74
působení těchto tajuplných činitelů; váží ho pevně k zemi a potřebují jako
kontrast jasného, bdélčho ducha.
Všechny moje listy, od prvmbo do posledního, byly jen výsledkem
zaujatého, pozorného, neklidného a vášnivého zkoumání výrazových
možností litografické tužky, jakož i papíru a kamene. Vlastně se divím,
že umělci nevytěžili další možností z této pružné a bohaté umělecké
techniky, která reaguje na nejjemnější hnutí senzibility. Jen proto, že
moje doba byla zaujata přímým napodobováním a naturalismem, nezískala
tato technika ani vynalézavé tvůrčí duchy, ani je nepodnítila k pátrání
po dalších nevyužitých mot.nostech. Litografie přímo vyzývá k odhalování
neočekávaného.
Všechno, co předmět osvětluje a obohacuje, eo se dostává nad něj,
všechno, co ducha pozvedá do sféry tajemného, nerozluštěného a znepokojujícího,
to vše umělcům mé generace bylo naprosto uzavřeno.
Všemu, co směřovalo k symbolickému, všemu neočekávanému, nevysvětlenému
a nevysvětlitelnému se vyhýbali a báli se toho. Jako příživníci
na předmětech pečovali o názornou popisnost v umění a uzamali je
před vším, co ji přesahovalo. Ani v těch nejskromnějších pracích, jako
například v jednobarevných kresbách, nepřipustili světlo dueha; tím
myslím duchovní vyzařování, které nelze dále analyzovat.
Umělecké dJ10 vzniká ze tří zdrojů:
I. Tradice
Vychází zprapříčiny a z neochabujícího sledování geniálních mužů; li
nám bez přestání odkazují duchovní a intelektuální život celého lidstva.
Svou krví zapisují živoucí písmena do velkého díla, které před námi leží
stále otevřeno v našich chrámeeh, na našich stěnách, v každém upřímně
procítěném uměleckém díle. Zde poznáváme svou vlastní důstojnost,
svou velikost. Na tradici poměřujeme úctu, která patří učitelům. Mezi ně
zahrnuji všeehny vážné přátele krásy a ideálu, všechny jejich obdivovatele
a ctitele, kteří pouhým slovem uznání otvírají nové oblasti pravdy.
2. Skutečnost
Příroda je pravý prostředek k vyjádření našeho pocitu a ke komunikaci
s lidmi; bez ní zůstává naše tvůrčí vůle pouhým snem, čistou abstrakcí,
prostým vitálním záchvěvem bez tvůrčích prostředků pro silný,
plný, jasný a čistý výraz.
3. Osobní objevování
Vychází z vrozeného způsobu vidění, spojuje a shrnuje vše, opírá se
o minulý a současný život, dává současnému dílu novou strukturu, stále
se omlazující temperament, to vše z neustále probíhajícího vývoje lidského
bytí. Jeho postup vpřed je nepopitatetný a nepřetržitě přeměňuje
výrazové prostředky umění.
Tyto tří aspekty pojetí, věčného pojetí krásy, se objevují plně a výrazně
ve velkých epochách, kdy svobodně rozvinutá kultura může bez odporu
dosáhnout vlastní nejvyšší reality.
Příklady: uctívané postavy Feidia nebo Leonarda da Vincí; ti pozvedli
umění k nejvyšším, nepřístupným tvůrčím vrcholům, které se
možná provždy staly nedostupnými a ke kterým se největší duchové obracejí
s láskou, úctou a zbožností.
Skutečné umělecké dílo se objevuje v danou ehvili; potřebuje pravý
okantžik k tomu, aby bylo pochopeno. Mnozí umělci začali své dílo příliš
brzy, mnozí je příliš pozdě dokoněili. Zřídka - zvláště v naší době dosahuje
umělec šťastné slávy. Neboť dnes hledá každý umělec svou
cestu osamocen a ve své fantazii se řídí jen sám sebou.
Odi/on Redon: A mi-méme. Journa/1867-1915, Paris
1922
Edv8rd Munch	 Moreauovo dUo má povahu subjektivní, z fantazie zroze­
11"63-1944)	 né interpretace antickýeh mýtů a biblických ph"ěhů svými
náměty prakticky nesouvisí se soudobým životem.
