FJ0B763 Ženy ve francouzsko-kanadské a quebecké literatuře

(podzim 2012)


Charakteristika předmětu

Semestrální výuka se člení do 13 výukových jednotek po 2 hodinách. Cílem výkladu, komentované četby
a rozboru textů je postihnout charakteristické rysy tvorby ženských autorek, a to z ženského
pohledu (specifika filiačních příběhů, otázka autority a autoritativnosti, vize ženskosti,
problematika ženské řeči apod.).



Bibliografie

Louky Bersianik, L’Éguelionne, Montréal, Stanké 1976

Louky Bersianik, Le pique-mique sur l’Acropole, Mobtréal, L’Hexagone 1992

Denise Boucher, Madeleine Gagnon, Retailles, Montréal, TYPO 1988

Nicole Brossard, Lisette Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines à nos
jours, Montréal, Les Éditions du remue-ménage 2003

Lise Gauvin, Langagement. L’écrivain et la langue au Québec, Montréal, Boréal 2000

Petr Kyloušek, Francouzsko-kanadské a quebecké literatury, Brno, Host 2005

Patricia Smart, Écrire dans la maison du père, Montréal, Québec Amérique 1988



Autorky, jejichž díla budou probírána nebo poslouží k seminárním pracím

Marie-Claire Blais, Louky Bersianik, Denise Boucher, Nicole Brossard, Ying Chen, Laure Conan,
Hélène Dorion, Louise Dupré, Anne Hébert, Germaine Guèvremont, Suzanne Jacob, Monique LaRue, Rina
Lasnier, Jovette Marchessault, Madeleine Monette, Monique Proulx, Esther Rochon, Gabrielle Roy,
Lise Tremblay, Élise Turcotte, Yolande Villemaire.

Obsah

I.       Úvod

II.    Význačné spisovatelky období Nové Francie

III.  Autorky 19. století

IV.  Autorky 20. století a autorky současné

V.    Analýza textů Jovette Marchessaultové

VI.  Analýza textů Anne Hébertové

VII.          Analýza textů Gabrielle Royové

VIII.       Analýza textů Riny Lasnierové

IX.  Analýza textů Marie-Claire Blaisové



I.       Úvod

Ženská otázka a feminismus se do popředí zájmu dostávají od 60. let 20. století v osvobozující
atmosféře Klidné revoluce a progresivního liberalizujícího demokratismu zohledňujícího práva
jednotlivce, včetně práva na odlišnost, nekonformnost, jinakost. Souvisí to i s dobovou
subjektivizací a jejími průvodními jevy – erotizací těla, zohledněním sexuality a homosexuality.
V laicizující se quebecké společnosti padají společenská tabu do té doby udržovaná konzervativním
společenským duchem, pro nějž byla určující autoritou katolická církev. Ta zdůrazňovala
nedotknutelnost pevného řádu rodiny, komunity a veřejné mravnosti, ženě vymezovala úlohu matky,
rodičky, manželky podřízené manželovi a ve veřejném životě a v zásadních životních otázkách knězi.
Bylo hříchem bránit Božímu úradku, v němž sexualita měla jediný cíl: rozmnožování lidského rodu.
Kontrolovat počet dětí, bránit se početí (empêcher la création) nebylo dovoleno. Pět a více dětí
v rodině bylo takřka normou.

Rychlost eroze tabuizace naznačuje, že čas uvolnění nazrál již ve dvou  předchozích desetiletích a
že proměny 60.-80. let jsou projevem přetlaku, který se kumuloval vlivem konzervativní vlády
Maurice Duplessise. Od 60. let se otevřeně píše o tématech do té doby smlčovaných či zakrývaných.
Gilbert Couture zachycuje v Lapáku (La Tôle, 1970) sestup do pekla alkoholu a drog, Marie-Claire
Blaisová či Michel Tremblay otevřeně hovoří o homosexualitě či transvestitech. Láska se erotizuje i
u autorů jako Godbout. Básnířka Nicole Brossardová spojuje v próze French Kiss (1974) erotické téma
s topografií Montrealu a hledání lásky umísťuje do městského labyrintu. Na ženskou otázku, ženské
tělo, ženský jazyk se zaměřují autorky jako Nicole Brossardová, Louky Bersianiková, Jovette
Marchessaultová, France Théoretová aj. Hlavní vlna literárního feminismu – écriture féminine –
nadejde ale až od 2. poloviny 70. let.

Kanadský feminismus se ovšem neobjevil rázem s příchodem 60. let. Franko-Kanaďanky jako Marie
Gérinová-Lajoieová (1890-1971) a Thérèse Casgrainová (1896-1981) usilovaly o rovnoprávnost žen již
od přelomu 19. a 20. století. Ženské hnutí mělo své význačné publicistky a prozaičky, jako byla
dcera quebeckého premiéra a komediografa Félixe-Gabriela Marchanda Joséphine Marchandová (provdaná
Dandurandová, 1861-1925) či Gaétane de Montreuil (1867-1951). A také v krásné literatuře měly od
počátku ženy silné zastoupení. Feminismus 60. let profitoval jednak z celkové reformní atmosféry
Klidné revoluce, jednak z podpory feministického hnutí ve Spojených státech, pod jehož vlivem se
radikalizoval.

            Vývoj byl rychlý: založení Fronty za osvobození žen (Front de libération des femmes,
1970) a uveřejnění manifestu a časopisu Již vzhůru, Quebečanky (Québécoises deboutte!, 1972-1974),
vydávání feministických periodik Les Têtes de pioche (1976-1979) a La Vie en rose (1980-1987),
mezinárodní sympozium spisovatelů na téma „Žena a literatura“ (1975) pod patronací revue Liberté,
zvláštní číslo La Barre du Jour (č. 50, 1975) věnované ženské otázce, ženské řeči a literatuře.
Ideové a hodnotové pole rázně vytýčily některé publikace. Louky Bersianiková v Evangelvici
(Euguélionne, 1976) parodovala Evangelia z ženské perspektivy a do pastiše Platónova Symposia -
Pikniku na Akropoli (Le pique-nique sur l’Acropole, 1979) - vložila řízně formulovanou
feministickou doktrinu, nebojácný obraz o ženské sexualitě a výzvu k emancipaci. V předmluvě k
Antologii poezie quebeckých žen od počátku do současnosti Nicole Brossardová a Lisette Girouardová
deklarují: „Opíráme se o marxismus, psychoanalýzu, lesbictví a protestní kulturu, abychom
diskutovaly o prioritách a podstatě feminismu.“[1] Při své levicové intelektuální orientaci se
quebecký a francouzsko-kanadský feminismus vyjímá v dobovém kontextu tím, že odmítá spojovat své
cíle s národní emancipací. Považuje se za nadnárodní, nenacionální hnutí a v kultuře představuje
jeden z mála proudů, kde účinně působí nejen franko-anglo-kanadské spojenectví, ale i silné
kontakty se Spojenými státy. Příkladem může být anglický titul a námět filmu Nicole Brossardové a
Luce Guibeaultové O několika amerických feministkách (Some American Feminists, 1976).

            Tak jako u novoquebecké, migrační literatury vychází síla francouzsko-kanadského
feminismu nikoli z teoretických ideových deklarací, nýbrž z tvorby. Šestý díl Slovníku quebeckých
literárních děl v úvodu zmiňuje, že počet hesel období 1976-1980 patří ze 40% ženským autorkám,
jejichž počet je odhadován na 75. Jsou tu nepatrné odlišnosti žánrové: kupříkladu u uveřejněných
divadelních kusů je tento poměr 31 ku 104.[2] Divadelní scéna se vedle esejů a prózy stala
důležitým prostředkem ztvárnění a prezentování nového myšlení a cítění. Některá představení se
zapsala do kulturní paměti: kolektivní hra Koráb čarodějek (La Nef des sorcières, 1976; Nicole
Brossardová, Luce Guibeaultová, Marthe Blackburnová, France Théoretová, Odette Gagnonová,
Marie-Claire Blaisová, Pol Pelletier), Víly mají žízeň (Les Fées ont soif, 1978) Denise Boucherové
(*1935), Lesbický triptych (Tryptique lesbien, 1980) Jovette Marchessaultové.

            Feministická témata nemusejí vždy dominovat. U řady ženských spisovatelek – Anne
Hébertové, Monique LaRuové, Aude, Madeleine Monettové, Élisabethy Vonarburgové aj. – se ženskost
zpřítomňuje v doprovodných motivech, podbarvuje ladění děl, usměrňuje vidění ztvárňované
skutečnosti. Proto je nutno s vlivem feminismu počítat i tam, kde není deklarován. Militantní
feminismus vrcholí v literatuře v 80. letech a od 90. let postupně odeznívá. Některé autorky –
například Denise Bombardierová (*1941) v eseji Zmatená pohlaví (La Déroute des sexes, 1996)
a v příbězích Naši muži (Nos hommes, 1995) – s kritickým odstupem bilancují feministický
radikalismus. Bombardierová hovoří o ženské frustraci ze samoty, o nutnosti chránit zastrašené muže
a pomoci jim, aby znovu nalezli ztracené sebevědomí. Potvrzuje tím apel Denise Boucherové a
Madeleine Gagnonové (*1938) z pozoruhodného eseje Postřižiny (Retatilles, 1977), v němž jsou
zhodnoceny zkušenosti z diskusí uvnitř ženského hnutí z prvního období: společnost nelze proměnit
jen protestem a ženským radikalismem. Je třeba ke spolupráci získat muže dobré vůle. Kanadský
feminismus se pohybuje mezi dvěma póly – radikální kritikou a výzvou ke vstřícnosti.

II.    Význačné spisovatelky období Nové Francie


Marie Guyardová (Guyartová), řečená Marie od Vtělení (Marie de l’Incarnation, 1599-1672)

            Tato uršulinka, prodchnutá barokní zbožností, ale také výtečná organizátorka nadaná
přirozenou autoritou, je důležitou postavou kolonizačního období Nové Francie. Ve
francouzském Toursu, kde se narodila, provdala v 17 a ovdověla v 19 letech, pracovala u svého
švagra, lodního dopravce, aby zajistila živobytí pro svého syna Clauda Martina. Duchovní aspirace
ovšem byly silnější. Roku 1631 svěřuje dvanáctiletého syna do výchovy nejprve sestře a švagrovi,
později pak benediktinům a vstupuje do řádu uršulinek. Roku 1639 získává peněžní podporu pro
misijní činnosti v Nové Francii a spolu s Marie Madeleine de la Peltrie a sestrou Cécile de
Sainte-Croix pak v Quebeku zakládá klášter uršulinek. Ten se stane významným vzdělávacím
a výchovným centrem dívek v Nové Francii. Se synem Claudem, který vstoupil do benediktinského řádu,
si pravidelně dopisuje.

            Právě syn Claude Martin je spoluautorem a editorem díla Marie od Vtělení. Za podklad k
Životu ctihodné matky Marie od Vtělení (La vie de la vénérable mère Marie de l’Incarnation, 1677)
mu posloužily dvě matčiny Zprávy (Relations). Tu první sepsala v klášteře uršulinek ve francouzském
Tours na žádost otce de la Haye (1633). Z původního zpytování svědomí a soupisu duchovních strastí
vypustil jezuitský zpovědník části týkající se hříchů a text nedlouho před svou smrtí předal
uršulinkám v Saint-Denis-en-France. Druhá část vznikla již v Quebeku na žádost jezuity otce
Lalemanta (1653-1654) a odtud byl dvousetstránkový rukopis převezen do Francie, stejně jako Dodatek
(Supplément) o dva roky později. Kromě Života zredigoval Claude Martin několik svazků Dopisů
ctihodné matky Marie od Vtělení (Lettres de la vénérable mère Marie de l’Incarnation, 1681) a další
matčiny spisy:  Duchovní cvičení (Retraites, 1682) a Školu svatosti (École sainte, 1684).

            Marie od Vtělení se stala námětem celé řady hagiografických spisů, z nichž vynikají
práce jezuity Françoise-Xaviera de Charlevoix Život matky Marie od Vtělení, vzdělavatelky a první
představené řádu uršulinek v Nové Francii (La Vie de la Mère Marie de l’Incarnation, institutrice
et première Supérieure des Ursulines de la Nouvelle-France, 1724) a spis hisrtorika
Henriho-Raymonda Casgraina Příběh matky Marie od Vtělení, první matky představené řádu uršulinek
v Nové Francii (Histoire de la mère Marie de l’Incarnation, première supérieure des ursulines de la
Nouvelle-France, 1864). Marie od Vtělení byla beatifikována roku 1980.


Marguerite Bourgeoysová (1620-1700), Marie Morinová (1649-1730), Marie-Andrée Regnardová
Duplessiová (1697-1760)

Závažnost barokní spirituality a mysticismu dokreslují rovněž memoáry Marguerity Bourgeoysové,
zakladatelky kongregace Panny Marie v Montrealu, která se podobně jako quebecké uršulinky věnovala
výuce dívek.

Mezi důležitá a dnes i literárně oceňovaná díla je třeba zařadit dějiny dvou předních církevních
institucí, sepsané řádovými sestrami. Jsou to Anály montrealského špitálu (Annales de l’Hôtel-Dieu
de Montréal) sestry Marie Morinové a Dějiny quebeckého špitálu (Histoire de l’Hôtel-Dieu de Québec)
sester Jeanny-Françoise Jucherauové de La Ferté (1650-1723) a Marie-Andrée Regnardové Duplessisové.
Zajímavost těchto děl nevyplývá z jejich apologetického a mravně naučného zaměření, jako spíš
z vnitrokanadského pohledu všech tří autorek na veškeré dění. Marie Morinová i Jeanne-Françoise
Juchereauová de la Ferté se narodily v Quebeku a Pařížanka Marie-Andrée Regnardová Duplessisová
v Nové Francii žila od svých patnácti let. Obě díla vznikají zhruba v téže době – 1697-1725
v prvním případě a 1718-1721 ve druhém. Zejména montrealské Anály sugestivně zachycují průkopnické
období města zasvěceného Panně Marii, kam po roce 1663 s příchodem vojenské posádky, obchodníků a
dalších osadníků pronikají - k lítosti pisatelky – neřest a hřích. Sugestivní portréty pana de
Maisonneuve, Jeanny Manceové, Marguerity Bourgeoysové vstoupily do dějinné obrazotvornosti a
posloužily pozdějším autorům historických románů. Zatímco Dějiny quebeckého špitálu mohly oslovit
francouzské publikum již v 18. století (uveřejněny 1751), montrealské Anály budou vydány až roku
1921. Obě díla však byla od počátku známa kanadské veřejnosti a byla součástí kulturního života
kolonie.

III.  Autorky 19. století


Laure Conanová, vlastním jménem Marie-Louise-Félicité Angersová (9.1. 1845 La Malbaie – 6.6. 1924
Quebec)

            Do literárního povědomí se zapsala psychologickým románem s autobiografickými prvky
Angéline de Montbrun (časopisecky 1881, knižně 1884). Její životní dráha rovněž ilustruje jednu
z cest k emancipaci ženy spisovatelky ve společenském kontextu doby. Pocházela z nebohaté venkovské
rodiny a vyšší vzdělání, které získala v klášterní škole quebeckých uršulinek (1858-1862),
doplňovala četbou francouzských klasiků (Bossuet, La Bruyère, Fénelon), evropských romantiků
(Chateubriand, Sainte-Beuve, Silvio Pellico) a kanadských autorů (Fr.-X. Garneau, Ferland, Marie od
Vtělení, Misijní zprávy). Při své samostatné spisovatelské kariéře se Laure Conanová opírala o
dobré vztahy s představenými kláštera Nejsvětější krve Páně v Saint-Hyacinthu, kde občas pobývala a
jehož časopis La Voix du Précieux Sang řídila. Vedle toho spolupracovala s řadou periodik (L’Action
française, Le Monde illustré, La Revue canadienne aj.), psala romány. Důležitou oporu jí poskytl
literární kritik Henri-Raymond Casgrain. Ten ji také svou radou orientoval k historickému románu.

Událostí, která se zdá být určujícím motivem jejího díla, je nenaplněný, či spíše odmítnutý cit k
zeměměřiči Pierru-Alexisovi Tremblayovi (1862-1868). Tento vztah spisovatelka rozmanitě promítla do
mnoha postav, obohatila instrospekcí a reflexí. Ústředním bodem je tu boj mezi vášní a čistotou,
která se ztotožňuje s čistotou víry. Tato poloha katolického puritanismu - který bývá v kanadském
kontextu neprávem spojován s jansenismem, ač je spíš obdobou puritanismu anglosaského - je doplněna
ambivalentním vztahem hrdinek k otcovské autoritě. Za odmítnutím manželství se tají - spíše než
incest - sebestředný narcisismus. Ať už jsou dějově sebebanálnější, prózy Laury Conanové tím
nabývají psychologickou hloubku a složitou významovou mnohoznačností symbolických obrazů (moře,
zahrada, květiny, labuť) neustále přitahují literární kritiku.

