VĚTA A VÝPOVĚĎ VE ZNAKOVÉM POJETÍ JAZYKA
Tomáš Hoskovec
S jubilantem jsem se seznámil, vlastně hned jak jsem nastoupil na Masarykovu universitu: právě chystal projekt lingvistické encyklopedie češtiny. Rozčiloval mě tím, že se odmítal bavit o metodologickém rámci, dokud prý nebude jasné, zda na věc vůbec dostane peníze. Peníze dostal, věc vznikla, jednotný metodologický rámec nemá. Já mezitím pochopil, že při současném stavu tuzemské, ba i cizozemské bohemistiky (mám na mysli bohemistiku jak «jazykovědnou», tak «literárněvědnou» a odmítám mezi nimi dále rozlišovat), a to ani když ji vnoříme do přirozených rozšíření jednak slavistiky, jednak obecného jazykozpytu, jednotný metodologický rámec nenajdeš a badatelům nenasadíš, i zařídil se po svém: vlastní monografií, která je nezastřenou bohemistickou provokací. Její první svazek vyjde snad současně s tímto festschriftem. Do jubilantovy encyklopedie jsem přispěl jen několika málo hesly a rád přiznávám, že mě ta práce nakonec obohatila mnohem víc, než jsem zpočátku tušil. Jedno z mých hesel znělo «věta a výpověd'». Nyní předkládám - starší, ano, moudřejší, nevím, rozhodně však maje lépe jasno - současnou podobu svého porozumění. Je v žánru hesla, jak bych si představoval metodologicky sjednocenou encyklopedii: výklad nemá žádné bibliografické odkazy, neboť je u-zavřen sám v sobě; mohl by pouze odkazovat k jiným heslům, což je prostá záležitost vnitřního členění. Zde to řeším inkorporací příslušných pasáží bud' do výkladu přímo, nebo argumentační odbočkou, graficky jasně vyjádřenou. Na hlavní hesla, s nimiž je výklad propojen, odkazujú šipkou (-*■), pojmy výkladově důležité, jež samy hesla buď ani netvoří, či pro svou obecnost představují hesla příliš vzdálená, zvýrazňujú versálkami. Ideální slovník, z něhož toto heslo jakoby vybírám, se přitom netváří, že pojem vznikl ex nihilo, pouze je hluboce přesvědčen, že pro «synchronní» výklad pojmu uvnitř výslovně daného vědeckého systému jsou «diachrónní» poznámky o jeho genesi a o podobách, jichž individuálně nabýval v jiných vědeckých systémech, irelevantní. Zato, ba právě proto má můj pomyslný slovník vedle hesel pojmověvýkladových ještě samostatná hesla historicko-vývojová, jež v žánru podrobně komentované, a nakolik jen lze, též vyčerpávající bibliografie předkládají proměnlivé motivace a rozličná užití pojmu y jednotlivých historicky doložených pojetích. I takovou prací se zabývám, zde ji však nepředvádím. Že přitom osobní ortografií propagujú osobní ortoepii, je prkotina, jíž si tuzemská bohemistika doufám už všimla a kterou prostě jen bude muset nadále brát na vědomí.
Věta a výpověď jsou ústřední jednotky těch dvou pólů, mezi nimiž lingvistika pracuje, -* abstraktního systému jazyka a -» konkrétních textů (ty mohou být psané i mluvené, reflektované i spontánní). Je zcela zásadní, aby byly zavedeny navzájem nezávisle: věta se neodvozuje od výpovědi, výpověď se neodvozuje od věty. Jsou jednotkami v tom smyslu, že jimi na příslušných pólech poměřujeme ostatní útvary, ústředními pak proto, že vlastně každý výklad se kposledku odvolává právě na ně.
