Úvod 39 PRVNÍ KAPITOLA Pohled na dějiny lingvistiky19 Dříve než věda, jež se utvořila kolem faktů jazyka,20 rozpoznala svůj pra- [13] vý a jediný předmět,21 prošla třemi po sobě jdoucími obdobími. Začínalo se tím, co se nazývalo „gramatikou". Toto studium, v němž započali Řekové a pokračovali hlavně Francouzi, se zakládalo na logice a postrádalo jakýkoliv vědecký a objektivní přístup k jazyku jako takovému. Pouze se snažilo stanovit pravidla k rozlišování správných a nesprávných tvarů; byla to disciplína normativní, značně vzdálená čistému pozorování, a její hledisko bylo velmi úzké.22 Pak se objevila filologie. Již v Alexandrii existovala „filologická" škola, ale tento termín se užívá především pro vědecké hnutí, vyvolané v život Friedrichem Augustem Wolfem, hnutí, jehož začátek se datuje rokem 1777 a které pokračuje až do našich dnů.23 Jazyk tu není jediným předmětem filologie; ta chce především ustalovat, vykládat a komentovat texty a toto její primární studium ji vede k tomu, že se začíná zabývat i literární historií, zvyky, institucemi atd.24 a všude uplatňuje svou vlastní metodu, metodu kritickou. Pokud se dotkne // otázek jazykovedných, pak především proto, aby [14] mohla srovnat texty různých období, určit jazyk, jenž je každému autorovi vlastní, rozluštit a vyložit nápisy pořízené v některém jazyce starobylém nebo nejasném. Tato zkoumání nepochybně připravovala půdu historické lingvistice : již Ritschlovy práce o Plautovi lze nazvat lingvistickými.25 Avšak filologická kritika má v této oblasti jeden nedostatek: příliš otrocky se přimyká k jazyku psanému a zapomíná na jazyk živý a mimoto její pozornost zaujímá téměř úplně řecký a latinský starověk. Třetí období začalo tehdy, když se zjistilo, že jazyky lze mezi sebou srovnávat. To dalo vzniknout srovnávací filologii čili „srovnávací gramatice". V r. 1816 v díle nazvaném Uber das Conjugationssystem der Sanskritsprache prošetřoval Franz Bopp vztahy, které sanskrt sjednocují s germánštinou, řečtinou, latinou atd.26 Bopp nebyl první, kdo si těchto podobností všiml a kdo připustil, že všechny tyto jazyky náležejí k téže jediné rodině. To již učinil před ním především anglický orientalista W. Jones (1746—1794). 40 / ÚVOD Avšak několik izolovaných výroků nedokazuje, že v r. 1816 význam a důležitost této pravdy byly chápány obecně.27 Boppova zásluha tedy není v tom, že odhalil příbuznost sanskrtu a jistých evropských a asijských jazyků, ale v tom, že pochopil, že vztahy mezi příbuznými jazyky by se mohly stát předmětem autonomní vědy. To, co dosud nikdo neudělal, bylo objasňovat jeden jazyk druhým a vykládat tvary jazyka jednoho tvary druhého. Je sporné, zda by Bopp svou vědu dokázal vytvořit či aspoň vytvořit tak rychle bez objevu sanskrtu. Ten mu poskytl, jako třetí svědek vedle řečtiny a latiny, základnu k širšímu a solidnějšímu studiu a tato výhoda, jak se uká-[151 zalo, nečekanou náhodou ještě vzrostla tím, že // podmínky sanskrtu jsou pro vysvětlení tohoto srovnávání výjimečně příznivé. Podívejme se na příklad. Uvažujeme-li paradigma latinského genus „rod" {genus, generis, genere, genera, generum atd.) a paradigma řeckého génos „rod" (génos, géneos, génei, génea, genéon atd.), neřeknou nám tyto řady nic, pokud je chápeme izolovaně či pokud je srovnáváme mezi sebou. Ale hned je to jiné, jakmile připojíme odpovídající sanskrtskou řadu (ganas, ganasas, ganasi, ganassu, ganasäm atd.).28 Pouhý pohled tu stačí k postřehnutí vztahu, který existuje mezi řeckým a latinským paradigmatem. Připustíme-li prozatím, že ganas představuje počáteční stav, protože to napomůže vysvětlení, lze dovodit, že * muselo v řeckých tvarech géne(s)os atd. odpadnout pokaždé, když se octlo mezi dvěma vokály. Dále lze dovodit i to, že za stejných podmínek se sv latině změnilo v r. Gramaticky pak sanskrtské paradigma upřesňuje pojem kmenu, který odpovídá jednotce (ganas-) plně určitelné a stálé. Latina a řečtina měly stav, který představuje sanskrt, jen ve svých počátcích. Tím, že sanskrt uchoval všechna indo-evropská s, je tedy poučný. Je pravda, že v jiných ohledech rysy prajazyka zachoval méně dobře: například zcela rozvrátil vokalický systém. Obecně však původní prvky, které zachoval, výzkumu skvěle napomáhají a náhoda ho tak učinila jazykem v mnoha případech zvláště způsobilým k objasnění druhých. Od samého počátku se vedle Boppa vynořují i jiní význační lingvisté: Jacob Grimm, zakladatel germanistiky (jeho Deutsche Grammatik vycházela v letech 1822 až 1836); Pott, jehož etymologické výzkumy zpřístupnily ling-[16] vistům značné množství materiálu; Kuhn, jehož práce se týkaly zároveň // lingvistiky a srovnávací mytologie, indologové Benfey a Aufrecht atd.29 Konečně je mezi posledními představiteli této školy třeba zvláště vyzdvihnout Maxe Müllera, G. Curtia a Augusta Schleichera. Všichni tři, i když každý jinak, se o srovnávací studia značně zasloužili. Max Müller30 je popularizoval skvělými přednáškami (Lectures on the Science of Langua-ge, 1861); přemírou svědomitosti však nijak netrpí. Význačný filolog Curti- POHLED NA DĚJINY LINGVISTIKY / 41 us,31 známý především svými Grundziige der griechischen Etymologie (Ml9), byl jedním z prvních, kteří usmířili srovnávací gramatiku s klasickou filologií. Ta postup nové vědy sledovala s podezřívavostí a tato podezřívavost se stala obapolnou. A konečně to byl Schleicher,32 kdo se výsledky dílčích výzkumů první pokusil kodifikovat. Jeho Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen (1861—62) je svým způsobem systematizace vědy, kterou založil Bopp. Tato kniha, která již dlouho prokazuje velkou službu, evokuje lépe než kterákoliv jiná tvářnost této srovnávací školy, která vytváří první období indoevropské lingvistiky. Avšak této škole, která měla nespornou zásluhu na tom, že otevřela novou a plodnou oblast, se skutečnou lingvistickou vědu vytvořit nepodařilo. Nikdy se nesnažila vystihnout povahu předmětu svého studia. Bez takového základního kroku není totiž věda schopná si vypracovat svou metodu. První chybou srovnávací gramatiky, jež v zárodku obsahuje i všechny další, bylo to, že ve svém zkoumání, omezeném ostatně na indoevropské jazyky, si nikdy nepoložila otázku, k čemu se hodí srovnání, která dělala, a co znamenají vztahy, které objevovala. Byla výlučně srovnávací namísto toho, aby byla historická. Srovnání je nepochybně podmínkou // pro kaž- [17] dou historickou rekonstrukci nutnou, ale samo o sobě dělat závěry nedovoluje. A závěry těmto komparativistům unikaly tím více, čím více uvažovali o vývoji dvou jazyků jako přírodovědec, který sleduje růst dvou rostlin. Například Schleicher, který nás stále nabádá, abychom začínali od indo-evropštiny á který se tudíž zdá být v jistém smyslu historikem, neváhá prohlásit, že e a o jsou v řečtině dva „stupně" (Stufen) jediného vokalismu. Tato myšlenka stupňů je vyvolána tím, že sanskrt má systém vokalických alternací. Předpokládal, že těmito stupni musí projít samostatně a paralelně každý jazyk, jako procházejí rostliny téhož druhu stejnými fázemi vývoje na sobě nezávisle, a spatřoval v tomto řeckém o zesílený stupeň e stejně jako v sanskrtském ä zesílený stupeň a. Ve skutečnosti jde o indoevropskou alternaci, jež se v řečtině a sanskrtu odráží odlišně, aniž by šlo nutně o nějakou rovnost mezi,efektem, který takto v jednom a v druhém jazyce vzniká (viz str. 186n.).33 Tato výlučně srovnávací metoda s sebou nese celou řadu mylných