            Své životní téma ztvárnila Laure Conanová nejprve v časopisecky uveřejněné novele Pravá
láska (Un amour vrai, 1878-1879, knižně 1975). Nezavršený milostný vztah mezi katoličkou Thérèsou
Raynolovou a skotským protestantem Francisem Douglasem z této prvotiny je pak obměněn a obohacen v
románě Angéline de Montbrun, který kombinuje epistolární formu v první části s deníkem v části
druhé. Angéline žije na venkově se svým autoritativním otcem a klid domova naruší příchod
sourozenců Miny a Maurice Darvillových: chystá se otcův sňatek s Minou a také Maurice požádá o
Angélininu ruku. Obrat nastane, když je otec na lovu smrtelně zraněn a umírá. Nedlouho nato si i
Angéline pádem přivodí znetvoření v obličeji (v první verzi románu je to způsobeno nemocí), a než
by přijala Mauriceovu útrpnost a lásku z povinnosti, odmítá manželství. Jak Maurice chápe, nejedná
se jen o sebeobětování: ze scény u jezírka, kde se Angéline extaticky ponoří do kontemplace krásné
labutě, vysvítá, že podvědomá touha po čistotě, sebestřednosti a absolutnu krásy budou v jejich
vztahu nepřekonatelnou překážkou. Zvolené narativní postupy umožňují v konfrontaci vypravěčských
perspektiv (dopisy, deník, vypravěč ve 3. osobě) nahlédnout do složitosti psychologické motivace
postav.

            Konflikt vášně a čistoty ztvární Laure Conanová v řadě prací z posledních let života:
v novelách Marná víra (La Vaine Foi, 1921) a Bezejmenné utrpení (L’Obscure souffrance, 1919), kde
hlavní hrdinka zaznamenává do deníku své pocity ze soužití s otcem alkoholikem, a také v románě
Nesmrtelná míza (La Sève immortelle, 1925).

            Citové drama je také součástí historických románů. Právě psychologickou motivací dává
Laure Conanová tomuto žánru nový rozměr. Ba lze říci, že v těchto románech nachází jen jinou cestu,
jak vyjádřit své vnitřní pocity. Ne náhodou si náměty vybírala ze 17. století, neboť tak mohla
motivy nenaplněné touhy, sebeobětování, vášně a čistoty vsadit do náboženské atmosféry doby.
Angéline a Maurice se převtělují, ovšem s převrácenými znaménky, do jezuitského misionáře Charlese
Garniera a Gisèle Méliandové v románě V díle a zkoušce (À l’oeuvre et à l’épreuve, 1891), do
Lamberta Closse a Élizabethy Moyenové v Zapomenutém (L’Oublié, 1900, cena Francouzské akademie). A
podobná motivace provází další historické hrdiny z románů Jeanne Le Berová (Jeanne le Ber, 1910),
Louis Hébert, první kanadský osadník (Louis Hébert, premier colon du Canada, 1912), Philippe
Gaultier de Comporté, první pán z La Malbaie (Philippe Gaultier de Comporté, premier seigneur de la
Malbaie, 1917).

IV. Autorky 20. století a autorky současné


Marie-Marguerite-Claire-Louise-Anne Langová Hébertová (1.8. 1916 Sainte-Catherine-de-Fossambault –
22.1. 2000 Montreal)

            Její básnické, dramatické a prozaické dílo lze jen obtížně shrnout a ještě obtížněji
zařadit. S poetikou La Relève ji spojují počátky – 40. a 50. léta, kdy v její tvorbě převládá
poezie. Od 50. let se pak již mnohem více věnuje próze a právě romány jsou to, co z jejího díla
nejvíce upoutá. Avšak to nejcennější v jejích románech – bohatý, vnitřně konfliktní, krutý svět
jejích postav a prudká životní síla, která je pudí – to je uloženo již v její poezii.

            Vyrostla v rodině kultivovaného intelektuála, literárního kritika Maurice Langa Héberta
(1888-1960), který jí předal rozhodně více vědomostí než středoškolská studia. Aniž by byla členkou
redakce, připojuje se od počátku k La Relève, přispívá, od roku 1939 i básněmi. Objevuje Maritaina,
Claudela, Baudelaira, Rimbauda a Verlaina, obdivuje se Superviellovi, Charovi a Éluardovi.
Spolupracuje s rozhlasem a televizí (1950-1954), je redaktorkou Národního úřadu pro kinematografii
(1953-1954). Využívá pak stipendií Kanadské královské akademie (1954) a Kanadské rady pro umění
(1961) ke studijním pobytům ve Francii, kde se usazuje (1970), a do Kanady jen zajíždí. Trvale se
do rodné země vrací až roku 1997. Literatura, jíž se od konce 50. let věnuje bezvýhradně, jí
přinesla četné literární ceny a dva čestné doktoráty – Torontské univerzity (1969) a Quebecké
univerzity v Montrealu (1979).

            Vydala tři básnické sbírky – Sny v rovnováze (Les Songes en équilibre, 1942), Hrobku
králů (Le Tombeau des rois, 1953) a Tajemství slova (Mystère de la parole, 1960 – zahrnuto spolu
s Hrobkou králů pod titul Básně – Poèmes). Střídmý výraz a volný verš jsou zaměřeny nejen
k noetické exploraci světa, ale především vlastního nitra. Je to iniciační hledání sebe sama, či
spíše jungovský ponor do odvrácené strany sebe sama, ponor do nevědomí prostřednictvím obrazů.
Dichotomie světla a tmy, sestupu a vzestupu se stupňuje od 44 básní první sbírky a vrcholí v 27
básních druhého souboru:


„Noc

Ticho noci

Mě obklopuje

Jako mocné podmořské proudy.


Spočívám na dně němé, zakalené vody.

Slyším své srdce

Jak se zažíná a zhasíná

Jako maják.“

(„Noc“)



„Mám své srdce v hrsti

Jako slepého sokola.


Se zamlklým ptákem vpleteným do prstů

Jak lampa zbobtnalá vínem a krví

Sestupuji

Ke hrobkám králů

Udivená

Sotva zrozená.“

(„Hrobka králů“)


Niterné bohatství je pak vyneseno na povrch, vpleteno do nově objevovaného světa v claudelovských
biblických versetech 15 básní Tajemství slova:


„Ticho, nic se nepohne, nic nepromluví, slovo nachází základ, pozvedá nám srdce, uchopí svět
v jediném gestu bouře, přilepí nás ke svému jitru jako slupku k plodu


Veškerá živoucí země, les po pravici, hluboké město po levici, v samém středu slova kráčíme vpřed
na špici světa“ („Tajemství slova“)[3]


Do prózy vstoupila Anne Hébertová souborem pěti novel Bystřina (Le Torrent, 1950). V eponymním
příběhu je prudký vodní proud symbolem citové síly spoutané rigoristickým náboženským citem, která
tím spíše propuká v násilném činu. Claudine vykupuje svůj hřích a hanbu tím, že syna Françoise určí
kněžskému povolání, odsuzujíc ho k internátnímu životu, bez něhy a krásy, po níž on touží. Když pak
odmítne stát se knězem a matka ho udeří tak, že ohluchne, veškeré zlo se mu promění v hukot
padající vody uvnitř hlavy. Nenávist promění ve zločin, když proti matce využije zdivočeného koně.
Napětí zla, vnitřní zuřivost nakonec nechá splynout – v sebevraždě - se zuřivostí padající,
očišťující vody. Dramatičnost příběhu je zdůrazněna vnitřním monologem postavy a mocnou
hébertovskou obrazností, která mění konkrétní, rozmanitý svět v archetypální symboly skrytých sil
odvrácené strany duše. Bystřina byla v kontextu doby interpretována jako kritika svatouškovského
konformismu Duplessiovy éry, avšak její význam je nadčasový. Silnou obrazotvorností promítnutou do
přírodních živlů a do živlu, jímž je člověk sám, se Anne Hébertová shoduje s jiným autorem generace
La Relève, prozaikem Yvesem Thériaultem.

Konflikt touhy žít a dusivého konformismu pak řeší psychologický román troskotajícího manželství
Dřevěné pokoje (Les Chambres de bois, 1958). V jižním slunci Catherine znovu nalézá plnost
tělesnosti, a aby nezhynula, opouští manžela, odchází s jiným mužem. Síla ženských postav, drama
jejich touhy, která stojí nad vší morálkou, protože je projevem elementární niterné síly života –
to je znakem i dvou patrně nejlepších Hébertiných románů – Kamourasky (Kamouraska, 1970; film
Clauda Jutry, 1973) a Dětí sabatu (Les Enfants du sabbat, 1975). U smrtelného lože druhého manžela
si vzorná měšťka Élisabeth d’Aulnières promítá, v polobdění, své první manželství s pijákem a
hrubiánem, pánem panství Kamouraska, k jehož zavraždění navedla nejprve svou služku a potom
milence. Zločin je vykonán a odhalen a Élisabeth, aby unikla trestu, nasazuje svou hlavní zbraň –
krásu. Do síly obrazů se promítá lidská pudovost. Élisabeth je přírodní síla stojící mimo mravnost,
tak jako ústřední postava Dětí sabatu Julie, odloučená od bratra Josepha, kterého miluje. Oba jsou
dětmi čarodějky a satana. Z quebeckého kláštera, kam vstoupila, aby svým klášterním slibem
ochránila bratra, se novicka Julie pokouší spojit se s Josephem bojujícím v Evropě. Jeho manželství
považuje za zradu, proto mocí magie zabíjí nejprve sokyni Angličanku a potom bratra. Síly zla, zla
obecného, individuálního i dějinného, koncentruje Hébertina metafyzická obrazotvornost do kláštera,
který se mění v rejdiště čarodějnic, dokud dítě sabatu neuprchne. K magii a zlu prolínajícímu
láskou se vrací v románě Heloisa (Héloïse, 1980), otázku zla – znásilnění a vraždu dvou dívek v
rybářské vesnici – staví i Střemhlaví terejové (Les Fous de Bassan, 1982). Dramatická, archetypální
imaginace je znakem dalších románů: První zahrada (Le Premier jardin, 1988), Dítě plné snů
(L’Enfant chargé de songes, 1992), Světelný šat (Un habit de lumière, 1999).

            Hra Přizváni k přelíčení (Les invités au procès, poème dramatique, 1952) dramatizuje ve
fantastické fabuli, určené k rozhlasovému vysílání, konflikt temných sil ovládajících osudy rodiny
Salinů. V realistické podobě, promítnuto do atmosféry francouzského maloměsta, se toto téma
objevuje v detektivní zápletce hry Vražda v obchodě se střižním zbožím (La mercière assassinée,
1958). Symbolika přírodních a životních sil se propojuje v rodinném dramatu Divoký čas (Le Temps
sauvage, 1967), jehož knižní vydání zahrnuje i dvě předchozí díla. Do pohádkové a legendární
atmosféry jsou travestovány historické příběhy her Klec a Panenský ostrov (La Cage suivi de L’Île
de la Demoiselle, 1990).



Rina Lasnierová (6.8. 1915 Saint-Grégoire-d’Iberville – 9.5. 1997 Saint-Jean-sur-Richelieu)

            Ke skupině La Relève lze tuto básnířku a dramatičku přiřadit nikoli pro její spolupráci
s literárním měsíčníkem, ale pro modernost básnického výrazu. K Hectorovi de Saint-Denys Garneauovi
a Anne Hébertové ji pojí rovněž křesťanská spiritualita – ta u ní ovšem zcela dominuje.

            Pochází z moderní obchodnické rodiny. Otec byl prodejcem automobilů. Po středoškolských
studiích v Kanadě a Anglii se zapsala na Montrealskou univerzitu, kde promovala z francouzské a
anglické literatury (1931, 1932) a knihovnictví (1940). Pracovala nejprve jako sekretářka,
knihovnice, reklamní agentka, později jako novinářka regionálního týdeníku Le Richelieu. Tvořila v
ústraní maloměsta, mimo ruch velkých kulturních center. Přesto si svou duchovní poezií vydobyla
uznání a vedle řady literárních cen jí byl udělen čestný doktorát Montrealské univerzity (1977).
Byla zakládající členkou Francouzsko-kanadské akademie a členkou Kanadské královské akademie.

            Do literatury vstupuje jako dramatička náboženskou hrou zpracovávající příběh irokézské
mučednice Kateri Tekakouithy (či Tekakwithy) Indiánská slavnost (Féerie indienne, 1939). Následují
další liturgická dramata, většinou inspirovaná autory 17. století, jako byl v případě Indiánské
slavnosti jezuita Claude Chauchetière nebo to byly pro Zasnoubení Anny de Nouë (Les Fiançailles
d’Anne de Nouë, 1943, publikováno 1961) Misijní zprávy jezuitů. Do 17. století je situován děj Hry
o cestovatelce (Le Jeu de la voyagère, 1941) o konfliktu mezi Margueritou Bourgeoysovou a biskupem
de Saint-Vallier a volně se sem řadí i féerie Panna Maria, dárkyně chleba (Notre-Dame-du-pain,
1947), kterou napsala pro mariánské slavnosti v Ottawě.

            Nejvýznamnější je bezpochyby básnická tvorba. Vyniká silnou představivostí, tělesností
a konkrétností. Básnířčina pouť za smyslem žití je plná napětí. Rina Lasnierová kombinuje
rozvolněnou pravidelnou versifikaci, volný verš, biblický verš a prózu. Upoutala již první sbírka
Obrazy a prózy (Images et proses), kde se propracovává k závěrečným dramatickým obrazům:


„znám svou žízeň, vítr nemůže znásilnit mé prchavé srdce a odvrátit mě od mé zoufalé cesty;

běžím se dovědět, zda hloubka moře po mě touží, jako já toužím po ní“

(„Netrpělivost“).[4]


            Následují Kanadské madony (Madones canadiennes, 1944) a Píseň o cestě vzhůru (Le Chant
de la Montée, 1947), jejíž 15 zpěvů se inspiruje láskou Jákoba a Ráchel:


„Nyní, když tvůj polibek, ó Nejmilejší, probudil tajnou vodu lásky dlouho spící na kameni ticha,
nyní, když tato horoucí voda, po kapkách nahromaděná v měchu země, se spojila v nezadržitelný
pramen.

Nech ji vytrysknout!

bělostný a zvučný sloup mezi stěnami sblížených nebes.“

(„Polibek“)[5]


            Po Zastávkách (Escales, 1950) a Přítomné nepřítomnosti (Présence de l’absence, 1957)
uveřejňuje Rina Lasnierová prózy Zrcadla (Miroirs, 1960), kde je vedle reflexí lyrický oddíl Paměť
bez dní (Mémoire sans jours). Intenzita citu a sestup do vlastních hlubin připomínají Grandboisovu
archetypální obraznost. Lasnierin ponor do „zlomoře“ („la malemer“) je ponor k pramenům básnického
slova:


„Sestoupím až pod hladinu zlomoře, kde noc se dotýká noci – až do tavícího kotle, kde moře samo
tvoří své hoře,

pod onu noc zapomnění zlomoře, které si už nevzpomíná na objetí země

ani na objetí světla, když se vody rodily v ohebném chaosu vzduchu,

když Bůh je pokrýval klenbou obou dlaní[…].“

(„Zlomoře“);


 „Tak jako milenka usnuvší v horoucím zajetí – nehybná v němém šarlatu milence,

unikavá a noční u základu touhy – ztemnělá spánkem a přestrojená v nevinnost

s vlasy rozhozenými k důvěrnosti – jak chaluhy snu v naslouchavém moři,

žena všudypřítomná ve smyšlenkách těla – žena unikavá ve smyšlenkách smrti,

a milenec uvězněn v úzké brázdě dechu – daleko od mužného užití hvězd běžících po troskách ohně


[…] uslyšíš ji hloubit své nehybné hvězdy […]

plačku bezejmenného trápení […]

zpěvačku dosud nejistou […]

kvas slova v živých bublinách – bílé růže šírého oceánu pro slepou královnu.“

(„Nejasné zrození básně“).[6]


            Rina Lasnierová uveřejnila další sbírky: Náhrobky a Čtyřverší pro všední den (Les
Gisants suivis des Quatrains quotidiens, 1963), Bílý strom (L’Arbre blanc, 1966), Neviditelno
(L’Invisible, 1969), Síň snů (Salle des rêves, 1971), Opice (Les Singes, 1976), Ztracený zpěv
(Chant perdu, 1983). Od 70. let přistupuje k souborným antologiím již vydaných básní, např.
Obětováno ohni (La Part du feu, 1970) aj. K poezii se druží polonarativní polomeditativní eseje Sen
čtvrtého dne (Le Rêve du quart jour, 1973), evokující čtvrtý den Stvoření – ryb a ptáků, slunce a
měsíce, a Žebřík andělů (L’Échelle des anges, 1975), jenž je poetickou interpretací dějin. Poezie a
eseje Riny Lasnierové oživují do moderní podoby barokizující prvky francouzsko-kanadské kultury.