75
76
Také Redon se dosti často inspiroval tradičIÚ klasickou
tematikou - ostatní náměty jeho litografii, kreseb i obrazů
j~ou tajemné a ireálné, skutečnost do ních proniká jen
tenkými vlásečnicemi vyživujícími vire tak odliŠllé od našeho
světa jevů. Munch, zrozený daleko na severu, v Norsku,
je proti těmto mistrům francouzského symbolismu
malířem syrové reality a psychického zrcadleIÚ všedruno
života. Každé jeho dilo je kusem autohiografie, kotví
v konkrétních zážitcích, v protrpěném pocitu mezIÚch situací
a tragického pocitu hytí. Když Munch tvrdí, že nemaluje,
co vidí, ale co viděl, chce říci, že mu vždy šlo
o vnitřní pravdivost v tlumočení zážitků těch situací, dojmů
a vjemů, které jej vyhldly a často spíle donutily k tomu,
aby vzal do ruky štětec, uhel nebo rýtko. Měl přitom
vzácnou schopnost naplnit dobový ideál výtvarného pn}jevu
jako symbolického ekvivalentu nitemé představy.
A činil tak s jedinečnou silou, bezprostřednostI výrazu,
s jakousi přímo osudovou posedlostí. Munch pobýval sice
na počátku devadesátých let v Pařiži, pohyboval se tu
v okruhu Revue B1anche a byl hluboce zaujat Gauguinovými
obrazy, ale východiskem jeho děl zůstal tragický životní
pocit totožný s ůstředIÚm nervem děl velkých severských
spisovatelů, kteří tehdy tak mocně ovlivnili
evropské duchovní milieu. Co ve Francii vyznívalo někdy
jako intelektuálnl nebo estétská precióznost, bylo u Muncha
smrtelně vážné. Jeho Vlys života zpřítomnil skutečná
dramata lidského bytí, dodnes živé symboly lásky, smrti,
ůzkosli, děsu, zakleté do svíjejídch se liníl, do zášlehů hareva
kontrapunktu ploch. U Muncha drama, poznamenané
děním ve společnosti z přelomu století, zároveň proniká
intenzívnI prožitek prapůvodIÚ přírodní sHy. To je
základ drsné, severské výrazovosti Munchova díla, která
ve Francii zůstala dlouho nepochopena, ale ve střední Evropě
ovlivnila téměř veškeré počátky ůsili o moderIÚ výtvarný
projev. Munch nezaznamenával systematicky své
názory. jeho "literární pozůstalost" představuje pouze ko·
respondence a demKY, v nichž jen část zápisů se dotýká
umění; zvlášť sugestivně ilustrujI Munchovo myšlenI
v symbolech jeho ..pŤloohy", někdy propracovanější, jindy
majícf povahu záznamu denních snů.
Nemoc, šHenství a smrt byly černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébkya
kteří mě celý život provázeli.(l)
Rád bych lidem, kteří se už mnoho let buď smějí, nebo potřásají hlavou,
když vidí naše obrazy, udělil menší lekci. Nechápou, že v těchto
impresích může být i troška rOZUl~U - že,pod}e okarmitého d~jmu pr?stor
může být červený nebo modry. Od detskych let JSou ~kli na to, 7;"
listl a tráva jsou zelené a barva pleti růžová. Nejsou schopru pochopit, ze
naše snažení je myšleno vážně - považují je za humbuk, nedbalost nebo
za duševní poruchu, ta se jim zdá nejpravděpodobnější. Nemobou po-_..._.
~.
77
78
chopil, že umělci to s těmi obrazy myslí vážně, že vznikly v trýzni a za
probdělých nocí, že stály krev i nervy.(I)
Do těchto obrazů dává malli to nejdraŽŠí - svou duši - svoje starosti
a radosti - krev svého srdce.
Zobrazuje člověka, nikolí předmět.
Lidé by měli být schopni obrazy lépe chápat - nejdříve jen někteří
z nich, potom mnozí - nakonec všichni.
Je tomu právě tak, jako když se vyskytne mnoho houslí vjedné místnosti
- jestliže někdo 7Xloudí na jedněch tón, na který jsou naladěny
i ostatní, zazní všechny.( )
Věc se má tak, že v různém čase vidíme různýma očima. Ráno vidíme
jinak než večer.
Způsob, jak člověk vidí, závisí také od jeho okamžité nálady.
Proto může člověk vidět motiv tolika rozdílnými způsoby, a právě to
činí umění tak zajímavým.
Přijde-li člověk ráno z tmavé ložnice do obývacího pokoje, vidí například
všechno v namodralém světle. I nejtemnější stÚlY jsou projasněny.
