Bobbins
Parfém bláznivého tance
argo
otočil. Za ním nikdo nebyl. S využitím veškeré pružnosti svých I stehenních a lýtkových svalů se vymrštil vzhůru. Žuch! Svalil se I jako pytel meteoritů zaslaný doporučené zemské přitažlivosti. \
Tentokrát zůstal sedět, zkoumal prstem ostří nože a všem ovcím kolem nabízel pohled na svůj zoufalý, vyjevený a ponížený výraz. Asi tak po čtvrt hodiné se začal pomalu, centimetr po cen-. timetru, šlachu po šlaše opatrně zvedat. A povedlo se! Konečně stál na nohou! Protáhl se, vydal ze sebe vzdech úlevy, který roztřásl řasy ovci vzdálené dvacet metrů, a vykročil kupředu, aby téměř okamžitě dopadl na svůj nové vzrostlý vous.
Mezi kopci se rozlehl výbuch divokého, majestátního smíchu, který se odrážel od skalních útesů v dálce; divokého proto, že jeho výška se nacházela mimo dosah běžného lidského hlasu ave srovnání s jeho srdečností i šamanův chechtot působil přidušeně; majestátního proto, že se zdál být nesmírný svým rozsahem a vzácný svým rozložením; byl současně tak cizí a tak povědomý, že v Alobarovi vzbudil jak strach z neznáma, tak radost z poznání. Byl to smích, jaký by se dal vyždímat z nejtemnějších hlubin jeho vlastního srdce, pokud by jej tak padesátkrát zesílily měchy ženského zadku.
Smích na ovce zřejmě zapůsobil, protože okamžitě začaly bečet a kopat, a i ti nejstarší berani začali skotačit jako mladí beránci. Nad krajinou se přehnal větřík, který rozševelil trávu a pod jehož dotykem začaly trnité keře chrastit jako řídké zuby. Včely zapomněly na hlodáš a rozletěly se v šílených kruzích pár stop nad zemí; ptačí zpěv, který předtím rozradostňoval kopce, podstatně zeslábl a jeho rozmarné trylky a hvizdy se změnily, v jednolitou, téměř uctivou melodickou linku. Neklid, který Alobar zakoušel, jím pronikal jako ostrý trn, ale přitom cítil v rozkroku příjemné tuhnutí a v údech mu škubalo, jako by se proti jeho vůli chtěly připojit k neohrabanému tanci ovcí. Když se přistihl, že se sune po břiše travou, napadlo ho, jestli se jej snad nezmocnila Hadí síla, jestli přece jen svět nemá okraj a zda mu není nebezpečně nablízku.
„Hej!" ozval se hlas. „Proč se plazíš po břiše? Jsi člověk nebo červ?"
Pod dojmem hlasu, který byl zároveň strašlivý i veselý, výhrůžný i svůdný, Alobar zapomněl na své předešlé neúspěchy a vy-
>'56
Škrábal se na nohy. „Kde jsi?" otázal se roztřeseným falzetem. wProč se směješ?"
„Jsern všude," zaburácel hlas. „A proč by se bůh neměl smát mrzkému snažení člověka?"
Tehdy Alobarův bojem vycvičený zrak padl na škleb, který se rýsoval mezi listovím. Zpočátku nebylo kromě šklebu vidět nic jiného, ale posléze si povšiml chlupatého ocasu a uvědomil si, že ocas patří ke šklebu. (Kost ocasní je často spojena s kostí lícní, i když toto spojení je dnes zakázáno v sedmnácti státech a v Kolumbijském okrsku.) Ve chvilce se keře rozestoupily a na pastvi nu přiskákaío nepředstavitelné stvoření, od pasu až po kopyta chlupaté a kozí, od pasu nahoru lidské a dokonce mužské. Přesněji řečeno, lidské až na dvojici krátkých rohů, které se tyčily do jasného horského vzduchu jako motyčka na okopávání řepy s bronzovými špičkami.
„Vy - ty jsi - Rohatý," vykoktal Alobar.
Stvoření přihopsalo blíž, čímž rozptýlilo všechny jeho případné pochybnosti o původu zápachu. „Někde mne znají i pod tímhle jménem. Tady mi říkají Pan." Odmlčel se. „Tedy ti, kdo mne stále ještě uznávají." Další odmlka. „A kdo jsi ty? Jaký je tvůj cíl?"
„Jsem Alobar, bývalý král. bývalý nevolník a teď jedinec - slyšel jsi už o jedincích? - svobodný a hladový, k službám, jaký je můj cíl? Po pravdě řečeno, utíkám před smrtí."
Panova kopyta, která dosud dopadala na trávník v přiopilém fandangu, se postupně zastavovala a škleb mu mizel z tváře, jako by jej stírala nějaká slabá, nicméně vytrvalá ruka. Tučné rty mu poklesly v téměř slavnostním oblouku a v kozlích očkách se místo zlomyslnosti objevil smutek. „Já taky," opáčil.
„Jakže?" podivil se Alobar.
„Copak tě hlad připravil o sluch? Povídám, že já také utíkám před smrtí."
„To přece není možné! Jsi bůh. Cožpak nejsou bohové nesmrtelní?"
„Ne tak docela. Jistě, jsme imunní vůči různým nepříjemnostem a nehodám, které potkávají lidstvo, ale jinak i bohové mohou umírat. Žijeme jen tak dlouho, dokud v nás lide věří."
„Hmmm. To mě nikdy nenapadlo," připustil Alobar. „Jenže
''57
takoví jako ty určitě nemají o věřící nouzi." I přes své urousané kadeře a matné rouno, síiny na kozí bradce a hnůj na kopytech byl Pan zdaleka tírn uejimpozantnějším stvořením, jaké kdy Alobar potkal
„Cha! Kde jsi žil až doteď, Aiobare? V nějaké dýni? Nebo jsi zrovna spadl z vozu s turínem?"
„Já jím červenou řepu/' ohradil se Alobar hrdě.
„Jak vůbec mohl být takový ignorant králem? To ten tvůj národ žije v takovém zapadákově, že nikdy neslyšel ten slavný hlas, jak volá přes moře temné jako víno: ,Velký Pan je mrtev, velký Pan je mrtev?' Jistě, tohle se stalo asi tak před tisíci lety a í takový pitomec jako ty pochopí, že jsem pořád ještě naživu. Jenomže po příchodu Krista se už ve mne tolik nevěřilo a od té doby bojuji o holý život,"
„Ano, když o tom tak mluvíš, vzpomínám si, že o tobě kněz u nás v kostele jednou mluvil jako o jednom z falešných bohů. A jak popisoval ďábla ~ ten hlupák si myslí, že je jen jeden bůh a jeden démon - mohl by to být tvůj dvojník,"
„Ty jsi křesťan?" Pan to slovo pronesl s takovým pohrdáním, že stádo přestalo tančit a vrhlo na Alobar a mračný pohled; také včely na něj zlostně zabzučely a přeiétající motýl se na něj s obdivuhodnou přesností vykálel.
„Ach ne, to ne," pospíšil si Alobar a utřel si z koutku oka zelené motýlí lejno. „Vlastně ne, Jenom jsem to hrál na svoje sousedy, aby mě nepodezírali. Ten Kristus je na můj vkus moc velká měkkota, A teď, když vím, co ti provedl, ho mám rád ještě míň, třebas prosazoval individualismus."
„Ty vej re."
„Pane, nedovolím, abys mě nazýval sejrem!"
„Vejre, ne sej re! Myslíš, že bych ti spílal jménem jedné z věcí, které mám nejradši?" Panova těžká víčka se na okamžik zavřela a jeho myšlenky zabloudily k jiným pastvinám za jiných dob, kdy jej z útesů lákala růžová pohlaví koz.
„Ale stejně..." Aíobarova pěst se přiblížila k noži.
„Jestli chceš uniknout smrtí, nekaz si to tím, že budeš provokovat bohy, ani Krista, který tady není, aby se bránil, nebo mne, který ani nepotrebujú stát tak blízko, abych rozdrtil takového namyšleného červa, jako jsi ty." Alobar s nepříjemným žuchnu-
tím přistál opět na bradě. Pan přitom nehnul ani prstem. „Takže měkkota? Kristus říká, že osvícení můžeme dosáhnout jedině tak, že dáme v sázku všechno, co máme. Právě ty bys měl ze všech lidí nejlíp chápat, kolik odvahy je třeba k tomu, abychom zahodili bezpečí společnosti a usilovali o nepředvídatelná vzrušení, která čekají na osamělou duši. Je pravda, že Kristus neměl valné pochopení pro tanec nebo pro pohlavní styk, že bral moc vazně ,dobro* a .zlo' a stranil se normálního světa, ale přes všechny svoje nedostatky byl pořád mnohem lepší než vy smrtelníci, co jste ho přijali jen proto, že se vám to hodilo do krámu."
í když Alobar nesnášel kritiku o nic lépe než to, že ho někdo v jednom kuse hází na zem jako broskvovou pecku, od šamana věděl, že cestu k zázrakům někdy dokáže prorazit ostrý jazyk; když se tedy Pan měl k odchodu, dávaje najevo, že považuje rozhovor za skončený, Alobar ho spěšně zadržel „Pověz mi, Rohatý' zvolal, „proč vlastně bráníš Krista, když ti jde po krku?"
