ítSlí 1 EDIČNÍ ZÁSADY HUSITSKÝ TÄBOR 5 n9B5í n tato cesta ila. O důle-ne součástf nu je nutno íchiscben K VYDÁVANÍ LATINSKÝCH TEXTU ČESKÉ PROVENIENCE ZE 14. A 15. STOLETÍ Anežka V i d m a n o v á nach Februar Holt und die brachte Eifer ie Auslegung einer unbe-Prozess nicht sondern als se Zeit auch ie neue Sen-Der im Jahre veranstaltete gesuchtesten s des tsche-r> (unter der Betonung der apolitischen 3S Alois-Jird-;konstruierten en Kompfexe i 1950—1951 pfung an die -lus und der bedeutenden ekfe leistete ig wurde am ie erneuerte erste Etappe Jahre 1959 an Karei Li-jng des Kle-( biiden. Am Anzahl von nd Plastiken Účastníci interní porady o dokumentací a vydávaní pramenů husitského oodobí, konané v Tábore 21. října 1981, se shodli na tom, že by se měla vytvořit prcvitíia pro vydávání textů bohemíkální provenience ze 14. a 15. století. Proto v prosinci téhož roku potoži! dr. František Šmaheí v dotazníku několika historikům o všem specializovaným editorům tyto čtyři otázky: 1. Kterých zásad je vhodné se přidržet do doby, neř budou k dispozici všeobecně platné normy, a to pro o) texty středoíatinské, b) staročeské, c) středohorncríě-mecké? 2. Jaký postup navrhujete pro urychlené zpracování návrhu norem, a íc opět zviášť pro každý druh zmíněných textů? 3. Jaké by podle vašeho mínění mělo být jmenovité složení příslušných prccovnich skupin (navrhněte i odpovědného redaktora)? 4. Do kdy by bylo možné návrh edičních norem předložit k diskusi? Pokud jde o texty středoíatinské, byli o odpověď na tyto otázky a o spolupráci na edičních zásadách požádáni tito kolegové: Karel Beránek, Věra Beránková, Jaroslav Eršii, Josef Hejnic, Vilém Herold, Ivon Hlaváček, Zdeňka Hledíková, František Hoffmann, Jaroslav Kadlec, Eva Kamínková, Jiří Kejr, Božena Kopičková, Amedeo Molnár, Jana Nechutová, Miloslav Polívka, Jiří Pražák, Jiří Spěváček, Pavel Spunar, Rudolf Tecí a Irena Zachová. Žádný z nich spolupráci neodmítl, jen sedm z nich (Eršii, Herold, Hlaváček, Hledíková, Hoffmann, Kopičková a Nechutová) však formulovalo své názory písemně. Ostatní zřejmě čekali až na svolání příslušné Jcomíse, s kterým se počítalo, ale k němuž pro obtíže praktického rázu nedošlo. Na základě táborského usnesení a ve shodě s odpovědí dotázaných kolegů na otázku v bodu 3 mě dr. Šmahei pověřil přípravou návrhu edičních pravideS pro středoíatinské texty. V předkládaném elaborátu přihlížím k názorům uvedených kolegů, protože však jejich připomínky — snad i vlivem položených otázek — se týkaly jen některých stránek ediční práce, zvláště přepisu rukopisů, a nepostihovaly všechny její siožky, je předkládaná úvaha založena především na mých vlastních zkušenostech. Není tedy možno na ni pohlížet jako na návrh pravidei, jde jen o podklad k diskusí. Pokíádárn však za nutné zdůraznit, že i tehdy, kdyby se podařilo vypracovat vyhovující pravidla pro vydávání středolatinských textů ze 14. a 15. století, a i kdyby tato pravidla byla všeobecně přijata, neměla by nikdy být pokládána za dogmatickou normu, kterou musejí zachovávat všichni editoři, ať vydávají jakýkoli středolatinský text, ale vždy by měla být pokládáno jen za směrnici, orientující v pochybnostech editory-začátečníky. /270/ /271/ Nelze totiž dát obecný návod, jak si počínat při vydávání středolatinských textů, a to ani omezíme-li se na texty bohemikální provenience, jež vznikly během 14. a 15. století. Každý text je trochu jiný, pro každý je třeba nejprve najít adekvátní způsob vydání. Není nadarmo textová kritika pokládána nejen za vědu, ale í za umění; i v ní platí, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Nelze nikomu dávat rady, jak má konstituovat vydávaný text, lze jej jen uvést do ediční techniky a seznámit ho s řemeslnou stránkou editorské práce. Avšak ani nejlepší znalost ediční techniky nepřivede k dobrému vydání editora, který nemá nezbytnou erudici a textově kritické nadáni. Dnes už editorovi nestačí, prostuduje-ii si výbornou Editionstechnik O. Stählina (2, vyd., Berlin 1914) a hutné, pro svou stručnost však namnoze těžko pochopitelné poučení o základních textově kritických metodách Paula M □ a s e , Textkritik (4. vyd. Leipzig 1960). Obojí skripta, jež jsou však jako všechna vysokoškolská skripta těžko dostupná, Miloslava O kál a Úvod do textovej kritiky {Bratislava 1952, 2. vyd., 1966) a Josefa Češky Textová kritika ve filologické praxi (Brno 1973), sa při svém zaměření na studenty nemohla zmínit ani o všech základních postupech. Ze zahraničních prací, jichž vychází mnoho a z nichž se nám dostafo do rukou jen něco, lze pro jasný výklad, zpestřovaný autorovým smyslem pro humor, doporučit práci anglického grécísty Martina L. Westa, Textual Criticism and Ediíorial Technique, Stuttgart 1973. Tyto práce se ovšem týkají vydávání antických řeckých a latinských textů. Pro vydávání textů středolatinských je možno z nich vycházet, je však nutné je uzpůsobovat. Pravidla pra vydávání textů středolatinských byla předmětem odborných diskusí od samého vzniku nejdůležitější řady středověkých pramenů Monumenta Germaniae Historie«. Tyto diskuse probíhaly v časopisech Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Gsschichtskunde (1820—1874), Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde {1876—1935) a Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters (od 1937 dosud), nevyústily však v přesnější směrnice. Jen obecně stanoví Statuta a plán Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde ve svém § 10: „Při zpracování jednotlivých pramenů je hlavním cílem diplomaticky věrné podání původního textu. Maje co nejúplnější vědomosti o vzniku původního textu a o různých okolnostech s ním spojených, o životě autora, o jeho jazyce a jeho vzdělání a ovládaje pomocné prostředky pro konstituci původního textu, zhodnotí vydavatel všechny dostupné rukopisy a vydání, objasní v předmluvě jejich vztahy a prokáže správnost svého edičního postupu. Kritické poznámky přinášejí nejdůležitější odchylky různočtení, od nich oddělené věcné poznámky se zabývají jen místy méně jasnými, např. týkajícími se geografie. Po druhé světové válce dochází v ediční problematice ke zpochybňování, ověřování a pozměňování dosavadních postupů, Na začátku padesátých let zela zdánlivě nepřekonatelná propast mezi tradičně pojímanou textovou kritikou, jež zevšeobecňovala postupy editorů antických řeckých a latinských textů a byla charakterizována jmény Lachmann — Wilamowitz — Maas, a mezi textologií, opírající se o edice děl psaných v národních jazycích a představovanou zejména Lichačevem (u nás se její aphkací na edice nóvočeských textů zabývala výborná kolektivní práce Ústavu pro českou literaturu za redakce Rudolfa Havla a Břetislava Síorka Editor a text, Úvod do praktické textologie, Praha 1971), Postupem doby se však oba směry sbližují, Ukazuje se totiž, že to, co vadilo textologům na tradiční textové kritice, nebyly její principy, ale jejich mechanická aplikace na texty v národních jazycích, u nichž na jejich neadekvátnost upozornil už Bédier. Tradiční textové kritiky nelze užívat u textů, jež nebyly jen opisovány, ale u nichž každý opis znamená novou redakci nebo dokonce přepracovaní. Na druhé straně byly zpochybněny názory Bédierovy i postupy Lachmannovy a došlo se k poznání, že tradiční textová kritika, tak, jak ji prezentuje nopř. Maos, se hod! jen pro ty texty, z jejíchž edic byla její pravidla vyabstrahovane, tj, pro díla řeckých autorů pred-helénistických a latinských autorů zlatého a stříbrného období římské literatury. Avšak už pro díla helenistická a ještě více pro díla pozdně římská neize užívat klasických textově kritických pravidel beze zbytku. Tím spíše je nutno je adaptovat pro edice středolatinské. Středoiatinská textová kritika stojí na pomezí mezi kiasiko--filologickou textovou kritikou a moderně filologickou textologií. S první ji spojuje to, že vydává texty zachované převážně v rukopisných opisech, resp. ve starých tiscích, u nichž není známo autorizované znění. S textologií ji spojuje to, že musí řešit otázky ai o stemma ruko punkcí, nemluv znalosti siovníki textově kritické materiál beze i