pojetí, jež ničemu v realitě neodpovídají a jež jsou cizí skutečným podmínkám existence každé řeči. Jazyk se považoval za specifickou oblast, za čtvrtou říši přírodní, a odtud i metody uvažování, které by v jiné vědě vyvolaly údiv. Dnes již nemůžeme přečíst ani osm, deset řádek napsaných v oné epoše bez pozastavení se nad výstředností myšlení a termínů, které se tehdy k jejich ospravedlnění užívaly. Avšak z hlediska metodologického není poznání těchto chyb bez zajíma- 42/ÚVOD vosti: chyby jedné vědy v jejích začátcích jsou zvětšeným obrazem chyb, [18] jichž se dopouštějí jednotlivci podnikající první vědecké výzkumy, // a v průběhu našeho výkladu budeme mít příležitost na některé upozornit. Až kolem r. 1870 si lingvisté počali klást otázku, jaké jsou podmínky života jazyků. Povšimli si pak, že korespondence, které je spojují, jsou jen určitými stránkami jevu jazyka a že srovnávání je pouhým prostředkem, metodou k rekonstruování faktů. Lingvistika ve vlastním smyslu, která srovnávání vyhradila jeho přesné místo, se zrodila při studiu románských a germánských jazyků. Zvláště romanistika, kterou začal Diez34 — jeho Grammatik der romanischen Sprachen spadá do let 1836—1838 —, přispěla k přiblížení lingvistiky jejímu skutečnému předmětu. Neboť právě romanisté se nacházeli ve výsadní situaci, in-doevropeistům neznámé. Znali latinu, prajazyk románských jazyků, a hojnost dokladů jim dovolovala sledovat vývoj jednotlivých jazyků v detailu. Tyto dvě okolnosti omezily pole dohadů a daly celému zkoumání zvláště konkrétní podobu. V analogické situaci byli germanisté. Pragermánština není samozřejmě známá přímo, ale historie jazyků, které jsou z ní odvozeny, se dá s pomocí početných dokladů sledovat skrze dlouhá staletí. A germanisté, kteří byli realitě blíže, také dospěli k představám odlišným od představ prvních indoevropeistů.35 První impuls dal Američan Whitney,36 autor knihy Life and Growth of Language (1875). Krátce poté se utvořila nová škola mladogramatiků (Junggrammatiker), jejíž čelní představitelé byli všichni Němci: K. Brug-mann, H. Osthoff, germanisté W. Braune, E. Sievers, H. Paul, slavista Les-kien atd.37 Jejich zásluhou bylo, že uvedli do příslušné historické perspekti-|19] vy // všechny výsledky srovnávání a že tak spojili fakty v jejich přirozené pořadí. Díky jim již nevidíme v jazyce organismus vyvíjející se sám od sebe, ale produkt kolektivního ducha jazykových skupin. Zároveň jsme si uvědomili, jak chybné a nedostatečné byly představy filologie a srovnávací gramatiky." Jakkoliv byla služba prokázaná touto školou velká, přesto nelze říci, že by osvětlila otázku celou, a tak základní problémy obecné lingvistiky čekají ještě dnes na řešení. a De S. Tato nová škola, jež byla realitě mnohem blíže, vyhlásila terminologii komparativistů válku, a to zvláště nelogickým metaforám, které užívali. Od té chvíle se už nikdo neodvažoval říci, jazyk dělá to či ono" či „život jazyka" atd., protože jazyk není entita a existuje jen v myslích mluvčích. Není však potřeba zacházet příliš daleko, stačí se poslouchat. Jsou obrazy, bez nichž se nelze obejít. Vyžadovat, aby se užívaly jen termíny odpovídající faktům skutečného jazyka, znamená předstírat, že tyto fakty pro nás již ničím záhadným nejsou. K tomu je však ještě daleko, a neváhejme proto příležitostně užít některý z výrazů, které v té době byly zatracovány.38 DRUHÁ KAPITOLA Látka a úkol lingvistiky, její vztahy k dalším vědám39 Látka40 lingvistikya je dána především všemi manifestacemi lidské řeči, ať |20] už u divochů či u civilizovaných národů, nebo v obdobích starobylých, klasických či úpadkových, přičemž je v každé epoše třeba přihlížet nejen ke správné a „krásné řeči", ale i ke všem dalším formám vyjádření. To však není všechno: jelikož řeč ve většině případů uniká přímému pozorování, musí lingvista přihlížet k psaným textům, protože mu umožňují poznat konkrétní jazyky minulé nebo vzdálené. Úkolem lingvistiky bude: (a) popsat všechny jazyky s jejich historií,41 které jsou dostupné, což vede k popisu historie jazykových čeledí a pokud možno k rekonstrukci prajazyku každé čeledi; (b) hledat síly, které trvale a obecně působí ve všech jazycích, a vystihnout obecné zákony, na něž lze zpětně vztáhnout všechny specifické jevy historie těchto jazyků ;42 (c) vymezit a definovat samu sebe.43 Lingvistika má velmi úzké vztahy k jiným vědám, které si její data jednou vypůjčují, a podruhé jí zase poskytují svoje. Předěl, který je odděluje, // se [21] vždy nejeví ostře. Lingvistiku je například třeba pečlivě lišit od etnografie a prehistorie, kde jazyka je užíváno pouze jako dokumentu; a je třeba ji lišit i od antropologie,44 jež studuje člověka jen z hlediska druhu, zatímco řeč je sociální fakt. Bylo by tedy třeba ji začlenit do sociologie? Jaké jsou vztahy mezi lingvistikou a sociální psychologií? V základu je v jazyce všechno psychologické povahy, včetně materiálních a mechanických projevů, jako jsou změny hlásek, a když lingvistika poskytuje sociální psychologii tak cenná data, není tedy její součástí? Takovýchto otázek se zde jen dotkneme a vrátíme se k nim později. Ani vztahy lingvistiky k fyziologii není tak obtížné rozplést. Je tu jednostranný vztah v tom smyslu, že studium jazyků vyžaduje objasnění od fyziologie hlásek, ale samo jí neposkytuje žádné. Směšování obou disciplín tu v žádném případě není možné: to, co je na jazyce podstatné, je — jak uvidíme — zvukové povaze jazykového znaku cizí.45 Pokud jde o filologii, tu jsme již vymezili: od lingvistiky se jasně liší navzdory styčným bodům obou věd a vzájemným službám, které si prokazují. " Pozn. překl. De Saussure tu definuje lingvistiku podle vnějšího principu jako vědu o řeči nebo o jazycích a dodává hned, že takto narážíme na otázku, co to je řeč. Je proto třeba se spokojit zatím s tím, že lingvistiku budeme definovat zvenčí pomocí všech projevů, jimiž si uvědomuje sama sebe a odlišuje se tak od ostatních věd (Engler 102 R). 44/úvod PŘEDMĚT LINGVISTIKY / 45 Jaký je tedy konečně z lingvistiky užitek? Jen málo lidí má v tomto ohledu jasnou představu a na její upřesnění teď není prostor. Je však například zřejmé, že jazykové otázky zajímají všechny ty, kteří mají co dělat s textem, tj. historiky, filology atd. Ještě zřejmější je její důležitost pro všeobecnou kulturu: v životě jednotlivců i společenství je řeč faktor důležitější než cokoliv jiného. Bylo by nemyslitelné, kdyby její studium zůstalo záležitostí [22] několika specialistů; ve skutečnosti //se jí zabývá tak či onak každý. Paradoxním důsledkem tohoto zájmu, který se k ní pojí, je však to, že neexistuje jiná oblast, kde by se vylíhlo tolik absurdních představ, předsudků, přeludů a smyšlenek. Z psychologického hlediska tyto omyly nejsou zanedbatelné, avšak úkolem lingvisty je především je odhalit a co nejúplněji rozptýlit. TŘETÍ KAPITOLA Předmět lingvistiky § 1. JAZYK A JEHO DEFINICE46 [23] Co je integrálním a zároveň konkrétním předmětem47 lingvistiky? Je to otázka obzvláště obtížná a později uvidíme proč. Spokojme se prozatím s tím, že si tuto obtíž budeme uvědomovat. Jiné vědy pracují s předměty danými předem, které lze pak nazírat z různých hledisek; v naší oblasti nic podobného není. Někdo řekne francouzské slovo nu „nahý": povrchního pozorovatele to bude svádět k tomu, aby v něm viděl konkrétní jazykový předmět. Avšak pozornější zkoumání v něm odhalí postupně tři či čtyři zcela různé věci podle toho, jakým