24* řeč byla řeč Faidra Pythokleova, občana z Myrrinuntu; ale ta, kterou hodlám pronésti, je Stesichorova, syna Eufemova, z Himery. Má pak zníti takto:
„Není pravdivá řeč, která tvrdí, že má-li někdo milovníka, musí spíše vyhovovati nemilujícímu, a to z toho důvodu, že onen šílí, tento však je zdravé mysli. Kdyby totiž tomu bylo jednoduše tak, že šílenost je něco zlého, byl by ten důvod správný; ve skutečnosti však se nám dostává působením šílenosti největších dober, je-li ovšem dávána darem božím. Nebol! i věštkyně v Delfách i kněžky v Dodoitě v šílení vykonaly pro Helladu, v soukromém i veřejném životě, mnoho dobrého, avšak při zdravém rozumu málo nebo nic; a kdybychom mluvili o Sibylle i o jiných, kteří ve věšteckém nadchnutí svými předpověďmi mnoha lidem mnoho dobře zařídili pro budoucí čas, šířili bychom řeč o věcech každému zřejmých. Avšak na toto svědectví je záhodno poukázat, že i za starých časů ti, kteří stanovili jména, nepokládali šílenost, manian, za něco ošklivého ani za potupu; nebyli by totiž vpletli právě toto jméno do překrásného umění, kterým se posuzuje budoucnost, a nebyli by je nazvali maniké. Naopak soudíce o ní, že je to věc krásná, kdykoli vzniká božím údělem, v tom přesvědčení jí dali to jméno, ale lidé nynější doby nevkusně do něho vložili hlásku t a nazvali to věštecké umění mantiké. Vždyť i ten způsob hledání budoucnosti, kterého užívají věštci rozumoví, prostřednictvím ptáků a jiných znamení, pojmenovali oiono'istiké, protože z činnosti mysli poskytují lidskému mínění (oiésis) rozum (nún) a vědomost (historian), ale nyní v nové době nazývají ten způsob oiónistiké, chtějíce tím dlouhým ó dodat tomu slovu velikoleposti. Nuže, oč je prosté věštectví (mantiké) dokonalejší a
36
váženější nad ptakopravectví (oiónistiké), i jménem i věcí samou, o tolik je podle svědectví starých krásnější šílenost, která je z boha, nad rozumnost vznikající u lidí. Také při nemocech a svrchovaných útrapách, které lpějí na některých rodech pro staré hněvy odněkud vzniklé, nalezla vzniklá prorocká šílenost, jež se utekla k modlitbám a božím službám, zproštění pro ty, kterým se ho mělo dostati; nabyvši taní očist a zasvě-co vacích obřadů spasila toho, kdo jí byl účasten, pro přítomnou i pro potomní dobu tím, že nalezla pro správně šílícího a posedlého vysvobození z přítomných útrap. Třetí pak je posedlost a šílenost pocházející od 24S Mus; ta zachvacuje duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí pro písně i jiné básnické tvoření a vyzdobujíc nesčíshié činy předku vychovává potomky; kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mus, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících.
Tolik a ještě více ti mohu uvésti krásných výkonů šílenosti vznikající od bohů. Proto se té věci samé nebojme a žádná řeč nás neznepokojuj naháněním strachu, že je třeba při volbě přítele dávati přednost lozmlínému před vzrušeným; ale ať si odnese vítěznou odměnu, jestliže dokáže kromě tohoto i to, že láska není posílána od bohů k prospěchu milujícímu i milovanému. My pak musíme zase dokázat opak, že takováto šílenost je dávána od bohů k největšímu štěstí; ten důkaz ovšem mudráky nepřesvědčí, ale moudré přesvědčí. Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
37
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševnené, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše 2-io jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobe jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. Dejme tomu tedy, že se podobá srostlině okřídleného spřežení a vozataje. A tu koně i vozatajové bohů jsou všichni sami dobří i dobrého původu, ale
38
u ostatních je to smíšeno. Za prvé u nás vůdce řídí dvojspřeží, dále jeden z koní je u něho krásný a dobrý a také z takového rodu, druhý však je z opačného rodu a opačných vlastností; tu pak je řízení u nás nutně nesnadné a trapné^A pokusme se pověděti, jakým způsobem vznikly názvy živok smrtelný a nesmrtelný. Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché, a obchází po veškerém světě, hned v té, hned v jiné podobě. Tu je-li dokonalá a okřídlená, vznáší se ve výšinách a pobývá v celém vesmíru, avšak ta, která ztratila peruti, padá, až se zachytí něčeho pevného; tam se ubytuje, uchopivši zemité tělo, jež se pale zdánlivě samo pohybuje působením její síly, a to celé spojení, duše a pevné tělo, bylo nazváno „živok" a dostalo příjmení „smrtelný"; avšak pojem živoka nesmrtelného nevznikl ze žádného rozumového úsudku, nýbrž vytvořujeme si boha, jehož jsme ani neviděli, ani dostatečně myslí nepojali, jakéhosi živoka nesmrtelného, majícího duši, majícího i tělo, u něhož však jsou tyto složky srostlé pro všechen čas. Ale tyto věci ať se mají tak, jak je bohu milo, a tak ať se o nich mluví; avšak vezměme příčinu té ztráty perutí, pro kterou s duše opadávají. Jest pak asi takováto.
