FILOZOFIE V HORATIOVI 1. Epist. I, 1 Ac ne forte roges quo me duce, quo Lare tuter; nullius addictus iurare in uerba magistri, quo me cumque rapit tempestas, deferor hospes. Nunc agilis fio et mersor ciuilibus undis, uirtutis uerae custos rigidusque satelles; nunc in Aristippi furtim praecepta relabor et mihi res, non me rebus subiungere conor. 2. Carm. II, 3 Aequam memento rebus in arduis seruare mentem, non secus in bonis ab insolenti temperatam laetitia, moriture Delli, 3. Carm. II, 10 Auream quisquis mediocritatem diligit, tutus caret obsoleti sordibus tecti, caret inuidenda sobrius aula. 4. Sat. II, 2 uterne ad casus dubios fidet sibi certius? hic qui pluribus adsuerit mentem corpusque superbum, an qui contentus parvo metuensque futuri in pace, ut sapiens, aptarit idonea bello? 5. Carm. III, 1 Desiderantem quod satis est neque tumultuosum sollicitat mare, nec saeuus Arcturi cadentis impetus 6. Sat. I, 1 eo fit, plenior ut siquos delectet copia iusto, cum ripa simul avolsos ferat Aufidus acer. at qui tantuli eget quanto est opus, is neque limo turbatam haurit aquam neque vitam amittit in undis. 7. Epist. I, 10 Quem res plus nimio delectauere secundae, mutatae quatient. Siquid mirabere, pones inuitus. Fuge magna; licet sub paupere tecto reges et regum uita praecurrere amicos. 8. Carm. III, 29 Ille potens sui laetusque deget cui licet in diem dixisse: 'Vixi': cras uel atra nube polum Pater occupato uel sole puro; non tamen inritum, quodcumque retro est, efficiet neque diffinget infectumque reddet quod fugiens semel hora uexit. 9. Carm. I, 4 uitae summa breuis spem nos uetat inchoare longam. 10. Carm. I, 11 Tu ne quaesieris (scire nefas) quem mihi, quem tibi finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios temptaris numeros... Dum loquimur, fugerit inuida aetas: carpe diem, quam minimum credula postero. 11. Carm. II, 14 scilicet omnibus quicumque terrae munere uescimur enauiganda, siue reges siue inopes erimus coloni. absumet heres Caecuba dignior seruata centum clauibus et mero tinguet pauimentum superbo, pontificum potiore cenis. 12. Sat. II, 2 postremum expellet certe vivacior heres. ... erit nulli proprius, sed cedet in usum nunc mihi, nunc alii. 13. Epist. I, 5 Parcus ob heredis curam nimiumque seuerus adsidet insano. 14. Sat. I, 5 credat Iudaeus Apella, non ego; namque deos didici securum agere aevom nec, siquid miri faciat natura, deos id tristis ex alto caeli demittere tecto. 15. Carm. I, 34 Parcus deorum cultor et infrequens, insanientis dum sapientiae consultus erro, nunc retrorsum uela dare atque iterare cursus cogor relictos 16. Carm. III, 6 Delicta maiorum inmeritus lues, Romane, donec templa refeceris aedisque labentis deorum et foeda nigro simulacra fumo. Dis te minorem quod geris, imperas hinc omne principium, huc refer exitum. Di multa neglecti dederunt Hesperiae mala luctuosae. 17. Epod. 2 'Beatus ille qui procul negotiis, ut prisca gens mortalium, paterna rura bubus exercet suis solutus omni faenore 18. Sat. II, 6 Hoc erat in votis: modus agri non ita magnus, hortus ubi et tecto vicinus iugis aquae fons et paulum silvae super his foret. auctius atque di melius fecere. bene est. nil amplius oro o rus, quando ego te adspiciam quandoque licebit nunc veterum libris, nunc somno et inertibus horis ducere sollicitae iucunda oblivia vitae? ... me silva cavosque tutus ab insidiis tenui solabitur ervo. 19. Epist. I, 5 ne fidos inter amicos sit qui dicta foras eliminet, ut coeat par iungaturque pari. 20. Carm. I, 26 Musis amicus tristitiam et metus tradam proteruis in mare Creticum portare uentis, quis sub Arcto rex gelidae metuatur orae, quid Tiridaten terreat, unice securus. 21. Sat. I, 3 paulum deliquit amicus, quod nisi concedas, habeare insuavis 22. Epist. I, 7 nec somnum plebis laudo satur altilium nec otia diuitiis Arabum liberrima muto. 23. Sat. II, 7 tu, mihi qui imperitas, aliis servis miser atque duceris ut nervis alienis mobile lignum. quisnam igitur liber? sapiens sibi qui imperiosus, quem neque pauperies neque mors neque vincula terrent, responsare cupidinibus, contemnere honores fortis, et in se ipso totus, teres atque rotundus, externi nequid valeat per leve morari, in quem manca ruit semper fortuna. potesne ex his ut proprium quid noscere? 24. Sat. II, 3 quem mala stultitia et quemcumque inscitia veri / caecum agit, insanum Chrysippi porticus et grex / autumat. 25. Epist. I, 2 Ira furor breuis est; animum rege, qui nisi paret, imperat, hunc frenis, hunc tu compesce catena. 