způsobem se nazírá: jako zvuk, jako výraz určité myšlenky, jako ekvivalent latinského núdum* atd. Předmět ani zdaleka nepředchází hledisku, a dalo by se říci, že je to právě hledisko, které vytváří předmět; nic nám ostatně předem neříká, že jeden ze způsobů nazírání dané otázky druhým předchází nebo nad nimi převažuje. Kromě toho, ať už přijmeme jakékoliv hledisko, ukazuje nám tento jazykový zjev stále dvě navzájem související tváře,48 z nichž jedna platí jen skrze druhou.3 Například: (1) Slabiky, jež artikulujeme, jsou akustické vjemy vnímané uchem, ale tyto zvuky by bez hlasových orgánů neexistovaly; takto existuje například n jen díky // vzájemnému vztahu mezi těmito dvěma stránkami. Jazyk tudíž [24] nelze redukovat na zvuk, ani oddělovat zvuk od artikulace v ústech; a naproti tomu zase nelze vymezovat pohyby hlasových orgánů a odhlížet přitom od akustického vjemu (viz str. 71n.). (2) Připusťme však, že zvuk je něco jednoduchého: dělá pak řeč ten? Nikoliv, je to jen nástroj myšlenky a neexistuje sám pro sebe. A tak se objevuje nová a znepokojivá souvislost: zvuk jako komplexní akusticko-vokální jednotka tvoří s myšlenkou naopak komplexní fyziologickou a mentální jednotku. A to ještě není všechno: (3) Řeč má stránku individuální a sociální, a jednu si nelze představit bez druhé. Kromě toho :b (4) Řeč nepřetržitě implikuje zavedený systém i vývoj zároveň, v každém okamžiku je aktuální institucí i produktem minulosti. Na první pohled se zdá velmi jednoduché rozlišit mezi tímto systémem a jeho historií, mezi tím, co je, a tím, co bylo. Ve skutečnosti vztah, který tyto dvě věci sjednocuje, je tak těsný, že je lze stěží oddělit. Byla by tato otázka jednodušší, kdybychom uvažovali o tomto jazykovém jevu v jeho počátcích a kdybychom začínali například studiem řeči dětí?49 Nikoliv, protože je vážným omylem se domnívat, že problém počátků se v matérii řeči liší od problému trvalých podmínek;50 ze začarovaného kruhu se tak nedostaneme. A tak, ať už k naší otázce přistupujeme z kterékoliv strany, nikde se nám integrální předmět lingvistiky nenabízí. Všude narážíme na toto dilema: buď se zaměříme na jedinou stránku každého problému a budeme riskovat, že nepostřehneme onu dvojstrannost naznačovanou výše; anebo, budeme-li řeč studovat z více stránek zároveň, se nám předmět lingvistiky bude jevit jako neuspořádaná změť věcí různé povahy a bez vzájemné souvislosti. Bu-deme-li takto postupovat, otvíráme tím dveře několika vědám jako psycho- 1 Pozn. překl. Ve svých vlastních poznámkách zde de Saussure opět zdůrazňuje tento málo doceňovaný fakt: „Abychom úhrn svých propozic mohli vhodně představit, je třeba se postavit na pevné a určité stanovisko. Přikloníme se však jen k tomu závěru, že připustit do lingvistiky jen jediný fakt definovaný pouze sám sebou je nesprávné ..." Diskusi kolem stanovení faktu a určení hlediska v lingvistice věnoval v této souvislosti de Saussure řadu stránek poznámek, z nichž editoři tu užili jen několik vět (Engler 128 N). * Pozn. překl. V nevydaných poznámkách tu de Saussure mluví o tom, že řeč lze zredukovat na pět šest dualit či párů věcí, zvláště mezi označovaným-označujícím, individuem-sociální masou, jazykem-mluvou, zvukem-artikulací, zvukem-smyslem, stránkou individuální-sociální, ja-zykem-jeho historii, jazykem mluveným-psaným (Engler 133n. N). b Pozn. překl. De Saussure tu také připomíná v přednáškách fakt různosti jazyka v různém smyslu: jednak se jazyky od sebe liší (v radikálním smyslu) a jednak je diferenciace i v rámci téhož jazyka (v relativním smyslu, zvláště nářeční). Viz však pozdější kapitolu (Engler 143 R). 46/ÚVOD [25] logie, antropologie, normativní gramatika, filologie atd., které //jasně odlišujeme od lingvistiky, které by si však diky chybné metodě mohly na řeč dělat nárok jako na jeden ze svých předmětů.51 Z těchto potíží je podle našeho názoru jediné východisko: od samého začátku je treba se stavět na půdu jazyka a chápat ho jako normu všech ostatních manifestací řeči. Mezi tolikerou dvojdomostí se jazyk jediný zdá ve skutečnosti přístupný autonomní definici a skýtá oporu, která uspokojuje naši mysl. Co to však jazyk je?52 Podle našeho názoru se neshoduje s řečí,53 jejíž je pouze určitou, třebaže nejdůležitější částí. Je zároveň společenským produktem schopnosti řeči a souborem nutných konvencí, přijatých společenským útvarem proto, aby se užití této schopnosti jednotlivci umožnilo. Jako celek je řeč mnohotvárná a různorodá. Zasahuje zároveň do několika oblastí, fyzické, fyziologické a psychické, a náleží přitom jak do oblasti jednotlivce, tak i společnosti. Nedá se zařadit do žádné kategorie lidských faktů, protože nevíme, jak vymezit její jednotu. Naproti tomu jazyk je celek sám o sobě a princip klasifikace. Jakmile mu mezi fakty řeči přidělíme místo, zavedeme přirozený řád do souboru, který se žádné jiné klasifikaci nepodvoluje. Proti tomuto principu klasifikace by se mohlo namítnout, že užívání řeči spočívá ve schopnosti, kterou máme od přírody, zatímco jazyk je cosi nabytého a konvenčního, co by mělo být podřízeno přirozenému instinktu, místo aby nad ním mělo vrch. Je možné odpovědět toto. Především není dokázáno, že funkce řeči, jak se manifestuje, když mluvíme, je zcela přirozená, to jest že naše hlasové ústrojí je určeno k mluvení [26] stejně jako naše nohy k chození.54 Lingvisté // v tomto ohledu nejsou ani zdaleka zajedno. Tak například Whitney, který jazyk připodobňuje k jedné z několika společenských institucí, je toho názoru, že svého hlasového ústrojí jako nástroje jazyka užíváme jen náhodou, protože nám to vyhovuje. Lidé by si mohli stejně tak dobře zvolit gesto a místo obrazů akustických užívat obrazů vizuálních.55 Jeho teze je rozhodně příliš absolutní. Jazyk není společenská instituce podobná jiným ve všech ohledech (viz str. 102n. a str. 104n.); mimoto Whitney zachází příliš daleko i v tom, když tvrdí, že naše volba padla na hlasové orgány náhodou, že nám byla svým způsobem přírodou vnucena. Avšak v základním ohledu se zdá, že tento americký lingvista pravdu má: jazyk je konvence a je lhostejné, jaká je povaha dohodnutého znaku. Otázka hlasového ústrojí je tedy v problému řeči sekundární. Tuto myšlenku by mohla potvrdit i jedna definice toho, co se nazývá artikulovaná řeč. V latině articulus znamená „článek, člen, pododdělení ve sle- PŘEDMĚT LINGVISTIKY/47 du věcí" a se zřetelem k řeči může artikulace označovat buď členění mluveného řetězu na slabiky, nebo členění řetězu významů na významové jednotky; v tomto smyslu se pak v němčině říká gegliederte Sprache „článkovaná řeč". Přidržíme-li se tohoto druhého vymezení, můžeme prohlásit, že pro člověka přirozená není mluvená řeč, ale schopnost vytvářet jazyk, tj. systém zřetelných znaků odpovídajících zřetelným idejím.56 Broca zjistil, že schopnost mluvení je umístěna v třetím mozkovém závitu vlevo vpředu a o jeho zjištění se opíráme výše, když řeči přiřazujeme přirozenou povahu.57 Víme však, že toto místo je uvedeno do souvislosti se vším, co se k řeči vztahuje, včetně písma. Zdá se, že tato zjištění spolu s pozorováními, k nimž se dospělo u různých forem afázie dané poškozením center //lokalizace, naznačují: (1) že různé poruchy ústní řeči jsou vzájemně propletené s poruchami psané řeči stovkami způsobů; (2) že u všech případů afázie a agrafie je zasažena spíše schopnost evokovat znaky pravidelné řeči nějakým určitým nástrojem, ať už je jakýkoliv, než