Síla peruti svou přirozeností vznáší, co je těžké, vzhůru a dováží to tam, kde bydlí rod bohů. Má pak asi ze všech tělesných věcí nejvíce společenství s tím, co je božské; božské je krásné, moudré, dobré a má všechny takové vlastnosti; těmito pak věcmi se opeření duše nejvíce živí a nabývá z nich vzrůstu, kdežto tím, co je ošklivé a zlé, a jinými opačnými věcmi hyne a je ničeno, A tu veliký vůdce na nebi Zeus, řídě okřídlený vůz, jede první, všechno pořádaje a o všechno se staraje; za ním pak následuje vojsko bohů a daimonů,
2*7 spořádané v jedenáct oddílů. Zůstává totiž jediná Hestia v domě bohů; ostatní pak bozi, kteří jsou zařáděni do počtu dvanácti, jedou v čele podle pořadí, jak byl každý zařáděn. Tu pak je mnoho vzácných podívaných a cest uvnitř nebes, kterými jezdí rod blažených bohů, při čemž každý z nich dělá své dílo, a za ním následuje, kdo kdy chce a může; neboť závist nemá místo uvnitř božského sboru. Kdykoli pak jdou k hostině a kvasu, ubírají se strmou cestou vzhůru k vrcholu nebeské klenby; tam pak vozy bohů jedou snadno, jsouce rovnovážně dobře řízeny, ale ty ostatní ztěžka, neboť je svažuje ten špatnosti účastný kůň, u kterého z vozatajů nebyl dobře vychován, klesaje a tíhna k zemi. Tu pak nastává duši svrchovaný svízel a zápas. Duše zvané nesmrtelné, když se octnou na vrcholu, projedou ven a stanou na hřbetu světa; jak se tam zastaví, otáčení nebes je vozí dokola s sebou a ony se dívají na věci vně světa.
Ta nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat. Má se to s nimi takto — musím se totiž odvážit pověděti pravdu, zvláště když mluvím o pravdě — tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmata-telná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění. Protože se pak mysl boha i veškeré duše, které na tom záleží, aby dostala, co jí patří, živí rozumem a čistým věděním, proto se raduje, když po čase spatří to, co jest, a pohlížejíc na pravdivé věci, sytí se a má se dobře, až ji otáčivý pohyb kruhem donese na totéž místo. A na té okružní cestě vidí samu spravedlnost, vidí i rozumnost, vidí i vědění, ne to, které je spojeno s děním, ani to, které je jiné při každém ze jsoucen, od
nás nyní tak nazývaných, nýbrž to vědění, které je v tom, co je vskutku jsoucí; a když spatří takto i ostatní skutečná jsoucna a užije té hostiny, sestoupí opět do vnitra světa a přijde domů. Když pak tam přijde, vozataj postaví koně ke žlabu, předhodí jun ambrosii a k ní jim dá za nápoj nektar.
