PERIODIZACE DĚJIN LATINSKÉHO JAZYKA


Dle G. Meiser: Historische Laut- und Formenlehre der lateinischen Sprache, Darmstadt 1998.


Latina je písemně dokumentována (nápisy, literárními texty) od přelomu 7./6. stol. př. Kr. zhruba
do r. 600 po Kr. Prvním písemným dokladům latiny ovšem předcházela fáze protohistorické latiny nebo
pralatiny a této zase fáze italická.


Tradice římského literárního jazyka - klasické latiny pokračuje ve středověku středověkou latinou a
později novou latinou, zatímco mluvená lidová tzv. vulgární latina žije dále v románských jazycích,
které se od přelomu 8./9. stol. po Kr. již pokládají za samostatné.


Asi 1200 let trvající historii latinského jazyka můžeme rozdělit do šesti dílčích fází:


1. Ranná latina od počátků nápisné dokumentace 7. /6. stol. př. Kr. do r. 240 př. Kr., tzv.
předliterární období.


2. Stará/archaická latina předklasické období, nápisné i literární doklady, trvající cca do 1. pol.
1. stol. př. Kr. (to platí zvl. pro epigrafickou dokumentaci CIL I, ad mortem Caesaris, r. 44 př.
Kr.)


Obvykle se latina ranného i starého období označuje souhrnně jako archaická latina.


3. Klasická latina, cca od r. 81 př. Kr. (první vystoupení Cicerona) do r. 14. po Kr. (smrt
Augusta)


4. Stříbrné období - do smrti Trajána (117 po Kr.).


 5. Archaizující období -  do smrti Marca Aurelia (180 po Kr.).


Vzhledem k archaickému období představuje klasická latina konce republiky jazyk vědomě normovaný a
stylizovaný. Klasická latina i mluvená latina více či méně „vulgárního“ typu však představují pouze
variety jednoho v zásadě jednotného jazyka – latiny, která má – jako každý rozvinutý národní jazyk
větší množství stylistických rejstříků neboli sociolektů. V poklasickém období se rozdíly mezi
klasickou a samostatně se vyvíjející lidovou latinou prohlubují a obě variety se navzájem značně
vzdalují, až postupně dochází k rozpadu na různé jazyky.