5. dějství - Nečekané následky Pracovna vypadá na první pohled naprosto stejně, jako kdysi. Je, nicméně, prázdná. Zleva vyjde Uklízeč, smutně zametá. Zamete si to do prostřed jeviště, opře se o koště a smutně hledí do diváků. Ze zrcadla vyskočí Čeněk s Dívkou. Uklízeč se lekne a uteče zpět do zákulisí. Čeněk září nadšením a vede Dívku za ruku, tam, kde předtím stál Uklízeč. Dívka vypadá, jako kdyby jí utopili křečka. Čeněk (pouští Dívku, uvolněně): „A jsme doma! Konečně je to za náma.“ ztěžka přechází, ke svému stanovišti, sundává si uši a pokládá je na desku stolu „Ještě chvilku a byl bych se tam zbláznil…“ Čeněk ztěžka usedá na svou židli. Dívka (chmurně, rezignovaně, přechází doprava): „Co jsi to udělal…“ Čeněk (protahuje se na židli, vcelku spokojen): „Dostal jsem nás z toho cvokhausu!“ tu si vzpomene na detail „… no, tvého tátu teda ne.“ hned přispěchá s ospravedlněním, mávne rukou, pokračuje zase uvolněně a lhostejně, zhoupne se na židli „Ale ten by byl stejně zavřený, tak co. Můžeme mu poslat pohled nebo něco.“ Dívka (oboří se na něj, udělá k němu pár rozčílených kroků, křičí): „Tys nás zničil… Všechno jsi zničil!“ Čeněk (ukřivděně, nenechá si to líbit, odpovídá zvýšeným hlasem): „To je mi vděk! Vždyť jsi sem sama chtěla! Kvůli tomu jsem se v prvé řadě já dostal tam! Se tam klidně vrať, jestli chceš! A všechno bude při starém!“ Dívka (posměšně, odvrací se): „Při starém?“ Čeněk (definitivně, trucovitě, skládá ruce v pas): „Při starém!“ Dívka (pro sebe): „To je debil, to je debil…“ přejde si zase zpátky vpravo, kde usedne na kraj jeviště a trucovitě založí ruce na prsou. Vchází Vítek následovaný Bédou. Čeněk nadšeně vyskakuje, vrhá se obejmout Vítka. Skočí po něm vprostřed jeviště, dole. Vítek je z objetí dosti perplex. Dívka zlostně sleduje scénu se založenýma rukama. Čeněk (radostně): „Kucííí! Jsem zpátky!“ Béda (podezřívavě): “Jak ‘zpátky‘ ”? Vítek (naléhavě od sebe Čeňka odstrkuje): „Nesahej na mě! Slez!“ konečně se mu podaří jej od sebe odstrčit Čeněk (dojatě, rozněžněle): “Ale no tak, kolegáčci. Já vás tak rád vidím!” Béda (stroze): “Dojemné. Už to máš napsané?” přechází ke svému stolu Čeněk (nevšímá si ho, nakukuje směrem ke vchodu, hledá Peťu): “A kde je ten třetí všivec?” s touto replikou mu oba kolegové věnují podezřívavý pohled. Béda, aniž by usedl, bere ze svého stolu knihu a začíná v ní listovat. Vítek (nechápe): “Kde je co?” Čeněk: “Ten vřeštihnát, přece. Ten hegelomil. Petr, přece!” Béda (našel ve slovníku, co hledal; sestoupí na stupínek zprava za Čeňkem): “Všivec: Pedicularis kerneri, zárazovité, řád hluchavkotvaré.” Vítek (nejistě): “Proč referuješ o“ zde Vítek zřetelně odsekává pomlčky, aby divák pochopil „tom-jediném-našem-spolužákovi-Petrovi jako o hluchavkotvaré rostlině?” Dívka (k sobě ze svého trucplacu): “Teď už mu to musí dojít...” Vítek (už ho to nezajímá, s