Marianne-Germaine Guèvremontová, rozená Grignonová (16.4. 1893 Saint-Jérôme – 21.8. 1968 Montreal)

Byla sestřenicí Clauda-Henriho Grignona a podobně jako on se věnovala žurnalistice. Absolvovala
klášterní školy sester Svatého Kříže v Sainte-Scholastique a sester svaté Anny v Saint-Jérôme a
Lachine. Studiu angličtiny a hře na klavír se věnovala v Loretto Abbey v Torontu, než se provdala
(1916). Žurnalistice se věnuje od roku 1926, přispívajíc do montrealského The Gazette, do Courrier
de Sorel – časopisu městečka, kde tehdy bydlela, do Paysana, měsíčníku založeného Françoise
Gaudetovou-Smetovou. Na její popud rediguje volně propojené venkovské příběhy na pokračování, jež
měly být pokud možno situovány do téhož místa, s týmiž postavami. Vzniká série povídek doplněná
v průběhu dalších vydání na osmnáct – Uprostřed země (En pleine terre, 1942). To je zárodek
lokalizace i postav budoucí románové trilogie: je zde rozvržení prostoru do kontrastu mezi
statickou krajinou a plynoucím tokem řeky, je tu i rodina se symbolickým příjmením Beauchemin
(„krásná cesta“).

Úspěch přináší první díl rodinné ságy Beaucheminů Příchozí (Le Survenant, 1945). Symbolickou
topografii tu autorka doplňuje ústřední postavou tuláka, který se dá najmout u Beaucheminů na
sezónní práce. Rázem se realistický příběh zdvojuje a k realistické fabuli selských konfliktů o
pozemky a k rodinným sporům o grunt přistupuje symbolika zakotvená v americkém kulturotvorném
rozporu mezi selským usedlictvím a dobrodružstvím divočiny, řádem a svobodou, civilizací a
přírodou. Proti mýtu země je postaven mýtus divočiny, ono stálé pokušení Franko-Kanaďanů.
Guèvremontová zde navazuje na nit Lacombovy Otcovské půdy, na Jeana Rivarda Gérina-Lajoie, na
postavy Hémonovy Marie Chapdelainové, na Savarda. Divočinou tu už ovšem není les a sever, ale vše,
co přesahuje omezený obzor selské ekumeny. Je to širý svět – moře, oceány, lesy, ale taky džungle
města. Konflikt proniká rodinou Beaucheminů – vždyť dle jména to nejsou než usedlí cestovatelé,
bývalí dobrodruzi. Pokušení je v nich. Starý Didace Beauchemin má Příchozího raději než vlastního
syna. Postupně vyzvídá jeho tajemství – plavil se na lodi, zná svět, je zručný řemeslník, silák,
rváč. Nakonec Příchozího přijímá komunita, chce ho vstřebat, oženit ho, usadit. Když Příchozí
zmizí, zanechá po sobě zjitřenou ránu. Starý řád už neplatí, rodina Beaucheminů se rozkládá. Stařec
Didace už nepřijímá úlohu rezignovaného vdovce, který má statek předat synovi. Přivádí do domu
novou hospodyni - „Acaďanku“, hřmotnou vdovu po námořníkovi. Tak začíná následující díl Marie
Didace (1947), nazvaný po Didaceově vnučce. Acaďanka, světoběžnice, je ten další cizinec na gruntě.
Syn, který už nenachází své místo na statku, přijme práci v montrealské přístavu a nešťastně hyne.
Dítě, které se mu narodí, není sedmý Beauchemin, ale děvče, se kterým si starý Didace rozumí
a přijme ji za dědičku. Děj se odehrává mezi roky 1910 a 1917. Fotografie hrdinného vojáka
v novinách nápadně připomíná Příchozího. Z třetího dílu Olovo v křídle (Du plomb dans l’aile,^
1959) stihla vydat autorka jen první kapitolu. Dvacetiletá Marie Didace, sirotek, opouští tetu,
která ji vychovala, a v Sorelu si hledá práci. Na chodníku sedí a leží nezaměstnaní, je krize.

Tak jako předchozí romány rodné hroudy stala se i nedokončená trilogie Germaine Guèvremontové
referenčním dílem francouzsko-kanadské literatury.



Marie-Rose-Emma-Gabrielle Royová (22.3. 1909 Saint-Boniface – 13.7. 1983 Quebec)

            Je potomek quebeckých přistěhovalců, kteří osídlili manitobské prérie, a byť je její
jméno takřka automaticky ztotožňováno se sociálním románem z městského prostředí – Štěstí
z výprodeje (Bonheur d’occasion, 1945), je jen málo autorů, kteří tak sugestivně ztvárnili pocity
lidí obývajících nekonečné prérie, zasněžené roviny tundry, břehy nedohledných jezerních ploch.
Narodila se v Manitobě v početné rodině úředníka pověřeného péčí o přistěhovalce. Vystudovala
učitelský ústav v Saint-Boniface a Winnipegu a jako učitelka pak působila na manitobských školách.
Přitahovala ji literatura a divadlo. Divadelnímu umění zasvětila studijní pobyt v Anglii a Francii
(1937-1939), literatuře zato patřil celý další život. Po návratu se usadila v Montrealu, kde se
živila jako novinářka na volné noze, přispívajíc reportážemi, články a povídkami do řady časopisů:
Le Jour, Le Canada, La Revue moderne, Magazine Maclean aj. Vdá se (1947), avšak manželovo jméno –
Marcel Carbotte – užívala jen jako příležitostný pseudonym. Za literární úspěchy získala prestižní
ceny – Fémina (1947), Duvernayovu cenu (1956), cenu Generálního guvernéra (1955, 1957, 1977),
Davidovu (1971) a Molsonovu cenu (1978).

            Se Štěstím z výprodeje se francouzsko-kanadské publikum ztotožnilo rázem podobně jako
s romány Grignonovými, Savardovými či Ringuetovými. Jakoby očekáváním doby nazrála sama díla.
V případě Royové se ovšem jedná o počin novátorský, mimo zavedenou tradici venkovského románu, a
umělecky překonávající předchozí Bessettovy a Harveyovy městské prózy, které se soustřeďují pouze
na měšťanskou vrstvu a opomíjejí proletářské prostředí. Tak jako zmíněné venkovské romány i Štěstí
z výprodeje bude zfilmováno (1983, režisér Claude Fournier). Děj se odehrává v Montrealu od února
do května 1940. V Evropě vypukla válka, Kanada zbrojí. Prostor děje je realisticky ztvárněn
a zároveň symbolicky rozčleněn vertikálně na chudinskou, dělnickou čtvrť Saint-Henri dole poblíž
přístavu a čtvrť boháčů Westmount na Královské hoře - Mont Royal. Oddělují je (a spojují) - tak
jako příčky žebříku - souběžné ulice s obchody, bankami a kiny – tu elegantní, tu chudé – dle
umístění. Mimo město je tu prostor úniku – venkov, kam se rodina Lacassova vydá na výlet, aby mezi
matčiným příbuzenstvem pookřála v ráji jejího dětství. Ale narazí jen na nedůvěru, pohrdání a zpět
se vrací ještě chudší, protože vypůjčený podnikový náklaďák se porouchá.

Prostorová vertikála určuje společenský pohyb: touhu proletářů vyšvihnout se, uspět v lepší čtvrti;
ale také obavy, neklid a úsilí elit pochopit ty dole, sblížit se. Jádro děje se soustřeďuje kolem
tří stendhalovských postav – nadaného sirotka-proletáře Jeana Lévesqua, jeho idealistického přítele
z lepší rodiny Emmanuela Létourneaua a servírky Florentiny Lacassové. Hledají štěstí, úspěch.
Florentine se chce vymanit z dusivého prostředí početné proletářské rodiny. Vsadí na Jeana
Lévesqua, ale když otěhotní a Jean se nehodlá ženit, cynicky vláká do manželství Emmanuela.
Přetvářce a manipulaci s druhými se naučila od Jeana, který ví, že doba mu nabízí šanci a tu že
nesmí promarnit. Je válka. Hloupí idealisté odcházejí do armády bojovat za humanistické ideály, ale
zbrojní průmysl potřebuje schopné odborníky v Kanadě – touto cestou se dere vzhůru a není pochyb,
že uspěje. Zato kolem sebe vytváří citovou poušť. Tou – ve svém okolí - trpí Emmanuel. Těžce nese
omezený obzor své bohaté kasty, touží se otevřít a idealisticky se přimyká k velkým ideálům. Proto
je i mezi dobrovolníky odjíždějícími na evropské bojiště. Své štěstí hledá proletářská rodina
Lacassova, která se navzdory úsilí obětavé matky rozpadá. A neschopný otec Lacasse se nakonec nechá
najmout do armády, protože to je jediný způsob, jak rodinu uživit. Do armády odchází i jeho
znechucený syn a většina Jeanových kamarádů, protože nevidí jiné východisko z krize a bídy. Všichni
hledají štěstí. Jenže místo skutečného štěstí jsou tu jen štěstí náhradní, příležitostná – štěstí
z neštěstí druhých.

            Štěstí z výprodeje je velký sociální román. Nabízí průřez všemi společenskými vrstvami,
domácí děj propojuje s děním světovým. Tato propojenost je ovšem zcela kanadocentrická. Je to
Kanada spojená se světem, ale přitom usazená ve svém středu, kam svět doléhá ozvěnami událostí. I
tato nová sebestřednost – překonávající dichotomii regionalismu a exotismu – přispěla k úspěchu
románu, který jen v anglickém překladu dosáhl při prvním vydání 750.000 výtisků (Londýn 1948).

            Do montrealského prostředí je zasazen psychologický román o bankovním úředníkovi
Alexandre Chenevert (1954). Prožívá krizi, vyčítá si, že nepřímo zavinil matčinu smrt, nedokáže si
porozumět ani s kolegy, ani s vlastní dcerou. Z tísně se vymaní jen za pobytu v přírodě – u
Zeleného jezera, ale návrat do velkoměsta je již cestou ke smrti.

            Autorčin vývoj se od 50. let ubíral podvojnou a přitom dvojjedinou cestou. V tematice
se stále více zaměřuje na svět, který poznala a znala – prostor prérií, tunder, přírody, a na svůj
vlastní svět. Zesilují - přetvořeny do různých postav a typů vypravěčů - prvky autobiografické,
vystupují postavy matky, babičky, otce, sourozenců a lidí známých z dětství a pozdějších setkání.
Po tvarové stránce se její prózy rozvolňují od kompaktní románové narace k formě propojených novel
s využitím techniky motivické variace a progrese.

            K románu Malá vodní slípka (La Petite Poule d’eau, 1950) čerpala námět z vlastního
učitelského působení v Manitobě a z prázdninového pobytu u jedné ze svých sestřenic obdařené
početnou rodinou. Protagonistka Luzina Toussignantová bydlí s manželem na ostrově uprostřed
divočiny. Chce své početné rodině zajistit vzdělání, donutí manžela, aby postavil vedle domu školu,
a manitobskou vládu, aby poslala učitele. Námětem románu je touha po štěstí, po úniku, a
nevyhnutelná samota. Luzininou jedinou cestou do světa je každoroční putování do porodnice, odkud
si do ostrovní pustiny přiváží dalšího potomka. Svým dětem chce poskytnout vzdělání a pro ni samu
je přítomnost učitele, pokaždé jiného, oknem do světa. Štěstí dětí ji zároveň odsuzuje k osamění.
Děti ji opouštějí a také ona si s nimi přestává rozumět. Lyrizující, meditativní tón zachycuje
lidský smutek v kráse přírody.

            Z životních zážitků čerpá další dílo – soubor osmnácti novel Deschambaultova ulice (Rue
Deschambault, 1955), situovaných do rodného Saint-Boniface a manitobské prérie. Vypravěčka v první
osobě – Christine – představuje autorčino převtělení, podobně jako v dalším souboru, tentokrát čtyř
novel – Altamontská cesta (La Route d’Altamont, 1961). Zatímco v prvním případě je část příběhů
soustředěna k postavě otce, ve druhém díle dominují ženy – babička, matka a vypravěčka, jejíž zrání
od dětství po dospělost vytváří vzájemné zrcadlení, onu empatii bohatnoucí zkušenostmi a časem, kdy
dítě při vlastním sebepoznání dokáže znovu a jinak prožít vztah s matkou a kdy matka se zase ocitá
v úloze staré osamělé ženy. Podobnou techniku dvojího zrcadlení – v očích učitelky ve vztahu
k dětem a dětí vyspívajících zkušenostmi – použila Royová v novelách Děti mého života (Ces enfants
de ma vie, 1977).

            Techniku tematicky propojených souborů novel využila autorka u dalších titulů: Neúnavná
řeka (La Rivière sans repos, 1970) je umístěna na sever do inuitského prostředí, To zpívající léto
(Cet été qui chantait, 1972) se odehrává v Quebeku a Zahrada na konci světa (Un jardin au bout du
monde, 1975) se navrací do manitobských prérií. Tak jako Yves Thériault Royová citlivě zachycuje
střet kultur a kulturní jinakost svých postav – Inuitů, čínských a ukrajinských přistěhovalců.
Matce, k níž Royová chovala pocit viny za to, že ji opustila, aby se vydala do Evropy za uměním a
kulturou, je věnován příběh Po čem se ti stýská, Evelino? (De quoi t’ennuies-tu, Éveline?, 1982).

             Svou představu o uměleckém hledání znázornila Gabrielle Royová v románě Tajná hora (La
Montagne secrète, 1962). Za předlohu hlavní postavy Pierra Cadoraie posloužil malíř René Richard.
Cadorai je zálesák, lovec kožešin, cestovatel po zasněžených pláních tundry. Je to i kreslíř
samouk, hledač krásy tam, kde se vyjevuje ve své čiré podobě života vykupovaného smrtí a zánikem,
boje o přežití mimo dobro a zlo. Utrpení života, dotek s ostatními jsou zdrojem inspirace. Tajná
hora – ukrytá v divočině severu – představuje setkání s absolutní krásou, setkání prchavé a životu
nebezpečné, neboť hrozí zima a smrt, a také setkání jedinečné, protože cestu k Tajné hoře malíř už
nikdy nenajde. Krásu je ale nutno proměnit technikou, které se malíř učí v Paříži za cenu utrpení a
nepochopení. A zde také při svém hledání umírá. Tajná hora je silný příběh, kam vložila autorka
podstatnou část sebe sama, podobně jako do posmrtně vydané autobiografie Úzkost a okouzlení (La
Détresse et l’Enchantement, 1984).



Marie-Claire Blaisová (5.10. 1939 Quebec)

            Umělecká síla jejího debutu – románu Krásné zvíře (La Belle Bête, 1959) - a také brzký
úspěch na pařížské literární scéně – cena Médicis (1966) za Jedno období v Emanuelově životě (Une
saison dans la vie d’Emmanuel, 1965) – spoluvytvářely představu o nástupu nové tvůrčí generace 60.
let. Přesto - tak jako Réjean Ducharme, který se k ní řadí - zůstává stranou dobového ducha
angažovanosti. Pro Marie-Claire Blaisovou umění a tvorba znamenají absolutní hodnotu,
transcendenci, která může být vykoupením existence. Proto i její díla – realisticky ukotvená,
psychologicky motivovaná, společensky kritická, tvarově propracovaná – mají nepominutelný
symbolický přesah.

            I když si musela od svých patnácti let vydělávat na živobytí a přerušit studia,
k literární tvorbě mířila cílevědomě, jsouc pobízena sociologem abbém Georgesem-Henrim Lévesquem.
Během pěti let uveřejní tři romány a dvě básnické sbírky, získá po dvakrát tvůrčí stipendium
Guggenheimovy nadace (1963, 1964). Delší dobu pobývá v cizině – v Cape Cod ve Spojených státech a
v Bretani – než se vrátí do Quebeku (1975). Četné literární ceny potvrzují dráhu profesionální
literátky.

            Román Krásné zvíře (1959) lze číst jako psychologickou studii o patologické lásce matky
zhlížející se v krásném těle svého mentálně zaostalého syna, jehož však zavrhne, když ho jeho
nemilovaná, ošklivá sestra ze žárlivosti zohaví. Lze jej ale také interpretovat jako příběh o vše
ničící vášni i jako symbol odvrácené, zlé strany krásy. Moderní přepis mýtu o Narcissovi je
situován na quebecký venkov, a je tedy též „antirománem“ rodné hroudy.

            Psychologická problematika citového zrání osiřelých či osamělých jedinců a hledání
mezilidských vazeb charakterizuje další dva rané texty - Bílou hlavu (Tête blanche, 1960), Den je
černý (Le jour est noir, 1962) - a pozdější román Nepokořená (L’Insoumise, 1966), který je vystaven
na konfrontaci trojího pohledu – matky, otce a přítele - na mrtvého Paula. Vedle noetického rozměru
– totiž otázky neuchopitelnosti lidské jedinečnosti – tu dominuje téma vzpoury a vymanění se
z rodinných pout. Onou nepokořenou je tu matka, která prostřednictvím lásky svého syna ke starší
vdané ženě prožívá pocit vlastního citového vysvobození.