schopnost produkovat ty či ony zvuky nebo psát ty či ony znaky. To vše nás vede k domněnce, že za funkcí různých orgánů existuje obecnější schopnost, která tyto znaky řídí a která je schopností jazykovou par excellence. A tak dospíváme ke stejnému závěru jako výše." Pro přiřazení prvního místa ve studiu řeči jazyku můžeme konečně uvést ještě ten argument, že tato schopnost artikulovat slova,58,1 ať už přirozená či nikoliv, se uskutečňuje jen za pomoci nástroje vytvářeného a poskytovaného společenstvím. Není proto žádnou smyšlenkou tvrdit, že jednotu dodává řeči právě jazyk.58b § 2. MÍSTO JAZYKA VE FAKTECH ŘEČI59 K tomu, abychom v úhrnu řeči mohli nalézt sféru, která odpovídá jazyku, musíme se zaměřit na individuální akt, který umožňuje rekonstruovat 0 Pozn. překl. Z dochovaných poznámek autorových (Engler 188) se dovídáme, že tu de Saus-sure o schopnosti produkce řeči uvažuje ve spojitosti s afázií (viz text) a užívá tu přitom i svůj pozdější termín signologie (do vydání nepojatý), který nakonec ve prospěch sémiologie opustil. Snaha zavést signologii vedle signifiant (označujícího), signiflé (označovaného) a signe (znaku), zhruba ze stejné doby jako označovaném označující (Engler 1980), měla pochopitelný cíl celou terminologii sjednotit na jediném základu. r 48 / ÚVOD okruh mluvy.60 Tento akt předpokládá aspoň dva jedince, což je minimum nutné k tomu, aby tento okruh byl úplný. Uvažujme dvě osoby A a B, které spolu hovoří: [28] [Výchozí bod okruhu je v mozku jednoho, například A, kde jsou fakta vědomí, která nazýváme pojmy, asociována s reprezentacemi jazykových znaků čili akustickými obrazy sloužícími k jejich vyjadřování. Předpokládejme, že daný pojem vyvolá v mozku odpovídající akustický obraz a tento čistě psychický jev pak je následován fyziologickým procesem: mozek předává fonačním orgánům impuls odpovídající tomuto obrazu. Dále pak se zvukové vlny šíří od úst A k uchu B, což je proces čistě fyzický. A konečně okruh pokračuje v B v obráceném pořadí: z ucha do mozku, což je fyziologický přenos akustického obrazu, a v mozku pak psychická asociace tohoto obrazu s odpovídajícím pojmem. Když pak mluví B, sleduje nový akt — od jeho mozku k mozku A — přesně stejný postup jako první a prochází postupně týmiž fázemi, což si můžeme znázornit takto :]a slyšení fonace (mluvení) fonace (mluvení) slyšení " Pozn. překl. Viz Engler 197. í PŘEDMĚT LINGVISTIKY / 49 Tato analýza si nedělá nárok na úplnost: bylo by možné ještě odlišit čistý akustický vjem, identifikaci tohoto vjemu s latentním akustickým obrazem, svalový obraz fonace atd. Zahrnuli jsme jen ty prvky, které jsme považovali za základní, avšak náš náčrt dovoluje jedním rázem odlišit části fyzické (zvukové vlny), // fyziologické (fonaci a slyšení) a psychické (verbální obra- [29] zy a pojmy). Nejdůležitější je však uvědomit si, že se verbální obraz se zvukem samým neshoduje a že je ve stejné míře psychický jako pojem, který je k němu asociován. Okruh, který jsme tu znázornili, se dá ještě dělit: (a) na vnější část (vibrace zvuků jdoucích od úst k uchu) a vnitřní část zahrnující vše ostatní; (b) na psychickou část a část nepsychickou, přičemž nepsychická zahrnuje stejně tak fyziologické fakty, jejichž sídlem jsou orgány, jako vnější fyzické fakty jednotlivce; (c) na aktivní část a část pasivní: vše, co přechází z centra asociace jednoho z mluvících do ucha druhého, je aktivní, a vše, co jde z ucha druhého do jeho centra asociací, je pasivní.61 V psychické části umístěné v mozku lze konečně nazvat vše, co je aktivní (p^ o), exekutivním, a vše, co je pasivní (o-» p), receptivním. Je třeba dodat ještě schopnost asociace a koordinace, která se projevuje, jakmile už nejde o izolované znaky. Právě tato schopnost hraje největší úlohu v organizaci jazyka jako systému (viz str. 150n.).62 K dobrému pochopení této úlohy je třeba opustit individuální akt, jenž je pouhým zárodkem řeči, a přistoupit k faktu sociálnímu. Mezi všemi jednotlivci takto řečí spojenými vzniká jisté vyrovnání: všichni reprodukují — i když ne jistě přesně, ale jen přibližně — tytéž znaky sjednocené s týmiž pojmy. Jaký je původ této sociální krystalizace? Která z částí tohoto okruhu tu za to může? Je // totiž velmi pravděpodobné, že se jí neúčastní všechny [30] okruhy stejně." * Pozn. překl. Geneze pojetí jazyka (langue) prošla řadou fází, v nichž se autor snažil sám sobě ujasnit, zda k jazyku lze najít nějakou analogii jinde, srov. i jeho vlastní poznámky, jež následují. Vrhá to i zvláštní světlo na arbitrárnost, o níž se u znaku tolik diskutovalo a diskutuje. „Existuje v úhrnu známých věcí něco, co by se dalo k jazyku přesně přirovnat? — Je třeba hned zkraje poznamenat, že tato rozhodně obtížná otázka by pro nás nijak neměla mít ten vágní smysl, který má pro všechny ty, kteří seji snažili rozřešit, aniž by aspoň jednou předběžně řekli, co si o samotném jazyce myslí. — Z našeho hlediska tato otázka přechází v nutnost se ptát na cosi zcela odlišného od toho všeho, co by se jí dalo chápat. Přechází v nutnost se ptát, zda existuje něco, nějaký lidský a společenský fakt, co by bylo konvenční; nějaký fakt společenského života, který je zredukovatelný na takovou formuli, jež by byla v libovolný moment, kdy se k ní uchylujeme, (1) konvenční, a tedy arbitrárni, zcela zbavená přirozeného vztahu ke SO / ÚVOD Fyzickou část můžeme zavrhnout rovnou. Když slyšíme mluvit jazykem, který neznáme, vnímáme sice zvuky, ale zůstáváme vně sociálního faktu, protože nerozumíme. Ani psychická část se tu příliš neúčastní: exekutivní (realizační) stránka zůstává mimo, neboť k jejímu uplatnění nedochází nikdy hromadně. Je vždy individuální a je pod kontrolou jednotlivce; nazveme ji mluvou.61 Skrze fungování receptivní a koordinativní schopnosti se u mluvčích tvoří vjemy, které jsou zřetelně u všech stejné. Jak lze tento sociální produkt znázornit, aby vynikl jazyk oproštěný od ostatního? Kdybychom mohli obsáhnout úhrn verbálních obrazů uchovávaných u všech jednotlivců, dospěli bychom k sociálnímu svazku, kterým je jazyk vytvářen. Je to zásobnice, kterou praxí své mluvy členové téhož společenství naplňují, je to gramatický systém, který existuje v mozku každého, či přesněji v mozcích souhrnu jednotlivců. Jazyk totiž v žádném z nich není úplný a dokonalý existuje jen v mase.64 Oddělujeme-li jazyk od mluvy, oddělujeme zároveň i: (1) to, co je u jednotlivce sociálního; (2) to, co je podstatné, od toho, co je podružné a více či méně náhodné.65 Jazyk není funkcí mluvčího. Je to produkt, který jedinec registruje pasivně, který nikdy nepředpokládá předchozí záměr a úvaha o něm přichází na řadu až při provádění klasifikace, o níž bude řeč na str. 150 a dál.a Mluva je naopak individuální akt vůle a inteligence, a je v ní vhodné roz-[31] lisovat: //(1) kombinace, jejichž prostřednictvím mluvčí užívá kódu jazyka66 k vyjádření své vlastní myšlenky; (2) psychickofyziologický mechanismus, jenž mu umožňuje tyto kombinace navenek vyjádřit.67 Je třeba dodat, že jsme definovali věci a nikoliv slova, a stanovené distinkce nejsou tudíž nikterak postiženy jistými nejednoznačnými termíny, které se od jazyka k jazyku nekryjí. Tak například německé Sprache znamená jak svému objektu a se zřetelem k němu absolutně nezávislá a bez zákonitostí; (2) sám o sobě není tento produkt vzhledem k tomu, co v tomto směru předcházelo, arbitrárni a nezávislý. (A) Život skrze společnost, (B) život vnitřní. — Je