Výpověď zavádíme jako textovou jednotku elementární, což znamená, že (i) ona sama je konkrétním textem, (ii) nevykládáme ji jako (sou)účinek menších, ani obecně jiných konkrétních textů, (iii) naopak běžně slouží k tomu, abychom větší konkrétní texty rozkládali do dílčích výpovědí a celek oněch textů pak vykládali jako účinek spolupůsobení takto vydělených částí. Nepožadujeme definitoricky textovou MINIMÁlnost výpovědi v tom smyslu, že ona sama ještě textem je, leč žádná její vlastní část už není, a to právě proto, že minimálnost textu je z povahy věci problematická (existují úplné texty o jediné slabice, existují textové ekvivalenty v různé míře obcházející jazyk). Pro výklad využíváme u výpovědi právě její ele-mentárnosti, a to jak ve smyslu (iii), zůstáváme-li čistě na textovém pólu, tak ve smyslu (ii), převádíme-li mezi oběma póly.
Větu zavádíme jako systémovou jednotku komplexní v tom smyslu, že (i) ona sama je abstraktní systémovou jednotkou, speciálně pak -» znakem, a (ii) dá se rozložit na části,
věta a výpověď ve znakovém pojetí jazyka
2
které jsou též abstraktními systémovými jednotkami znakové povahy. Při výkladu nám věta slouží k tomu, abychom všechny jednotky, jež zavádíme uvnitř abstraktního systému, poměřovali vůči jednomu stejnému. Nepožadujeme definitoricky útvarovou maximálnost věty v tom smyslu, že každý znakový útvar abstraktního systému, do něhož je věta vnořena, by nutně byl též větou. Důvod je ten, že chceme-li definovat větu jen na straně abstraktního systému, musíme podat definici čistě strukturní, nu a bohatství textové skutečnosti nás nutí postulovat na straně abstraktního systému jazyka i znakové komplexy, jež ze své podstaty strukturní definici věty splňovat nemohou (nejjednodušší příklady uvádíme níže).
Zdůrazněme, že věta má již uvnitř abstraktního systému jazyka zcela konkrétní prosó-dické rysy, především pak -> intonační kontúru. Ta je u věty ve zvukové podobě jazykového systému přítomna explicite, v psané implicitě. Čteme-li větu byť i potichu, čteme ji vždy s jistým intonačním průběhem. A uvnitř kulturní komunity daného, zde českého jazyka jsme vychová(vá)ni k tomu, abychom větu, jejíž intonační kontúra neodpovídá nepříznakovému průběhu, implicitě dodávanému, graficky ozvláštnili, ba často raději opsali jinou větou, či přímo několika větami.
Zdaleka ne každá výpověď je větná, totiž nesená jazykovým znakem o struktuře věty, leč mnoho výpovědí takových přece jen je. Než se pustíme do podrobnějšího výkladu korespondence vět a výpovědí, musíme si vyjasnit následující: Vybavíme-li větu už v systému jazyka komplexním prosódickým průběhem, co má pak větná výpověď jakožto elementární konkrétní text oproti větě, komplexní abstraktní jednotce navíc? Inu jedině to, co má vůbec každá výpověď, větná i nevětná, a co činí konkrétní text konkrétním textem: situační ukotvení a žánrové zařazení.
Konkrétní text je především kultúrně-sociální danost: v jistém společenství sdílejícím jisté postoje a hodnoty je něco textem právě proto, že to ono společenství za text uzná. Základní podmínkou je, aby jazykový útvar předkládaný coby text dával smysl, totiž aby byl interpretovatelný. Interpretovatelnost je přitom mnohem širší: interpretovat lze gesto, scénu, obraz, etc, což nám umožňuje přijmout, jako by to byl text, i něco, co vůbec není jazykový útvar; odtud pojem -» textového ekvivalentu, znakového útvaru, který není jazykový, leč doprovází jazykové znaky a za jistých podmínek je může dočasně i nahradit. Jako s předpokladem textu zatím skutečně vystačíme jen s uvedenou dvojicí situačního ukotvení a žánrového zařazení, jsouce připraveni výkladový aparát kdykoliv rozšířit, ukáže-li se nezbytné přibrat další kritéria. Situační ukotvení konkretizuje jazykový útvar do textu tím, že k němu přidává mimojazykové odkazy. Věta Už přišel? (všimněme si, že zvláštním grafickým prostředkem zaznamenáváme příznakovou intonační kontúru oproti nepříznakové, implicitní kontuře zápisu Už přišel) se do textu konkretizuje až tehdy, když víme «kdo», «kam», ba dokonce i před kterým «teď» (máme přece přišel, nikoliv přijde). Uvědomme si, že při různém situačním ukotvení (při různém obsazení trojice «kdo», «kam», «teď») dostaneme z téže věty Už přišel? po každé jiný text. Žánrové zařazení pak konkretizuje jazykový útvar do textu tím, že přidává vztahy a postoje, jež vůči tomuto jazykovému útvaru i vůči sobě navzájem zaujímají mluvčí a příjemce. (Žánr jakožto typ literárních textů je jen specifickým užitím tohoto pojetí.) Věta Znáš ho? tak vede na zcela různé texty, když ji žánrově zařadíme jako «zjišťovací otázku», «na-bídku seznámení*, «varování», či «výhrůžku».