            Prolomení strnulých tradic, rodinné autority a společenských institucí tvoří tematický
podklad nejznámějších románů: Jednoho období v Emanuelově životě (Une saison dans la vie
d’Emmanuel, 1965) a volné trilogie Rukopisy Pavlíny Archandělské (Manuscrits de Pauline Archange,
1968), Žít! Žít! (Vivre! Vivre!, 1969) a Zdánlivosti (Les Apparences, 1970). Ten první šokoval
syrovým obrazem zaostalé venkovské rodiny a krutostí překonávající naturalistickou Labergeovu
Smraďošku. Je to tedy opět „antiromán“ rodné hroudy, ale zároveň něco více. Křížení narativních
perspektiv, parodizující heroizace, ironie a humor rozmnožují interpretační roviny. Subverse
rodinných a společenských hodnot má rimbaudovský tón cesty k volnému prostoru umění. Jestliže
v tomto románě naděje troskotá na životní bídě, pak v trilogii Pavlíny Archandělské životní a
citové zrání již vyúsťuje v příslib budoucí tvorby.

            Psychologickou problematiku zoufalého hledání sebe sama a citových vazeb, včetně
homosexuálních vztahů, traktují David Sterne (1967) a Vlk (Le Loup, 1972) a ve spojitosti
s literární tvorbou a spisovatelským povoláním Pařížská známost (Une liaison parisienne, 1975) a
Noci v Undergroundu (Les Nuits de l’Underground, 1978) líčící prostředí lesbických a homosexuálních
barů v Montrealu stejně drsně jako divadelní hry Michela Tremblaye. Parodií intelektuálů
prosazujících do literatury joual je Žualák a jeho žualonie (Un joualonais, sa joualonie, 1973).

            Analýzu kulturního a společenského švu mezi libertinskou, liberální a mírumilovnou
generací 60. let a mládeží fascinovanou násilím, fašismem a žijící v zajetí drog představují
z dívčího pohledu Annina vidění aneb Závrať (Visions d’Anna ou Le Vertige, 1982) a z chlapeckého
pak Pierre aneb Válka na jaře 1981 (Pierre. La guerre du printemps 1981, 1984). Pokračováním této
tematické orientace je rozsáhlý cyklus nazývaný dle prvního svazku Žízně (Soifs,1997), po němž
následovaly romány V hromu a světle (Dans la foudre et la lumière, 2001), Augustino a chór
destrukce (Augustino et le choeur de la destruction,  2005), Rebeččino zrození v době trýzní
(Naissance de Rebecca à l’ère des tourments, 2008) a Mai na plese predátorů (Mai au bal des
prédateurs, 2010). Kolem intelektuální rodiny Valérie a Daniela a jejich dětí Samuela, Vincenta,
Augustina a Mai, z nichž ti nejstarší si postupně hledají svůj vztah k životu prostřednictvím umění
– hudby, baletu, literatury, krouží duchovně spříznění umělci : všichni se musejí vyrovnávat se
zlem soudobého světa – dědictvím válek, pogromů, hladomorů, intolerancí, násilí, jež infikují
život, zabíjejí a mučí, zároveň však usilují o existenciální přesah, angažujíce se v politice,
veřejném životě či umění. Autorka zde přejala naraci vnitřního monologu, inspirovaného Virginií
Woolfovou, avšak rozvinula ji do polytematicky do rozsáhlého stream of consciousness plynně
přecházejícího z vědomí do vědomí od postavy k postavě.

            Obdobná je tematika divadelních her: pro Popravu (L’Exécution, 1968) se autorka
inspirovala skutečnou událostí – vraždou v gymnáziu, Oceán (L’Océan, 1977) se soustřeďuje na téma
svébytnosti umělce a otázku inspirace. V poezii – spíše než sbírky Zahalené země (Pays voilés,
1963) a Existence (Existences, 1964) – zaujme nedoceněná poéma v próze – Posvátní poutníci (Les
Voyageurs sacrés, 1969) – příběh tří umělců a podobenství trojí cesty za krásou.



Michèle Lalondová (28.7. 1937 Montreal)

            Z básníků 60. a 70. let osvědčila Michèle Lalondová nejpronikavěji smysl pro veřejnou
inscenaci slova. Snad jen druhá její sbírka Žaláře (Geôles, 1959) prozrazuje prvotní, meditativní
orientaci ve stopách personalismu Hectora de Saint-Denys Garneaua a Anne Hébertové. Její první
poéma Sen zmarněné snoubenky (Songe de la fiancée détruite, 1958) byla realizována v rozhlase jako
kompozice pro tři hlasy-postavy: hlas snoubenky, prodavače skřivánků a strážného plavební komory.
Snoubenka je zde ztotožněna s městem – otevřeným prostorem. Podobně – jako hlasové oratorium – i
s hudebním doprovodem, je vystaven text Země lidí (Terre des hommes, 1967) inscenovaný při
slavnostním zahájení Světové výstavy v Montrealu (29.4. 1967). Volným pokračování pak je Metafora
pro nový svět (Métaphore pour un nouveau monde, 1980).

            Veřejnosti a k veřejnému přednesu je určena poéma Speak White,[7] přednesená při již
zmíněné montrealské Noci poezie (27.3. 1970) a vydaná nakladatelstvím Hexagone nejprve ve formě
plakátu (1974). Je to básnivý politický manifest a apel:


„Speak white

je tak krásné vás poslouchat

jak hovoříte o Paradise Lost

nebo o půvabném bezejmenném obrysu chvějícím se v Shakespearových sonetech


my jsme národ nevzdělaný a koktavý

ale nejsme hluší k duchu jazyka

mluvte přízvukem Miltona a Byrona a Shelleyho a Keatse

speak white

a odpusťe nám že v odpověď máme

jen chraplavé zpěvy našich předků

a Nelliganův žal […]


speak white

tell us that God is a great big shot

and that we’re paid to trust him

speak white

mluvte nám o výrobě ziscích a procentech

speak white

je to jazyk bohatý

k nákupu

ale k prodeji sebe sama

ale k prodeji sebe sama až ke ztrátě duše

ale k prodeji sebe sama […]


speak white […]

ve sladkém jazyce Shakespeara

s přízvukem Longfellowa

mluvte čistou a krutě bílou francouzštinou

jako ve Vietnamu a v Kongu

mluvte bezchybnou němčinou

se žlutou hvězdou v zubech

mluvte rusky mluvte jak přivést k poslušnosti mluvte o represi

speak white

je to univerzální jazyk

a my jsme se narodili abychom mu rozuměli

slovům slzotvorným

slovům obuškům


speak white

telle us again about Freedom and Democracy

my víme že svoboda je slovo černé

jako je negerská bída […]

když se nás zdvořile tážete

how do you do

a slyšíte jak vám odpovídáme

we’re doing all right

we’re doing fine

we

are not alone


víme

že nejsme sami„[8]


            Speak White je možno považovat za básnickou kvintesenci národních komplexů, nenávistí,
tuh a snah Klidné revoluce. Performativní intencí výpovědi a prolínáním jazyků připomíná barokní
homilie. Poémy tohoto typu jako by v 60. a 70. letech nahradily řečnictví období předchozích.
K angličtině, jejíž textový objem se v básni téměř vyrovná francouzštině, měla Michèle Lalondová
blízko: po absolvování filozofie na Montrealské univerzitě pokračovala ve studiu na Harvardské
univerzitě (1960) a delší dobu pak pobývala v Baltimoru a Londýně. V Quebeku je její životní dráha
spojena s působením v rozhlase a s výukou na Národní divadelní škole. Pro studenty ostatně sepsala
i hru Poslední odvolání Baptisty ke Kateřině (Dernier Recours de Baptiste à Catherine, 1977), kde
demolice kostela svaté Kateřiny v montrealské čtvrti Saint-Jacques posloužila jako podnět k sérii
historických obrazů s vlasteneckým vyzněním. Kulturní, veřejnou angažovanost Michèle Lalondové
potvrzují jak její články v mnoha periodicích, zejména Liberté, tak také zmíněný soubor esejů, próz
a básní Obrana a oslava quebeckého jazyka (Deffence et illustration de la langue quebecquoyse,
1979).



Françoise Lorangerová (13.6. 1913 Saint-Hilaire- 6.4. 1995 Montreal)

            Datem narození patří k té nejstarší generaci, která zasáhla do kultury 60. let.
Dokázala přitom radikálně přeorientovat společensko-psychologickou tematiku svých dosavadních
dramat a próz směrem ke společenskému psychodramatu ve formě scénického happeningu.

            Je vzdálená neteř básníka Jeana-Auberta Lorangera a z matčiny strany pravnučka právníka
a novináře Edmonda Lareaua (1848-1890). Pečlivé vzdělání, kterého se jí dostalo v klášteře svatého
Ludvíka Gonzagy, jí otevřelo novinářskou kariéru, ponejvíce v rozhlasových a později televizních
redakcích.  Debutuje románem Mathieu (1949), který spojuje psychologickou zápletku citového zrání
mladého literáta s kritikou dusivé atmosféry ve francouzsko-kanadské kultuře a společnosti. Podobně
jsou laděny její první divadelní hry: Jiří…  Ach! Jiří (Georges… Oh! Georges, 1965), Ještě pět
minut (Encore cinq minutes, 1967), Výkřik z dálky (Un cri qui vient de loin, 1967) a  Byl jeden
dům… jednou... (Une maison… un jour…, 1965) – o starci, který musí opustit letitý dům určený
k demolici.

            O kolektivní psychodrama se Lorangerová pokusila ve Dvojí hře (Double jeu, 1969):
skupina herců tu na scéně vymýšlí – s cílem do hry vtáhnout diváky – variace na známý, eticky
neřešitelný problém o cestě ženy za milovaným mužem na druhém břehu řeky, kterou však převozník
nutí, aby se mu poddala. Při předposledním uvedení hry vskutku došlo k diváckému incidentu.

            Spolu s Claudem Levakem (*1940) napsala Lorangerová společenské psychodrama Královská
silnice (Le Chemin du Roy, 1969), jež je podobně jako Gurikův Hamlet reakcí na de Gaullovu návštěvu
v Montrealu a na skandál, který svým zvoláním o svobodném Quebeku vyvolal. Podtitul Vlastenecká
komedie ironizuje vlastenecké klání, které tu mezi quebeckými separatisty a Anglo-Kanaďany probíhá
v podobě hokejového zápasu. Další kolektivní hra, kterou nutno opět považovat za inscenaci
palčivého problému, je Krvácející médium (Médium saignant, 1970), reagující na třenice kolem
vyučovacího jazyka v montrealské čtvrti Saint-Léonard. Lorangerová konflikt transponuje do zasedání
městské rady, kde je navrženo, aby se napříště šetřilo na tlumočnících a jednání aby probíhalo buď
francouzsky, nebo anglicky. Kladem všech těchto her je, že Lorangerová se dokáže vyvarovat
tezovitosti a ideologizace. Řešení zůstává otevřeno, tak aby do konfliktu byli vtaženi diváci a
scéna se stala místem společenské katarze. Je to bezpochyby zdařilá, inteligentní podoba
angažovaného dramatu.


Louky Bersianiková, vlastním jménem Lucile Durandová (14.11. 1930 Montreal)

            Je tvůrkyně dvojího jména a mnohostranné činnosti: zasáhla do animovaného filmu, dětské
literatury, francouzsko-kanadského šansonu, divadelní, rozhlasové a televizní tvorby, poezie i
prózy. Absolvovala literaturu a knihovnictví na Montrealské univerzitě (1952) a jako stipendistka
studovala na Sorbonně (1953-1954). V Montrealu pak pracovala v Městské knihovně, učila na střední
škole a přednášela na univerzitě Concordia a Quebecké univerzitě, psala texty písní, dialogy,
scénáře k animovaným filmům. Jeden z nich představila - spolu s manželem-spolutvůrcem Jeanem
Letartem - i v Praze (1954). V 60. letech vydala několik povídek pro děti a mládež, například
Kumik, malý Eskymák (Koumic, le petit Esquimau, 1964), Togo, remorkér-učedník (Togo, apprenti
remorqueur, 1965). Až do roku 1976 podepisovala své práce jako Lucile Durandová.

            Zapojení do ženského hnutí ji přivedlo k tvorbě zcela odlišné. Myšlenková odvaha
a radikálnost formulace ji postavily do úlohy neformální tlumočnice nových názorů, vedle Nicole
Brossardové a France Théoretové. Uveřejnění Evangelvice (Euguélionne, 1976) se stalo událostí.
Čtyřsetstránková kniha nese podtitul Románový triptych. Je to hybridní text: fikce tu umožňuje
formulovat názory, jež by v eseji neunikly kritickému soudu, a esejistický aspekt zase podporuje
fikci. Evangelvice je onirická bytost z jiného světa - dcera bohyně Wonjiny a Nejvyššího Mozku. Na
Zemi přichází najít mužského partnera. Shlíží na svět a vyslovuje soudy, sděluje poselství. Formou
i obsahem je to jakýsi přepis či pastiš Evangelií, či evangelium nového druhu. V podobném duchu se
nese Piknik na Akropoli (Le pique-nique sur l’Acropole, 1979), pastiš Platónova Symposia: rozmlouvá
tu sedm žen, mezi nimi Sókratova Xanthippa, a střídající se monology, dialogy a mytologické vsuvky
jsou komponovány do hudebního tvaru od „Preludia“, k „Prvnímu koncertu“, „Druhému koncertu“, „Fuze“
atd. Úvahy střídá poezie. Postmoderní splývání žánrů je příkladem „ženského psaní“ (écriture
féminine), v němž neplatí diktát (mužského) rozumu, který rozděluje. Stejně pozoruhodný je soubor
textů – mezi poezií a esejem – Maternativa (Maternative, 1980). Název odkazuje, jak vidno, k matce
a mateřské literatuře, ale také k alternativnímu psaní a k rodné zemi (ma terre native,
s archetypální konotací). Myšlenkově se kniha soustřeďuje – tak jako předchozí práce – na
denunciaci všeho negativního, co patriarchální kultura přinesla – znevažování ženskosti a ženské
erotiky, znásilnění, klitoridektomii. Maternativa se skládá ze tří částí, každá o třech textech,
z toho první „Me tangere“ je lyrickou exaltací sensuality, druhá „K neutěšení“ se skládá z dialogů,
telefonických rozhovorů apod. o příkoří, jemuž jsou ženy vystaveny, a třetí „Maternativa“ je opět
lyrická reflexe o zrodu nové ženskosti a nového ženského, předoidipovského jazyka.

            Nezaměnitelný, hybridní styl Louky Bersianikové, její radikální názory a lyrické ponory
do ženského cítění charakterizují básnické sbírky Ageneze starého světa (Les Agénésies du vieux
monde, 1982), Přímo uprostřed sebe (Au beau milieu de moi, 1983), Kerameikos (1987). Román Věčně
zmrzlá půda (Permafrost, 1997) se vrací ke zrodu pocitu neštěstí, prázdnoty a pokoření v děvčátku
konfrontovaném s citovou prázdnotou, rigidní morálkou, režimem školních internátů. Čelí tomu
fantazií, s pomocí imaginárních přátel a imaginární spisovatelky Esperanzy, která jí vypráví
budoucnost.


Yolande Villemairová (28.8. 1949 Saint-Augustin-de-Mirabel)

            Středoškolská a vysokoškolská studia na Quebecké univerzitě v Montrealu zakončila
maturitou (1970) a magisterským titulem (1974) z divadelnictví. Pracovala jako středoškolská
profesorka, vedla také několik dílen literární tvorby a přednesu poezie, mimo jiné v New Yorku, San
Diegu (1985) a v Paříži (2000). Přispívala, hlavně divadelními kritikami, do všech významných
periodik své generace: Les Cahiers de Théâtre Jeu, Cul-Q, Mainmise, La Nouvelle Barre du Jour,
Hobo-Québec. Období 1989-1991 strávila v ašrámu v indické státě Maháráštrá a tento pobyt ji
inspiroval k románu Tančící bůh (Le dieu dansant, 1995) a sbírce básní Indická luna (La Lune
indienne, 1994).

            Debutovala experimentální poezií – sbírkou Kuje snad? (Machine-t-elle, 1974), jež je
pokusem, jak ve vzájemném zrcadlení vyjádřit samo psaní i objekt básně při absenci zájmena „já“,
potlačení básnického subjektu a redukci slovesných tvarů. To je básnířčina představa o „ženské“
řeči, kterou pak rozvíjí v dalších experimentálních sbírkách Země proměny (Terre de mue, 1978),
Pozemské souvpadnosti (Les Coïncidences terrestres, 1983), Křemen a slída (Quartz et mica, 1985),
Dýchnout si do ruky (Souffler dans sa main, 1991).