tudíž třeba dodat, (3) že tato věc nesmí být přetržitá, ani v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, a že každý její prvek je za tuto dobu nesčetněkrát opakován .. ." (Engler 1974, 3296.) " Pozn. překl. Editoři tu vynechali vlastní autorovo schéma (Engler 244 D—S—J—C): Srov. pozn. ke str. 106. PŘEDMĚT LINGVISTIKY / 51 „jazyk", tak i „řeč" a Rede odpovídá zhruba „mluvě", ale přibývá tu ještě zvláštní význam „promluvy". Latinské sermo znamená spíše „řeč" i „mluvu", zatímco lingua označuje „jazyk" atd. Žádné slovo neodpovídá přesně žádnému z pojmů, které jsme si upřesnili výše, a proto je každá definice slova marná. Vycházet při definici věcí od slova je tedy metoda špatná.68 Shrňme si tedy charakteristiky jazyka: (1) Je to dobře vymezený objekt v různorodém souboru faktů řeči. Lze ho lokalizovat do určité části okruhu, ve které se auditívni obraz počíná asociovat s určitým pojmem. Je sociální částí řeči, vnější vůči jednotlivci, jenž ho sám o sobě nemůže ani vytvářet, ani modifikovat. Existuje jen díky určité předchozí úmluvě mezi členy společenství. Jednotlivec naproti tomu musí projít učením, má-li poznat jeho funkci; dítě si ho osvojuje postupně.69 Je to cosi tak výrazného, že i člověk zbavený možnosti užívání mluvy si jazyk zachovává, pokud rozumí vokálním znakům, které slyší. (2) Na rozdíl od mluvy je jazyk objekt, který lze studovat odděleně. Mrtvými jazyky již nemluvíme, ale jejich jazykový organismus si můžeme osvojit velmi snadno. Věda o jazyce se bez jiných prvků řeči může nejenom obejít, ba není ani možná, jsou-li tyto jiné prvky do ní přimíšeny. // [32] (3) Zatímco řeč je různorodá, je takto vymezený jazyk stejnorodý: je to systém znaků, v němž to nejpodstatnější je jednota smyslu a akustického obrazu, a v němž obě části znaku jsou ve stejné míře psychické povahy. (4) Jazyk není konkrétním objektem o nic méně než mluva, což je velkou výhodou při jeho studiu. I když jsou jazykové znaky v podstatě psychické, nejsou abstraktní; asociace utvrzované kolektivním konsensem, jejichž souhrn tvoří jazyk, jsou realitami, které mají své sídlo v mozku. Kromě toho jsou znaky jazyka takříkajíc hmatatelné a písmo je může fixovat v konvenčních obrazech, zatímco akty mluvy by ve všech detailech bylo nemožné fotografovat. Vyslovení i sebekratšího slova představuje velké množství svalových pohybů, jež je nesmírně obtížné rozpoznat a znázornit. Naproti tomu v jazyce je pouze akustický obraz a ten lze přeložit stálým vizuálním obrazem. Neboť odhlédneme-li od tohoto množství pohybů, kterých je třeba k realizaci akustického obrazu v mluvě, uvidíme, že žádný akustický obraz není nic jiného než úhrn omezeného počtu prvků čili fonémů, které lze zase evokovat odpovídajícím počtem znaků v písmu. A právě tato možnost fixovat věci týkající se jazyka způsobuje, že ho slovník a gramatika mohou zobrazovat věrně, neboť jazyk je zásobnice akustických obrazů a písmo je konkrétní formou8 těchto obrazů.70 * Pozn. překl. Engler tento odstavec považuje za méně jasný. Má za to, že de Saussure snad chtěl především říci to, že akustický obraz umožňuje slovo skrze fonaci realizovat okamžitě, i když na to popis artikulačních pohybů neukazuje (Engler 263). 52 / ÚVOD____\_ § 3. MÍSTO JAZYKA V LIDSKÝCH FAKTECH. SÉMIOLOGIE71 Tyto rysy jazyka nám odkrývají ještě jeden další a důležitější, Jazyk, tak-[33] to vymezený v souboru faktů // řeči, lze řadit mezi lidské fakty, zatímco řeč nelze. Viděli jsme tedy, že jazyk je sociální instituce; řadou rysů se však od jiných, tj. politických, právních a dalších institucí liší.a Abychom porozuměli jeho zvláštní povaze, je třeba sem zahrnout celý nový řád faktů. Jazyk je znakový systém vyjadřující ideje, a je tak srovnatelný s písmem, abecedou hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály atd. Je však z těchto systémů nejdůležitější.72 Lze si tedy představit vědu, která studuje život znaků v životě společnosti. Tvořila by část sociální psychologie a v důsledku toho i obecné psychologie; nazveme ji sémiologieh (z řeckého sěmeíon „znak").73a Ukázala by nám, z čeho sestávají znaky a které zákony je řídí. Protože zatím neexistuje, nelze říci, čím bude; má však právo na existenci a její místo je již předem vytyčené. Lingvistika je pouze částí této obecné vědy a zákony objevené sémiolo-gií bude možné uplatnit i na lingvistiku. Ta se tak octne v oblasti jasně vymezené v souboru lidských faktů. Na psychologovi je, aby určil přesné místo sémiologie ;c úkolem lingvisty je definovat to, co tvoří z jazyka v souboru sémiologických faktů zvláštní systém. K této otázce se vrátíme později;73b zatím si zapamatujme jedno: 134] jestliže jsme teď poprvé mohli lingvistice přiřadit místo mezi //vědami, pak jen proto, že jsme ji uvedli do souvislosti se sémiologií. Proč není dosud sémiologie uznána za autonomní vědu se svým vlastním předmětem jako všechny ostatní vědy? Bloudíme tu v kruhu: na jedné straně není pro pochopení povahy tohoto sémiologického problému nic vhodnějšího než jazyk, na druhé straně však je pro jeho správnou formulaci třeba studovat jazyk sám o sobě. Dosud byl jazyk totiž téměř vždy pojímán v souvislosti s' něčím jiným, z jiných hledisek. " Pozn. překl. V přednáškách de Saussure vztah jazyka a dalších společenských institucí různě rozváděl, srov.: „Ale tyto instituce se týkají jen určitých jedinců v určitých okamžicích. Žádná jiná než jazyk však není určena všem a nevyžaduje, aby se jí každý účastnil a měl na ni vliv. Většinu instituci lze zkorigovat a pozměnit promyšleným a vědomým zásahem. U jazyka-to možné není, ani pro akademie." (Engler 273 D.) b Ed. Je třeba se vyhnout směšování sémiologie se sémantikou, která studuje změny významů a které de Saussure soustavný výklad nevěnoval; její základní princip je zformulovaný na str. 104. c De S. Srov. A. Naville, Classification des sciences, 2. vyd., str. 104. 53 Především existuje povrchní představa široké veřejnosti: vidí v jazyku pouhou nomenklaturu (viz str. 95), což brání jakémukoliv zkoumání jeho skutečné povahy.74 Dále je tu hledisko psychologa, který se zabývá mechanismem'znaku u individua; je to metoda nejsnadnější, ale nevede dále než k individuálnímu provedení a nepostihuje znak, který je svou podstatou sociální. Anebo, i když si uvědomíme, že znak je třeba ze sociálního hlediska studovat, můžeme si všímat — víceméně v závislosti na své vůli — jen těch rysů jazyka, které ho spojují s ostatními institucemi. Takovým způsobem svůj cíl mineme a zanedbáme charakteristiky, které patří pouze sémiologickým systémům obecně a jazyku zvlášť. Podstatnou vlastností znaku, jež se však na první pohled jeví nejméně zřetelně, je totiž to, že se vždy do určité míry vymyká vůli jednotlivce i společnosti. Tak se tato vlastnost projevuje zřetelně až v jazyce, manifestuje se však ve věcech, které se studují nejméně, a v důsledku toho si pak nutnost či zvláštní užitečnost sémiologické vědy dobře neuvědomujeme. My však naopak tento jazykový problém chápeme jako především sémiologický, a všechny naše vývody vděčí za svůj význam // tomuto důležitému faktu. [35J Chceme-li odhalit pravou povahu jazyka, musíme se především chopit toho, co má společného se všemi ostatními systémy téhož řádu, a jazykové faktory, které se na první pohled jeví velmi důležité (například funkce hlasového ústrojí), stačí uvažovat až v druhé řadě, pokud neslouží k rozlišení jazyka od jiných systémů. Touto cestou tento jazykový