Větu tedy zavádíme na pólu abstraktního systému jazyka coby komplexní jednotku znakovou. Zavádíme ji jako pole vztahů mezi jednotkami pojmenovávacími. Vztahy jsou -» syntagmatic-ké (jedna poj menovávací jednotka vůči jiné) a -» paradigmatické (proměna poj meno vávací jednotky vůči sobě samé při zachování vztahů syntagmatických). Podstatou pole je struktura kompaktní a omezená (putuju-li uvnitř věty po syntagmatických a koordinačních vztazích, můžu v konečném čase projít všechny pojmenovávací jednotky).
Věta takto zamýšlená je ústředním kritériem i pro samo vymezení pojmenovávacích jednotek: pojmenovávací jednotka je pojmenovávací jednotkou jen díky tomu, že se dá ve vě-
věta a výpověď ve znakovém pojetí jazyka
3
tě, a to jakékoliv větě, nahradit jinou, přičemž všechny větné vztahy zůstanou zachovány. Pojmenovávací jednotkou je tedy jak výraz křížem, cf. Dala si ruce kňžem vs. Dala si ruce v bok, tak výraz kňžem krážem, cf. Prochodil ten kraj křížem krážem vs. Prochodil ten kraj důkladně, ne však *krážem, protože to samo se - při zachování ostatních větných vztahů -ničím nahradit nedá. A byť existuje jednotka starý, musíme uznat za samostatnou pojmeno-vávací jednotkou i starou belu, cf. On o tom ví starou belu vs. On o tom ví houby. Navíc se díky substituci do větného vztahu může pojmenovávací jednotkou stát celá věta, ba i několik vět, cf. Rekl jsem mu pravdu vs. Rekl jsem mu, že s ní chodím a budeme se brát, stejně jako výraz onomatopoický, cf. Byla mi okamžitě protivná svým afektovaným vau.
Na pozadí takto uchopené pojmenovávací jednotky definujeme -»lexém jako pojmenovávací jednotku co do větných vztahů minimální, totiž takovou, jakou již nelze vyložit z jiných pojmenovávacích jednotek pomocí větného usouvztažnění. Lexémem je tedy jak křížem, tak křížem krážem, protože vztah mezi oběma výrazy není větotvorný (on není ani slovotvorný, stejně jako v češtině není slovotvorný vztah mezi lev a levhart). U výrazu starou belu lze postupovat různě: (i) kdo ve svém internalizovaném systému jazyka českého žádný výraz bela nemá a nezná, ten starou belu řeší jako my zde křížem krážem, coby samostatný lexém, (ii) pro koho však bela lexém je (zvídavý čtenář najde výklad v SSJC), ten výraz starou belu za lexém považovat nemůže, neboť není minimální: jde o dvě pojmenovávací jednotky, starý a bela, spojené větotvorným vztahem determinace, zde v podobě shodného přívlastku; zvláštní význam tohoto syntagmatu coby samostatné pojmenovávací jednotky, ve větě nahraditelné jinými, dokonce monolexématickými pojmenovávacími jednotkami, pak ošetříme výkladovým pojmem -> sémická molekula.
