Jindřich Šebánek, Pomocné vědy historické I. Paleografie. Praha: SPN, 1958, s. 61-70.


IX. Pravidla transkripční

-          u diplomatických (paleografických) přepisů – v textu se nesmí měnit nic kromě toho, co
má ryze grafickou povahu (nerozvádějí se zkratky ani ligatury), nic se nepřidává, nic se
nevynechává


Transkripce textů latinských (základem Rybova pravidla)

1)      nezachovává se rozdíl mezi dlouhým a kulatým s, mezi i bez, či s označením, ani háček na
nad u nebo n

2)      je jedno, zda psáno ii, jj, ij, w → vu (např. vulgariter, viduus)

                                                           w (lingwa, pawor, conswetus)

3)      zdvojené náslovné ff, ll se zjednodušuje na f, l

4)      rozvádění zkratek (smysl nových zkratek, pokud nebyl zcela běžný, musí být vyložen
v základní poznámce k opisu)

1)      u tironského con (ͻ[1]) → con nebo com (záleží, jak rozepsáno v textu)

5)      velká písmena bez ohledu na to, jak v textu, ale podle nynějších pravidel, i interpunkce
dle dnešních pravidel

6)      rozdělení slov také podle dnešních pravidel (zda jedno slovo rozepsat ve více slov, nebo
naopak)

7)      hlásková podoba se až na výjimky nemění (ne maiorem za magorem, sed za set…), rozlišuje se,
zda ae, e, ȩ, respektují se různé formy akcentů nad samohláskami i dvojhlásky vzniklé nadepsáním
písmene

8)      pravopis předlohy se nemění, ani když se dochoval v pozdějším opise

9)      číslice tak, jak v textu (značka pro poloviny = přetržené j), odchylky od pravidel
přípustné v edicích pramenů učebné povahy (→ znesnadnění kontroly součtů)

10)  vlastní jména – nemění se nic, až na zcela běžná jména)


Transkripce textů českých

-          základem elaborát ve Státním ústavu historickém, základem pro jednání komise Akademie vě

-          přednost přepisům netranskribovaným (paleografickým) před transkripčními

-          u nejstarších textů (zhruba do 1400) transliterace, jen odstranění jevů ryze grafické
povahy (např. rozdíl mezi kulatým a dlouhým s), rozvedením zkratek a interpunkce

-          u textů z doby do r. 1526 a pozdější platí to, co u latinských textů

-          navíc:

1)      kde užito u, v nebo w, se transkribuje u nebo v; w se může přepisovat jako vu (např. wobec
→ vuobec, woči → vuoči)

                        - potíže při transkripci písmene u – někteří filologové, že se má spojení u
                                           Prazie transkribovat ne v Praziě, ale u Prazě (což
odpovídá latinskému apud Pragam)

- w se transkribuje pouze u jmen německého původu (např. Wagner)

- zachovává se uo, o, ú, nepíše se ů, nebo pokud se místo ou píše au

2)      u i y se transkribují podle dnešních pravidel ( pod řádek napsané i = i),

- i se transkribuje i jako j (iako = jako)

- g rovněž jako j tam, kde se takto vyslovuje (crag = kraj), zachovává se u gdo, gde, u gk jen k
(markgrabstvie = markrabstvie)

3) cz = c nebo č podle výslovnosti (crag = kraj, č zastupuje i ť – ščastný)

ss = s nebo š i ss (lessy = lesy, classtera = kláštera, sstupek = sstupek, od slovesa sestoupit; š
se píše i místo č (sstvrtek = čtvrtek)

rz = ř, pokud neznamená rz

4)      dia, tia, zia = ďa, ťa, ža, nekdy z = ž (prazsky = pražský), n = ň

5)      dbáme na to, jaký je v textu rozdíl mezi s a z v předložkách i jinde (skáza vedle zkáza)

6)      tam, kde se kvantita samohlásek nevyznačuje nebo je zmatena, se užívá kvantita novočeská
(nejrpve se užívalo zdvojení písmene, od 15. stol. i diakritická písmena)

7)      jotace (ie, krátké ě) ve slabikách cě, čě, dě, jě, ně, řě, sě, šě, tě, zě, žě
se transkribuje, od 15. stol. je třeba dbát na to, do jaké míry ji text zachovává a kde pouze
zdánlivá, tj. kde pohou grafikou