Po chvíli si zvykne na světlo, stÚly se stanou hlubšúni a člověk vidí vše
ostřeji. Chce-li nyní namalovat takovou náladu, právě to, co ho uchvátilo,
tuto modrou, jasnou ranní náladu, pak nemůže pouze sedět a zírat na
každý předmět a všechno namalovat "tak, jak to vidí", musí malovat
"tak, jak to má být", jak to vypadalo, když ho motiv uchvátil. A jestliže
člověk neumí malovat zpaměti, ale potřebuje modely, pak to prostě
špatně dopadne.
Malíři vyživající se v detailech to nazývají "malovat nečestně", "čestně
malovat" znamená podle nich fotografickou přesnost, malovat tu nebo
onu židli, ten nebo onen stůl, tak jak ho člověk v daném okamžiku
vidí. Pokusl-li se někdo vyjádřit náladu, říkají tomu "malovat nečestně".
Uvádějí jako příklad stav opilosti a tvrdí, že člověk, pokud špatně vidí,
musí i špatně malovat. Znamená to snad, že vidí-li člověk dvojitě,
musí například namalovat dva nosy, a vidí-li sklenku nakřivo, musí ji tak
i wbrazit. Chce-li člověk vyjádřit, co pociťoval v okamžiku erotického
vzrušení, kdy byl opilý žhavou láskou, pak nemůže malovat stejným
způsobem jako objektivní powrovatel. Je jasné, že obraz dopadne podle
toho, je-li ten, kdo ho maluje, vzrušený nebo chladně klidný. A právě to
jediné dává umění hlubší smysl. Cílem má být vyjádření člověka a života.
Nikoliv mrtvá příroda.!')
Není už nadále třeba malovat interiéry, čtenáře a pletoucí ženy, ale
živé lidi, kteří dýchají, cítí, trpí a milují. - Chci namalovat řadu takových
obrazů. Lidé musí před nimi pocítit jejich posvátnost" smeknout
jako v kostele.!3)
Je dobře, že Bůh nemá vzdělání, že nemá za sklem v rámu diplom,
jenž by vyprávěl, co umí!(J)
Namaloval jsem ženu, jež pro sebe žádala od druhých vše! Nenasytnou
ve své chtivosti toho, co považovala za smysl života. Nazval jsem toto
dílo Vampýr a byl jsem hned označen za nemravného, neboť jsem
maloval ženu, jaká ve skutečnosti je, ne jak se zdá. To jsem právě chtěl:
malovat lidi, jací jsou, ne iak se zdají.(3)
Všichni lidé čtou Bj6msonovo Světlo, kdo se mu ale otevře? Nikdo,
ien květinaP)
Po muži, který ukazuje na hvězdy, házejí kameny, tomu však, jenž si
přivlastňuje chléb vdoviných děti, se plazí lidé před nohama. Pohleďte
ien na rodiče, chtějí, aby dítě jednou sedělo v ředitelském křesle, aby
jezdilo v autě. Skola a rodiče je pobízejí. Stojí-li někde muž, jenž ukazuje
ke hvězdám, pak jej nesmějí vidět.
Všichni, kdo šli ke hvězdám, umřeli chudí. Dali všechno, zanechali
ien daně. Nebyli obtíženi bohatstvún, byli lehcí, takže se dostali do lOĎky,
která dopravuje temnotami inferna.(3)
79
,i Sel jsem se dvěma přáteli po cestě - potom zapadalo slunce a nebe bylo
náble krvavě rudé, zastavil jsem se a smrtelně unaven se opřelo plot nad
modročerným fjordem i městem se střídala krev s ohnivými jazyky moji
přátelé pokraěovali v cestě, ale já stále ještě stál na místě, chvěl se
strachem - a slyšel, iak velký, nekonečný křik zní přírodou. ll )
Stávalo se, že jsem buď chorobně vzrušen, nebo radostně naladěn našel
krajinu, kterou bych rád maloval. Přinesl jsem si stojan - poltavil jej
a maloval obraz podle přírody. Vznikl dobrý obraz - ale ne takový, jaký
jsem chtěl namalovat. Nebyl jsem schopen namalovat krajinu tak, jak
jscm ji viděl při své chmurné nebo veselé náladě. To se stávalo často.
