: SBORNÍK SVĚTOVÉ .'-POESIE.
VYDÁVÁ
ČESKÁ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ.
'     ČÍSLO.140, •     KARL LEBRECHT IMMERMANN:
MERLÍN. /
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO. SPOL. S R. O. V PRAZE-' - 1922.
KARL LEBRECHT IMMERMANN
MERLÍN,
MYTHUS. • PŘELOŽIL
JAROSLAV VRCHLICKÝ.
S úvodem a poznámkami Otokara Fischera.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOL. S R. O, V PRAZE.
1922.
MZK-UK Brno
•2619850599*
Veškera, práva vyhrazena.
-1
'Á
f.'""V ■3';. ■'.
Tiskl Alois Lapáeck. Praha-V.
ÚVOD.
Karel Immermann (1796 — 1840), právnik a divadelník, autor dramat, básní, vzpomínek a románů, je typický spisovatel přechodné doby. Od romantiky k realismu vede jeho literárni dráha, ód politického úpadku k snahám o národní sjednocení postupovala jeho doba, charakterísovaná velkým vřením sociálním i sklony revolučními. Leta 1830 jakožto datum červencového povstání a 1832 jakožto rok úmrtí Goethova, jsou důležitými mezníky, podle nichž š e utvářel jeho myšlenkový vývoj, vyznačený měšťanskou solidností a, uměleckým zanícením, úctou k individuu a působením, na širokou veřejnost, soupeřením s nej-větším vrstevníkem a tíživým pocitem údělu epigónskeho. Rozpor byl vůdčí větou fmmer-mannovy filosofie, rozpor byl vnesen do jeho života zkušenostmi jeho srdce, zvláště láskou k hraběnce Ahlefeldtové, manželce generála Lůt-zowa, rozpor byl duší jeho nazírání i básnění dramatického, jímž sě stával spřízněncem mladšího Hebbela.
' Rozený Magdeburčan, trávil dlouhá léta své činností na západě své domoviny. V Múnsteru
2619850599
se oddal začátečnickému spišovatelštví, v Düsseldorfs se vzdělával na uměleckého znalce i praktika, tamtéž v třicátých letech 19, věku řídil vzorné a dramaturgicky odvážné divadlo, poslední pak i rodinně šťastná leta zasvětil lásce k „červené půdě" Westfalskä, onoho kraje, v němž tkví kořeny hlavního Immermannova díla, románu „Münchhausen", Osobnost autorova byla určitější a silnější než jeho umělecký výraz, člověk Immermann vyniká svou jadrností a svým charakterem nad básníka, ü něhož hloubka myšlenek nemá s dostatek jasnosti a prostoty a jenž se nevyjadřuje vždy sé žádoucí samozřejmostí své pŕósy. Satirické epos „Tulifäntchen" na počátku, epický cyklus „Tristan a Isolda" na ííohci jeho básnické dráhy jsou cennými zastávkami jeho veršového uměni, které se střídavým zdarem se pokoušelo o zdolání nevšedních plánů dramatických; zaklet zprvu do látkového okruhů^ neživotné romantiky, pokračoval ve stylu Šchille-rova historismů zvlášť vé své „Tyrolské truchlo-hře" (.o Ondřeji Hoferoví), ve svém „Císaři Friedrichu II." a v trilogii „Alexis" (o Petru Velikém a jeho synu), k nimž se přidružuje nábožensko filosofický „Merlin", Nejpřiměřeněji! útvar umělecké své osobností nalezl Immermann na sklonku své dráhy v rozměrných skladbách románových, z nichž trojsväzkoví „Epigoni" jsou cenným dokumentem dobovým a čtyřsvazkový „Münchhausen" z předních realistických výtvorů celé německé literatury, ;
Mythus „Merlin", jehož prvý a jediný překlad
jest uveřejňován v tomto svazku, byl zamýšlen, jako pendant ke Goethóvu „Faustu" a byl dopsán 10, března 1832, dvanáct dní před Goetho-vou smrtí. Velká osobnost výmarskěho básníka znepokojovala jeho čtenáře, obdivovatele i od-' půrce, a není pochyby, že „Merlin", v jehož Klingsoru chtěl autor portretpvatí i karíkovati. }>oethoyský typus světového i světského učence, má ve svém rozvrhu, á zámyslu cosi faustovský velkého, usiluje o zbadání. tajů naďsvětských a o zdolání nejyyšších úkolů básnické metafysiky.
Staré pověstí o synu ďábla a lidské panny jsou východiskem Immermanňovy báje i Merlin, zplozený jako pravý protiklad křesťanského spasitele, má svým osudem, dílem i zánikem doložíti základní Immermannovu thesí o rozporu, vinoucím se vší lidskou povahou a veškerým lidským počínáním. S podáním o tomto mocném černo-kněžníku, jenž se posléze zaplete do lidského, příliš lidského, dobrodružství a, druhý Simson, hyne 'bláznivou láskou, nedůstojnou hrdiny, je spojena druhá, rovněž středověká tradice o svatém Grálu á jeho ochráncích, o králi Artuši a jeho rytířské společnosti. Sdružení těchto dvou samostatných námětů je provedeno dosti ná'-. hpdně a libovolně a dojísta že vlastní merlínovský problém je pojat s větší odvahou a novostí než líčení dvorského prostředí, do něhož ďáblův syn se dostane. Všechnu svou místy úctyhodnou,, ba podivuhodnou myšlenkovou hloubku soustředil básník na své nejžívotnější thema, aby . vystihl lidského  jedince  v jeho vztahu k mocnostem
nebeským í pekelným a aby závěrnou modlitbou titulního hrdiny dopomohl k vítězství živlům spásy a světla nad ďábelskými svody.
Tyto ďábelské svody pak jsou hlavní osou básnického děje, postava Satanova to je, jíž Immermann vnáší odvážnou novotu do dějů německého i světového písemnictví; neboť jeho zlý démon není totožný, .s Milionovým padlým a vzbouřivším se andělem, není to také Goethův díl oné síly, která chce zlu, ale konec konců jedná dobře, ale je to ďábel, totožný s oním duchem, který stvořil tento náš viditelný svět — je to demiurgos, je to takřka Jehova, bůh. Hraníce mezi světlým a temným božstvím jsou setřeny, ďábel a tvůrce splývá v jedno, ale ovšem nad tímto viditelným duchem a nad tímto pozná-telným světem klene se nějaká vyšší, nám nedostupná, námi jen tušená oblast božství čí nebes. Hvězdy a lidé jsou poslušní Satanova kynu: Merlín dochází spásy,, že umíraje odvolává se od tohoto svého vůdce a svůdce ke jménu kohosi nevyslovitelného; a Merlín bloudil, že, zaslepen pýchou, domníval se sám býtí tvůrcem a že jako pravý demiurgův zrozenec byl stejně zpupný, stejně soběstačný jako on a troufal si vyhlašovat sebe za ochránce Grálu, ačkoli milostí boží nelze vyvzdorovat. Immermann není tvůrcem této své zvláštní a hlubokomyslné kos-mogonie a démonologíe, nýbrž velmi věrně přejímá popudy, s nimiž se setkal v dějinách i učebnicích starokřesfanských bludů či kacířství: jeho Satan je Satan starého a překrásného učení gnostiků,
ä jeho Merlin, jenž se zve „vědoucím", sám jest takovýmto gno$tikem a svou sudbou i pýchou v sobě ztělesňuje učení, nároky i pád této básnický a filosoficky plodně a nabádavé sekty, která slavila touhu; po „vědění", požití plodu se stromu poznání dobra i zla pokládajíc za vý- • sadu, ne;za zločin lidského pokolení.
Důvěrníkem Immermannova básnického záměru byl jeho přítel Karel Schnaase, známý theoretík výtvarného umění. Jemu připisuje své Věnoyání a o myšlenkové spolupráci se svým druhem zaznamenal později (ve svých „Hovorech mask") tento důležitý údaj: „, . . ,Merlin', jejž jsem si zamiloval již jako hoch po četbě kou-zelnické historie Friedricha Schlegela, působil mi porodní bolesti a toužil mermomocí na světlo boží., Můj filosofický přítel byl zaujat metafy-sickým podkladem této báje, i projevoval láskyplný zájem o to, jak jsem se zajíkavě pokoušel vysloviti záhady, o nichž vůbec nelze mluvit. Mám ještě ve vzpomínkách jeden březnový večer, kdy jsem usiloval venku v přírodě objasniti mu záměr své scény mezi Merlinem a Satanem u hrobu matčina poblíže Stonehenge. Zcela.se to nedařilo; neboť měl jsem to ve svém citu, nikoli ve slovech. Ovívaly nás však prvé ostré závany jara, v nichž se tajil slib zázraků, měsíc nám svítil a opět nesvítil, neboť na nebí se,tísnil chaos mračen. I ukázal jsem mu posléze do vzduchu, odkázal jsem ho na měsíc, oblaka í nebe jakožto pravé tlumočníky . , „Svou básní," dokládá tamtéž, „nésoutěžiíjsem sFaustem. Neštěstím
10
I
11
světa mi nebyl hřích, nýbrž rozpor, Merlin měl ,
sťáti tragedií rozporu. Božské yěci, vstupujíce ve viditelný tvar, lámou se, rozkládají'se tím, že se stanou viditelnými jevy, Lpocit náboženský je tomuto zákonu podroben. Jen pokud se drží v určitých mezích, nestává se karikaturou, ale nemá-li se jí státí, nemůže se zplna vtělítí. Jakmile, se stane skutečností, vytváří fanatiky a po-božnůstkáře. Pochybuji, že se kdy který světec uchránil vší směšnosti. Tyto úvahy jsem v Meřlínu zduchověl, sublimoval. Syn Satanův a čisté panny, zpit zbožností, upadne na cestě k bohu do nej- , žalostnějšího bláznovství.'' ' * ■
■ Z jiných svědectví jsou nejdůležitější ta, jež autor vkládal do svých dopisů vynikajícímu no- . velístoví Ludvíku Tíeckoví, který stejně jako on se zabýval básnickým zpracováním gnostických popudů; „Zvláštním způsobem jsme se setkali y jednom bodu," psal mu 27, ledna 1832; „Satan, Lucifer, Belzebub, čí jakkoli chcete, zváti tu bytost, která sé nám vtírá co krok, nikdy, mí nebyl netvorem s pazoury a, ocasem, nikdy mi nebyl úskočným lokajem, který svému; pánu zjedná holku. Naopak, vyplýval mi nezbytně z bytosti boží, a^ abych své kacířství pověděl jediným slovem: Ďábel byl mi bohem, zjeveným v mnohosti; bohem, jenž tímto aktem sám o sebe ve -své jednotě přišel. Ježto však tento stav okamžikem svého zrození musil se opět rozplynout v božství, byla s manifestací satana spolu nerozlučně spojena manifestace logu (božího slova); či lépe řečeno obe ty mocností splývaly
I v jedno. Úkol boží pojímal jsem v tom smyslu,
| že rozrůzněné  a pomíjivé  bylo jím shazováno
do propastí jediného a nehynoucího; boží dech i   . pro mne v každém okamžiku dýchal do všeho-
i míra obojím směrem. Tím jsem teprve chápal
; hřích á smrt, větu o rozporu i dílo spásy. Se-
známil  jsem se s  tajemnými naukami církve,
1k tornu se přidružil Spinoza, a tak se mi z cizího í z vlastního vytvářel demiurgos mého Mer.r lina ..." Těžké   a   dramaticky   nezvládnuté záhady j ; Immermannova díla nebyly jeho vrstevníky ani
proniknuty ani správně odhadnuty, básník mohl si právem stěžovati na nevšímavosť literárních 1 kruhů, která s určitými výjimkami potrvala i na-
dále, zvláště když byly některými spekulativními ! výklady obtíže jeho pochopení spíše rozmnoženy
než zjednodušeny. Dokonce jíž nebylo pomyšlení na jevištní provozování abstraktní této báje, ani autor sám takových  praktických úmyslů díva-, delních neměl. Teprve za našich.. dnů byl v Ber-
líně scénický pokus podniknut, ale beze zdaru ; j 4. září 1918 zahájil dramaturg Julius Bab Kays-
}j slerovo Lidové jeviště na Bůlowplatz předsta-
vením Immermannova .mythu (s F, Kaysslerem v titulní úloze, s E. Stáhl-Nachbaurem jako Satanem a s Candidou Mary Dietrichové), Tím větší i zájem vzbuzovala tato problémová a problema-
■ • - tícká skladba mezí odbornými badateli. Nehledě i k drobnějším příspěvkům byly výkladu' „Mer-
lína" věnovány tři samostatné německé spisy: I Kurt Jahn (1899) jej zařazuje po stránce literárně
historické, T. Zielinskí (1901, původně v Jahrbücherfür das klassische Altertum) jej vykladá, jako tragedií víry, moje monografie (1909] rozbírá jeho vztah ké gnostickým předlohám. Text originálu je přístupen ve třech souborných vydáních Immermanna, doprovozených podrobnými úvody, z části též poznámkami; od R, Boxbergera (u Hémpela), oďM, Kocha (u Kürschnern), od M. Mayňca (Bibliogrr Institut); poslední z jmenovaných badatelů vydal o Immermannoví r. 1921 obšírnou knihu, kde je zaznamenána literatura k tomuto myšlenkově nejzávažnějšímu jeho dílu, Jaroslav Vrchlický, jenž se ve své vlastní tvorbě tolikrát zabýval postavou i symboly středověkého Merlina, přeložil Immermannovu báseň za tři týdny z jara r. 1904 (prvé náčrtky jsou psány na rubu úmrtního oznámení Antonína Dvořáka); rok na to měl na pražské filosofické fakultě čtení „o Goethovu Faustu, Byronovu Kainu a Immermannovu Merlínu", kde pravděpodobně srovnával trojí básnickou koncepci postavy ďáblovy. Touto otázkou, řešenou se zřetelem, na Immermannův mythus, zabývá se ze slovanských učenců. mimo Zielinského a j. též , polská monografie J, Matuszewského (Dyabeí w poezyi, 2,. vyd. 1899, p. 198),
Otokar Fischer.
MERLIN.
MYTHUS.
■
4
VĚNOVÁNÍ.
Já pod. skály dlel krytem,
ve starých spisech skráni,.
zkad ke mně sladkým svitem
se celé'iiebe tajemství všech sklání.
Já musel-odkládat je neustálé,
neb proti vůli, přání,
pro srdce tluk jsem čístknemoh dále.
- Cos šumem v keřích stůně, a flétny, čymbál kvílí, arabské, sladké vůně se z keřů těchto k mému místu chýlí. Tu smělým krokem tryskli z keřů spleti tří jaří hoši čilí,
dva první černobílí, hnědý třetí,.
V bubínky začli bití, ...
z nich flétnu jeden pískal,
jak ranní zora svítí,
za nimi pestrý oř s dívenkou tryskal.
Flor, bůstky, pásky na živútku všady,
se stuhou střapec získal '
těm křepkým údům nové, vábné vnady.
16
Í7
Jí s jitlých paží kynul
roh kroucen, v zlata žáru,
z klenutí jehož vinul
se bujnou kytkou příval zvláštních tvarů.
Tam koruny, žebrácké byly hole,
v hlav tklivých, divých sváru,
ve směsí růží s révou kostí holé.
V rej hoši tryskli v běhu, i dívka s ořem v skoku, až mně, tichému špehu,
vstříc zrovna naproti.ku skály boku, ten pestrý, pohádkový průvod stoupá; ta v sedle, stavíc v kroku, v zad opřena si hoví a se houpá,
V rej nový chlapci skočí,
o mne sě nestarají,, , ■   • '
co prchavé jí z očí .
se řínou úsměvy a kolem hrají,
do rohu dívka prstík hroužíc bílý,
prsténky na němž plají,
mně růži hodila, se s oře chýlí.
Dar taký chtěje, vzíti,
se shýbám; vzhlednu, k žalu
zřím, v dálku jak se řítí
na divém oři v nejrychlejším cvalu,
vlá za ní kštice vzduchem, zlato ryzí ...
Kde skála stíhá skálu,
jen zahlédnu, jak v soutiskách mně mizí.
Kdys Bůh-li sestoup níže
až v nouzi naší chatky,
vždy zchvátíia nás tíže.
Ta jeho velkost! — Naše nedostatky !
Však s jezdkyní tou luznou chvilka svatá
bol nechala mi sladký,
jímž lásky hodinka nám žehná zlatá.
Tys zřel, já k sobě pravil, i
tu nesmrtelnou, v níž plá bláznů žár,
já pomník mnohý stavil, '
ač ráda má jen, nad čím krouží zmar ;
přestála Babel i Rím y úpadku,
tíž nejkrašši, dědičný dar^
všech lidských rodů — vídeľs Pohádku.
Od blažených těch mžiků
mou byla naděj pevná,
však bez bolu a vzlyku,
že Pohádka mí kdysi bude zjevná,
kdys v jiný čas á v čistším světle, tálo
mi leccos, smrtelníku
co záhadné, vše Pověstí se stalo.
Ta milá růže kvetla
vždy svěží v mojí ruce,
kdys u večer, pln světla,
já nes jí tiše spěje v svojí ruce, A
tu vítr z hor se vyřítil a vzal jí
jak v žertu mojí ruce
a přede mnou na křídlech svojich hnal jí,
Sbor'ik svatové pnesie. I4Ô. 2
Za zniklou jsem se sklonil,
v běh čilá, noha spěla,
však více nedohonil
jsem uprchlici, vírem uháněla ;
za jasem dne mha večerní se nesla,
kol cizí pláň se tměla,
tu na široký práh ta růže klesla.
Práh tento mírně ležel
pod jednou valnou branou, ...
vchod jejíž do vnitř běže),.
odkudž až ven sem divné záře planou.
Já tušil stavbou tou v zeleném mechu,
že" tvůrčí slova vanou,
přes růži lhostejně jsem přešel v spěchu.
Krok musil v síně zajít,
z všech největšího slohů;
ty tvary nemoh zbájít
jen jeden, mnohých, zdály um a vlohu,
Pad jednotlivec, y rozmaru snad sítě, /
leč v nutný cíl zde k Bohu
se splítaly v kamenu řády hbitě.
Však nezůstal jsem stati .
pří stavbě k chvále její,
neb smysly moje chvátí
kruh zjevů vznešených, kam zraky spějí.
Pohádku zřel jsem veselou a smělou,
leč jak? se rtpvé chvějí,
kdo střežil jí, kdo pěstil snahou vřelou ?
• Pod klenby smělé krytem . tam věčná žena dlela, k-jén očí jejích svitem "ta byla zář, jež v prostoru se chvěla. Kříž, kalich, kotva blízko k ní sé sklání; bez konce knihu měla !. na cudných kolenech ta krásná paní.
Jak děcko neúnavně •se tulí k matce svojí,; šat vvkasaný mravně, * Pohádka u ní ve skromností stojí, jí klínii dosáhnout se namáhala, výš vztyčili se strojí,
prec
Vážná seděla a Hravá stála.
Ta s nebe Bytost svatá s líbeznou péčí matky, ta Věčná, učit chvátá ■ mou zemskou dívku, řádku vedle řádky, za slovem slovo ukazuje vlídně a „Počkej! Vrať se zpátky!" když čipera. čte rychle, velí klidné.
Když zůstávala vzadu, '
.jak v píli povolila,
jí mírně bére bradu,
b v ku listu ji hravě obrátila;
a jestli přeřekla se neúnavná,
cos klamně pochopila,
věc jasně řekla, učíte, jak správná.
20
Na lekcí podii brali tři druhové, již-v hloubí. \té valné klenby stálí, tři muži, prorokův háv bok jím vroubí, Z dvou starších každý jinou zprávu nesl, a oba do knih psali; list S perem ,2. ruky nejmladšímu klesl.
Mou řečí z těchto brachů
se prvý jménem zradil,
toť Wolfram z Echenbachu,
ret německý, jejž Bůh zmát, jak tam řádil,
mystické značky k šíjí se mu tísní;
on v listy svoje řadil
zvěst Pohádky do pestrých svojich písní.
Byl druhý známý dávný, '
svým spodním, silným retem,
to velký Dante slavný,
na kostru vyschlý myšlének svých hněteni,
naslouchal, leč když zněla v báje zvěsty,
jen hněvně škubl retem, ,
se zamračil a psal zas jiných' tresty.
, Třetího zrak můj zočil s Můj Novalis! Já ptal se^ : dost často, kterak vkročil , v náš střízlivý věkr cizí kde v něm vzal se? Svou blaženost jak nezkalí si, věděl, neposlouchal, jen smál se, kol patřil, miloval, vše užít hleděl.
UP ■i
IF1
21
Na skupinu tu (měly
ve dlaních Hlje bílé)
s vrcholu klenby zřely' -
s oblaků andělské dvě ženy milé.
Dva z tří nad světa svízel, blud a chtíče
a bídu povznášeli'
dva andělé: tož Sofie a 'Bícě;
Když kolem jsem se díval,
mým smyslům příliš1 čistý'
byl světla mocný příval,
jenž v oku učitelky zdroj měl jistý,
já spatřil, samoten v té nejsem kobě,
ne, těmito že místy
i líné nohy přístup našly sobě,
Nejbližšim při pilíři,
jak mne, tě úcta sklání,
stáľs, kterého duch hýří
tam, z podstaty kde vznikalo nám zdání.
Sem tobě otevřeny dveře jiné,
tě jiné vedlo přání j
leč jeden chrám nás pojal v koby stinné.
.Co dále tam se dělo, jest naše, naší slastí, co změnou námi chvělo,  ■■' ' nechť zjevy dne ukáží na nás z části. Však mlčme o svém ve svatyni štěstí, jen ticha ze propasti
se můž's kalichem zavřeným květ vznéstí.
PŘEDEHRA. ' I.
Strmé srázy ä krajina. V daleku dvorce. Satan a Lucifer na srázech.
Lucifer,
Proč temných končin kníže ty, jsi vyhnal se jak prokletý z orgie naší bohaté v to holé hnízdo skalnaté? Ty roven mraku ztemnělému se srázů visíš v plochou zem,, pojď, Pane, vrať se k lidu svému, imne s prosbou k tobě vyslal sem.
Satan.
Já kníže jsem-li, starost v mysli o'trvání své říše mám, na dnes a zítra lid jen myslí, ; na\ celičký čas vladař sám.
\ : ■ ■ \
\       ' ■        .   ■ * \ ' ■
24
Lucií e r.
My zřeli iě v zlé žalosti,
když při té. hvězdy svatostí
z východu králi nesmělí
u svatých jeslí klečeli.
Ta hvězda, dým chat, světel záře,
s korunou skráně í pastuchů tváře,
ta krásná matka, modř ä, nach,
to zlato:, sláma, záře, strach
to byla divná, věru směs,
v té tísni barvy význam kles.
Cos stalo se tu, ví se hned,
co každodenně nezří svět,
Z nás každý smál se, malý brouk,
ty velký jeri jsi. v hruď se tlouk',
vzdech vyrazil jsi do nebes,
jenž obrátil náš smích v ráz v děs.
Teď bloudit y poušti tebe zříme,
kde šelmy jsou a Samům, mrak, '
když, sluzi tví, tě pozdravíme,
vždy slza ve tvůj stoupá zrak,'
před kterou jako trpaslíci
pod křídla sov se skryjem všicci.
Satan, Pláč Satanův má důvod jíž, .
Lucifer.
Svá, králi, ústa otevříž! Tvým ohněm jsme jen živení,
25
teď bledí, zpola ztrávení. Nuž vzhůru, zahech dum a vzlyku . Což nemáš tisíc zápasníků?
Satan.
Milion červů marnou péčí
křemenem z místa nemůž hnout,
a všecky slabiky všech řečí
na.; tvůrčí slovo nelze skout.
Co v dobrotě kdys tyran řek',
zas odvolá, když mu to vděk.
Vzdor tyranu, jenž dodržet,
co v hněvu řekl, nedoved],
011 odevzdal mi tento svět,
ten stojí — přísahu on neprovedl.
L u cifer.
Do kouta jen že pannu svedl — /O, cesta Boha prazvláštní, my viděli jen šprým svůj v ní, jen vrtoch, jemuž, podleh kmet, proč proto by nás krušil hnět ? Nač blázna žert nás trudí teď?
^   (Kostelní zpěv z dálky.)
Satan.
Ten zpěv ti dává odpověď. Vy, skály, zavřete svor bran! Ty, sněhu, šíř sé do všech stran! Váš, hromy, zázníž drsný ruch,
26
hrom, skála, sníh můj chráni sluch! O, dcero plamenů mých; země, což musíš slívat se, sténatí temně ? . Mé kovy, světlé drahokamy, má kněz vás znesvětit, zdobě plášť vámi? 0, žáre v mládí vznícení, ó, nahá těla, chlípné umění, o, hněve hrdin, reků řeve, velebný na smrt králů hněve! — v kvil tupý.vše zvráceno jest, posvátnou, ztuchlou'na neřest! Zda čicháš to, víš, co se děje, ' proč pán tvůj soptí a se chvěje? Bylí světa příliš vzdálen Bůh, svou paží nestih jeho meze, teď nevystihlé chytrý duch do lidského si těla vleze; člověka člověk vede v boje ruch, bůh ďábla drží na řetěze.
Lucifer. Mně pokud v úřadu se daří, se každý jeho triumf zmaří, pokavad bouř má drtí klas, pokavad stodoly, můj žhne jas, pokavad proud můj bortí hráz, pokavad mor můj křeč a boule líhne, nás ráje návrat nikdy nepostihne.
Satan.
Co svedla bouř ti, plamen, voda, mor, když síla duchá povznáší svůj vzdor?'
21
Já pravím ti: Svít padá siný v říš naší, osvětluje zříceniny!. Když s naší sílou nehneš jimi všude, co nám pak zbude ? Co trQpíls dnes?
Lucifer.
Já v Tiberias slal hlad, sucho, žravost -myší, velký žal,
S a i a n. '
Slyš, v chválu, dík zpěv jejich rozléhá se.
„Pán daroval, Pán bére zase!,"
Ku chvále toho procesím jdou dál,
jenž peklo příliš horkým, černým neshledal,
jenž v kruh, jenž střežen obludami, vtáh,
a- korouhví svou i nad Evou mách,
nu,. Phospóre, co mlčíš ?'..
-Lucifer.
Co říc' mám? Titána ye mně utlouk' jsi sám. Neb pravdou jest, jde tiché vláni, jímž taje víc, přes země kruh, ve svěžím, sladkém usmívání, svaž nový s druhem pevní druh, Jásotné steré zvuky dlouží se v žalmů slavných prozpěvání, že samy balvany jíž touží po lehkém v nebe putování.