            S románovým tvarem Villemairová experimentuje neméně. Vraždy do vykrvácení (Meurtres �
blanc, 1974) budí zdání detektivního a špionážního románu, avšak postupně se příběh rozkládá,
zpochybňuje se narativní instance, rozpadají se časoprostorové souřadnice. Zůstává jediná jistota –
text a psaní, či spíše text, jenž se zaplétá a rozplétá. Umnou vypravěčskou strategii využívá Život
v próze (La Vie en prose, 1980), patrně nejnápaditější z autorčiných románů. Je umístěn do
vydavatelství, kde se pohybuje tucet žen – redaktorek, pracovnic a především autorek. Každá z nich
píše dílo, kde se odráží jejich okolí a díla kolegyň. Narážky na Nicole (Brossardovou), Marii
(Savardovou), Tzvetana Todorova či citace a patiše z French Kiss (Brossardová), Černého sněhu
(Aquin) apod. ukotvují příběh do mimoliterární a zároveň literární skutečnosti.

            Od experimentální prózy, která charakterizuje i Anděla Amazonku (Ange Amazone, 1982),
přechází Villemairová k tradiční naraci. Tím více vynikne erotika a mysticimus některých příběhů,
jako ten, který v Souhvězdí Labutě (La Constellation du Cygne, 1985) spojuje a staví proti sobě
židovskou prostitutku a německého důstojníka za druhé světové války. Tuto orientaci potvrzují i
její „indické“ prózy a básně. Z dalších děl uveďme pokus o „figurativní psaní“ („écriture
figurative“) s variací na autorčiny iniciály - Vava (1989),[9]  román Malé červené plody (Des
petits fruits rouges, 2001) a povídky Nebeský smutek (Céleste tristesse, 1997).


Monique LaRueová (3.4. 1948 Longueuil)

            Do feministické literatury je zařazována pro své ženské románové hrdinky a snahu
zachytit ženské vidění světa. Kvalitou, intelektuální náročností a chutí experimentovat LaRueová
rozhodně překračuje toto úzké vymezení. Vystudovala filozofii na Montrealské univerzitě (1970) a na
Sorbonně (1971). V Paříži také obhájila doktorát na École Pratique des Hautes Études (1976). Od
roku 1974 učí na gymnáziu v Longueuil, na předměstí Montrealu, spolupracuje s periodiky jako
Spirale, La Nouvele Barre du Jour, Le Devoir, píše romány.

            První román - Fiktivní kohorta (La Cohorte fictive, 1979) – je příběh o pěti sestrách
a současně příběh o příběhu - průzkum vztahu mezi tělem a řečí, mezi zplozením dítěte a textu.
Vypravěč střídá první a třetí osobu, noří se do vědomí postav, sleduje pohyby mysli a citů. Pět
sester v čele s těhotnou Klotildou představují první městskou generaci v dlouhé řadě žen, jejichž
způsob života odmítají. Změna postoje však vytváří mezigenerační průzev, pocit života ve
vzduchoprázdnu, ztráty kontaktu s minulostí a s pokoleními matek. Toto psychické napětí provází
další hrdinky a hrdiny. Román Vytáčky (Les Faux-fuyants, 1982), psaný dle autorčiných slov pod
vlivem hyperrealistického malířství, vychází z psychologické analýzy rozpadající se
postindustriální rodiny: otec nepovažuje své děti za vlastní, matka se léčí po psychiatrických
klinikách, dvojčata Klaus a Élodie patří k nihilistické generaci, která ničemu a v nic nevěří –
podobně jako protagonisté románů Marie-Claire Blaisové Annina vidění (1982) a Pierre aneb Válka na
jaře 1981 (1984) - z téže doby. Přesto se vydávají na cestu za matkou na Laurentinskou vysočinu,
ale matka je již jinde, na další štaci svého léčebného turné. Hledání matky se u dvojčat mění
v útěk před prázdným domovem, jejich cesty se rozcházejí a oni putují po Americe s nadějí, že se
někdy sejdou.

            Duplikáty (Copies conformes, 1989) vytvářejí zdání postmoderního přepisu Maltézského
sokola Dashiella Hammetta, aby tím více vynikla ústřední myšlenka – otázka originality a
jedinečnosti v současné společnosti, kde lze mnohé okopírovat, převzít, dokonale napodobit a
reprodukovat. Místo Humpfreyho Bogarta, který ve filmu ztvárnil Hammettova detektiva, tu je ovšem
ženská hrdinka Claire Dubéová. Její manžel – počítačový programátor – už odjel zpět do Montrealu a
ona má v San Francisku ještě zařídit stěhování, uzavřít bankovní konto a také převzít disketu, na
níž je manželova práce, od společnosti The Maltese Falcon. A zde vchází do labyrintu intrik, záhad
– jako v detektivním příběhu „drsné školy“. V Kalifornii prožívá Claire závrať z neskutečnosti a
z této pasti jí nakonec pomůže syn.

            Román Krabí chůze (La Démarche du crabe, 1995) staví do středu mužského protagonistu,
avšak zůstává u ženské tematiky: čtyřicátník Luc-Azade prožívá životní krizi a ze své paměti a
minulosti se snaží vykutat nikoli své mužství, ale hluboko zasuté ženství, dědictví po matce. Román
je psán v první osobě. Cassiodorova sláva (La Gloire de Cassiodore, 2002) se odklání od úzce ženské
tematiky: je to satira na středoškolský mikrosvět, nehrdinskost, přízemnost, která znehodnocuje i
skutečná lidská dramata, neboť slova a vědění tu mají pachuť umělosti a neskutečnosti. Je to zatím
poslední románový díl autorčiny filozofické reflexe.


Madeleine Monettová (3.10. 1951 Montreal)

            Mezi současnými ženskými autorkami vyniká darem jemné psychologické analýzy
a drobnokresby. Je citlivá na projevy násilí v mezilidských vztazích, a to nejen násilí
viditelného, slovního či fyzického, ale toho, jež se skládá z drobných hnutí mysli, nátlaku,
submisivity v přítomnosti toho druhého. Podobně jako LaRueová a řada dalších autorů otevírá své
romány celému severoamerickému prostoru. Jejím oblíbeným městem je ostatně New York, kde se po
studiích na Quebecké univerzitě (1975) usadila. Její první román Dvojí podezřelý (Le Double
suspect, 1980) odkrývá křehkost citů a neporozumění za dvojí sebevraždou – Paula a jeho ženy Manon,
která si manželovu smrt vyčítá. Vypravěčkou je přítelkyně Anne pročítající Manonin deník. Malá
násilí (Petites violences, 1982) vykreslují psychický nátlak a citové vydírání manžela, před nímž
Martine utíká do New Yorku k francouzským přátelům. Román sleduje cestu z životní krize
k osamostatnění a osvobození. Komorně laděny jsou další psychologické romány Mandle a meloun
(Amandes et melon, 1991) a Běsnící žena (La Femme furieuse, 1994), příběh dcery tyranizované
matčinou autoritou a její majetnickou láskou.


Monique Proulxová (17. 1. 1952 Quebec)

            Po studiu literární a divadelní vědy na Lavalově univerzitě v Quebeku působila nejprve
jako středoškolská profesorka, divadelní organizátorka a administrativní pracovnice Quebecké
univerzity v Montrealu, než se prosadila literární a filmovou tvorbou. Z filmových úspěchů ty
největší patří scénářům k Pohlaví hvězd (1993), dle stejnojmenného románu (Le sexe des étoiles,
1987) a k Srdci v hrsti (Le Coeur au poing, 1998). První film získal Cenu za nejlepší kanadský film
na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu, Velkou cenu a Cenu kritiky na Festivalu ženského
filmu v Marseilli, druhý byl oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a ve
Vancouveru. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu hlas diváků patřil Intimním vzpomínkám
(Souvenirs intimes, 1999), natočeným podle románu Neviditelný v okně (Homme invisible à la fenêtre,
1993).

            Patrně vlivem filmu v sobě Proulxová spojuje barevné a prostorové vidění se smyslem pro
napínavý děj. Neviditelný v okně staví doprostřed scény malíře odsouzeného po automobilové havárii
k životu v kolečkovém křesle. Do Maxova ateliéru vcházejí přátelé, každý s ránou v duši – on se
zmocňuje jejich těl, aby z nich poskládal svůj svět, oni v něm hledají sílu a jas k dalšímu životu.
K šesti osobním dramatům se přidává sedmé, když se v okně naproti objeví žena, kterou kdysi Max
miloval a která byla příčinou jeho neštěstí.

            Pohlaví hvězd (1987) je příběh setkání tří osamělých lidí – vědce, frustrovaného
spisovatele a dívky zamilované do astronomie – s transexuálem Marie-Pierre, kdysi mikrobiologem
Pierre-Henri Deslaurierem, po operaci ženou – který(á) je postaví před otázku rozporu mezi povrchem
a podstatou, zdáním a hlubokým životním pocitem. Neboť co z nás činí muže či ženu?

            Povídkové soubory Bez srdce a hany (Sans coeur et sans reproche, 1983) a zejména Aurora
montrealis (Les Aurores montréales, 1996) nabízejí mozaiku propletených lidských osudů – autorčinu
vizi Montrealu.


Suzanne Jacobová (26. 2. 1943 Amos, Abitibi)

            K románu a poezii přešla již jako známá autorka písňových textů a dramatička, držitelka
ceny pro nejlepšího skladatele-interpreta (1970). Po absolvování gymnázia v Nicoletu (1964) jen
krátce studovala na Montrealské univerzitě. Začlenila se do divadelní skupiny Apprentis-Sorciers a
brzy se prosadila scénickými monology, písněmi a deskami. Její poezie se vrací spíše k reflexi
personalistické tradice, jak nasvědčují některé sbírky – Básně I: Blíženecké. Cesta do Damašku
(Poèmes I: Gémellaires. Le Chemin de Damas, 1980) či Psáno na vodě (Les Écrits de l’eau, 1996):


„Pod stanem ses zeptal:

                Co je nic?

Byls jen osamělé dítě

                s vnitřnostmi ještě zelenými a svraštělými

                jazykem podrážděným krví.

Byla jsem lekavá matka

                s proděravělými kostmi.

Řekls: Co je nic?

                Je to teď, nic?

                Je to totéž, jako když včera

                jsem byl v ničem?

Osušovala jsem zemi v zubech,

                aby nyní a v tomže okamžiku

                nicota vyhladověla.“

                               (Psáno na vodě)[10]


            Reflexe a hledání identity charakterizuje také její romány. Flore Cocon (1978) – Flóra
Zámotek či Zámotková je jméno hrdinky, třicátnice, která vede volný život ve snaze uniknout moci,
kterou nad ní mohou mít ti druzí. Proto se proměňuje, uniká, ale ve skutečnosti se nemůže vymanit
sama ze sebe. Vnitřní monolog z tohoto prvního románu autorka zaměnila v Lauře Laur (Laura Laur,
1983) za techniku konvergentních svědectví o ústřední postavě, jež se však sama přímo neobjeví.
Mladší bratr Jean, starší Serge, milenci Gilles a Pascal si protiřečí a současně ukazují Lauřinu
neuchopitelnost a možná odmítání jakékoli stálosti: dovídáme se o jejím potratu a odporu k založení
rodiny, o toulkách, krádežích, tuláctví, podivném manželství ve Spojených státech. Laura v závěru
spáchá sebevraždu – jenže existovala skutečně? Není jen projekcí ostatních, výrazem jejich tuh a
vzpour? Podobně těkavé a inkonsistentní jsou hrdinky dalších románů - Utrpení dle Galathey (La
Passion selon Galathée, 1987), kde z konverzací více než desítky postav nelze nic podstatného o
hlavní postavě usoudit, Dobrodružství Pomme Doulyové (Les Aventures de Pomme Douly, 1988), která za
věcmi kolem sebe chce odhalit ještě jinou logiku, Maude (1988), jejíž zevnějšek je sice popsán, ale
vlastně nic podstatného nevypovídá.

            Další romány Poslušnost (L’Obéissance, 1993) a Červená, matka a syn (Rouge, mère et
fils, 2001) mají psychologickou zápletku, či spíše rozplétají tajemství ukrytá v nitru. V Červené
se Luc snaží vymanit z matčina posesivního citu, pátrá v její minulosti, až odhalí trauma červené
barvy – potrat a pocit viny.


Jovette Marchessaultová (9.2. 1938 Montreal)

Nepíše jen romány a divadelní hry, je také malířka a sochařka. Svá díla již vystavovala na více než
dvou desítkách expozic v Kanadě, Paříži, Bruselu, New Yorku. Patří k organizátorkám feministického
umění. Iniciovala a koordinovala výstavu 8 Montrealanek v New Yorku (1989), stála při založení
mezinárodního vydavatelství Squawtach Press (1980). Ženskou otázku spojuje s problematikou
původních národů, protože se hlásí ke svému dílu indiánské krve v žilách.

K umění a spisovatelskému řemeslu se propracovala jako samouk. Od patnácti let pracovala
v textilkách, pak v knihkupectví a administrativě. Výtvarnému umění a literatuře se věnuje od konce
60. let. Zařadila se mezi přispěvatelky La Barre du Jour, La Nouvelle Barre du Jour a později La
Vie en rose, Fireweed a 13 Moon.

Debutovala románem Jako dcera země (Comme une enfant de la terre, 1975), jejž na trilogii doplnila
dalšími díly Matka bylin (La Mère des herbes, 1980) a Bílé kamínky pro cesty temnými lesy (Des
cailloux blancs pour des forêts noires, 1987). Základ příběhu tvoří autobiografická fakta, která
však Marchessaultová přetváří v iniciační cestu za ženstvím, uměním, literaturou. Pouť je postavena
pod patronaci Jacka Kerouaka, probíhá po celém severoamerickém prostoru a protagonistku provázejí
mytické pomocnice jako Velká Medvědice, Malý Havran, Velká Matka. Trilogie je současně obrazem
úsilí o vymanění z mužské kultury a mužské historie.

            Přechod k divadlu představuje Lesbický triptych (Tryptique lesbien, 1980). První část
„Lesbickou kroniku quebeckého středověku“ lze označit za esejistickou fikci: mimozemšťanka je tu
podrobena všemocné maskulinní výchově, zakouší násilí páchané rodinou, církví, školou. Po této
negativní, kritické části následují „Noční krávy“, lyrická výpověď o vztahu mezi matkou a dcerou,
evokace ženskosti, jež se jen v noci a v představách může vznést k tanci po Mléčné dráze, zatímco
ve dne jsou ženy vedeny k jatkám svatebních komnat a mučidlům vnuceného mateřství. Tato část bývá
inscenována formou dramatického monologu. Třetí díl – Andělíčkářky“ – je označován jako „scénická
poezie“ („poésie théâtralisée“). Andělíčkářky představují ženskou vzpouru. Jsou pomocnice žen,
které si mateřství nezvolily, ukazují cestu k ženské svobodě.

            Boj za svobodné ženství a svízelný osud ženských tvůrkyň ilustruje několik divadelních
her. Sága zmoklých slepic (La Saga des poules mouillées, 1981) skrývá pod metaforickými jmény
postav - Starobylá, Farnice, Malá Vrána, Hlava v Oblacích - velké spisovatelky – Conanovou,
Guèvremontovou, Royovou, Hébertovou. V šesti obrazech se tu konfrontují niterné touhy a nutnost vše
před společností tajit, ukrývat do jinotajů tvorby. Drama Alice a Gertrude, Natalie a Renée a ten
drahoušek Ernest (Alice et Gertrude, Natalie et Renée et ce cher Ernest, 1984) se odehrává v Paříži
v říjnu 1939. Debatují tu spolu spisovatelky a umělkyně – lesbičky – Natalie Cliffordová Barneyová,
Renée Vivienová, Alice B. Toklasová, Gertrude Steinová – spolu s Hemingwayem. Děj je zcela
fiktivní, symbolický. Za zápletku slouží večírek a diskuse o „Arše“ – dokumentaci o tvůrkyních
cenzurovaných pro homosexualitu. Hrozba německé Třetí říše zde představuje koncentrát společenské
represe. Na závěr večírku přicházejí další spisovatelky – Colette, Djuna Barnesová, Marguerite
Yourcenarová. Boj o svobodný výraz, svobodný život a volbu sexuální orientace ztvárňují životopisné
hry Země je příliš krátká, Violetto Leduková (La Terre est trop courte, Violette Leduc), Anaïs.
Ve chvostu komety (Anaïs, dans la queue de la comète, 1985) a Velkolepá cesta Emily Carrové (Le
Voyage magnifique d’Emily Carr, 1990), v próze pak Dopis z Kalifornie (Lettre de Californie, 1982),
věnovaný radikální americké feministce Meridel Lesueurové.