Bůh se zastavil a zaujal postoj s vystrčenými boky jako žena na vysokých podpatcích. Místo odpovědi však vytáhl rákosovou flétnu a zahrál na ni tak, že se ovce znovu rozdováděly a mráčky na nebi se začaly vrtět, Hudba zněla vysokými a hravými tóny a jeři křehké, rozechvělé a stříbřité spirály se s lenivou bezstarostností rozvíjely po okolí. Rozdíl mezi touto lehkou melodií a Panovým vzezřením, jeho hrubými opičími rysy a velkýma smutnýma očima, byl tak velký, že se Alobar nechal proti své vůli dojí íout, a když nakonec hudba utichla, setřel si hřbetem ruky slzu h pí ohlásil: „Pane, kéž tě smrt ráčí hlodat čelistmi s bavlněnými zuby."
„Tebe taky," opáčil Pan. „Ale můžeme snad pronášet prípitky, kdy/, tu nemáme žádné silné víno? Navíc jsi mluvil o svém hladu s takovým důrazem, že si toho musely všimnout i hluché kořeny. Pojď se mnou, Aiobare, neboť má-li naše cesta věčně ubíhat v zoufalství, ať nám ubíhá i v radostech tohoto světa."
Pan se jako blesk vyřítil přes pastvinu a Alobar se pustil za ním, přelézal rozbitá skaliska a prodíral se trnitým houštím. Aloba* byl po tělesné stránce ve formě, zocelený prací na polích a dlouhým cestováním, ale stejné s bohem nedokázal udržet krok a Pan mu brzy zmizel z dohledu. To však nijak nevadilo, protože Alobarovi stačilo následovat pach, onen produkt kozlích žláz,
/58
který visel ve vzduchu jako slaná mlha a vedl ho stále výše po -skalnatých obratlech. Čím výše se Aíobar šplhal, tím vetší neklid se ho zmocňoval, až doslova propadl panice. Právě v okamžiku, kdy jeho úzkost dosáhla vrcholu a nesmyslně jej pokoušela, aby se vrhl dolů z útesu, zaslechl dívčí hlasy a šplouchání vody. Panika se dokonale rozplynula a Panův zápach jej zavedl do jeskyně obrostlé kapradím, v jejímž středu ležela průzračná tůňka.
Kapalných radostí tůně si užívalo sedm či osm nezvykle vyhlížejících žen: byly malé, třebas plné vyvinuté a s kostmi bohatě obalenými slonovinovými a jemně růžovými polštářky. Rozcuchané vlasy jim visely jako trsy mořských řas skoro až na paty, dokonalé bradavky měly rudé jako očka morčat a jejich výskání jako by po sobě zanechávalo v přítmí světlé stopy; žádná z nich nebyla starší než mladičká Frol, kterou Alobar zanechal v Aelfri-ku. Sotva pohlédly na Alobara, zasršelo to mezi nimi pohlavním jiskřením a bývalý král vycítil, že se nachází ve velmi povolné ■ společnosti.
Na druhé straně tůňky, na okraji mělkého výklenku, seděl Pan s vinným měchem v jedné a ztopořeným p vjem v druhé ruce. V hrubé hliněné misce u jeho nohou, v nebezpečné blízkosti bublající špičky jeho údu, ležely olivy, fíky a kozí sýr. Bůh hostovi pokynul trhnutím hlavy. Alobar šilhal hlady, ovšem pokud, se měl dostat k jídlu a pití, musel přebrodit vody zamořené nymfami. Sebral veškerou odvahu a ponořil se do nich V Arkádii nastal čas pro lehký oběd.
Zbytek dne uběhl v slastné, pastelové strnulosti, proti níž j Alobarova severská povaha jen marně protestovala. Očekával, [ že nymfy budou ve svých projevech patřičně divoké, že budou -kousat, škrábat a křičet, ale nakonec shledal, že ani jako král ani \ jako nevolník nepoznal takovou něhu, a jemnost prostupující \ veškeré slasti toho i o odpoledne jej v jeho hrdinském jádře poněkud zahanbovala. Když se však kolem sebe za bledého soumraku rozhlédl, viděl všude neklamné známky své aktivní účasti: stehna klimbajících nymf pokrývalo zaschlé semeno, jehož chuchvalce pluly i na temné hladině tůňky jako chomáče tkaniny urvané pstruzím stavům, a dokonce i listy kapradí byly pokryty kapkami příliš bílými na to, aby mohlo jít o pouhou rosu. Přitom tyto pozůstatky nemohl mít na svědomí pouze Pan, protože ■
/60
Alobarova varlata byla stejně vyschlá a splasklá jako slisované hrozny. Navíc si Pan po rušné hodinové koupeli v jezírku zalezl do jeskyňky a upadl do spánku, z něhož jej tiché předení vzrušených nymf nedokázalo probudit.
Pan se necítí dobře," svěřovaly se nymfy.
„Viděl jsem ho, jak leze po skalách a jak vás všechny čtyři přivádí k vyvrcholení jednu po druhé," namítl Alobar. „Připadal mi docela v pořádku."
Nymfy mu odpověděly sborovým povzdechem. „Měl jsi ho vidět, když byl na vrcholu slávy. Ve srovnání s tím, jaký býval kozel je dneska slabý jako kuře."
„To ho tak oslabil Kristus?"
„Ne Kristus, ale křesla ni. Panova moc slábne s postupem křesťanství,'4 opáčila jedna nymfa.
„Začalo to ještě dlouho před Kristem," doplnila druhá.
„Ano, řo je pravda," souhlasila první. „Začalo to s rozkvětem měst. Ve vy uměl kovaných chrámech Atiky a Sparty nebylo pro horského kozla jako Pan místo."
Připojila se k nim třetí nymfa, která si zatím pomocí listí omývala z kůže zaschlé výměšky. „Začalo to mužskou žárlivostí na ženy.1 mínila. „Chtěli vyhnat bohyně z Olympu a nahradit je mužskými bohy."
„Copak Pan není mužský bůh?" podivil se Alobar.
„jistěže je, ale všichni ho spojují s ženskými hodnotami. Aby mohli snížit hodnotu žen, museli muži snížit hodnotu Měsíce. Museli vrazit klín mezi lidstvo a stromy, zvířata a vodu, protože stromy, zvířata a voda jsou oddaní Měsíci stejně jako Slunci. Museli vrazit klín mezi myšlenku a cit, mezi světlo lampy, při kterém počítají svůj denní výdělek, a tmu, s níž je náš Pan navždy spojen. Napřed používali jako klín Apollóna a jeho abstraktní logika jim moc dobře posloužila, jenže Apollón si jako umělec zachoval lásku k ženám; nebyl to ten otevřený chtíč bez zábran, jaký cítí Pan, ale pevně ovládaná touha, která podrážela nohy všem patriarchálním ambicím. Když se pak objevil Kristus, který nikdy nespal s žádnou ženou ani jinou samicí, nehrál na žádný hudební nástroj, nerecitoval básně a nikdy netančil při měsíčku, stal se ideálním klínem. Křesťanství je jenom systém,
který dělá z kněžek posluhovačky, z královen konkubíny a z bohyní múzy."
„A kdo ví, co udělá z nás, z nymf?"
Alobar cítil, že začíná vidět řepně rudě, Zuřivě zavrtěl hlavou. „Svět se mění," pravil „ale pro vás v něm bude vždycky místo. I pro Pana."
„Snad, Samozrejme nepřejeme dnešním Helem nic zlého, i když Pan si s nimi občas zle zahrává, A co ty? Um!:nes osudu, jehož se bojíš?"
„Nerozumíte mi Nebojím se smrti. Jenom ji nenávidím. Zdá se, že všechno musí jednou zemřít, a am ja nejsem výjimkou. Ale nechci, aby se o tom rozhodovalo beze mne., Víte, co myslím? Smrt je netrpělivá a nevychovaná. Vrazí k vám do pokoje, zrovna když jste uprostřed nejaké práce, a ani si neočistí boty. Mě se ovšem zmocnila vášeň, zlatíčka, vášeň být sám sebou a být mnohem víc, než kolík bylo předtím za jeden lidský život možné, f sem rozhodnut zemřít, až se to bude mně samotnému hodit. Proto putuji na východ, kde. jak jsem slyšel žijí lidé, kteří naučili smrt aspoň trochu dobrým mravům."
„Zdá se nám, že jsi stejně statečný jako pošetilý, Alobare. Ostatně statečnost možná není ničím jiným než jinou podobou pošetilostí. Sírách je stejné jako láska volání do neznáma -• do hluboké, tmavé jeskyně. Strach je lepší než nesnášenlivost. Nesnášenlivost, která otravuje lidem mysl, tě s tvými bolestmi zavede do světlých síní Kristových, kdežto strach., moudrost těla, tě přivede zpátky k Panovi/'
Zatímco o torn Alobar přemýšlel, Pan se probudil, protáhl se a odskotačil do houští. Když se ani do západu slunce nevrátil, Alobar naposledy objal nymfy a započal dlouhý, strastiplný sestup, během něhož několikrát zaslechl, jak kolem něj burácí hromový chechtot, a jednou se mu dokonce zdálo, že se měsíční světlo nahoře ve skalách odráží od prchajícího rohu.