problém nejenom objasníme, ale při uvažování o rituálech, zvycích atd. jako znacích vyvstanou tyto fakty, jak doufáme, v novém světle a vyvolají potřebu je zahrnout do sémiologie a vykládat je skrze zákony této vědy. ČTVRTÁ KAPITOLA Lingvistika jazyka a lingvistika mluvy75 Tím, že jsme vědě o jazyku určili její pravé místo v souboru studia řeči, [36] ujasnili jsme si zároveň i místo celé lingvistiky. Všechny další prvky řeči, které vytvářejí mluvu, se samy podřizují této první vědě a právě v důsledku této podřízenosti nacházejí všechny části lingvistiky své přirozené místo. Uvažme například produkci zvuků, které jsou pro mluvu nutné: hlasové orgány jsou jazyku stejně vnější, jako jsou elektrická zařízení sloužící k přepisu morseovky vnější této abecedě; a fonace, tj. realizace akustických obrazů, v ničem systém sám nezasahuje. Z tohoto hlediska lze jazyk přirovnat k symfonii, jejíž realita je nezávislá na způsobu provedení; chyby, jichž 54/ÚVOD LINGVISTIKA JAZYKA A LINGVISTIKA MLUVY / 55 se hudebníci, kteří ji hrají, mohou dopustit, tuto realitu nijak neohrožují.76 Proti takovému oddělování fonace a jazyka lze postavit fonetické transformace, alternace hlásek, které vznikají v mluvě a které mají tak hluboký vliv na osud samotného jazyka. Máme skutečně právo předstírat, že jazyk [37] existuje nezávisle na těchto jevech? Ano, //neboť postihují pouze materiální substanci slov. Pokud zasahují jazyk jakožto systém znaků, pak jen nepřímo, změnou interpretace, která z toho vyplývá; tento jev totiž v sobě nic fonetického nemá (viz str. 113). Zkoumat příčiny těchto změn může být zajímavé, a v tom nám pomůže studium hlásek, ale není to podstatné: ve vědě o jazyce vždy stačí zjistit hláskové transformace a propočítat jejich účinek. To, co jsme si řekli o fonaci, platí i o všech ostatních částech mluvy. Činnost mluvčího je třeba studovat v souboru disciplín, které v lingvistice nemají místo jinak než svým vztahem k jazyku. Studium řeči se tedy skládá ze dvou částí: první, jež je základní — má za svůj předmět jazyk, který je svou podstatou společenský a na jedinci nezávislý —, je výlučně psychická; druhá, jež je druhotná — má za svůj předmět individuální část řeči, to jest mluvu včetně fonace —, je psycho-fyzic-ká.77 Oba předměty jsou nesporně úzce spjaté a vzájemně se předpokládají: jazyk je nutný k tomu, aby mluva byla srozumitelná a dosáhla všech svých účinků, mluva je zase nutná k tomu, aby se vytvořil jazyk; historicky fakt mluvy vždy předchází." Jak jinak by člověk přišel na to, asociovat ideu s verbálním obrazem, [kdyby toto spojení nezjistil napřed v aktu mluvy? Naproti tomu se svou mateřštinu učíme tím, že posloucháme druhé; v našem mozku se ukládá až po sledu nesčetných zkušeností.]b A konečně, vývoj jazyka způsobuje mluva: právě vjemy nabývané poslechem druhých modifikují naše jazykové návyky. [Mezi jazykem a mluvou je tedy vzájemná zá-[38] vislost:]c jedno je zároveň nástroj i produkt druhého. To vše //však nebrání tomu, aby jazyk a mluva byly dvě naprosto odlišné věci.78 Jazyk existuje ve společenství v podobě úhrnu otisků uložených v každém mozku, tak trochu jako slovník, jehož všechny totožné výtisky byly rozděleny mezi jednotlivé osoby (viz str. 50). Je to tedy cosi, co existuje a Pozn. překl. Srov. záznam z posledního kursu: „V jazyce není nic, co by se do něj nedostalo (přímo či nepřímo) prostřednictvím mluvy, to jest prostřednictvím úhrnu vnímaných mluv (des paroles percues), a ani naopak není mluva jinak možná než propracováním produktu, jenž se nazývá jazyk a který jedinci poskytuje ty prvky, z nichž může svou mluvu skládat." „K tomu, aby se dosáhlo shody, z níž vyjde jazyk, je třeba mluvy tisíců jednotlivců." (Engler 344-5 C.) h Pozn. překl. Srov. Engler 348—9. c Pozn. překl. Srov. Engler 351. v každém z nich, je zároveň společné všem, je však mimo vůli těch, v nichž je to uchováváno. Tento způsob existence jazyka lze znázornit formulí: 1 + 1 + 1 + 1... = I (kolektivní model)79 Jakým způsobem je v tomtéž společenství přítomná mluva? Je úhrnem toho, co lidé říkají, a zahrnuje: a) individuální kombinace závislé na vůli mluvčích, b) stejně individuálně závislé akty fonace, nutné k realizaci těchto kombinací.80 V mluvě tudíž není nic kolektivního, její manifestace jsou individuální a momentální." Nejde tu o nic jiného než o úhrn jednotlivých případů podle formule: (1 + ľ + 1" + ľ" ...) Z těchto všech důvodů by spojovat a nazírat jazyk a mluvu z jediného hlediska bylo iluzorní. Celek řeči je nepoznatelný, protože není homogenní, avšak navrhovaná distinkce a subordinace vše vysvětluje. To je první větvení, na které narazíme, pokoušíme-li se zformulovat teorii řeči. Je třeba volit mezi dvěma cestami, kterými se nelze ubírat zároveň; je třeba je sledovat každou zvlášť. Termín lingvistika lze, striktně řečeno, užít pro každou z obou těchto disciplín a lze mluvit i o lingvistice mluvy.81 Nelze ho však směšovat //s lingvi- [39] štikou ve vlastním smyslu, jejímž jediným objektem je jazyk. Tou se budeme zabývat výlučně, a pokud si v průběhu svých výkladů vypomůžeme ze studia mluvy, budeme vždy dbát na to, aby se hranice mezi těmito dvěma oblastmi nesetřely. a Pozn. překl. V této souvislosti není bez zajímavosti autorovo pojetí stylu a stylistiky ve vztahu k oběma lingvistikám, které pochází z jeho vlastních poznámek; o stylu ani stylistice se v C.L.G. jinak nikde nevyjadřuje. „Název stylistika je zaveden z nedostatku jiného. Styl a stylistika vyvolávají nešťastnou dvojznačnost. .. Slovo styl vyvolává ideu osoby, jednotlivce, individuálního postupu. Stylistika. .. hodlá právě naopak studovat výrazové prostředky jazyka v té míře, v jaké mají potvrzení obecného úzu, v té míře, v jaké spadají do kategorie sociálního faktu a jsou tudíž fixovány vně jednotlivce ... Slovo styl vyvolává ideu toho, co je spisovné, či aspoň toho, co je psané. Aniž by se zříkala toho, co je psané, spatřuje stylistika svůj předmět především v pozorování toho, co je mluvené, ve formách živé řeči, textem zachycené či nezachycené. Styl závisí na liteře, zatímco stylistika se nejraději staví za ni, do sféry čisté mluvy. Za svůj cil už stylistika nemá styl, i když i to může být užitečné. Není to věda normativní, dekretu-jící pravidla. Usiluje o to, být vědou čistého pozorování zachycující a klasifikující fakty... s cílem toto pozorování zobecňovat a dospět k teorii aplikovatelné na různé jazyky (langues)." (Engler 1974, 3347.) 56/ÚVOD 1 VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ PRVKY JAZYKA / 57 PÁTÁ KAPITOLA Vnitřní a vnější prvky jazyka82 [40] Naše definice jazyka předpokládá, že z něj vyloučíme vše, co je cizí jeho organismu, jeho systému, zkrátka vše, co se označuje termínem „vnější lingvistika".83 Avšak tato lingvistika se zabývá důležitými věcmi a ty máme také především na mysli, když začínáme se studiem řeči. Jsou to především všechny styčné body, které lingvistika má s etnológií, všechny vztahy, které mohou existovat mezi historií jazyka a historií rasy či civilizace. Tyto dvě historie se prolínají a mají mezi sebou vzájemné vztahy. Připomíná to trochu korespondence konstatované mezi jazykovými jevy ve vlastním smyslu (viz str. 44n.). Zvyky národa se odrážejí v jeho jazyce a naproti tomu to je do velké míry jazyk, který vytváří národ.84 Na druhém místě je třeba se zmínit o vztazích, které existují mezi jazykem a politickou historií. Velké historické události jako například římské výboje měly na celou řadu jazykových faktů nedozírný vliv. Kolonizace, což je jen jedna z forem takového výboje, přenáší určitý konkrétní jazyk do odlišného prostředí a to má za následek změny v tomto jazyce. Na podporu tohoto tvrzení tu lze citovat celou řadu skutečností: tak například Norsko přejalo dánštinu, když se politicky sjednotilo s Dánskem, i když se tohoto [41] jazykového vlivu dnes //Norové snaží zbavit. Ani vnitřní politika států není pro život jazyků nedůležitá: některé vlády, jako například ve Švýcarsku, připouštějí koexistenci několika konkrétních jazyků, jiné, jako například ve Francii, usilují o jazykovou jednotnost. Pokročilý stupeň civilizace je příznivý rozvoji speciálních jazyků (právního jazyka, vědecké terminologie aj.)