- dlouhé ie beze změny

8)      od 1526 do značné míry dnešní pravopisný úzus, nezachovává se již au, ale píše se ou (kromě
slov, kde se vyslovovalo, např. Haugvic)


Transkripce textů německých

-          vodítkem zásady z konference v Halle 1930: Grundzüge für die äußere Textgestaltung bei
der Herausgabe von Quellen zur neueren Geschichte (1931)

-          přísnější transkripční pravidla do 16. století (a) x volnější pravidla (b)

ad. a)

1)      dbát značek pro přehlásku nebo pro dvojhlásku, zachovávají se beze změny jako nadepsaná
písmena (např. gůt se nesmí přepsat jako guot), přehláska může být vyjádřena dvěma tečkami nebo
čárkami nad písmenem, také se takto transkribuje

2)      rozlišuje se mezi y a i podle textu, nesmí se zaměňovat y za ij

3)      j a v: pokud  j ve významu souhlaskovém, u ve významu samohláskovém, nezáleží na tom, jak
v textu (jn = in, briue = brive, vnd = und)

- i, resp. j ve významu samohlásky i souhlásky (jak ieman, tak jeman)

- w se zahovává, kromě míst, kde jasně ve smyslu u (bawn = baun, zw = zu)

4)      zdvojení souhlásek se ruší na místě, kde mají charakter pouhé grafiky (zejména ff, nn, ff:
ffurst = furst, inn = in), ruší se také zdvojení tam, kde nedůsledné x respektovat, kde vyjadřuje
zdloužení předchozí samohlásky (wegk, hoff, nemmen)

5)      pokud se nedá rozlišit cz a tz se transkribuje podle dnešního úzu (nutzen, geltz ale czit –
doba, czu…)

6)      respektujeme, zda v místo f, b místo w a naopak, dvojí u, pokud ve smyslu w, transkribuje
se jako w (vogt nebo fogt, albeg nebo alweg, uuinter = winter)

7)      rozlišujeme mezi s a z, resp. i ß podle předlohy, ß se nepřepisuje jako cz, ale jako ß nebo
ss

8)      velká písmena – odchylka od dnešního úzu, substantiva malým písmenem


ad. b)

1)      od 18. stol. plně podle dnešního pravopisného úzu (i velká písmena)

2)      pokud ve starších textech y ve smyslu i = i, ß v platnosti prostého s = s, ve smyslu ss =
ss, rozdíl mezi v a f se vyrovnává


Irena Zachová, K návrhu pravidel pro přepis latinských, českých a německých textů při popisu
rukopisů, StR XX, 1981, s. 165-169.


-          pravidla vytvořena pracovníky Komise pro soupis a studium rukopisů ČSAV

-          transkripce stanovena jako závazná

-          výjimečně transliterace: význam pro přepis starých tisků (určování vydání apod.)

-          při transkripci se nepostupovalo jednotně, pro potřeby souborného katalogu však formální
jednota nezbytná

-          návrh vypracován pro latinu, češtinu, němčinu

-          při vytváření pravidel přihlédnutí k existujícím edičním zásadám (Ryba, Pravidla pro
transkripci latinských literárních rukopisných textů; Edičně textologická pravidla pro vydávání
českých spisů J. A. Komenského, A: Škarka, S: Králík; Edičně textologická pravidla pro vydávání
latinských spisů J. A. Komenského, J. Nováková; Ediční pravidla pro latinské spisy J. A.
Komenského, J. Nováková, B. Ryba)

-          hlavní rozdíl: sumarizace obecných zásad pro zpracování formální a grafické stránky
transkribovaného textu a detailnější rozpracování zásad úpravy hláskové podoby

-          markantní je problém transkripce spřežek a velmi nejednotně psaných sykavek (přepisovat
dle smyslu: zsóstala přepsat bez vykřičníku jako zóstala)

-          rejstříky lat. incipitů: do určité míry převedení na „klasickou“ slovníkovou formu
(např. eterni Patris = aeterni Patris)

-          jmenný rejstřík: přihlíží se ke Georgesovi, všechny grafické podoby (latinské, řecké)
jména pod „klasickou“ formu (pod Ioannes Iohannes, Johannes, Joannis atd.)

________________________________

[1] bohužel nevím, jak se ve wordu píše, tak snad vám tento symbol tironské noc připomene