26. Carm. I, 16 Irae Thyesten exitio graui strauere et altis urbibus ultimae stetere causae, cur perirent funditus inprimeretque muris hostile aratrum exercitus insolens. Aby ses náhodou neptal, kdo vede mě, kdože mě chrání, věz, že žádnému mistru já nejsem přísahou vázán, kamkoli strhne mě bouře, jak host se tam unášet dávám. Hned jsem veřejně činný, v proud dění se vrhám jako ochránce pravé ctnostia její služebník přísný, hned se potají vracím zas k učení Aristippovu, snažím si podrobit svět, však nebýt podroben světu. Klid mysli snaž se udržet v neštěstí, tak jako v dobách dobrých jsi dokázal svou radost projevovat s mírou, protože, Dellie, vstříc jdeš smrti, Kdo se pravdou zlatého středu řídí, tomu nikdy nehrozí bídná chatrč, tím méně má v úmyslu vzbouzet závist nádherným sídlem. Kdo může v nejistých osudu chvílích víc spoléhat na sebe? Ten, kdo navykl zhýralé tělo i mysl potřebám četným, nebokdo, spokojen s málem a dbalý budoucích věcí, chystal si jakožto mudrc již v míru, co hodí se k válce? Kdo chce jen to, co postačí k životu, ten pramálo se obává mořských vln, i bouří, které přivolává východ hvězd Kůzlat a západ Vozky. Tím se pak stává, že kdo přílišnou hojnost víc miluje, nežli se sluší, strhne ho dravý proud a unáší s urvaným břehem. Kdo si však přeje jen tolik, co potřeba, nepije ani vodu zkalenou bahnem, též neztrácí ve vlnách život. Kdo se ze svého štěstí až příliš raduje, toho zlomí zvrat osudu. K čemu máš obdiv, to odložíš nerad. Unikej před velikášstvím! I pod chudou střechou je možno překonat životem šťastným i krále i přátele králů Pouze kdo s radostí a zcela volně prožívá všechen čas, ten každý den smí říci: Žil jsem! Zítra bůh na nebe může vyslat mrak nebo slunce: přesto však není s to to, co se stalo, zbavit už platnosti, ba ani změnit ani zrušit děje, jež přinesla střída času. krátké živobytí naději dlouhou nám nedovolí spřádat! Na to, jakou nám smrt, tobě a mně, určili bohové, Leukonoé, je hřích věčně se ptát. Chaldejským věštcům z hvězd nepropůjčuj svůj sluch. Lépe je jít budoucnu klidně vstříc... Zatímco mluvíme, prchá závistník čas: pro dnešk žij, o zítřek málo dbej. I ostatní, my, kteří se živíme z lích země, musíme tam přeplout; vladař i ubohý pololáník. Tak dědic získá s výhodou právo pít z tvých džbánů, na sto západů zavřených, a dlažbu poleje tvým vínem, lepším než nápoje z kněžských hostin. Jistě však vyžene nakonec dědic, jenž čilejší bude a mladší, ... trvale nebude ničí: hned v můj užitek, hned v cizí. Pro své kdo dědice šetří a příliš je přísný, ten nemá daleko k bláznu. Žid Apella v tohle ať věří, nikoli já, jenž poznal, že bohové klidně si žijí, a když nějaký zázrak si příroda stvoří, že z výšin nebes ho nesesílají k nám mrzutí bozi. Já, ctitel bohů vlažný a liknavý, jsem pěstoval jen pochybnou učenost; teď obracím však plachty, chtěje vrátit se na cesty opuštěné. Ač nemáš podíl, Římane, na vině svých otců, nést ji musíš až do těch dob, kdy opravíš zas boží stánky s obrazy, v požárech zčernalými. Když budeš bohů poslušen, povládneš. Jen u nich všechno končí i začíná. Čas, kdy jsme pohrdali bohy, přinesl mnohá zla smutné vlasti. Kdo žije stranou tržišť, pěkně v poklidu, tak jako naši prapředci, ten žije šťastně: s volky kypří rodný lán a neví, co je lichvařit. To bylo vždycky mým přáním: mít pozemek v nevelké míře, kde by i zahrada byla a poblíž příbytku pramen živé vody a nad tím i kousíček lesa. Mně bozi štědřeji dali a lépe. Jsem spokojen. Kdy tě zas, venkove, spatřím, kdy příjemné zapomenutí na život neklidný získám hned knihami pradávných mistrů, hned zas lahodným spánkem a chvílemi oddechu? Můj lesní venkovský úkryt, bezpečný před nástrahami, mě odškodní za skrovnou vikev! aby nikdo v družině důvěrných přátel přes práh nenosil řeči, jen rovní aby se sešli k družné besedě rovných. Jsem přítel Múz a přenechám strach i žal rád prudkým větrům, aby je zanesli až do vod krétských; nedbám o to, z čeho má obavy Tiridatés, a který král je postrachem končiny, jež zná jen zimu. Tvůj přítel poněkud chybil: neodpustíš mu? Buď bezcitným nazván! Upřímně myslím, co říkám, a nikdy úplnou volnost za všechny poklady světa bych neměnil. Vždyť ty přec, který jsi pánem mým, zas uboze otročíš jiným, takže jsi jako loutka, a cizí ruka tě řídí. Kdo tedy svobodný jest? Jen mudrc, jenž vládne sám sobě, kterého neděsí nouze ni smrt, ni pouta, jenž umí statečně vzdorovat vášním a poctami zhrdat a jenž je světem pro sebe sám, jak koule je okrouhlý, oblý, takže pro hladkostna něm nic vnějšího nemůže ulpět, na nejž se vrhá osud vždy bezmocně. Z koho však neznalost pravdy a neblahý rozum činí slepce, je blázen, jak tvrdí sám Chrysippos i jeho žáci. Hněv je šílenství krátké: Kroť vášeň, která ti sama poroučí, neposlechne-li: ji uzdou, ji řetězy spoutej! Hněv uvrhl též Thyesta do skázy a působením hněvu i z mocných měst se staly pouhé rozvaliny: tenkráte do hradeb rozchvácených svou brázdu vyryl nadutý nepřítel.