2?
Co branka již se táhne v klenby šíř, by zaslechla tam s výše. zvěsti nové; * sloup krátký, štíhlý, roste ha pilíř, strom nese květ a plody granátové!
S a ta n.
Můj vasal blouzněním když jat,,, kdo člověku by moh to za zlé míti?
Lucifer.
Víš, pane, mne lze snadno odvrátíti
od pravé cesty, hned jsem vzňat.
Tys věčně Pevný, Stálý sám,
já vzduch a-oheň hraji kolem všeho,
od pádu pak dne velikého
jen bludnou nohou klůpýtám;
však mám-lí dojem působit,
bez myšlenky svou drahou jít,
tvé slovo vzkřísí, ve mně v ráz,
co pražívé tam psáno, zas. -
Stud zchvátil mné a lítost, sám
co musím, rci, co dělat mám!
Náš' čas když, mistře, na světě se krátí,
jen zmužile to sděl,
zé spolku starého z tvých neodvrátí
sfe nikdo, nepřítel!
Své páže spojme všichni neprodleně, ať zkrotí, co zde propadává změně, na světle zaplaň jeho světla lesk! My zhrdáme tím, v noc náš reptá stesk.
29
Satan.-1
0, kdyby naše věc ztracena byla,
tu vězíž, zahalen bych mlčel v pýše
a se ctí svojí sestoupil bych tiše
v tu prázdnou hloub, jež z něho posled zbyla.
Však v tíži mé se osa světa skryla,
on šel by za mnou po stupních s té výše
a fraška jeho by se rozprášila,
ta bezobsažná, v dálné vzdušné říše.
Já zuřil, můj to zjevil kyn,
vždy u mne sjovo přešlo v čin,
jež dlouho ve mně v kvasu bylo,
tím hovorem se vyhranilo.      ' ,
Je knuta pružná, ztuhne pak,
já v sobě sám to svařil tak.
Ten vidíš dvůr? —        ' .
Lucifer,
Ten'velký dole ? Dům v peřestých plá cihel kole, jas blýská jeho ve oknech,, kol dvoru stáje, štíty střech, ', zdí malby veselé kol hostí, vše zbudováno k trvalostí) Zdroj v kámen vrouben bez ruchu chlad vody hází do vzduchu, tu čerpá do věder dívka i hoch, statně i čistě, kdo jak to zmoh', ji nesou v stáje, skotu doručí, jenž jeden lesk jím v ústret zabučí. Kol domů a chlévů požehnání
30
se kyprá prsť v dále táhne plání, íž zdaru nad vším v stinném rozpětí, pjod na zemí, plod na snětí. O, věru blahobyt zde pravý se šíří směry všemi do dálavy', ční, jak by neměl zahynout, však dlužno k tomu jednou přihlédnout ! Muž statný se teď k dveřím přiblíží a vlídným okem všecko přehlíží.
Satan. Maj etnik domu jest muž ten, pro novou víru hoří jen, . on žije prost všech pochybností, sám klidný ve své blažeností.
Lucifer.
Při našem vzdoru! Nový zjev, nejkrašší, jež jsem kdy zřel z děv, na potulkách svých tu í tam, se druží k starce šedinám. To čelo nevinou plát vidím, 1 že za svoje se skoro stydím. Kadeří zlatých milý svit, v krev s mlékem do líček jí slít, teď na starocha ruku klade, své kypící v nach rtíky mladé,
Satan. Boháče toho je to dceř, tak vnadná není žádná, věř
' .   . 31
ji ušlechtilý zdobí mrav, snu ani netknul se jí háv,
Lucifer.
Jde lehkým, drobným krokem dál, když kmet ji v odchod požehnal.
S a t a n.
Odchází na poušť k pousteýníku, svůj pozdrav chci jí vzdáti v mžiku. Chci ...
Lucifer. .
Co pak? — Prosím odpověď! Ty mlčíš? Rcí, proč krouží teď cos jako chmurný, hustý dým před velkým, zářným okem tvým?
■ i ■ ■ ■
Satan
(hrozí k nebi).
Ze zbývá nám jen opičení? On dovednost má i objevení. Co jemu jde, muž' nám též jití, jak on se chceme omladiti. Byl sláb, by lidstvo k sobě vznes, tu syna stvořil   - jíž ho znají dnes; ten, člověk, s nimi žil a strádal pak, v své božství zpět se vrátil do oblak. Teď známa je cesta i dráha, jíž jdou,
32
co jeden zmohl, všichni dovedou.
Tak rovněž my dědice zplodili si chcem,
lzeť člověka získat zas jen člověkem.
Lucifer.
Mám v svištícím, třeštícím ran krupobití, . dům, póle, stáda, těla jich biti? Mam v úzkostí, krvi zem vzdělat ti vhod, v níž náš by dařil se plod?
-Satan,
-.' N ech toho snažení, žebráka hýření čest není má. Král vědět dá, co stát se má! .
L u cif e r.
Mám. chlípným a vtipným šepotem ovívat
nevinnou dívky té hrud?
Mám před ní lichoťně, ochotně rozchvívat
přeludy chuť ? ■ ■
i        1 ■
S a t a n. ■
Toho se vzdálím.
To ponech malým;
malým to vhod;
o slabý plod
chorý dbej, šílený rod.
Já vladař jsem a jsem-li jím,
33
nelákám, oběť v jho přinutím.
Jdi nyní! Shromažď věrné moje dětí,
na kovové tam trůny usedněte,
svou mysl myšlénkám těm nechte přikláněti,
jichž tíha v nebí dusí jej a hněte.
Na zmar náš myslete í zhoubu naši
i na to, z našeho co jícnu raší
co nezdar, ztroskot, zhyn a klam a vrak!
Cekejte na mne tak!
(Zmizí.)
Sborník světové poesie HO.
II.
Poušť. Vchody do slují. Candída, Placídus. '
Placídus,
Dnes večer jsem tě nečekal, mé dítě, ač se často vzpjal, ' tvůj, hbitá pouště holubičko, let, mi z milých tvých úst přiváděje-/ zvěst sladkou zvenčí, různé děje, tak tam i zde svůj měl jsem svět. , Však dnes je pozdě, slunce hoří do ruda, dlouhé stíny tvoří i malý tamarišku keř, přes písek večer v dým a šeř mih gazely se plachý zjev, neb v dálce zařval v loží lev, bdí šakal na pahorku zřídla, pštros táhne k hnízdu veslem křídla; keř balsámu šle v samotě svou vůní, jak oběť dřímotě, Capella bleskla krajkou stromů, jak potmě najdeš cestu domů?
35
Candída. Své lože chtěla jsem zde stlát.
Pla c í d u s. Zde, v poušti, dítě, u mne snad?
Candida,
U tvojí sluje druhá leží, • kří skryta, skály kol se věží, tam poutník vždy svou najde skrýš, dnes dítě své tam pohostíž!
Placídus,
Blázínku, jaký je, tp šprým,
v svém loži měkkém spočiň raděj!
Candída.
To přáním dávno bylo mým, tam spočinout, má stálá naděj! Ma komůrka těsná a dusná jest, v okna mi nesjede záře hvězd, zde volno v šíru hlubokém, zde nebe leží před okem, hovoří každý doma rád, poušť umí tiše naslouchat.
Placidus. Co řekne asi otec tomu?
*
36
ĺ d i d i
Mne ochotně on pustil z doniu,, já „prosila jej, stroji kvas svým přátelům; kde číš se pění, on yí, mé není zalíbení,
Placídus. Tak divě hosté bouří vás ?
Ca ndida.
Ne zrovna — mluví hlučně, čile,
dost proto máme bouřné chvíle,
Zŕeľs na hlemýždě kdy v svém snění?
To zvířátko se málo cení,
já s radostí však na ně zřím,    . ■
co mohu, mám, od něho vím; ;
jen tiše dotkni „se ho, hbitě
to ucítí a okamžitě;
hned zachví se v svém ostychu,
sé schoulí v sebe něžně potichu.
Placídus,
Jest hlemýžď dobrým .zvířetem, n však z něho jiný příklad vem. Jen slabý domek je zaclání, před neštěstím jě nechrání, , i hošík můž? jej v kusy zdrátí, nejmenší ptáček rozklovatí. Tys miada — uzříš, uslyšíš se mnohé horší věci dití,
37
než šumný kvas, kde kypí číš,
a nesmí tě to rozrušili.
Je tady svět a my jsme v něm,
nám nutno jiti životem;
dlaň s nohou dát mu máme ve zápětí
a ne jako hlemýžď na hroudě lpěti,
C a n d i ďa, Sám, otče, přece v životě *. jsi zasvětil se vážné samotě.
Placídus.
Mám v týle šedesát let právě,
ty šestnáct roků neseš v lící,
již vlasů není na mé hlavě,
kol spánků tvých jsou věnce kšticí!
Vojáku na kliď právo daly
jen s bídou zacelené rány,
vráskami se mé jizvy staly,
jež v mnohých řežích vyzískány.
C a n d i d a. Což tak zle dařilo se tobě?
Placídus. Nech toho, spí to v dávné době!
Candída. Jak mílo v písku pláně zřítí ten zelený a svěží kout!
38
Zde kypí zdroje, pučí kvítí,
co hluchý prach zříš kolem dout!
Placi dus.
Dí zvěst, kdys poušť prý mořem byla á pevninami oasy, vod spousta v dálku ustoupila, stát zůstaly jen malé oasy, , Na nesměraost se stálá změna hrne, na místě dlí, co malé, nepatrné. Tož člověkem člověk vždy zůstává, Lod mnohá v dál se odsud vydává, však s jinými lodmí na pouť v dál duch věčně činný člověka se ..dal.; bílými pouště žebry beze hrází, přes horké, na míle dlouhé srázy, velbloudů šik ted na pochodu jest, na hřbetech zboží v obchod i lest. Zvěř křičí, jak zří z dálky poustku mou, zde staví se, píjí a dále zas jdou,
Can d í d a.
Tvá zahrádka se liliemi stkví, . což tolik lilie máš rád ? '
Placi dus,
K nim cítím pravou něhu plát. Ten krásný květ se houpá, chví tak dívně na svém stonku v tichu, mlčení svaté ve kalichu.
39
Do věnců nemůžeš jej vzíti jak růži, tu je po něm v ráz, však v noci nad kalichem nití se plamínků mu lehký jas. Jest večer, rosou vlhne zem, když, Candido, tvé to je přání, ve sluji lůžkem za vděk vem, jež z mechu zrobím tí a stlaní 1 (Odejde.)
C a n d i d a. Kéž na stonku bych houpala se, květ, vzduchem živen po tichu Ľ má duše, hravý anděl v jase, tam vzplála k slávě kalichu! Kéž nohu mou by netlačila ta tvrdá, křemenitá zem! má zornice víc nepatřila v tvář strastem, žertům, bědám všem!
(Vstoupí Satan.) ,
S á t a n.
Zdravím tě* panno, snažnou vroucností,
C and i d a. Kdo, netvore, jsi?
Satan.
Pán jsem" Nutnosti. Zvíš záhy o mých skutcích v otročení, jen z nutností, silného přinucení.
C. a n d í d a.
O tobě, o tvých činech? Což vím? — Nic, O, netvore, jak strašná je tvá líc! Nechť k měsíci až tebe růsti zříme, jha tvého, tebe se víc nebojíme!
- Satan,
Jsem král, ty služka — co víc potřebí? tvůj květ lahodí mému ponebí!
C a n d i d a.
Jsem služka Páně, v svaté lázní Jordánu milost našla jsem v bázni.
Sát a n.
Tu vodu vysuší můj oheň žíravý.
C a n d í d a. Ty ustup jíž, netvore rouhavý! >
Satan.:
Já moh se v pestrých šatech stkviti,
ti vypůjčené holdy nechat zníti;
však drsně, v cárech zrak chci k tobě vznést,
pán tak se dvoří — pánský řád to jest.
Tož dýmem jícnu svého k tobě dím,
před jitrem budeš otrokem ty mým;
že číst a krásný, cudný je tvůj cit,
ty dó rána máš milenkou mou být!
Ted panna, zítra žena na vzdor všem, a Satan. požehná te v těle tvém. — Nuž, nafto, vzkyp již z hlubin v rudém plání, i my své máme místo Zvěstování!
(Plamen šlehne ze země. Satan zmizí.)
C a n d i d a.
Nuž byl to sen? • Zde stalo se to! — Jak'to věřit jen? Zde stál a hořel, řičel vztekem smělý, že dobré byly děti-tvé, ó, Spasiteli!
Nuž, Candído!
Placidus (vstoupí).
Candida. Můj otče!
Placi dus. Co jest? Líc tvá hoří v nach.
Candida.
Že hoří? 'Budiž.
Placidus.
Nemelá's tu strach?
42
43
Candida.
Já jsem již stísněnost zahnala tiše, ■ nebo mne vznešenost opředla s výše!
P1 a c í d u s.
Již čeká lože, spat jdi hned, těm slovům nelze mi rozumět.
. Candida.
Tím, že ctnost nejvyšší máš v uzavření. Nepřistoup k Ježíši vrah v pokušení!?
Placi dus.
O tajích největších to divné pění
co znamená? Spěj, Pane, ku přispění!
Candida.
Nad pannou v štít se stře Mocí. sbor slavný, nicotným vzdorem vře špatník ten dávný! Věštby se hlahol nes z rtů čisté panny, poslechne jako pes jednoroh, štvaný.
Ten člun se neztopí, v němž ona jede, hříšníky pochopí, v smír všecky svede.
Placi d us.
Pros sama, by ti bylo: odpuštěno, co máme, vše jest vydluženo, však chcem-li to užíf jak věc svoji, hned majitel před námi stojí. Za pýchou v patách chodí trest., , . Spi! Ať tvůj spánek střežen jest!
(Odejde.)
Candida.
Vždy duchům lekavým zázrak se ztratí, svatým a dumavým vždy bude pláti. Což světlo na můj týl nepadá jemně? Hrobe, se ke mně schýl, marná jest země!
(Vejde do sluje.)
Satan (vstoupí).
Kde hřích, jsem prací příliš trmácen, však cudnost nejčistší mi hračkou jen (Dívá se db jeskyně.)
44
Jak dřímá, obě ručky drží sepjaté. Od sebe! Tak — to kouzlo rozťaté. V tom zmatku ani nedělala kříž; háv, půvab, obé bez obrany jíž.: Ted, šate, dolů troudem! Chladná, svěží, panenská její postava zde leží — Zem užitá jest pochyb čirý Bábel; v netknuté půdě působí však ďábel. Sem z trhlin mračen splyňte, mrákoty, .'. a skryjte velké dílo temnoty!
(Noc a mlha,  které, celou krajinu pokryjí.)
Kostelní zpěv
(z dálky),
O sanctisšima,. o piissima,
dulcis, virgo Maria!. '
Mater amata,
intemerata,
ora, ora pro nobís!
.(Mlhy klesnou.'.Nastává jitro.) Placidus
(vystoupí ze své jeskyně. .Nese v ruce lilie).
Noc dívá, snivá za mnou Ježí, dík Bohu, jitro stkví se svěží! Mha hustá, překážejíc hledu, kol slují lpěla plná jedu. Rád od západu k východu si lože stavím pohodu,
45
by první slunce, mladá zář mně ihned vpadla y spící tvář. Dnes první žehy mí nevzplály, neb mlhy závoj utkaly. Sen těžký, zlý mně dusil vskutku, já mladosti snil o zármutku, a starý, dávno zbledlý hřích prst výstražný zas na mne zdvih. Nuž, teď mám všecko oplaceno, mnou děcko bylo vyplísněno, však duchovně měl S ní jsem bdíti, jí vlídně světlo rozsvítiti. Však lidé my jsme jednou tak,, nám y horách, zdá se, plá náš zrak, jsme veselí, však důkaz toho plání ■ jest stálé, pracné naše vystoupání,
(Divá se na lilie.)
Ubohé lil) e vichru let
za jedinou noc sklál a zdral,
však znova zkvete lilje, hned
a rýchlej vítr to udělá}.
Zmar obecný ten stejně stihne
květ, kde se spása, kde jed líhne.
Hlas Candidy.
Běda ! Běda ! Ach, mne bídné, peklo,
jsou to tvoje bědy? Ach, co se jen červu stalo, kroků
,.   ' jejž pohřbily sledy ?
46
Placi d u s.
Jaké zvuky ? Kdo to volal ? Nebyl Candidy to hlas ?
C a n d i d a
(vystoupí ze své jeskyně).
Vrat se, Bože, do svých hlubin, S námi zůstane
jen ďas!
Placi dus.
Svatí nebes! Dítě, blázníš ? Posedlá jsi, jak to věřit ?
Ca n d id a. , Měř, co lidské, na sobě chci sama bídu svoji změřit.
P1 a c í d us,
Co se stalo ?
Candída. Nevím, ty však vnikni toho do taje, táto země není země, tato půda ze skla je, v propast skrze ní se dívám, starý olbřím sedí tam v luhu věčných muk na trůnu, z bolů jejž si
vztýčil sám; chmurní reci sedí kolem na křesle í lavicí, celé peklo zpívá králi hymnu chvály dunící. Valy zřím se z tisícletých starých hříchů k nebí
pnouti,
bezčetných van slyším vzdechů, jež nemohou
- spočinouti;
nádhernou říš uzavírá příval hrůz a v prokletí hříchů nezrozených klubko zřím se v dálce svíjeti. ■Starý pokrytče! Tvé hříchy množí hlubin poklad
'' pravý,
neb jej vidím a ty věř to, neb to děvka tobě praví. K čemu lilie ty neseš? Mrtvé Litíc obličeje, šklebíte se? Rozšlapu vás, mravokárci bez naděje!
(Vytrhne mu lilie a rozšlape je.)
Kletba nebi! Kletba zemí! Všemu, co je život jen! Ty jen, ženichu můj milý, chválen buď a veleben!
. Placidus.
Věčný, němnou ústa moje,* cesty své znáš
, v jejich spádu
a ty víš, co v zbožňovaní němý ku tvým nohám
kladu.
Candida.
Kácím se v svém hoři, ale kusy znovu zklíží zas na tom slast, co trpěla jsem, lítost' bude rozkoš
v ráz.
Mocí svou se zvátí ještě, znova bych se v zhoubu
vzdala,,
ovšem nebýt narozenou, z všeho nejvíc bych sí
přála.
Ach, což ničeho tu není, co mhe^drží v času kruhu ? Ach, jen slza! Ano, slzo, smrtelníka slední druhu! O, tak.tecte, moje slzy, oči mé tak posílejte , nesmírnou mou bídu v potok nekonečný, jen se lejte! Rozplyňte se, mladé údy! Slzy buďte maso, kost! Snad té vody proudy budou opět jas a nevinnost. Omytá když duše potom do proudu se ke dnu sřítí, jezerem jest mezi klasy, v údolí jež plá a svítí, bázlivé se ptají vlny, k nebí zříce, v modrý jas: Milovanou tvář svou toužíš v zrcadle, mém
vidět zas?
49
' ■ .  ■ ■ GRAL, ,
Brítannie, Skalní soutěsky.
P lacidus ' (vstoupí).
Zde stopa — vítr hlas můj v dálku nes — a bystřen s hukotem mé kroky staví. Zda neublížil jemu ten sráz tmavý , , , běd synu, Merline, „mí odpověz!
Merlínův zpěv.
Ty, kdo ten pomník najdeš, v zbožnosti
níž údolím se dej! v Ty vonná, svěží lípo, na rov s vlídností své všecky květy nasýpej!
P1 a c i d u s.
Zpěv jeho, jaký hlubý hlas, víc nemám úzkost; žije zas! Vždy tajně, jako jeho bytost jest,
co ukrývatí chce mi, stále tvoří,
ke mně se vrací, kdy mu libo, z cest;
já čekám naň zde na pohoří,
(Sedne si na útes skály.)
M e r li nů v zpěv.
Mne v život ňesla's čistým klínem svým, vše dala,' co lze přát,   * i sluj velkou, černou, tobě vyhloubím, nic jiného ti nelze dát.
P lacidus, O svojí matce zpívá!
Merlínův zpěv.
Poslední s bohem! tobě posílám skrz soutěsk ve slzách, kamenem matky hrobku zavírám, spí v zmrtvýchvstání v snách!
Placi d us.
Ják rozplést vír ten, duch můj neví,
kde pravda, blud kde-počíná, kdo zjeví?
Já snil, že klubko svého žití
již v tichém klidu do vinu,
tu v slunce zář mne znova řítí
vír tajných, temných zločinů.
Tak podvečerem pták sí pospíší
se ukrýt do zdi, zrak tam uzavřití,
Sborník světové poesie 140.
4
50
51
vsak brzy bouře z tepla zátiší
jej krutě žene v déšť a krupobití!:
Což ona dívka nebyla vzor dobroty a nevinnosti? Chtíč mrzký přece z lep jila . ve krvi plné zkaženosti. Nač stvořils volně tvář i líc, což zrcadlem není duše víc? I zvěř má pudů svojich stud; tož hlavu mu chýlí plachost i trud. Jen drzý kluk a děvka tyčí, skráň k nebi, na níž zločin křičí,
Co tak mne tyto zarmoutily líce,
z ničeho radost nemám více.
Ve hlasu bodrosti -á naděje ,
škleb vraha slyším: i'zloděje;
i nejpříméjši pohled do tváře
obráží kuplíře a taškaře;
Bůh sám tu lidem mizí a schází, .
když jeden v druhém se nenachází.
Zlou kletbou Adamův plod je zmámen,
kde pomoc? Kriste, s námi bud, ó; anren!
Do chaty v poušti zänéstí v plod spěla, hříchů a bolestí, den celý rukama lomila,, a divě celou noc blouznila. Já ptal se, zle se ulekla,-však svůdce jméno neřekla. Tak přišel zvolna její čas, tu lítosti v ní hnul se kvas,
tu začla se modlit a něžná byla, prosíc, aby milost boží ji kryla; pak v zbožné touze přijala tělo, jež pro nás na kříži dotrpělo. '
K ní v pomoc bábu voditi
mi zakázala, nebo duchem,
ne tělem bude rodítí.
Chýš zněla žalmů její ruchem.
Zle, zoufale ji porod rval, ,
já z klína v krvi jsem tb vzal, ' .
jak zrak to otevřelo, diy .   . '
jsem hrůzou nepustil to k zemi.
Jak z šachet, nejspodnějších, zdiv
to jasně zaplá pochodněmi,
ty oči z bezdné hloubky zřely. ,
„Jest slední soudce?" rty mé děly.
Mně v jejích blescích zjeyno bylo,
co před věky se přihodilo,
co bylo, jest, budoucna dary,
jak svět se zdál ten hošík starý.
Měl zuby již a nechtěl pít
z matčina prsu, všecken cit
spěl po křtu jen, já mu jej dal,
jak poručil, jej Merlí.n zval. ;
Když Cándídu pak kamenovat chtěli,
hoch" z rukou katů vyrval jí smělý,
tak mnohé moudré slovo děl, \ -
v rozpacích soudce odešel;,
jej tajně zabít každý chtěl,
jest zmetek prý, všem bude vhod.
utopit pekla taký plod.
53
Ten úmysl mne v úděs vrh',
že přes moře jsem s chlapcem prch'
y říš Brítanskou, hvozd, skalný štít,'
kde poskytly nám tajný skryt,
Ted ptám se zelených vrcholků stromů
i šumného zdroje i skalnatých dómů
i vody a'světla, všech větrů a cest,'
kdo dítě to jest?
Merlin   <,     . , (vstoupí).      , ■! Tvůj věrný schovanec.
Plac i dus.
Merline, jak's mne polekal! Hřmí bystřen na přič strží skal, nese tě vlna?
Merlin (dívaje se do zadu).
Teče za mnou přec ? Tu kypí, ovšem, lávku chtěl jsem vyhledat a v myšlenkách jsem šel. Já na proud ani nemyslel, a tu mi proud sám z cesty spěl.
Placídus. i Já hledal tě, strachem, úzkostí štván.
Merlin,
Když chybil jsem^ ať jsem potrestán! (Klekne.)
Placídus.
Ty klečet přede mnou? To výsměch snad? Mne pokoušíš, zda snad vzplá pýcha ve mně ? Toť, jak by chtělo nebe poklekat před bídnou hroudou země!
Merlin
Co myslíš, nevím, též to sotva zvim. Vlas hlavy tvé, věř, denně mi jest dražší, já mám tě rád — však ty jsi denně plašší, já raním tě, jak? — sotva pochopím-Nedávno medvěd v naší sluji tápal, tys leže spal, v tom, po tobě když chňapal, já zvolal naň, on bruče v pracky zřel —-, ty vzbuzen v tom, ses' hrůzou chvěl, kříž dělal přede mnou — ne před medvědem. Nuž, mluv, mne uč jít povinností sledem!
Placídus.
Mé srdce v malých ňadrech odnášíš,
ty lichotivý zloději a sladký,
měl' bych tě přísným slovem zahnat zpátky,
tím sebe potrestal bych nanejvýš.
Mně získaly tě trud a namáhání.
Ze neumřel jsem, nepoznav tě ani!
54
Mcrlin.
A snad mne brzy neuvidíš víc!
Dnes, v této nocí plný měsíc blýskne,
tma druhé zahalí již jeho líc,
to dlouho potrvá, než znovu tryskne.
Však nechtějme již hořem, jenž nás chýlí,
veselé právo poslední brát chvíli.
Víz dílo moje I
P la ciďus. Jaké dílo ?
Merlin.
Vstaň!
Ty spatřit můžeš soutěskem to skal.
Placi d us.
Jak ohromná to skalin báň! Což vlasatice sjela na zemí?
Merlin.
Hrob matky mé jen zříš to větvemi,
mně obr skály k tomu vyhledal.
Já v Sqhadlimort jsem k němu šel
a vlídné slovo jemu děl,
tu balvan za balvanem vlík'.
Tak velký, hrdý pomník vznik',
by příštím věkům řek' v svém hlasu,
co síly bylo v našem času.
Pia cí dus. Mne závrať.jíně, když vzhůru zřím — tíž skalin jaká jediná f kvádru se kvádr připíná! To, strašné dítě, vskutku dílem tvým ? Tlí v dálce matky tvé tělo bídně, kdo přenes je sem?