A to je život bohů; co se týče ostatních duší, ta, 248 která nejlépe následuje boha a jemu se připodobní, pozdvihne hlavu svého vozataje do vnějšího prostoru a spolu s bohem projede ten okruh, znepokojována jsouc: od koní a jen stěží mohouc uvidět jsoucna; jiná pak časem ji zdvihne, časem se spustí dolů a pro násilné počínání koní některá jsoucna uvidí, jiná ne. Ostatní duše dychtí sice všechny po tom, co je nahoře, a následují, ale nemohou tam a tu konají spolu tu okružní cestu jsouce ponořeny dolů, šlapají po sobě vespolek a do sebe vrážejí, pokoušejí se dostati jedna před druhou. Tu vzniká nesmírný hluk, zápas a lopocení, při čemž se vinou špatných vozatajů mnohé zmrzačují, mnohým pak je zuráženo mnoho peří; a všechny přes to, že vynakládají velkou námahu, odcházejí neúčastný podívané na jsoucno a po odchodu se nasycují pouhým míněním. A příčinou onoho velikého usilování uvidět, kde je rovina pravdy, je to, že z tamější louky pochází pastva příhodná pro nejlepší složku duše a tím že se živí ústroj peruti, kterou je duše nadnášena. A tento ^ jest zákon Adrasteiin. Která duše jako průvodkyně ™ boha uvidí něco z pravdivých věcí, budiž až do druhého kruhu prosta obtíží, a bude-li moci dělati to stále, budiž stále prosta pohromy; avšak když nemohouc po-stačiti neuvidí a nějakou shodou okolností se naplní zapomenutím a špatností a tak se zatíží, zatížena pak pozbude perutí a padne k zemi, tehdy — tak jest zá-
40
41
kon ■— nemá být tato duše vsazena při prvním zrozeni do žádného zvířecího tvora, nýbrž ta, která uviděla nejvíce, má být vsazena do zárodku budoucího filosofa, A milovníka moudrosti, nebo milovníka krásy nebo některého služebníka Mus a Erota, druhá do zákonného krále nebo válečníka a vladaře, třetí do politika nebo nějakého hospodáře a penčžníka, čtvrtá do gymnastika milovného námah nebo do někoho, kdo se bude zabývati léčením těla, pátá povede nějaký život věštecký nebo zasvěcovatelský; šesté se hodí člověk básnivý nebo někdo jiný z těch, kdo se zabývají napodobováním, sedmé řemeslník nebo rolník, osmé sofista nebo demagog, deváté tyran. A kdo u těchto všech prožije svůj život spravedlivě, nabývá lepšího údělu, kdo nespravedlivě, horšího; neboť do téhož stavu, z kterého každá duše přišla,, ae nevrací v deseti tisíci letech — před touto dobou se totiž neoperuje — kromě 2ta duše toho, kdo nezáludně filosofoval neb filosoficky miloval; tyto v třetím tisíciletém kruhu, jestliže si zvolí třikrát za sebou takovýto život, nabudou takto perutí a v třítisícím roce odcházejí. Ostatní však, když skončí první život, jsou postaveny před soud a po soudu jedny přijdou do podzemních káznic a tam pykají tresty, druhé pak jsou Spravedlností vyneseny na jakési místo na nebi a tam tráví život způsobem hodným toho života, který prožily v lidské podobě. Po tisíci letech jedny i druhé přicházejí k losování a volbě druhého života a tu si každá volí, který chce; tu přichází lidská duše i do života zvířete a ze zvířete se vrací, kdo byl kdysi člověkem, zase do člověka. Neboť do této podoby se nedostane ta duše, která nikdy neuviděla pravdu. Člověk totiž musí poznávati podle tak řečeného eidos, pojmového druhu, jenž vychází z mno-
42
ha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu; ^ toto pak jest vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi d,\ltL Áťl/tn (Ti uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem, / když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu k skutečnému jsoucnu. Proto tedy náležitě nabývá perutí jediné mysl filosofova; neboť ta jest svou pamětí podle možnosti stále u oněch jsoucen, u kterých je bůh, jenž proto je božský. Za-chází-li pak muž správně s takovýmito vzpomínkami a je stále zasvěcován dokonalými způsoby zasvěcování, stává se vskutku dokonalým, on jediný; protože se však straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.