Větu jako znak můžeme popsat jedině diferenčně. Komplexnost větného znaku se ukazuje být výhodou: nesvádí tak snadno k přístupu referenčnímu, jak se leckdy děje v případě lexémů, především substantívních. Oproti referenčnímu popisu věty cestou formálnělogického modelování, jež značně těžkopádným aparátem dokáže popsat nakonec stejně jen velmi omezený počet větných typů, je diferenční přístup vlastně velmi jednoduchý, a především naprosto universální. Znakovou strukturu dané věty uchopujeme souborem rozdílů, jež existují mezi ní a všemi ostatními systémově též možnými větami. Relevantní jsou přitom rozdíly oproti takovým systémově možným větám, které se od té dané strukturálně liší «jen málo», nejlépe pouze v jednom rysu. Dosavadní zkušenost nám říká, že pro uchopení větného obsahu jsou potřebné tyto typy rozdílů cěterls paribus: A) v intonační kontuře, cf. Už přišel vs. Už přišel? vs. Už přišel!; B) v lexikálním obsazení, cf. Mluvil jsem s Petrem vs. Mluvil jsem s Karlem; C) v syntagmatických vztazích, cf. Mluvil jsem s Karlem vs. Mluvil jsem o Karlovi; D) v paradigmatických vztazích, cf. S Karlem jsem mluvil vs. S Karlem právě mluvím vs. S Karlem mluvit teprve budu (kde právě a teprve nejsou lexémy, nýbrž -*■ rématizátory); E) v koordinaci, cf. Už přišel Petr vs. Už přišel'/přišli Petr a Karel vs. Už přišelIpňšli Petr s Karlem; F) v apozici, cf. Karel už přišel vs. Karel, vždy dochvilný, už přišel vs. Karel naštěstí už pňšel; G) v aktuálním členění, cf. Karel už přišel vs. Už přišel Karel. Tyto typy relevantních rozdílů zapracováváme do -> strukturní definice věty.
A jakou roli při všech těchto úvahách hraje výpověď? Roli nejvyššího a zcela objektivního kritéria pro to, co je a co není systémově možná věta, kontrastívní člen diferenčního popisu. Systémově možná je každá věta, kterou lze uplatnit v nějaké konkrétní výpovědi. Kdo předvede situační ukotvení a žánrové zařazení tak, aby jistá věta, odvozená v abstraktním systému podle strukturní definice, v nich použita, dala smysluplnou, totiž vůbec nějakou interpretovatelnou výpověď, ten prokázal funkční oprávněnost oné věty. — Uvědomme si, jak těžké je za těchto okolností prohlásit nějakou větu za systémově nemožnou: znamenalo by to ukázat, že nemůže existovat text, ve kterém by se dala uplatnit.
věta a výpověď ve znakovém pojetí jazyka
4
Strukturní definici věty, která má vlastní heslo, zde pouze ve zkratce připomeneme. Zásadní je při ní solidarita plánů výrazového a obsahového: v každém z nich lze vyčlenit jen takové systémové rozdíly, kterým odpovídá systémový rozdíl v plánu opačném. -> Intonační kontúru větnou (cf. A) popisujeme v plánu výrazovém jako rozdíl v tónovém průběhu mezi slabikami a v plánu obsahovém jako pokyny pro výpovědní (sic!) interpretaci.
Ctyřslabičný průběh j---_ j je interpretační pokyn pro výpověď nepříznakovou (věta
oznamovací; v protikladu k dalším nic neříká ani o možném pokračování ani o emočním zaangažovaní partnera). Průběh j--_ I je interpretační pokyn "výpověď vyzývá
posluchače, aby textově navázal ke stejné věci" (věta tázací), průběh j--_ | naopak
pokynem "výpověď odmítá, aby posluchač textově pokračoval k téže věci" (věta rozkazovací, či lépe snad nařizovací; spíš než větu s imperativem si představujme suché sdělení «takhle to je, a dost»), průběh |~_--] je pokynem "výpověď vyzývá posluchače k emočnímu spoluprožití" (věta zvolací). Uvědomme si, že pokyn k výpovědní interpretaci je rysem abstraktního systému, a pokud něco takového zavádíme, nezpro-nevěřujeme se zásadě zavádět větu a výpověď navzájem nezávisle: účelem věty je sloužit výpovědi, návod, jaká ta výpověď má být vzhledem k další výpovědi, či k ú-častníku výpovědní situace, je právě jen upřesněním oné služby. Větná prosódie je mnohem bohatší, toto však pro představu stačí. Další relevantní rozdíly (cf. B-G) spočívají v tom, že se ve výrazovém plánu vyčleňují úseky fonématické s jistou oporou prosódématickou (ta pro B-E spočívá především ve slovním prízvuku a v předělech, pro F ve změně tempa a základního tónu, pro G v prízvuku větném), jež všechny předpokládají lexikálně-gramatické předporozumění: vyčleňujeme pojmenovávací jednotku a její větný vztah.