Merlin,
Plavec, vlídně. Nardou a myrrhou ji balsamoval a potom s mrtvolou sem * ploval. Což mohla v půdě najít spánek vskutku, jež zoufalost á hanbu jen jí dala? Mně vždy se zjevovala v smutku, jak bědný duch a žalně naříkala; teď britský břeh jí hostí veselý, jeť v růžích sladký mír a v jeteli.
Placidus. Pryč! Zakázané proveďs umění.
Merlin.
Mně křivdíš, ví to, nebes modrý zrak! Nač cizí přízně žebrat přispění? Bych požádal ve vzdušné výší mrak, ten jistě byl by dal se prosbou hnoutí, v plášť mokrý deštěm slétnuv dlouhou poutí by volil v svaté zemí přistanoutí, v klín vzal by jistě drahé matky prach, 'lup drahý přines mořských po vlnách.
56
A k skále kdybych řekl: Skálo, vstaň, vznes z mechatého lože skráň, sleť v pláň! tu jistě poslechla by děcka hlasu, se vzpjala reptajíc, jak v dávném času, v tříšť, praskla oblou,, hranatou mi v spásu, jak předčasný plod, v riějž svit denní vnik', se spjala sama v mukách na pomník.
V ruch určeny jsou však jen mraky vlídné, v lhostejné výši, myšlenky jak kiídné, vše hni se — kámen pohybu buď prost, on sypké země pevná kost! Nám slovo, síla prosby v úpění. Co Bůh nařídil, Merlin nezmění,
P la c id us. Kdo Merlin? Zjev taj jeho!
Merlin.
Smrtelná schrána děcka, otce svého
jež nemá, sirotek to země, nebe*
jenž, zralý před Časem, vždy potírá jen sebe,
jejž mdloby měkký olej nezavlaží,.
jejž láska nevžnítí, zášt jemuž nepřekáží.
Placi dus. Bez smyslu pouhá slova řek'.jsi teď.
Merlin. Ten nahoře je vezme za zpověď, kdos ještě pochopí jich nejasností,
57
je pro lid snéstí, chutí nemám dosti — Při sobě rydlo máš a pergamen?
Placidus.
Vždy, kde jsi ty,
Merlin.
Mnou tobě udělen byl pohled v souvislost těch yšechněch věcí. Jen povrch všichni ohmatají reci; kdo tobě však, tvé zvěstí uvěřil, ten v střed se podíval a udeřil. Od času počátku všech králů díla, jak bylá, a ne, jak se jevila, čím každá říše v pád se schýlila, i zárodky, jež slední slupka kryla; ctnost malého a velikého,. hříchy, i činů neslýchaných důvod tichý, tuch dějin světových jsem tobě dal, žes' věrný j zbožný. V život, duši dál, když prchne víra a když zákonici prach pouhý z kůry uschlé berou všiccí, když jmény, čísly, prázdným zvukem pyšní, po , čerstvém doušku žíznivci a hříšní se chlubí, štávou Merlinova zvěst, již jara dech nalévá ve bříz klest, když-země vešken zulíbala sníh, pták letníc volá, vever s ostrým sluchem, co dole děje se, naslouchá stromů ruchem, kde pastýř dívku zdraví v šalmajích. —■■ Kam až jsem dospěl?
58
Placidus; -
Až k dnům oněm již, ve kterých Kristus nesl Smrti kříž.
Merlin, Taj o Grálu se má ti objevit!
Placidus. Co jest to Gral?
Merlin,
Krev Syna člověka, Sanguis realis kdysi nazvána, a název zkroucen, jak jíž dělá lidi;, Zvěst o tom dávno ztichla odvěká, -však mnou vám bude opět hlásána!
(Placidus vytáhne pergamen a rydlo, posadí se a píše, Merlin mluví):
V noci tě, děs kterou táhnul,
jež zradu zlého zřela,
po kalichu s vínem sáhnul,
řka: To má krev, vás víny zbaví zcela.
O, berte, pijte, v,tom vám nový odkaz bude,
ta tam minulost celá,
pro všecku budoucnost té večeře zvěst zbude.
Neb kypí v krvi mojí vždy dvojí požehnání, obecné blaho strojí.
59
všem sloužíc, k menšímu se počtu sklání; v šíř, v dál vás posílám, ó, vyznávači, co v skalách, hvozdů chvoji, vám zbudovat chci chrám na Montsalvačí!
Na hořkém tenkrát dřevu
když visel král všech ctností,
dlel Petr v dálce, v Jiněvu,
jenu něj plakal Jan v své nevinnosti —.
Pilátův posel, žoldák, ve útoku
hrot v tělo vrazil v zlosti,
a rudý krve pramen tryskl z boku.
Nuž věz, kterak se lije v zbabělce síla nová! Josef z Arímatije,
jenž Krista straníval se vždy a znova, sem od večeře s kalichem se řítil a v hoři beze slova t ten svatý s kříže paprsk rudý chytil.
Již založila láska i
na světě říš svou dvojí,
k pohanům její zkazka
kázáním apoštolů jíž se rojí,
co Josef taj chovaje ve zátiší,
se v nitru plesem kojí ,
a s kalichem se skrývá v skalné skrýši.
Těch dvanáct v trudů změti sé ve všech zemích chvělo, co vnitřním na početí té svátostí Josefa nitro lpělo.
60
61
I vzdorovali šklebu, záští, srážce,
v žalářích stkalo tělo,
on byl však Grala riejprvnější strážce.
Let čtyřicet a Více ve slují živ byl tmavém mu nezbělely kštice,
co jed', pil a čím hrál se, vše teklo z vlny hravé,
jež šumíc v kalichu se okraj vzpjala
v karbunklu síle žhavé,
že temné stěny sladkou záři tkala.
Na hrobech jejích v stesku
již dávno'pak mše zněly, ■
skal tichém ve soutěsku
co na zmizení jeho zapomněli.
Tít Jerusalema dobyl,
když jeho hrad vzplál v. ohrtě blesku,
rum zřícenin věž — horu nad ním zrobil.
Když potom v sledním mžiku
prst smrtí, lehce dotk' se ho a tiše,
jak dívka ve skleníku
se dotkne růže, z které vůně dýše,
tu vlastním leskem ozářená vzlétla
ta svátost k nebi výše,
se domů navrátivší v svou říš světla.
Leč klesla z nenadání tu v údolí zář stálá, a v této řečí plání
se jiskří — pochop! — první výrok Grala! Druhého krásná doba blíže spěje,
a v její slávy yzplání
se k tobě vrátím zase, vyprávěje.
Čas rozjíti se krátce, ' .
můj přísný los mne volá,
mír matce dal jsem sladce,
lest otce nyní ať má duše zdolá!
Bud zdráv! My bez slov, slzí loučíme se,
kde štěstí taká škola,
nadlidsky veselá ať touha vzpne se.
(Placídus odejdei)
M erJin (sám).
To tam jest jitro, polední tu. svit,
tvá páž mne žene v skvělou plnost žití;
šat chudý děcka dlužno odhodítí,
čin mužný kyne. Já chci mužem být!
(Promění se na muže.)
Tvé, tají věčný, bylo uzavření, se provinoutí blátem země vším, však zůstaly v hlubokém, posledním ty sladké stopy tvého otálení.
Tak rybářům a celníkům se's vzdal, i lotruj jemuž přelámalí údy, jsi slíbil sousedství své v ráji, všudy" tvůj odkaz v tupé smysly zazníval,
62
Zas, mírný Bože, jat jsi v krve nachu
na Montsalvačí silou vůle své,
tam chabý Titurel té ve jho rve
s tou čeledí svou úzkoprsou, v strachu.
Tvůj sestup hyne právě i tvůj slet! Na říši duchů by tě vedl dále, Měrlína volíš, víš, je s tebou stále na cestě, která ohněm tvým plá, zpět,
Jsem ten, jenž pro knížecí duše hořím, pro čela, slávy, lásky jež jsou daň, rytíře, dámy, Artušovu skráň; velkému Grálu pravé strážce stvořím!
II.
Jiná část rokle,
-   „ Kay
(vystoupí, v ruce má seznam).
Mně ukloňte se, stromy, s reverencí, jsem dvorní maršál Kay a Excellenci,
(Utírá si. pot.)
Bez otce prý mám zaopatřit dítě,:
tu bylinu přesadit k dvoru směle;
kdys v tlamě štiky ocť se gros, Saul v skrytě
u čarodějky našel Samuele;
v potěru losos ústí řeky hbitě,
s kocourem kočky najdou myší bdělé,
leč kterak mnou má nalezen být synek,
jejž matka jeho pozvednula z plínek?
Je tvrdý rozkaz tvůj, Artuši králi, Klíngsóre, duch tvůj podivně ted plave, noc tmavou cítím kolem, i den vzpláli, neb určení tu chybí pojmu pravé.
Bez otce hoch! Když té myšlence vzdaly se smysly mé, mám prázdno v hlavě tmavé; pancharty všecky na hrad svedu, zjistím — co s nimi však, já všech .tam neumístím.
Bez otce dítě? Smyslilo mé hoře, si zdělat všechněch panen seznam správně, kladívkem tloukl jsem pak v každém dvoře, kde „událost" v kolébce, neúnavně; snad původ aspoň jedné ve komoře se nedá zjistit, v to jsem doufal hlavně, však nejen květiny jsem seznal v mžiku, leč spolu jména všech všech jich zahradníků.
Ten zmetek nezpuchne-li v letním horku, jak puchýř, neštovice nenadme se? Či mezi červy louž jej zlíhne, Orku ho zmije z vejce kohoutího snese? Snad vosa najde trhlinu v zdi dvorku, zda služkou za plot v smetí vymete se? Tak za ním každá cesta vede v scestí, hneď z kolejí Artuše přijde štěstí.
Vždyť Klíngsor, velký nekromant náš, čítal prý ve hvězdách, že stolu kruhovému bez otce dítě — to mu jméno skýtal — pomůže k svazku spásy trvalému. Náš dvorní hierofant jak by splítal řeč o koních, psech, volech,' smál se všemu, však Majestát dal rozkaz na jednoho, mám katexochén předvést ptáka toho.
Ó, těžkým břemenem vtip velký stalse! Jak šťastný bych byl, trochou hlupším býti!
Po černérn havranu kdo jen by ptal sé? však bílého lesk prozradí, jímž svítí, kůň smí se vléci, hřebec nutí v; cval se, jen plavec. y rozkaz váš se ve proud řítí; s Artušem Gavein, Gareis, Erek píjí, Kay zmožen hledáním se v potu svíjí.
(Dívá se do seznamu.)
Že nevinně zde všichni otce máte, tož klidně roztrhnu teň seznam,ctnosti,
(Roztrhne seznam.)
á že, jak tuším, soud můj,se mí mate, a nevím, co bych měl as určitostí, pod planý ořech lehnu v stíny zlaté, do zbuzení se vyspím do sytostí, pří bystřin šumu, hovořících' k skále, pak ,věcí samy rozvinou se dále.
(Lehne si pod strom.)
Je prazvláštní, a přec vtom nejsou chyby,
že na světě se všecko rozeznává,
tak tvrdívá se, že prý mlčí. ryby
a skřek si neodvykne husa žvavá,
i-á řve osel a lenochod áj!
Kyaw jest šašek — maršálek jest Káy.
(Usne.)
Slyš!
Sborník svĚtoyr poesie MO.
Merlin, Satan. Satan.
66
Merlin.
Ještě ne.
Satan.
; Kdy chceš mne vyslyšéti?
M.erlin.
V nocí, kdy nebudem slunci překážetí v cestě svým hovorem ni jeden mžik.
S ata n.
U Stonehenge?
Merlin. Počkám tam. (Satan zmizí.)
Dík -,
že opouštíš mne.
(Uzří Kaye.)
Zde rytíř dřímá, ■ ., ■ jejž vysíal král. ten vyhledati zjev. Nemáš si nohy uběhati v krev. (Vytáhne zlatou destičku a píše na ni. Když skončil, pokračuje.)
Jak všecky zmetky tvého druhu jímá tě, Klingsore, chorobná choutka hbitě, se v zhouby vlastni zamotati sítě.
(Vloží Kayoví destičku do ruky,)
67
Zde, spáči, zvěst má, šťastně vše mi správ! (Odejde.)
.    Ka y
(se probudí),
A dále, jak se liší vlk á brav!
' (Mne si oči,)
Ohó! — mně právě o ráji se zdálo,
v modř živou každý květ i keř tam hrál,
dno z mramorových dlažíc prokmitalo,
a pažit lučin cínobrem se smál,
jak tímto lesním kvítím vše kol plálo,
leč v kapkách rosy žlutý proužek stál,
co do veselé kuleurů těch reje .
se he.be holubí jak tafět směje.
O, škoda, že jen do snů mých se dívá
ten rajský svět v svých mřížek barvitosti,
toť zrovna as, jak kynula .by slíva
a zdaleka jen toužné dychtivosti,
jež démantnými klacky střásat, smělá,
se stromů stříbrných plod zlatý chtěla,
(Zpozoruje destičku v své ruce,)
Aj, af, 'aj, aj, zde žeň dozrála, zdá se, cos zlatého zde v mojí pěstí svítí, a písmo tam v ocásků křivých kráse, však řeč se nezdá z nejnovějších býti. Ted v řecích vyznat se! V svém větřím citu, že značky tyto jsou as ze sanskritu.
68
Zná Klíngsor mnoho, indsky výtečně, nuž, k němu, ať mi smysl říci hledí! Stůj! - Spím či zdětinštěl jsem bezděčně? 'Tam narazil jsem . . .
(Vrazil čelem do skály.)
Zde mí boule sedí; před příštím do skal varuje mne narazeni,, já správně soudím: Bdím, tož moudrý jsem!
Jak jinotaj se jeví důrazně ta "věc a plá v abstraktním ozáření, „bez otce dítě", znělo obrazně, a smysl byl:
(Ukazuje na deštičku.)1
. Bez dárce obdaření 1 ] Já bouli našel, velkou pravdu taky, a Klingsor ke všemu mi zjasní zraky.
(Odejde.)
III.
Kastel M e r v e íl. "
Síň. Obrazy bohů koftm. Nástroje, knihy, rostliny; Had leží stočen v kruhu kol celého prostora,
(Vstoupí Klíngsor, Trpaslík mu svítí.)
Klíngsor (k hadu). Ofiomorfe, otevř kruh mi hned!
(Had se roztočí, Klíngsor a trpaslík vstoupí do vnitřku kruhu; had opět kruh uzavře, Klingsor vrhne se do křesla,)
Trpaslík, Proč.oněměl tvůj hlas?
Klingsor,
Mně léta přešel" čas, Klingsor je zmdlený kmet; čti, co dí Kohelet!
Trpaslík , (čte).
„Toto jsou řeči Kazatele, syna Davidova,, krále Jerusalemského".
„Jest všecko marnost, pravil Kazatel. Jedno pokolení zajde, druhé přichází, země však věčně zůstává."
„Co jest, co se stalo? Zrovna to, co se stane potom. 'Co je to, co se učinilo? Opět to, co se pak opět učiní a nic nového nestane se pod sluncem,"
„Já, Kazatel, byl jsem králem nad isra-elem v. Jerusalemě." '
„I vzdal jsem srdce svoje bádání a hledání všeho, co se děje pod nebem. Takovou neblahou péči dal bůh lidem, aby se v ní trápítí musili."
„Já viděl všecko konání, jež pod sluncem se děje, ä hle, všecko bylo marnost a utrpení,"
' KUngs or.
Do ohně s knihou v ráz, padělek žída-kramáře to pustý! a ne královský hlas, jenž chválen mudrců jest ústy!
(Trpaslík hodí knihu db ohně,} „Vše marnost", tak dí rouhavě přostřednost jen mizivá. Nás od paty až ku hlavě , dech času všecky prochvívá. ^
Úžeji, pevněji pojí
se hora, řeka, strom, zvěř y kruh,
že roztajem, se bojí
náš duch, jak marný kouře pruh.
Ó, běda, v roznícení když v okolí se vhroužíš shluk, strašného dojde oživení , a kostem tvojim vyssaje ves tuk.
Neblahé přírody zbožnění! Ta božská sama se zjeví, tak Zev sám v bouři soptění zvědavcům svoje ukazoval hněvy,
Svatou jsem zbožňoval k záhubě,
let osmdesát zřel jí v zrak,
na šatu jejího obrubě
jsem touhu po nevěstě ztratil pak.
Ted věčnou poutí se řítím,
tak rád bych v sobě měl klid,
já sebe v druhém jen cítím,
sám hostem svým zdám se jen být.
Trpaslík,
Když z venčí děsu přemohla tě tíž, pak v nitru jistě, mistře, ozdravíš. Tys přece síla, sláva našich dob, proč tupíš sebe, laješ si pln zlob? Což jako proud jsi neoplodnil zemi a nezasypal poklady nás všemi?
í *
72
Z tisícu odlesk tvůj se proudí zas, proč u zdroje by tento paprsk has? Rcí, bujnější kvas čí kdy býval věno ? Bohatství více komu uděleno?
Klingsor, To štěstí, modlou trpaslíků být!
Trpaslík.
Kéž osvěží tě mládí tvého svít! Již dávno, věrnost děkovat ti chtěla, mez chudoby své cítila, však zcela. V kalného večera té šeří záhadné se zjevte, duchové, ať'vámi omládne! Ty písni jara tužby křídlem sdílným, jež srdcí všech's mu slznou oběť dála, vy bozi, znící jeho pěním silným, . až Hellas nebem svým se na nás smála, rostlinných duší spoji vycítěný něžně, v ryzosti vlastní duší omyjte mu sněžně
IV.
i Zjevy.
Antinous
(krváceje).
Což jsi zapomněl mne, drahý, nevis
o mně v nocích svých, v nejhlubŠím a nejluznějším místě ňader
mlčících ?
Ach, ty růže sladce kvetly, slavičí, ach,
sladce pěli, v lásky blahů tiché, šťastné hájem tvoje
kroky spěly; v pozdrav skláněly se růže, slavík pěje
křídly bil,
tu jsi statečně a jemně v hrobku mou
mne uložil.
Bozi
\     (sestoupí s podstavců a pohybují se v odměřeném tanci).
S mramorově slepých očí proč nám snímáš v   ■       pečeť v spěchu?
74
Oživené plání zraku nestačí ti na útěchu? Udatným jen zjevujem' se, kšticí naších
světlý let
kyne jim, jak hvězda jitřní přes hory
. " ■ ' a moře spět:
Zlaté podšve jak se třpytí, zemské pouto,,
hled', by kleslo, Hebe dlouho na tě čeká, vedle ní se
posaď v křeslo!
Hamadryady (z květin).
-Útlé v stoncích, ostré v trnech, kypící skrz
v : uschlý mech,
bujely jsme, rozkvetly jsme, tryskly z klínů země
všech.
Sadů, vody, stepi děti, bahna tůň,kde v lesích tmavá, samy, bez radosti v život, každá vlastního dle práva! S kouzelníckou holí svojí.šel jsi tichem našich řad, dotkľs nás, v taj prapůvodů zasvětil jsi všecky rád. Jedné matky všecky děti, naše se tu houpá směs, malí duchově zvěst lásky roznášejí v květů les. Nejvroucněji jsi nás spojil, zahanbit tě, otče, mánie ? Nelze ukrotíti spor tvůj? Dětí tvé, hleď, srhíru dbáme.
Klingsor.
Spat jděte, spat!
(Zjevy zmizejí.)
Já jsem již zmdleL vždy s ob ě pouze naslouchati;
75
co hlas váš může mi jen dátí? . a lesk váš — pro mne dohořel! To valnou mezeru tu nezaceíí,' když hovoří tvor k svému stvořiteli. . Ach, já byl mlád a sil mých cesta stálá v stvoření nový obrat slibovala. Zda hlas ten svému slovu dostál? Ach, sám jsem ze starých zde ostal!
-Trpaslík,
To bývá osud velkých vždycky; píá sněhem Alp-štít gigantický. Vždy pěvec nejvyšší bude samoten, ' a nejmoudřejší pro sebe vždy jen.
Klí ngs o r.
Po dlouhé pouti více nezbývá,
než krutý výsměch, tajný pošldeb nám;
bez úctý naše hruď se zachvívá,
a krásná láska je ta tam.
Učící, zdá se, s mnohými jsme živi,
víc není to než krutý žert a lstivý.
Trpaslík.
Z všech krajů sem přísel lidský rod, by prstu tvého viděli hrot, Neklamnou ty jsi jim věštírnou, o každé písmenko tvé se prou. Když někdy, podivně naladěn, o věcech mluvíš, o kterých víme,
^^^^
76
jak míněny jsou, každý se diví jen, hloub-smyslu v sobě sotva pochopíme; to vážně uvažuje, musím se smát, v svém koutě trpasličím stát. Ale pak bolestné vidím to trhání kol tvojich rtů, zřím kalný tvůj hled, tvůj nepochopený los uklání mne plačícího do prachu zpět.
Ó ptáku kdybys mluvil bez peří,
0 mokrém ohni, vlně hořící, tak silně ti a pevně uvěří, ■ ,
že poběhnou, až by našli to, v štvanicí. Nedávno přišla taková opice sem, řkouc, kdyby bůh se tě ptal, před stvořením světa: „Jak stvoříme jen, Klíngšore mistře, ten olbřímí svět?" jak On ty bys to přesně dokázal, zvěř, lidi, trávu, hrst hlíny a pěn
1 žyavou tu opici v jedno bys zhnět.
Co víc chceš, moudrý, než v slovu jest mém?
A jestliže mi káráš „Kazatele",
že shledal marným všecko ye stáří,
bij.v harfu, kvítí na svém čele,
a rozmnož svaté písně v žaltáři!
Co dráždí a napíná, v tom nech nás hýřit,
v sprostotě bujné až k zničení vířit!
V zahradách našich kypí plod mnohý,
ve sklepích naších lahví jsou stohy, ;
vše, co jest v bezdných truhlách, vem,
na těle žen chcéš-lí se osvěžíti,
77
chceš-lí mít královnu, můžeš ji mítii
Co víc chceš, moudrý, než v slovu jest mém?
Klíngsor.
Jak v divém ohni svíčky se příčí a protivně, pracně, zmítá ten knot! Rty vlhké lízá ve chlípném chtíči. Takový důvěrník byl ti vhod!
Trpaslík
. •   (kolem tančí)*.
Takový důvěrník jest mu vhod! On soptí, však žiti musí ják bratři, umění každého znám. je mí rod; nám Castel Merveíl oběma patří.
Skráň zjasni! Tvůj malý oddán ti služně, my jsme, tak moudří, .sve'ť hloupý jest, až v srdce hloubi šé těšíme družně, , na domýšlivcích když provedém lest.
Víš?, Jak stůl kruhový i Artuš král po děcku bez otce vždy se ptal, zvěst jistou o štěstí tie j vyšším zdál — > a vítr jen ty's mu zaprodal.
Na hloupost uvedľs hloupé ty druhy, všech přísahu na to teď uslyšíš, ať žije pokrytství, lež se lstí kruhy, ať žije bláznovství, to naše říš!
78
Klingsor.
Mlč! Jestli tobě suroveí žerty ,
a frašky pítvorné zábava milá.,
mně nesmysl dým jest čpící v nos, ve rty;
má svévole se mi dávno zošklivila.
Mně nelze se plné Artuši vzdátí, leč chtěl bych býlí jak oni! , Jak zoru život jích v nachu zříš pláti pod stany, kvetpucí louka kde voní.
Drsnou a děsnou zapěj mi píseň, znáš dobře taký písní druh —„ .... ať prudce nitra setřesu tíseň, ať hrůzou můj se posilní duch!
■ Trpaslík
(hraje na harfu a zpívá).
Stará věž se chmouří ... mlok se nadýmá, tam kde v" mrazné bouři ' durman, česnek vlá.
Stará Věž se chmouří . . . ropucha kde host, ;. ošlehána bouří ' , -
tlí tam siná kost. . ,
Stará věž se chmouří ... kostra v kruhu tlí, -bělásků roj v bouří lítá kolem ní.
79
Klingsor
(vezme harfu).
Co víš? , • . Věž se chmouří .'Co. žé? , . . Kost že tam? ' , O té hrůze.v bouři vi jeti Klíngsor sám,
(Trpaslík odejde.)
Klingsor (sám):
Tak nedávno mi ukázal to sen, to prach mých kostí, rosou nezrosen. Mé siné kosti, kol nich můr. je vír '. mé' tělo, mozek, za věží prach, pýr ...
(Přistoupí k hadu.)
Ofiomorfe, zplozen pohledem,
když Jaldaboth sé zhlížel v Hyle zdroji,
já nikdy neotevřel tlamu, tvoji;
jen pohled na tebe mi stačil něm.
Dnes ptám se tě, — Co chci, ty dobře víš; ať neznesvětím slovy tužbu. v plání, jež z živých řad mne k tobě popohání, hleď, znamením ať velkým odpovíš!
Sobectví Přírody, jen. promluv teďj ' má svátosti, jež ohon k hlavě vzpíráš,' kruh všeobsáhlý v sobě uzavíráš,', mou zkázu vyslov! Dej mi odpověď! ,
80
81
(Dotkne se holí hada; ten se rozsype v prach,)
Prach! ~ Toto znamení jsem nežádal,
" (Klepání.) Kdo ruší o půlnoci? 1
(Vstoupí Kay se zlatou destičkou.)
Kay.
Kay, neb král mnou po děcku bez otce vyptává se, ten lotr nevyliti' se posud, jak mně zdá se, však píšíno našel za to čacký Kay, na Mustagh vzpomíná ňeb na Altaj.
Klí ngsor,.
Co máte, rytíři?
Kay.
Zde, mistře, problém jest. Zde čtěte!-Na tomto jest tato zvěst,
(Podá mu destičku,)
,      K li n g s or.
Můj zhasni zraku! Co to písmo praví ? Kdo dal ti to?
K a y. To vědět, nejdražší!
■■i
K1 i n g s o r.
Do mozku vrývá se mi jak hrot žhavý, mé smysly pevně jme a unáší; mne jäko polyp svírá divoce,
,.To dostaví se dítě bez otce," K a y. •
Aj, aj! — Nezřel jsem — s vaším svolením co pisárskym lze svéstí uměním! \
K1 í n g s o r,. ,
To písmo jesti, kterým člověk psal,
dřív nežli Pán jej. od Bábele hiial.
V prasvěta strži bylo pohřbeno,
a mimo můj je nezřel žádný zrak ...
Snad' Zerdušt? — Div!
Mně přísahal, že neshléd je, co živ ,, ,
Když vzduchem nebylo ti přineseno,
kdos nad Klírigšora větší žije,
(Odejde.)
