Lucilla Burnová: Řecké mýty.
Lidové noviny, 1999; 192 s. ISBN: 80-7106-220-0
(z anglického originálu Greek myths, British Museum Press, London 1995)
Vypracovala Veronika Šodková (FF MU Brno 2012, UČO: 415580)
Autorka knihy je kurátorkou Britského muzea v Londýně, kde se specializuje na antické
vázy a terakoty, kromě toho také hojně přednáší a vydává odborné články, kromě knihy, zmiňované
v této recenzi, jí vyšla i monografie o červenofigurovém malíři Meidiovi, The Meidias painter
(Oxford, 1987).
„ ...řecká civilizace tvoří základ západní společnosti a studium řecké kultury bylo ještě donedávna
značně důležitou součástí vzdělávacích systémů západního světa...“ (str. 102)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Knížka nás seznamuje s přibližně dvaceti příběhy, tématicky členěnými do sedmi okruhů
(Hérakleovy práce; Théseus z Athén; Trójská válka; Příběh Odysseův; Iásón, Médeia a zlaté rouno;
Perseus a Medúsa; Oidipús a thébský cyklus).
Jak Burnová sama uvádí, její výběr je mírně subjektivní, z velkého množství dochovaných
vyprávění se ale snažila vybrat ty nejdůležitější a nejzajímavější (viz Autorčina poznámka, str. 112).
Myslím, že se jí to docela povedlo.
Nejde ale jen o převyprávění příběhů, autorčin záměr byl zřejmě přimět nás k tomu,
abychom si uvědomili význam mýtů pro tehdejší řeckou společnost (ale nejen pro ni), jak naznačuje
již v úvodu na příběhu o Persefoně, která se proti své vůli musí provdat za vlastního strýce Háda.
- Na domluvě s rodiči, že v podsvětí musí zůstat alespoň 1 čtvrtinu roku je například vidět
nejen to, jak si staří Řekové zdůvodňovali střídání úrodných měsíců (kdy je Persefona ve světě
živých) s těmi neúrodnými, ale také částečně smutný rituál svatby, kdy se dívka musí odpoutat od
rodiny a stát se tak ženou.
„Podobně jako Persefonin sestup do světa mrtvých, z něhož vychází už jako manželka, byla řecká
svatba iniciačním obřadem, k němuž patřilo oddělení dívky od vlastní rodiny, zasvěcení do
povinností manželky a poté opětné začlenění do společnosti, kde se směla znovu stýkat s vlastními
příbuznými, ale už v odlišném postavení.“ str. 10
Témata z oblasti mytologie se ale promítala i do života řecké společnosti jako takové
(recitace hymnů na dané bohy při svátcích, předvádění jejich činů na divadelních představeních aj.)
- Ukazuje se, že Řekové se s mýty setkávali téměř denně, byly pro ně zdrojem poučení i zábavy,
jejich recitace se učila na školách, existovali i profesionální vypravěči mýtů.
„V Athénách 5. století před naším letopočtem by kniha o mýtech nenašla odbyt, Řekové totiž mýty
nevykazovali do jakési oddělené oblasti života.“ (str. 101)
- Není se proto čemu divit, že tato tématika ovlivnila nejen poezii, ale také malířství,
sochařství i jiné formy umění. Kniha nás proto seznamuje s ukázkami předmětů denní potřeby
(kromě vázových maleb také mince, reliéfy, sochy a rytiny, určené k uctívání), na kterých si
můžeme prohlédnout vyobrazení daných bohů, včetně popisů jejich atributů.
Řecké mýty jsou obecně vnímány jako poučné příběhy ze života bohů, dávající nám příklad
pro vlastní chování- nejen k výchově dětí, ale i pro pobavení a poučení dospělých, přičemž bohové
mívají často i špatné lidské vlastnosti, jako je závist, hašteřivost, marnotratnost apod. Tyto
skutečnosti je pomáhají přibližovat běžným smrtelníkům.
„Ve většině řeckých mýtů však hrají větší úlohu héróové (a héroiny). Řekové žijící v
historických dobách se rádi domnívali, že jejich vlastní době předcházel věk héróů.“
Přesto je pro orientaci v mýtech nutné seznámit se s rodokmenem bohů (str. 14-19). Ten nám
ve stručnosti přiblíží jednotlivé generace a boje, kterými si musely projít, aby se nakonec vlády
mohli ujmout Olympané za podpory lidí. (Heróové jsou pak společné děti bohů a smrtelníků).
Další kapitoly se už věnují jednotlivým příběhům, autorka se vždy snaží přiblížit čtenáři svět
lidí, kteří „věřili“ jejich pravdivosti a snažili se s jejich pomocí dosáhnout osobní harmonie a
plnohodnotného života. (vymezení pojmů víra/ náboženská víra a pohled na mýty jako součást
historie- viz str. 101)
Závěrem
Řecké mýty daly vzniknout množství nenahraditelných památek (písemných i uměleckých),
byly symbolem vznešenosti a nadčasovosti (Botticelli v 15. století tvoří zároveň křesťanská i
mytologická témata: Zrození Venuše/ Zvěstování).
Jde o velký a dlouhodobý zdroj inspirace- v období romantismu byla cesta do Řecka nebo
Říma součástí ukončení vzdělání, což jistě přispělo k rozšíření zájmu o tuto kulturu.
Divadlo, které v Řecku vzniklo, také z velké části vychází právě z mýtů (Francie, 17. století:
tragédie Jeana Racina- Faidra, Oidipus a Ifigenie aj.).
Inspirace mýty se zdá být nevyčerpatelná, své poselství si v nich hledají téměř všechny
generace v kterémkoliv století lidské existence.
„Skutečnost, že se mýty stále upravují a přepracovávají, svědčí o trvalé síle jejich imaginativního
odkazu.“ (str. 108)
Proto je vhodné se s některými příběhy seznámit i v dnešní době nejen pro jejich kouzlo, ale
i k zamyšlení nad současným světem a lidským chováním, které se (jak se zdá) od dob Olympanů
příliš výrazně nezměnilo- možná ubylo héróů a fatalistů, ale drobné prohřešky, jako hašteřivost
nebo chamtivost, nás provází už více než 2000 let
„Řecké mýty si uchovávají přitažlivost i na konci 20. století. Přestože ony staré příběhy se
objevují v podivných nových převlecích...“ ( str. 108) a toto dílo se nás o tom snaží přesvědčit.
Knížka tvoří přehledný celek řeckých mýtů, uspořádaných podle logické návaznosti, kromě
příběhů nabízí všem zájemcům o tuto tématiku také hlubší pohled, vysvětluje souvislosti, uvádí
různé verze jednotlivých příběhů, vše je doplněno názornými vyobrazeními. Doporučila bych ji
všem, kteří mají zájem dozvědět se něco více o mýtech a jejich postavení ve společnosti (naší,
antické i kterékoliv jiné).