Sám, opuštěn i vlastními spermiemi, Alobar znovu zamířil na východ. Kráčel pln očekávání, nechal se vést spíše intuicí než rozumem a rytmus mu udával spíše nejasný údiv než jasné vědomí cíle.
Tak měl strávit z literárního hlediska naprosto nevhodně dlouhou dobu, projít více krajů, než kolik je kláves na psacím stroji,
a prožít více dobrodružství, než kolik je hrotů do pera. Během léto strastiplné pouti ani po ní ho ani jednou nenapadlo, že ne-předvídalelnost okamžiku vlastní smrti by mohla dodávat životu potřebné napětí. Protože však měl neustále na paměti Panovu družinu, kterou mu z hlavy nemohlo vymazat ani to nejdrama-tičtejši setkání, postupně cítil ke smrti stále menší nenávist a začínal se jí více obávat. A jak tak procházel jednou exotickou krajinou za druhou, učil se jazyky a prošoupával boty, zpíval si tuhle písničku:
Mám rád tu kouli z bláta co pud nohama mám; a Země je kulatá jak řepa červená-á."
Ne, do historie se nezapíše jako bard - a po pravdě řečeno, ani jako bojovník nebo král Život je však spravedlivý a jeho jméno se jednoho dne stane uznávanou součástí voňavkářského názvosloví. Podle geniální servírky Priscilly je alobar jednotka označující rychlost, jakou se voda po holení Old Spice vsákne do krajkoví dámských kalhotek s výstřihem v rozkroku, i když původně jej definovala jako dobu nutnou k tomu, aby se Chanel c. 5 vypařil z letek divoké kachny letící pozpátku.
/62
byla nahá, což ovšem není zdaleka to nej horší. Švédský králoy, ský dvůr byl - stejně jako skoro každé jiné místo v Evropě sedm. náctého století - zamořen blechami. Kristina si nechala od svých řemeslníků sestrojit miniaturní kanónek ze zlata a stříbra. Když se tak rozvalovala na poduškách, střílela z něj na biechy na svém těle. Proto také byla nahá. Říká se, že měla docela obstojnou mušku.
Každodenní pohled na Její Veličenstvo při takové zábavě, zatímco on, Descartes, jí v tmavých holandských nohavicích vysvětloval všeobjímající dokonalost nepochybné sféry Bytí, bylo víc, než jeho rozumová zátěž dokázala unést. Začal blednout a nervy mu vypovídaly poslušnost. 11. února 1650, pouhých několik měsíců po svém příjezdu do Stockoholmu, Descartes ve věku padesáti čtyř let zemřel. Christina jej přežila o devětat řičet let a pozabíjela ještě hezkou řádku blech.
Roku 1666 - to už mu trocha lásky nemohla nijak ublížit -převezli Descartovo tělo do Paříže, aby je znovu pohřbili. Při pohřbu zaplavil hřbitov nesnesitelný zápach. „Bylo to, jako by mezi námi nějaký pasák prohnal stádo kozlů," mínil jeden 7 Descartových nohsledů. Žádné logické vysvětlení se nenas-kyílo.
Největší službou lásky je to, že činí milovanou bytost jedinečnou a nenahraditelnou. Přesto se však milenci občas pohádají. Často se hádají jenom proto, aby trochu zelektrizovali atmosféru mezi sebou, aby znovu naostřili obroušené hrany svého vztahu. Ve snaze o vyvolání takové hádky se obvykle z prádelního koše vytahuje upocené kimono sexuální žárlivosti, i když stačí v podstatě libovolná záminka. Jenom zřídka je taková rozmíška zakořeněna jako bulva červené řepy v půdě vážného problému, ale pokud tomu tak je, bývá s takovým případem spojeno mnoho zármutku, neboť duše se hojí pomaleji než srdce; podobné hádky pak mohou celý vztah odsoudit k zániku, třebas trval bez potíží sebedéle.
Hádka Kudry s Alobarem se protáhla dlouho do noci. Zařízení bytu se rozpadalo pod ranami jejich ostrých slov: květináče na parapetech se kymácely, z polštářů létalo peří a čajová konvice si
/iso
prozpěvovala, třebaže pod ní neplál oheň a nepěla radostnou píseň domova. Jejich hádka se natáhla až na ulici a svými dlouhými nehty poškrábala dlažbu, kvítky kaštanů i černou tabuli nebes.
Mor na rozhádané milence," mumlal Pan. Potřeboval se vyspat. Už ležel v posteli celé hodiny, ale místo snů jej obletovaly pouze drsné hlasy pronikající stěnou. Pan sebou házel, převalo-val se a občas zaklel, i když si byl dobře vědom ironie celé situace (bohové si na ironii potrpí): Alobar a Kudra se hádali kvůli nesmrtelnosti, zatímco Pan se chtěl vyspat, aby mohl ráno brzy vstát a jít na pohřeb.
Pan se převaloval a zmítal sebou, stále dokola. Pozorovatel s okem u klíčové dírky by byl zajisté překvapen. Viděl by totiž jen rozházené lůžko s rachotící železnou pelestí, kde se natřásají vlněné přikrývky, aniž v nich ležela živá duše.
Psal se rok 1666 a chudák Pan byl dokonale neviditelný.
V sedm hodin ráno se dveře obchodu s kadidly v čísle 21 rue Quelle Blague otevřely a zase zavřely, aniž bylo vidět někoho odcházet nebo vstupovat dovnitř. Průhledný oblak pižma se pomalu pohyboval podél levého nábřeží Seiny směrem na východ.
V rue St. Jacques se páchnoucí mrak obrátil na jih a cestou urážel všechny čenichy, lidské i koňské. Asi po osmi blocích se znovu pustil na východ a vyšplhal se do příkrého kopce, na jehož vrcholku stálo polorozpadlé gotické opatství s v. J e nové fy na Hoře.
„Tenhle chrám (nádech) je stejně utahaný a (výdech) zchátralý jako já," lapal po dechu Pan, a skutečně: třebaže se na Jenové-fu, profesionální pannu, dívalo Město lásky s jistým paradoxním zalíbením, měl být její kostel během následujících sta let srovnán se zemí, aby uvolnil místo pěkné nové budově v novoklasi-cistním stylu. Roku 1817 budou Descartovy zcestovalé kosti přeneseny na hřbitov sv. Heřmana v Lukách, avšak tohoto jarního jitra měly být uloženy na mechem porostlé pohřebiště, kde tisíc let ležely posvátné pozůstatky samotné Jenovéry.
Za dob, kdy byl ještě o něco živější, pojal Descartes do svých filosofických traktátů dostatek vedeckých faktů, aby si znepřátelí
lil biskupy, a tak s výjimkou klerika, jehož latinské banality nyní pršely na myslitelovu ohluchlou lebku, nevyslala církev na pohřeb slavného muže žádného svého zástupce. Nicméně mezi vyznavači nového náboženství vědy, které v té době prodělávalo své porodní bolestí, se Descartes těšil rostoucí úctě, a tudíž se obřadu zúčastnili v hojném počtu. Pan se posadil na hrobku na druhém konci hřbitova a sledoval je, jak přijíždějí v kočárech.
Někteří profesoři a lékaři vypadali dost ošuměle: příliš se halili do svých vlastních myšlenek, než aby věnovali pozornost svému oděvu. Mnozí další, jako děkan pařížské univerzity, představený cechů, stavitel Observatoře, která měla být teprve postavena, a předseda matematické společnosti, však dorazili oděni v černém hedvábí a napudrovaných parukách. Při pohledu na ty paruky dostal Pan nápad. Začátkem století byly paruky výsadou šlechty, ale nyní si získávaly oblibu i mezi měšťanstvem. Kdyby Aiobar nosil paruku, napadlo Pana, mohl by tím vyřešit svůj současný problém a nemusel by se dál hádat s Kudrou. „A to by bylo pravé požehnání," řekl si. Protřel si zarudlé oči a zívl.
V tom okamžiku spustila dechová kapela truchlivou melodii a Pan, který se sám považoval za hudebníka, s kritickým zanícením naslouchal. „V celé Arkádii by se nenašla jediná ovce, která by si chtěla na takový rambajz poskočit/' posteskl si. Jakmile však začaly proslovy, zalitoval, že hudba dohrála.
Aristoteles uštědřil Panovi těžkou ránu. Po něm mu Ježíš Kristus málem urazil rohy. Teď se proslýchalo, že Descartes mu zasadil ránu z milosti. To málo, co zbývalo z Panovy starodávné síly, se mělo podle mínění odborníků vypařit během Věku rozumu. Pan, unavený a nejistý, se s nimi nemohl přít. Když se dověděl o Descartově pohřbu, přitáhla jej k svaté J e nové f ě na Hoře jakási morbidní (či spíše chlípná) zvědavost, bez ohledu na bolavá kopyta.