povzdychem a pohledem vlevo kamsi): “Jestli předstíráš šílenství, abys nemusel psát tu anotaci, tak ti to nepomůže.” Béda (přitakává, taktéž vyslovuje pomlčky): “Přesně řečeno. Ten-nejdůležitější-z-profesorů si pro tu anotaci zanedlouho přij..” Profesor (hřmí): “Činčiló!” Do pracovny jako uragán vlétá Ten-nejdůležitější-z-profesorů. Béda s Vítkem propadnou panice (oba!), chvilku zmateně pobíhají, pak vyskočí do obligátní řady na stupínek, kde vyseknou teatrální poklonu. V úklonu, se zraky k zemi, setrvají. Profesor od minula notně nabral na aroganci, zuřivosti, hloubce hlasu, nadřazenosti a naprosté neschopnosti tolerovat cokoli odmlouvajícího kolem. Čeněk je ale veselý, zůstává stát na místě, Profesora vlastně rád vidí. Čeněk (rozverně): “Bré jitro, přeju, pane.” Profesor se zastaví před Činčilou, mohutně se mu rozšíří nozdry, vidí to i zadní řada. Vítek s Bédou se ještě poníženěji přihrbí a Béda kníkne. Profesor: “Cožé?! Činčilo!“ své „Činčilo“ na Čeňka zařve tak mocně, že si uvědomí, s kým mluví, přejde ho všechna rozvernost, lekne se a chráníce si hlavu se pospíchá obloukem postavit do řady „Nepokoušejte mou trpělivost a okamžitě odevzdejte mou anotaci!” Čeněk (postupně gestikuluje vše, co se stalo): “Ehm, víte pane profesore, já jsem jí jaksi psal... ale pak jsem propadl támhle tím zrcadlem do říše pod filosofií, tam jsem vyměnil Šaršoun za tuhle” ukazuje na Dívku “á...” Vítek, aniž by se jinak pohnul, dloubne Čeňka loktem. Čeněk (neobratně dokončí): “...no a jaksi jsem trochu pozadu. Ale do rána vám to navalím, čestné slovo.” Profesor (dusí v sobě vztek): “Co že mi to?!” Čeněk (opakuje, zcela samozřejmě): “Navalím. To bude jako blesk!” Profesor (opouští jej příčetnost): “Co s blesky?!” Vítek (odváží se zvednout zrak, ale zůstává v pokloně, naléhavě vysvětluje): “Jemu není dobře, excelence! Náhlý záchvat afázie, omluvte ho.” k Čeňkovi, naléhavě “Vzpamatuj se!” Čeněk (trochu udiven, nechápe totiž, v čem je problém): “Ale já to vážně rád napíšu! …až vyřešíme ten problém s pegasem.” Dívka (už to nevydrží, prudce vstane, oboří se nenávistně na Čeňka ze svého stanoviště): “Ty to vážně nechápeš, co? Oni ti nerozumí! Tlachapoud vyhrál!” Čeněk (už mu to došlo, podívá se polekaně na Profesora a následující repliku pronese k němu): “Žádní pegasi?” Profesor (zkřiví ústa v hrůzyplném úsměvu, nastaví Čeňkovi záda a mluví do prostoru, klidně, potěšeně): “Považujte se za okamžitě vyloučeného, Činčilo.“ následující větu už zase hromuje „Pro doktorandy, co se neumějí vyjadřovat, nemá tato katedra upotřebení.” Profesor se jme odcházet, ale Čeněk se hned ohradí. Čeněk (bojovně): “Na to nemáte pravomoc!” Béda s Vítkem padnou na zem a kryjí si hlavu, jako by pršely bomby. Profesor se otočí na podpatku a vrazí Čeňkovi jeden výchovný ve slow motion. Čeněk též ve slow motion upadne a to tak, že až Dívce pod nohy. Profesor odejde, doktorandi usedají na svá pracoviště. Dívka se nakloní nad Čeňka. Princezna (posměšně pod své nohy): “Všechno při starém, viď?” Čeněk (zvedá se, nevěří): “On mě vyloučil!