povídala středo Snaha o štos táborskému shr která by udělc z nichž uvedem Urbana—ChicOí Sdílím však ná: und Interpretati dnešni stav edi příručku. Souhi iech, jež si dní aby se z edic sedmdesátá lét v Neapoli 29,-Greco-Latina o; nove metody, ki starší, zároveň texty všechny, l aíterllcher und stupná akta to schungsgemeins iogie, konaná i. seš. 1). Nejpřír ihre kritische A 1976 předložili 1982).' Jasně v jednotlivých sve von Texteditionc na to, jak má eine Edition ei das Zustandeko kationen freige eine ííxie'te M? při vydávání !a nose pokyny ho Většina latin byla vydána po pokud možno v děním a prosti společenství sta předpokládat, i důkladně prost rukopisu. Je-li systému o inte krátkého úseku rovnat pri sl Li šn é pis. Volbě tohc ovlivní edici. N autora, proto editor zasahuje a velkých písrív nejbližší autogr ného textu. Zve málokdy se vyp /272/ nských textů, lem 14, a 15. :vótní způsob i za umění; j dávat rady, I a seznámit (iční techniky textově kri- 0, Stah-těžko pocho-i a s e , Text-'yso koš kol s ká / (Bratislavo praxi (Brno i zákiadních nám dostalo lem pro hu-jal Criticism lávání antic-ložno z nich ídolatinských řady středo-v časopisech 874), Neues a Deutsches : v přesnější re deutsche je hlavním íí vědomosti ;voté autora, institucí pů-iasní v před-:é poznámky >oznómky se ií, ověřování ;io zdánlivě zevšeobec-;harakterizo-;toiogií, opí-Ou zejména rjia výborná I a a Břeti-). Postupem gům na (roce na texty ier. Tradiční nichž každý straně byly poznání, že sro ty texty, utorů před-é literatury, nelze užívat i adaptovat lezi kíasiko-í ji spojuje ve starých to, že musí řešit otázky autorské vůle a autorského záměru, aniž se zpravidla může opřít o stemme rukopisů, a že má co činit s rozkolísanou ortografií a neexistující interpunkcí, nemluvě už o rozkolísané, gramatické a sémantické normě a o neúpíné znalosti slovníku. Proto středolatinský textový kritik potřebuje znát teorie a postupy textově kritické i textologické, oni jedny však nemůže aplikovat na středolatinský materiál, beze zbytku, ale musí se pokoušet o takovou jejich adaptaci, která by od-povidaia středověkému materiálu. Snaha o stanovení obecných pravidel pro ediční práci není vlastní jen našemu táborskému shromáždění, aie z různých stran se ozývá volání po základní příručce, která by uděloía pořádek v dnešním chaosu. Proto vycházejí stále nové práce, z nichž uvedeme alespoň u nás přístupnou práci J. W i M i s e, Latin textuai eriticism, Urbana—Chicago—London 1972 (Illinois Studies in Longuage and Literatuře, 61). Sdílím však názor vydavatelů sborníku Texte und Varianten, Probleme ihrer Edition und Interpretation, München 1971, Güntera Martense a Hanse Zelle ra, že dnešní stav edični práce, povýtce experimentální, nedovoluje vypracovat normativní příručku. Souhlasím s nimi však i v tom, že je svrchovaný čas na diskusi o cílech, jež si dnes editoři kladou, a o metodách, jimiž těchto cílů dosahují, a na to, aby se z ediční techniky stala ediční věda. Diskuse o těchto otázkách vyplnily sedmdesátá léta. Tak např, jí byl věnován mezinárodní kongres, který se konal v Neapoli 29.—31. října 1979. Jeho akta, jež vyšla pod titulem La eritica testuaie Greco-Latina oggi. Metodi e probiemi (Roma 1981), ukazují, jak se objevují stále nové metody, které pomáhají lépe konstituovat kritický text než kanonizované metody starší, zároveň však prokazuji, že žádná metoda, ani stará ani nová, se nehodí pro texty všechny. K témuž výsledku dospělo i kolokvium Probleme der Edition mittelalterlicher und neuzeitlicher lateinischer Texte roku 1973 (bohužel mi nejsou dostupná akta tohoto kolokvia, jež vyšla ve Forschungsberichte der Deutschen Forschungsgemeinschaft) i konference Aktuelle Probleme der mittellateinischen Philologie, konaná v Berlíně roku 1977 (její akta vyšla v časopise Phiioiogus 123, 1979, seš. 1). Nejpřínosnější pro nás je sborník Mittelalterliche Textiiberlieferungen und ihre kritische Aufarbeitung, který na 31. Deutscher Historikertag v Mannheimu roku 1976 předložili pracovníci Monumenta Germaniae Historico (München 1976, přetisk 1982). Jasně v něm ukázali, jak různých edičních postupů je třeba při zpracováni jednotlivých svazků. Horst Fuhrmann v úvodní studií über Ziel und Aussehen von Texteditionen (s. 12—27) opět zdůraznil, že v žádném případě nejde dát recept na to, jak má edice vypadat, že však je třeba mít především na paměti, „dass eine Edition eine Vermittlerfunktion besitzen soll; sie muss den Blick ebenso auf das Zustandekommen des gebotenen Textes wie auf seine interpretatorischen Implikationen freigeben. Das Verstehen ist Ursache und Wirkung einer Edition, nicht eine fixierte Methode." Proto můžeme zde jen naznačit, jak si 2pravidla počínáme při vydávání latinských textů bohemikální provenience ze 14. a 15. století, aniž se naše pokyny hodí na všechny případy. . Většino latinských textů bohemikální provenience nebyla dosud vydána nebo byla vydána podle klasicistní normy. Začíná tedy koždá naše ediční práce shledáním pokud možno všech; rukopisů, tisků a vydání textu, který chceme vydat, a shromážděním a prostudováním sekundární literatury. O tuto stránku práce se v našem společenství starají doc. ívan Hlaváček a dr, Pavel Spunar, takže my zde můžeme předpokládat, že máme soupis rukopisů a literatury up to date a že jsme vše už důkladně prostudovali. V tomto případě bude editorova práce začínat přepisem rukopisu, je-li rukopis jen jeden, transponujeme jej jen do dnešního grafického systému a interpungujeme ho. Je-li rukopisů více, je třeba udéiat zkusmý přepis krátkého úseku jedné nebo dyou stran z libovolného rukopisu, s tímto přepisem porovnat příslušné částí ostatních rukopisů a pak si zvolit rukopis pro základní přepis. Volbě tohoto rukopisu musíme věnovat velkou pozornost proto, že jeho grafika ovlivní edici. Není-li zachován autograf, není možno restituovat ortografii žádného autora, proto se v ortografických věcech edice přidržuje základního rukopisu a editor zasahuje jen v případech přesně určených např. sjednocuje psaní číslic a velkých písmen. Proto se volí jako základn' rukopis pra přepis rukopis co možná nejbiižší autografu bud' stářím nebo formálním uspořádáním nebo kvalitou zapsaného textu. Zvolit si jako základní rukopis rukopis nejčitelnější je sice lákavé, ale málokdy se vyplatí, není-li náhodou rukopisem autografu nejbiižším. /272/ /273/ Základní rukopis editor přesně transkribuje. Všichni dotázaní kolegové se ve své práci přidržují — s drobnými modifikacemi — Pravidel pro transkripcí latinských rukopisných textů, jeí vypracoval prof. Bohumil Ryba pro komisi pro textaci edičních pravidel pro I. třídu České akademie věd a uměni. Pokud vím, nebyla tato pravidla vydána tiskem a jsou zachována jen v opisech v majetku jednotlivých editorů. Snad by bylo dobře otisknout je v Husitském Táboře, aby se zpřístupnila všem. Pravidla pro přepis latinských, českých o německých textů, která se ostatními pracovníky Komise pro soupis a studium rukopisů připraviSa pro potřeby této komise všem. Pravidla pro přepis latinských, českých a německých textů, která s ostatními dr. Irena Zachová (byla publikována jako součást Zásad popisu rukopisů, SNM-C 28, 1983, s. 49—95, zvi. s. 81—87), musela brát zřetel na jedné straně na nehlubokě znalosti latiny u archivářů a knihovníků v terénu a na druhé straně na speciální potřeby soupisů rukopisů a rejstříků k nim, a proto se jako východisko pro pravidla přepisu vydávaných textů nehodí. Ostatně i Zachová vyšla v jejich formulaci z pravidel Rybových, stejně jako prof. Jindřich Šebánek ve svém přepise diplomatických textů. Je však třeba zdůraznit, ža se v Rybových pravidlech má vidět pouhý návod, že nemají být pokládána za závaznou normu. Je je totiž třeba zpravidla modifikovat podle povahy vydávaného textu. U latinských textů jsme ve výhodě, že u nich není transkripce příliš vzdálena od tronslíterace. Rozdíl je jen v tom, že při transkripci rukopisné zkratky rozvádíme bez jakýchkoli závorek a že bez závorek rozepisujeme i citované texty, např. biblické, třebaže jsou zkráceny až na první písmeno slova (samozřejmě si