V takto pojatém propojení plánů obsahového a výrazového je základním lexikálně-gra-matickým větotvorným aktem predikace. -> Predikát, pojmenovávací jednotka aktem predikace nastolená, vstupuje do syntagmatických vztahů k dalším pojmenovávacím jednotkám ve větě, dokáže však tvořit větu i sám o sobě.
V systému českého jazyka jsou pro roli predikátu morfologicky zvlášť disponovány lexémy slovesné. Jen malá část z nich se běžně uplatňuje ve větách o jediném lexému, cf. Prší. Hoří! ve smyslu "vypukl požár", Táhne ve smyslu "je průvan"; všechny však jsou v češtině schopny zvláštní úpravy, která z nich monolexématický predikát dělá, cf. Když se jí, tak se nemluví (dvě elementární, monolexématické věty jí se a (ne)mluvíse, druhotně spojené nelexématickými výrazy když - tak) — problematické zůstává sloveso je, kde potenci takové úpravy alespoň naznačuje Poláčkovo Když ono se je vůl... (ono není pojmenovávací jednotka, nedá se nahradit, vůl je doplněním predikátu je). Od vět tvořených jedině predikátem musíme odlišovat věty, v nichž jsou syntagmatická doplnění predikátu strukturně přítomna, leč potlačena aktuální elipsou, cf. Přišly už ty výsledky? - Přišly (predikát přišel je doplněn lexémem výsledek, což se projevuje kongruencí), či vyjádřena morfem slovesným, cf. Neboj, vrátím se (predikát bál se, jehož dílčí morf se zde byl elidován, svým tvarem jednoznačně vyjadřuje, že je doplněn lexémem ty, predikát vrátil se stejně jednoznačně vyjadřuje, že je doplněn lexémem já).
Na predikátu mohou v syntagmatickém vztahu determinace záviset další pojmenovávací jednotky a na těch, opět ve vztahu determinace, zase další. Subjekt je pouze jedním ze závislých doplnění predikátu, od jiných doplnění odlišený jen tím, že je s predikátem morfosyntakticky kongruentní: věta Síly mu už ubývaly subjekt má, protože vykazuje kongruenci mezi ubýval a síla, věta Sil mu už ubývalo subjekt nemá, protože kongruenci nevykazuje; zbývá pak nějak jinak zařadit větný člen sil. Větné členy závislé na predikátu (determinující predikát) je možné koordinovat v rámci jediné věty (cf. supra sub E), zato koordinaci predikátů již pokládáme za koordinaci několika různých vět, cf. Dorazil jsem, obhlédl, zvítězil.
Větný vztah aktuálního členění, výše uvedený pod G, spolu se zásadou vymezovat všechny pojmenovávací jednotky, tedy i lexémy vzhledem k potenciálu větných vztahů, s sebou přirozeně nese, že za týž lexém považujeme jak výraz to, tak výraz toto, cf. Dej mu to vs. Dej mu toto, do jediného lexému ztotožňujeme mu i jemu, cf. Dej mu to vs. Dej to jemu, ba že nositele lexému on vidíme nejen ve výrazu on, ale též ve výrazu přišel, cf. On přišel
věta a výpověď ve znakovém pojetí jazyka
5
vs. Pňšel. Naopak ani to ani on nejsou lexémy ve větě To on ani náš pan president, profesor, úplně všemu tak úplně úplně přece jen nerozumí. Výrazy už, ještě, teprve, právě, jen interpretujeme nikoliv jako lexémy do věty zapojené, nýbrž jako -» rématizátory, výrazy, jež na pozadí tématu vytýkají réma. V rématu přitom může stát jak jediná lexikální jednotka, tak útvar složený z několika jednotek, stejně jako libovolný syntagmatický nebo paradigmatický vztah z lexikálních jednotek izolovaný.
