Formální prostředky poezie: figury a tropy Podstatnou vlastností slovních figur je skutečnost, že se při jejich užití nemění význam slov, která figuru vytvářejí X tropy fungují na principu přenášení významu. Figury = esteticky účinné kombinování hlásek a slov : zdůrazňují nějaké obsahové poselství 1. Figury vzniklé hromaděním : hromadit se můžou zvuky, slova, struktury, významy a) hromadění zvuků Homoioteleuton = předstupeň rýmu, opakování koncových slabik vět, syntaktických celků, zvláštní případ homoioptoton (= opakování pádových koncovek; srov. gramatický rým – dcerám, kočkám, omáčkám) Aliterace = opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nebo více sousedních slov nebo slovních skupin (náslovný rým) Ø prázdná prestiž v prach se plazí hlaholně nad hladem hloubá nikoho než nás nebolí (E. Bass) Ø Nade mnou kolo — kůl — kostlivec — lebka bledá… (K. H. Mácha) Paronomázie (parecheze) = hromadění slov zvukově shodných nebo velmi podobných (odvozených od téhož kmene) Ø V číši času Ø div divoucí (figura etymologica) Ø Hej holky hejbejte se rejděte rejdivý rej (V+W) Polyptoton = opakování téhož slova v různých mluvnických tvarech (srov. homoioptoton) Ø večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel svou lásku slavík růži pěl (K. H. Mácha) Epizeuxis = opakování stejných slov bezprostředně za sebou Ø Proč za ty ruce, za ty ruce tak málo se platí? Ø Plavovlasá země se vzdouvá, se vzdouvá. Slunečními řetězy zavěšena se houpá, se houpá. (V. Závada) Anafora = opakování slova na začátku metrických celků (veršů, poloveršů, strof) Ø Člověku dáno je, že jak jde čas, všechno je horší, vždy že se dočká dne, kdy tak či tak stihne ho smrt. Člověku dáno je, že rodí se nahý a nahý k matce se vrátí a z jmění svého si nevezme nic. Člověku dáno je, že změní se, zpráchniví v zemi, že se, ubožák v popel postupně rozpadne zas. Ø Darmo, řeko, tvoje lkání, darmo tmavou nocí zní… (K. H. Mácha) Epifora = opakování stejného slova na konci celků (veršů) Ø Tenť bude, praví, tak šťastný, a ještě jednou šťastný. Ø Přicházím k Tobě. Jaké to máš vlasy! Tak těžké, vonné, sametové vlasy. (K. Toman) Epanastrofa = opakování slova (slovního spojení) na konci verše a na začátku dalšího Ø i po smrti, rybáři, vidíte na svoje moře, na svoje moře, kde žijete krásně a sami Ø Vybíral jsem celé plástve, celé plástve černého medu … (M. Florian) Některé figury jsou založeny na zvukovém, akustickém účinku hláskových kombinací, který přispívá k emocionální atmosféře: Onomatopoie = zvukomalba; nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku Ø Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. (K. J. Erben) Eufonie = libozvučnost; umělecky působivé uspořádání hlásek nebo skupiny hlásek na základě jejich opakování (především kombinace s převahou samohlásek, dvojhlásky OU a souhlásky L) Kakofonie = nelibozvučnost; především souhláskové shluky s velkou frekvencí souhlásek S, Š, R, Ř Ø Malověrní Čas kostižerný jí jenom krásu dal a z polí stenných křik iluminoval kamenné texty portálů a zdí. (F. Halas) Asonance = souzvuk koncových samohlásek na konci veršů Ø Čí jsou to ovečky, co se v horách pasou? To jsou Janíkovy, co ho věšet budou. (z lidové poezie) Aliterace b) hromadění struktur Paralelismus = hromadění stejných syntaktických struktur a významů (na pomezí mezi figurami a tropy) Ø Do třetice musím též krčmy vzpomenouti, k ní jsem celý život lnul, k ní chci vždycky lnouti. = druh přirovnání, kladoucí jevy volně vedle sebe – obdobná gramatická, rytmická nebo tematická výstavba veršů nebo úseků Ø Spanilý stvol zdvihl číšku, plnou medu, kůň zdvihl hlavu s nozdrami, plnými krve,… (O. Mikulášek) Antiteze = protikladné vyjádření Ø Zatímco si moudrý muž, je-li mudrc pravý, skálu zvolí za základ, obydlí když staví, já se hlupák podobám plynoucímu toku, který mění krajinu na každičkém kroku. = přirovnání protikladem (obraz, popření, cílový obraz) Ø Nezhaslo slunce, ale umřel člověk. (K. Toman) (Paralelismus a antiteze se mohou projevovat na velmi malém prostoru, ale mohou fungovat také na úrovni celých strof, nebo