pracovně označíme místa, kde si nejsme s rozvedením zkratky zcela jisti). Při této první transkripci ponecháváme přesně podobu opisovaného textu i tam, kde se nám zdá, že tam musí být chyba. Rada takových chyb je totiž domnělých a tají se v nich středola-tinská výslovnost nebo předpisy středolatinských gramatiků nebo anomáiní autorovo vyjadřování, které se může týkat jak slovníku, tak tvarosloví a syntaxe. Ponecháváme tedy každé agit místo ait a naopak, magestas místo maíestas, porríit místo porrigit, ligwa místo lingwa, Singnum místo lignum, sompnus místo sorrmus, hii místo hi, i všechny anomálie ve vlastních jménech, např. Agellius místo A, Geliius, Ysiodorus místo Isidorus, i všechny nadbytečné gemináty nebo naopak nesprávně zjednodušené gemináty. Při rozvádění zkratek pro con a in dáváme přednost tvarům neasimilovaným, pokud rukopis neužívá na místech, kdy jsou tyto předpony vypsány, důsledně tvarů asimilovaných; píšeme tedy ínpetus, ne impetus, congnovit, ne cognovit. Zpravidla se vyplatí přepisovat při prvním přepisu přesně i číslovky, tj. ponechávat je v podobě arabské, římské i smíšené, U českých a německých slov, jež jsou součástí latinského textu, zvláště u vlastních jmen, užíváme translíterace, tj. píšeme např, Raczek, protože zatím nevíme, bude-li znít přepis Racek nebo Ráček. Protože v rukopisech 14. a 15. století není interpunkce (jen v některých bývají občas oddělována šikmými čárkami kála), interpungujeme při tomto prvním přepise rukopis nanečisto, jen zkusmo, nebo jej raději ponecháme zatím bez interpunkce. K tomuto přepisu základního rukopisu kolacionujeme ostatní rukopisy, resp. vydání. Zachycujeme všechna různočtení vyjma věcí ortografických. Kdybychom registrovali i je, zbytečně bychom kolační text zatěžovali; právě proto se dosud nevyplácí kolacionovat latinské texty pomoct počítače, protože ten neumí rozeznat věcí ortografické od těch ostatních a nikdo zatím nepřišel na způsob, jak tuto rozlišovací schopnost vložit počítači do paměti. Kdybychom při kolaci zachycovaii i grafické varianty, mizela by nám v jejich záplavě důležitá různočtení a práce by se veimi zpomalovala. Samozřejmě může-li být ortografická varianta nositelem jiného významu, musíme ji do kolačního textu poznamenat. Kromě nevýznamných ortografických věcí všechna různočtení, i ta, jež se týkají jen změněného pořádku slov, registrujeme. Na speciálních podmínkách záleží, zaznamenáváme-li i chyby písařem samým hned opravené, např. opravil-li neúmyslně přehozená slova pomocí uvozovek. Většinou je registrováni takových věcí zbytečné, stává se však důležitým, potvrzuje-li např. pozorování, že jeden rukopis je opisem jiného rukopisu, který také máme mezi kolacionovanými texty. V tomto případě se mladší z těchto dvou rukopisů z další kolace i z dalšího zpracování vyloučí, pokud ovšem nemá nějaké důležité dodatky. Pokud jde o dodatečné marginálie a vpisky, musíme z rukopisů přepsat všechny, jež se skutečně vztahují k našemu textu. U přípisků jiného rázu, jež se jen náhodou ocitly u našeho textu, záleží na editorovi, chce-ii je zachycovat či nikoli. Zpravidla jeho mělkou Ječného jme nebo nehiu pří feonstttuc vém oparóti místech zákl autoru a jen Máme-li ti rozhodnout, toto rozhodn text vyjít. Tai řadu, kde ve klosicizovanó 14. a 15. stol nezbývá edi' užívání velkýc rátu (např, i takže editor volby predsrc řádkování vy„. jedné stránky na příslušné toíy. Tiskárny preferuji hlad technické věc označit formo ka textová, a věcná, a podl textové a zvk je-li edice u> pochváiilo by by nás proklín kě jej editor t poznámky nék text, jehož ker oči o čtenáře nejen které n a už předem na jedné strar — a ještě jen při začátku p nejlépe označi nými např. čei poznámky (po od 1 do 1000, kládové pozná v popiru, je v; mozřejmě se c snadno a bez tiskárny. Stává se, že mi, že všok r íextového apo zkušený editor v zásuvce. Zpracováni i dle účelu, jak editor bezpodr Zatímco věcné /274/ 12.751 olegové se ve své nskripci latinských pro textaci edič- vím, nebyla tato ijetku jednotlivých by se zpřístupnila která se ostatními střeby této komise které s ostotnimi i rukopisů, SNM-C aně na nehluboké aně na speciální iisko pro pravidla formulaci z prase diplomatických dět pouhý návod, ividla modifikovat iříliš vzdáleno od ky rozvádíme bez y, např. biblické, pracovně označí- prvnf transkripci óm zdó, že tam v nich středoia-íomámí autorovo roto se dosud neumí rozeznat b, jak tuto roz-nci zachycovali sní a práce by a nositelem ji-nevýznamných ěného pořádku 5me-!i i chyby 5 slova pomocí však důležitým, rukopisu, který 'adší 2 těchto 'šern nemá ně-Tusíme z ruko-nřípísků jiného chce-lí je zo- Zpravidla už při kolaci poznáme, které rukopisy přinášejí opis dílo, které jsou jeho mělkou redakcí a které jsou spíše přepracováním než opisem. Uvést na společného jmenovatele, tj. na kritický text, můžeme jen rukopisy, které jsou opisem nebo nehlubokou redakcí. K přepracováním nebo hlubokým redakcím přihlížíme při konstituci textu jen jako k testímoniím, tj. neuvádíme jejich různočtení v textovém aparátu a užíváme jich jako zdroje emendací a konjektur na porušených místech základního textu, stejně jako užíváme citací z vydávaného díia u jiných autorů a jeho překladů. Máme-ii text vydávaného díla bezpečně přepsán a zkolacionován, je třeba se rozhodnout, pokud jsme to už neudělali dříve, jakým způsobem jej vydáme. Čosto toto rozhodnutí nezáleží na editorovi, ale je dáno podobou ediční řady, v níž má text vyjít. Tak např. je-li vydávaný text určen pro řadu filozofických textů nebo pro řadu, kde vedle textů středověkých vycházejí i texty humanistické, bývá předepsána klasicizovaná ortografie. Třebože je to zásadně nesprávné, neboť v Cechách se ve 14. a 15. století klasickou ortografii nepsalo, takže jejím dosazením outora měnime, nezbývá editorovi, než se podřídit. Tiak edičních rad předpisuje např. i určité užívání velkých písmen a občas i uspořádání a podobu textového a výkladového aparátu (např. přesné a přísné předpisy má v tomto ohledu Blbliotheca Teubneriana, takže editor chtě nechtě musí sledovat její Richtlinien). Další omezení editorovy volby představují typografické možnosti. Dnes se už u nás muselo rezignovat na řádkování vydávaného textu □ no uspořádání aparátů podle čísel řádků v rámci jedné stránky a jen s největšímí obtížemi se dosahuje toho, aby byly oba aporáíy na příslušné dvoustránce otevřené knihy, přičemž se text řádkuje v rámci celé kapitoly. Tiskárny — a v důsledku toho i nakladatelství — dávají přednost fotosazbě, preferují hladký text o brání se každému síožitějšímu lámáni stránek. I na tyto ryze technické věci musíme myslet při volbě způsobu, jakým text vydáme. Nejsnazší je označit formou postupujícího indexového číslo každé slovo, k němuž patři poznámka textová, a formou postupující indexové abecedy slova, k nimž patří poznámka věcná, a podle těchto indexů připojit na konec vydávaného textu zvlášť poznámky textové a zvlášť poznámky výkladové. To se však hodí jen pro krátké texty, zvláště je-li edice určena do časopisu. Uži!i-!