Zvláštní rozměr větné struktury představuje apozice zmíněná sub F. Někdy ji lze chápat jako syntaktický kondensát dvou vět-predikací, cf. Karel, vidy dochvilný, už pňšel, kde se propojuje Karel už přišel a Karel je vždy dochvilný, jindy jako hodnotící komentář k celé větě, cf. Karel naštěstí už přišel, kde se propojuje Karel už pňšel a "to, že Karel už přišel, bylo/je pro někoho dobré/výhodné/příznivé"; často tyto polohy nelze ani odlišit, cf. Karel, trouba, už pňšel, kde je možná jak interpretace Karel už přišel a Karel je trouba, tak interpretace "Karel je trouba, že už přišel" (měl přijít až později, teď nám tady bude překážet).
Víme-li, jak strukturně vypadá věta ze strany abstraktního systému, snadno zavedeme pojem větná výpověď jakožto konkrétní text sestávající z jediné věty situačně ukotvené a žánrově zařazené. Oproti takovéto výpovědi nalezneme v konkrétních textech mnoho výpovědí jiných, nevětných. V kulturním prostředí našeho jazyka platí, že vzorová výpověď v textu alespoň trochu reflektovaném je větná. Ostatně první, co škola dítěti vštěpuje, je právě: odpovídáme celou větou, píšeme v celých větách. Většina nevětných výpovědí jsou větné elipsy. To znamená, že jim rozumíme jen díky tomu, že v konkrétní výpovědní situaci jsme schopni použitý jazykový výraz interpretovat jako část jisté zcela jednoznačné implicitní věty, a to část Tématickou, cf. Pňšly už ty výsledky? - Pňšly (= Ty výsledky užpňšly) vs. Včera večer (= Ty výsledky pňšly už včera večeř). Kupodivu jen málo typů nevětných výpovědí je skutečně nee-liptických, které dokážeme interpretovat bez předpokladu jednoznačné implicitní věty, cf. Karle! (oslovení), Dobrý den (pozdrav), Brno - hlavní nádraží (nápis).
Jazykové útvary, na nichž jsou postaveny nevětné výpovědi, jsou též systémové. Nesplňují strukturní definici věty v té části, jež se opírá o lexikálně-gramatické předporozumění, i ony však v plánu výrazovém přibírají větnou intonační kontúru. Právě díky ní je vůbec dokážeme identifikovat jako samostatné výpovědi. I morfologická podoba neeliptických výrazů je dána systémem: ve zvoláních Voda! (lhostejno, zda ve smyslu "je tady voda, nezahyneme žízní", či "žene se voda, vyplaví nás") vs. Vodu! ("přineste/opatře vodu", ať už proto, že žízníme, nebo že hoří) vyjadřuje nominativ existenci, akuzativ vůli; vokatív Karle! (ale i Vodo!) zase vyjadřuje, že vytváříme přímý kontakt s jistým jsoucnem.
Útvarové nositele nevětných neeliptických výpovědí třídíme v systému jazyka ad hoc. Výslovně vyřčenou (napsanou) rématickou část větné elipsy vykládáme a popisujeme v neeli-dovaném celku příslušné implicitní věty. Za větný ekvivalent pak pokládáme výraz, který jednu celou konkrétní větu zastupuje buď jako zvláštní réma, v jehož dosahu je jedině rys platnosti či neplatnosti dané věty, cf. Pňšly už ty výsledky? - Ano (= Ty výsledky už pňšly), nebo jako hodnotící komentář k obsahu oné věty, cf. Pňšly už ty výsledky? - Bohužel (= Ty výsledky už pňšly, a co ňkají, je pro nás neblahé). Na větný ekvivalent se často odvoláváme při rozkladu konkrétního textu do dílčích výpovědí.
Zdůrazněme na závěr, že předvedená korespondence věty a výpovědi je opřena především o rozbor textů reflektovaných. V oblasti spontánních textů, lingvisticky stále ještě málo prozkoumaných, se to hemží útvary, pro jejichž uchopení dosud nemáme adekvátní pojmově-popisný aparát, cf. A my normálně ne, tam kolem normálně, smích ne, ty vole.