Pohřební řeči bzučely dál jako včely ve sklenici. Jeden intelektuál vychvaloval Descartovu Rozpravu o metodě, další ujišťoval všechny mechem porostlé náhrobní kameny o nesmírném přínosu zesnulého k teorii rovnic a třetí, bombastičtější než jeho predrečníci, otřásl nedotknutou pánví svaté Jenovéfy v její kryptě svým chvalozpěvem na novou logiku. Právě, když se rozezní-val děkanův monotónní hlas, jarní větřík se znenadání otočil a truchlící pozůstalí se ocitli po větru od Pana.
Hlouček se přestal soustředit. Děkan koutkem oka prohlížel Olcolí a hledal známky přítomnosti nějakého zvířete. Ti, kdo měli kapesníky, si je brzy přitiskli k nozdrám (náhodný kolemjdoucí by se mohl domnívat, že pláčou). Mezi těmi, kdo kapesník postrádali, byl i kněz. „Takové je tedy mínění Všemohoucího 0 vědě,4' zamumlal a okamžitě se pokřižoval s prosbou za odpuštění, že se odvážil přisoudit Bohu pach, který evidentně pocházel od samotného ďábla.
přirozeně, že skupinka pozůstalých mohla ješté mluvit o štěstí Panův zápach byl pouze slabým odvarem toho, čím býval za starých zlatých časů. Nicméně jistý rozverný matematik vzbudil jisté pozdvižení a notnou dávku potlačovaného smíchu tím, že hlasitým šepotem parafrázoval Descartův nejslavnější bonmot.
„Smrdím, tedy jsem," pronesl a pokynul směrem k rakvi ze švédského ořešáku.
Pořád to samé." Pan si povzdechl. Jaké měla výhody neviditelnost, když vás beztak prozrazoval tělesný pach? Se zavrzáním kloubů vstal a na nejistých nohou se vydal mezi zástupem ke kamenné bráně. Na půli cesty si vzpomněl na svůj nápad s parukou a bystře jednu takovou jistému učenci uzmuí. Ostatní hosté s parukami na hlavách předpokládali, že ji odnesl vítr, i chytili se za své ozdoby a přidrželi si je k šiškám. A tak tam francouzská inteligence stála s jednou rukou na vlasech a druhou u nosu, zatímco bůh s parukou vyvanul z chátrajícího hřbitova svaté Jenovéfy a zamířil po svahu dolů k Seině. Po týdnu to bylo poprvé, co se Pan skutečně dobře bavil.
Na břehu řeky se Pan zastavil, aby nabral dech. Vytrhl drn a ukryl pod ním paruku, aby ji žádný lodník plující kolem nepovažoval za pozůstatek aristokratického laškování v trávě. Neviditelný bůh brzy pochopil, že jeho majetek a ozdoby s ním tuto optickou vlastnost nesdílejí, což znamenalo, že musel stále chodit s prázdnýma rukama. Nemohl s sebou dokonce ani nosit svou flétnu.
To byla ovšem škoda, protože takové větrné dubnové ráno bylo jako stvořené pro pěknou písničku. Za starých zlatých časů
by za takového j kra Panovo zlomyslné pískání za humny up^ zornilo všechny vesničany, že mají zamknout své manžely a dcery na několik západů. Těm, kdo by na to snad zapomněly by toho dne ženy utekly na pastviny, odkud by se vrátily až p0 slunce západu, rozcuchané, umazané od trávy a páchnoucí mem. Pan se při té vzpomínce ušklíbl. „Semizdá, že bych tou svou píšťalkou vylákal z paláce i Marii Terezii/' uvážil s ohledem na mladou ženu Ludvíka XIV.
Bylo povzbudivé, že se takto zmínil o nějaké současnici, pro. lože Pan se stále víc a víc nořil do svých vzpomínek, což je v každém případě nezdravé, neboť to naznačuje, že něčí život dospěl k vrcholu. Každé snění, které se týká minulosti, má za kloboukem zastrčenou vstupenku do hrobu. Jenže na co se mohl opomíjený bůh v budoucnosti těšit? Na ambrosii, na Marii Terezii, na měsíční penzi, na stádo svých vlastních oveček? Kdepak, při životě ho udržovala jen Kudřina a Alobarova péče, a jak naznačovaly jejich nedávné hádky, měla tahle dvojice svých vlastních starostí až nad hlavu.
Když si tak vyhříval rohy na prosluněném nábřeží a sledoval větrem uchvácené kvítky kaštanů, jak plují vzduchem jako roztavené nymfy, pustil Pan z hlavy Descarta a jeho pyšnou tužbu po ovládnutí přírody; místo toho myslel na Alobara a na Kudru, jak celí opilí věčným věděním dorazili do Arkádie, vyhledali ho a smáli se,..
lak se dalo čekat, jejich „věčné vědění" odvozovalo svůj původ od Bandalúpů, třebaže nepřímo. Bandalúpové po sobě nezanechali žádné dokumenty, předměty ani nápisy na skalních stěnách, ale, jak napsal Dr. Wiggs Dannyboy z Nadace smíchu naposled, „Fyzická nesmrtelnost je v první řadě otázka vibrací," a jeskyně se rozhodně ještě chvěly vibracemi svých původních obyvatel.
Alobar a Kudra v těch jeskyních, mezi těmi vibracemi, žili sedm let; během této doby se dověděli mnohá tajemství věčného života. Alobar soudil, že měli setrvat déle a dovědět se ještě víc, a toto jeho přesvědčení se v rozpáleném přílivu jejích hádek ze sedmnáctého století neustále vynořovalo nad hladinu jako delfín, lenže tenkrát, před dávnými šesti stoletími, když smetana na
jflléce magie byla stále ještě tučná a žlutá a mramorové vejce !o •i/y snesené řeckými filosofy ještě nevydalo svůj obsah, by! alobar příliš šťastný na to, aby něco namítal.
{(uclra byla bandaiúpským věděním stejně vzrušená jako on, ovšem na rozdíl od něj již od dětství..... od one veledůležité obchodní cesty toužila po tom, vydat se dál do světa, a nyní byla natolik naplněná vitalitou a sebedůvěrou, že se už nemohla dočkat, až se ponoří do víru dalekých měst a krajin. „Vezmi mne tam, kde zapadá slunce," žadonila. „Na nesmrtelnosti můžeme pracovat, ať jsme kdekoliv." To byla v podstatě pravda, protože _ a zde budeme opět citovat Wiggse Dannyboye - „Tělesná ne smrtelnost není konečným výsledkem, jakýmsi stavem, jehož lze v budoucnosti dosáhnout, ale neprestajnou činností, postojem, způsobem života, který se aplikuje dnes a denně v přítomností." Alobar byl přesvědčen, že v jejich vědění stále ještě existují povážlivé mezery a že tyto mezery se dají nejlépe vyplnit v han dakipských jeskyních. Ze všech sil se snažil přesvědčit: Kudru, Ze mají zůstat na místě; když se mu to však nepodařilo, vrhl se s ní, dychtivě a s lehkým srdcem, do klikatého proudu středověkého života.
Alobar se nechal najmout jako ochránce karavany s kořením; cestovali tak na velbloudech až do Konsíantinopole a z písečných větrů východu se tak přenesli přímo na pozlacené jeviště, kde císař Basileus II. za podpory byzantského křesťanství režíroval nekojikaaktové drama o expanzi a bohatství. Naše dvojice, která tušila, že nesmrtelnosti svědčí mnohem více pohodlí než as ke tis mu s, ale přešlo během celé své společné pouti životem žíla z ruky do ústs se rozhodla dočasně usadit v Konstantinopoli a vyzkoušet, co jím muže místní blahobyt nabídnout.
Ani jeden z nich předtím nebydle! ve větším městě a Konstan-tinopol, veiké obchodní centrum, kosmopolitní pouto mezí Východem a Západem, mozaikový úl plný obchodního i náboženského medu. je každý den probouzela nadšeným šťouchnutím svého pozlaceného lokte. Za pomoci Kudry, která mu pečlivě svěřovala své znalosti nejrůzriějších surovin, Alobar rychle stoupal od hodnosti nakladače až po správce Basileových skladišť koření, kde jim už jeho plat stačil na zakoupeni elegantního domu s výhledem na Bospor, stříbrného čajového servisu a ko
jedné noci prchali z Konstantinopole s rozlíceným davem v p^. tách. Alobar podplatil jednoho řeckého kapitána, aby je skry] pod pytli se sloními kly na palubě., a právě z tohoto úkrytu mohjj sledovat, jak je dum, v němž strávili skoro třicet let, vypalován
do nakladu
..Zadrž slzy," utešoval Alobar a .svíral jedno z Kudřiných delfí, nich stehen. „Z téhle zkušenosti jsme vyvodili dvě poučení. 2a prvé, nás bandaiúpský pokus se zdařili podařilo se nám zpom* lit, ne li přímo zastavit vrásčitého rozsévače stříbra, toho posla smrti To je pro nás důvod k radosti. Za druhé, víme teď, že stavení přílišné dlouhověkosti na odiv může ve společnosti navyklé na stárnuti a umírání vyvolávat problémy. V budoucnosti bude treba počítat s jistou opatrností/'
Ukázal na jejich hoříc: dum, který se tou dobou už změnil v pouhý zářivý uhlík na obzoru. „Ztratili jsme střechu nad hlavou., dobrou čajovou konvici, přeceňovanou lázeň a pár koberců potřísněných naší láskou. Aťsk Místo toho mánie život. A na celém tomhle světě, o němž vím jistě., že je kulatý jako řepa, není žádny jiný pár jako my dva."