í bychom tohoto způsobu při knižní edici, pochválilo by nás sice nakladatelství, ochotnějši by byia i tiskárna, ale uživatelé by nás proklínají po každé, když by jím k práci nestačí! holý text v té podobě, v jaké jej editor konstituoval, takže by museli k textu v první části knihy hledat textové poznámky někde za její poiovicí a výkladové poznámky na jejím konci. Kromě toho text, jehož každé třetí či páté siovo je opatřeno indexem, působí ohavně, unavuje oči a čtenáře přímo odpuzuje. Nejlépe je, ví-li editor už před začátkem práce, nejen které nakladatelství jeho edici vydá, ale zná-li i možnosti příslušné tiskárny, a už předem se s nimi dohodne na způsobu přijatelném pro editora a uživatele na jedné straně a pro nakladatelství a tiskárnu na straně druhé. To je však možné — a ještě jen výjimečně — u zavedených edičních řad. Editor-začátečník zpravidla při začátku práce neví, kdo — a zda vůbec někdo — mu edici vydá, Proto je nejlépe označovat v pracovním exempláři postupnými číslicemi od 1 do 1000. psanými např. červeně nebo danými do červených rámečku, slova, k nimž jsou textové poznámky (po 1000 se začíná zase od 1), a další sadou postupných číslic, rovněž od 1 do 1000, ale psaných např. zeleně, označovat slovo, k nimž budou patřit výkladové poznámky. Aparáty, pokud nejsou tak rozsáhlé, že bychom se přitom utopili v papíru, je výhodné psát tak, že se každá poznámka píše no zvláštní řádek, a samozřejmě se obojí poznámky nemíchají dohromady. Pak máme možnost se poměrně snadno a bez dalšího opisování přizpůsobit požadavkům nakladatelství a možnostem tiskárny. Stává se, že máme možnost vydat text edice, případně i s výkladovými poznámkami, že však nakladatel nechce otisknout textový aparát. Bez souběžné formulace textového aparátu se však editorovi stěží podaří konstituovat kritický text, a proto zkušený editor vypracovává textový aparát i tehdy, když předem ví, že mu zůstane v zásuvce. Zpracování textu se liší podle povahy vydávaného textu, podle typu edice a podle účelu, jakému má vydávaný text sloužit. Všem typům je však společné to, že editor bezpodmínečně musí vydávanému textu rozumět po jazykové i věcné stránce, Zatímco věcné porozuměni ie pro každého samozřejmým požadavkem a většina I274! /275/ editorů se mu snaží všemožně dostát, hřeší se proti filologickému porozumění stole více a častěji. Je nutné stále znovu a znovu' opakovat, že přibližné porozumění vydávanému středplatinskému textu nestačí, že editor mu opravdu musí rozumět slovo od sfova. Nejlépe si editor, zvláště začátečník, ověří, že textu opravdu rozumí, když si ho — byť neliterárně — přeloží. Můžete oprávněně namítnout, že takový překlad je nesnadný, není-Si dosud k dispozici celý Slovník středověké lotiny v českých zemích. Avšak v 99 procentech lze vyvodit středověký význam latinského slova buď z jeho klasického základního významu nebo z románských jazyků nebo z tzv, internacionalismů. Toto vyvozování středověkých významů vyžaduje ovšem solidní filologické školení a určitě nadání pro filologickou práci, bez toho však vydávat jakýkoli latinský text opravdu nejde. Ani nejlepší paleograf nerozezná ve většině rukopisů z přelomu 14. a 15. století, zda písař napsal samelicus nebo famelicus, tu musí vědět nebo si ve slovníku klasické latiny najít, že existuje jen slovo famelicus a znamená hladový. Ostatně slušnou znalost latiny předpokládá už sám přepis rukopisu základního a kolace rukopisů ostatních, abychom např. místo obyčejného slova lucerna nestvořili slovo lucrino, protože v našich textech sotva půjde o něco, co by náleželo k vnitřní části Bajského zálivu, zvané Lucrinus lacus -~ Lukrinské jezero. Podobně se místo adjektiva iubrica s významem kluzká, nejistá, nebezpečná, objeví neexistující slovo luberca apod. Nelze přepisovat text žádného rukopisu, vyznáme-li se sice v paleografii, ale činí-li nám latina potíže. Dokazují ío zvláště přípody, kdy transkrípční chyby zůstaly v textu, i když prošel filologickou revizí. Stalo se to např. při přepisu literárního textu z přelomu 14. a 15. století, kde no 33 řádkách textu je osm chyb, které vážně narušují smysl: viribus m. auribus, faciii me m. facilíme, super m. semper, ter m. tibi (dvakrát), pausulum m. pctuiulum, cu-piditaíem m. cupiditate; rukopisné sompnis byio přepsáno bez poznámky, ačkoliv jde o zřejmou pisárskou chybu v počtu nožiček, takže správné znění je bez vší pochyby sompnus. Chyby tohoto typu se objevují i v renomovaných edicích, a to zceío zbytečně, protože by stačilo nahlédnout do kteréhokoliv slovníku klasické latiny. Stejně je třeba znát normativní latinskou mluvnici. S když se ve středolatín-skýcb textech setkáváme s jejím zanedbáváním — proto neopravujeme to, co je ve vydávaném textu s normativní mluvnicí v rozporu, je-li to jinak dobře odůvodněno — nesmime středověké anomálie rozmnožovat vlastními chybami, plynoucími z nedostatečné znaiosti normativní mluvnice. Proto nemůžeme- souhlasit s editorem, který dativ nulli opatři) vykřičníkem, protože se nejspíše domníval, že má znít nullo. Editorské chyby tohoto typu by bylo možno opět dlouho vypočítávat; samozřejmě jsou také naprosto zbytečné. Už snaha po základním porozumění vydávanému textu podmiňuje interpunkci. Dnes editor interpunguje středoíatinský text podle zvyktastí svého mateřského jazyka, Tzn. český editor interpunguje středoíatinský text stejně, jako by byl psán v moderní češtině, jen s tou výjimkou, že akusativ a nominativ s infinitivem neod-děluje od hlavní věty čárkou. Současná česká interpunkce je logická, v dlouhých středolatinských větách s množstvím ablativů absolutních a s rozvinutými přístavky se však občas vyplatí přibrat na pomoc i interpunkci rétorickou. Vůbec je interpunkce, třebaže je základním prostředkem pro interpretaci textu, značně osobní, týž odstavec mohou tři editoři i jedné národnosti interpungovat trojím různým způsobem, neboť mu každý z nich rozumí jinak, a z rukopisných zápisů nepoznáme, jak by větu interpungoval autor sám. Dobrá interpunkce objeví zasuté myšlenky nebo stylistické ozdoby v temném autorovi nebo dopomůže k porozumění textu, zachovanému jen v rozpracovaném konceptu, naproti tomu viivem špatné interpunkce může ztratit smysí i věta nejlepšího- stylisty. Opět záleží nejen na editorových jazykových znalostech, ale i na jeho jazykovém citu a logickém myšlení. Podobně je tomu se členěním vydávaného textu na odstavce. I to dělá editor sám většinou bez opory v rukopisech a opět tu záäeží na jeho chápání díla. Rovněž verše, jež bývají v rukopisech podtrženy nebo nejsou nijak vyznačeny, editor osamostatňuje na zvláštních řádcích. Neřídí se přitom uspořádáním veršů v rukopisech, ale dbá na zavedený úzus v podání jednotlivých typů veršů, Proto např. pentametr tiskne o tři místa víc vpravo než hexametr, v íeoninském hexametfu a pentametru vyznačuje cézuru mezerou, u rýmovaných strof napomáhá jejich přehlednosti nejen tím, že příslušné verše do těchto strof seskupuje, ale i tím, že odsazením určitých veršů upozorňuje na rýmy; např. ve strofě s rýmy aabccb odsadí třetí a šestý verš apod. 12761 Zpúsoi Jde-li o punkci me v ki nebo O; a rukop tehdy, j tzv, aute styiizova ně sám vovat či znění a chyba a U lite i na tor pravil p nému te neobjeví myšienk' covanos iepšuje. mi, avšt slovo, k známce, vydáván případn víme nc kopista korektur způsob jako hc s vynec úseku t náhradv vysvětlit túrách omylný, spokoju stituova ceným rukopis? HŠi v O! Způsc znaku, záleží r textovoi riváty }■■ Hůře j: nejsou danémi nejen I kolace, z níž ru klauzuli autora, místa u metod, norrato Nelze ( kritik j /277/ rozumění stále Jorozuměni vyrozumět slovo u rozumí, když takový překlad v českých ze-ého slova buď íebo z tzv, in-šem solidní fi-3 však vydávat 3zná ve většině 30 fametícus, tu ituje jen slovo pokládá už sám lapř. místo oby-ech sotva půjde jcrinus lacus — , kluzká, nejistá, vat text žádného potíže. Dokazují irošei filologickou 15. století, kde na m. auribus, facíii m. pauluium, cu-poznámky, ačkoliv znění je bez vší ých edicích, a to slovníku klasické se ve středolatin-jjeme to, co je ve dobře odůvodněno , plynoucími z ne-it s editorem, který má znít nulio. Edi-t; samozřejmě jsou minuje interpunkci. 