Luisa   Máte snad nějaký vroubek? Vlastně vás vůbec neznáme!


         Helm   Někdo klepe!


         Luisa   Ano. Teď to taky slyším.


         Helm   Po druhé.


         Luisa   Otevřeme?


                        (Jdou ke dveřím od bytu)



                                                21.


                        (Za nimi se otevřou dveře vedlejší místnosti, stojí v  nich Paul)


         Luisa   (ho objeví) Tady jsi, Paule!


                        (Helm se skácí na zem)


                     Hned jsem si myslela, že sedíš tiše tam vevnitř a nehýbáš se, utopený ve svých
myšlenkách. Ale ať chceš nebo nechceš, já ti teď přehraju desku, kterou jsem si přinesla. Co mě
překvapilo - jsou tempa! Úplně jiná než nedávno v rozhlasové nahrávce z festivalu. Rychlejší,
lehčí, snad by se dalo říci: italštější. Připadalo mi to nejdřív povrchní, až skoro neseriózní, mně
zcela cizí, ale pak mě to uchvátilo.


                        (Všimne si Helma, který leží v bezvědomí na podlaze)


                     Co se stalo s naším mladíkem? Leží roztažený na podlaze, víčka se mu chvějí.
Podívej se, Paule! Pojď sem, Paule! Honem sem pojď!


                        (Paul si sedne na židli, nehýbá se)


                     (Luisa se sklání nad ležícím Helmem) Dám mu opatrně na ústa kapesník, jestli
ještě dýchá. - To je ale krajně nepříjemné. Byl už trochu divný, než jsi přišel.


          Paul   (zůstává sedět) Studenou vodu!


         Luisa   Přines mi ji! Přines mi džbán.


          Paul   Nemohu.


         Luisa   Ty nechceš.


          Paul   Nemohu.


         Luisa   Stačí jen vstát, ke kohoutku jsou to čtyři kroky.


          Paul   Pět.


         Luisa   Pro mě za mě pět.


          Paul   Šest.


         Luisa   Pořád jedno a totéž. Pořád jedno a totéž s tebou. A já abych skákala.


          Paul   Rušíš mne.


         Luisa   Vypadá to tak odpudivě, když někdo leží na podlaze a nehýbá se. - Můj život s
tebou je často velice neradostný, Paule. To ti už konečně musím jednou říct.


          Paul   No dobrá.


         Luisa   Ach, jak mě rozčiluje to tvé: no dobrá!


          Paul   No dobrá.


         Luisa   Tady leží ten mladík mrtvý a já abych šla sama k umyvadlu a  přinesla vodu. Takový
jsi.


          Paul   Ano.


                        (Luisa se odvrátí od Helma. Helm se vzpřímí, sedí jako omámený na podlaze)


         Luisa   Ach, a já se vrátila v tak povznesené náladě!

          Paul   (ukazuje na Helma) Podívej!


         Helm   (Paulovi, křičí) Vy jste ten papír spolkl!


          Paul   Jo.


         Luisa   (zle) Že se nestydíte, takhle mě polekat! Sedíte si tu a děláte jakoby nic.


         Helm   Co by mělo být?


         Luisa   To se ptám já vás!


         Helm   (ukazuje na Paula) Nic, nic! Vidíte sama, že má všechny údy pohromadě.


         Luisa   Tak! Když už je vám líp, tak mi aspoň pomozte odstěhovat klavír na místo, tamhle,
co je ta zásuvka na vařič. Nevím věru, co se tu událo, zatímco jsem seděla v divadle a Verdi mě
přenesl do jiných světů. Ani to nechci vědět! Ale klavír stojí špatně. Strčte do něj!


                        (Helm jde poslušně ke klavíru, chce jej odtlačit)


                     Když se tak na vás dívám, je mi vás opravdu líto. - Máte v  hlavě tak pěkné,
velké plány na všelijaké podniky, všechno si už tak nádherně v duchu malujete a pak klopýtnete o
maličkost, protože jste zrovna na tu maličkost nemyslel. - Podívej, Paule, ta zelená taška,
tuhleta, ta není naše. (Zkoumá tašku, kterou tam Lila nechala ležet)


         Helm   To je Lilina taška.


         Luisa   Dobře, že je ta hlučná dáma pryč. (Hrabe se dál v tašce. Vyndá termosku, otevře
ji, přičichne k ní, s nelibostí) To se může vylít. - Ale termoska nám chyběla už dávno. (Hrabe se
dál v tašce) Pomeranče - doufejme, že jsou to ty bez jader, aby je člověk nemusel pořád vyplivovat.


         Helm   Už nejsou žádné s jádrama.

         Luisa   Paul při jídle vždycky plive. Jí a plive. To se za nic na světě nemůže odnaučit.
(Hledá dál v tašce) Dva kelímky krupicové kaše. Ó, s malinovou šťávou! Jako bych to byla tušila,
Paule! Krupicová kaše je Paulova oblíbená pochoutka. Se skořicí ji má ještě radši. A doma uvařená
je pochopitelně mnohem lepší. Možná že je u ní skořice zvlášť?


         Helm   Skořice tam není.


         Luisa   Co s vámi uděláme, když všechno vaše podnikání tak žalostně ztroskotalo? Musíme si
něco vymyslet, Paule, řekni, ty máš přece tak velké zkušenosti! Jsou přece povolání, ve kterých
nelze v žádném případě ztroskotat! U kterých nezáleží na talentu... Průvodce cizinců... Průvodčí v
lůžkovém voze - to mohou být často tak vratké existence... ach, já o tom nic nevím. Nemám žádnou
zkušenost. Poraď mu ty, čím se ten mladík má stát! Ty to přece vždycky víš. Ty jsi tak dobrý
psycholog. Paule! - On si tu usne. Bylo toho na něj moc. Já si teď pustím tu desku.


                        (Helm sám dál šoupe klavír. Luisa klade desku na gramofon: árie z Aidy.
Paul spí)


         Luisa   (poslouchá hudbu) Nádhera!


K O N E C