Nicole Brossardová (27.11. 1943 Montreal)

            Je nejen jednou z nejvýznamnějších teoretiček francouzsko-kanadského feminismu, ale
patří také k nejpozoruhodnějším literárním osobnostem soudobé quebecké literatury. Základ jejího
uměleckého výrazu lze spatřovat ve formalismu revuí Les Herbes Rouges a La Barre du Jour, lépe
řečeno v přijetí již zmíněného postulátu o souvztažnosti či spíše soupodstatnosti textu a těla
(subjektu) a v koncepci otevřené významotvornosti textu, který má být explorací sebe sama a svých
významových potencialit. Poezie i prózy Nicole Brossardové velice citlivě pracují s materií slov –
s označujícím – se zvuky, aliteracemi, homofoniemi. Spolu s Michelem Beaulieuem bývá považována za
pokračování analytické, „antilyrické“ poezie Ouellettovy. Druhým důležitým aspektem je teoretická
reflexe o tvorbě, jež je součastí významotvorného procesu textu. Kromě básnických sbírek ze 60.
let, které jsou „čistě“ literární, pohybuje se autorka na pomezí narativizované a teoretizované
poezie, poetické a teoretické narace a poetizovaného eseje. Přitom dbá na pečlivou stavbu textu
v detailu i celku. Brossardová se zdá být „nejformalističtější“ z celého uskupení. Na rozdíl od
Charrona se od počátku postavila proti ideologizaci a angažovanosti literatury, vystupovala proti
dobovému quebeckému vlastenectví. Jedinou její angažovaností a ideologií se jí od poloviny 70. let
stal feminismus, který však teoreticky promyslela v intencích formalismu, jako explorativní řeč
těla.

            Na Montrealské univerzitě získala Nicole Brossardová krom diplomů z literatury
a pedagogiky (1968) bezpečnou orientaci v moderních literárních teoriích. Pedagogické práci se
věnovala jen krátce (1969-1971). Mnohem více ji přitahovalo literární a kulturní dění. Spolu
s Rogerem Soublièrem zakládá a řídí La Barre du Jour (1965-1975), spoluřídí La Nouvelle Barre du
Jour (1977-1979), v rámci aktivit Světové výstavy (1967) koordinuje práci jazzové a básnické
performance v Pavilonu mládeže. Jako aktivistka feministického hnutí zakládá časopis Les Têtes de
pioche (1976-1979) a je jednou ze spoluautorek významného feministického divadelního představení
Koráb čarodějek (La Nef des sorcières, 1976; další autorky a autor: Luce Guibeaultová, Marthe
Blackburnová, France Théoretová, Odette Gagnonová, Marie-Claire Blaisová, Pol Pelletier). S Luce
Guibeaultovou natočila film O několika amerických feministkách (Some American Feminists, 1976) a
s Lisette Girouardovou uveřejnila Antologii poezie quebeckých žen. 1677-1988 (Anthologie de la
poésie des femmes au Québec. 1677-1988, 1991), rozšířenou později na Antologii poezie quebeckých
žen od počátku do současnosti (Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines à nos
jours, 2003).

            Básnické sbírky z prvního období – Zakousnout se do svého těla (Mordre en sa chair,
1966), Ozvěna hýbe krásná (L’écho bouge beau, 1968), Logická souvislost (Suite logique, 1970) aj. –
byly souhrnně vydány pod titulem Bílý střed (Le Centre blanc, 1970). Ženskou tematiku – jazyk a
tělesnost – nejvýrazněji ztvárňuje sbírka Milenky (Amantes, 1980) kombinující básně strofické a
básně v próze s teoretickými pasážemi o ženské subjektivitě. Druhým souborem textů a básní z let
1967 a 1984 je Dvojí vjem (Double impression, 1984), po němž následují sbírky Slézová (Mauve,
1985), Aviva (L’Aviva, 1985) a úvahy Doména psaní (Domaine d’écriture, 1985). Tematika ženství je
zde rozšířena o ženskou homosexualitu. Od tohoto úzkého zaměření se Brossardová odpoutává
v následujících dílech: Instalace (Installations, 1989), Nejasné jazyky (Langues obscures, 1991),
Muzeum kosti a vody (Musée de l’os et de l’eau, 1999), V přítomnosti žil (Au présent des veines,
1999). Poezie Nicole Brossardové je intelektuální, náročná:


„záměr krajní krásu

krajinu přidáváš ke světlu

náklonnosti

chvíle je přijatelná beyond reality

kosmické tělo se v dáli blíží

in the marginal way, postoj očividný“

                                               (Dvojí vjem, „Marginal way“)[11]


            Nicole Brossardová je ovšem i autorka podivuhodných románů. Její debut Kniha (Un livre,
1970) překvapila radikální koncepcí. Quebecký román 60. let – Aquin, Godbout, Bessette - sice
využíval avantgardních postupů francouzského nového románu, avšak nepokročil za zpochybnění
referenční funkce. Brossardová – v souladu se svou formalistickou poetikou – učinila předmětem
románu sám text, reflexi o psaní. Je to tedy román bez zápletky, bez psychologie, bez obvyklé
narativní konstrukce, a přitom atmosféra míst i vztahů mezi pěti postavami je mocně evokativní.
Postavy jsou však jen podkladem k lyrice a reflexi. Tuto základní polohu zachovávají další romány:
Sold-out. Objetí/ilustrace (Sold-out. Étreinte/illustration, 1973), French Kiss. Objetí/explorace
(French Kiss. Étreinte/Exploration, 1974), Matkohoř neboli Rozdrolivší se kapitola. Teoretická
fikce (L’Amèr ou Le Chapitre effrité. Fiction théorique, 1977), Picture Theory (1982), Slézová
poušť (Le Désert mauve, 1987), Úsvitné baroko (Baroque d’aube, 1995), Byla by první větou mého
příštího románu (Elle serait la première phrase de mon prochain roman, 1998), Včera (Hier, 2001).
Zatímco French Kiss ústí v mystický místopis lásky vepsané do ulic Montrealu a Picture Theory
rozšiřuje toto téma na New York a Paříž, Matkohoř rýsuje myšlenkovu a citovou mapu feminismu.
Východiskem jsou zde konstatace: „zabila jsem břicho“ („j’ai tué le ventre“) a „napsat jsem žena má
plno důsledků“ (écrire je suis une femme est plein de conséquences“). Vedle odmítnutí podřadné role
manželky-matky román evokuje a teoretizuje rozdíl mezi mužským (zrakovým) a ženským (hmatovým)
vnímáním, prozkoumává ženskou niternost (kapitola „Vegetace“), uvádí v souvislost soukromý a
veřejný svět (kapitola „Fikce“) a vyzývá ženy ke změně dějin, tak aby history“ - jeho (mužské)
dějiny - se stala „herstory“ – jejími dějinami. Ideologizující interpretace je – jak už to u
postmoderních děl bývá – jen jednou z možných.

            Experimentální povahu románů a jejich poetičnost lze ozřejmit příkladem Slézové pouště.
Text se skládá ze tří částí, každá se zvláštní paginací uváděnou v záhlaví vedle celkového,
průběžného stránkování v zápatí. Po arizonském dvojpříběhu z první části – o citovém zrání dívky
Laure Angstelle žárlící na milenku své matky a o muži skrývajícím ve svém pokoji plány zkázonosné
zbraně - následuje pasáž překladatelky, jež objeví příběh v montrealském antikvariátu a rozhodne se
jej přeložit. Za tím účelem příběh rozebírá, analyzujíc scény, místa a postavy. Třetí část je
překlad: z francouzštiny do francouzštiny. Text je doprovázen fotografiemi. Již jméno ústřední
postavy naznačuje, že román je nutno interpretovat i jako symbol boje s úzkostí (německy Angst),
boj za život. Odtud i výrazná metaforičnost, básnivost:


„Stín na silnici požírá naději. V noci, v poledne tu žádný stín není, je tu jen jistota, jež
projíždí skutečností. Ale skutečnost je malá past, malý hrob stínu otevřený vstříc touze.
Skutečnost je malý zážeh předestírající vášně. Bylo mi patnáct a ze všech sil jsem se opírala do
svých myšlenek, aby skutečnost sklonily na stranu světla.“[12]


            Autorčiny postoje dílem objasňují Deník (Journal intime, 1984) – text původně určený
pro rozhlasové vysílání - a esej adresovaný dceři Julii Vzdušný dopis (La Lettre aérienne, 1985).


Hélène Dorionová (21.4. 1958 Quebec)

            Intimismus její poezie přivítaly Nicole Brossardová a Lisette Girouardová v Antologii
poezie quebeckých žen od počátku do současnosti[13] jako součást projevu nové ženské generace
vstupující do poezie v 80. letech. Dorionová jemně zachycuje prchavost pohnutek, nálad, myšlenek,
vjemů:


„Loupáky a taky káva

je sedm I love you

in the morning zamlčet

tu lásku sotva

rozpoznanou v závrati

obav které znáš

abys je prožil

ty obavy budeš mě mít rád

zítra budu ještě

ostěním tvých cest?“

                               (Mimo záběr)[14]


            Citace písně Leonarda Cohena zapadá do všednodenní situace, kterou si z fragmentů
rekonstituuje  básnířčino „já“.

            Poezii se Dorionová věnuje plně. Vedla ediční politiku v nakladatelství Éditions du
Noroît (1991-1999), spolupracovala na hlasových nahrávkách poezie a hudby, připravila vícero
specializovaných čísel revuí Poésie 99, Aube Magazine, Souffles, Bacchanales, byla členkou redakcí
časopisů Estuaire a Regart (Belgie). Spolupracuje s kulturními a vzdělávacími institucemi v Belgii
a Rumunsku, angažuje se při veřejných přednesech poezie a diskusích ve Spojených státech, Latinské
Americe i v Evropě. Z její bohaté tvorby nutno připomenout alespoň některé sbírky: Prodloužený
interval a Náležitý pád (L’Intervalle prolongé suivi de La Chute requise, 1983), Mimo záběr (Hors
champ, 1985), Obličej opřený o svět (Un visage appuyé contre le monde, 1990), Bez břehu, bez konce
světa (Sans bord, sans bout du monde, 1995), Stěny jeskyně (Les Murs de la grotte, 1997), Okna času
(Fenêtres du temps, 2000), Písečné dny (Les Jours de sable, 2002). Výbory z  poezie nesou název
Život, jeho křehké průchody (La Vie, ses fragiles passages, 1992) a Z jílu a dechu (D’Argile et de
souffle, 2002). Některé ze sbírek byly přeloženy do němčiny, rumunštiny, španělštiny. Dorionová
také uspořádala výbory z poezie Hectora de Saint-Denys Garneaua a Jacquese Braulta: Vybrané básně
(Poèmes choisis, 1993) a Vybrané básně,1965-1990 (Poèmes choisis, 1965-1990, 1996).


Louise Warrenová (21.3. 1956 Montreal)

            Literární směřování ji přivedlo ke studiu na Quebecké univerzitě v Montrealu a k výuce
literatury pro mládež na mateřské a McGillově univerzitě. S výukou a tvorbou souvisí
literárněkritická činnost, zejména v La Nouvelle Barre du Jour, účast na mezinárodních festivalech
poezie v Latinské Americe, Francii a Belgii.

            Podobně jako Hélène Dorionová zachycuje Louise Warrenová všední fakta kolem sebe, sled
okamžiků, fragmentů skutečnosti. Na rozdíl od ní do pohledu uvádí narativní prvky, vytváří
mikropříběhy, mikrodialogy:


„Dělám marmeládu, už nevím

co s ovocem. V hrnci jsou broskve, hrušky, švestky. Říkám ti to,

dovedu si představit, že je to každýmu ukradený. Podávám ti ruku

a ty lížeš slupky, vlákninu a cukr.“


„Jednou, soused, něco hudby, šedomodré

oči, ty stále ještě miluju.

V cizině ty samé před zlatnictvím, údiv.

Bistro, nějaký park, hotel, nějaká restaurace,

zákusky, hotel dlouho a už žádné peníze,

žádné dopisy, čekání.“

                                               (Šedý milenec)[15]


            Tato poloha charakterizuje poezii Louise Warrenové od prvotin Šedého milence (L’Amant
gris, 1984) a Magdalény od ledna do září (Madeleine de janvier à septembre, 1985). Její další verše
usilují – ve vztahu ke světu i vlastnímu nitru – o precizní, takřka dokumentární zachycení detailu,
nepatrných hnutí mysli, pocitů:


„Břicho se ti jemně chvěje:  náhle se zmezi tvých břišních svalů odlupuje, nahá, jakási slabost.
Vůně mé kůže se mění zároveň s myšlenkou, že ti ruku položím někam na tělo. Ještě nevím kam, může
tě pojmout celého.

Dech se ti zrytmizoval, zůstals nehybně ležet a ve tmě ses vzrušil.

Přehodila jsem nohu přes tvou a zbytek života následoval.“


              (Napsat světlo)


„Naplněna tichem, vznášejícími se bylinami, lehkými tahy pokouším se nezemřít. Představuji si
siestu v hluboké síťové houpačce, nebe, kde nic netíží. Pokouším se o pomalý pohyb stromů, pokouším
se o radost. Propůjčuji se světu a na nic netlačím. Zapomínám. Konám něco.“


              (Modření)[16]


            Je nutno zmínit alespoň některé sbírky: Napsat světlo (Écrire la lumière, 1985), Terra
incognita (1991), Světlo, strom, čára (La lumière, l’arbre, le trait, 2001), Modření (La Pratique
du bleu, 2002). Souběžně se rozvíjí básnířčina reflexe o vztahu mezi poezií a ostatními druhy umění
v esejích Zkoumat intenzitu (Interroger l’intensité, 1999). K této problematice připravila
antologii quebecké poezie Poezie paměť umění (La Poésie mémoire de l’art, 2003).


Élise Turcottová (26.6. 1957 Sorel)

            Imaginární autobiografie tvořící střed hledání sebe a druhého je také rysem poezie
Élise Turcottové. S generačními souputnicemi ji spojuje vzdělání a profesionální dráha. Vystudovala
na Quebecké univerzitě (1984) v Montrealu a na Sherbrookské univerzitě obhájila doktorát (1991).
Vyučuje na gymnáziu v Montrealu, přispívala a přispívá do revuí Estuaire, La Nouvelle Barre du
Jour, Moebius, Lèvres urbaines. Časem a prostorem jejích prvních sbírek – V deltě noci (Dans le
delta de la nuit, 1982) a Válečné lodě (Navires de guerre, 1984) - je noc přitahující úlomky
minulosti, navozující náhody, podněcující představy:


„V noci myslím na těla noční kulisu. Píšu ti stále z hloubi černých drápavých krajin, s nohama
v písku, s rovníkem v ústech zrudlých příběhy. Tvůj hlas vrhá stín slunečník proti temnotě. To
proto. Něco jako násilí.“

 (V deltě noci)[17]


            Úlomky reality a zlomky vyprávění skládají svět dalších sbírek: Život je zde (La Vie
est ici, 1989), Dva či tři ohně (Deux ou trois feux, 1997) Chmurný zvěřinec (Sombre ménagerie,
2002).

            Élise Turcottová také píše novely – soubor Karavana (Caravane, 1994) – a romány,
z nichž Hluk živých věcí (Le Bruit des choses vivantes, 1991) byl přeložen do angličtiny
a katalánštiny.


France Théoretová (17.10. 1942 Montréal)

            Spolu s Nicole Brossardovou a Louky Bersianikovou náleží k nejvýraznějším
představitelkám francouzsko-kanadského feminismu. Vystudovala učitelský ústav (1965), Montrealskou
univerzitu (1968) a na Sherbrookské univerzitě získala doktorát. Literární vzdělání doplnila
studiem psychoanalýzy v Paříži (1972-1974). Souběžně s výukou na střední škole se věnovala
kulturnímu dění. Je spoluzakladatelkou feministického časopisu Les Têtes de pioche (1976) a také
kulturního magazínu Spirale (1979), přispívala do La Nouvelle Barre du Jour, Estuaire, Les Cahiers
de la Femme, Room of One’s Own, Exile. Je také spoluautorkou feministického divadelního kusu Koráb
čarodějek (La Nef des sorcières, 1976), který ve své době silně zapůsobil.

            Básnířčinu koncepci ženského slova lze připodobnit k osvobozující úloze joualu, kterou
formulovala skupina kolem revue Parti pris. Jazyk není pro Théoretovou neutrální nástroj, je
maskulinizován tak jako společnost, jíž slouží, a proto zbavuje ženu možnosti svobodného výrazu.
Přitom ovládat slovo je podmínkou vymanění z područí. Rozdíl oproti Parti pris je ovšem podstatný.
Žena nemá k dispozici již hotový nástroj – odlišný sociolekt, joual. Vlastní nástroj si musí teprve
vytvářet, a to uvnitř mužského jazyka a proti mužskému jazyku. Proto je básnický jazyk subverzí i
konstrukcí zároveň, vyžaduje rozbíjení rigidních, racionálních struktur a vytváření nových
souvislostí.