-85 To nás přivádí k třetímu bodu: vztahům jazyka k nejrůznějším institucím, církvi, škole atd. Ty jsou zase těsně spjaty s literárním vývojem jazyka, což je jev tak obecný, že je sám neoddělitelný od politické historie. Spisovný jazyk překračuje ve všech ohledech meze, které mu zjevně vytyčuje literatura;" uvažme jen vliv salónů, dvora, akademií. Naproti tomu však nastoluje vážnou otázku konfliktu, který vzniká mezi ním a místními dialekty (viz str. 220n.). Lingvista musí zkoumat i vzájemné vztahy mezi jazykem knihy a běžným jazykem, neboť každý spisovný jazyk, produkt kultury, jednou odtrhne svou existenci od své přirozené sféry, od mluveného jazyka.86 " Konečně ještě k vnější lingvistice patří i vše to, co se vztahuje ke geografickému rozmístění jazyků a jejich nářeční roztříštěnosti. Právě v tomto ohledu se rozdíl mezi ní a lingvistikou vnitřní jeví bezpochyby jako nejpa-radoxnější, protože geografický faktor je těsně spjat s celým jazykem; přesto však se ve skutečnosti vnitřního organismu konkrétního jazyka nedotýká.87 Tvrdilo se, že je naprosto nemožné všechny tyto otázky oddělovat od studia jazyka ve vlastním smyslu. Takovéto hledisko převládalo zvláště poté, co se položil takový důraz na „reálie". Stejně jako je vnitřní organismus rostliny modifikován vnějšími faktory jako terén, klima atd., není pak i // [42] gramatický organismus stále závislý na vnějších faktorech jazykové změny? Zdá se, že výklad technických termínů a výpůjček, jimiž se jazyk jen hemží, je nesprávný, neuvážíme-li jejich původ. Je možné odlišit přirozený, organický vývoj určitého konkrétního jazyka od jeho umělých forem, jako je literární (spisovný) jazyk, které jsou dány faktory vnějšími a tedy neorganickými? Cožpak nelze neustále pozorovat, jak se vedle místních dialektů vyvíjí i jazyk společný? Domníváme se, že studium vnějších jazykových jevů je velmi plodné. Je však chyba tvrdit, že poznat vnitřní organismus jazyka nemůžeme. Uvažme například přejímání cizích slov. O něm můžeme rovnou konstatovat, že v životě jazyka není prvkem nijak stálým. V jistých odlehlých údolích existují dialekty, které takřka nikdy nepřijaly jediný umělý termín zvnějšku. Znamená to, že takové konkrétní jazyky stojí mimo pravidelné podmínky řeči, nejsou schopné o ní poskytnout nějakou představu a že právě tyto jazyky vyžadují „teratologické"a studium, jelikož nikdy neprošly míšením? Přejaté slovo však především už nepůsobí jako takové, ježto je studováno uvnitř systému; existuje tu jen skrze svůj vztah a protiklad ke slovům s ním asociovaným, stejně jako libovolný autochtónni znak. Obecně vzato, není nikdy nutné znát okolnosti, za nichž se jazyk vyvíjel.88 O určitých jazycích, jako je avesta a staroslověnština, se ani přesně neví, které národy jimi mluvily, avšak tato neznalost nám nijak nebrání v tom, abychom je studovali zevnitř a popisovali proměny, kterými prošly.89 V každém případě se rozlišení těchto dvou hledisek vnucuje, a čím pečlivěji je budeme dodržovat, tím lépe. Nejlepším důkazem pro toto rozdělení je to, že každé hledisko si vytváří [43] odlišnou metodu. Vnější lingvistika může hromadit detail na detail a nebude se cítit v kleštích systému svíraná. Každý autor bude například seskupovat fakty vztahující se k rozšíření jazyka mimo své území po svém. Bude-li zjišťovat faktory, které vytvořily jazyk spisovný vedle dialektů, bude se mo- a Pozn. překl. La langue littéraire je tu přeloženo jako spisovný jazyk podle smyslu, znamená však především jazyk literární, literatury. " Pozn. překl. Tj. týkající se oblud, netvorů apod. 58/úvod ci vždy uchýlit k prostému výčtu ;89a bude-li chtít fakty uspořádat více či méně systematicky, bude to dělat výlučně z důvodů jasnosti. U vnitřní lingvistiky je to vše jiné: nespokojí se s uspořádáním jen tak ledajakým, neboť jazyk je systém, který zná jen svůj vlastní řád. Pochopíme to lépe, srovnáme-li ho se hrou v šachy.90 V ní je poměrně lehké rozlišit to, co je vnější a co je vnitřní. Skutečnost, že přešla z Persie do Evropy, je vnější povahy; vnitřní povahy je naproti tomu vše, co se týká jejího systému a pravidel. Nahradíme-li dřevěné figurky slonovinovými, nemá tato změna na systém žádný vliv; jestliže však počet figurek zmenším nebo zvětším, zasáhne takováto změna značně „gramatiku" této hry. Je třeba zdůraznit i to, že rozlišení takovéhoto druhu vyžadují určitou pozornost. V každém případě je pak třeba si klást otázku po povaze jevu a při jejím správném zodpovězení dodržovat toto pravidlo: vnitřní je vše, čím se systém v jakémkoliv stupni mění.91 ŠESTÁ KAPITOLA Reprezentace jazyka písmem § 1. NUTNOST STUDIA TOHOTO TÉMATU92 [441 Konkrétním předmětem našeho studia je tedy společenský produkt uložený v mozku každého jednotlivce, to jest jazyk. Tento produkt se však podle různých jazykových skupin liší: co je dáno, jsou jednotlivé jazyky. Lingvista je nucen jich poznávat co nejvíce, aby z jejich pozorování a srovnání mohl vydělit, co je na nich univerzálního. Obecně je totiž známe jen skrze písmo. Už do naší mateřštiny zasahuje znovu a znovu písemný doklad. A jde-li o poněkud vzdálenější mluvený konkrétní jazyk, je třeba se uchylovat k písemným svědectvím ještě více a tím spíše pak u jazyků, které již neexistují. Abychom mohli mít k dispozici ve všech případech přímé doklady, bylo by třeba stále dělat to, co se teď dělá ve Vídni a Paříži: sbírat fonografické vzorky všech jazyků.93 I tak by však bylo třeba se uchýlit k písmu, abychom druhé mohli seznámit s texty, zaznamenanými tímto způsobem. A tak třebaže je písmo samo o sobě vnitřnímu systému jazyka cizí, nelze abstrahovat od postupu, jímž je jazyk nepřetržitě reprezentován. Užitečnost, nedostatky a úskalí písma je třeba znát. REPREZENTACE JAZYKA PÍSMEM / 59 § 2. PRESTIŽ PÍSMA. PŘÍČINY JEHO ROSTOUCÍHO VLIVU NA MLUVENOU FORMU94 Jazyk a písmo jsou dva odlišné znakové systémy, přičemž druhý existuje [45] výlučně proto, aby reprezentoval první. Předmět lingvistiky není vymezen kombinací psaného a mluveného slova, jejím jediným předmětem je slovo mluvené. Avšak psané slovo je tak úzce spjato se slovem mluveným, jehož je obrazem, že si nakonec přisvojuje hlavní úlohu a reprezentaci zvukového znaku se pak přikládá stejná důležitost jako tomuto znaku samotnému, ba větší. Je to, jako bychom věřili, že pro poznání někoho je třeba se spíše dívat na jeho fotografii než na obličej. Tato iluze existovala vždy a trpí jí i současné názory, které se o jazyce šíří. Tak se má například obecně za to, že určitý jazyk se mění rychleji, když nemá písmo. To je však velký omyl. Písmo za jistých podmínek může změny jazyka zpomalit, ale jeho uchování není naopak nepřítomností písma nijak