Kudra se i přes své slzy usmála. „Jsem si jistá, že sí najdeme jiné koberce, které budeme mocí potřísnit," opáčila.. „Ale jen počkej, i tobč bude ta naše lázeň chybět. A co se týče konvice..." Rozmáchlým gestem ji vytáhia zpod pláště.
Alobar ji k sobě i s konvicí přitáhl a tvářil se, jako by prohledával í^jí šat. „Jak tě znám, klidně jsi tam mohla schovat i tu vanu. A vida, já jsem si to myslel! Cítím něco horkého a vlhkého."
„Nepotrvá dlouho a budeš toužit po tom, aby to ta vana byla. Co si jenom můj nešťastný velký nos pomysli o lidech, kteří se ani nekoupou, ani nepoužívají parfémy?"
„Nil" mínil Alobar, „mám v plánu tě hned z kraje poučit tím, že tě seznámím s Panem. Ze všech smradbehů, co jich v západních zemích je, žádný nesmrdí tak jako on. Pan je bůh a můj přítel/''
„jedině ty, Alobare. Ze všech mužů můžeš jedině ty tvrdit, že máš za přítele boha. A samozřejmě je to nemvtý a páchnoucí bůh "
Objala ho a posela mu vousy polibky, zatímco loď zabořila
svůj černý dřevený jazyk do šepotajících úst volného moře a roz-
T
ovaj.:í .slané zuby na všecřh y strany; a zatímco se lana třásla 0d náporem tohoto starobylého polibku, stěžeň napínal krk ľ k0 voycur, který chce lépe vidět, a hlavní plachta vytřásala rych j'mi nevázanými gesty ze svých záhybů hvězdy, Kudra a Alobar se nechávali unášet směrem k Řecku - nejistí, neohroženi, možná
nesmrtelní, ale rozhodně zamilovaní...
Pan si vzpomínal, jak se lehkým, skotačivým krokem pustili přes jeho pastvinu, třebaže byla - podobně jako všechny pastviny v Arkádu - poseta kameny, o které jste sí mohli ukopnout palec; jak prohodila: „Je tady takové ticho, že slyším svoje vlastní uši/ a on kontroval: „Kdybys měla místo uší nos; byl by to pořádný rámus,  kabaret nebyl mrtev. Ještě se ani nenarodil.
pan, který je pozoroval zpoza skalky zarostlé houštím, musel přiznat, že ještě nikdy neviděl tak přitažlivý párek homciů (pře živší řečtí bohové nazývali smrtelníky potají „hornéry", což byl hanlivý výraz utvořený podle jména onoho rádoby bardru který o nich rozhlásil tolik lží). Pan obdivoval živost jejich chůze, veselost jejich hlasů a to, jak se každých padesát metrů zastavovali, aby se objali; jeho zvědavost přitahovala stříbrná konvice, kterou si homérka tiskla ke svým těžkým kulatým ňadrům, jako by to bylo dítě, a pobavilo jej, když homér, jehož partnerka požádala, aby si prohlédl jeden z jejich hedvábných paníoflíčků (určených pro chození po kobercích a nyní potrhaných a rozedraných kamením), jej smoíaí do ruličky a vykouřil.
Ach jistě, zajímavého toho na nich bylo dost, ale teprve když dešíi přímo pod jeho skrýš, Pan, jehož zrak u lpěl na bohatém rozpětí ženiných stehen - pokud kdy byla nějaká pochva rohem hojností rozdávajícím pastičky, horká vína a sladkosti všeho dru hu, nekonečný (hvězdíce), nevyčerpatelný (broskve), nespočetný (houby) sýr a sýr a sýr, určitě patřila jí - tedy, teprve když se její společník znenadání chytil za nos a vykřikl: „Je někde bií? ko! Ucítil jsem ho!16, Pan poznal, o koho se jedná. Vždyť ro byl přece ten bývalý král Tentononc, ten drzý privandrovalec ze se veru, blázen, který - před padesátí nebo šedesáti homérskymi roky - vyrazil přibít smrti na dveře svou petici. Podle toho, jak vypadá, smrt jeho stížnost zvážila. Irm, inu. .
Tehdy bylo Alobarovi sto dva let, ale přitom vypadal na p0j^ vinu - na tu živější polovinu, přirozeně. Jeho vznešenou le{j i nadále zdobily bílé vlasy jako ochranní duchové, jako bledé stí ny kaštanových vláken, která stále ještě setrvávala na svém mí& tě; jenže duchové, impotentní a neplodní ve svých prízračných hávech, se přestali množit a zdálo se, že jsou docela rádi, že xtio-hou zůstat, kde jsou, a strašit pôvodní obyvatele, kteří se před nimi sice kdysi třásli, ale nyní se už přestali bát. Alobar přibral pár liber a jeho držení těla už nepřipomínalo válečníka - medita-ce v Samáji mu vytřely ze zad napětí a bandalúpské převody učj. nily z jeho kopinické ruky nástroj k radostnému mávání - aje běda každému pošetilému násilníkovi, který by přehlédl svaly které se převracely a leskly v brusírně jeho tuniky. Vousy měl zastřižené podle byzantské módy, jeho jizvy zářily jako švestky a ledově modré oči hleděly na svět se zvídavostí štěněte a vychyt-ralostí starého medvěda. Z nosu mu stoupala oblaka dýmu z pan-toílíčku.
A když už mluvíme o nosech, jeho družka vlastnila velkolepý banán, jehož zakřivení připomínalo téměř hudební nástroj. Na hranatější ženě by mohl vypadat směšně, ale tohíe snědé stvoření představovalo chodící přehradu složenou z tolika smyslných vypouklin a zakřivených linií, že její nos dokonale splýval s obrysy. Od těžkých parabol očních víček až po výrazné paty jejích nyní již bosých nohou byla jednou velkou sbírkou křivek, cizác-kým protikladem řecké geometrie. Sliny stékající s Panových rtů při pohledu na ni by zajisté ztuhly uprostřed svého pádu, kdyby se z nějakého spolehlivého zdroje dověděl, že je stejně stará jako ty bezzubé a kostnaté babky (tahle měla ústa plná zubů zářivých jako perly), které v blízkých údolíčkách dojí kozy a jejichž jedinou křivkou byla záda shrbená nad holí. Kudře bylo šestašede-sát, milý Pane, a jak jste se měl brzy dovědět, dokázala se s vámi měřit stejně dobře jako kterákoli homérska dívka, kterou jste kdy přilákal svou píšťalkou na pastvinu. I když vy sám, pane Nadrže-ný, jste už měl svoje nejlepší léta dávno za sebou...
Ano, pane Kozonohu, ani po roztržce mezi Římem a Konstanti-nopolí se příliv křesťanství nezastavil, ale jako hustá polévka se
/i60
0ma!u roztěkal do všech koutů země, až se už sotva našel nějaký pohan, jehož srdce a mozek by ten příliv neomýval; v mnoha
řípadech tak důkladně, že podemílal a odplavoval starou viru a vy, pane Okouzlující, pane Bezrozumný, pane instinktivní, pane Čertokopytný, pane Klaune; vy, pane Tělopachu, pane Zví-řetaji, pane Zlesný, pane Čekající, pane Panický, pane Lunovyjní; ano, vy, pane Násilný, pane Onanný, pane Ovcopichu, pane Vni-trodivý, pane Poděšenoreakční, pane Bludosile, pane Drzý, pane Nechtetonapřírodě, jste bez přestání ztrácel svůj vliv na venkovany a byl jste nyní na těle i na duchu podstatně slabší, než když vás Alobar viděl naposledy. Ztrácel jste se, což nebyl zrovna pěkný pohled, protože jste byl přece jenom bůh obdařený božskou silou; se smíchem a skotačením jste se zrodil tam nahoře, ve zlatých společenských kruzích, kde se přijímají velká a děsivá rozhodnutí. Bolelo vás, když jste zjistil, že vaše obliba klesá, a možná by vás to dohnalo k pití, pane Smysiotěšný, nebýt toho, že měch s vínem byl už dávno vašim verným druhem; ještě víc vás pak trápilo sledovat účinky tohoto odcizení na vašich bývalých obdivovatelích. Tím, že ztratili vás, ztratili moudrost svého těla, měsíční moudrost, horskou moudrost, a vyměňovali živé dřevo májky za mrtvé trámy kříže. Už s nimi, s chudáky hornéry, nebyla taková zábava; tak zoufale se snažili, aby je pustili do ráje, až úplně zapomněli, že v ráji žiji od nepaměti. Proto vás také tak -zaujal tenhle nepravděpodobný párek, který vám přiskotačil na louku: žena svolávající shromáždění bijícími zvony svého těla a muž, který beze strachu z toho, že by před Kristem vypadal lehkomyslně, dýmal ze střevíce a přejížděl rukama po vlčím máku. Mohl byste je obdivovat, kdyby se vás ovšem nesnažili vy-čenichat, což byl samozřejmě jejich cíl.