A poučení pro znakové pojetí jazyka? Znakovou komplexnost věty lze uchopit jedině diferenčně. Význam věty spočívá v tom, co ji odlišuje od všech ostatních vět, systémově též možných, přičemž nejlepší výsledky dává srovnání s větami «jen málo» odlišnými. Apriorní vět-
věta a výpověď ve znakovém pojetí jazyka
6
ná struktura, kterou zde postulujeme, je právě návodem, jak k dané větě efektivně předvádět kontrastívní věty «dostatečně blízké». Žádnou strukturně správnou větu nelze v systému jazyka odmítnout. Pouze v konkrétních textech se však děje smysl. Ten se na strukturu věty velmi ohlíží, leč pouze z ní se nemusí zrodit. Předpokládá zvláštní útvary, do nichž se skládají sématické rysy posbírané často bez jakéhokoli ohledu na větné vztahy a aktualizované, či naopak potlačované za specifických podmínek.
Tak u věty Karel je na bonbóny se na základě sématu "životný, nadaný individuální autonomií" u podmetu objeví mezi přísudkem a předmětem (ano, na bonbóny je zde předmět) rys "aktivně vyhledává", zatímco ve větě Ta piksla je na bonbóny, kde v podmětu žádný nositel individuální autonomie není, se mezi přísudkem a předmětem vytvoří rys "pasivní dispozice" (ta piksla vedle je na čaj, tak to nepopleť). U věty Karel je v práci jen na vaření kafe a kopírování papírů zase můžeme doložit, že textové vyznění ve smyslu pasivní dispozice (Karel je takový lempl, že se mu nic zodpovědnějšího svěřit nedá) dokonce vede k tomu, že séma "životný, nadaný individuální autonomií" je u Karla potlačeno. A u věty Ten krejčí je na ženský (námitka «nespisovnosti» je zde irelevantní) pak správná lingvistická otázka zní, co v konkrétním textu rozhodne, že se individuální autonomie krejčího aktualizuje, či naopak potlačí, což v důsledku vyzní jako výpověď o krejčího sexuálním apetýtu, či naopak profesní specializaci.
Máme-li pocit, že některé věty jsou srozumitelné «samy od sebe», je to jen proto, že si na základě své dosavadní textové zkušenosti dovedeme pohotově představit komunikativní situace (včetně žánrových charakteristik), ve kterých ony věty, uplatněny jako výpovědi, dávají nám už známý smysl. Braňme se iluzi, že takové jsou všechny věty, či že jen takové věty jsou «správné». Věta je správná jedině svou strukturou, což ověříme snadno. Pracné je naopak vymyslet text, ve kterém ona věta, ex děfinitione nadaná významem, uchopena coby výpověď, dá smysl, cf. A rozděleni zelenou láskou teď bratři smlouvy bez ohledu na sytost o-kamžiku hlasitě překonají i sebetěžší jezero. (Návod dáváme v dalších heslech, čili: Pokračování příště.)
Vyšlo ve sborníku Karlíka továrna na lingvistiku. Prof.Petru Karlíkovi k šedesátým narozeninám (e-diderunt Aleš Bičan et alii). Masarykova universita, Brno 2010, pp. 190-199. Počin, na nějž narážím v předmluvě, je Encyklopedický slovník češtiny (ediderunt Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalova). Lidové noviny, Praha 2002.
Sentence and utterance in a sign conception of language
Summary
Sentence and utterance are defined as the central explanatory units of the abstract system of language and of concrete texts, be they written or spoken, respectively. They are defined in absolute mutual independence. The surrounding sign conception is a strictly binarist one, which makes the meaning of a sentence being described only by negative opposition to other sentences that are system-allowed. The following features are recognized as particularly pertinent to this description: intonational shape, lexical units, syntagmatic relations between and paradigmatic relations of the lexical units, coordination and apposition syntagmata, topic-focus articulation of the whole sentence. The utterance, which is an utterance only due to its interpretable sense, and which - unlike the sentence - is provided with a situational anchorage and a genre classification, serves as the only criterion for a sentence to be system-allowed: any sentence, that in a particular utterance makes interpretable sense, is a good sentence in accordance with the system.