            Její sbírky jsou směsí veršů, poezie v próze, dialogů, úvah. Lyrika se spojuje
s esejistikou:


„tlumočím své tělo složené z několika vesnických proletarizovaných generací jen abych se naučila
pár slov a vepsala změnu směru nevidím odnikud veškerá důvěryhodnost neexistuje je někde vůbec
možné nevstoupit do maskovaného násilí nehrát naplno hru či na ni přistoupit když to vidím.“

   (Závratě)[18]


            S koncepcí Parti pris má Théoretová společné i to, že vychází ze společenské
marginality, zde ovšem marginality ženské, a že subjektem svého hledání činí tu, která ze všech žen
je zbavena nejvíce slova i vlastního těla – prostitutku. Jí propůjčuje slovo, aby promluvila:


„Ruka na chlupech v ohanbí. Je jasné, že horko klouže. Tělo následuje. Ti ostatní míří ke středu.
Tolik středů, světů. Nevyřknutelné, nehnutelné místo, odkud přicházím.“

(Děvka, samozřejmě)[19]


            Eliptický styl, rozkloubená syntax jsou znakem sbírek Bloody Mary (1977), Hlas pro
Odile (Une voix pour Odile, 1978), Závratě (Vertiges, 1979), Děvka, samozřejmě (Nécessairement
putain, 1980). Na podobenství domu, zcela jinak uspořádaného než racionální mužský příbytek, je
založena poezie Interiérů (Intérieurs, 1984). Autorčin fragmentární styl mísící naraci a úvahy se
promítá do labyrintu útržků a měnících se vypravěčských osob v románě Budeme mluvit, jako se píše
(Nous parlerons comme on écrit, 1982), jehož námětem je hledání vlastního „já“. Úvahy o tvorbě
vložila autorka do esejů Mezi rozumem a nerozumem (Entre raison et déraison, 1987). France
Théoretová také vytvořila libreto k muzikálu Transit (1984) – na banální ženské téma – čekání: zde
je tou čekající ženou matka s dítětem v letištní hale, uprostřed světa v pohybu.

            Do novější tvorby patří sbírky Podivnost, objetí (Étrangeté, l’étreinte, 1992), Moucha
v oku (Une mouche au fond de l’oeil, 1998), romány Laurence (1996), Za zavřenými dveřmi mezi
děvčaty (Huis clos entre jeunes filles, 2000).

            S autorčinou angažovaností a četnými konferencemi - ve Francii, Švýcarsku, Belgii,
Španělsku, Portugalsku, Spojených státech, na Novém Zélandě – souvisí její vystoupení politického
rázu, kam patří i její podíl na kolektivním protiválečném eseji Bosna se na nás dívá (La Bosnie
nous regarde, 1995).


Louise Dupréová (9.7. 1949 Sherbrooke)

            Zosobňuje odklon od radikálního feminismu k ženské jinakosti, založené na empatii.
Ponor do sebe doplňuje vnímavostí k druhému. Její poezie - básně v próze i volný verš – tíhne k
příběhovosti. Je také autorka divadelní hry a románů. Studia na Sherbrookské univerzitě zakončila
magisteriem z literatury (1973), na Montrealské univerzitě pak získala doktorát z francouzské
literatury (1987), když obhájila disertační práci o quebecké ženské poezii. Učila pak na gymnáziích
a současně přednášela na Univerzitě Concordia a Montrealské univerzitě. Nyní je řádnou profesorkou
Quebecké univerzity v Montrealu.

            Po vydání divadelní hry Kdyby tak Popelka umřela! (Si Cendrillon pouvait mourir!,
1980), kterou napsala spolu Louisou Cotnoirovou, získala Cenu Alfreda Desrocherse za básnickou
sbírku Důvěrná kůže (La Peau familière, 1983): do fragmentárních záběrů básnířčina světa vstupují
televizní záběry z libanonské války, úzkost osamělé ženy ve večerním městě, setkání, objetí,
přemítání s Rolandem Barthesem, Hélène Cixousovou, Claudem Beausoleilem. Texty jsou prokládány
fotografiemi.

            K erotice, prožitku těla, se přiklání Kam (Où, 1984), zatímco další sbírky - Štěstí
(Bonheur, 1988), Již černo (Noir déjà, 1993), Nablízku (Tout près, 1998), Tajná slova (Les Mots
secrets, 2002) - opět rozšiřují záběr ke světu, k obecné reflexi:


„Chraplavé

chraplavé a hudební naše hlasy

když úsvit

to nepředvídatelné v bolesti

prsty jimiž sevřeme

do dlaně roztržité kroužky

roztržitě slova

zatímco se ke mně

nakláníš

dojetí, něha

a tvá ústa

chuť síry pod jazykem


naše hlasy

jiná válka

spálenina“

                   (Již černo)[20]


            Životní traumata – sebevraždu, stárnutí – líčí z pohledu ženy romány Memoria (La
memoria, 1996) a Mléčná dráha (La Voie lactée, 2001).

            Louise Dupréová je pozorná literární kritička, zejména v poezii. Recenze a analýzy
uveřejnila například v Revue de l’Université d’Ottawa. Spolu Jaapem Lintveltem a Janetou M.
Patersonovou vydala sborník Pohlavnost, prostor, psaní (Sexuation, espace, écriture, 2002). Její
poezie byla přeložena do angličtiny, španělštiny, portugalštiny, italštiny, holandštiny a čínštiny.


Danielle Fournierová (1955 Montreal)

            Do ženské poezie vnáší vedle výrazné a odvážné erotiky téma konfrontace kultur
a obohacuje problematiku ženské a mužské alterity jazykovou a etnickou jinakostí. Vystudovala
germanistiku na Univerzitě Nového Brunšviku (1985-1986), doktorát získala v Sherbrooku. Vyučuje
quebeckou a francouzskou literaturu na montrealském gymnáziu Jeana de Brébeuf, externě přednáší na
McGillově univerzitě, Quebecké univerzitě a univerzitě Concordia. Patří mezi pilné přispěvatele
časopisů jako Exit, Arcade, Moebius, La Nouvelle Barre du Jour, Spirale, Voix et Images aj.

            Časté cesty se promítají do lokalizace básní. Je to poezie stejně světoběžná jako
autorka. Do putování otevřeným prostorem se vpisuje hledání sebe:


„pobřeží, pláž a škeble v Sète

jak zapomenout

na rozlámaná lože na podlaze bez trámů

už nespím

už nespím

už neznám srpnový pokoj […]


už se nedozvíme kdo jsme

ráno na úsvitu

kdy

už

se

nedozvíme

jak tvořit

když objímáme

vrásku“

                   (Nikdy mi už neříkej, kdo jsem)[21]


            Do oproštěné, nemnohomluvné francouzštiny mísí Fournierová jiné jazyky tam, kde se
stávají součástí prožitku a jejího hledání, jako je tomu v případě Básní ztracených v Maďarsku:


„Nepředstavuji si jinak vaši přítomnost, tělo bije na poplach. Půjdu, větrem hnaná, vyříkat
nesmlouvavé odmítnutí jazyka před modrou oblohou. Chápu, že tvoření je ranní polibek

nevyznat se v tom

nerozumět

vagyok nem akarok

kdo jsme

jeden         druhý

občas“

   (Básně ztracené  v Maďarsku)[22]


            Sbírky – Nikdo než láska (Personne d’autre que l’amour, 1993), Věčná řeč (Langue
éternelle, 1998), Nikdy mi už neříkej, kdo jsem (Ne me dis plus jamais qui je suis, 2000), Básně
ztracené v Maďarsku (Poèmes perdus en Hongrie, 2002) - doplňuje esej o společenské úloze poezie
Říci to druhé (Dire l’autre, 1998).



Ying Chenová (20.2. 1961 Šanghaj, Čína)

            Na univerzitě Fudan v Šanghaji vystudovala kromě francouzštiny angličtinu, japonštinu a
ruštinu (1983), pracovala pak jako překladatelka v Institutu astronautického výzkumu. Do Montrealu
se vystěhovala v 28 letech. Od studia na McGillově univerzitě přešla k tvorbě. Svými romány – ve
vytříbené, klasicizující francouzštině - získala ihned přízeň kritiky i čtenářů. Debutovala evokací
vzdálené Číny, kterou promítla do obrazu své babičky Lie-Fei – v Paměti vody (La Mémoire de l’eau,
1992). Čínské listy (Les Lettres chinoises, 1993) navazují na klasický epistolární román: snoubence
dělí vzdálenost, Sassa zůstala v Číně, on je v Montrealu. Příběh o rozchodu je psychologicky
mnohoznačný. Chenová skloubila jemnost čínské obřadnosti s rétorikou litoty – náznaku, nedořčení.
Průzračný jazyk zakrývá hlubiny, jež pozorný čtenář tuší, aniž by přesně poznal jejich obsah. Sassa
nakonec obratně seznámí snoubence Yuana s přítelkyní Da Li, sama v Číně umírá. Výměna dopisů je
i konfrontací dvou světů, dvou civilizací.

            Nevděk (L’Ingratitude, 1995) se odehrává v Číně. Je to příběh dcery trpící vševládnou
matkou a rigidní společenskou etiketou, v níž jsou její láska i místo v životě předem naplánovány,
ritualizovány. Z nenávistné lásky k matce spáchá sebevraždu, aby ji potrestala – osobně i
společensky. Ale stopy se zahladí: neumřela vzpurná dcera – k hanbě matky, je to jen neštěstí,
rodinné neštěstí.

Citové, v náznacích vykreslené drama Nehybnost (Immobile, 1998) tvoří příběh archeologa kutajícího
v minulosti a ženy, jež si ze svých předešlých životů přináší vzpomínky oživující i ničící jejich
vztah. Konfrontace dvou světů – nového a tradičního – je námětem Pole v moři (Le Champ dans la mer,
2001): protagonistka se cítí nesvá v roli moderní ženy, vrací se ve vzpomínkách k lásce svého
dětství na čínském venkově v době kulturní revoluce. Rozdvojení a hledání totožnosti ve
spřízněnosti s osudem druhého je námětem dalšího románu Hádání kostlivce s dvojníkem (Querelle d’un
squelette avec son double, 2003): šílená anorexička zde komunikuje se svou dvojnicí, která umírá
nedaleko syna pod troskami domu zničeného zemětřesením. Hranice mezi životem a smrtí se tu stírá
jako rozdíl mezi snem a skutečností.

Ying Chenová nyní dělí svůj život mezi Vancouver, Montreal a Paříž.



Esther Rochonová, rozená Blackburnová (27.6. 1948 Quebec)

            Když vznikaly konkurenční časopisy vědecko-fantastické literatury (1979), přiklonila se
Esther Rochonová nikoli k široce pojaté koncepci revue Solaris, která integrovala prózu i komiks,
ale k představě „čisté sci-fi“ v Imagine, kde byl také kladen větší důraz na teorii a kritiku.
Vyhraněnost se časem otupila, a jako se Vonarburgová uplatnila v Imagine, tak i Esther Rochonová
spolupracovala s redakcemi Solaris a Fiction. Své příspěvky posílala také do La Nouvelle Barre du
Jour a Canadian Women Studies / Les Cahiers de la Femme. To naznačuje další rysy její tvorby: smysl
pro experiment a blízkost k literárnímu feminismu. Od roku 1980 se Rochonová, diplomovaná
matematička, angažuje v buddhistickém hnutí, cestuje po Evropě, Indii i Tibetu, vyučuje
v montrealském centru Shambala. Spíše než do vědecko-fantastického žánru řadí se tak její prózy
k žánru „fantasy“, s inicačním vyzněním.

            Román Mušle (Coquillage, 1985) vznikl přepracováním povídky „Zemřít jednou provždy“
(„Mourir une fois pour toutes“) v době, kdy Rochonová již našla cestu k buddhismu. Je to tedy román
meditativní, se symbolickým významem. Tématem je vztah jednotlivých postav k obrovské mušli –
polopřírodní, poloumělé – ležící na ostrůvku přístupném při odlivu. Mušli obývá mlžovitý živočich –
„monstrum“ – průhledný, proměnlivý, s chapadly dosahujícími stovky metrů, schopný tajemně
komunikovat. Tato komunikace proměňuje lidské bytosti, neboť jim umožňuje sestup – erotický a
mystický - do vlastního nitra. Mušle do sebe vláká Thrassla a později Irenu a Vincenta, z jejichž
soužití se narodí François. Život v mušli ale vytváří závislost, nelze se od ní odpoutat, proměňuje
osobnost. Thrassl vyhání ze žárlivosti Françoise a sám s mušlí plodí malá monstra. Z mušle uniká i
služebnice Xunmil poté, co jedno z monster zabila. Na pobřeží se vrací spolu s Françoisem po
Thrasslově smrti. Román je vyprávěn z jejich perspektivy a celá padesátiletá historie je
prezentována v retrospektivních vstupech, do nichž se vměšuje i hlas Thrasslův a hlas Mušle.

Dějově a současně mysticky jsou zaměřeny iniciační romány, jež Esther Rochonová postupně dotvořila
do cyklů. První z nich - Vyčerpání slunce (L’Épuisement du soleil, 1985) –  náleží do série příběhů
o souostroví Vrénalik a byl znovu vydán pod názvem Černé souostroví (L’Archipel noir, 1999). Na
románu pracovala autorka od poloviny 60. let. Uzavírá tisíciletou historii lidu Asven, jeho zakletí
a vysvobození. Cyklus je koncipován jako román v románu, protože osvoboditel Taïm Sutherland se
dočítá o minulosti a zakletí v díle Jouskilianta Greena Spáč v citadele (Le Rêveur dans la
citadelle, samostatně 1998).

            Od 90. let vydává Rochonová Pekelné kroniky (Les Chroniques infernales) – fantazijní –
dantovskou a současně mystickou exploraci pekelných, posmrtných království.  Zatím vyšly Královna
Lame (Lame, 1995), Zrušeno (Aboli, 1996), Východ (Ouverture, 1997), Tajemství (Secrets, 1998),
Zlato (Or, 1999) a Jeřabina (Sorbier, 2000).


Aude, vlastním jménem Claudette Charbonneauová-Tissotová (22.6. 1947 Montreal)

            Fantazijní prvky jejích novel a románů souvisejí s autorčiným zájmem o psychologii
a abnormalitu v lidské mysli a v mezilidských vztazích. Nenáleží tedy ani k vědecko-fantastické
literatuře, ani k „fantasy“. Vystudovala Montrealskou univerzitu (1974), doktorát  získala na
Lavalově univerzitě (1985) v době, kdy už vyučovala na střední škole (od 1977). Řada jejích příběhů
je určena mládeži a dětem, například dvoudílné Krabičky: Kolibřík a pavouk, Sněhová koule (Les
Petites Boîtes; 1. L’oiseau-mouche et l’araignée, 2. La boule de neige, 1983). Od uvedené publikace
užívá autorka zkrácenou podobu svého křestního jména – Aude.

            Soubor osmi Povídek pro dospělé hydrocefaly (Contes pour hydrocéphales adultes, 1974)
líčí uzavřený, hrůzyplný svět lidského šílenství a nepotlačitelných pulzí, kde nepravděpodobnost je
součástí skutečnosti. Na psychologii ženských hrdinek, jimž fantazie umožňuje uniknout z tísnivé
existence a nalézat klíč k sobě, se soustřeďují také povídky vydané pod titulem Nátlak (La
Contrainte, 1976). Podobnou tematiku traktuje román Židle v hloubi oka (La Chaise au fond de
l’oeil, 1980): hlavní hrdinka se tu léčí v psychiatrické léčebně, když se – po manželově smrti -
pokusila o sebevraždu. Nesnesitelné prostředí ji nutí, aby se učila přetvářce. Vytváří si masku
pacientky, masku vyléčené a smířené s životem, a doma pak dává průchod své zuřivosti v umělecké
tvorbě. V představách skládá scénář své příští sebevraždy – jen aby unikla otroctví rezignace.

Vědecko-fantastické pozadí má román Shromažďovač (L’Assembleur, 1985). Námětem je rozpad rodiny a
nenávist - oidipovská vražda otce, počítačově naplánovaná synem Alexandrem, který vytvořil program,
jak otce dálkově ovládat. Naopak mysticky vyznívá Stěhovavé dítě (L’enfant migrateur, 1998) –
příběh dvojčat, z nichž to neduživé, zdánlivě retardované je právě tím, kdo bratra zbavuje tísně a
strachu ze života, kdo ho vlastně přivedl na svět a opouští sourozence až v okamžiku, kdy je
schopen žít samostatně. Téma zdvojení či dvojčenectví se objevuje i v románě Kdosi (Quelqu’un,
2002): je to příběh o paralyzované a do svého těla uvězněné Magali, jež může s okolním světem
komunikovat jen mrkáním. Měla být již mrtvá, kdyby v ní nebyl kdosi jiný, koho ošetřující lékařka
začíná objevovat. V jiné – rodinné – rovině je toto zdvojení promítnuto do Celého člověka (L’Homme
au complet, 1999): muž utíkající před rodinnými povinnostmi se stěhuje za prací - a s milenkou - do
Japonska, kde ho zastihne dopis milenky jeho otce. Osudy obou se kříží, otcův život je pro syna
cestou do vlastního nitra. Buddhistický podtext výše uvedených románů, ač není zvýrazňován, je
nepominutelný.