K a y (sám).
Jak?
Sborník světové poesie. — 140.
83
I
;  U hrobu matky. Balvany skal. Měsíc svítí.
Merlin ■' . (vstoupí). Jde, žití mého chvíle kráčí s ním.
Mne nelekej se!
Satan (zjeví se).
J
Merlin.
Ať leká se, kdo zřel tě strašlivým!
Jdeš, slavíci ti sedí na rameně,
bůh jara, kráčíš jarem do zeleně. -
Nového požehnání kytici
ty nesešj ve vrásce, jež kolem retů tvých
še víne, vidím plápolati. pych    . 1
jeseně syté, kvasem kypící.
Tak půvab s velkostí se v tobě splétá.
Já zdravím tě, ty krásný kníže světa!
Satan.
Tak Uzří mne vždy šlechtící jen jasní; netvora podoba mi vlastní v plébejců obrazností, žel! Enšpiglem Boha kdo mne vytváří ší, svou títěrnost v kelímku vyváří si; mne nikdy neviděl,
Merlin,
Tak. V nejyyšší proč zjevil hnusností sé otec matce mé ? '
Satan.
Že nutností zde byla ona. hněvná proměna. Neb počít musila jen v hnusu plášti, vždy pouze z žáru objeti a záští moc nejvyšší a; síla vzpjaly čelo.
Satan,
Však na jiném tu také záleželo . . . Satan.
Tak moudrý ty's? Nu, plížící se jed,
v bytostí žíly nakapán v čas prvý,
též divoce kdys bouřil mojí 'krví,
by spása byla docílena v sled,
též peklo musilo se zjevit přeci.
Vsak čas ten minul. Rychle k naší věci!
Ty, k čemu jsem tě zplodil, víš,-.
84-
Merlín.
Vím, s kým ty poyolaľs mne ku životu! Satan.
Ty v zemských poutech nástroji můj, slyš,
co nové choroby nese tíž, ,
ty zvední z lázně vysílení, z potu!
Ty lidstvu opět jeho zdraví vrať,
co vysílené, okořeň a zvrať
ty hnijící chrámy, znič všecku vládu
těch zženštilých, dusných, spletených řádů!
Merlín.
Ty krátce mluvíš, vladařův jak zvyk; mne ctít-li chceš, to můžeš skutkem jen; když otrok bývá v robotu bit, v mžik zasedá v radě, kdo je souroden.
Satan.
Ty's můj syn přec
Merlin,
Jen podle smyslu .těla.
Jak?
Sat
an.
Merlin, Matky pomni, vzdala se ti zcela! Vsak. byla tvou? : v
. .85
Satan. Ty's mým,
Merlín.
Jsem tvým i jejím krátce — tvým ve vědomí svém a snad i v zdání, jejím jsem v modlitbě, v slzách, v odříkání. Ty smrtelnosti mohutný "jsi vládce, však s rovnocenným mluvíš teď, tož, démone, démona cenit hleď! Jak okem živo. plátno malířovo, , jak v přehluboké, knize psané slovo y čtoucího duší najde duši svojí, tak rovněž já, nešťastné dítě dvojí, jsem v klínu nebohé té získal sebe. Syn Satanův jest Merlin v milosti . své-matky jen a smilováním nebe. Tvůj lup tí unik' v rychlostí, a žes mbh pochybně se, drze chovat, sám u sebe se musíš obžalovat!
Satan.
Spíš pýchu tvou já musím velebit!, přec vždycky v let se mojich kruhů řítí; ta síla, jež v tvé řeči via a jíme, mi praví, že se dobře pochopíme.
Merlín. Co spravedlivé, dá se rádo tobě!
Satan.
Což chtěl jsem víc kdy v které době? . Moc s. zlatem nestrhnou tě,k mdlobě. Zdroj mládí věčného než otevřít tí, zmizím; z Assuru pustých hrobek královských, ni z Bábelu bych koruny tí nepozdvih' — též bohů skácených slast nenabízím; tě nepovedu, že tě plně chápu jíž, jak Onoho na hory výš,
M erlin.
Ze mužně se mnou mluvíš, je mi vhod,
z mnohého kmene různý nechceš plod.
Neb také mísy sladkost, kyselost,
jsou pro Klingsora dobré dost.
Co potřebuje, každý má,
co mně se hodí, věc jest má.
Satan.
Tož opatřit mí máš mé právo svaté, já k ctnosti tvé se obracím.
M erlin.
Což, kdo tí brání v právu, vím? *
Čím tobě hlupců mozky vzňaté?
Tys Demíurgos, Tvůrce, uznáváme
tě my, kdož vědoucí jsme, tvoje jméno známe
a vyslovujem s úctou jen.
Satan,
Mám s úctou hrstky býti spokojen?
87
M erlin.
Vždyť, jak's to stvořil, všecko stojí. Satan.
Ne, větrá, divočí to v časů,boji. Na počátku, kdy ožil on sám v sobě, na vlastním paprsku když vzňal své síly, na jeho zraku zrak se poznal zpilý, na propasti dně zachvěl "se v té 'době.
Rozlišil s chvěním chaos v rovnováze, ty mrtvé, tupé, šeré spousty valné, poušť, prázdno, „temno, mokré mlhy kalné zničení na přič vztyčil jako hráze.
Jej v mrtvém měly obklopovat řádu! Já ale na křídlo vzleť bouřím hřmícím, pln soucitu ku bědným, ku trpícím — t oř pravda p mém, andělově pádu —
zem odlišil jsem nebes od obzoru, tmu rozdělil, jas, zemí s peřejemi,' roznítil žáry hvězdami jsem všemi a vzbudil rušnou tíseň různých tvorů.
Vše hnulo, pnulo sě, má láska žhavá jak přeje žití jiskru každičkému, vše skáče, výská, běží k žlabu svému, dle pudů vrozených krm rozeznává, -
Vše skončeno dne šestého, tu bral jsem se sadem, pije vůni tvorstva v luhu, hned od stád mladých,' tisícerých druhů, ples nevinných všech kojenců v dík vzal jsem.
Co dokonalejší nad stavbu moji?
Kde stejná míra květu, umírání?
Výměna čistší vzniku, zanikání?
Bol s radostí kde v něžnějším znáš spoji?
Zda nutnější znáš nutnou vytrvalost? Kde pevněj' spjatý,kruh jest povinností? Vin zničení kde větší bez lítosti ? Znáš věrnější, ó, pověz, větší stálost?
Jest boháč trestán tím, čím chtíč jej sžéhne, rek vítězí touž silou, jíž se řítí, král s všemi stejně z Lethy musí piti, v tmách nezpustošen čeká lid, se nehne..
Hněv On však živil tří tisíce roků, -že moje srdce ku bytí vše vzňalo, co odsouzeno jím, sen mrazný spalo, kvas vylil na ně bouřných veletoků.
Co na Golgatě prošel smrtné boje, plod jeho stromu prolízá červ žravý, mor nejvnítřnější jeho svorý taví, a zhořklo nesmrtelné blaho moje.
Neb očí lidí mých jsou ony číše, , •k nimž všecko, co tu plný život hledá, v své osvěžení žíznivý ret zvedá, taní vše své hosty odkázal jsem tiše. .
On děsný, jejž nemožno yyzkoumatí, zrak veselý 'a čilý mlhou zkalil, , a nejjemnější lstí ubohé svalil v tmu, bezhmotí, v taj nocí, dó závratí.
Co s ponebím, jímž úpal řádí žhavý?      < . Co s uchem v stálém postu nehostinném? Co s nohou, rukou v odpočinku líném ? -Co s okem, které barvy nepobaví?
Tak smysly, nervy, krví, duchem štváni
se snaží zhrdat svými dary záhy,
q, děsné, sebevražedlné snahy!
O, vzteku, vzniku, zdroj jímž v zasypání!
Až budou skláni prázdnou tužbou stálou a pod starostmi nicotnými zhynou, až jitro, noc, máj, léto, jeseň minou a nikdo pro ně nenadchne šé chválou,
pak osobnosti mé se značka zdrtí, a na vzduchu jak vápno zvětrává a z krystalu jen vlhkost zůstává, příroda .znikne ve bolestech smrtí.
Pak má, co chce, pak má, co já teď mám,' , a se svým chaosem pak bude sám!
Merlin.
Rek's upřímně, co's prodělal,
co víš, a hoře tvé mi není cizí, «
však brzy odvrátí se tento žal,     , ' . '.
a tvoje zachmůřenost zmizí.
Když děsíš se, že tvůj v troskotu svět
tím, když jej dokonal's tý temně,
on v náruč svou, jej pojal jemně,:
na okrášlené nevěsty že ret
vdech polibek, jímž.Kristus jest, slyš, všemocný, leč bludný duchu, zvěst; Teď žije teprv, nezvadne! Vy, btevřte se, nebesa! — Viz, hle! ; (Vztáhne rámě. Mračna se rozdělí. Objeví se nádhera Nebes.)
Satan.
Co děláš? Běda mně i tobě! Oslep' jsem!
/   ■ ■ Merlín, '        _ Navzájem -se najdi zas! Dne toho vzpomínej, kdy v jeho záři spjat, těkavý blesk, jsi
,     rád dával se v rej! Já snesu zjev ten, ty se neulekni!
Ó, Adonai!
Satan.
. Merlin. Co vidíš? — Řekni!
Satan,
O, mučiteli I Sebe ,, Všecko ... Nejsem jíst, je podstat to či zrcadlo ? Nemohu číst^ co jeho jest, co mé ,,, Mne mučit ustaň již!
M e r 1 i n.
Sám jsi to, sebe s všemi svými zříš! — Hled nyní, ze sebe zda's narozený,
9Í>
,ják mně se's chlubil z pýchu rouhavého!. Od něho pošeľs přec, byls sluhou jeho jím" k dílu milostivě vyvolený.
Neb v překypující dobroty zdroji,
že nechtěl v samotě seužívati,
on nechal z božské, svaté myslí svojí
všernocí svoji jiskru v tobě vzpláti
a v jeho bohatství co věčně trvá luzné,
to očekávat od ruky chtěl nuzné.
Jen jedno ještě/ Nechce, by taj nehe se surovým zde hlasem prozradil, ve tvaru Záští usídlil se y tebe, neb láska ze všech táhnula jej sil; v svém.majetku tě nechal volně hýřit, by mimo něj móh' plný život vířit, ;
Viz! K čemu ty dnů potrebovaľs šest, pak tři tisíce roků, by vše tvojím žilo, oč kratší lhůty potřebí mu jest; viz věci v něm, jak jsou i jak. vše bylo;
Víz všecko po řadě i zároveň! a dřív a potom v sporu, vyrovnání,1 ve říši míru- jas,, trud, stejnou žeň ■ a minulost, ta neminula ani! >
Jak smyslil cos, hned splní jeho moc! Žní doba k máji sestersky se druží, viz jeho slunný den a velkou Noc, v hvězd pásu Orion kde plane růží,
Víz všecky dary tám na stolu Země na zlatých nivách v čistém jaru pláti! •
I zimu viz, severu svěžest jemně ni nejmladší květ smrtí neutratí.
Viz, .v bouří jak se díyé-vlny valí, by k břehu olejem se mohly tříti, z pravěku kmene viz, z nejtvrdší skály se -v studu duši všeho líchotítí.
Víz, koktám v, citů neshodě, má řeč jest škleb — tož umlkám, viz, mocný Bože v přírodě, ' přírodu velkou v Bohu tam!
(Vidění zmizí.)
Satan.
Nech pryč mne táhnout!
Merlín. Mne získat, práhnout po mně již nebudeš více svým zdáním; zpit visionů takových pláním, já bídný sluha Prvotného nemohu uznat práva půjčeného.
Jak stříbra, když je zhltí žáry, kovové hroty trysknou v jas, když od kovu se dělí škváry, zaplají divy v barev jas,
svět požár zchvátil, jenž se nití, vře jarem, štěstím lásky květ, až v údolí a hory svítí a zpět ten stříbra, čárný hled.
Ten poutat a pěstit a upevňovat, mne zplodiľs, jak On velel sám, tož nechtěj dál mne obtěžovat! Já, co jen musím, dokonám! ..
Satan.
Že tím, co marné, obloudit se nedám, tě jistit nechci řečí svou. ,
Merlín. Mne nerušit, jen.slib!
Satan.
K přísaze ruku 'zvedám, jsi, Merlíne; jist přede mnou! (Zmizí. Merlín vrhne se na kolena a modlí se pod nebem, plným hvězd.)
Niva Kardveílská, r
Král Artuš ' ; (ke Kávoví před ním stojícím,u).
Tak odpusť, příteli a strýce, |
že větrem, bouří moje chtíče 1 \ ■ 3 :
tě za nerudou hnaly v dál; -         .        | »
to žert; žert králův málo váží; i ;
věř, že se nikdo neodváží, |
by v neprospěch tvůj žertoval. % .
BeZ'jména, dítě zabuď čile! $ ■:.
Ku známým posaď se zas veselostem! >,■;■''
A kvasů když zas přišla chvíle,' •   ' y
buď stolového kruhu opět hostem! i
'    Kay Ij (v hlubokých myšlenkách).
„Snad Zerdušt? — Ne, to div! i    'I .
Mně přisahal, že neshléd to, co živ. 1
Zerdušt?      Nu, ovšem, ten-li přisahal to! ]
Ne ^-Zerdušt nelže, zblázním se, kde vzal to, proč Zoroasler ne a Zerdušt — ó!
Artuš, ■ ■ .. ■
Jej s otevřeným okem jímá sen,
ubohý mozek má vyprázdněn,
mluví jak blázen.v závrati,
já.pryč ho neměl posiati!
Přijď k sobě, zelené viz luhy
a růže, jetel, svěží les,
a poznej paladíny, svoje druhy,
viz stany, korouhví těž pestrý ples!
Což pro budoucnost máme vskutku
se vzdáti moudrých řečí tvých i skutků?
'.    •;' ' K a y.
„Když vzduchem , nebylo to přineseno, kdos nad Klingsora vetší'žije.'-Ba, vzduchem — jinak výborně to řekl, V těch věcech vždy jest On.; Ba vzduchem! Fi!
(Vyplivne.) Artuš.
Ze vzteklý pes ho kous', je, tuším, jisté,
i
K a y. , 'J
Největší poklad svědomí.jest čisté. Smím s bohem dátí svému knížeti?
Artuš.
Já nesvolil. Kde budeš bydleti?
'.    ■■'       K a y. "■ U řepy, zelí, v zátiší chci žití.
Artuš, A pěstit chceš tam?
Kay. . Moudrost s rolnictvím.
" , Artuš,.
Nuž, staň se, když to přání tvého žití, však brzy k nám se navrať chytřejším,
•' K a y.
Chodí to podivně pod měsícem. Panny měly děti, ale děti měly otce,' Ulehl k spánku pod vlašským ořechem bez zlata a probudil se se zlatem. Myslili, že je to allegoríe, na-" skočila úderem boule, ale zůstalo se při smyslech. Odešli jsme do Castel-Merveilu; Klingsor se zděsil, a y tomhletom písmu byly návrhy pro stavbu Babylonské věže,
Artuš, . . Mlč, bláznění tvé jímá hluboce,
Kay.
.,To dostaví se dítě bez otce!"
(Vzdálí se.   Minstrel přistoupí k Artušovi.)
Minstrel, Proč, synu Uterův, ten čin byl proveden? Vtip mělký sluší sluhům jen,
Artuš. " , Haj v opilostí mluvíš, hudce šedý? Pří oné nocí, hvězdě té, tom stíně, kdy Uter hýřil v Yguerny klíně: v mé krví hoří posud její sledy!
Minstrel. Že Artuš plísnil pěvce zlými slovy, lid neuvěří, až to pověst poví, j
Artuš.
Jdi! Pravdu máš, ty's, co já jsem. Na sebe Artuš zlobí se tvým, rtem; k čemu jej povolá strun znění, vykonat musí v okamžení; to, eo. a ják to zhotoví, harfnéře harfa vypoví.
M i n s t r e 1 (zpívá),
„V Kardveílu o letnicích v neděli, to bylo klání kruhu stolového,,,"
Sboŕnik svetové poesie HO. . 7
99
Artuš.
V střemenech vzpřímení seděli
tam první reci za mžiku každičkého.
Přej romance mi až do konce pění,
pak v lehkých rýmech dej mi rozhřešení!
Tys viděl to, tvá čistá duše zpila
se na tom v tichém, slavném roznětí,
jak rytířů a paní báječná síla
ven tryskla, spavši v máje poupěti.
Ten kypící, třepící oštěpů třesk! > Ti stříbrní kmeti v mladosti vzplání! • Ten šumících, kroužících pohárů lesk, ti chlapci křepčící s vítězů zbraní!
Co něžných, bílých ňader tu stůně v spanilých službách lásky blažící! Gínevra dlí na sametovém trůně, v tom kruhu krásy kněžna zářící!
Á z větví listnatých oblouků -
jsa zlákán plesem ozvěny, .
slouchá a hvízdá pták palouků,
ten sladký slavíček blažený!
Mín strel. ,
„Rytíř a dáma počli se smát, však v oku krále stály slze ..."
. Ar t u š,
Tvá tucha zvěst ti mohla dát? Já s oka tiše setřel ty slze! .
Já radostí, nádherou spjat, '.' děs náhle útrobou jsem cítil vlát.
Mně zdálo se, jak Smrt s bledého hřebce; jak, provaz kolem těla svázán,. Hlad, jak Nemoc s šípem jedovatým \křepče, jak Zoufání s pohledem výtky odevšad 1 - po recích mých by, dámách střílely,
že šlechticky se, slavně drželi.
Mín strel,
„Ku Klíngsorovi odešel král, —
dlel stranou, zrak mu v škleb se smrákal, — "
■i ■ - Artuš.
A z bědy své se mu zpovídal, a Klíngsor zřel, jak Artuš plakal.
, Děl; Kíingsôré, tó bída jest; zřím, stolový kruh v zmar se řítí, -i má smrt tu slávu můž-li vznést,
král zajisté chce za ní mříti.
Odvětil Klingsor, uherský rek: K starému rádci pozdě spějete,,
I Však výborný znám tú prostředek;
i ' pro děcko béz otce pošlete!
Neb sirotek ten bez otce vám, ; když ovšem ten správný nalezne se,
] pří vlně a větru to přísahám,
] nebeských mocí požehnání snese.
100
Tu jakoby opařen byl král,
za mdlobu, slabost svou se styděl,
a strůjce zla v plášť chechtal se, smál,
ten drzý pletíchář, když to viděl,
Minstrel.
Král jistě měl jím pohrdat
ve chmurné mysli jeho zadumání,
však rozhod se jej potrestat
a blázna zvolil k pomsty vykonání,
I poslal blázna přes pole s Klingsora šklebnou, vzteklou ře^í: „Leť nesmysl ten v světa okole starému kouzelníku v nebezpečí!" -
Neb záhy všichni hejlové se v Castel Merveil dají poutí, chladní a drzí, tupci a blbové, výroku onoho taj uhádnoutí.
Art
us.
Ubohý blázen pad v šílenství klam; to, minstrelí, Artušův skutek.
Minstrel,
Co stalo se, stalo, co tam, je tam! Jest v rýmech tvůj rozhřešen smutek.
i
•
VII.
Stolový kruh.
ienes
šal.
Vy paíadíní v lesku pavíllonů, vy drahokamy Artušova "trónu, na kvasu povinnost a luzné vděky mám připomínat proslavené reky ? . Stůl, který moudré slovo i žert rodí, dnes mlčí. Proč se v mrzutost sem cho
G a v e i n.
Přemýšlím, mnozí byli, jež zdolal osud, hanbě v kratochvíli, a ježto mním, že nutná muži čest je stejně jako oštěpu kov jest, jak hrudi vzduch a jídlo tělu denně, . jak knězi pobožnost a cudnost ženě, mne hluboký žal svírá, že bezectných dost lidí má zem šírá.
Gar e is.
Přemýšlím, ke cti cílí
jak přemnozí před námi popílíli.
102
Že celý poklad veliké ctí muže, i nedotknutý, sotva stačit může, by jednoho jen svatou žízeň zkojil, by propast, jež se otvírá v nás, spojil, mne hluboký žal svírá, že lupičů cti dost má země šírá.
Erek. Přemýšlím, čo jich pílí cti mořem, veslujících z plné síly, to hanby veslem nestvůrným a tmavým. Neb co je čest než leskem žáru žhavým, jejž svědomí v nás neustále nití? Plod červivý, jenž z venči nachem svítí? Mne hluboký žal svírá, kdo hledá čest, že hanbu v posled sbírá.
G a v e i n. Čest hanbu! Větu divnou přál.
: G a r e i s. Nedávno pří hře v kroužky přísahal, dvě slova že prý nepromluví,
jak my,    " > '
Artuš, . A plní slib svůj, jak jsem slyšel,
Erek.
Můj kníže, s vráskami jsem na svět přišel.
Artuš.
L pro prs "matky jen jsi poškleb měl, lys ve dne spal a v nocí bděl, po hlavě chodit prý jsi hleděl, když nešlo to, rváľs po celých šest neděl; jf před cukrovím měl's děs a chutě sáh' ,
J po kůře březové a hned byľs blah;
M když máš se najíst, sání s.e postem stížíš, „
1 my tančíme, ty chab' se, smuten plížíš.
I Když nedávno jsi jat byl lásky pláním,
■ svou službu lásky začínal jsi laním,
* * plášť na rúb nositi máš ve zvyku,
1 rybaříš v křoví, honíš v rybníku,
> ' Erek. 1 Víš, ěím by roztál v ráz můj smutek celý?
i Artuš-, -
I Nu? 1
i i Erek,
I Kdyby sobota hned přišla-po nedělí!
I Tu ze zimy bychom se v jeseň brali,
1 do léta, v záři jara pak Umírali,
I Gavein, ,
I Při dvoře prázdné místo jest, ó, králi!
I Za Kaye povolej ho v brzíčku.
■   ' .    . 104 ľ
Erek.
A Gaveina mu přidej jako rolníčku nä pestrý šat! My sloku skoncovali vtipného druha, ,
r Artuš,
Nechtěj nemožnosti! Gavěin a druzí musí v brzké chvíli, proti Silurům stanout y čele voje, kteří mi prapory tři povraždili.
Erek.
Dík bohu! Zas mi.kýnou pole boje! Artuš.
Ereku, zůstaneš!
Erek.
Toť k zoufalosti. Chceš z druže naši vyloučit mne, Pane?
Gareis.
Ty zůstaň králi, drúzí padneme-lí! Erek,
I Gareisi na čest mou závist vzplane — to líto ubohému Ereku,
105
Ga
v e i n.
Slyš, pane, cit úcty oba máme k tobě vřelý. A věziž: nás, to muže menších cen, smrt zchvátit můž' i slední den, když ty, z všech nejlepší, nás přežiješ.
E r e k.
Svou průpovídku když zas započneš,
Gaveíne, o těch, jimiž hanba smýká,
vím, koho se to týká, ,
Zde jest můj meč, mně s vlečkou dejte šat,.
přeslici vložte v ruce moje,
mé čestné místo jinému lze dát!
Mé krásné bratrství jíž skončeno je..
Artuš,
Železo čisté statným bokům, svědčí,
b a ď dále tvým! -'. .:. ■■
Až od turnaje vzduchem zazní nebezpečí,
tak mnohý, čacký pozdrav skytneš jím.
Jen zpupnost má mne svedla
a nevinného klaniu závoj spředlá.
Neb Siluři nejsou takým zlem. Dnes záruky, dán poslali mi; jsou sváry a bojí divokými bez síl a spějí za mým rozkazem.
Vždy smělá radost zažertuje ráda, vzplá úsměv síly sporem zmateným,
106
druž naše v pevnou stavbu skládá
se milujících hrdinů, to zřím. ;
Hled, Ereku můj milený,
se v mírnější soud obrátíti,
nechť nemotorný's ve všem, zvrácený,
tvůj meč ti přec na pravém místě svítí!
: E rek.
Tož na levéni ~ jež pravým zde lze zváti, jak život, v smrt, jak láska v bol se zvrátí,
■ / . Artuš. Zde luzným žertem je náš denní kvas .
Erek.
Neb Satan žvatlá, když mu dlouhý čas.
Art U š. - ■
Těch bolů nicotných ta vzteklá síla
mně zúžila,hruď, oči zakalila.
Já patřit nemoh' v růží rudý květ,
ni na nachový krásných paní ret;
na krev a rány jen, až děs mne zhnět.
Nu, nech tó být! — Ať hrůzy tryskem šlehnou,
pod zlaté struny pokojně si lehnou.
Vstaň, mínstrelí! Sveď v lůžko tónů jemně
a v poklid úzkostí a muky syna země!
107
Minstrel (zpívá). '
PeríUu v Salvateře kdys sladký zvuk v sluch zněl, ze země nebyl, s výšin se dálných nebes chvěl, -
A nebyla to slova, jimž možno rozumět; Pěrilla od té chvíle, mrak těžké dumy hnět.
Když zmíral, o zvuku zvěděl syn jehoTituríson, malého, milého synka' na klíně houpal on,
V svobodných dnech o něm otec tákluzné míval sny, že korunu ponese v ráji kdys ve šťastnější dny^. ,
Když mladý slýchal Titurel, co otec vyprávěl rád, o zvuku v Salvateře,; tu jeho rozum se zmát.
On s otcovského klína se zhoupl — divý spěch! a začal zeměmi všemi svůj touhyplný běh.
Naslouchal, zda to znění by neuslyšel zas,
a začal vzdychat, když více ten zvučet nechtěl hlas.
Z kabátku hošíka výrost již malý Titurel, a hledaje proběhl zemi, v dál statný junák spěl.
Zbrázděné, opálené on jinocha tváře měl a hledaje proběhl zemí stárnoucí Titurel,
Nes vrásky na své tvářila řídký vlas mu zšed, na'poušti kdesi se sřítil ve zoufalosti kmet.
Nad stříbro zářní tu čtyří andělé s nebe klesli a v rukách nesli kalich, ó, svatý kalich nesli.
108
Teď sladké tóny ty zněly, jež praděd slýchával a za nimiž křepkou nohou syn na cestu se dal.
A na kalichu kolem ohnivý nápis plál;
a toto kázal svým žárem třikráte vznešený Grál:
„0, Títurelí, v tobě chci pěstouna svého uznávati, Ty vy stavětí máš mí chrám a Montsalvač jej z váti."