Pan správně předpokládal, že veselí této dvojice, jejich drzost a životní elán jsou výsledkem Alobarovy úspěšné stížnosti na smrt, a právě osudem pronásledovaný bůh si nejspíš lépe než kdokoli jiný dokázal představit zoufalý výraz vyražený do druhé strany mince nesmrtelnosti.
Každý, kdo by tehdy viděl Kudru, jak se směje a skáče bosá mezi vlčími máky, by si ji jen stěží dokázal představit, jak klečí v nějakém konstantinopolském kumbále, jak pláče a kvílí, otřásá se jako člunek na stavu posedlého tkalce a prosí Saktí, Sivu,
/i6i
Kálí a Krišnu, aby jí odpustili její vzpouru proti božské autoritě. (Ta autorita, která trvá na tom, že musíme zemřít, je přece božská, no ne? Ta, která nám na pár desetiletí věnuje vědomí, aby nám ho nakonec zase vyrvala bez ohledu na to, jak slavně jsme ho používali? Lidské plemeno přece muselo napáchat dost ohavných a atavistických zločinů na to, aby je bohové poznamenali smrtelností; copak svůj hřích, svou vinu ještě nezvětšujeme tím, že se snažíme vyhnout trestu?) Ani po převzetí bandalúpského dědictví (či aspoň jeho části) se Kudra nikdy nedokázala úplně zbavit pocitu, že svým zpěčováním se smrti porušuje pravidla a bude za to muset pykat nějakým nevýslovně bolestným, pomalým utrpením. V Alobarové společnosti, při meditaci i při koupeli, se mohla radovat z těla, které zůstávalo pevné a vláčné, i když všude kolem ní vadly tisíce jiných, ale kdykoli osaměla se š á tra jící rukou soumraku a čekala třeba, až se Alobar vrátí ze skladiště kořeni, z hnědé jamky dolíčku na bradě jí začal prosakovat strach a Kudra se s vzlykáním obracela k jednomu božstvu za druhým, dokonce i k tomu podivnému Ganéšovi se sloní hlavou, a prosila o smilování za to, že nezvolila smrt vdovy po provazníkovi.
Alobar si nyní vypěstoval se svými bohy mnohem užší vztah. Jeho bohové podřimovali v kmenech magických stromů a mihotali se v souhvězdích; často se objevovali s mechovými vlasy a opálení měsícem, aby se pobratřilí s lidstvem a podělili se s ním o lidské slabůstky a choutky. Alobar jako král uprostřed lesů, kterým se jednou bude říkat Cechy, byl sám považován za poloboha. Přesto se však také občas cítil divně a nepříjemně, jako by se mezi ním a jeho druhy, kteří se bez řečí odebrali do hrobu, rozevírala hluboká propast. ,Je jediným výsledkem mého trvání na individuálním bytí to, že to bytí začíná být nelidské a nepřirozené?" uvažoval zoufale. „Nečeká mne snad pomsta mnohem horší než pouhá likvidace?"
Ovšem za dne jako byl tento, za dne přetékajícího slunečním svitem, chtíčem a dobrodružstvím, si Alobar a Kudra sotva dokázali představit něco horšího než prostou likvidaci. Postupovali tedy dál levandulovým horským oparem jako lovci autogramů, kteří se blíží ke skrýši nějaké známé osobnosti, ale v hloubi srdce toužili po něčem jiném než po vašich črnáranicích, pane
/162
Chundelatý; chtěli, abyste jim hrábl do těch nej temnějších koutků duse a zbavil je oněch tvrdých, hrbolatých kostí pochybností, j^eré tam zanechalo jejich zdánlivé vítězství nad časem.
)}Žili jsme v Konstantinopoli mezi křesťany," vysvětloval Alobar.
„Ti křesťani jsou vážně všude," mínil Pan. „V rné vlasti nejsou," namítla Kudra.
„Jednou tam budou," opáčil Pan. Zmocnila se ho slabost a bylo mu na zvracení. Nevšímal si toho, aby se mohl lépe soustředit na Kudřiny pahorky.
„Ještě předtím," pokračoval Alobar, „jsme žili v jeskyni daleko na východě. Už jsi někdy slyšel o bandalúpských učencích?"
„Ne," prohlásil Pan. „Takový pitomý nápad."
Alobar zrudl. „Už jsi na svétě hezky dlouho. Napadlo mé, že se ti možná o Bandalúpech někdo zmínil."
„jsem Pan," pronesl Pan. „Mně se nikdo o ničem nezmiňuje. "
„Dobře řečeno," pravila Kudra. Pan se na ni smyslně zašklebil a Alobar na něj vrhl zuřivý- pohled.
„Zahrajú vám," nabídl se Pan a vytáhl svou flétnu.
„Chtěli jsme s tebou mluvit o nesmrtelnosti," protestoval Alobar.
„Tak to jdete pozdě," opáčil Pan. Z flétny se vydralo několik slabých tónů.
„Pozdě na mluvení nebo na nesmrtelnost?" zeptala se Kudra.
Panův nástroj vydal vysoký a tenký zvuk.
„Pozdě pro nás nebo pozdě pro tebe?" vyzvídal Alobar. Všiml si, jak bůh po tělesné stránce sešel.
„Když vás zajímá nesmrtelnost, tak tohle je nesmrtelné," pronesl Pan a začal hrát doopravdy.
„Ale -" namítal Alobar.
„Dobře řečeno," mínila Kudra.
Alobar na ni vrhl zuřivý pohled.
Než se s ním setkala, než ho vyhnali z jeho houštin, Kudra si Pana představovala jako obra, jako okřídlenou nestvůru s kopyty zčernalými ohněm a větším počtem paží, než kolik je třeba k běžným, slušným činnostem; představovala si ho, jak doutná,
/163
syčí, vytrhává stromy i s kořeny, vyplivujv. Kroupy a hromovým hlasem káže lidstvu. Po pravdě řečeno byla zklamaná, když se ukázalo, že je útlejší než její Alohar, a jeho umazané rouno a pitvorov ocas ji nutily do smíchu, který sotva dokázala potlačit. Ani jeho zápach neodpovídal Alobarovu popisu a připadal jí spíše nevyeválaný v malém měřítku než strašný ve velkém. Teprve, když začal hrát, získala Kudra určité ponětí o tom, Kdo (nebo Co) vlastně je.
Zpočátku i jeho hra vypadala nicotně: byla (ak prostá, bezstarostná a primitivní, že se člověk ani nemohl divit Ti mol ovi, který kdysi soudcoval při hudebním souboji mezi Panem a Apollónem a bez váhání přiřkl vítězství Apoliónově iyíe, čímž položil základy tradice, která velí, aby kritici chválili vnější lesk a umírněnost a napadali vše, co je nezvyklé a neposlušné, tradice, která přetrvává dodnes. Kdyby Timolus Parta tak rychle neodsoudil, kdyby měl dost - čeho vlastně? slušnosti? pokory? (Timolus sám nedokázal zahrát ani notu) odvahy? -, aby si Pana skutečně poslechl, aby na jeho hru reagoval něčím opravdovějším než svými předsudky,, mohla na něj jeho melodie zapůsobit stejně jako na Kudru, která se pomalu přestávala u Šklíba t nad jeho evidentním nedostatkem hudebního vzdělám a už jej nevystavovala nelichotivému srovnání s flétnistou Krišnou. Panova píseň totiž nesloužila žádnému účelu - vlastně překračovala lidské i ho účelnosti -, a tudíž ze všeho nejvíc osvobozovala. Byla to hudba mimo dosah hráčovy i posluchačovy vůle; vůle se v ni ostatně rozplývala (což může být důvod, proč jí Apoiíón s Timolovou pomocí musel z politických důvodů zadupat do země). Ku dře se zdálo, že slyší zvukový ekvivalent triku s provazem: závratný výstup po třesoucím se laně, po němž se dostane do jakéhosi tajemného místa, kde společně existuji a vzájemně se mísí pocit všeobjímající jednoty s přírodou a pocit absolutní samoty jednotlivce. Panova rozmarná melodie měla v sobě něco ze skotačivého králíčka i z růjného kozla - něco neústupného, drsného a kostnatého. Jestliže jednu chvíli zněla něžně a idylicky, za okamžik byla výhrůžná a násilnícka, snad proto, že Panova píseň spojovala všechny zvířecí melodie do jednoho jediného, zdánlivě náhodného zjevení. Kudra cítila, že ji Panovo koncertování bere půdu pod nohama, ale přesto ji něco nutí, aby na těch nejistých zbytcích
fldy tančila. (Možná se na zvířecí melodie ani nedá reagovat jinak než tancem.)