Tak se tedy celá řeč dostala sem k výkladu o čtvrté šílenosti — to je ta, kdykoli někdo vida pozemskou krásu a vzpomínaje si na tu pravdivou nabývá perutí a při tom operování se snaží vzlétnouti, ale nemůže a tu jako pták hledí vzhůru a o věci dole se nestará a proto je obviňován, že si vede šíleně — toto ze všech božských vytržení je nejlepší a nejlepšího původu i pro toho, kdo jím je zachvácen, i pro toho, kdo v něm má podíl; a ten, kdo miluje krásno a je účasten této šílenosti, nazývá se milovníkem. Neboť jak bylo řečeno, každá lidská duše přirozeností samou spatřila jsoucna, sice by nebyla přišla do tohoto života; avšak vzpomí- 2fl<> nati si podle těchto věcí zde na ona jsoucna není každé snadno, ani těm, které jen krátce tehdy uviděly, co tam je, ani těm, které po pádu sem měly to neštěstí, že se působením některých styků obrátily k nespravedlnosti a jsou stiženy zapomenutím na ty svaté věci, které tehdy uviděly. Tak jich zbývá jen několik málo, které mají dostatečnou sílu paměti; a tyto, kdykoli uvidí
43
-am
nějakou napodobeninu tamějších jsoucen, jsou vzrušeny a již nejsou své, ale nevědí, co je ten stav, protože to nedovedou náležitě rozpoznati. A tu pokud jde o spravedlnost, rozumnost a všechny jiné duším cenné věci, u těch není žádné záře na jejich zdejších napodobeninách, nýbrž k jejich obrazům přistupují jen nemnozí lidé, a to jen stěží prostřednictvím slabých smyslů, a dívají se na rod toho, co je vypodobněno. Avšak krásu bylo tehdy vidět zářící, když spolu se šťastným průvodem — při němž jsme my následovali Dia, jiní jiného boha — duše uviděly blažené vidění a podívání a byly zasvěcovány zasvěcováním, které slouží nazvati ze všech nejblaženějším; to jsme slavili, sami jsouce celiství a prosti utrpení, která nás v pozdějším čase čekala, a celistvá, jednoduchá, nechvějná a šťastná byla i ta zjevení, v která jsme byli uváděni a na která jsme se dívali v čisté záři, jsouce čisti a neznamenáni tím, co s sebou nyní nosíme a co jmenujeme tělem, jsouce k němu připoutáni na způsob škeble.
Nuže toto budiž darováno vzpomínce, pro niž jsme z touhy po tom, co tehdy bylo, nyní mluvili poněkud obšírněji; avšak co se týče krásy, ta, jak jsme řekli, zářila mezi oněmi jsoucny, a když jsme přišli sem, postihli jsme ji nejjasnějším z našich smyslů, nejjasněji se třpytící. Neboť zrak jest z našich tělesných smyslů nejbystřejší, ale moudrost jím nevidíme — byly by to hrozné lásky, které by vzbuzovala, kdyby dávala nějaký takový jasný svůj obraz, vcházející do zraku, a podobně ostatní věci hodné milováni; takto jediná krása dostala tento úděl, že je nejpatrnější a nejmilost-nější. Tu pak kdo není nově zasvěcen nebo kdo je zkažen, nespěje rychle odsud tam ke kráse samé, když se dívá na zdejší věc podle ní pojmenovanou, a proto při
44
tom pohledu nepociťuje úcty, nýbrž poddav se rozkoši po způsobu čtvernožce chce se pářit a plodit děti a přátele se s bujností, nebojí se ani se nestydí honit se 2Bi za rozkoší i proti přirozenosti'Ale kdo byl nedávno zasvěcen, kdo mnoho užil tehdejší podívané, kdykoli uvidí božský obličej, dobře vypodobňující krásu, nebo nějaký takový útvar těla, nejprve se zachvěje a obejde ho cosi z tehdejších hrůz, potom dívaje se na ten zjev uctívá jej jako boha, a kdyby se nebál zdání přílišné šílenosti, obětoval by svému miláčku jako soše a bohu. Když jej uvidí, tu jako z hrůzy v něm nastane proměna, zachvátí ho pot a nezvyklé horko; přijav totiž očima výron krásy, jímž se zavlažuje ústrojí peruti, zahřeje se, a když se zahřeje, roztají obaly kolem puků, které byly dříve tvrdostí sevřeny a bránily pučení, ale když nastal příliv potravy, brky peří nabobtnají a vyrazí z kořenů po celém povrchu duše; byla totiž drive? všecka opeřena, A při tom celá vře a vyráží, a jako vzniká dětem bolest, když jim rostou zuby, svrbení a píchání v dásních, tutéž bolest cítí duše toho, komu počíná narůstati peří; vře a má píchání a svrbení, vyrážejíc peruti. Tu, když se dívá na mladistvou krásu a I přijímajíc částečky, meré, odtamtud přicházející a plynoucí ■— jež se proto nazývají hitneros, touha — zavlažuje se a zahřívá, okřívá od bolesti a má radost; kdykoli se však vzdálí a zaschne, ústí průchodů, kudy vyráží peří, se scvrkají, zavrou a zamykají puky peří, a ty pak, jsouce spolu s touhou uvnitř uzamčeny, vyskakují jako tepny, každý dotírá na svůj průchod, takže duše, jsouc všecka kolem dokola bodána, je rozčilena i a cítí bolest, ale přitom naopak zase se raduje, protože má vzpomínku na krásný zjev. Ze směsi obou těch pocitů je poplašena podivností toho stavu a nevědouc si