Děl s chvěním Titurel: „Jak má tvar jeho býti
snován?"
Tu deska k nohám sjela mu, kde plán byl narýsován.
Dóm zázračný pak zbudován na černých onyxech; v kopuli míhal vysoko se Gralův krvavý žeh.
V plamenném písmu kalicha všem zjevná jeho moc; a žeh ten svítil na cestu templářům v chmurnou noc.
Je dům to plný tajů všech a strmí vystavěn, a mužové a ženy jdou v svých dumách tam i ven. —
Ctný dvore krále Artuše, div mnohý, krásný slyš o Parcivalu, králem jestj kde Moňtsálvače říš.
Rek Parcíval, Herzelaudín sýn ... ■ ■■' (Král vstal.)
- !
Ar tuš.
Pochodně! Svěťte mí! —
(Odejde. — Stolový kruh se zvedá,)
Rytíři.
Co jen se králi stalo?
109
G a v e i n (k Minstrelovi). Vy pěvci pějete buď příliš moc neb málo. Ty. nevíš, zpěv, kde chválen Gral, že Artuši plodí žal? Tajemný k' tomu sloučen čár, krev klidnou změní v otravný var; jak Alrunů skřek zní mu to k žalu; o Titurelu zmlkniž ret, . . o Herzelaudě,' Siguně, Parcivalu.
G ar eis. Hřmí vzduchem duchů hbitý let a dotýká se lidských čel, -až náměsíčně mozek by překypěl. Takový lstivý malý běs nám udělal návštěvu dnes a kvasu ples na chmury obrátil,
G a v e i n, Gím požitek by bez žen, lásky býl? Nám chyběla královna jasná; šla k Ninianě, sestře svojí, jest láska díků dárkyně jasná a znakem na praporcích rytířů stojí.
Hloubání nechte!
Erek,
G a ve in. . Co laješ nám?
110
Gareís. Že nehloubá sám.
E rek.
Bratře, to klaní. Dnes ještě, dnes ještě k pohárům sáhněte, pokud to smíte, pokud to můžete!
G a v e i n. Již pojďte! Erekem zůstane Erek dál.
Erek.    , ■ Jen smějte se, dnes den poslední
smíchu vzplál,
'mně smějte se!
G a v e i n.
Co říc' chceš, příteli? Erek.
Nač chmury a poptávky, buďte jen veselí! G ar eis.
Hlě, s mrtvého tváří nás k radostí zve. Jsi churav?
^      (Odejdou k tabulí.)
-   \     . Minstrcl.
Má básni, tkanivo tvé, tó něžné tkanivo tvé zryli.
111
Kol do větru vlákna sé ptýlí;
čas, bychom dokončili, /
když nikdo slyšet nechce, zpěv duše své,
(Zpívá.)
Rek Parcival, Herzelaudin syn, v čas
přišel k svatému Grálu, a v husté tísni kol znamení se kupila po
stěnách v sálu.
On viděl je a neviděl jich, jen slyšel
sténat a lkáti, ženy a muži zřeli naň s děsem, on
nikoho nechtěl se platí.
Jen zeptat se po smutku důvodu, hold
by mu vzdali již zpilí, tak něm bez koruny odešel však, žal
znovu hlavy jích schýlí.
Taj světa není tady ni tam, nás jeho
záhada tísní, jak děcko houpá se nevinné v básníka
■, . kvetoucí písni.
VIII,
Růžové zahrady královniny.. Artuš, Gin e vra.
Artuš,
O, královno, buď s tebou zdar, večerní slunce vychází zase po dnu, který byl poušť á žár, roně v tvojí mírné tiché kráse.
Ginevro, nevzdaluj se jen
od našich stanů, naších stolů,
neb dvornost jen a půvab žen
svět drží zlatou páskou ápolu.
V divé se vzpouře údy hned vzpeří,
nevzdmé-li krása jemné své peří,
G in e vra.
Úhořit nesmí krása stále, , v kraj v slávě táhne vítězíc; v planoucí věnec reka, krále mnou o novou máš hvězdu víc.
Artuš. Se sestrou mluvila's?
G in e vr a. Ne, znáš přec sám a dobře její podivínské počínání, vždy škádlivě má se, vé jho neuklání, jak luzný duch těkajíc sem a tam.
K ní šla jsem přitulit se *k hrudí její, zřít v jejím oku matky duši smavou; v lsti hravé zatřásla jen svojí hlavou, v dál lehké nožky její odsud spějí. Ba sestry věrnost v hanbu mohla pak mne vrhnout, ,
Artuš.
Plaše kol tvůj těká zrak. Co zvedá ňadra tvá, zda strach to, ples? Čím chvíš se, královno, Čím'plesáš dnes?
G i n e v r a.
Ó, pane, zažila jsem samý děs. —
U Díoílee jsem hvozdem domů spěla,
na tmavém rozcestí nestvůru stát jsem zřela,
od hlavy k patám zakuklena byla;
ač malá, přec mne hrůzou omrazila.
Před sebe mumlala zaklínání, já chtěla prchnout, já hnout nemohla se ani. I moje průvodce omrazil strach, , blíž postpup* zlý a ruku po mně vztah'.
Sborník světové poesie. — 140.        - '8
114
115
Tu zářný jako Míchal svatý k Satanáši na lesklém bělouší v hvozd rek se snáší, rek mladý v slávě přitáhne a svojím mečem vraha zasáhne.
Se zhrdou seká pouze plochou ranou, však lstivý musí ustoupili stranou. Leč ztrativ čapku s šatem v dál když zník, já zřela, byl to . . .
Artuš, Kdo? 1
G i n e vra.
Klíngsorův trpaslík.
Artpš.
G i n e v r a. i Kéž jsem se mýlila L
Ký je to muž ?
To nemožno!
Artuš.
Mha děsu před zrak se ti schýlila. Castel Merveíl dost tají škodlivého, však stařec poctivec jest druhu svého. Mně může smát se, nenávidět, zradit, však pacholka by nenechal přec řádit Kde je ten rytíř?
. G i nevra.
Ceká ve skromností.
Artuš-
Gin e vra.
Jej musíš vidět přec.
Artuš,
Ví, komu prokázal on meče povinností?
G in e vra. On mlčel, rovněž já, a tak sé. zběhla věc. (Vstoupí rytíři stolového kruhu,)
Artuš,
Tu naši jdou nám přáti „dobrou- noc Cizího ochránce přiveď někdo sem! Přichází, doufám, čistým se štítem.
(Lancelot od jezera vstoupí.)
Lancelot (skloní koleno před králem). Buď chválena Artuše posvátná moc!
Artuš,
Jak, zázračný june, tebe mám zvát?
La nc elot. Lancelot od jezera jméno mé.
.116
117
- Rytíři i
(v radostném vzrušení). Lancelot! Lancelot!
La n cel o t. Můž' jméno to ctné reky burcovat?
Rytíři. Zdar tobě, Lancelote!
. . Artuš.
Jich pochop hnutí, křiky bouřlivé! Chví radostí se. Statné ty obejmiž! Mne rovněž, vytoužený paladine, mé koruně pravý démant ted kyne! nejvyšší druh přán tužbám naším již.
Zem slávy byla rozeklána, dvojímu řádu šla v sled, půl jedna byla námi spravována, Lancelot druhou veď.
Lancelot.
Můj král mne zahanbuje hluboce;
jsem rytíř zrovna jako druzí,
to náhoda jen, že v své poutí světem
jsem obstál mnohé dobrodružství divoce,
že padli v polích, hvozdech, v hojích hrůzy
Lalagandries, Lymer s Iverettem,
Artuš,
Na každou stezku, každý most jsem'posly sial o tebe prosit.
.alce
lot.
Jít k tobě, nepřestal jsem v srdcí nosit, leč cestou vždycky bylo práce dost. Teď tady jsem, kde býti mam! — Kéž stalo se to v dobré chvíli!
- Artuš.
Zde dvanáctý jest, drazí, milí!
Jest pln můj stůl, kruh jeho zavírám!
Jejž hledali jsme, osud přived sem,
Lancelot, Ba, božský osud sám mne přived sem/
Artuš,
Jak splatit, přemýšlel jsem dosti, tu službu, jíž jsi prokázal nám, reku, kde přízeň, jež by, rovná mému vděku, tvé jméno vystihnula i tvé ctností ?
Lancelot, Artuši, Vážné přání mám,
Artuš, .. ■ Chtěj říši mou, rád ti ji dám. -
118
119
L
a n c e
lot.
O zem tu nejde ani o statky;
zde stojím otrok, jatec, v pouto zkován,
a prosím, v stejný trest by obžalován
mnou směl být sok můj preslädký.
Mne ranil, zchromil šípem svým, já hynu,
což nemá kát se za takovou vínu?
K Utera dědící má prosba letí, bych v kázni šlechtické, ctným mravem a cudnou službou, dovolení právem o lásku dámy této směl se ucházetí,
(Ukloní še před, Gínevrou.)
Rytíři. -Běda ti, Lancelote!
G ine v r a.
Mně běda též!
Artuš.
O krále svého choť se ucházíš!
, anc
elot.
To čekal jsem! Můj los je věren sobě jíž.
Já, nalezenec bídný v bědy moří,
bez rodičů jsem bludné vedl žití,
i vrahy štítem svým jsem musil kryti,
jích neznaje, však přátelům byl k hoří.
Mne, který Ivretta zmoh' ohromného,
žmoh' Mabus, lotr schopný všeho ; ta, smutná zvěst by korunu svou měla, zbloudila láská čistá, krásná, vřelá, to jediné, nej větší setkání, a zločin plodí rajské její žehnání!
■Artuš (k rytířům). Vás yyzývám, ten zvláštní řešte případ, (Rytíři mlčí,) ,:
Ty, Gínevro ?
(Gínevra se odvrátí.) .        Jak? B:ez rady mám být? Soud nad sebou ti, Lancelote, případ!
L anc elot. Oč prosil jsem, rač, pane^ zápomnít. —
Lancelot od vás půjde v dál bez lidí v tiši,
v hvozdě u Dioflee v středu skal si žrobí chýši.
Zahrabe tiše pancíř a štít v klín země skalný, z žaltáře bude k nebesům znít zpěv jeho žalný.
Potravu najde si tmavý ten stín, kde býlí kvete;
120
121
vy, hřmící na honbu v lesní týn, nic si ho nevšimněte! v
O místa kus v lese kvílí můj sten, o toto dobrodiní, královno drahá, ty daruj mí jen můj oblek z žíní!
Artuš. ■ S tím nesrovnám se, reku, rozluštěním.
Lancelot.
Snad libo tobě, s kratším když je směním. Mou hlavu byl bys nikdy neuzřel, svou lásku kdybych byl poznal dříve, nuž zradcovskou hlavu vem za úděl, kaž, s trupů srazit mí jí, šavlí křivé.
Artuš,
Ten výrok se mí ještě méně líbí.
Lancelot,
Ríc' něco jiného mí, králi, chybí. Smrt je můj los, když kletba dobíjí, co tak mne slastí opíjí; mně jedno, v jaké skončím muce. Mám y poustevně se utrmácet či na špalku mám vykrvácet? To přenechám v tvé ruce.
Artuš
(odejme Gínevře závoj),
V mých rukou' královny zříš závoj vnadný a ježto sám díš, „nejsem ženich žádný", dle znaku služby každým poznán bud1,
(Zavěsí Lancelotovi závoj jako šerpu,)
Tou stuhou v službě volby své zdob hrud
Dle zvyku a dle práva paládinů
žij, snaž se, trp ve službě velkých činů!
Jest krása duší světlo plné vděků, jí život v zisk se rozevříti chvátá, a praníkomu nemá scházet z reků na přílby sponě květem Láska svatá!
A krásu hlídat v strachu, závistivě, . můž' tupce Marka povinnost být klatá, slabocha péči vysměje se lstivě ta tichá, bezdná, divá Láska svatá.
Co s úřadem mým dělat má bol dravý? Král od dnů, kdy má dráha započata, já zůstanu, ať žár mne: mukou tráví, štít spásy, rytířská kde Láska svatá.
By sebe nezničila pudem dravým, já tímto pod ochranu ctí ji stavím,
(Odejde, rytíři za ním,)
(Lancelot, Ginevra stojí daleko od sebe,)
122
123
Lane e J o t. Sedmerou pečetí '   ',
Saíomo duchy svázal hněvně; já zkrocen v objetí uzd silnějších, jsem zmožen zjevně. Teď v stopách ovšem jsem se dal těch trubadúrů, kterým jsem se smál,, teď mluvil bych v blouznění a v sebesoužení
ku hvězdě, skále, vrchů, květu, k zdroji, že vlny lásky mojí
ve slovu krále svou hráz našly-pevně. G in e vra.
Vzácnému vínu
se přespanílý podobá květ paní;
kalich v svém klínu
jest může myslí roven v čistém pláni.
Svým zlatem obepjatý
plod révy teprv rozvije lesk zlatý.
Veselá, nadšená,
ach, kterak blažena
jest láska ženy tichá, snivá,
jíž pouze přání zbývá,
jen věčně žhnout a hořet y cizím zdání!
I, anceiot (obrácen k jednomu keři). Uponko s vláčce, štíhlá, jará, za družku chci tě vyvoliti, pak s tebou se, ty, dítě jara, • zmíraje touhou zasnoubili.
4
Tvých měkkých dotýkám se stonků, to plné páže, myslím klamně, mně jest, když zřím hrvr tvojich zvonků, jak hřálo by se srdce na mně.
V tmu rosnou roztahuješ 'v snění svých zvonců purpurové květy, , toť rudá, sladká políbení, kterými tvé mne daří .rety.
Nech všecky dary něhy klíčit,
jež za lásku můž' láska dát,.
od Lancelota nedá zničit.
král zábavu si plnou vnad! -
Gin evra
(obrácena ke stromu). .
Chci tobě, dube sukovitý, -svou přízeň večer darovatí, do koruny tvé chci své city, vzpomínky něžné vysilati.
Tvé zoubkované listy chvějí se v každém větru zavanutí a hučí, jak když bouře spějí ve večerním tvých snětí hnutí. ,
Však duše má se dělíc v bolu se taví v hlubé roztoužení, kéž hojivé tvém pří vrcholu tě jímá v slzách něhy snění!
I
124
L a n c e 1 o t. Cím láska jest,;v obrazů planých změti
když uhýřit sé musí v umdléváni, k požitku tichou cestou všecka přání když v muce stínů bludné musí zdivočetí? Klam kdyby honil klam a štval jej sázkou, čím, osude, by láska byla?
rin e vra.
Láskou.
. IX; -
Klíngsó r
' (s pláštěm a holí), -
Vztek nese mne, oř funící,
ze zámků hřmím cesť směsicí,
Ofíomorfa zněm' jíž prach,
a venku bloudí kejklíř v tmácrr.
Je kejklíř nebo blázen, div!
Než Klingsor, větší není živ.
Mlád, která kolem jako mouchy slídí,
mi odcizila onu listinu,
z ní jednomu on v šťastnou Hodinu
ji ukrad. Příště dveře zavru krokům lidí.
Jen drancovat mne mají ve zvyku,
i on jest jedním z těch hříšníků.
Je starý kousek tenhle svatý Gral,
ten v Orientu nejdřív přebýval, .
já osvěžil jej trochu pro západ,
by nyní on jej na stůl znova klad.
Co objevil jsem, tím chce pn teď vésti.
Líd bláznivý kol něho kypí v sboru,
126
127
by moh tam vládnout, ubírá se k dvoru. -
Já kormidlo teď obrátím mu v scestí,
zde vyzkouším jej, chci jej splésti.
Mně dávno protiví se lidská láje,
mě zpěvy přec však, průpovídky, báje,
je mají ovládatí, pokud jsem,
pak celý krám se smíchej s chaosem!
Já nechci, by tou novou modlou lid
se jiným způsobem měl pobláznit.
Naposled Klíngsor zjeví se, co žije,
pak do mlčení věčného se skryje,
Merlin .
(vystoupí; lid za ním se tlačí].
Vás prosím, v chatách svých když zůstanete, mrav po svých otcích získáte -—.tož jděte! den každý stráven v prácí ,víc můž' dáti, než Merlin moci má vám zvčstovati.
(Lid se rozejde.)
Klíágsor * (přistoupí, k němu). .
Ty v bludech nezmítáš se zcela. Jak krasavice, která dráždí lstivá, hned naschvál ňadra odhalí, hned skrývá, dá, bere, bouří, krotí tvá řeč smělá. Ty lidu díš: „Buď spasitelem sobě, na vlastním díle nadšením hleď vzpláti!" a při tom přec mu necháš znáti, tvá zvěst že novinkou je naší době.
Býk nejsilnější dá až k jhu se vnadit, o majestátu svém rád slyší lid, jen statně lhát a sladce hladit, hned prorok může hotov být.
. .   '  ' -     ■'.  Merlin. .; Ty líčíš sebe, ne mne. — Lidstvo chtivé jest pravdy, umí v nitru pro ni vzpláti, a jen kdo skýtá jemu dary lživé, jen tomu falešnou zpět mmčí platí.
K1 i n g s o r. Tož věříš v sebe? — Prospěšné to bývá; by z plného moh'žít, se každý činí, po sebeklamu mrzutost v sled zbývá, chcem samí dát si, co nám platí jiní. Hádanky luštíš rád?.., v
- Merlin.
Jak myslím, není hádanka, co je k rozluštění,
Klíngs or. Tři chlapci ve vědrech přínésti pokrmy nám se chystají, z bezdného plní je moře, ze zásob věčných je čerpají.
Běhají, šukají v shonu,  r    - ■ v kruh vědra nastaví nám, však chceme-Ii jisti a piti, jsou z věder jídla ta tam.
128
129
K zásobám nazpět zas běží,
zpět v útěku ku moří jdou,
zůstanem o hladu, žízní,
neb vědra,, ach, vědra prázdná jsou.
, Merlín, .
Až shoupne sé zářící Panna s nebes až na zemský pruh, as blahým, zářícím okem v tří chlapců sestoupí kruh.
Na tvář svou padnou tí chlapci;
tříšf věder padne v zem,
co Panna usmívá se,
dost jídla a,pití jest všem,
K 1 i n g s o r. To nad hádanku temnější jest,
. Merlín. •      • '-,   Mníš? -
V svém rozluštění jen ti temnou byla, ze Panna" se tí dosud nezjevila.
K1 i n g s o r. Ký člověk je to? —   Škodolibě, slyš, se záhy směješ, —. Věštění já zdám, ■ mně pověz, na co budu:, umíratí?
. Merlín,
Jsi shnilý kmen, jenž mladost lže si sám, hořká tě bolest srdce zchvátí.
Ir
Klíngsor.
Ty drobné, jež máš pohotově, znám, to rukama se dalo nahmatati, ,
■ ' ■ ' '    (Odejde.) .'
Merlín,
Zda touto hrou on brzy zmdlený byl? Je starcem, tož to nesu trpělivě. Když Satan odpověď mí dlužen lstivě, mne žvanil zvolil za svých šklebů cíl.
Jen přiznej se, ty splítáš tučky, ten pobyt zde tím stal se tobě dražší, a čím se dále tvoje noha snáší, tím zpět víc. rve to tvoje krůčky!
V skal soutěsku mé oko vidí, tam dům tvůj, budiž bytem tvým, proč míchat máni se mezi lidi, když, co jest lidské, nesdílím?
Ti mezi příštím, minulostí v boji,
se v milé nejistotě hrouží,
před duchem mým vše jasné, tvrdé stojí,
má duše po temnostech-touží,
Klíngsor
(vrátí se jako jinoch).
Zde zřím, jejž hledám š vroucností,
k mé nakloůtež se mladostí! , /
Zvěst dí, Klingsora zastáváte,
Sborník světové poesie 110. 9
130
13í
jak oa orakul nám též dáte. Ä od včírka že původ mám, na ohni nejroladším se ohřívám.
Otázka hořce rve mne teď, vy jistě víte odpověď. Má zvíře pudy, jež je řítí přeletu, páření do doby, jen člověk ničeho necítí, có právě vhodným bylo by.
Tu brzy zmrhány jsou síly, tu ztuhnou šťávy, vlas jest bílý; dům svůj by člověk řídil lip, ; dnů změřit píď, kdyby měl vtip ; to umění bych poznal rád, bych vše moh' do pořádku dát; kdy a nač umru, mistře milý?
Merlin. Ty blahem budeš umíratí.
Klings or.
Velká tě hořkost srdce zchvátí,
ty blahem budeš umíratí.
(Objeví se opět ye své přirozené postavě.)
Ty dryáčníku, jemuž žár i mráz
se z huby nestydaté rázem lil!
Merlin.
Klingsore, věř, že tebe ctil černý i bílý mé věštby hlas.
Tvé dobré jádro věstí zdar,
ty bludná hvězdo v tříšti par.
Tož dvojí smrt jsem děl, a to se stane
dřív než červánek jitřní vzplane.
Jsou bytostí všech zákonové jistí,
jak nepokoj v hodinách v nich se to rojí,
jak signatury jejich stojí,
lze celý jejich zemský osud čisti.
Tvůj život vždy jak dvojí* znám, tvé srdce prostoty se vzdalovalo, jen co jsi zpaběrkoval tu i tam, žeň velkou tobě znamenalo, tož také smrt, jež jednoduchá jiným, tě zchvátí dvojím obličejem stinným,
K1 i n g" s o r, ,
Tón kazatelský vypusť ze svých vět! Já olej kněží nemoh nikdy strávit,
Merlin.
Výsměchu vysmívá se bledý ret!
Hrůzou se chvíš á chceš se silným stavit,
Mně neslušno tě mistrovati, ~
neb ty jsi stár a já jsem mlád,
s jinými musím obcovati,
nač's překážky mi v cestu klad?
Svou cestou šel jsem, neprošen tu čníš,
jdeš ke mně á mou cestu tarasíš.
I íl
132
Castel Merveil tvé působiště, buď, jaký jsi, a z mých jdi cest, nevím, co bych ti říc' měl příště, strž mezí námi příliš velká, jest.
Ach, obloha a moře, čelá zem jen žebřík byly, po němž kráčel's výše, tu platilo, co pokorou my zvem', s vší rozhodností popřít v plné pýše Jen mrtvé, slabé lidstvo shledávati, ti plné síly udrželo dech, cti, lásky,, pobožnosti věnec rváti : jsi začal, vrhat do větrů jej všech. Jak muž to proyádeľs í jako pravý rek, kus světa velký za to je, tvůj vděk. Jen ovšem, tento kus je pustý dosti, na poli takéní nic se'nedaří -než podvod, bludy, chtíče, citlivostí,. lest, jaká sluší taškáři!
K1 i n g s o r.
Ty sám však? .....
Merlin.
• Rci, zda plní tvoji hruď
zvuk~ jeden ze mne ? Co chceš poslouchat!? Klíngsore, posud scházela mi chuť v bádavé hrdosti se v sobě rváti, při vlastní ceně pyšně přisahati!
Vše, co tu žije a se potácí, a ve vlastní se hýbe formací,
13>
než sobě sám jsem, blíž mi jest. Duch krále vznešený i čest, i jemná, fialková věrnost paní, rytíře odvaha i dívek ostýchání, měšťáčka néjmenšího všední den, i sedláčka posledního trud í sen, vše cenné jest mi, víc mne hne než vlastní já, mdlé a ničemné. A že jsem všemu sebe rozdal sám, vše navráceno v sobě mám ; a ve mně rostou, vadnou, spí, se vlní ne moje myšlenky, leč ty, co světy plní, I táhnou slavně přísnou drahou svou, já s nimi k moří letím pírka hrou, ty v jeho moři koupají se, plaví a svatou krutostí mé. já mí tráví.
(Klíngsor chce jití;) Stůj! Hovor ten mne bolel jen. Proč musíľs v moje kruhy zabloudit!? Buď pod stráž toho postavěn, jejž jediného můžeš pochopíti. Demiurgu!
(Zjeví se Satan,  Klingsor padne obličejem na zem.) Dej starci občerstvení svých postav rejem, jež se věčně mění!
(Merlin odejde.)
Satan.
Můj silný syn v zlém bludu dlel, že's u mne hoštěn, za to měl:
134
z rňýeh malých nejmenší to byl,
jejžVjako největšího ctil.
Já tobě těchou jinak přispěji,
ten nezvedenec jest již z kolejí , . .
Tu záruku dávám i zástavu, ty právo máš, on v neprávu; nejhorší protivou zchvácen již, mdlý, byl by rád prchl, však nemůž' on; svou áejděsnějsí kletbu vychrlí, v změť hadu sevřen jak Laokoon! (Satan zmízí, Klíngsor třesa se vzchopí se a odejde.)
X.    .        ■ ' Noc; Tábor a, stany stolového kruhu.
(V otevřených stanech dřímají: Artuš, Gine vra, rytíři.)
N i n i a n a (vystoupí mezi stany);
Kdo mne chce zachytit ?        - '
Uklouznu v šeří,
chodidly z peří ~
krok se smyk, vzpjal;
nikým se ne vznítit,
ó, citů zázraky!
S větry a oblaky
volně sí hovoří dívenka dál. (Přistoupí ke Gine vře.)
Sestřičko, dobře vím,
zlíbat mne chtela's,
věděti mela's,
to není z rozkoší mých;
z dálky teď přicházím,,.
plížím se tiše,
tknu se jen s výše
víček tvých'řasami zacloněných, (Políbí oči sestřiny.)
136
Já každému ráda
z duše bych dala,
co ta si přála.
ode mne -mít, >
leč každý to žádá
a mluví o tom, -
tož dívka potom .
zářnou šíj musí k ním obrátit.
. Prstýnek čárem      ' >     ' ■
v oheň se nití,
rubíny svítí, ., tady mám jej;
(stáhne si prsten s rubínem s prstu)
největším darem nejsladší přání, . tužby a vzplání,
prstýnku, spícím ty v půlnoci dej!
(Vyhodí prsten do výše, který jako lesklé vzduchové zjevení nad stany zůstane stát a nad nimi se. vznáší.)
Artuš   .     - ■ (v snění). Já bloudím v úcty chvění síněmi tvýmí odvěkými, skráň hale ve modlení, Montsalvači, mou oběť vlídně přijmi! Tvůj výzev, Gralí, dlouho nám jíž svědčí, mne vem i s lidmi mými, kruh stolový u tvojich stupňů klečí.
137
Gavein
(taktéž).
Kde's, věnci vavřínový,
tak svěží neustále,
jejž mílka s lásky slovy
mi vila, poctivému reku, k chvále?