Začal jsem pak v takovýchto případech mazat to, co jsem namaloval pátral
jsem vc vzpomínce po prvním vjemu - po prvním dojmu - a pokoušel
jsem se jej znovu zpřítomnit. 1;'aké můj dojem, když jsem poprvé
viděl nemocné dítě - bledou hlavu s rusými vlasy na bílé podušce zmízel
při práci. Udělal jsem dobrý, ale jiný obraz. Tento obraz jsem
v jednom roce vícekrát přemaloval - seškraboval jsem jej a smýval a
pokoušel se zachytit znovu a znovu první dojcm - průhlednou bledou
pleť na pozadí bílého plátna - chvějící se ústa, roztřesené ruce.!l)
Moje umění má kořeny ve vzpomínkách zdětstvÍ. Proč jsem nebyl jako
ostatní? Proč jsem se vůbec narodil - nestál jsem o to. Prokletí
a vzpomínka na ně staly se spodním tónem mého umění. Jeho nejsilnějším
tónem, a bez nčho bylo by mé umění docela jiné.ll)
Nemaluji, co vidím, ale co jsem viděl.(I)
Jsou tři úsměvy ženy - jaro - léto - zima.
Vábivý jarní úsměv - vonící sladkým očekáváním - plachý
a svádivý - jako ptaČí zpěv a polní kvítí; plný úsměv léta - vyprávějíc!
o zrání plodů - šlastný úsměv matky; úsměv zimy, úzkosti a smrti, vážný
a bolestný jako nápoj zmaru - naplnění života.(I)
Ve vodě stál zlatý sloup. Měsíc byl ze zlata - pohyboval se - tál ve
svém vlastním lesku - zlato plynulo po vodě - když se naše oči setkaly,
neviditelné ruce splétaly jemná vlákna - která vnikala tvýma velkýma
očima do mých očí a svázala dohromady naše srdce.(l)
80
Jako hvězda stoupající temnotoua
střetající jinou hvězdu ,- zasvítí
na okamžik, aby opět zmízela v temnotě tak
se potkávají muž a žena - splývají
spolu, vzplanou plamenem lásky
- a rozcházejí se
různými směry jen
málokteří se najdou ve
společném velkém plamenu v
němž mohou oba zcela splynout.(I)
Mystický pohled žárlivého - vjeho pichlavých očích jsou jako v krystalu
skryty mnohé zrcadlové obrazy. Tento pohled je pátravý a plný nenávisti
i lásky - všem je tato esence spoleČná.(I)
Byl večer. Sel jsem podél moře - měsíc svítil mezi mraky. Hvězdy se
houpaly nad vodou, mysticky jako smějíeí se mořské bytosti s velkými
bilými hlavami - některé na pláži, jiné pod vodou - i ona, kráčející po
mém boku, vypadala jako mořská žena - s lesklýma očima, a její uvolněný
vlas zlatě se mihotal ve světle obzoru.
Ale ona tu přece není, je daleko odtud.
Slyším, jak hvězdy vzdychají - podél horizontu se táhnou šedé mraky
- jako by vše vymřelo - jsem v krajině duchů - ale tam vzadu po dlouhém
pobřeží kdosi přichází - muž a žena - jdou ke žlutému člunu. Je to
její chůze - její pohyby, jak stanula s rukama na bocích - ale vím přece,
že je mnoho mil odtud - ó bože na nebesích - smiluj se nade mnou ona
to nesmí být - prosím o to jen pro tentokrát.
Vstupují do člunu - ona a on. Vím - chtějí k ostrovu tam vzadu k
tomu světlému úsměvnému ostrovu - se zelenými loukami a prosvětlenými
keři - budou tam kráčet ruku v ruce mezí stromy - vzduch je
tak něžný - musí být nádherné teď milovat.
Člun byl menši a menší - údery vesel se nesly nad mořskou hladinou
- byl jsem sám - a v dáli se usmíval ostrov v teplé letní noci,P)
Alfa a Omega byli prvními lidmi na ostrově. Alfa ležel v trávě, spal
a snil. Omega utrhla stéblo trávy a lechtala jej, dokud se neprobudil.
Alfa miloval Omegu. Večer seděli přituleni k sobě a dívali se na žlutý
sloup měsíce, který se kolébal a chvěl kolem ostrova. Sli do lesa, kde bylo
mnoho nádherných zvířat a rostlin; bylo tam podivné šero, ale také
čctné půvabné květiny. Jednou se Omega polekala a prudce se vrhla AIfovi
do náruče. Po mnoho dnů bylo na ostrově slunečné počasÍ.