Kudra se přistihla, že se pohupuje do rytmu a vrtí prsty u no-n0u umazanými od trávy. Obrátila se k Alobaroví a spatřila ho, jak šoupe nohama, luská prsty na levé ruce a pravou udává takt ohořelými zbytky jejího nedokouřeného střevíčku. Alobarův zkusmý tanec Kudru nejprve pobavil, ale pak jí oči padly na olejující výčnělek, který tančil společně s ním. Nechutné, pomyslela si. Erekce se sem vůbec nehodí. Pak si překvapeně uvědomila, že je tak vlhká, že by si v jejím prádle mohly děti pouštět lodičky.
To už ovšem s Alobarem tančili do kopce a následovali Panovu flétnu trním a přes rozeklané skály; i když jí z najtemnejších hlubín duše tryskal s burácením panický strach a třebaže slyšela, jak se Alobar plačtivě ptá: „To ti nevadí, že je to moje žena?", nedokázala se vrátit zpátky.
Ani propracované erotické inženýrství Kámasútry nemohlo Kudru připravit na noc priapismu, která následovala, ale když si pak ráno vydrhla v jeskynní tůňce své odřené partie a několikrát je potřela vonnými látkami, které s sebou táhla v čajové konvici (přesto se kozlího pachu zbavila až za několik týdnů), zjistila, že se s Alobarem rnohou jeden na druhého podívat beze studu, a když Alobar nadhodil: „Myslím, že všechno tohle smilstvo bylo úplně vedlejší, i když nemám tušení, co je to hlavní/' mohla jen souhlasně přikývnout hlavou,
K snídani jim Pan nabídl olivy, rajská jablíčka a sýr, které pojedli nazí bez špetky rozpaků. Při jídle hub s ospalýma očima neustále nasával vzduch, spiše jako zajíc než jako kozel, až se ho konečně Alobar zeptal, co cní
„Něco jako květiny, ale žádné z těch, které rostou tady v okolí. Zvláštní věc, Cítíš je taky?"
„Cítíš moje voňavky," vysvětlila mu Kudra, a když se Pan zatvářil nechápavě, strčila mu rameno pod nos. íeho údiv se ještě rozrostl. „Takhle jsi v noci nepáchla," prohlásil.
Alobar chtěl vytáhnout nádobky s vůněmi, ale Kudra ho chytila za zápěstí a přiměla ho, aby počkal. „My, mrzcí homéři, jak nám říkáš, máme lak) svoje kouzla," pravila, „Pověz mi, je ti ta vůně nepříjemná?"
/164
„Byla by docela příjemná - kdyby pocházela od květiny. Žena by měla páchnout tak jako ty v noci."
„Pcha! Vy mužští ze Západu jste všichni stejní, ať už si říkáte bozi nebo lidé. Prodělali jste se svými nosy spoustu bitev a honů. Alobar kdysi parfémy nesnášel, ale když se každý večer vracel ze skladiště a proti své vůli voněl muškátovým oříškem, skořicí a kurkumou, zvykl si, že tělo je lákavější, když se nenechá máčet jenom ve svých sprostých šťávách. Počkej. Zavři na chvíli oči. Jenom na minutku. No tak. Věř mi."
Pan neochotně spustil svá opičí víčka, načež ho Kudra zalila takovým množstvím pačuli, že by stačilo rozběsnit celé stádo slonů. Oči se mu rozevřely stejně rychle jako poklopy na vybuchující lodi a začal si očichávat údy. jako by byl sám do sebe šíleně zamilovaný. Zdálo se, že se ho zmocňuje jakási dezorientace, která ho nutí chodit pořád dokola a neustále křížit své vlastní kroky. Nymfy, které v noci bavily Alobara, zatímco Kudra se zabavovala s Panem, se na svém mechovém lůžku na druhém břehu tůňky nervózně chichotaly. Jedna z nymf se přebrodila k bohovi a zatahala ho za ocas, jako by otrhávala okvětní plátky; Pan ji hrubě shodil na zem. Nakonec se bůh posadil mezi Kudru a Alobara, s nevěřícným výrazem nasával svůj nový pach a začal mluvit tím nejtlumenčjším hlasem, jaký od něj Alobar kdy slyšel.
„Pravda, vy homéři máte svoje kouzla, bohové to vždycky věděli, dokonce lip, než vy samí, My bohové víme, jak svou moc používat, kdežto většina mužů a žen to neví, což je laké rozdíl mezi námi a vámi. Čmuch čmuch."
„Promiň," přerušil ho Alobar, „ale hlavní rozdíl mezi lidmi a bohy je přece v tom, že bohové jsou nesmrtelní, kdežto lidé ne. Je to snad tím, že my lidé nevíme, jak správně používat své schopnosti?"
Pan si přejel pomačkaným nosem po paži potřísněné pačuli. „Kdysi dávno, když byla země celá temná a plochá a uvnitř ní plál oheň, když hory vyrůstaly do takové výšky, že odstrkovaly měsíc, mohlo si lidstvo vybrat mezi životem a smrtí; někdo je ovšem podvedl, špatně je informoval nebo tak něco, protože si vybralo špatně. Nic víc na tom není."
„Ale co kdyby," ptala se Kudra s významným pohledem na Alobara, „co kdybychom se teď rozhodli, že si zvolíme život?"
„Tak si ho zvolte," vyzval ji Pan.
Kudra si s Alobarem znovu vyměnili pohledy. „Nerozhněváme tím bohy?" zeptala se Kudra.
„Cha cha cha!" Smích z Pana vylétl jako štěkot nějakého oplzlého psa. „Rozhněvat bohy? Bohové, tedy aspoň ti, co ještě zbyli, vám tak leda pogratulují, že vás to konečně napadlo."
„Chceš říct...?"
„Chci říct, že bohové lidi nijak neomezují. Lidé se omezují
saun"
„Takže," ptala se dál Kudra, „jsme stejně hodní nesmrtelnosti jako bohové?"
„Nejste hodní nesmrtelnosti, protože jste byli příliš malicher ní n a duchu, na srdci i na duši Čmuch."
„Ale můžeme s tím něco udélat?" Kudřin hlas byl plný naděje. ,Můžeme rozšířit své duše, rozepnout svého ducha a zvolit si život místo smrti?"
„Čmuch čmuch. Tu možnost máte."
Alobar vzrušeně přikyvoval hlavou a na Kudřině tváři se objevil úsměv, do kterého byste mohli vhodit dopis. Samozřejmě dopis ve stylu jedenáctého století, napsaný na pergamenu, srolovaný do ruličky a ovázaný koženými pásky. Bůh si stále ještě očichával skvrny po pačuli.
„Velký Pane," pravil Alobar s jistou pokorou, „kdysi jsem kraloval zemi, ale teď kraluji sám sobě."
„Nejdražší Pane," oslovila jej Kudra s více než jistou důvěrností (minulé noci spolu ostatně prozkoumali i ta nejzastrčeněj-ší zákoutí sexu), „kdysi jsem splétala provazy, ale teď si splétám vlastní svět."
„Myslím, že z vás mluví svoboda, a ne pýcha," mínil Pan, „a pozvedám svůj vinný měch na vaše zdraví, neboť jste vzácní mezi lidmi. Čmuch." Nastříkal si víno do ošklivých, ale přesto smyslných úst. Do vousů mu skanuly rudé čůrky a zmizely; snad je vypily žíznivé chumáče rouna. „Ale Alobare, nevzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že bohové jsou nesmrtelní jenom tak dlouho, dokud na ně svět věří? Stačí, když se na mne podíváš, abys pochopil, jak upadne Bůh, když se v něj přestane věřit. Nesmrtelnost má své podmínky. Nesmrtelnost má své hranice. A také svoje rizika. Ať ses už od těch svých východních mudrců dověděl cokoli, uděláš dobře, když si zapamatuješ..."
/i67
„Byla by docela příjemná - kdyby pocházela od květiny. Žena by měla páchnout tak jako ty v noci."
„Pcha! Vy mužští ze Západu jste všichni stejní, ať už si říkáte bozi nebo lidé. Prodělali jste se svými nosy spoustu bitev a honů Alobar kdysi parfémy nesnášel, ale když se každý večer vracel ze skladiště a proti své vůli voněl muškátovým oříškem, skořicí a kurkumou, zvykl si, že tělo je lákavější, když se nenechá máčet jenom ve svých sprostých šťávách. Počkej. Zavři na chvíli oči. f enom na minutku. No tak. Věř mi."
Pan neochotně spustil svá opičí víčka, načež ho Kudra zalila takovým množstvím pačuli, že by stačilo rozběsnit celé stádo slonů. Oči se mu rozevřely stejně rychle jako poklopy na vybuchující lodi a začal si očichávat údy, jako by byl sám do sebe šíleně zamilovaný. Zdálo se, že se ho zmocňuje jakási dezorientace, která ho nutí chodit pořád dokola a neustále křížit své vlastní kroky. Nymfy, které v noci bavily Alobara, zatímco Kudra se zabavovala s Panem, se na svém mechovém lůžku na druhém břehu tůňky nervózně chichotaly. Jedna z nymf se přebrodila k bohovi a zatahala ho za ocas, jako by otrhávala okvětní plátky; Pan ji hrubě shodil na zem. Nakonec se bůh posadil mezi Kudru a Alobara, s nevěřícným výrazem nasával svůj nový pach a začal mluvit tím nejtlumenějším hlasem, jaký od něj Alobar kdy slyšel.