Tu krouží.větrů v reji,
zvad na prach dál a dále,
vratkému. lupu listů těch se směji.
G a r eis
(taktéž).
Nevzplá tu závist více,
v kvas plný nemísí se,
když.bílá holubice
s hostií, křídly bijíc, slétá k míse, _
v dol s hůry. nasycení všem jdouc k dúhu,
ve srdcích roznítí se
a milost v templářů všech přísném kruhu,
E rek (taktéž). [.
Kdo je to v žluté záři
ten raněný tam, úpící? 1
Můj pozdrav jeho tváří,
Amfortas je to, léčby dychtící.
Roi pécheur! I zde tak stkáni učí
ta lidská bolest ječící,
zde zůstanu, chci néstí, co tě mučí; v
138
G i n e v r a
(taktéž).
Síguno, holubičko, -
v skal slují plačíc dojatě, .
miláčka mrtvé líčko
v škleb smrti plá v tvém klínu bohatě.
Strast, duše nej věrnější září čistá
v nevěsty boží komnatě!
Máš ještě pro mne v komůrce své místa?
L a n c e 1 o t (taktéž). Šíonatulandrä jímá mne los, můj zpěv jej chváli; kdo v lůně lásky dřímá, ať mrtev jest, přec má vždy život stálý. Achr takou mrtvolou se stati, by Sigúníny žaly
nade mnou mohla Ginevra vždy lkáti!
: - Artuš
(zmítán neklidem v spánku).
Zdáš obětí snad hrůzné,
ty vzduchem kroužící děse?
Jen žádej, žádej různé,
ty chmurná vatro v svatých žárů plese!
Co milující tvoji zavinili,
že nejstarší strach pne se
a tebou vzbuzen hřímá v žíly?
(Vstoupí Merlin; Červánek se zažíhá.)
139
' Merlín
(k Ňínianě, která chce uprchnoutí). Ty zůstaň!
Niniana- -Chyť mne!
(Rubínový prsten snese se na její hlavu, kde se rozšíří v paprskový věnec a spočine.)
Merlin.
Aj, hle, tof hvězda jitra,
jež k zemi dolů s nebe klesnula,
z pouhého bláznovství .
nenašla, kde by spočala, á v ráz
Merlinu sjela do ňader,
jej vyměnila, zfalšovala, otrávila;
Merlinem není víc . , ,
(Niniana se smíchem uprchne.)
Ó, hvězdo jitřní, určenou drahou vysmíváš se bajce. Před sluncem putovati je tvůj los. Slunce se nebes prostorami řítí, by zlíbalo luzného hlasatele, jej nedohoní nikdy. Pláče v studu pak, až syto bolem zajde v moře. On z tmavého okna tety směje se jak smavá Venuše nad žalem vdovím, O, já již zaměňuji pohlaví, jak Teiresias kdys! —
14Q
Nu, teď my dya, jak bohům přísluší, '
v dům nej vyšší jsme vnikli oblohy,
ty Venuše, já Hélios!
A jako bůh a jako hvězda dne,
ve vlastním světle jasem těhotni,
se sami zjevuji, své slovo rcí! -
Ty miluješ! — Strašlivé slovo, v propast
tyé vrhá síly vše!
O, slovo flétny, jehož jarní balsám- Výdech -
prach matky vzbudí, v hrobu rušíc ji!
I posadí se ve svém rubáši      • ; , '
a zašepce: Nu, teď jsi synem země!
Jím jsem a všecky bolesti jsou mé.
Od sladké dumy, od měkkého dechu,
až kú výkřiku řyoucí zoufalosti —
jest všecko, všecko mým! V hruď Merlina
své sneste nářky, jásot, pochyby!'
Co řeknou rty, co srdce smyslí, rééte,
vy pokolení země žijící i příští!
V sled ohlas zazní za výkřikem každým,
a jako druhdy v to, co zemské jest,
vždy hloub a hlouběji se vtrpěl Bůh,
tak zrovna nyní se v mé božství,
hrubého, hmotného se těla zříkajíc,
tíž zemská vzpjalä ...
Již Logos má své pole upravené
a vykoupení kruh svůj uzavřelo,
(Přiblíží se ke spícím,)
O, mojí lidé, mojí velcí lidé! Tak vyhlížejí! Nasyť se, mé oko, pohledem na ně! Jsem teď vaším bratrem.
141
Teď teprv knězem jsem a tato ruka smí, že se bolem chví, bol ničit lidí. Tím stiskem něhy, stiskem požehnání sem Věčnost dolů zaklínám!
(Položí ruku na čelo královo;)
- " Vy v světle
se vzbuďte vyplnění! .
.        '   (Všichni se probudí.)
Sen jest pravdou, A není bludů, není klamů: víc, co v duši bydlí, rovněž venku bydlí, jíž není bajkou poklad Titurela, jej uhlídáte v celé hojnosti!
Artuš,
Na kolena! Před vámi stojí Bůh! v (Kleknou.)
Merlin.
Pokavad cáry nízké smrtelností kol údů nitra mého spoře chví se, já sluji Merlin, dítě i bez otce, pro něž jsi poslal, — Může posměvač, jenž úkrytem se vplížil do svatyně, o. věcech nadpozemských koktat jen. Tot KHngsorův byl osud. Podobenství -však tímto dávám, kdo máš uši, slyš! Tři svědčí jsou. Dva z nich jíž zjevili se, ten první v životě a v smrti druhý;
142
byl slíben třetí. Zdali jest jíž zde,
se ptejte tluku' srdcí svých!      Již přešel
čas potlačené bědy pokorně.
Na příště s veselou chce žiti tváří
a nadšen bytí mezi nadšenými.
(K Artušovi.)
Já beru tobě zemskou hodnost ...
(Vezme mu korunu.)
Platím
zde cenu za to:
(Posadí mu opět korunu na hlavu.)
Budiž králem v Grálu! — Kdo s vámi jde, vy víte, za mnou v sled: Neb já jsem duch! Vás vede Paraklet!
- (Odchází s králem napřed. Královna a rytíři za nimi následují.)
XI. V
Ca s tel M e r y e i 1.
Nádvoří.
Kli ng s or. Trpaslík.
Trpaslík. Nesmím já s tebou být ?
Klingsor.
Hled do vnitř jít! 1 Santalu dřevo hleď v žár vonný vznítit, balsámy drahé teď v plameny řítit! Svíčky vše zažehniž, schody spěš městi, k sloupům sé rozběhniž, věnce kol pléstí. Nádherně všecko dnes upravíž v chvátě.
Trpaslík. * A co, můj pane, ples ?
144
Klings or.
, Uzříš.jéj svatě,
(Trpaslík odejde do zámku, Klingsor usedne na drnovou lavičku.)
Klingsor.
Kůň starému Rothroví, jak s e dal v cval, kles tíhou na útěku z boje, , dál hnali se rytíři, vojska shluk dál, tu leží v prachu a tříšti své zbroje; skráň sklesla mu, jeho zrak se stměl, kdo mroucího starce by podepřel a pomoh mu'z děsného boje?
Trp aslík (v zámku), V tvých zvuků vichřící zdí, valy tají, . -viz sloupy se řítící, ztlum harfu bouřící! Ať přetrvají!
'. Klingsor, . ./
Zří sfářec již, každý opustil jej,
sám zůstal věren on sobě,
vznes k milénia světlu obličej :
i osleplé očí své obě,
Však mladičký vítěz kol hřímaje v cval,
slez1' š koně, by tajně se odplížil dál:
„Smrt nechci kalili tobě!"
,145 -
Trpaslík, Slyš okna řinčící, jak zpěv se nese! Trám, strop jat zimnicí, bortí a hne se, bouřících duchů shluk řve, funí ňa tvůj zvuk ~ všecko se třese!
Klingsor. Můj hochu, ty myslíš, že bolestí mru, že bozi v cíl tento mne svedli ? O, drahý, zmíraje blaženstvím vru, že tebou zde zmožen kmet zšedlý! Můj hochu, můj hochu, to byl ten žel, že většího nikdy jsem neuzřel; ■. . ■ nu, v tento cíl bozi to svedli!
(Umře, Ca stel Merveil se sřítí.)
Sborník svatové potesie 140.
10
XII ■
M on t salva č. Séhodiště pod předsíněmi. Parcíval. Lohengrín.
: P a r c í v a 1.
Ta strašlivá poušť, jež nás kolem svírá, již leží za chvatem tvých kroků smělých, taj chrámu toho, jenž k.nám vlídně zírá, í všech těch jaspisových síní ztmělých, ti, chodce, jenž's tu zazvonil, taj není, jej zjevil ti šept rtů mých neumělých. Nuž, jak had kůži v novém slunci mění, ty pochyby se zhqsť zde v našem máji, zdar získaný v ráz zachyť" bez prodlení a blah se octni v Salvaterry kraji!
Lohengrín.
Nech, Herzelaudín synu korunován, mne u vnějších zde propyléjí dlítí, jak keř se třást, jenž vichrem obletován, a ptát se: Kdo mne mohl vyvolíti, mne, jenž sem šel, hoch lehce podkasaný,
147
kam bez starostí chtěla noha jiti? i
Vždyť obdařen jen všedně, vstoup jsem ;
v brány. I
P a r c i v a L
Spěj dál! Nechť dar, jejž máš, se najde všady, !
vhod náhoda v ta místa pomohla ti, i
proč nejdeš tedy, poutnice můj mladý ?          , i
Lohengrín, i; Na řádu božském rouhačem se zváti
já musím, rván v olbřímí kruhy tmavé; I
rač kajícímu rozhřešení dátí! j
P a r c i v a I. ,}
Snad nyní budeš vědětí, co pravé. li
L o h e n g r i n. |j
Můž' svatým být, co dá se dosáhnouti? ;j
A nekonečným,, k čemu konečnost             . í
se dostati můž' perutí svých poutí? 'j Ne, mne tu obejímá nezbytnost,
s vor řetězů mne chytá kalených; í
čin člověka, jenž patrn v budoucnost, >! jest, octnouti sé v stavu zvolených. .11
" !i
Parcíval. 11 ,   '    ■                                                     '                      . . h
Tak, Lohengrine. Chytráčka ta lest,               ' |
že ctnost jak haléř je, jímž koupíš brzy |j
skvost nejvyšší, zde v nevážností jest* ;.l
■ ■ li
Sem přišel nejede^ již hříšník drzý, a divoká mlaď jest na Monsalvači, Síguna, Anfortas tu v hříšném plesu! To však nám stejně chytráckou lest značí: Mní mnohý i trud když s odříkáním nesu, Gral posvátný já najdu ve svém pláčí. Hleď, já plám v hedvábu í ve šarlátu, těch nejsa lepší, které zaclání jen chudoba ve hrubém bídy šatu, Gral tajemství jest, Gral jest poslání,
Lohengrin, V Leč když vzplá žárem písmo na kalichu,
P a rci val. Tu stejnou rozkoší jsme posvěceni,
L o h e n g r i n. A nikdo neví, kdo víc hýří v tichu,
P arcival,
A nikdo, zda v těch v rysech ve plameni, ..
' Lohengrin. / Sám zákon dal, čí Gral v své všemocnosti,
P a r c i v a 1. Jha povinností zbaven bez ostychu
149
Lohengrin.
Pak volný život plesá v blaženosti. Tu chór se plní mořem visionů, které sé řítí stropu od výsosti. Andělé, Síly, Knížat dav a Trónů kol sloupů po paprscích sjíždí všudy, své koruny snášejí na Madonu, Ta v zlaté křeslo rozložila údy, se noříc v dítě, v ní kdys ponořené, jež ručkami Smrt drtí s hříchu pudy. Sbor světců davem odevšad se žene, ti s plesem svoje ukazují rány, v jich mučeni jím lidmi uštědřené. V největší trýzní našed ráje brány,
Šebestián nejsladší smrtí hyne, . rozkoše vrchol našel svrchovaný. Pak andělíčků sem sě zástup šine, ten chytne kalich, kříž ten, či trn hbitě, ten sloup, ten důtky, jimiž krev ta plyne jak vítr západní vlá v zralém žitě, tak ryje, bouří, hříme v moři Lásky hra varhan v tónech' svatých hněvu sytě
Par cíva I,
Kde zůstal žal?
Lohengrin, Žal umřel štěstím Lásky,
Par cival.
'Kde vráska?
150
Kde stíny?
L o h e n g r i n. Shladila ji ruka Lásky.
P a r c i v a 1.
Lohengrin Strávilo je svetlo Lásky.
Tak v plesu, mládí,, barvách jásá Láska!
P arci val, " Teď nápis přečti si ná naší bráně!
Lohengrin.
,,Dlé vlastních práv jsem založil se sám; snah vašich po mně marný rej. Ten poutník, který najde přec můj chrám, já hledal jej."
P a r c i v a 1.
Zmírají nuzná, hrubá slova maně, jež s tíží z naších úst sě plíží v tají, tím, zemské větry že zde hrubě vlají; vše v radostí teď vytoužené mizí před. tváří toho, tělesně co ryzí.
Lohengrin (vystupuje po schodech nahoru).
151
T i t u r e 1 (vyjde z vnitřka).
Zpět! Slyšte Boha poslední teď zvěst!
Já, otřesen až do nejhíubší hloubí,
jdu od svatosti, již mí hlídat jest.
Jak v proudech člun se chvěje, kořist zhouby,
tak chví se, tryská, hněvem rozkypělý,
v poháru krve proud,.jejž květy snoubí..--
A písma ohnivého hlas nám velí,;
„Bok opásejte, vzhůru, templářové!
Zlo nutí Nezkrotného v odchod bdělý.
Pryč že západu musím, v kraje nové
svůj chrám s. tohoto pole musím vznésti,
zřím, do Indie vzduchem jak jíž plóve!
Co tam se stane, slyšte moje zvěsti:
Ríš novou čistých, svatých kněžských druhů
založím ve pralesů chmurném klestí,
neb zahání mne ž vyvolených luhů
sám Antikrist, -— On touží otravou
vin největších z nás nadělat si sluhů.
Kdo slední přišel sem, měj službou svou, ,
by zůstal tam, kde červánek se nití,
útěchou bolu, zlému v půtku zlou,
Titurel hlídat bude dál Chléb Žití,
král Parcival jest velký, zářící,
v svět poslem bude Lohengrinu jiti,
A tito tři jsou zemskou Trojící,"
-(Titurel v zbožnění ukloní se proti vnitřku chrámu. Parcival stojí na schodech v sebe pohřížen s rukou na  meči, Lohengrin. kráčí s vlajícími kadeřemi po stupních dolů.)
:.: XIIĽ
Pustina;      _ .
Stolový kruh na pochodu.
Gínevra, Směr cesty máte tam ?
A r t u š. Ba mám, ba mám. .
Lancelot.
Kde Merlin as?
'       ' Artuš..
U lesa zpátky, ' .
jiti zas
máme, přijde v čas krátký.
G a v e i n. ' Gareisí, co máš na práci?
G are i s. Své kroky počítám.
153
G a v e í n.
Proč?
G ar e i s.
Mne horko trmácí, tak ujde přece nám cestá dlouhá tuze,
." L a n celo t.
Ty, Ereku ?
E r e k.  . ■ Co jen ?
L a n c e I o t.
Co trvá naše chůze, byls' něm,
E rek.
O, cos vře v duchu mém, však nechce ' '
(ukazuje íia ústa)
to odsud ven,
Rytíř .     (sedne si). Buď s vámi zdar!
154
Jiní
(jdouce mimo).
Jen kroků ještě pár, i nás rve žár,
Lancelot (k Erekovi). Co o proroku smýšlíš as?
E re k.
Ze bída učí modlit náš.
Lancelot. Mníš, že jest falešný a prázdný on?
E rek.
Jak, myslíš, že můž' pouze lásky ston
být chlebem nám?
Pak víry této drž se sám!
Jahody s keřů sbírejte!
A menší dělejte sousta!
A pít nikomu nedejte,
pak zbude y měšcích vody spousta!
(Skácí se a umře.)
Lancelot, O, pane, čacký bratr padl
155
Artuš,
Mluv, Ereku, jsi churavsnad? Zhas' — Jaký bol to bezděčný! Tak chmurný, dobrý, statečný! Červ dlouho na něm, dlouho, rval, byl mlád, ač letitý se zdál. Na prahu propad smrti v žeň. Řezejte větve, máry zbudujte, s ním v konce cesty' putujte, ať dojde s námi zároveň!
Gine vra.
Havrani víří nám u hlavy. Zaplašte příšerné ohavy!
/ Rytíři (kol mrtvoly Erekoyy). Zde leží, jak by se usmíval! \ (Zvednou mrtvolu,)
Gine vra. , Hledejte Merlina!
Artuš. Jen dále, dál! (Táhnou dále.)
XIV. 1
V lese Bribgneském.
Níníana
(lovíc na udici u rybníka).
Když jsem starou svoji tetku pořádně v prst kousala, že mí měkkou střídku k snědku z ústek žravých vyrvala; .
„Čarodějko zlá," mí věstí, „štěstí tebe ozáří, z sedmi nezdaří se šesti, saní zlé se vydaří."
(Vytáhne rybku na udici z vody.)
Mám, běličko tě malá, na šňůrce lepé, přec jsem tě varovala, ty zvířátko slepé:
„Nedej se oblouditi ~ vnadidlem ni trochu!" Tys neslyšel tó zníti, tož pociť to, hochu!
(Usmrtí rybu,)
1
Když jsem tělu staré tetky
dala postrků i ran,
že mi plný měsíc hnedky
s nebe od ní nebyl dán, -
Chtěla těšití mne teta, « i zlost mou rychle halíc v lež: „Největšího z mužů světa, dítě, jednou dostaneš!"
■■- Merlin (vstoupí). Já bojím se, že stará tetka lhala.
'-. Níníana, Aj, včerejší to divoký je host,
Merlin. Jet arcíblázen bláznů před tebou,
Niniana . . . (k sobě).
Ten obr přišel sem s hor měsíčních. Ne tak; jen trochu výš než" lidé rost.
Merlin.
Kdo, mimo tebe však jej přemůže?
158
159
Niniana
(pro sebe).
To čelo snad z,mramoru tesáno? Ne, bělejší jest jen než u jiných.
Merlin. Na oběť svojí, krásko, ránu veď!
Niniana
(pro sebe).
Což trůní na čele mu nocí mrak?
O, ne! — On má jen krásné, černé kštice!
Merlin,
Však běda,1 špatný příliš lup jsem já.
Niniana
(pro sebe),,
Ach, takové rty oheň chrlí jen! . Ó, nikoli! — Jen bájná ústa má,
Merlin', A přec bys měla velkodušná být,
Niniana,-      . . A přece nemilují toho muže.
4
Merlin
(přistoupí k ní).
Když, v hvozdu svěžím luzná květino,
jsi v pýše vlastních vnad se neusnesla
všemu, co lidskou nese podobu,
se vyhýbati, právem zhrdajíc
tím, že to krásy tvé je fraška jen;
když's nepřísahala,
slast rozkošného svého hovoru
než pouze lesu tomuto neb zdroji
či nebí sirému že nezadáš,
přej, sladká divoško, mi jedno slovo!
Nin
tana.
Ty vážný pošetilče, Ninianu proč pokoušíš ?
Merlin.
Blažící utrpení, proč mateš mne ?
. Niniana. Jdi za úkolem svým!
To já ti dím.
Merlin.
Niniana. Ký jest. můj ? -
160
161
Merlin.
Milovat mne!
N iniana. Bez vůdce tvoji blouda pouští. Jdi!  ,. ° ' ■
Merlin.
Po cestě táhnou, již jsem určil jim. Jak potřebí mne míti budou, hned jak zvuk, jenž břehem řeký cestuje, jak hromný klín, jenž s nebe dolů sjel, jak myšlenka, jež letí k milence, jsem u družného davu, Chci-li býtí tam, jíž jsem tam.
Niniana. Což jsi mocný kouzelník?
.' Merlin.
Když tobě vhod, ha kyn můj z hlubiny
se vznesou kovu bílí králové;
když tobě vhod, v ráz proudy rybníka
své lože opustí, stříbrnou bránu
ve pestré zdobě škeblí, kaménků
nad tebou sklenou, kněžno vděků všech!
Když tobě vhod, vyženou tyto kmeny
kříštálný, zlatý plod, vzduch zazpívá,
a z trávy bleskne omlazený obraz
hvězd s měsícem.
Niniana.
Jsi vskutku mocný tak? Mluv, čeho pak ti třeba?
Merlin. : -
.     Potřeby!
Niniana, ■ ~
Jak věřit mám v tvé neštěstí?
Merlin.
O, věř jen! Ta rybka, jež se na zemí tam zmítá, tvou lehkou rukou usmrcena, byla Merlina šťastnější, . - ,
Niniana. Ty sluješ Merlin?.
Já Niniana sluji.
Merlin. Ona měla
přec veselou svou chvilku! Všady radost až v poslední kout velikého domu!
Jen jeden nešťastenpak nikdo,
...... i
,       Niniana.     , " . Drahý! Hned vykouzli mi krásnou vznešenost, o které mluviľs.
Sborník světové poesie 140.
11
162
163,
Merlín.
Tak, .opičko něžná! Jsem blažen tím,/ že ty jsi pošetilá. Vid', svět stál zpříma příliš dlouho již? , My obrátíme ho jak rukavičku ^ a dětsky v jeho rozvrat zajásáme. Má kvésti jaro červeně? Jen poruč! •
- N i n i a n a. '
Tak hněvně miuvíš-lí, tu hned se bojím.
-      ;; Merlin.
Ó, jen mi popřej na hodinku sen,
jak rybička jej měla ve vodě!
Mně stáhnout pomoz žhoucí roucho muk
života, o který jsem nežádal,
bých mbh' je svinout, složit k nohám svým!
Syn Alkmenin nes' jedovatý háv
na Oitě teprve, já nosím svůj
od narození, leta již. !
N iní a n a.
Tvůj ret ' ,,     ■ -
lká ô smrtí jen, A přec mílovaľs ? ■ / ■
Že životem je láska, říkají,
'- Merlín.
Tož dej mí lásku, abych žiti moh'!
Pojď k bílému tam hlohu, sněživě i
jenž k zmlklé sluje lemu tam se tulí! Tam do kapradin stéká- kapek spád, cos dýchá jako smírná minulost jí z jícnu. Budoucnost však zavěstí hlas tichých duchů králi odtamtud jak pastýři, •  Avšak, my posud žijem, ta dívka strach má, slyšíc ó smrti. Pojď, pod ten bílý hloh si sednem tíŠe, a já si pomyslit chci, že jsem pastýř, jenž od tance sem přišel s dívkou svou, „O letnících se vezmem'," šeptají si do ucha. On divě uloupí jí darovanou stuhu s klobouku. Však toho neučiním, Niniano, ne, líčko tvé jen tiše pohladím ' ják padající list by se ho dotkl, vsak hněvat-Ií se budeš, nechám toho.^. Na tvoje prsty položím svou ruku, jí tisknout nebudu, jen dotknu se jí, však hněvat-lí se budeš; nechám toho,
(Odejdou k bílému hlohu.)
165
,   , XV.
Pustina.
Artuš, Gínevra, Stolový kruh.
Gine vra. Kéž by zde byli havrani!
Artuš. Kéž by tu bylí! '
Gínevra.
Tam! Tam!
Artuš. Go zříš?
G í nevra.
Večerní jas říms chrámu ozlacuje kraje.
Artuš.
Jen v stružkách dešťových hraje, to strmých skal je dlouhý sráz.
. Gínevra, Ne, to mi. žalmy znějí v sluch.
A r t u š.
To podél sosen zvučí vzduch," Go pláten klam, co šetření? Dlíme v piišté pláni; kolem stopy ani . lidského bydlení.
Gínevra. Co, Artuši, nás mohlo až sem vést?
Artuš.
Ó, drahá, šílenost mocný druh jest.
(Položí korunu na kámen.) Zde vínek v Grálu. Jest na prodej,' kdo domů nás dovede, vem si jej! Já rozvahu již ztratil ". . , 0, hlase mé duše, výstrahy! Ne nadarmo děs mne zchvátil ... ó, šepte strašidel neblahý!
Gínevra. Mně, Lancelote, s hřebce pomoc' třeba*.
Lane e 1 o t. Stolníku, máme ještě chleba a vína?
166
167
Stolník.
Chléb jest dojeden, poslední vína doušek odměřen.
G i
nevra.
Můj sluho, Lancelote, neslyšíš?
L a n c elot i (k Stolnikovi).
Pak o tvůj život, ničemo, jde již! Na tom se zotavíme a kavky nakrmíme!
Artuš, Kéž by jen kavka neb sup vířili nad rovy těmi! Ti táhnou, kde tučnější lup,, co na této jest zemí?
Mám žízeň!
G i n e vr a, Lancelot.
Báje chci ti vypravovat o Tristanu, Isoldě luzné. Snad, kněžno,,Osvěží tě tyto zvěsti různé.
Artu š.
Skráň zahalte, přistupte všichni sem! Já uloupil jsem čest nám všem.
Zde nesměl jsem se dlouho rozpakovat. Gaveína s Gareísem poslal jsem dó dáli, aby nám cestu k domovu hledali, jdem bídně, studem rudí, a žít dál budem chudí.
(Gávein přichází.) Kde druhý jest? \
Gav£Ín.
Sklouz' v jícen tmavý! Ve hloubi leží skal. Kéz bych při něm spal! Má plevel špatné mravy. S temene drzý se šíří, bůh ví kam, šlápneš a jsi ten tám.
Gin e v r a.
Však, dobrý Gáveine, zda cestu našeľs nám?
Gavein.
To, krásná královno, věc zdařená; leč skákání nám půjde k duhu,, ta propast v mlžném leží kruhu, kol holiny jak stuha pletená. Jsme nahoře, tož přátelé, jen dolů vesele!
' ' Artuš.
Ach, pomoc, pomoc, z Arcivraha ruky! kol skalné stěny jen, borovic shluky!
168
Ty siné pískovců rohy trčí hladké a kulaté , jak kupa pecnů; v tom smrčí nádechem mechu žlutého bohaté — ó, strašlivé dráždění — -jsou rýhy a skuliny, strakaté, vždyť šafrán patří k vaření
Rytíř.
Kostkami rozhodnem: Zabít buď hned, komu ok nejméně padne!
•  • ' • Artuš.
O, než-li dotrpí žíznivý ret j
hrou nežli stanem se závratí,zrádné,
dřív než by hlas
ve hrdle zhas',        , 7
zpráhlém jak pergamenu kůže,
nevinní druzí, co jen kdo může,
po vůdci volejte hvozdem í v sráz!