0 mateřského jazy-jako by byi psán s infinitivem neod- iogícká, v dlouhých vinutými přístavky se ůbec je interpunkce, čně osobní, týž od- * ti různým způsobem, nepoznáme, jak by isuté myšlenky nebo zuměm textu, zacha- 1 špatné interpunkce na editorových jazy-myšlení, Podobně je itor sám většinou bez >vněž verše, jež bývají or osamostatňuje na kopisech, afe dbá na pentametr tiskne o tři pentarnetru vyznačuje >osti nejen tím, že pří-•azením určitých veršů a šestý verš opod. Způsob, jakým konstituujeme kritický text, záleží na povaze vydávaného textu, jae-li o dokument zachovaný v origináie, nezasahujeme do textu — vyjma interpunkci— vůbec a na případně chyby nebo na místa hůře srozumitelná upozorníme v komentáři. Jde-li o dokument zachovaný v opise, můžeme volit týž způsob nebo opravujeme to, co pokládáme za pisárskou chybu, přímo v textu edice a rukopisné zněni odkážeme do poznámky. Tento druhý způsob volíme zpravidla tehdy, je-li dokument zaehován ve více opisech. Ožehavou otázkou jsou přitom tzv. autorské chyby, jakými jsou např. mylná data nebo nepatřičná jména či chybně stylizované věty, jež takto chybně napsal pravděpodobně nebo dokonce prokazatelně sám autor. Tady se názory editorů, zda se tyto chyby mají v textu edice opravovat či ne, rozcházejí; sama se přikláním k tomu ponechat v textu edice chybné znění a správné uvést v poznámce, kam patří i případné vysvětlení, jak se ona chyba autorovi přihodila. U literárního textu záleží při konstituci textu nejen na způsobu zachování, ale i na tom, zda jde o text zcela vypracovaný — dnes bychom řekli, že jej autor připravil pro tisk — nebo zda jde o koncept, resp. o poznámky nebo vysvětlivky k jinému textu. Nejsnazší práce je s texty prvniho druhu, neboť v nich se zpravidla neobjevuji anakoluty, nedokončené věty nebo neúplně nebo špatně formulované myšlenky, s nimiž se musí počítat u konceptů, ať jsou v jakémkoli stadiu rozpracovanosti. Zásadně platí, že editor vydávaného autora ani nedopisuje ani nevylepšuje. Nedokončil-ti autor větu, upozorni editor na její neúplnost několika tečkami, avšak nedoplňuje ji, i kdyby byl sebevíc přesvědčen, že ve větě chybí právě slovo, které má na mysli. Udělal-li autor anokolut, upozorní na to editor v poznámce, v textu edice však nechá špatně stylizované části beze změny, je-li text vydávaného díla zachován v autografu, je editorova práce snodná, neboť každá případná chyba je autorská. Je-li literární dílo zachováno v opise nebo v opisech, víme napřed, že jsou v něm opisovačské chyby. Co svět světem stojí, nikdy žádný kopista neopsal delší text úplné přesně. Vzpomeňme si na naše vlastní opisy o na korektury. Dnešní sazeče odlišuje od středověkých písařů jiný způsob psáni, ale způsob vnímání textu v předloze a jeho reprodukování je v podstatě totožné, Chyby jako haplografie, tj. skok z jednoho slova na druhé stejné nebo stejně zakončené s vynecháním všech slabik nebo slov mezi nimi, dittografie, tj. opakování jednoho úseku textu dvakrát, různé synonymni náhrady, záměny slov psychicky spojených, náhrady slov neobvyklých obvyklejšími i chyby, jejichž vznik nemůžeme racionálně vysvětlit a jež jsou většinou způsobeny únavou písaře, se objevují v našich korekturách stejně, jako se jich dopouštěli středověcí písaři. Člověk je zkrátka tvor omylný. Proto se editor vydávající středolatinský text nezachovaný v autografu nespokojuje s přetištěním textu žádného konkrétního rukopisu, ale pokouši se konstituovat tzv. kritický text, tj. text, který by se v ideálním případě shodoval se ztraceným autografem; v praktickém případě je autorskému textu bližší než konkrétní rukopisný zápis, není s ním však ve všech podrobnostech totožný; minimálně se liší v ortografii některých slov. Způsoby, jakými editor ke kritickému textu dospívá, nelze vypočítat ani y náznaku, je jich mnoho a jejich užití záleží na konkrétní situaci v textu. Především záleží na typu textové tradice. Lépe se konstituuje kritický text u díla s uzavřenou textovou tradicí, tj. takovou, kdy všechny rukopisy jsou bližší nebo vzdálenější deriváty jediného archetypu, který vzešel z autorova autografu nebo přímého diktátu. Hůře jsme na tom u děl s textovou tradici otevřenou, u níž zachované rukopisy nejsou deriváty jednoho archetypu, ale archetypů několika, takže se k předpokládanému autorskému textu dostáváme nesnadněji. Při konstituci textu přihlíží editor nejen ke smyslu textu a k jeho podobě v jednotlivých rukopisech, jak ji zachytila kolace, ale bere v potaz pisárskou psychologii, písařské a ortografické zvyklosti doby, z níž rukopisy (a tisky) pocházejí, materiální stránku kodexů a písem, dbá na metrum, klauzule, všímá si paralelních míst v témž spise nebo v jiných spisech vydávaného autora, studuje autorovy vzory o jeho napodobovatele, neopomíjí ani citáty daného místa u jiných autorů a jeho překlady, užívá i různých statistických a stylometrických metod, postupů a výsledků různých vědních oborů, i zcela moderních, jako je např. narratologie, v některých případech se uchyluje o pomoc k počítačům otd, atd. Nelze dát obecný návod, jak neomylně dojít ke správnému kritickému textu. Textový kritik je tu veími závislý na výsledcích různých vědních oborů, a proto každé 12761 /277/ r kritické vydáni je provizorní. Odráží úroveň poznání autora, jeho díla a jeho doby v době vzniku edice, shrnuje tyto poznatky', pokud slouží k interpretaci vydávaného díla, zároveň je'však úrovni znalostí editorovy doby limitováno a jeho platnost konči v okamžiku, kdy se podstatněji změní nazíráni na dané díio např. nálezem dosud neznámých rukopisů nebo novými výsledky jednotlivých vědních disciplín. I když v takovémto případě pak dojde k úpravám některých míst kritického textu, měl by zůstávat v platností jeho aparát, který zachycuje podobu textu v jednotlivých zkola-cionovoných rukopisech a registruje vséchný autorovy zásahy do textu. Občas se totiž stává, že editor při konstituci kritického textu nedospěje k jednoznačnému výsledku, oie že podlé některého kritéria by měl zvolit, čtení jedno, podle jiného druhé. Editor se však musí rozhodnout pro jediné řešení, byť bylo konec konců subjektivní. Právě kvůli takovýmto místům, kde objektivní řešení není možné □ konstituce textu záleží konec konců na editorově představě o autorovi, se žádá, aby editor udělal svůj stín viditelný, tzn. aby jasně odlišil své zásahy od textu, který se opírá o rukopisné podání. Proto všechna místo, kde se od tradovaného znění odchýlil, musí editor označit v textovém aparáte svou šifrou, Také tehdy, když do kritického textu přijme znění některého dřívějšího editora, které pokládá za správnější než znění rukopisně tradované, musí toto znění označit v textovém aparáte šifrou tohoto editora. Proto je důležité, aby bezprostředné před textem edice byí soupis všech značek a šifer, jichž editor užívá. Jednotlivé zachované rukopisy ss označují velkými písmeny latinky, pokud jich není více než písmen v latinské abecedě, tj. 26 (majuskulí s diakritickými znaménky se neužívá); je-li rukopisů více, značí se i majuskulemi alfabety, pokud se liší od latinky, velkými písmeny azbuky, švabachu apod. nebo se vymýšlí zvláštní označení; je pravidlem, že velká písmena, která přidělil jednotlivým rukopisům dřívější editor, se podržují o nemění se. Pokud se podaří sestavit rukopisy do stemmatu, označují se rukopisy, mající společného předka, ve společných chybách jedinou siglou; je jí zpravidla minuskuäe řecké alfabety. Editoři se označují šifrou o dvou nebo třech písmenech, jejíž první písmeno je velké a ostatní jsou malá; tato šifra se tvoří z příjmení editorova nebo z jeho křestního jména a příjmení; někdy se editor znáči plným jménem, má-ii příjmení krátké nebo vyskytne-li se v aporótě jen jednou nebo dvakrát. V tomto soupisu značek se také uvede, jakého systému závorek editor užívá. Optimální by bylo používat tzv, ieydenského způsobu, který byl dohodnut na orientalistickém kongresu v Leydenu roku 1931 pro edice antických textů všeho druhu, ať jsou zachovány v rukopisech, na papyrech nebo na kameni nebo jiném archeologickém předmětu (úplný přehled ieydenského systému podali J. Bidez — A. B. Drachmann, Uemploi des signes critiques, Bruxelles 1938), Podle něho se nejčastější editorovy zásahy do textu značí takto: lul [íusl íuí(ius) doplnění mezer vzniklých mechanickým poškozením psací látky, např. udroiením okraje folia lu!