„Pravda, vy homéři máte svoje kouzla, bohové to vždycky věděli, dokonce lip, než vy samí. My bohové víme, jak svou moc používat, kdežto většina mužů a žen to neví, což je také rozdíl mezi námi a vámi. Čmuch čmuch."
„Promiň," přerušil ho Alobar, „ale hlavní rozdíl mezi lidmi a bohy je přece v tom, že bohové jsou nesmrtelní, kdežto lidé ne. Je to snad tím, že my lidé nevíme, jak správně používat své schopnosti?"
Pan si přejel pomačkaným nosem po paži potřísněné pačuli. „Kdysi dávno, když byla země celá temná a plochá a uvnitř ní plál oheň, když hory vyrůstaly do takové výšky, že odstrkovaly měsíc, mohlo si lidstvo vybrat mezi životem a smrtí; někdo je ovšem podvedl, špatně je informoval nebo tak něco, protože si vybralo špatně. Nic víc na tom není."
„Ale co kdyby," ptala se Kudra s významným pohledem na Alobara, „co kdybychom se teď rozhodli, že si zvolíme život?"
"66
T
„Tak si ho zvolte," vyzval ji Pan. Kudra si s Alobarem znovu vyměnili pohledy. „Nerozhněváme tím bohy?" zeptala se Kudra.
„Cha cha cha!" Smích z Pana vylétl jako štěkot nějakého oplzlého psa. „Rozhněvat bohy? Bohové, tedy aspoň ti, co ještě zby-\l vám tak leda pogratulují, že vás to konečně napadlo," „Chceš říct...?"
„Chci říct, že bohové lidi nijak neomezují. Lidé se omezují
sánu"
„{"akže," ptala se dál Kudra, „jsme stejné hodní nesmrtelnosti
jako bohové?"
„Nejste hodní nesmrtelnosti, protože jste byli příliš malicher ní na duchu, na srdci i na duši. Čmuch."
„Ale můžeme s tím něco udělat?" Kudřin hlas byl plný naděje. „Můžeme rozšířit své duše, rozepnout svého ducha a zvolit si život místo smrti?"
„Čmuch čmuch. Tu možnost máte."
Alobar vzrušeně přikyvoval hlavou a na Kudřině tváři se objevil úsměv, do kterého byste mohli vhodit dopis. Samozřejmě dopis ve stylu jedenáctého století, napsaný na pergamenu, srolovaný do ruličky a ovázaný koženými pásky. Bůh si stále ještě očichával skvrny po pačuli.
„Velký Pane," pravil Alobar s jistou pokorou, „kdysi jsem kra-lovai zemi, ale teď kraluji sám sobě."
„Nejdražší Pane," oslovila jej Kudra s více než jistou důvěrností íminulé noci spolu ostatně prozkoumali i ta nejzastrčeněj-ší zákoutí sexu), „kdysi jsem splétala provazy, ale teď si splétám vlastní svět."
„Myslím, že z vás mluví svoboda, a ne pýcha," mínil Pan, ,a pozvedám svůj vinný měch na vaše zdraví, neboť jste vzácní mezi lidmi. Čmuch." Nastříkal si víno do ošklivých, ale přesto smyslných úst. Do vousů mu skanuly rudé čůrky a zmizely; snad je vypily žíznivé chumáče rouna. „Ale Alobare, nevzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že bohové jsou nesmrtelní jenom tak dlouho, dokud na ně svět věří? Stačí, když se na mne podíváš, abys pochopil, jak upadne Bůh, když se v něj přestane věřit. Nesmrtelnost má své podmínky. Nesmrtelnost má své hranice. A také svoje rizika. Ať ses už od těch svých východních mudrců dověděl cokoli, uděláš dobře, když si zapamatuješ..."
/i 67
„Ano? Pokračuj," naléhal Alobar.
„Co, Pane? Co si máme zapamatovat?" vyzvídala Kudra.
Bylo to zbytečné. Pan domluvil a nehodlal už pronést ani slovo. Ani si už k sobě nečichl, protože, třebas je to neuvěřitelné jeho původní pach překonal parfém, který jej maskoval; pomalu prohořel mocnou vrstvou pačuli jako slunce, které proniká pur. purovou mlhou, a nyní, po necelé hodině potlačení, začal kozí pach - ta chlorová sloučenina stodoly a ložnice - znovu vřít a zaplňovat jeskyni slizkým oparem, parou k žehlení kohoutích nohavic.
Se zápachem se Panovi vrátila do očí zlomyslnost. Když si odběhl pro flétnu, Kudra s Alobarem se začali spěšně oblékat. „Ceká nás dlouhá cesta," vysvětlovali a s podivnou směsí úlevy a lítosti se rozloučili se svým božským hostitelem.
Ani jeden nepromluvil, dokud nedorazili na pastvinu, kde se zastavili, aby po namáhavém sestupu nabrali dech, S flitry potu přišitými na čele se posadili pod skalní útes a dívali se jeden na druhého, jak je zvykem poutníků - nebo těch, kdo přežili nějakou katastrofu. Kudra si složila ruce nad dělohou, kde se nedávno utopilo několik nadmíru podivných plavců. Z Alobara se vydral povzdech, který měl tvar trychtýře: mohli jste jím prolít celý kvart řep ně šťávy.
„Dlouho na něj nezapomeneme," prohodil Alobar. *
„Nezapomeneme na něj nikdy,"
„Takže nejsi zklamaná?*'
„Myslíš, jestli nejsem zklamaná, že nevypadá víc jako Krišna? Ne, nakonec mě nezklamal." Pokud si Kudra uvědomovala dvoj-, smyslnost svého prohlášení, nedala to nijak najevo. „Jsem zklamaná jedině tím, že nám nechtěl poradit."
„Je to Pan. Nedává žádných rad." Po těchto slovech Kudra s Alobarem nadskočili, protože je pronesl někdo třetí. Hlas, který se ozýval z křoví přímo nad nimi, byl jemný a nezněl nijak výhružně; za chvíli se větve rozestoupily a odhalily ženu, nahou jako prst, Alobar v ní poznal starší nymfu, snad jejích vůdkyni, která s ním mluvila o vážných záležitostech, když se v těchto končinách ocitl naposledy.
^Omlouvám se, paní má a pane můj, že jsem vás sledovala."
^Omluva se přijímá," opáčil Alobar, „i když jsi nás pořádně vylekala. Kudro, rád bych ti představil..."
„Lalo," pravila nymfa, „sestra Echo, jejíž hlas bohužel slyšíte, jak ve velkých prostorech opakuje vaše slova. Lalo. Jen jsem vám chtěla poděkovati, že jste Pana navštívili. Potěšili jste jej v době, kdy má potěšení pramálo."
„Opravdu?" podivila se Kudra. „Podle toho, jak nás na začátku zdravil a jak se s námi nakonec loučil, nemyslím, že by z naší návštěvy měl nějakou zvláštní radost."
„Jestiť Pan," odtušila Lalo poněkud ostře. „Čekalas snad, že se ukloní a políbí ti ruku?"
Kudra se začervenala. Alobar napřáhl ruku, aby pomohl Lalo na rovnou zem. Nymfa už nebyla tak mrštná jako kdysi. „Jak je to s Panem vážné?" zeptal se. „Určitě tomu nepodlehne. Pan je přece v téhle zemi, v jejích skalách, vodopádech, v jejích větrech, lukách a ve všech temných koutech - nemůže odtud nikdy odejít, bude tady pořád, stejně jako země sama."
„Co se toho týče, povím ti dvě věcí," opáčila Lalo. „Za prvé, moudrý homér - odpusť mi ten výraz, pane můj - by si z Panova tvrzení, že bohové potud jen žijí, pokud v ně lidé věří, vyvodil, že lidé určují osud svých bohů. Dokonce by se říci mohlo, že si lidé své bohy sami vytvářejí, stejně jako bohové vytvářejí lidi, protože - jak tomu rozumím já, třebas vzdělaná ni sečtělá nejsem - jde o vzájemnou službu. Bohové a lidé se vzájemně vytvářejí i ničí, ač různými způsoby."
Kudra si hvízdla. „Je něco takového možné? Ano, pokud Pana trápí nedostatek lidské víry, pak to musí být pravda."
„Varuji vás!" vyštěkla Lalo, která v tom okamžiku zněla spíše jako Lítice než jako nymfa. „Váš vliv na božské věci ve vás nikdy nesmí vzbuditi domýšlivosti či arogance. Pakliže jste si bohy vytvořili, učinili jste tak proto, že jste je potřebovali A museli jste je arci potřebovali, když jste se pustili do tak složitého, obtížného a rozsáhlého úkolu. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že Pana více nepotřebují. Vytvořili si nové bohy, toho Ježíše Krista a jeho rádoby otce, a mní, že jim jejich nové výtvory postačován" budou, avšak ráda bych vás ujistila, že Kristus i se svým otcem sebedůle-žitější býti mohou, Pana však nemohou nahraditi. Lidstvo pořád
7169