Lvů lve, nám zjeven v rajských ohňů roji,
v bezměrné tísni jsou zde věrní tvoji,
Merline, slyš a vysvoboď nás!
(Rozptýlí se volajíce.)
■ .     ' -     ■   XVI. ,
■  V lese Briogneském.
Merlin, N i n i a n a (sedí pod bílým hlohem),
N i n i an a. Jen nemysli si, že snad se mi líbíš!
Merlin.
O, luzná sama sebe zrádkyné! .. .
" .        Nínia na-
Já zbláznit bych se měla do muže? Volného lesa ptáče nejvolnější, jak psíček pošlouchati na tvůj hlas? být bez těchy, když mrzut pohled tvůj ? a svátek míti ve tvém úsměvu? Než to bych věřila, spíš uvěřím, že za jasného dne se ztemní slunce,
. Merlin. Což kdyby se to stalo?
(Pokyne. Slunce se zatmí.)
170
171
Niniana,
Čtveráku! Mne chytře za slovo vzaľs. -
' Merlín.
Ochromena tvým rozmarem, jest síla Demiurga-V jho vnutím konstelace ^— jí to fraškou/ Což lhostejná ta její nezmarnost, jež z prázdných, drzých září úsměvů, by život byla snad?
N i n i a n a.
Slyš, blázne, lampa tam došla nahoře. Ji rozžni znova! (Na pokyn Merlínův opět se rozjasní.]
A jsi-li teň, jejž hlásila mí tetka, rci mně, co láska je.
M e r 1 i n.
Tot Němá, srdéčko, toť blbá Němá, zraky hovořící. *
;       (Políbí ji.) A teď buď s bohem, krátké moje Štěstí í
Niní a n a.
Ach, ty chceš jití?
Merlin, Musím.
■.  v        .    Niniana. .
Ty a musit?
Volání stolového kruhu (z veliké dálky),1
Merlíne!
Merlin. Volají mne-
• Niniana,
Kdo že volá ? , Ty podvodníku! Netvore! Kdo volá? To zvěře chraptivý ryk večerní, jenž s jejích travných křižovatek zní,!
■ Merlin. To rytíři jsou; král a tvoje sestra.
Ninia n a.
Jak, sestra?'Což mám sestru? Kdo je to Ty jsi mi sestra, otec, matka.
. Meťlin.
Drahá!.
Niniana, Nu dobře, bereš si to za záminku, ' Však dosti dlouho mým byls' opravdu; Pět minut nejmíň!
173
172
■    :  M e r I i n,
O, buď milosrdná!
1    Nini a n a.
Být chtěla jsem mu služkou nejvěrnější, čerpat mú nápoj z křemítého zřídla . a vonné, jahody mu sbírat v jitřní rose, ač vím, že nemá toho zapotřebí; ha noc bych měkké rozházela listí, dó klína vzala jeho milou hlavu a bez spánku bych zůstala, by sladcej' . zdřím. On sic.toho nemá zapotřebí, má vina, krmě, podušky, kdy chce jen, však myslila jsem, těšit ho to bude od jeho dívky , , . "
Merlín. j' .   . - ..■       Družná žvatlalko!
;     Nini a na- .    '-: ;
Uč Merline mne, tebe zapomenout! a nelze-lí to — a já věřím, to   - -že i tvou božskou sflu přesahá — buď milosrdný, znič mne! O, ty muži, nemůžeš vědět, kterak mne to bolí. Já nemám země, nemám nebe více, Jsouť ve tvou zřítelnici vhrouženy,
. Merlin, . Při Svaté báni nebes nad námi ...
Niniana. Čím svatá báň ta může tobě býti? Ty rozkážeš, a s přísahou se sřítí. Jen přísahej, že vrátíš se, klam dál
• Merlín, Při sobě přísahám! při Merlinú,
Niniana, Pří všem, co bědné 'Ninianě nalhal.
Merlín.
Já nalhal?
Niniana. Při tom slovu, jež, jak dí, jej váže nezdolnými pouty, které . jej síly zbavuje . > .
Já nelžu;
M erlin.
Kéž byl bych lhář!
Niniana,
Proč mne tedy podvádíš?
Merlín. * Jest slovo, příšerné a hlubé, lstivé, jež vysloveno, pro vždy na ta místa by zaklelo mne . . ,
-   (Zarazí se.) '
174
175
Ninian a.
Ha! Ze toto slovo , , , Děs jímá tě , , ,        , ' '   ■, '
Merlin.
Hm, mráz to, zimníce! To začíná být hnusné! Kdo v to hledě, bý ne zachvěl se, být i Merlin? I
Ninian a.
, '■       .     ' •   Ale ,
tož rci přec, jak to možno!
Merlin.
■ .Já bych nemoh' ,
tak daleko jak brouk na šňůrce hocha se potom vzdálit! Jaro proseděl bych zde mezí krokusem a kopretinou, kol Jana počítal bych plody hlohu, zde píseň jeseně by pěl mi drozd, zde nohy mé by mrzly v sněhu zimy, Tak bezmoc vedle všemocí... 1
,'     •      N i n i a n a. :        r -i ,        ■ O, vyslov s
to, prosím! t
' .. Merlin. '
' Nikdy! . ; .i : ' . 1
Niníana.
Jestli Celek ne, půl aspoň! Čtvrtku! — První písmenu! -Smím hádatí? Je P to C,čí K?
Merlin.
Ty ženo nejňešťastnější, zda víš, co na mně chceš? .
Niníana, -
O, jistě velkou věc! Pro dech co okolků! Být pravdivý, řek bys to dávno
a sám a rád. Což zneužít chci toho? Vždy ponesu to tiše ... A když umru, jak odváné dech konvalinky lehce, já slabé, oblouzené dítě nymf jen smavě vydechnu to šeptem: „Větře, zde máš, co'svěřil mi, já nechala mu jeho svobodu."
. Merlin.
To zkoušet na mně
přec nehodláš?
Hlasy stolového kruhu. Merline!
176
Merlin.
, Pravdu máš, jen zvěř to křičí na svých křižovatkách,
(S hrůzou,) Má jediná to bude společnost. Dlít u cesty bez vůle, bez pomoci u trav a šelem! Ohlas pouze vlně a echo větru, zrcadlo být hvězdám! jak pátý živel, živ a mrtev přec jak první čtyři!
N
íniana.
Když se toho děsíš, pak pro vždy ztaj si to.
Merlin.
To-také chci.
Niniana. Já nebudu nešťastna pro slovo.
Merlin,
Spíš, šťastnější.
Niníana, Naposled ještě zní to ošklivě.
Merlin.
Ba zní to tak.
177
Iv
Niníana, Ne, rie, riemůž' to špatně znítí,
Merlin. Nech hloubání! _
Niníana. Snad zní to zcela obyčejně , . .
Merlin.
Nech, zapomníme to, ten zapuď mrak a mluv cos veselého! _ ■
Niniana,
. Mluvit, žvatlat jen! Jen já mám žvatlat, slabikou on skrblí. Ne,, na ústa prst! Chci být tichá jíž. Máš ticho rad, nu dobře, máš je míti! Buď kletý zvuk, jejž řeknu'ještě. Jdi! Víc nechci tě, já tebe nenávidím! To nejhorší bych mohla nyní tobě, věř, udělat , , , .
Merlin,
To učiň! Jak mi jest?
Niniana ^ (na jeho šíjí),
Ó, miláčku! Reč celou srdečnosti a slovník lichocení vynaložím,
Sborník světové, poesie. - 140. ' 12
178
179
čti z rudých ústek svojí opičky' kde jaké jméno něžné! Merlínc. to jedno slovo jen mí za to dej!
; :'    Merlin. " . A neobrátíš ty je proti mně?
■4 ■
Níníana.
Né, opravdu.
'•'        ' .    -       Merlin, *
Přijď časem ke mně — udéláš-lí to . Já nemluvím, mluví to samo ze mne, to muka propukají,
V (Vysloví to .slovo,) '
• : ' Níniaha.
Já neslyšela — zda to ziiělo tak?
(Vysloví to.) Ó, běda mí! Tvář jeho mění se! . , .
Merlin -
(znetvořen.)
Proč mne poutáš do -řetězů, zavíráš v kovovou věže klec? Mohla's mi stlátí v bezu, v růžích a jasmínu přec!
Ni n i a na, .
Merline, to plot je, kvete svěže, zlý nebyl můj úmysl, věz!"
M erlín. Teď nej horšího soka se děs!
: Ní ní a n a .' (blíží se k * němu). , To náhoda byla jen'šílená, ;
■ ■:. Merlin.
Pryč! Nebo jinak jsi ztracena!    -f ;■' Já hodím tebou proti rohu věže! ' Hadova družko, slyš,    ■     '     •■ ' já věděl to dávno, již!
Však chraň se, ty bludičko z dračího semene, V- jsem synem panny — pomsty mé plamenné! Číhati tam venku
ti nemohu bránit za mříží, za zámkem;
však čtyř zdí ve přístěnku
zůstávám, čím byl jsem, druh titanů jsem!
Tuk obětí ať více svítí!
Sic potopa nová na lidí a zvěř!
Nemáte jiných bohů míti
vedle mne, věř!
'■ N i ní a n a (prchajíc).
On šílí! Běda!
180
Volání stolového kruhu. Merline! Merlíne!
M e r 1 i n.
Zde uvnitř! Kdo mne hledá ? Hleďte v skal tříšti rovně se dátí, . chcem v době příští cest více dbáti.
Okovy třesu, - tím nelze jich "zchromit, k sloupům páž nesu, nechtí se však zlomit, V
Skočiti oknem k vám, jsem žhoucí touhy pln, však z dola strašidla tam -      se cení z krvavých vln.
Nekřičte tak žalně! Nerušte mé spaní. Netrpím již valně? Třeba víc mi lkáni?
MERLÍN TRPITEL.
' DOHRA.
Hřbitov při domě.
Minstrel, Placidus a- Lohengrin.
L o h en gr in. Jako že hvězdy krouží Ve sfér znění, ó, věrní, marné hledání jest vaše, Mernna, Artuše, rytířů není, '
Minstrel, To. pravda-li, míhstrela berlo, plaše tě drtím, harfOi Artušem kdys zpilá, zpúsť Kardveíl, močálem jest země naše, (Rozbije svou harfu,)
Placidus, To pravda je-li, zhasni, jiskro milá, jíž Merlín z první věty dal mi vžplátí, neb v tmu se sláva druhé věty skryla,
(Roztrhne pergamen, na němž psána zvěst o Grálu.)
1.82
183
M i n s t r e 1.
Víc, rty, mě, nemáte již v ohni státí
ve zpěvech, písních, slokách! Svě dny slední
chci bez písní se žitím ubírati.
Placi dus.        ; . . '
Já tomu vzdám se, co je hloupé, všední! Kay, blázen, vítěz zůstává v tom boji, ať určí žití sumu mně den ke dní. -
M i n s t r e 1, Kdo zpívat chceš, vol špatnost látkou svojí!
Kvil mírněte!
Lohengrin.
, Oba. Když checht zní ohavností?
PI acid us, , -Bůh toho Opouští, kdo při něm stojí.
0, rouhání!
Lohengrin,
Oba.
Kdy úrok nesly ctnosti? (Odejdou různými východy.)
Lohěngrin
(sedne na jeden z hrobů).
Zde na hrobě, jenž k slunci hledí stále,
jež v oblouk šilhá okna růžicemi, ,
se ptám, ke komu poslal jsi mne, Grále?
Jít v nitro chrámu zakázáno je mi,
i promiň, žé — umrtven nejsem zcela —
vře zemské hnutí tluky, srdce všemi.
Rozkazu tvého výheň ve mně vřela, já šel, bych podle tvého vyvolení každému pomoh', koho bída třela.
Tu mrtev Klíngsor v trosek nakupení, Gínevra^ Artuš,, sbor jích — dotrpěli, a moudrý Merlín ztracen do šílení.
Tak bolem skácen největší duch smělý. Zřím nad zbožností šílenství já vláti. Cest, Láska, Chrabrost •   mrtví zhladovělí.
Co mohlo velké se a ryzí z vátí,-.
to hnusným rozkladem se rozpadává,
ach, komu, Bože, komu pomoc dáti?
Mně zdá se, celá zem že poušť je tmavá,
posetá kostmi místo osení,
a do nerudné neplodnosti mává
jen černý prapor, prapor Zničení!
185
II.
U bílého hlohu.
Merlin (sedí na zemi). Můj hněv byl zprvu divočejší než teď; kdo1 s ní by šel ve zápas? Mne v žaláří radost ukonejší, má mílka' mne'krmí a hladí mí vlas
Jedno však musí se zdátí jak tlačící, prokleté bezpráví; já musím čekat a lkáti, a ona jen, chce-li, se dostaví.
(Sahá po květinách v trávníku.) Jen. měsíčků kdybych měl dost, 1 čas byl by honbou rychloletou.' Jeť šípek vůní svou skvost, leč druhé lip se na věnce pletou.
Na knoflíkách spočtu kabátce svého, zda vichry šle jitro či červánků plamen. Bůh Artuši pomoz i hlupákům jeho ku věčné blažeností 1 Amen,
Já tluku kosa naslouchám rád, mním dosáhnout ho, za ním spěji, však chcí-Ií si po něm zahvízdat, tu žluvy sé v dubech mí smějí!
(Vstoupí Satan.) Satan.
Zmiz šílení, hry nedůstojné dost!
Merlin (vyskočí).
Co chce ten Zlý ? . , , Mne zničí jeho zlost. Satan,
Zlý? O moje odpuštění budeš zdát. Čas nastal, mé jest mínění, po blázna bolu, blázna blouznění. , rozumně opět vypadat.
Merlin. Tvůj hlas tak drtící,
je blýskavice tvůj zrak, -
hor bouř krok dunící,
proč dnes ta bouř a ten tlak?
Satan,
Jsem vždycky, týž v tisící postavách, jak čas a místo probouzí je,, Jak před hříchem má zbožný náhle strach, když cítí mne, hned v plášť se kryje.
186.
187
Kdo jak ty bouřil, hýřil v každém času
a hostem seděl při stvoření kvasu,
muž' chtít, bych navěsil si cetek krám
jak druhdy blíže Stoněhenge; tam
jsem líbil se tí? Q, dnes tížejí
se moje noha v půdu vrývá,
cos jako1 bouře mojím dechem,splývá,
v svém důlku oko krouží hlouběji,
jak hrom se valí slova, dutě zvlášť,
já v nejtěžší dnes- oblékl'se plášť,
v tu hnědou látku rád mám "zvyk se halit.
Mam jméno mít?  Mne Osud můžeš zvátL
MአSpravedlnost ve mně poznávali,
mou prostotu a moji věrnost chválit.
Kde jsem ted?
Kolem hled!
Merlin.
Satan.
Meřlin. To bílé hlohy jsou.
S a lan. Ba, ani věž, ni val.
Merlin. Jsem červ! 0, žal!
S a t a n.
Jak zvěř bys ukončil, ty polobohu, života bídný běh,
kdybych byl já nevložil v to nohu a střel svých žeh.
Pro mne a věc mou nevedl jsi boje, co šlapal's zem,
však bídný's teď. To pomsta moje! Já smířen jsem!
Merlin. Kde jsou moji druzi?
U
U tebe?
Sáta n.
Merlin.
Satan, Ve velké obci hrůzy,, jsou v Hadu se mnou.
(Merlin lomí rukama.)
Ně síry kroupami, vařeni, smažení, ne kyjí, stoupami na kaši stlučení, . ne y ledných lázních, trčíce nahatí, na kola v strázních . vpletení v závrati —
188
bájky pro hlupáků zdesení! Však to. se nezmění, je pravdou hroznou a nezvratnou,' že chtěli k Němu, a u mne jsou!
A já je sved
Merlin, své přátele!
Satan,
Mohľs je nechatí veselé
pod stany, v kterých lampy se lesklý.
Po žertech veselých najednou jíž
by smrti ledne mrazy tře skly
a srdce, jímž neznáma strachu tíž,
by z tellurských unesly říší.
Teď v asfodelových lučin klínu
by bloudili bez bolesti .
v šiku dřímotných stínů,
bez touhy a .strachu i štěstí,
jak1 snové vzpomínky tiší.
■ , Merlin
[rve si vlasy)
Teď hynou obětí běd po zazděném pramenu vláhy, ni kapka jim nezrosí ret, ~ ní vřídla jejich prahy."
Kde schází nebeský svít, — to cítí — žít možno není;
189
že musí prokletí být, jím praví mrazivé chvění.
Právě, když myslil jích duch, ' tím zhynout že musí zničen, již tuší, nový že ruch po utrpení v nich vzklíčen.
Boha a světců všech sbor vidí ta neblahá četa jen vzdušný jak meteor, zjev prázdný cizího světa,'
To zhouba, neštěstí, žel, , Mne vem, k nim musím já jití. Já, milých jenž zapomnéi, bych téhož neměl si zasloužit!?
Satan.
Běh zdroje lítost nazpět neobrátí, jí nejhorší lze, druhou mdlobou zváti. v Kázání učiním ti pro svět celý, mám text, jímž všecky boly oněměly. ' Buď kazatelnou z basaltu chlum sám, a zvoníkem bud bouře dunící; že, nesíjí, jak druzí, lest a klam, mám jediného žáka v lavici.
Být špatným posměvačem, řek' bych v spěch: Tys v malém stkal, co ve velkém meľs tkáti, neb na varhanách Boha když chteľs hráti, tys pro Satana šlapal měch.. To po pomluvě chutná; jak on jsem,
190
ne horší a ne menší navzájem, S ním zkazil jsi to sobě zcela, ne pro špatnosti, pro zločinu vzplání, leč příliš duše po něm že se chvěla, na dlažbě ležíš nyní v zkomírání. Na stavbě obra "-— měsíc nebem ploval — když tvorby kolečka vše jsi mi ukazoval, od sebe pro vždy odstrčil tě chvatem, — Jej chce-li někdo hájit znalecky, on škubne sebou, dotčen sobecky; chceť, obklíčený vlastním majestátem, - se vznášet na vzdor rozumu a v hrůzu; rouhání Joba nesplatil, ní hněvy, v lál v Beldada, Zoíara chvalozpěvy — tak bylo, jest od časů muže z Uzu.
čí jiných neřestí jsi padl v služby? Což rouhavé snad krčily se tužby, " chtíč chlípný s drzým domněním ti v koutě srdce, vládnouce jím? To kdybys zdrcen mohl oplakati, v pokání žáru k němu žízní yzpláti, • snad prst by podali moh' k tvojí spáse, před kajícníkem ustoupil bych zase.
Merlin,
Nemám co odpykávat!.
Má duše, výdech tužby jediný,
jak oběti čisté dým vlá k němu z hlubiny,
svůj pozdrav blahem prochvěný mu vzdávat!
"Satan, Pod zvěř tě nechal padnout, zda tě zdvih' ?
1
191
Merlin.
Ba, nechal mne.
- Satan.
Pak, ký byl oněch hřích,, jež vedľs-? , ,
Merlin. Nevinná ta ub o zátka! Jíra květů a plodů kynula žeň sladká, ji barvami teplou sám jsem nes, bych s davem veselým před oltář kles, proč, miláčku můj, zdeptaľs jich?
. Satan. Varovných andělů má legion.
Merlin,,: A žádný , . , žádný nestřeli' nám.cest.
Satan.
Dí o něm, v svědomí prý činný jest. Merlin,
V nás neozval se ani tón. Satan,
Tak zdá se, pří všem on, co jím se děje že na zákony neváže se,
.192
nad naděj, důvěru a cit se vznese,
sám v temné vznešenosti nad vším spěje.
Jej nehaním. Nechci se ponížítí,
on přestal mí již hnusem býti.
V noci, kdy nebes odepjal jsi pás,
mně kosmos odhaluje cudných krás,
čas nových zkušeností se mně zdvih',
já zřel, co sotva okem ty jsi stih'.
Mně poměr Boha k ďáblu podivením,
á vskutku jsem žás nad tím objevením.
Náš rodokmen kdybych měl vyhlásiti,
všech věcí konec na svět hneď se sřítí!
Bud v mlčení as hrůzou božství ctěno,
však se mnou lidštěj můž' být zacházeno!
Mám cosi před ním.; Zřetelný jsem dosti,
uznalý k lásce, k víře; ku vlídnosti.
S ran množstvím chci tě vžiti do objetí,
pod tíží břemen zdrceného k zhynu,
na širé hrudí mé máš ozdravětí,
pro nové síly spočinout v mém. stínu.
Za vyučenou platil's víc než horlivě,
věz konečně a poznej sebe;
buď mnou, jenž nechvástá se žvanívě,
j hu vyrván otroctví, jež .hanbou tíží tebe!.
Užívej ducha, shody a volnosti
v blaženě osvěžné hojností!
Vstaň! mým buď, tři kroky zpět se beř!
Jej zapři a pak ve mne věř!
Merl in,
Ne, ti dím.
193
Ne?
Sat.
M e r lín.. Ten zvuk jedině zůstal mým.
Satan.
Tys Věru blb a zarytec! Má trpělivost záhy vyzní , , , Jest ještě jediné vlákna stkáno od tebe k němu přec?
- Merlin.
Je věčnost mezi mnou a jeho přízní!
Mé jméno z knihy lásky vymazáno;
z dědictví malých vyhoštěn,
jsem suchá střepina jen;
v nevěstek shluku -
jsem popěvkem kluků,
jejž slyšíš v hampejzích zníti;
k psům uzavřel mne; tam se mučím,
tam sedřen krvácím a skučím,
A nemohu od něho upustití , , ,
Satan.
Tys bláto a hnůj , , , K službě mé se zastup Elohím zdvih'!
Merlin. „Otče náš, jenž jsi v nebesích , .
Sborník svěiavé poesie MQ. 13
19.4
Satan.'
Semeno Evy ničemné! Ty hnise, by tě moli žrali, ty k zhoubě zralý!
(Dotkne se ho.)
M e r li n (umíraje). „Posvěť se jméno Tvé!"
POZNÁMKY.
Věnování (str, 15) líčí, k'terak autoru ze zjevila Pohádka [či Bajka, Aventíura); růže, kterou od ní obdržel, přivedla ho dq gotického chrámu, kde vidí svou dárkyni poučovánu nebeskou bytostí (Poesií? Náboženstvím?) za přítomnosti tří mystických básníků r fantastického Wolframa von Eschenbách (XIII, stol.), přísného Dante (XrV.) a sladkého' Novalise (XVIIL), kterýmžto dvěma přihlížejí jejich pozemské milenky-inšpirátorky, Beaťrice a Žofie, V gotickém tom chrámě však nedlí Immermann sám; jínýmí dveřmi (str. 21), totiž nadšením pro architekturu, dostal se tam' jeho přítel Sčhnaase,. s nímž společně se zahloubává do mystéria středověké báje.
PŘEDEHRA.
I. Strmé srázy a kra,jina (str. 23), Lucifer (čilí Fosforos, str, 27, Světlonoš) a Satan — dva protilehlé typy ďábla: onen z malých, drobných,,mstítelskýčh duchů, uvalujících pohromu a zlo na lidské pokolení (str. 27 na galilejské místo Tiberiadu) asi tak po vzoru čarodějnic z Shakespearova „Makhetha"; Satan naproti tomu, král pekla a správce tohoto světa, trpí hluboce, vida, že lidstvo od něho odpadlo k „novému svazku" Kristovu, í odhodláva se k radikální nápravě. Tím, že bůh se vtělil ve svého syna, do-
pustil se věrolomnosti, chce takto lidsky zmocniti se vlády nad světem, jež přísluší Satanovi; zbožnost a zvlášť opět gotické stavitelství se svými žulovými květy (víz opravu k str, 28) jsou jen formy lidského slabošství; kdyby Satan se domníval, že jeho věc je prohrána nadobro, zničil by sebe a tím i vesmír; jemu však, jenž musí být „simia dei", ppící boha (str. 31), zbývá ještě Cesta, jak zlomíti moc boží; proti jeho synu zplodí rovněž syna jakožto prostředníka mezi říší smrtelníků a démonů,
II. Poušť (str. 34). Candída (Čistá) a Placidus, představitel vnitřního míru i a přec i oni oba hříšnici; nebot Placidus' kaje se na poušti za prostopášnosti svého mládí, a Candída zhřeší příliš sebevědomou svou ctností, takže sestává tím lákavější obětí ďáblova sÝodu. Capella [str. 34), hvězda, pojmenovaná podle kozy. Jednoroh (str, 42), pohádkový průvodce, čistých panen. Kostelní zpěv (str. 44) vzývá neposkvrněnou 'matku boží. Str, 46; Candida, Satanem svedena, mezi láskou a nenávistí k svůdci; vidí v Pla-cidovi hříšníka, pod zemskou půdou zří (dantovský) obraz pekla se spoutaným obrem ďáblem, touží však přece po ztracené nevinnosti a chce se rozplynout! v moře slz.
GRAL,
I. Britanníe (str. 48), Gral -— posvátná miska (cra-talís, graal, greal), do níž, podle starých pověstí, Josef z Arimathiepod křížem zachytil spasitelovu krev; stará (nesprávná) etymologie odvozovala jméno Gral ze „sanguis realis" (krev královská: str. 58). Jen vyvoleným je dáno být strážci tohoto vznešeného symbolu: tím, že Merlin sám chce jeho strážce stanovití (str, 62), přestupuje meze svého určení. Motivy starých bájí o Merlinovi a Artušově družině: podání o náhrobku, jejž Merlin vystavěl matce (str, 49), o zá-
zračném novórozeůátku Merlinovi (str. 51), o Merlínových proroctvích (str. 57), o Sčhadlimortu (chatel le mort), hradu smrtí (str. 54), o Montsalvačí, divoké hoře (str, 59), o změně dítěte v muže (str, 61).
II, Jiná část rokle (str. 63), Kay (Keyé), dvorní maršálek, jenž v artušovských básních hraje úlohu polo-žertovnou. Kyaw (str. 65), saský. generál 18. století, známý svými žertovnými radami. Prvé setkání Merlinovo .se Satanem (str. 66) jen letmé; Merlirr- přijme pozvání svého otce ke Stonehenge (ke zbořeninám starého keltského chrámu).