45 \
rady zuří a šíleností jata ani nemůže v noci spát ani ve dne vydržet na jednom místě, nýbrž běhá s touhou tam, kde myslí, že uvidí toho, kdo má tu krásu; když pak jej uvidí a přijme do sebe přítok té milostné touhy, uvolní průchody tehdy ucpané, oddechne si, přestane cítit bodání a bolesti a okouší tu zase v přítomné chvíli 252 nejsladší rozkoš. Proto se odsud dobrovolně nevzdaluje a nikdo jí není dražší než ta krása, zapomíná na rodiče, na bratry i na všechny druhy, nic si z toho nedělá, když jmění zanedbáváním hyne, pohrdne všemi zásadami o zákonitosti a slušnosti, jimiž se předtím vychloubala, a je hotova sloužiti a líhati, kdekoli by ji nechali co nejblíže u její touhy; ncboC kromě toho, že má úctu k člověku majícímu krásu, nalezla jediného lékaře největších útrap. ]Tento pak stav, krásný hochu, ty, ke kterému pronáším svou řeč, jmenují lidé erótem, láskou, avšak až uslyšíš, jak jej nazývají bozi, bezpochyby se při svém mládí zasměješ. Uvádějí, myslím, někteří z homérovců ze zastrčené básně dva verše na Erota, z nichž je druhý velmi bujný a ne příliš pořádný; pějí pak takto:
lidí smrtelných plémě mu říká létavý Eros,
bozi však Pteros jej zvou, to pro sílu rostící peří.
Těmto je ovšem možno věřiti, a možno i nevěřiti; přece však příčina stavu milujících je právě toto.
Nuže, byl-li zachvácený jedním z průvodců Diových, může nésti těžší bríměkřídlojmenného; kteří však jsou služebníci Areovi a s ním konali tu objížďku, kdykoli jsou postiženi od Erota a domnívají se, že se jim od milovaného činí nějaká křivda, mají chuť vraždit a jsou hotovi zabíjet i sebe i své miláčky. A takto každý
46
žije, dokud je neporušen a žije první zrození na tomto světě, podle toho boha, jehož byl průvodcem, při čemž ho jak možno ctí a napodobuje, a tímto způsobem obcuje i s milovanými i s ostatními lidmi a tak se k nim chová. Svou lásku si vybírá mezi krásnými každý podle své povahy, a jako by to byl pro něho bůh, vytváří si jej a zdobí sochu, aby jej uctíval a posvátnými úkony oslavoval. A tu průvodci Diovi hledí, aby jejich milovaný byl dios, jasný, svou duší; zkoumají tedy, je-li člověk nadaný pro filosofii a vůdcovství, a když ho naleznou a do něho se zamilují, dělají všechno, aby něčím takovým byl. Jestliže tedy nejsou již od dřívějška oddáni té činnosti, tehdy se do ní dají; učí se, kde čemu mohou, i sami dobývají poznatků, hledíce pak nalézti sami u sebe přirozenou povahu svého boha, docházejí úspěchu silnou nutností dívat se na svého ™ boha. Dotýkajíce se ho vzpomínáním, v božském vytržení přijímají z něho zvyky a činnosti, pokud je člověku možno nabyti podílu boha; a pokládajíce milovaného za příčinu těchto věcí mají ho ještě více rádi, a co čerpají z Dia jako bakchantky, to vlévají do duše milovaného a tak jej činí co možno nejpodobnějším svému bohu. Kteří pak zase byli v průvodu Heřině, hledají povahu královskou, a když ji naleznou, dělají s ní všechno totéž. Průvodci Apollonovi a tak každého z bohů, řídíce se vzorem svého boha, hledí, aby jejich miláček měl také takovou povahu, a když ho získají, svým vlastním napodobováním boha i tím, že působí na svého miláčka a dávají mu směr, vedou ho, pokud je každému možno, k činnosti a k podobě onoho boha; při tom si nepočínají vůči svému miláčku se závistí ani s nedůstojnou nepřízní, nýbrž jednají tak, že se pokoušejí co nejvíce ho přivésti úplně k úplné podobnosti
47
Ze tu nic nezáleží na tom, čte-li se některý jeho verš jako první nebo jako poslední, to asi pozoruješ.