postiženo. Litevština, jíž se mluví ještě dnes ve východním Prusku a části Ruska, je ve svých písemných dokladech známa až po roce 1540. Jako celek však nabízí i v tomto pozdním období stejně věrný obraz indoevrop-štiny jako latina třetího století před Kristem. Tento jediný příklad stačí k tomu, aby ukázal, nakolik je jazyk na písmu nezávislý. Některé drobné jazykové fakty se dochovaly bez pomoci jakéhokoliv záznamu. Během celého období horní němčiny se psalo töten „usmrtit", fuo-len „cítit" a stózen „strčit", zatímco na konci dvanáctého století se proti stózen, které přetrvalo, objevily tvary töten, füelen. Odkud se tento rozdíl vzal? Všude, kde k němu došlo, bylo //v následující slabice y. Pragermánšti- [46] na měla *daupyan, *fölyan, ale *stautan. Na samém prahu psaného období, kolem r. 800, toto y bylo natolik oslabeno, že po něm v písmu není pro tři století ani stopa. Zanechalo však slabou stopu ve výslovnosti. A přesto se kolem r. 1180, jak jsme viděli výše, jakoby zázrakem objevilo znovu v podobě „umlautu". Tak byl tento odstín výslovnosti přenesen bez pomoci písma. Jazyk má tedy ústní tradici na písmu nezávislou a stálou i jinak; brání nám však prestiž písemné formy, abychom si to uvědomili. V tom se mýlili první lingvisté stejně jako před nimi humanisté. Sám Bopp nedělal jasný rozdíl mezi písmenem a hláskou; při jeho čtení máme dojem, že jazyk je od své abecedy neoddělitelný. I jeho bezprostřední následovníci se chytili do stejné léčky. Grafický záznam th pro frikativu p vedl Grimma k názoru, že tu jde nejen o dvojí hlásku, ale že to je i aspirovaná okluzíva; odtud pak i místo, které jí přidělil ve svém zákonu o hláskovém posouvání (neboli Lautverschiebung; viz str. 174). Ještě dnes si vzdělaní lidé pletou jazyk s jeho pravopisem. Copak neřekl Gaston Deschamps o Berthelotovi, že „za- 60 / ÚVOD REPREZENTACE JAZYKA PÍSMEM / 61 [47] chránil francouzštinu před zkázou", protože se postavil proti pravopisné reformě?95 Jak si však lze tuto prestiž písma vysvětlit? (1) Především nás grafický obraz slov upoutává jako trvalý a pevný objekt, jenž je proti hlásce vhodnější k vytváření jednoty jazyka v průběhu času. Třebaže je tento svazek umělý a vytváří jednotu zcela fiktivní, je mnohem snazší držet se jej než přirozeného a jediného pravého svazku, svazku s hláskou. (2) Zrakové vjemy většiny lidí jsou jasnější a trvalejší než vjemy zvukové, proto se jim dává přednost. // Grafický obraz se nakonec prosazuje na úkor zvuku. (3) Spisovný jazyk nezaslouženou důležitost písma ještě zvyšuje. Má své slovníky a gramatiky, ve školách se učí z knih a prostřednictvím knih, takže se zdá, že jazyk je řízen určitým kódem, ba že tímto kódem je právě psané pravidlo, podléhající přísnému úzu: pravopisu. Takto se písmu přikládá primární důležitost. Lidé nakonec zapomínají, že se napřed učí mluvit a potom psát, a přirozený sled se převrací. (4) Konečně v těch případech, kdy dochází k nesouladu mezi jazykem a pravopisem, může takový spor rozřešit jen těžko někdo jiný než lingvista. Protože mu však v takových záležitostech není popřáváno sluchu, nabývá psaná forma téměř osudně vrchu, ježto každé řešení od ní požadované je snadnější; písmo si tak samo o sobě přisvojuje důležitost, na kterou nemá právo. § 3. SYSTÉMY PÍSMA9 [48] Jsou jen dva systémy písma: (1) Ideografický systém, ve kterém je slovo reprezentováno jediným znakem, jenž nesouvisí s hláskami, z nichž je složeno. Tento znak se vztahuje ke slovu jako celku a nepřímo pak i k ideji, kterou vyjadřuje. Klasickým příkladem tohoto systému je písmo čínské. (2) Systém obecně nazývaný „fonetický", který usiluje o reprodukci sledu po sobě jdoucích hlásek ve slově. Fonetická písma jsou někdy slabičná, někdy alfabetická, to jest jsou založená na dále neredukovatelných prvcích mluvy. Kromě toho se ideografická písma lehce stávají písmy smíšenými: některé ideogramy, pozbyvší svou prvotní hodnotu, začnou nakonec reprezentovat izolované hlásky.97 Řekli jsme si, že psané slovo má sklon v naší mysli nahrazovat slovo mluvené, což platí pro oba systémy písma, avšak v prvním systému je tato tendence silnější. Pro Číňana jsou ideogram a mluvené slovo znakem téže ideje ve stejné míře. Písmo je pro něj druhým jazykem, a když se v rozhovoru vyskytnou dvě mluvená slova, která zní stejně, uchýlí se pro vyložení své myšlenky ke slovu psanému. Protože však tato záměna může být absolutní, nemá tytéž nepříjemné důsledky jako v našem písmu; slova různých čínských dialektů odpovídající téže ideji se stejně dobře vážou s týmž grafickým znakem. Své zkoumání omezíme na fonetický systém, zvláště na ten, který se užívá dnes a jehož prototypem je řecká abeceda. Jakmile taková abeceda vznikne, podává dost racionální obraz jazyka, pokud nepůjde o abecedu vypůjčenou a již poznamenanou nedůslednostmi. Z logického hlediska je zvlášť pozoruhodná řecká abeceda, jak uvidíme na str. 71. Avšak tento soulad mezi grafikou a výslovností není trvalý. Proč? To je třeba prozkoumat. § 4. PŘÍČINY NESOULADU MEZI GRAFIKOU A VÝSLOVNOSTÍ98 Z různých příčin tohoto nesouladu si na chvíli všimneme jen těch nejdů-ležitějších.3 Především se jazyk neustále vyvíjí, zatímco písmo má sklon k ustrnutí. Z toho vyplývá, že grafika již nakonec neodpovídá tomu, co má reprezentovat. Určitá notace, která je důsledná v daném okamžiku, bude o století později absurdní. Lidé nějaký čas grafický znak modifikují, aby ho přizpůsobili změnám ve výslovnosti, // ale pak toho zanechají. Tak se dospělo k francouzskému oi. [49] Vyslovovalo se: vil. století: rei, lei ve 13. století: roi, loi ve 14. století: roě, loě v 19. století: rwa, Iwa Psalo se: rei, lei (tj. roi, loi roi, loi roi, loi ,král, zákon") Jak je vidět, změny, ke kterým ve výslovnosti došlo, se sledovaly až do druhého období, takže určité etapě historie jazyka odpovídá etapa historie " Pozn. překl. Připomeňme si tu autorovo shrnutí situace pravopisu (z 3. kursu): „V důsledku automatického jevu musí být pravopis s ohledem na čas nutně nedůsledný. V první chvíli znak hodnotu zvuku fixuje přesně. Ale zvuk se mění, zatímco grafický záznam zůstává nezměněný." (Engler 513 Ca.) V textu C.L.G. se mluví jen o grafice. 62 / úvod REPREZENTACE JAZYKA PÍSMEM / 63 grafiky. Od 14. století však písmo zůstává nezměněné, zatímco jazyk se vyvíjí dál, a od toho okamžiku se nesoulad mezi ním a ortografií stává stále vážnější. Neustálé vázání nesouhlasných termínů mělo nakonec svůj dopad i na systém písma: grafický výraz oi nabyl hodnotu, jež neodpovídá prvkům, z nichž je utvořený.a Další příklady lze uvádět do nekonečna. Proč se například píše ve francouzštině mais „ale" a fait „fakt", když se tato slova vyslovují mé a /é? Proč má c ve francouzštině tak často hodnotu s ? Protože se uchovala grafika, která již nemá své opodstatnění. Tento důvod platí neustále. Např. naše měkké francouzské / se dnes mění v y (iotu); a tak říkáme éveyer, mouyer stejně jako essuyer (utřít), nettoyer (vyčistit), ale píšeme dál éveiller (vzbudit), mouiller (namočit). * Pozn. překl. De Saussure užívá (zde i dále) staršího fonetického přepisu, který je dnes už zpravidla vždy nahrazen standardním přepisem podle IPA. Pro lepší porozumění si uveďme korespondence obou systémů v přehledu. Znaménko pod e, 9, 9 bylo v textu obráceno, aby se zamezilo směšování se značením nazálnosti. de S IPA de S IPA a la] d [dl ä [ä] t [t] ?.ě M n W e, é [e] g [g] ě [g] k M i [i] n [n] 9 ň M 0 [0] v M ô [5] f 9 [