Lise Tremblayová (13.6. 1957 Chicoutimi)

            Její síla je ve vylíčení atmosféry míst, jež jsou v jejích románech neméně dějotvorná
než postavy. V úspěšném debutu Deštivé zimě (L’Hiver de pluie, 1990) je tím městem starý Quebec.
Román – v první osobě – nemá zápletku, je to jen pozorování lidí a věcí kolem vypravěčky. Pohyb –
to je vypravěččina chůze po ulicích, zároveň útěk před tísní a touha po jiném světě. Jenže útěk
probíhá v kruhu. Tísnivý, ponurý dojem z četby se vytváří právě napětím mezi pohybem a bludnou
uzavřeností. Druhý z románů – Bílá broskev (La Pêche blanche, 1994) vytváří kontrast mezi otevřeným
prostorem pobřeží kalifornského San Diega a zapšklým maloměstem Chicoutimi. Vzdálenost dělí dva
bratry: Simon žije v Kalifornii a zajíždí na sever za výdělkem, Robert a hlavně jeho žena Louise
zosobňují uzavřený svět, kde každý každého zná a kde neštěstí je zlo, jímž jsou nakaženi a šíří je
ti druzí, ti zvenku, cizinci. Přitom právě uzavřenost vytváří napětí a zrůdnosti, jež město ničí.
Třetí román Židovský tanec (La Danse juive, 1999) spojuje uzavřenost a otevřenost do jednoho místa
– Montrealu. Kolem vypravěčky-chodkyně se pohybují jiní chodci – každý uzamknut do svého minisvěta,
maloměsta, venkova či vlasti, odkud přišel. Žádný z nich se necítí na svém místě, tíseň přetrvává.
Děj Judithiny sestry (La Soeur de Judith, 2007) se vrací do prostředí dusného quebeckého maloměsta
50. let, z něhož chtějí dívky uniknout do velkého světa královen krásy, filmových hvězd a
manekýnek. Naivizující narace dospívající dívky, která závistivě sleduje úspěchy sestry své
kamarádky, podtrhuje Judithinu osobní tragédii a životní pád. Mezi „romanopisci  beznaděje“ vyniká
Lise Tremblayová svým impresionismem. Z údajů o jejím životě snad jen to, že pochází z venkovského
Chicoutimi, vystudovala Lavalovu univerzitu v Quebeku a nyní učí na gymnáziu v Montrealu.


France Daigleová (1953 Dieppe, Nový Brunšvik)

            Spolu s Antoninou Mailletovou a básníkem Sergem-Patricem Thibodeauem reprezentuje
třísettisícovou frankofonní acadskou komunitu. Vystudovala univerzitu v Monctonu, kde také
v současnosti žije a pracuje v rozhlase. Její přínos pro soudobou acadskou literaturu je v tom, že
se dokázala odpoutat od národoveckých, tradičních vzorů a témat. Náleží již k postmoderní estetice,
mísí prózu s poezií, kombinuje francouzštinu, angličtinu a jejich směs - acadský chiac, otvírá
tematicky acadský obzor k Evropě a Americe, využívá kombinatorické kompoziční postupy,
experimentuje.

            Techniku krátkých filmových záběrů použila v impresionistických prózách Nikdy nehovořit
o větru: román bázně a naděje, že smrt přijde včas (Sans jamais parler du vent: roman de crainte et
d’espoir que la mort arrive à temps, 1983) a v Příběhu hořícího domu s neurčitým pokračováním o
posledním pohledu na hořící dům (Histoire de la maison qui brûle; vaguement suivi d’un dernier
regard sur la maison qui brûle, 1985).

            Ve Skutečném životě (La Vraie vie, 1993) kontrastuje přísná kompozice - pět kapitol
rozdělených vždy na dvě části – s fragmentárními výseky z životní reality jednotlivých postav.
V další próze 1953: kronika ohlášeného narození (1953: chronique d’une naissance annoncée, 1995)
Daigleová komponuje fresku událostí roku svého příchodu na svět. Všechna tato díla jsou sice
dějová, avšak vlastně bez zápletky. Logiku nahrazuje nahodilost, kontingence. Na čtenáři záleží,
aby doplnil prázdná místa, pospojoval je, vytvářel možné příběhy. Tento postup pak autorka
zdokonaluje v Malých životních těžkostech (Petites difficultés d’existence, 2002) využitím
kombinatoriky na základě čtrnácti hexagramů čínské věštecké Knihy proměn - I-Ťing, jež v sedmi
kapitolách promítá do sedmi dní týdne. Jedná se o poetizaci a epizaci každodennosti, banality.

________________________________

[1] Nicole Brossard, Lisette Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines �
nos jours, Montréal, Les Éditions du remue-ménage 2003, s. 31: „On prend appui sur le marxisme, sur
la psychanalyse, sur le lesbianisme, sur la contre-culture pour débattre des priorités et de
l’essence du féminisme.“

[2] Dictionnaire des oeuvres littéraires du Québec, VI, 1976--1980, díl VI., Montréal, Fides 1994,
s. XX a XXVII.

[3] Citováno dle Gilles Marcotte a kol., Anthologie de la littérature québécoise, díl II.,
Montréal, Hexagone 1994, s. 684 a n.: Le Tombeau des rois, „Nuit“: „La nuit/ Le silence de la nuit/
M’entoure/ Comme de grands courants sous-marins.// Je repose au fond de l’eau muette et glauque./
J’entends mon coeur/ Qui s’illumine et s’éteint/ Comme un phare.“ „Le Tombeau des rois“: „J’ai mon
coeur au poing/ Comme un faucon aveugle.// Le taciturne oiseau pris à mes doigts/ Lampe gonflée de
vin et de sang,/ Je descends/ Vers les tombeaux des rois/ Étonnée/ À peine née.“ Le Mystère de la
parole, „Le Mystère de la parole“: „Silence, ni ne bouge, ni ne dit, la parole se fonde, soulève
notre coeur, saisit le monde en un seul geste d’orage, nous colle à son aurore comme l’écorce à son
fruit// Toute la terre vivace, la forêt à notre droite, la ville profonde à notre gauche, en plein
centre du verbe, nous avançons à la pointe du monde.“

[4] Citováno dle René Dionne, Le Québécois et sa littérature, Sherbrook, Naaman 1984, s. 192 a n.:
Images et proses, „Impatience“ : „je connais ma soif, le vent ne peut violenter mon coeur fugace et
me détourner de ma voie exaspérée;/ je cours apprendre si la profondeur de la mer me désire comme
je la désire“.

[5] Citováno dle Gilles Marcotte a kol., Anthologie de la littérature québécoise, díl II.,
Montréal, Hexagone 1994,  s. 627: Le Chant de la Montée, „Le baiser“: „Maintenant que ton baiser, ô
Bien-Aimé, a réveillé l’eau secrète de l’amour longtemps couché sur la pierre du silence,
maintenant que cette eau ardente, amassée goutte à goutte dans l’outre de la terre, s’est liée en
une source irrépressible./ Laisse-la jaillir!/ colonne candide et sonore entre les parois des ciels
proches.“

[6] Citováno dle Gilles Marcotte a kol., Anthologie de la littérature québécoise, díl II.,
Montréal, Hexagone 1994,  s. 635 a n.: Mémoire sans jours, „La malemer“: „Je descendrai jusque sous
la malemer où la nuit jouxte la nuit – jusqu’au creuset où la mer forme elle-même son malheur,/
sous cette amnésique nuit de la malemer qui ne se souvient plus de l’étreinte de la terre,/ ni de
celle de la lumière quand les eaux naissaient au chaos flexueux de l’air/ quand Dieu les couvrait
du firmament de ses deux mains“; „Naissance obscure du poème“: „Comme l’amante endormie dans
l’ardente captivité – immobile dans la pourpre muette de l’amant,/ fluente à la base du désir –
obscurcie de sommeil et travestie d’innocence,/ ses cheveux ouverts à la confidence – telles les
algues du songe dans la mer écoutante,/ la femme omniprésente dans la fabulation de la chair – la
femme fugitive dans la fabulation de la mort,/ et l’amant pris au sillage étroit du souffle – loin
de l’usage viril des astres courant sur des ruines de feu,// // […] tu l’entendras draguer tes
étoiles gisantes, […]/ pleureuse de la peine anonyme […]/ chanteuse encore mal assurée […]/
fermentation de la parole en bulles vives – roses hauturières et blanches pour une reine aveugle.“

[7] Speak White – volně přeloženo „mluv(te) bělošsky“. Naráží se tím na rasismus ve Spojených
státech a emancipační úsilí černých Američanů v 60. letech. Titul připomíná v té době společensky
účinný esej Pierra Vallièrese Američtí bílí negři (Nègres blancs d’Amérique, 1968). Básnická
argumentace Lalondové ostatně odpovídá historické a politické argumentaci Vallièresově.

[8] Citováno dle antologie Laurent Mailhot, Pierre Nepveu, La Poésie québécoise, Montréal,
Hexagone, 1986, s. 389-392: Speak White: „Speak white/ il est si beau de vous entendre/ parler de
Paradise Lost/ ou du profil gracieux et anonyme qui tremble dans les sonnets de Shakespeare// nous
sommes un peuple inculte et bègue/ mais nous ne sommes pas sourds au génie d’une langue/ parlez
avec l’accent de Milton et Byron et Shelley et Keats/ speak white/ et pardonnez-nous de n’avoir
pour réponse/ que les chants rauques de nos ancêtres/ et le chagrin de Nelligan// […] speak white/
tell us that God is a great big shot/ and that we’re paid to trust him/ speak white/ parlez-nous
production profits et pourcentages/ speak white/ c’est une langue riche pour acheter/ mais pour se
vendre/ mais pour se vendre à perte d’âme/ mais pour se vendre// […] speak white […] dans la langue
douce de Shakespeare/ avec l’accent de Longfellow/ parlez un français pur et atrocement blanc/
comme au Viet-Nam et au Congo/ parlez un allemand impeccable/ une étoile jaune entre les dents/
parlez russe parlez rappel à l’ordre parlez répression/ speak white/ c’est une langue universelle/
nous sommes nés pour la comprendre/ avec ses mots lacrymogènes/ avec ses mots matraques/ speak
white/ tell us again about Freedom and Democracy/ nous savons que liberté est un mot noir/ comme la
misère est nègre// […] quad vous nous demandez poliment/ how do you do/ et nous entedez vous
répondre/ we’re doing all right/ we’re doing fine/ we/ are not alone// nous savons/ que nous ne
sommes pas seuls“.



[9] Viz Marty Laforest, „Un V pour Violente, un V pour Villemaire (entrevue)“, Nuit Blanche, č. 37,
září 1989. Jedná se o rozhovor s autorkou o nové knize Vava.

[10] Suzane Jacob, Les Écrits de l’eau: „Sous la tente, tu as demandé:/ Qu’est-ce que rien?/ Tu
n’étais qu’un enfant seul/ les entrailles encore vertes et repliées/ la langue irritée par le
sang./ J’étais la mère ombrageuse/ aux os troués./ Tu as dit: Qu’est-ce que rien?/ Est-ce
maintenant, rien?/ Est-ce de la même manière qu’hier/ j’étais dans rien?/ J’asséchais la terre
entre mes dents/ pour que maintenant et au même instant/ le néant s’affame.“ Citováno dle Voix et
Images, č. 62, zima 1966, s. 220.

[11] Citováno dle antologie Laurent Mailhot, Pierre Nepveu, La Poésie québécoise, Montréal,
Hexagone, 1986, s. 466: Double impression, „Marginal way“: „l’intention la beauté extrême/ le
paysage tu l’ajoutes à la lumière/ du penchant/ l’heure est plausible beyond reality/ le corps
cosmique s’approche au loin/ in the marginal way, l’attitude flagrante“.

[12] Nicole Brossard, Le Désert mauve, Montréal, Hexagone, 1987, s. 4/14: „L’ombre sur la route
dévore l’espoir. Il n’y a pas d’ombre la nuit, à midi, il n’y a que certitude qui traverse la
réalité. Mais la réalité est petit piège, petite tombe d’ombre qui accueille le désir. La réalité
est un petit feu de passion qui prétexte. J’avais quinze ans et de toutes mes forces j’appuyais sur
mes pensées pour qu’elles penchent la réalité du côté de la lumière.“

[13] Nicole Brossard, Lisette Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines �
nos jours, Montréal, Les Éditions du remue-ménage 2003, s. 34.

[14] Hélène Dorion, Hors champ: „Les croissants le café déjà/ sept heures Il love you/ in the
morning le taire/ cet amour à peine/ reconnu dans le vertige/ des peurs que tu connais/ pour les
vivre/ ces peurs m’aimeras-tu/ demain serai-je encore/ l’embrasure de tes chemins?“. Citováno dle
Dictionnaire des oeuvres littéraires du Québec, VII, 1981—1985, díl VII., Montréal, Fides 2003, s.
473.

[15] Louise Warren, L’Amant gris: „Je fais des confitures, je ne sais plus quoi faire/ des fruits.
Dans le chaudron, il y a des pêches, des poires, des prunes. Je te le dis,/ j’imagine que l’on s’en
fout. Je te donne ma main/ et tu lèches les pelures, les fibres et le sucre.“ „Un jour, un voisin,
de la musique, des yeux/ gris-bleu je les aime encore./ À l’étranger les mêmes devant une
bijouterie, l’étonnement./ Le bistrot, un parc, l’hôtel, un restaurant,/ des pâtisseries, l’hôtel
longtemps et plus d’argent,/ jamais de lettres, l’attente.“ Citováno dle Dictionnaire des oeuvres
littéraires du Québec, VII, 1981—1985, díl VII., Montréal, Fides 2003, s. 29.

[16] Louise Warren, Écrire la lumière: „Ton ventre bouge par petites secousses: une faiblesse se
détache tout à coup, nue, entre tes abdominaux. L’odeur de ma peau change avec l’idée de poser ma
main quelque part sur toi. Je ne sais pas où encore, elle peut te réunir entièrement.// Ta
respiration s’est rythmée, tu es demeuré immobile et tu a bandé dans le noir.// J’ai passé ma jambe
par dessus la tienne et le reste de la vie a suivi.“  La Pratique du bleu: „Emplie de silence,
d’herbes flottantes, de traits légers, j’essaie de ne pas mourir. J’imagine une sieste dans un
hamac profond, un ciel où rien ne pèse. J’essaie le mouvement lent des arbres, j’essaie la joie. Je
me prête au monde et n’appuie sur rien, j’oublie. J’accomplis quelque chose.“ Citováno dle Nicole
Brossard, Lisette Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines à nos jours,
Montréal, Les Éditions du remue-ménage 2003, s. 364 a 367.

[17] Élise Turcotte, Dans le delta de la nuit: „La nuit, je pense aux corps décor de nuit. Je
t’écris toujours du fond de noirs paysages griffes, les pieds dans le sable, l’équateur dans ma
bouche rouge d’histoires. Ta voix fait de l’ombre parasol sur le noir. C’est pour ça. Une
violence.“ Citováno dle Nicole Brossard, Lisette Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au
Québec des origines à nos jours, Montréal, Les Éditions du remue-ménage 2003, s. 371.

[18] France Théoret, Vertiges, in Les Herbes Rouges, leden 1979, s. 24-25: „je traduis mon corps
d’il y a plusieurs générations rurales et prolétarisées le temps d’apprendre quelques mots et
d’inscrire un retournement je ne vis nulle part toute crédibilité n’existe pas quelque part est-ce
possible de ne pas entrer dans la violence masquée ne pas jouer à fond le jeu ou d’y consentir le
voyant.“

[19] France Théoret, Nécessairement putain, in Les Herbes Rouges, květen-červen 1980, s. 7: „La
main sur les poils pubiens. C’est clair que le temps chaud glisse. Le corps suit. Les autres
centrent. Autant de centres, de mondes. Le lieu indicible, inamovible d’où je viens.“

[20] Louise Dupré, Noir déjà: „Rauques/ rauques et musique nos voix/ quand l’aube/ l’imprévisible
de la douleur/ les doigts/ les doigts qu’on referme/ sur des anneaux ditraits/ ditraitement les
mots/ alors que tu te penches/ vers moi/ l’émotion, la tendresse/ et ta bouche/ un goût de soufre
sous la langue// nos voix/ une autre guerre/ une brûlure“. Citováno dle Nicole Brossard, Lisette
Girouard, Anthologie de la poésie des femmes au Québec des origines à nos jours, Montréal, Les
Éditions du remue-ménage 2003, s. 301.

[21] Danielle Fournier, Ne me dis plus jamais qui je suis, Laval, Trois 2000, s. 56-57: „littoral,
plage et coquillages de Sète/ comment oublier/ lits fracturés sur planchers sans solives/ je ne
dors plus/ je ne dors plus/ ne sais plus la chambre d’août […]// nous ne saurons plus qui nous
sommes/ le matin à l’aube/ où/ nous/ ne/ saurons/ plus/ comment créer/ quand on étreint/ une ride“.

[22] Danielle Fournier, Poèmes perdus en Hongrie, Montréal, VLB 2002, s. 23: „Je ne m’imagine pas
autrement votre présence, le corps mis en alarme. J’irai, poussée par le vent, dire l’implacable
refus de la langue devant le ciel bleu. Je comprends que la création est un baiser du matin// n’y
entendre rien/ sans comprendre/ vagyok nem akarok/ qui sommes-nous/ l’un l’autre/ parfois“.