III, Kastel Merveil (str. 69), hrad zázraků; sídlo kouzelníka Klingsora, k jehož charakteristice se spojuje trojí intence a tradice: 1. vzpomínky na středověkého čaroděje, známého, zvlášť z podání o zápasu pěvců na Wart-burče: Klinsor z Uherska, mpčný hadač hádanek; 2, Immer-mann z něho dělá vyznavače tajného učeni gnostiků a to tak řečených ofitů, jejichž nejvyšším symbolem byl had čili ofis čili Ofiomorfps (hadovitý); 3. pojímá ho jako pohanského kouzelníka, vzývajícího krásu Hellady a duši květin, roztrpčeného biblickým učením o marnosti (hevel hevelim z knihy Kohelet čili Kazatel), ale neuspokojeného studiem vnější přírody, která nemůže nahradíti ' vnitřního kíídu; to jsou zřejmé narážky na Goetha, jak Immermann mu rozuměl; odtud také osmdesát Klingsorových let, odtud jeho nespokojenost š laciným (oficiálním) holdem, jejž mu vzdává malá doba, representovaná trpaslíkem s rysem mefistofel-ského ďábelství.
IV, Zjevy (str. 73), vykouzlené před zrakem Klíngso-rovým, jsou jeho vlastní výtvory, proto nemohou stvořiteli (str. 75) dáti útěchy: Antinous, symbol jinošské krásy, vzpomíná poesie mládí (Werther?); bozi — postavy klasického básnictví; hamadryady (ochrankyne stromů) — zá-
198
199
stupkyně přírodní lyriky i vědy. „Ze všech krajů" (str. 75) přicházejí obdivovatelé (k Olympanu Goethoví), hádajíce se o jeho výroky, a zvětšují jen jeho neklid. -— Ofiomorfos (str. 79) zplozen títni že se Jaldaboth tpodle gnostiků jeden z.nejvyšších tvůrců) shlédl ve hmotě (řecky „hylé") a ze zrcadlení obrazu vzniklo stvoření světa, Klingsorovi však tato nej vyšší viditelná moc rozpadá se v prach, protože to byla příroda, neoživená duchem. Tajemný nápis na Kayoyě destičce (str. 81). ohlašuje příchod kohosi, kdo je mocnější kouzelníka Klingsora, a ten se leká, že to snad sám Zoroastr.
V. U hrobu matčina (str. 82): Myšlenkově i básnicky ústřední scéna. Satan zjevuje se svému synu tak, jak
. ho smějí vidět jeho vyvolenci, t. j. „vědoucí"; jichž je „hrstka" : přichází v plné kráse jako jarní bůh, kdežto ti, jichž je přespříliš mnoho, vidí v něm pouze napodobitele (enšpígla) boha-tvůrce. Tvůrcem však tohoto viditelného světa je Satan sám: on z lásky k zemi se na ni snesl a vede lidi k odboji proti vyššímu bohu. Merlin zdědil po svém otci vědění — po matce sklon k modlitbám (gnósis — "pístis): tůt jeho „dvojí" podstata. Poznávaje však v Satanovi nenávist a troufaje si vztáhnout ruku k nebesům aby vykouzlil nedovolený zázrak, projevuje se spřízněncem zpupného Satana, jenž mu tedy může klidně slíbítí, že mu již nepřijde pokušítelsky do cesty : ví, že Merlin sám sebou propadne svému osudu. Ve vidění, jež se ukáže na Mer-líhův pokyn, a ve výkladu, jenž se k tomu pojí, jsou symr boly, vzaté jednak ze starých sektárskych učení, jednak i z novější íilosofie Spínozovy (str, 92 protiklad boha v přírodě a přírody v bohu),
VI, Niva Kardveilská (str. 94)'; ve Walesu, Král Artuš, zástupce rytířstva, vědomého světské čti; on to byl,
jenž,  aby  své stolové^ společnosti zajistil trvání, poslal, 1 truchle nad jejím úpadkem, pro dítě bez otce. Jeho hřích, za nějž ho pěvec (minstrel) kárá, je v tom, že štval blázna Kaye do úplného .bláznovství,
VII. Stolový kruh (str,' 101). Proti Gaveinovi a Ga-reisovi.yelebitelům konvenční rytířské cti, stojí skeptický Erek. podivín od narození: nevěří v šlechetné -pohnutky boje o čest a má zlou předtuchu, že je konec radostem „templářů" (tak, str. 108", jmenována-je Artušova družina,' o níž za Immermannových dnů byla mylná ■domněnka, že je předchůdkyní templářského řádu a tudíž — prý — i svobodných zednářů),,
VIII. Růžov.é zahrady (str, 112), Artuš, dověděvše (str, 121) o dobrodružství své choti, neoddává se. bezúčelnému žárlení , jako král Marke v pověsti o. Tristanovi a Isoldě: naopak, udělá ze zamilovaného a bědami stíhaného (str. 119) Lancelota (o němž se Immermann dovídal z rukopisu středověkého eposu) strážce Ginevřiny ctnosti.
•IX. Pole (str. 125). Oba kouzelníci se měří; Klihgsor y závodění (v luštění hádanek a v předpovídání) podlehne. Hádanka [str, 127) není tak důležitá jako, Merlinova prctí-hádanka. Co si Klíngsor myslil pod. oněmi „třérrii chlapci" (v rukopise stálo: „pět"), nelze vyšetřiti" a je lhostejné: tím větší váhu má Merlinova odpověd, že se Klingsorovi pošúd nikdy nezjevila Panna, t. j, Sofia, gnostický symbol boží moudrosti. A přece, jak rozhodne Satan (str. 134], v právu je Klingsor a nikoli Merlin, jenž svými závěrnými verši (str. 133) opět upadá ve svou vyzývavou rouhavost a ■tím do záhuby.
X. Noc (str. 135). Níniana, sestra královny' Ginevry, symbol vzdušného, nezachytítelného živlu dráždivé lásky, přikouzlí svým prstenem sny spáčů: Artuš blouzní o úctě
200
k sv. Grálu, Gavéín o slávě rytířské, Gareis opět o Grálu, Erek o jeho strážci Crgi pécheur; str. 137, král rybář, i král hříšník), Ginevra a Lančolot o Siguně a jejím mrtvém milenci Šíonatulandřu fze středověké básně o Parcivalovi), Merlín je jat k Ninianě láskou, jeho osud kolísá mezí mužstvím a ženstvím (jako se to vyprávělo o fhébském věštci Teíresiovi: str. 139), srovnává sebe se sluncem a milovanou bytost s jitřenkou — a toto jeho zajetí a zhroucení do pozemskosti udá se právě ve chvíli, kdy. předstupuje před Artušovu družinu se svým velkým poselstvím, jímž sebe vyhlašuje za vyplnění Logu (božího slová), za přislíbeného Parakleta, mesiáše, ducha (str, 142 je „třetím":' „prvý v životě" byl asi Kristus, „y smrti.druhý" byl Ježíš, od něho podle starých doketíckých nauk odlučovaný a uznávaný za zvláštní bytost; anebo, ale méně pravděpodobně, je to narážka na sv. Trojici, jíž se teprve Merlí-novým příchodem "dostává konkrétní podobyl. Zpupnost Merlinova, gnostická jeho hybrís, dostupuje vrcholu: a to právě tehdy, kdy ve svém nitru' jíž nese zkázu, kterou zavinuje láska k ženě.
XI. Castel Mérveil (str. 1431. Na Klingsoru, jenž vzpomíná středověkého hrdiny Rothera, vyplňuje' sé dvojznačná Merlinova věštba: umírá steskem i radostínad tím, že se setkal s Merlínem, jenž je větší než on.
XII. M.ontsálvač (str. 146). „Zemská trojíce" strážců sv. Grálu, rozmlouvajících dantovskou- formou lercin. Par-cival přijímá svého syna Lohengrína, vracejícího se ze světa, za spolustrážče svátosti a zasvěcuje, ho v nej vyšší tajemství:'" milostí Grálu dostává se jen tomu, kdo je vyvolen a na1 kom spočine boží přízeň, nikoli tomu, kdo se o ni uchází ctností a dobrými skutky. Podle znamení na misce, obsahující Kristovu krev, poznal však Títurel, Pařcivalův pra-
201
děd, že Gral jíž nebude nadále v krajích západních, nýbrž přenese se do zázračné říše budoucností v Indii; a to proto, že Antikrist (Méřliň) násilím se ho chtěl zmocniti — totiž svévolně a svěprávně chtěl' se vedrati do mystéria božství, jsa zaslepen fantomem svě jedinečnosti; Zůstane pak Títurel a Parcival napříště poblíže Grálu, kdežto Lohen-grin má znovu poútmi a půtkami po světě uskutečňovatí ideály, duchovního rytířstva.
XIII. Pustina (str. 152).'Artušovi rytíři, opuštěni Mer-litiem, na cestě za Grálem hynou hladem a horkem.
XIV, V lese Briogneském (str. 156), Přeceňuje sily svého spasitelství a namlouvaje si, že může Artušovým rytířům kdykoli příspěti, promarní Merlm,'domnělý mesiáš, svůj čas a svou moc hovorem s rozkošnou syůdnicí. Je příliš mocný a víc než lidský, „potřebuje potřeby" (str. 161), tpt jeho životní tragika, horší než Osud Hérakla (str, 1,62), stiženého jedovatou nákazou až před samou smrtí, na vrcholku Oity.
X.V. Pustina (str..164). Artuš o va družina,. zraz ena Merlínem, již úplně v rozkladu.
XVI. V lese Briogneském (str, 169), Psychologické využití starého mythického motivu: Merlinova moc vázána na kouzelný zvuk, jehož nesmí nikdo jiný vyslovit!; zákaz vyslovení tohoto slova láká ho neodolatelně do záhuby: . podobně Adam a Eva, Simson a Dalíla,- Lohengrín a Elsa — nitimur in vetítum, Hauffova pohádka Mutabor, též Immermannovy motivy báchorkové. — Vysloviv slovo, jež Niniana' opakuje, mní se Merlin být zavřen ve věži a mluví rouhavěji než posud, . ,
' MERLIN TRPITEL. I. Hřbitov při dóme (str. 181). Tři svědkové zašlé slávy: Placídus, jenž přežil velkost svého svěřence Merlitla ;
202
minstrel, jenž jediný přežil hrozný pád Artušova dvora; a Lohengrin, jenž, poslán strážci Grálu do světa (viz str. 151), viděl bez pomoci hroutiti Se všechno. velké a skvělé. Proti rouhavým žalozpěvům svých druhů uchovává si Lo-hengrín, zvěstovav jim tragickou zprávu, při všem pesi-. mismu účtu k nevýzpytnému osudu.
II. U bílého hlohu (str. 184). Poslední pokušení.:— a prvé i definitivní vítězství — Merlina, jenž se v nej vyšší trýzni od satana navrací k bohu. Satan ho zbaví kouzla, jež ho připravilo o sílu, a láká ho k sobě připomínkou oné noci, kdy se Merlin u Stónehenge chtěl vetříti v tajemství boží; stanoví novou genealogii principů dobra a zla, žádá. jna synovi věrné spojenectví proti společnému . nepříteli, totiž proti bohu, který k Jobovi a k lidem vůbec a zvláště k Merlinovi jako novému Jobovi je hluch a slep, Leč. Merlin trpitel, zničen a zmučen, lpí zbožně na pravém tvůrci a umíraje šeptá Otče náš, čímž prohlašuje, že ďábel se svou velkolepou sofistikou nad ním nezvítězil. Také Merlinova nesmrtelná duše, jako Faustova, připadá tudíž nebeským bytostem a nikoli dáblům; zpupný hříšník a rouhač nalézá, umíraje, jedinou cestu spásy: k otci na nebesích.
DOSLOV REDAKCE.
Překlad Immermannova Merlina hodlal Jar. Vrchlický uveřejnit! vé sbírce „Překlady Jaroslava Vrchlického z cizích literatur", již počal vydávati nakladatel B. Kočí, a!e k vydání díla toho v jmenované sbírce nedošlo, a rukopis ležel pak po leta u nakladatele Ed. Beauforta.
Rukopis jest k tisku připravený opis, jejž vlastnoručně pořídil si Jar; Vrchlický z původního rukopisu svého překladu.- Tento původní rukopis redakce po ruce neměla, Opis napsán byl na 119 dlouhých listech tuhého kartonu Velmi pečlivě, ale při opasování a též později byl původní text překladatelem místy opravován a méněri.
Redakce měla úmysl vydati překlad přesně dle rukopisu překladatelova, a skutečně první dva tiskové archy byly tak vytištěny. Ale již pří korrektuře 3, archu, srovnavši' překlad ten s originálem, dospěla redakce spolu s prof. Dr. Ot, Fischerem, jenž uvolil se napsati k dílu úvod a vysvětlující poznámky, k přesvědčení, že překlad Jar. Vrchlického nutno zrevidovali a upraviti, nemá-li tato, již v originále k pochopení těžká a ne vždy jasná báseň, překladem ještě více býti zatemněna a má-li překlad býti zbaven některých kazů, k nimž svedla překladatele asi.lehkost jeho tvoření.
Jako na mnohých místech nelze popřítí, že Jaroslav Vrchlický mistrně  a vzletně přetlumočil obtížné to dílo,
204
tak na jiných bylo by se doporučovalo nejedno místo zcela přepracovat). Tomu bránila však pieta.k překladateli atak. počínaje 3, archem, .zasáhnuto hlouběji v text jen, kde se příliš odchyloval od originálu, nebo kde byl příliš nejasný, nejvýše však měněny jen jednotlivé verše.
Mima záměny, přesuny některých slov a četné menši opravy (též v interpunkci) učiněny závažnější změny hlavně - na těchto místech:
na str. 37 veršem
„vráskami se mé jizvy staly" nahrazen verš;
„mé vrásky jizvami se staly";
na str. 43 vetšem
„Kde hřích, jsem prací příliš trmácen"
nahrazen verš: ' „Jsem chybami až příliš zanesen" ]
na str. 56, 6. verš slovy „zralý před časem" opravena slova překladu „v žalně. být či nebýt";
■ na str. 57 veršem
„čím každá říše vpád se schýlila" opraven yerš
„v pád všecky říše v taji schýlila";
na str. 58 veršem
„Až k dnům oněm již,. ve kterých Kristus nesl Smrti kříž" nahrazeny verše překladu;
„Až k těm dnům jsem klesl, ' kříž Smrti v kterých Kristus nesl" ; na str. 58 verše:
„Sanguis fealis kdysi nazvána , a název zkroucen, jak již dělá lid
205
otištěny místo veršů:' .
„Sanguis' reališ křivě nazvaná,, jak zpravidla to dělává již lid";
na str, 63 doplněn 5. verš-slovem „groš", místo vynechaného v překladu slova  „statér" (řecká stříbrná nebo zlatá mince, „semitský šekel") podle evang, sv. Matouše 17. 27, „a otevra ústa její [ryby), nalezneš groš"; na str, 64 verši:
„snad původ aspoň jedné ve komoře' se nedá zjistit, v to jsem doufal hlavně" nahrazeny nejasné a vadné (mí — mně) verše překladu: „snad aspoň jediné mi ve komoře mně nebyl udán důvod toho hlavně" ; na str, 67 verše:
„jež démantými klacky střásat, smělá, se stromů stříbrných plod zlatý chtěla", otištěny místo veršů:
„se stromů stříbrných s démantu klacky smělá, jež zlaté plody sobě střásat chtěla"; na str. 73 verš: 1
. „S mramorově slepých oči proč
nám snímáš pečet y spěchu?" . otištěn místo nejasného verše:
„S mramorem proč spjatých očí snímáš :
ticha pečeť v spěchu?"
na str, 75 versí:
„Neklamnou ty jsi. jim věštírnou, o každé písmenko tvé se prou", nahrazeny verše:
„Orakul neklamný jsi ty jím,
vždy divadlo začne chováním tvým"
206
■a hned následující verse:
„Když někdy, podivně.naladěn,
p věcech, mluvíš, ó kterým, víme,
jak míněny jsou, každý se diví jen", ■otištěny místo textu:
„Když někdy .naladěn zvlášt vstaneš chtivý,
o věcech mluvíš, o kterých víme,
jak míněny jsou, každý se diví,"
na str.1 76 veršem:
„že poběhnou, až by našli, to; v štvanici",
ttahrazéa verš-:
„až jeden stih by to, poběhnou soptící" ;
na s.tr. 77 veršem:
„Na hloupost uvedľs hloupé ty druhy"
nahrazen verš:
„Netvora nazval blbým jsi1 druhem" a v 2. následujícím verši změněno pro rým slovo „kruhem" v „kruhy";- '
na str, 78 zní poslední sloka písně trpaslíkovy v rukopise :
„Stará věž se chmouří . . . . kostí po kraji běláskové v bouři kruhem lítají."
na str, 81" opraven veršem:
„Mně přisahal, že'neshléd je, čo živ..."
text překladu: ,
„Mně přísahal, nebylo nikdy dřív ..."
na str, 87 třetí sloka zní.v překladu V.: „Jej mrtvým měly obklopovat řádem!
207
Já ale na křidlo vzlet bouřím hřmícím, pln soucitu ku bědným, ku trpícím -a to je pravda před andělů pádem — " Smysl originálu byl tu zřejmě porušen.
na str, 89 sloky třetí a čtvrtá znějí v překladu V. „Jsou prázdné tužby vládou jejich stálou, tak pod starostmi nicotnými hynou, den, jitro, noc, máj, leto, jeseň minou, víc pro ně žádný nenadchne se. chválou.
Rys mojí osobnosti tak se drtí a na vzduchu jak vápno zyětrává as hranolu jen vlhkost zůstává, příroda zniká ve bolestech smrti."
na str. 91 veršem:
„jak mně se's chlubil z pychu rouhavého" nahrazen verš:
„a čeho odvážil'se's rouhavého!" na sír. 92 verše:
„viz, mocný Bože v přírodě, přírodu velkou v Bohu tam!" otištěny místo veršů:
„viz mocně j' Boha v přírodě a Přírodu viz v Bohu tam !"
na sír. 99 verš 14. shora: ' „zřím stoloyý kruh" otištěno místo :
„zřím, zednářství vše . . ." ' verš 18. zní v překladu V.:
„Starého rádce hledat budete"
208
a verš 22.:
„když jinak, čo správné, nalezne 'se";
na str, 106 verš 3. a další znějí v rukopise: „Můj Ereku, hleď nadšeně se v mírnější soud obrátiti, necht nemotorně ve všem, zvráceně svůj nosíš meč, na pravém místě svítí" ;
na str. 109 bylo nutno změniti verše i rýmy překladu „zní mu to jako- skřek Alrunů, o Títurelu zmlkniž ret,
o Parčivalu, Herzelaudě,. Sigunu — " '
ha str. 113 „O sestře mluvíš?" opraveno místo; .„Se sestrou mluvila's" ;
na str. 125 verše:
„Je starý kousek tenhle svatý Gral, . ten v Orientu nejdřív přebýval" otištěny místo : ■'
. „Ten ,starý kousek s Grálem on mi vzal — .  . . on v Orientu nejdřív přebýval" ;
na sir, 126 verši:
■     „Já, nechci, by tou novou modlou lid se jiným způsobem měl pobláznit" nahrazeny originálu neodpovídající verše: „Já nechci by tou modlou král se jiným způsobem snad bláznem stal" ;
na str. 130 verš: \ „bych vše moh do pořádku dát" otištěn místo: ■ „bych v čas mohl se v útěk dát";
209
na str, 140 verše:
„hrubého, hmotného se těla zříkajíc \      tíž zemská vzpjala . . ." ., otištěny místo veršů rukopisu:
„se hmoty surového těla odříkajíc, co zemské, vzpjalo ..." 1
a verš:
'     „pohledem na ně! Jsem teď vaším bratrem." otištěn místo rukopisného:   , .
, „pohledem na ně! Byl jsem vaším bratrem."
na str, 141 veršem;
„Tří svědci jsou. Dva z .nich již zjevili se" _ nahrazen verš:
„Tři jsou,- již plodí. Dva již zjevili se";
. na str. 143 verši:
„Svíčky vše zažehníž, schody spěš mésti, k sloupům se jrozběhniž věnce kol plésti" . nahrazeny verše:
„Svíčky vše zažehniž, . vysniejčíž schody, sloupům se rozběhníž věnců tkát svody" ;
na str. 144 verš:
„slez' s koně, by tajně se odplížil dál" otištěn místo verše:     ■ ■     '■ .
„chtěl slězti a tajně se odplížit dál": na str. 146 verše: ■
„taj chrámu toho, jenž k nám vlídně zírá, i všech těch jaspisových síní ztmělých Sborník světové poesie 140. 14
210
tí, chodče, jenž's tu zazvonil, taj není, jej zjevil ti šept .rtů mýčh neumělých"
znějí v. rukopise: .
„zdi chrámu toho, jenž k nám vlídně zírá i taj všech jaspisových síní ztmělýčh ti, chodce, jenž's tu zvonil, tajem není, tož mojich retů šeptem neumělých" ;
na str. 147
„Vždyf obdařen jen všedně, vstoup jsem v brány" v rukopise: ' „Vzdyt s všedním darem vstoup jsem do té brány"
Spěj dál! Nechť dar, jejž máš, se najde všady, ■' vhod náhoda v ta místa pomohla tí, proč nejdeš tedy, poutnice můj mladý? v rukopise:
„Spěj dále! Jen ty dary rozdej všady, však náhoda tě k těmto-místům .vrátí, proč neodcházíš, poutaíče můj. mladý?"
„Chytráčka ta lest, že ctnost jak haléř je, jímž koupíš brzy skvost nejvyšší, zde v nevážností jest"
y rukopise;
„Chytráčka jen lest, ctnost, nejvyšši skvost, získat sobě brzy za halíř, tady rozkřičena jest" ;
na str. 148
„Siguna, Anfortas tu v hříšném plesu ! To však nám stejně čhytráčkou lest značí.
211
Mní mnohý: trud když s odříkáním nesu, Gral posvátný já najdu Ve svém pláči" v rukopise:
„Sigun, Anfortas, lovci marných plesů ľ ', To jako lest_nám stejně nepostačí.
Mní mnohý: trud,když s odříkáním nesu, já najdu Grala velikého v pláči";
na stir, 151 :
„jdu od svatosti, jiřina hlídat jest" . v rukopise:
„ze svatyně, kterou mi hlídat jest"
„by zůstal tam, kde červánek se nití"' v rukopise! ■ ,■
„zde probdít v čas, kdy červánek se nití"
na str. 157:
„Aj, včerejší to divoký je host" v rukopis.e: ' „Od včírka, z rána divý je tu host" i
na str. 172 verš
„a vonně jahody mu sbírat v jitřní rose" zní v rukopise;
„a vonné jahody mu sbírat v zrání jitra";
na str, 173:
„Proč'mne tedy podvádíš?" v rukopise:
„Proč mně vysmíváš se pak?"
na str. 181 veršem:
„Jako že hvězdy krouží ve sfér znění" nahrazen verš:
„Jak hvězdy dál se valí ve sfér znění".
212
213
Verše: - . ,
,,To pravda je-li, zhasni, jiskro milá,' jíž Merlin z první věty dal mi vzplátä, neb v tmu se sláva, druhé věty skryla-'
znějí v rukopise:
„To pravdou je-li, zhasni jiskro milá, již z první věty nechal Merlin vzpláti, v tmú věčnou se teď sláva druhé skryla." Slova „V škleb všech ohavností?"  nahrazena slovy': „Když checht zní ohavností?"
a veršem:
„Bůh toho opouští, kdo pří něm stojí" nahrazen verš;     -       - t
„Bůh splácí zouíalstvím svých věrných roji" |
na str, 183 veršem:
. „Jít v nitro chrámu zakázáno' je mí" nahrazen verš:
„Když nitru byl jsem výrokem tvým němý",
Poslední 4 verše na straně té otištěné znějí v rukopise: „Mně, zdá se celá země prázdná, tmavá jak bez stromu luh, kost kde osení, nezrůdná, holá, neplodnou se stává,
Vlá. nad ní černý prapor Zničení!"
na str. 184. První dvě sloky znějí v rukopisu: „Můj hněv'byl zprvu divočejší než teď; kdo s ní by v zápas šel? mne v žaláří radost ukonejší, -má milka mne krmí a hladí ó ,ž.el! '
Jedno však chce se mí zdáti,
jak tlačící, bující bezpráví:
já musím čekat á lkáti
jen, když to jde, se ona dostaví" Veršem: \_
„zda vichry šle jitro či červánků plamen" nahrazen verš:
„zda vichry jdou z jitra čí z červánků ramen"
na str. 189 verše:
„Buď kazatelnou z basaltu chlum sám" atd.
znějí v rukopisu: , „Buď kazatelnou z basaltu chlum sám, na zvoníka si zahřej bouře. drává, když nesiji, jak druzí lest a klám, v lavicích jeden žák jen naslouchává" ;
na str. 192:
„Však se mnou íidstěj můž' být zacházeno" zní v rukopise:
„Však se mnou lidštěji bud zacházeno!" „Mám cosi před ním: Zřetelný jsem dosti"
v rukopise:
„O jedno víc mám: Rozumný jsem dosti,"
Redakce znova však zdůrazňuje, že neuvádí všech vykonaných změn a oprav, nýbrž jen ty, jež s.e jí zdají závažnější. Leckterou opravu bylo by bývalo lze zajisté vykonali lépe, kdyby byla redakce měla více volností a sama nebyla se vázala snahou, zachovat! z textu Vrčhli-
214
ckého i při tom co nejvíce. Někde lepší úpravě bránit i rým. Změniti í rým, odhodlala se redakce jeh asi na dvou, třech místech. Proto oddává se redakce naději, že zbavena bude výčitky, že s prací Vrchlického nezacházela dosti pietně. Přáním redakce bylo posloúžiti dílu tomu a uchrá-nití je před příkrým snad odsouzením, jaké na př. nedávno postihlo jeho překlad Carduccího.
Za účinnou pomoč vzdává redakce srdečné' díky básníku Ot. Fischerovi, jenž, počínajíc 3. archem této knihy, podjal se klopotné práce srovnávati rukopis š originálem a, k jehož podnětu a návrhům byly četné opravy vykonány..
OPRAVY.
Na str. 20 v 2. sloce* čti místo „Echenbachu" „Eschen-bachu", 1
na str. 28 4. verš místo „granátové" čti „granitové", ;   na str, 31 polož za veršem „Že zbývá nám jen opičení" místo otazníku vykřičník,
na stí. 32 vynechány za slovy „přeludy chuť" v rukopise dva verše, jéž by v překladu tO. F.) zněly: . „Či hladivě, svádivě směšovat mám jsoucno a klam ?"