“ panicky, chytá Dívku za rameno „On mě nemůže vyloučit! Já mám filosofické vzdělání, já bych tam venku nepřežil!“ přebíhá k doktorandům „Musíte mi pomoct!“ chytá Vítka za rameno a casnuje s ním „Vítku!” Vítek (nezaujatě, bez emocí): “Promiň, Čeňku, my musíme psát anotaci.” Čeněk (přeběhne k Bédovi): “Bédo!” Béda (stejnou dikcí): “... psát anotaci.” Vítek a Béda (skandují jak zombie a buší u toho svorně do kláves): “A-no-ta-ci, a-no-ta-ci, a-no-ta-ci!” Čeněk od nich poněkud vystrašen couvá směrem k Dívce, která zatím popošla více ke středu jeviště. Když už je u ní, otočí se k ní. Čeněk (pořád má potíže uvěřit tomu, co se děje): “Tohle je zlý sen!” Dívka (ostře, bez soucitu vyčítá): “Můžeš si za to sám! To ty jsi dal Tlachapoudovi Šaršoun! Myslel sis, že se to tady neprojeví?” Čeněk (popojde doleva víc ke středu jeviště, tváří se, jak kdyby kontemploval svědomí): “Co jsem to udělal?” Dívka (s trpkou radostí v hlase): “Tak přece! Konečně se ozvalo svědomí?” Čeněk (oboří se na ní, jeho zoufalství se mísí se vztekem): “Ale hovno svědomí, já to vážně nevím! Co jsem udělal? Proč vadí, že má Tlachapoud Šaršouna?” Dívka (trpělivě vysvětluje): “V našem světě za světem se rodí pojmy. Kdo vládne mocí Šaršounu, ten může rozhodovat, k čemu ty pojmy patří. Co znamenají!“ doposud mluvila k Čeňkovi, teď si poustoupí doprava a mluví k divákům „A Tlachapoud? Ten nenávidí pojmy bez fixního významu a nekonotující termíny.“ zpátky k Čeňkovi „Už chápeš? On zrušil všechny metafory! Všechna přirovnání! Všechny fantazie!” Vítek a Béda (skandují jak zombie, Čeněk se po nich znepokojeně ohlédne): “A-no-ta-ci, a-no-ta-ci, a-no-ta-ci!” Čeněk (opět k Dívce, naléhavě): “Ale v takovém světě se nedá dýchat!“ rozhodně, už je zase pln své předchozí akčnosti „Musíme to zastavit!” Dívka: “Ale jak?“ otočí se od Čeňka, zamyšleně si pokládá ruku na Čelo, pexeso „Musíme vymyslet plán...” Čeněk (přebírá iniciativu, rázným krokem jde ke stolu, na kterém nechal uši): “Na plán bude dost času, až vyhrajeme! Musíme se vrátit!” Dívka (otočí se za ním, obořlivě): “Nemůžeš tam jen tak vletět a vzít si Šaršoun zpátky!” Čeněk (a just jo!): “Tak sleduj!” nasadí si uši, rozhodným krokem si to nakráčí přímo skrz zrcadlo. Dívka (rychle jej následuje, mluví cestou): “Stůj, všechno pokazíš!“ před zrcadlem se zarazí, zpochybní, promluví k divákům „Teda, jakože víc pokazíš!” Dívka mizí za zrcadlem. Vítek s Bédou ťukají do strojů. Béda (po chvíli, už je zase poťouchlý): “Nepůjdeme do hospody?” Béda s Vítkem si překotně berou své saky a paky a mizí vlevo ze scény. Zároveň s tím z druhé strany vybíhají přemnozí efektové a přestavují ji, tentokrát jako nárazová vlna.