(í)us rozvedení zkratky luiilujus písmeno nebo slovo, které písař zapomněl napsat, editor doplňuje ([luliusj] přebytečné písmeno nebo slovo, které písař napsal omylem, editor odstraňuje (athetuje) lulius slova nebo písmena, odstraněná v rukopise (hlavně rasury) písmena nejistá, jejichž čteni není nesporné . , . mezera s přesně zjistitelným počtem písmen --- mezera s nezjistitelným počtem písmen v nevyplněná mezera (vacat) v šířce jednoho písmena Avšak pro naše středolatinské texty ze 14, a 15. století, jež jsou takřka výhradně zachovány v rukopisech, je leydenský systém zbytečně komplikovaný. Nadto je nevýhodný typograficky, protože naše tiskárny nemají všechny typy závorek nebo jsou ochotny jich užívat jen u textů matematických nebo technických. Při vydávání stře-dolatinských textů vystačíme zpravidla se závorkami špičatými na označení editorových doplňků a s jednoduchými hranatými závorkami na označení athetesí. Kulatých závorek užíváme jen tenkrát jako značek kritických, potřebujeme-li značit rozvedení zkratek. Jinak jsou — zvláště v literárních textech — součástí interpunkčního systému; užíváme jich — podobně joko pomlček — pro různé autorovy vložky; nemělo by se jich však užívat, jak se to často děje, na doplňování čísel bibiic- Zmínili J nějších me notlivých r chúdcú no vzpomenutí kritik pak tové kritiky Rifiessioni noucím srr minulého £ samé. De>j vídá hyper Si, že už vš Latinae, i Pauly-Wiss z těchto i ostatně dc perkriíičtí měnnost C vovali. Po vaii, a to rukopisů ř samozřejm ze 14. a ' je autenti mnoho Pa málii zo | nedoprová vydáních lepší latin iá véda s nou, se vzpomenu konjektur všech obe lantní, do papyrů i literatur /278/ /279/ a a jeho doby ici vydávaného platnost končí nálezem dosud sciplín. I když testu, mé! by lotíivých zkoía-xtu. Občas se označnému vý- podíe jiného i konec konců možné a kon-žódá, aby edi-textu, který se ého znění od-y, když do kri-idá za správ-tovém aparáte :tem edice byl ié rukopisy se ■ latinské abe- rukopisů více, :smeny azbuky, velká písmena, a nemění se. ;y, mající spo-idla minuskule :ch, jejíž první není editorova dným jménem, nebo dvakrát, editor užívá. dohodnut na h textů všeho ni nebo jiném J. B i d e z — í), Podle něho látky, nopř. >r doplňuje imylem, editor křka výhradně Nadto je ne-rek nebo jsou vydávání stře-ínačení edito-athetesí, Kula-jeme-li značit stí ínterpunkč-utorovy vložky; ii číse! biblic- kých veršů, aby se odlehčil výkiadový aparát. Pak nám už stačí jen křížek — crux philologorum, jímž opatřujeme sfova, která neumíme vyložit, a nanejvýš u špatně čitelných nebo otřelých textů tečka pod písmenem, jehož čtením si nemůžeme být jisti; tuto podepsanou tečku pokládám za vhodnější než obvyklý otazník v závorce. Někdy se slovo nebo písmeno, jehož se editorův zásah týká, sází kurzívou, takové vydáni však vypadá ošklivě, trhá oči, velice komplikuje korektury a zdražuje sazbu. Jistě si však vzpomínáte na edice, v nichž bylo závorek užito opačně nebo jinak. Jestliže svou edicí pokračujeme v ediční řadě, musíme samozřejmě používat takových kritických znamének, jaká jsou v dané řadě , ževedena. Proto je vždy nutné uvést v seznamu sige! před začátkem vydávaného textu názorně na jednoduchých příkladech, jak editor závorek a edičních značek používá. Také uživatelům edic se vyplatí, zjistí-ii se nejprve, co v konkrétní edici která značka znamená. Vyhnou se tím trapným nedorozuměním, k nímž dochází, když se z editorova doplňku vyvozují v domnění, že jde o autentický text, dalekosáhié, nicméně falešné historické závěry. Ar. se však editor rozhodne pro jakékoli označování svých zásahů, musí je zachovávat v celé edici jednotně □ nesmí užívat téhož typu závorek pro zásahy různé. Bohužel nejsou dosud výjimkou edice, v nichž se téhož typu závorek užívá pro siova a písmena, o nichž je editor přesvědčen, že vypadla v textové tradici, že však byla v autografu, a proto je do kritického textu přidává, í pro athetese tam, kdy je přesvědčen, že v textové tradici bylo něco myfně přidáno, a posléze i pro různé doplňky, nopř. čísel biblických veršů, a pro vysvětlivky, že rukopis je na daném místě porušen nebo že autor větu nedopsal. Zmínili jsme se už o tom, že autor při konstitucí kritického textu užívá nejrůz-nějších metod. Rozhodně se nemůže spokojit s pouhou registrací čtení, jež se v jednotlivých rukopisech liší od kritického textu, aniž zaznamená návrhy svých předchůdců na jeho opravu, a to i tenkrát, když s nimi nesouhlasí. Právem označil při vzpomenuté konferenci A. Salvátore takový kritický aparát jako dýchavičný. Textový kritik pak pracuje jako v temné komoře. Konjektura je světlem, je výdechem textové kritiky, a Salvátore v úvaze příznačně nazvané Tra innovatori et conservatori: Rifiessioni metodologiche se staví proti hypokrítice, která je už téměř půlstoletí v!ád-noucím směrem v latinské textové kritice. Vznikla jako reakce na hyperkriticismus minulého století a začátku našeho století. Oba směry můžeme spojit s vývojem vědy samé. Devatenácté století byío přesvědčeno o všemohoucnosti vědy. Tomu odpovídá hyperkriticismus. ! klasičtí filologové, hlásící se k novoklasicisrrsu, se domnívali, že už všechno o antickém světě vědí, že na všechno stačí svým Thesaurem linguae Latinae, mnoha svazky Handbuchu der Altertumswissenschaft i monumentální Pauly-Wissowavou Realencyclopädie der klassischen Altertumswissenschaft, byť první z těchto děl má stále ještě daleko do dokončení a i k druhým dvěma dílům, ostatně dokončeným také až po druhé světové válce, stáie vycházejí doplňky. Hy-perkrítičtí editoři věřili na všeplatnost normativní gramatiky a na závaznost a neměnnost Ciceronova jazyka. Proto vše, co nebylo ve shodě s touto normou, opravovali. Pokud hyperkritíkové vydávali středolatinské texty, samozřejmě je klasicizo-vali, o to nejen v ortografii, aie dosazovali napr. v účelových větách za indikatívy rukopisů řádné konjunktivy a dopiňovali lakuny. Často pokládali své zásahy za tak samozřejmé, že je ani nevyznačovali. Příkladem takovýchto edic jsou u našich děl ze 14. a 15. století edice Palackého. Běžně se jich užívá v domnění, že jejich text je autentický. Srovnáme-!i však kteroukoli edici Paíackého s rukopisy, vidíme, jak mnoho Palacký naše autory vylepšoval, jak pokládal téměř každou středověkou anomálii za pisárskou chybu, a proto ji mlčky opravoval. Stoupencem hyperkriticismu, nedoprovázeného však už kiasicizováním ortografie, byl i prof. Ryba, Proto v jeho vydáních nebo ve vydáních cizích, na jejichž přípravě se podílel, píší naši autoři lepší iatinou než v našich vydáních současných. Hypokritika, která odpovídá tomu, že věda si ve 20. stoietí uvědomila své hranice a už zdaleka se nemá za všemocnou, se osvědčila při vydávání textů helenistických a pozdně latinských, l na vzpomenutém zasedání postavila většina účastníků proti Salvátorovu požadavku konjektur veíké množství příkladů, vybraných z celé řecké a římské literatury všech období, a ukázala na nich, jak mnoho konjektur, pokládaných kdysi za brilantní, dobře odůvodněné a nezbytné, se ukazuje zbytečnými díky novým nálezům papyrů i díky hlubším znalostem různých stránek antického života, zvyků, jazyků, literatur atd. Zvláště podnětné tu bylo upozornění na to, že se v některých /278/ /279/ obdobích a v některých textech odráží tzv. Umgangssprache, pro niž platí jiná pravidla než pro jazyk literární. Neméně důležité bylo i upozorněni, že textová kritika není jen disciplínou filologickou nebo historickou či spíše filologicko-histo-rickou, ale že je disciplínou komplexní, která vstřebává výsledky ostatních odvětví věd a užívá všech známých metod, aby ostatním oborům připravila spolehlivé texty, které by byly co: nejblíže ztraceným originálům. A tak je dnes ještě stále hypokritika přínosnější než hyperkritika, protože lépe odpovídá dnešnímu stavu poznání. Zvláště u středoíatínských textů, pro něž nemáme gramatiku ani slovník, nadělá se méně škody hypokritikou než hyperkritikou. Ani hypokritika se však nesmí přehánět. Je no místě tam, kde si editor není jist, zda má do textu zasáhnout, tedy v případech, kdy se mu sice zdá tradovaný text nesprávný, presto však souhlas většiny nebo dokonce všech rukopisů ho před zásahem varuje. Hypokritika však není na místě, je-li editor přesvědčen, že se do textové tradice vloudila chyba a dovede-li vznik této chyby vysvětlit. Je však lépe, vede-li si editor-začátečník hypokriticky než hyperkríticky, zvláště není-li právě dobrým znalcem latiny, neboť zkušené oko hypokritické chyby pozná v kritickém textu snáze než hyperkritické zásahy. Nicméně nikdy nesmi editor ponechat v textu podezřelé slovo Jen proto, že mu nerozumí; neví-li si s ním rady, měl by u něho udělat crux phifoíogorum. Ovšem editor by mě! každé slovo, jež by mohio vzbudit čtenářovu pochybnost, v