i na vyšší úrovni, třeba jako paralelismus mezi strofami: Čelakovský.) Chiasmus = typ paralelismu, zkřížené postavení odpovídajících si slov (řecké písmeno χ) Ø morte bona morior, dulci nece necor. smrtí krásnou umírám, sladkou ranou padám. c) hromadění významů Pleonasmus = nadbytečné seskupení souznačných nebo významově blízkých slov (hromadění slov podobného významu, často v té podobě, že význam přívlastku je obsažen ve slově, ke kterému patří; známé především jako stylistický nešvar, především v publicistickém stylu, ale může být i básnickým prostředkem: většinou pleonastické přívlastky – epiteta, viz níže) Ø hlavní protagonista, notoricky známý po modrém blankytu bělavé páry hynou Ø Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím… (V. Závada) Tautologie = dvojí či víceré vyjádření téže věci Ø Nevesely, truchlivy, jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni : protějškem tautologie je figura zvaná oxymóron (spojení slov, která si logicky odporují: třeskuté ticho; Mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón) Amplifikace (gradace) = stupňování, zesilování nebo zeslabování hromaděných významů : klimax = pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly vzestupnou tendenci (pochod, útok, vítězství slávy života) Ø Zpíval, že bude, až bude, že bude stále perutný a ještě perutnější, ba nejperutnější z perutnatců. (L. Kundera) : antiklimax = pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly sestupnou tendenci (z tisícerých pokřiků, hvizdů, hlesů) (Podobně jako paralelismus a antiteze může fungovat na velmi malém prostoru, ale i na úrovni celé básně.) 2. Figury syntaktické Hyperbaton = neobvyklý pořádek slov; většinou inverze, čili přehození, postpozice přívlastku (souhrnný název pro figury založené ve změně přirozeného slovosledu) Anastrofa = inverze, obrácení obvyklého pořádku slov (lyry zvuk) Ø Miláčku, ty máš v ústech zralou třešni! Jak chutná ti? (V. Nezval) Enallagé = odchylka od gramatické normy, záměna v syntaktickém připojování větných členů Ø hesterna felicitate pugnae ferox (Livius) = bujným včerejším štěstím v bitvě: místo štěstím ve včerejší bitvě Ø victoria Romana militum = římské vítězství vojáků: místo vítězství římských vojáků plurál maiestatis = majestátní, královský plurál (tímto způsobem dává mluvčí najevo vážnost svého postavení) plurál academicus historický prézens (slouží k oživení vyprávění) Asyndeton = bezespojkové připojování slov a vět Ø A byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou Polysyndeton = nadbytečné hromadění spojek Ø a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá a soumrak májový Parenteze = závorka, vsuvka (doplnění významového celku vložením nové myšlenky) Ø by láska tvá tě šťastnou učinila, by vášeň – vášeň je-li to – tě nikdy nezlomila Ø Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci… (A. Sova) Hendiadys = souřadné spojování dvou výrazů, které nejsou obsahově souřadné, ale jeden je určením druhého (dvě jména místo spojení jména a přívlastku) Ø hněv horníka z Beskyd a z hor – místo z beskydských hor Zeugma = totéž slovo náleží dvěma větám nebo větným členům, ale přesně se hodí jen k jednomu z nich (smíšení vazeb; běžná gramatická chyba spíš než stylistická figura) Ø pro i proti návrhu Ø A tak jsem poprvé osobně viděla a mluvila s tak slavným člověkem. Elipsa = výpustka; vynechání nepodstatných částí výpovědi Ø tělo jeho – skála na skále ležící (vynecháno je jako) Ø Pane, vy kulháte na levou! A myslíte, kosíčku, že vy ne? (K. Kapoun) Tropy : básnické ozdoby založené (na rozdíl od figur) na přenášení významu : jednotlivé typy tropů se liší charakterem a typem přenášení významů : použití tropů bylo v antické rétorice pociťováno jako znak vysokého stylu : čtyři základní tropy: metafora, metonymie; symbol; epiteton (poslední dva jsou k tropům řazeny jen někdy) Metafora = je přenesení významu (pojmenování nějaké věci jinou věcí) na základě podobnosti (vnější či vnitřní); je to vlastně eliptické přirovnání Ø smutek vzkvétá Ø havraní vlasy (metafora) = vlasy černé jako havran (přirovnání) vlasy = comparandum černé = tertium comparationis (kvalita společná srovnávaným věcem) jako havran = comparatum (určete princip vzniku následujících metafor: · týkající se tvaru nebo struktury – zub pily * týkající se rozsahu nebo množství – kapka štěstí * týkající se funkce – hlava rodiny * týkající se místa nebo polohy – čelo postele) : personifikace = druh metafory, kdy se přenáší vlastnosti živé bytosti na neživou věc a abstraktní pojmy Ø sen za snem přicházel Ø Na stole světlo boxuje s noční můrou. A po dvoře chodí vítr jako chlap (K. Biebl) : synestézie = zaměňují se počitky různých smyslů; jeden smysl přebírá funkci jiného smyslu Ø žhavý rytmus Ø tvůj zrak, jenž medem voní Ø Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh a visel bez hnutí, co v teskných intervalech les dýchal přitisklý a potu hořký příval z rozprsklých zelení mu hrubou vůni splýval. (O. Březina) Metonymie = přenesení významu na základě věcné souvislosti Ø královna Koloběžka (souvislost mezi člověkem a věcí, která je pro něj typická) Ø číst Homéra (souvislost mezi původcem a jeho dílem) Ø Na břehu moře maják do tmy hoří (J. Seifert) : záměna příčiny a účinku (její jazyk není nejvybranější) : záměna obsahu za věc (vypil celou sklenici) : záměna věci za místo jejího původu (Bílý dům) : záměna vlastnictví nebo výrobku za majitele nebo autora (vykradli souseda) Rozlišení mezi metaforou a metonymií je někdy obtížné, protože rozdíl mezi věcnou souvislostí a podobností nemusí být vůbec patrný. Věcná souvislost je vlastně jakýsi druh podobnosti, řekněme vnitřní, zatímco u metafory jde v zásadě o podobnost vnější. Můžeme však najít obojí. Synekdocha = kvantitativní vztah mezi pojmenovávaným a pojmenováním – 4 typy: 1. pars pro toto – moje noha tam nevkročí; na voze hladové oči (J. Kainar) 2. totum pro parte – věděl o tom celý svět 3. species pro genere (druh za rod) – sytý hladovému nevěří : sytý a hladový je pojmenování stejného druhu člověka, výraz člověk je označením rodu 4. genus pro specie (rod za druh) – prsten s kamenem (démantem) Hyperbola = nadsázka Ø Veranie – z mých přátel, jichž jsou celé tisíce, příteli můj jediný – Litotes = zjemnění – popření opačného pojmu (vyjádření představy výrazem na první pohled zmenšeným, ale ve skutečnosti někdy silnějším, než by byl původní výraz) Ø není zrovna nejchytřejší Eufemismus = zeslabení významu Ø zesnul; kráčí zachmuřenou cestou; tam, odkud prý už není návratu (zároveň i perifráze = vyjádření opisem; předmět nebo pojem nepojmenujeme přímo, ale vyjmenujeme jeho znaky) Ironie = vyslovení pravého opaku toho, co máme na mysli Ø Ó Marku Tullie – ty, který hovoříš výmluvněji než všichni Romulovi potomci, i ti příští – Catullus ti skládá svůj hold kulhavými slovy, nejmizernější ze všech básníků právě tak, jako ty jsi v celé zemi génius mezi advokáty všemi. Přechodné a zvláštní jevy tropiky Symbol (poněkud se vymyká, přesahuje rámec tropu) = znázornění abstraktního pojmu konkrétním předmětem : symbolická pojmenování mají doslovný a symbolický význam : k symbolu lze přiřadit alegorii – vyprávění děje, který má zároveň doslovný i přenesený význam (jinotaj) Ø Skleněná lahvička, a lebka na vinetě v mou duši vbodává svůj pohled příšerný. Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě já neznaboh se stávám více důvěrný Epiteton = básnický přívlastek, zdůrazňuje stálou nebo mimořádnou vlastnost : někdy řazen k tropům – jde o přívlastky, u nichž nejde o vytčení nové vlastnosti, o zúžení, individualizaci pojmu, nejsou tedy „kvalifikující“ : epiteton constans (stálý) – vraný kůň, volooká Héra, Achilleus rychlý v běhu, jiskrnozraká Athéna : epiteton ornans (obrazné, ozdobné pojmenování) – smaragdová tráva (místo zelená tráva) : hranice mezi epitetem a kvalifikujícím přívlastkem – i mezi jednotlivými druhy epitet – může být labilní Oxymóron = spojení významově protikladných slov : zvláštní typ epiteta, kde je logický rozpor mezi lexikálním významem substantiva a adjektiva Ø černé světlo, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón, teplo zhaslého plamene