RODIŠTĚM MU BYLA FLORENCIE, UČITELEM VŠAK BOLOŇSKÝ BÁSNÍK, KTERÝ PSAL PRVNÍ O LÁSCE A ŠLECHETNOSTI JAKO JEDNÉ VECI; A TRÁVE O TOM ZPJVA I KAŽDÝ VERŠ KNIHY, KTEROU OTVÍRÁTE
V Šlechetném srdci Láska je a byla
vždy doma jako v loubí lesa pták;
příroda však tu Lásku nestvořila
dříve než srdce, ani naopak!
Vždyť světlo také bylo
zároveň s jasným sluncem nebesklonu
a předtím nezářilo;
a v šlechetnosti Láska přebývá
právě tak po zákonu
jak teplo v ohni, který jasně pln.
Šlechetné srdce Láska prostupuje
jak vzácná síla vzácný drahokam;
ale ta moc naň z hvězdy sestupuje,
až když se sluncem zušlechtí cm sám.
Až když sc za pomoci
slunce už zbavil špíny, jež v něm byla,
nadá ho hvězda mocí;
a tak i srdci, které příroda
zjemnila, zušlechtila,
jakn ta hvězda paní lásku dá!
V šlechetném srd.cí Láska dlí a dýŠe,
právě tak jako plamen na svíci,
a nebyla by jinde ve své pýše
než tam, kde hoří, jasná, zářící.
Vždyť přece ke špatností
se Láska má jak žhoucí oheň k vodě,
ve které mrazí kostí:
v šlechetném srdci Láska nalézá
svůj stánek v stejné shodě
jako magnet v sloji plné železa.
Ač slunce pálí do bláta z vší síly, bláto dál cpi a slunce dál se skví; kdo říká rád: „Jsem rodem ušlechtilý," jc jak to bláto v záři šlechtictví. Proto ať nevěříte,
že ušlechtilost spočívá snad v rodu,
nikoliv v srdci, v citech:
kdo neuměl své srdce zušlechtit,
ten připomíná vodu,
jíž pouze projde z nebe hvězdný svit.
Bůh Stvořitel se jeví bez ustání
andělům jasněji než slunce nám;
vnímají jasnozřivě jeho přání
a hýbou nebesy, jak chce On sám,
A jako Boží přání
vzápětí vtde vždycky k naplnění,
tak také krásná paní —
sotva ji spatříš v jejím jasu stát —
Člověka rasem smění
a on ji musí vždycky poslouchat.
Paní, až jednou vzlétnu z této země.
řekne mi Bůh: ,,Co jsi to učinil,'
Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně
a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil!
Taková chvála sluší
jedině mně a Paní Rajské Říše,
jež drtí svůdce duší!"
Já řeknu však: „Vždyr měla vzhled a šat
anděla ze Tvé výše —
a proto nebyl hřích ji uctívat!"
GUIDO GUľNIZELLl
,,Co mne se týká, povím ti jen krátce:
Jsem Guido Guinizelli, a zde nyní
čistit se smím, před koncem začav kát se."
Jak v Lykurgove smutku oba syni
se pohnuli, když matku zhlédli znova,
tak já se hnul však spíš jak ve svatyni,
když jméno toho zaslech jsem i slova, jenž otcem mým i všech je, kteří tvoří skládání sladce milostná a nová.
BOŽSKÁ KOMEDIE. OČISTEC, ZPĚV XXVI, V. »1—99
37