textovém aparáte vyložit. To se děiává jen málokdy, a tak se občas stává, že slovo, které editor úmyslně neopravil a nechal je v tradovaném znění, protože je přesvědčen, že je v daném spise možné, je pokládáno za editorovu chybu. Dovolte mi, abych tuto věc osvětliia na příkiodě z vlastní ediční praxe. V edici Husových Collect (Praha 1959, s. 386, ř. 11) jsem ve větě Quemadmodum spina vel tribulus, ex qtiacunque parte iílam correxeris, habet acu-leos . . , nahradila tvar correxeris, který se mi v dané souvislosti nelíbil, tvorem correpseris, který smyslem výborně vyhovoval, ačkoliv šest rukopisů mělo shodně correxeris a tak zněía i glosa, nadepsaná v dalším rukopise nad zřejmě syrso-nymním tetigeris. Vedla jsem si tehdy způsobem hyperkritickým a byla jsem za tento zásah dokonce pochválena. A přece to byl zásah zbytečný a bylo by bývalo lépe nechat v kritickém textu podle většiny rukopisů correxeris, vést si tedy hypokriticky. Touž větu s totožným correxeris má totiž Hus i v Leccionariu bipartitu. V jeho vydání už samozřejmě correxeris v kritickém textu ponechávám. To, že Hus vnímal obě slova, byť neprávem, jako synonyma, je potvrzeno jeho vyjádřením na jiném místě Leccionaria, kde napsal ad correccionem vel correpcionem, ut corrigamur, V témž Leccionariu bipartitu se čte na konci 26. kapitoly zimní části: Iniciatum in fide, postquam anima Dei sponsa efficitur. Annub fidei subarrata est, de qua ler. 2°: „Numquid oblíviscitur virgo ornamenti sui . . . " Zde je podezřelé slovo subarrata, stojí však shodně ve všech sedmí rukopisech. Hyperkritik by neváhai s opravou subaurata, protože anulus subauratus ve významu lehce pozlacený prsten zná z Petronia (32,3), a není pochyby o tom, že Hus musel mít na mysli tento význam; proto by hyperkritik pokládal všech sedm zápisů tvaru subarrata místo subaurata za pisárskou chybu (třebaže Leccionarium bípartitum mé otevřenou textovou tradicí a jeho rukopisy nelze uvést na jediný archetyp) a s plným přesvědčením o nutnosti svého zásahu by athetovai i jedno n ve slově annulo, neboť i ono je nesmyslné. Víme-li však, že si Hus pletl slova graficky podobná, byť významem odlišná, jako už uvedené correxeris o correpseris, verrere a vertere, de-mentacio a demeacio, paípitent a balbutent, confusus a confisus, ponecháme v kritickém aparáte ve shodě se všemi rukopisnými zápisy annulo.,. subarrata est. Abychom však čtenáři usnadnili porozuměn!, přidáme do textového aparátu poznámku subarrata pro (místo) subaurata. Tím zabráníme nebezpečí, že čtenáj bude v anomálním výraze spatřovat tiskovou chybu. Těch totiž v latinských^ edicích, ať vycházejí kdekoli na světě, velice přibývá, takže dochází k absurdnímu rozporu mezi editorovým úsifím o co nejpřesnější text a mezi podobou textu, v jakém jej vinou neopravených tiskových chyb, o jejichž odstranění v tiskárně editor marně usiluje, dostává čtenář do rukou. Uvedený příklad ilustruje jedinou ediční zásadu, jež platí absolutně: vydávaného autora je třeba vždy vykládat především jím samým. Tato zásada platí už od dob alexandrijských filologů, kdy Aristarchos ze Samothráky stanovil pravidlo Homéron ex Horném safénidzein (vykládat Homéra Homérem), a bude platit vždycky. Proto čím lépe a úplněji zná editor autora, jehož spis vydává, tím lepši edice dělá. Text edice schopností -ostatní má ] U knižníc a zvlášť výl textový apci uživatel se do rukopisů různé edičn chybnostem, rámci strán hned rúzno kde textový matu slovo nočtení rúz nebo jen r pomlčkou r se číslo řÓ! v daném řt Číslicí, oby vnější pode Vlastně : jeho textov kolaci zach Šených, zvi ze 14, a závorkou ( podobě, v rukopisů n z jedné cl logicky, u> V případě to editore lemmatu j emendace ještě do i součást le se shodujt Tiší už jei (zpravidla Zabírá 1 proto k normálnícl s nejrůzn! nich zápi rukopisů, negativnír nutné. Po tivního a různočten všech mí a vydání \ když u — a u n likovat ú se zacho formulaci příliš ob však mus mólním j /280/ /281/ niž platí jiná ní, že textová ologícko-histo-:atních odvětví /íla spolehlivé les ještě stále lesnímu stavu ■u ani slovník, ■itika se však do textu za-právný, přesto varuje. Hypo-sxtové tradice pe, vede-li si írávě dobrým :ritickém textu achat v textu !ěl by u něho mohlo vzbudit jen málokdy, nechal je v íné, je pokiá-dadě z vlastní jsem ve větě is, habet acu-lelíbil, tvarem mělo shodně zřejmě syno-jsem za tento y bývalo lépe y hypokriticky. artitu, V jeho e Hus vnímal ním na jiném Jt corrigamur. ásti; Iniciatum i est, de qua ídezřelé slovo k by neváhal ice pozlacený mít na mysli aru subarrata má otevřenou Iným přesvěd-Jnnuio, neboť podobná, byť 3 vertere, de-echáme v kri-subarrata est. 'ého aparátu e čtenář bude h edicích, ať nímu rozporu , v jakém jej editor marně ; vydávaného í už od dob dlo H omeron "dycky. Proto dělá. Text edice přináší tedy kriticky text vydávaného díla, který je — podle editorových schopností — co nejbližší autorovu textu. Nic jiného do textu edice nepotři, všechno ostatní má přijít do poznámek. U knižních edic literárních textů se zpravidla publikují zvlášť poznámky textové a zvlášť výkladové. Opět jsou různé způsoby, jak textový aparát upravit. Zásadně textový aparát je v edici proto, aby umožňoval kontroiu editorovy práce, aby každý uživatel se mohl na jeho základě pokusit o opravu editorova znění bez nahlížení do rukopisů. Na vnějším uspořádání textového aparátu přitom tak mnoho nezáleží, různé ediční řady mají různý způsob, důležité však je, aby nemohlo dojít k pochybnostem, kterého slova textu se textová poznámka týká. Edice, řádkované v rámci stránky, šetří někdy místo v edičním aparátu tím, že k číslu řádky uvádějí hned různočtení, neopakují tedy v lemmatu slova z kritického textu; tam však kde textový aparát není s kritickým textem v jednom zorném poli, je lépe v lemmatu slovo z kritického textu opakovat. Toto slovo v lemmatu oddělujeme od různočtení různým způsobem, např. druhou půlkou hranaté závorky nebo dvojtečkou nebo jen mezerou. Jednotlivé textové poznámky jsou od sebe odděleny mezerou,, pomlčkou nebo středníkem. Patří-ii k témuž řádku dvě textové poznámky, nemusí se číslo řádku opakovat. Jestliže se však slovo, k němuž patří poznámka, objevuje v daném řádku vícekrát než jednou, je dobře, opatříme-li je v lemmatu indexovou číslici, aby se poznalo, ke kterému ze shodných slov textová poznámka patři. V této vnější podobě textového aparátu se opět editor řídí územ řady. Vlastně už před začátkem kolace rukopisů se musí editor rozhodnout, bude-Si jeho textový aparát pozitivní nebo negativní. Pro pozitivní aparát by totiž měl při koiaci zachycovat i ortografické rozdíly. Pozitivní aparát se volí u textů těžce porušených, zvláště jsou-li zachovány jen ve fragmentech, U našich latinských textů ze 14. a 15. století vystačíme zpravidla s aparátem negativním. V něm je před závorkou (nebo dvojtečkou, mezerou apod.) lemma, tj. příslušné slovo přesně v té podobě, v jaké je v kritickém textu, a za závorkou (apod.) různočtení jednotlivých rukopisů nebo jejich- skupin, resp, čteni vydavatelů, seřazená logicky, tj. tak, jak se z jedné chyby mohla.1 vyvinout další chyba; není-li editor s to různočtení seřadit logicky, udělá nejlépe, bude-lí je řadit podíe abecedního pořadí jejich sigel. V případě, že slovo v kritickém textu nemá oporu v rukopisné tradici, ale že je to editorova emendace, af už vychází z jeho vlastní nebo cizí konjektury, přijde do lemmatu ještě před závorku (apod.) i šifra autora konjektury; podobně vychází-íí. emendace např. z jiného díla vydávaného autora, přijde odkaz na toto dílo také ještě do lemmatu před závorku. Při pozitivním aparáte jsou před závorkou jakožto součást lemmatu uvedeny i všechny rukopisy, resp, všichni vydavatelé, jejichž čtení se shoduje se zněním kritického textu, Za závorkou se negativní a pozitivní aparát fíŠÍ už jen tím, že pozitivní aparát by měl registrovat i ortografické různočtení (zpravidla to dělá). Zabírá tedy pozitivní aparát při stejné vypovídací ceně víc místa než negativní, proto k němu saháme jen u textů fra g menta mích nebo jazykově značně nenormálních, u nás nejčastěji