Jednoho dne Omega ležela na okraji lesa a slunila se. Alfa seděl ve
81
82
stínu kousek opodál. Tu připlul ohromný mrak, rozprostřel se po obloze
a vrhl stín na celý ostrov.
Alfa zavolal na Omegu, ale Omega neslyšela; tu Alfa spatřil, žc
Omega drží v rukách hlavu hada a strnule zírá do jeho svíticích zraků.
Byl to velký had, který vylezl z hadího hnízda a ovinul se kolem jejího
těla. Tu se náhle začaly znebe řinout proudy deště a Alfa a Omega měli
stmch.
Jednoho dne, když Alfa potkal hada, dal se s nim do boje a zabil ho
zatímco Omega přihlížela zpovzdáli. '
Jednoho dne potkala medvěda. Omega se zachvěla, když ucítila jemnou
medvědi kožešinu na svém těle. Položila mu ruce kolem krku a její
tělo kleslo do jemné kožešiny.
Omega potkala básníka - hyenu v dosti ošoupaném kabátě. Její obvyklé
lichotky neměly žádného výsledku; něžnýma rukama uvila vavřínový
věnec, a sklonivši svou krásnou tvář k jcho ustarané hlavě vložila
na ni věnec. 1
}ygr přitulil.~ivokou.h1a~u k okouzlující tváři.čce Omegy. Omega nemela
strach, JeJI drobna rucka bloudila kolem Jeho tlamy a mazlila se
sjeho tesáky.
Když tygr potkal na svých cestách medvěda, ucítil z něho vůni Omegy,
pocházející z bledých květů jabloně, ktcré Omega milovala nade vše
a líbala každého jitra. Obě zvířata se na sebe vrhla a roztrhala se navzá­
jem.
Přcsně jako na šachovnici se pozice figur okamžitě změnila. Omega
se chytla pevně Alfy. Neschopna cokoliv pochopit, ostatní zvlřata kroutila
hlavami a dlvala se.
Oči Omegy se mění. Za obyčejných dnů jsou bleděmodré, ale když se
dívá na svého milence, přecházejí až do černé s kamtinovými skvrnami,
přitom někdy skryje svá ůsta za květinu. Přáni Omegy jsou různá. Jednoho
dne ji viděl Alfa, jak sedí na břehu a libá oslfka, který jí ležel vk1ině.
Tu Alfa chytíl pštrosa a opřel se o jeho krk, ale Omega nezvedla
hlavu od své obhbené kratochvíle - h1>ání. Omega byla unavená a zklamaná,
protože nemohla mít ~echna zvlřata na ostrově. Usedla do trávy
a hořce plakala. Pak vstala a roztržitě poblbala po ostrově, až potkala divokého
kance. Poklekla, skrývajíc tělo ve svých dlouhých vrkočích, a dlvali
se s kancem na sebe.
Omega byla nešťastná. Jedné noci, zatímco zlatý pruh měsíce se kolébal
ve vodě, uprchla na hřbetě srnce přes oceán do světlé zelené země za
měsícem a Alfa osaměl na ostrově.
Jednoho dne k němu přišly její děti. Na ostrově vyrostla nová genemce
a nazývala ho otcem. Byli to mali kanci, malí hadi, malé opice a jiná
zvěř a hybridi člověka. Byl wufalý, běhal po pobřeží. Obloha i oceán
měly barvu krve. Slyšel výkřiky ve vzduchu a přitiskl si ruce na uši. Země,
nebe i moře se otřásaly a on cítil velikou hrůzu.
Jednoho dne se vrátíl srnec s Omegou.
Alfa seděl na břehu a ona přišla k němu. Alfa slyšel, jak mu duní
v uších krev. Svaly mu naběhly, udeřil Omegu, a tak zemřela. Když se
sklonil nad jejlm mrtvým tělem, polekal se jejího výrazu. Byl to výraz,
který mívala v oněch okamžicích vlese, kdy ji nejvlce miloval.
Jak ji powroval, napadly ho zezadu všechny její děti a všechna zvlřata
zostrova a roztrhaly ho na kusy. Ostrov zalidnila nová generace.(')
1) Edvard Munch: Liehe - Angst - rod, Kuns/halle Bieleteld
1980
2) Edvard Munch: A/fa und Omega; Arve Moen: Edvard
Munch (Woman and Eros), Oslo 1957
3) 1nger Alver Gloersen: Den Munch ieg motte, Oslo
1956
83