Faidr. Posmíváš se naši řeči, Sokrate.
Sokr. Nuže tedy, nechrne ji být, aby ses ty nemrzel — ačkoli se mi zdá, že má mnoho příkladných stránek, ke kterým by leckomu prospívalo přihlížet, jen kdyby se příliš nesnažil je napodobovati — a pojďme k těm druhým řečem. Bylo totiž, jak se mi zdá, u nich cosi, nač by se měli podívat, kdo chtějí konat zkoumání o řečech. 200    Faidr. Co to myslíš?
Sokr. Byly patrně jedna druhé opakem; neboť jedna tvrdila, že se má vyhovovat milujícímu, a druhá, že nemilujícímu.
Faidr. A tvrdily to velmi rázně.
Sokr. Myslil jsem, že řekneš pravé slovo, že šíleně; vždyť to právě je to, co hledaly. Pravili jsme totiž, že je láska jakási šílenost, ano ?
Faidr. Ano.
Sokr. Šílenosti pak že jsou dva druhy, jedna, která vzniká z lidských nemocí, druhá, která vzniká božským odlučováním od obyčejných pravidel.
Faidr. Ovšemže.
Solcr. Tu božskou jsme rozdělili na čtyři části, náležící bohům, a věštecké nadšení jsme přidělili Apol-lonovi, Dionysovi zasvěcovací, Musám zase básnické, čtvrté pak Afrodite a Erotovi; o erotické šílenosti jsme řekli, že je nejlepší. A když jsme, nevím už jak, vypodobňovali erotický stav — přitom jsme se snad dotýkali něčeho pravdivého, ale také asi zabíhali jinam — a vytvořili jsme ze směsi řeč ne veskrze nepřesvědčivou, připojili jsme, Faidre, v mírné a zbožné
64
hravosti jakýsi mythický hymnos na mého i tvého pána Erota, dohližitele na krásné hochy.
Faidr. A věru, mně to nebylo nepříjerano poslechnout.
Sokr. Nuže, vezměme odtamtud toto poučeni, jak mohla řeč přejiti od hany k chválení. Faidr. Jak to tedy myslíš?
Sokr. Mně se zdá, že jedna část těch řečí byla vskutku jen sehraná hra; ale pokud jde o dva druhy v tom, co bylo jaksi náhodou promluveno, nebyla by nevděčná práce, kdyby někdo dovedl odborně postihnouti jejich význam.
Faidr. Kterých to?
Solcr. Za souborného nazírání uvádět v jednu způsobu věci porůznu rozptýlené, aby vymezováním každého pojmu činil jasným, o čem by po každé chtěl poučovat. Tak na příklad co se týče nynějších výkladů o Erotu —• když bylo vymezeno, co Eros jest — ať už to bylo řečeno dobře nebo špatně, aspoň tím nabyla řeč možnosti pronésti výrok jasný a sám se sebou shodný.
Faidr. A který myslíš, Sokrate, ten druhý druh?
Sokr. Býti schopen zase naopak rozdělovat podle pojmových druhů na přirozené členy a snažit se nezlomit při tom žádnou část po způsobu špatného kuchaře. Naopak je třeba si počínati, jako právě si počínaly ty dvě řeči; pojaly nerozumnost mysli jako jeden společný pojmový druh, ale jako z jednoho těla vyrůstají dvojí sso a stejnojmenné údy, z nichž jedny byly nazvány levé a druhé pravé, tak také o duševní úchylnosti usoudily ty řeči, že to je v nás od přirozenosti jeden druh, a tu jedna dělíc tu část nalevo neustala ji opět děliti, až tam nalezla, co by se mohlo nazývat jakousi levou láskou, a tu zcela po právu pokárala, kdežto ta druhá nás při-
ťi Faidroa 65
4
j