tehdy, je-li ve vydávaném textu mnoho vlastních jmen s nejrůznější grafikou nebo konstituujeme-li kritický text na základě fragrnentár-ních zápisů, jež se různě překrývají, takže např, první odstavec se opírá o pět rukopisů, druhý o jeden, třetí o tři apod. Ve většině případů vystačíme s aparátem negativním. Pozitivně zpracujeme jen místa zvlášť nejasná, pokud to pokládáme za nutné. Pozitivní aparát se publikuje vždy úplně, bez jakéhokoli krácení. U negativního aparátu máme v zásadě dvojí možnost: bud publikovat úplně všechna různočtení rukopisů, resp. vydavateiů, s jejích příslušnými sigiami a šiframi na všech místech, kde není kritický text identický se zápisem ve všech rukopisech a vydáních (vyjmo věci ortografické), nebo publikovat z různočtení jen výběr. \ když u tzv, editio princeps, tj. v prvním vydání daného textu tiskem vůbec — au našich textů jde velmi často o editiones principes — by bylo žádoucí publikovat úplný negativní textový aparát, bývá to u čtenějších autorů, jejichž dílo se zachovalo ve větším množství rukopisů, nemožné, neboť by i při nejúspornější formulaci textový aparát rozsahem přerostl kritický text. Je tedy nutno takovýto příliš obšírný aparát zmenšit. Dá se toho dosáhnout různými způsoby, vždy se však- musí především hledět na to, aby při redukci neztratil smysl, Tzn. i při maximálním jeho omezení musí v něm zůstat všechna různočtení ke všem místům, jež /280/ /281/ jakýmkoli způsobem mohou vzbudit čtenářovy pochyby o správnosti kritického textu. Např. můžeme textový aparát vydatně omezit tak, že na místech, kde o správností kritického textu nemohou vzniknout pochyby, neuvádíme ojedinělé růz-nočtení jediného rukopisu. Další redukce aparátu dosáhneme, nezachycujeme-li v aparátu vypuštěné nebo přidané výrazy typu etc, supple, scilicet, a to ani tehdy, vyskytují-li se na daném místě jako různočteni v několika rukopisech, protože takovéto výrazy přidává nebo vypouští značná část písařů rukopisů mechanicky; mnozí z nich např, užívají etc. ve funkci naší tečky; proto registrování různočteni nemá v těchto případech pro spolehlivost kritického textu žádný smysl. Takovýmto způsobem zredukujeme textový aparát asi na třetinu (samozřejmě vydatnost redukce záleží na počtu rukopisů a na povaze textu), tedy na míru už přijatelnou, a aparát přitom neztratí smysi, bude nadále umožňovat uživateli kontrolu spolehlivosti kritického textu a vést ho při eventuálních opravách. Redukci aparátu je třeba vždy dělat podle pevných zásad, jež se uvedou v předmluvě, nikdy ji však nelze provádět mechanicky. Nelze hotový úplný textový aparát podle stanovených zásad jen proškrtat, aíe vždy je třeba přihlížet ke stavu kritického textu na daném místě. Kde by mohla vzniknout jakákoli pochybnost o správnosti kritického textu, musí bezpodmínečně být i redukovaný negativní textový aparát úplný; dokonce, moh!a-li by různá ortografie rukopisů přispět k výkladu takovéhoto pochybného místa, jsme povinni uvést i různočteni ortografícká. Ve výkladovém aparáte panuje různost největšř, neboť tam zvláště záleží na povaze vydávaného textu. Někdy — u vydání tzv. textových — chybí vůbec, jindy zase přeroste v komentář a; bývá publikován zvlášť bez textu, Omezíme-li se no střední druh, na výkladové poznámky, jaké doprovázejí kritická vydání literárních textů, jsme přesvědčeni, že v nich má být objasněno vše, co v textu objasnění potřebuje, že však do nich nepatří nic, co se přímo netýká daného místa textu. Ani ve čtenářském vydání nemají vůbec žádnou cenu výkladové poznámky, v nichž např. citát z Pseudo-Boetbiovy Disciplina scholarium je objasňován takto; ,,Anicius Manlius Torquatus Severinus Boethius (asi 480—524), římský státník a filozof, oblíbený y středověkých studentů, autor spisu De consolatione philosophiae (O útěše z filozofie, ví českém překladu z roku 1942 s názvem Filozofie utěšitelka}." Výkladová poznámka musí vykládat to, co je v textu, a musí být zaměřena přesně, Ve výkladovém aparátu se určují výslovné i zamlčené autorovy citáty, uvádějí se (zpravidla jen odkazem, ne in extenso) paralely k danému místu z jiných míst vydávaného spisu nebo z jiných děl vydávaného autora, zaznamenávají se autorovy prameny, pokud už byly v literatuře zjištěny (správnost tohoto zjištění musí editor ověřit) nebo pokud je odkryl' editor sám, připomínají se testimonia, tj. kdo a jak 2e současníků a následovníků daného místa užil, upozorňuje se na přepracování a překlady, pokud se týkají jen daného místa (týkají-li se celého vydávaného spisu, pojedná se o nich v předmiuvě nebo se uvedou ukázky v dodatcích), vysvětlují se autorovy narážky nejrůznějšího druhu atd. Výkladové poznámky je třeba formulovat co nejúsporněji. Pokládám za úpině zbytečné uvádět např. podle Patrologia Latina plné znění citovaného místa nebo poukazovat na různočteni v daném citátu podle dnešních edic. Naší autoři ze 14. a 15. století nejen samozřejmě neměli k dispozici naše nynější vydání, ale hlavně jim bylo úplně cizí přesné citování. Ve většině případů není jejich odchylka v citáte úmyslná, proto o ničem nevypovídá a je zbytečné ji registrovat. Ovšem na místech, kde se editor domnívá, že'vydávaný autor úmyslně pozměnil znění citátu např. z ideových důvodů, by měl na to ve výkladovém aparáte upozornit. Nutnou součástí kritického vydávání je editorova předmluva, která — na rozdíl od většiny předmluv — by se číst měla. Má v ní býi totiž shrnut stav dosavadního bádání o vydávaném textu, má přinášet soupis všech jeho rukopisů (včetně nepoužitých), roztřídění rukopisů, eventuálně jejich stemma, odůvodnění roztřídění rukopisů, zhodnocení předcházejících vydání, jsou-li jaká. Předmluva by měla přinášet i souborné shrnutí výkladových poznámek, pokud jde o autorovy prameny, testimonia, zpracování a překlady, a měla by upozorňovat i no anomálnosti nebo soloecismy autorova vyjadřování apod. Je-li editor s to, je dobře, urči-li v předmiuvě i místo vydávaného spisu v celku autorovy tvorby a pokusí-li se stanovit význam, jaký měl spis v době svého vzniku a v době, kdy by! opisován, přepracováván a překládán. Celková podoba předmluvy je samozřejmě opět dána povahou vydávaného textu o otázkami, které si nad ním klade editor. U edice, zpracování literárních ostatních, : meckých), rejstřík jeh cnybami v budí v líží práci při ; rejstříky u; které kažtí /282/ 7283/ nosti kritického místech, kde o ojedinělé růz-ezachycujeme-ii a to ani tehdy, pisech, protože ;ů mechanicky; vání různočtení lysl. Takovýmto vydatnost re-už přijatelnou, ntrolu spolehli-tci aparátu je , nikdy ji však le stanovených íxtu na daném ritického textu, plný; dokonce, ;o pochybného U edice, zvláště u knižní, by neměly chybět rejstříky. Jejich počet a způsob zpracování opět záleží na povaze vydávaného textu a na účelu edice. U edic literárních textů se zpravidla dělá rejstřík citátů, a to zvlášť biblických a zvlášť ostatních, věcný rejstřík, resp. rejstřík cizích siov v textu (nejčastěji českých a německých), někdy i rejstřík slov; ten je zpravidla jen výběrový. Rozhodující' je pro rejstřík jeho účel, jeho kvalita je dána spolehlivostí. Rejstřík s mnoha tiskovými chybami v odkazech je horší než rejstřík žádný, neboť je stejné k ničemu a nadto budí v uživateli zlost, 1 když pro editora znamenají rejstříky další, nepříliš vábnou práci při stránkových korekturách, na něž tiskárna zpravidla pospíchá, ušetří dobré rejstříky uživatelům tolik času a tak zvyšují použitelnost edice, že k mnoha obětem, ■které každá edice editora stojí, musí připojit ještě i tuto oběť poslední. íště záfeží na bec, jindy zase se na střední ích textů, jsme ění potřebuje, Ani ve čten á ř-:hž např. citát nicius Manfius blíbený u stře-íše z filozofie, ová poznámka dadovém apa-ívídia jen odívaného spisu ameny, pokud t) nebo pokud časníků a ná-eklady, pokud dná se o nich :orovy narážky co nejúspor-na plné znění odle dnešních dispozici naše ;tšině případů i Je zbytečné autor úmyslně e výkladovém — na rozdíl ' dosavadního etné nepouži-Jění rukopisů, řinášet : sou-y, testimonia, do soloecismy flluvě i místo am, jaký mě! a překládán, váného textu /282/ i /283/ i